Jednoduchá tabulka, která mnoho ukazuje. Co je typické pro výkonnostní vývoj dvou současných elitních běžců – mílařů? Systematický a výrazný progres v dorosteneckém a juniorském věku. Do dvaceti let jsou to hotoví běžci světové třídy, pak už logicky zlepšení není tak markantní.
U Ingebrigtsena je vývoj plynulejší, u Kerra je znát přesun do USA v 17 letech. Stagnace na 3:35 Stěhoval se do Albuquerque, kde závodil v dresu University of New Mexico, na které studoval.
Trochu nekorektní, přesněji řečeno zkreslené, je také uvedení výkonů Jakuba Holuši, který po příchodu do Dukly Praha začal trénovat pod vedením Vedry na 800 m, ač se stal pod Škrabalovým vedením mistrem Evropy v steeple. Nesmíme zapomenout, že z půlky má stříbro z HMS. Hodně vážně začal brát 1500 m řekněme až s přechodem k Sequentovi. U Vedry si troufnu tvrdit, byla mílařská distance spíše doplňkem.
Sasínek byl v mých očích adept na český rekord a čas na úrovni 3:30. Bohužel se to zatím nenaplnilo. Naštěstí to nevzdal, na prahu třicítky chytil druhý dech a vrátil se a stále se lepší. Zatím na úroveň 3:34, což dnes již na svět ani Evropu nestačí, ale třeba to není jeho poslední slovo. Pak tam máme uvedeny dva výrazné talenty – Davidíka, který se utápí v evropském průměru. Podobně se jeden čas hovořilo o Boketovi, který se však nyní trochu vytratil. Třetím je nová krev v podobě Filipa Toula. Ten jediný byl ve svém věku 17 let konkurence schopný vůči Ingebrigtsenovi i Kerrovi. Letos by tedy měl běžet, pokud s nimi chce držet krok nadále, alespoň na úrovni 3:32-3:35, má-li se z něj stát běžec světové extratřídy.
Co z toho můžeme vyvodit? Napadá mne několik tezí.
1. Trenéři, kteří neumí přivést talent do světové elity. Nechci hájit trenéry, ale část jich určitě ukazuje opak.
2. Nejde o reálné talenty, schopné soutěžit se světovou elitou. To je zjednodušené tvrzení, které mám problém akceptovat. Byť samozřejmě dorostenecké medaile nemusí indikovat dospělé, protože tam skutečně může být vliv blbého tréninku v žákovském a dorosteneckém věku.
3. Mnoho našich mezinárodně úspěšných reprezentantů v dorosteneckém a juniorském věku má problém s přechodem na studium na vysokou školu. To je asi zásadní faktor, který nás odlišuje. Ingebrigtsen měl a má plný servis jako profesionál. Stejně tak Kerr, protože podmínky na amerických univerzitách jsou nesrovnatelné s českými. Následně se stal profesionálem v týmu Brooks Sport, opět se zabezpečením, které si mi neumíme představit.
Sice o finance jde až v první řadě, ale důležitou roli hraje také zázemí. Nebydlíte-li v Praze či Ostravě, v zimě se do haly nedostanete podle potřeby. O zázemí pro fyzioterapii a regeneraci raději nemluvit. A studujete-li vysokou školu a rozvrh vám nedovolí jít trénovat v čase vyhrazeném pro reprezentaci do haly, máte smůlu anebo se motáte mi desítkami dalších. Další kapitolou je strava, což je nad rámec této krátké stati.
K podmínkám – nejhorší je, že z Olympu se stala nedostupná bašta. Pak se tam vetřete a začasto zjistíte, že v hale poskakují dva tenisté, běhá jeden atlet a skáčou dva tyčkaři. Dukla je v tomhle více otevřená, jenže nemá halu. Victoria, ta jen čeká, co jí dovolí kopačky a stará nafukovačka praská ve švech. Plánů je hodně, hala tam, támhle a ještě tady. Nový, ryze atletický stadion na Strahově, hala v Letňanech a čert ví kde ještě. Sport už má nejen národní sportovní agenturu, ale i svého ministra. Z hlediska infrastruktury akorát h…. Úřady bobtnají, sliby se slibují a …. Není náhodou ten zakopaný pes tady? Každý rozumný člověk to zkusí rok, pak dá přednost jistotě a kariéře. Vydrží jen ti fanatici, a těm patří díky za skvělé zážitky. Přitom řešení jsou jednoduchá.