Rubrika: Úvodní stránka

Publikováno

Šárka Kašpárková

* 20. 5. 1971 Karviná

OH 1996 Atlanta – 3. místo

MS 2004 Atény – 1. místo

ME 1998 Budapešť – 2. místo

HMS 1997 Paříž – 3. místo, 1999 Maebaši 3. místo

HME 1996 Stockholm  – 2. místo, 1998 Valencie – 2. místo

Držitelka českého rekordu v trojskoku, 15, 20 m venku a 14,87 m v hale, 9x mistryně ČR, 1x ČSFR, 12x halová mistryně ČR

Vysoká, hezká černovláska, rodačka z Karviné, patřila na přelomu tisíciletí mezi nejlepší trojskokanky světa. Na základní škole začínala sice s basketbalem, který je její druhou láskou, nakonec dostala přednost atletika. Díky své výšce (186 cm) a dobrému odrazu začínala Šárka jako výškařka a vůbec nebyla špatná. Po příchodu na sportovní gymnázium do Brna se začala pod vedením Čiby Nezdařila rychle zlepšovat.  Systematický trénink a dobrá všestranná základní příprava z žactva na tom měly svůj podíl. V roce 1988 skončila šestá na MSJ v kanadském Sudbury, o rok později dovezla bronz na MEJ v tehdy ještě jugoslávském Varaždinu. Na významné soutěži socialistický států Družba obsadila 2. místo. To stále trénovala s Čibou Nezdařilem a zdálo se, že jí čeká zářná kariéra výškařky. Stávala se z ní známá osobnost, jenže pak na ní přišla léta nazývaná telecí. Neměla nikoho, kdo by ji vrátil zpět na zem, k tomu přišel další rok výkonnostní pokles. Přibrala, tápala a chtěla s atletikou seknout.

Záchranné lano jí hodil Zdeněk Odehnal, který působil ve Zbrojovce Brno. Jeden z našich nejlepších nejen výškařských trenérů (mj. trénoval Malého, Alexu, Jimramovskou či Nádeníčka, mezi jeho svěřence patřil i Nezdařil) přesvědčil Šárku, která se vrátila do Brna a znovu našla chuť trénovat. Tehdy začínala také nová ženská disciplína trojskok. Před halovou sezonou absolvovala Šárka skokanský test a Zdeněk Odehnal ji kromě výšky poslal i na trojskok. Na halovém mistrovství Československa ho vyhrála a na HME skončila čtvrtá v novém českém rekordu.

Skočila tehdy 13,50 m. Dobrý pokus na „začátečnici“, zvláště když koukám na výkony našich současných trojskokanek. Jenže v Barceloně ještě nebyl trojskok na programu, a tak zůstal trojskok pořád doplňkovou disciplínou. Prioritu měla výška. Pod Odehnalovým vedením v roce 1992 kvalifikovala na své první olympijské hry v Barceloně. Bohužel  neprošla kvalifikací.

O rok později už vyrovnala tehdejší český rekord 195 cm. To už ji trénoval Michal Pogány, který jí také dovedl k největším úspěchům. Po klidném Zdeňkovi Odehnalovi přišel nespoutaný živel. Kosmopolitní Slovák, vlastně napůl Maďar, rodák z Dunajské Stredy, se základní charakteristikou dobré víno, klobása a „lehce nemravný humor“ (musím to dát do uvozovek, protože kdo zná Pogyho[1], ví své). Nesmím však zapomenout na jeho znalosti a skvělé trenérské dovednosti a neuvěřitelný entuziasmus. Nevím, kde pořád bere tu energii. Vzpomínám na debaty: „…to je jasné Pavolko, musí shodit, jedno kilo dole, to máš 2-3 cm. A my jich máme navíc veľa.“ Pro upřesnění. U většiny sportovních párů, jak najdeme poučení v historii, se sejde mladý trenér s pohlednou svěřenkyní. Mnoho společně stráveného času a trénincích, závodech, soustředěních, přeroste ve vztah. U Pogányho a Šárky to bylo naopak, prvně se do sebe zakoukali a teprve potom ji začal trénovat. „Proč bys ji nemohl trénovat? Když spolu žijete, tak spolu trénujte“ rejpal Jan Železný. Honza Želený vůbec ovlivnil dráhu mnoha atletů, připomeňme, že právě on tehdy vícebojařce Špotákové radil, ať se věnuje oštěpu. On je druh trenéra od pánaboha. Tenhle dar nenahradí žádné studium a odlišuje špičkové trenéry. 

Šárka s Michalem o tom chvíli přemýšleli. Zvažovali všechno. Přeci jenom Odehnal byl persona, ale už měl také svoje roky a atletika přestávala hrát prim v jeho životě. Naopak Pogy byl živel plný entuziasmu, sršel energií. A tak to zkusili. Mišo se zakousl, studoval, radil se s dalšími, zkušenějšími trenéry a výsledek? Stačí číst dál. V roce 1995 Šárka, studentka pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity, vyhrála světovou Univerziádu v japonské Fukuoce (14,20 m).

V roce 1996 dosáhla na olympijských hrách v Atlantě svého nejlepšího výsledku. Ženský trojskok si tu odbyl premiéru. Kašpárková při ní získala výkonem 14,98 m bronzovou medaili. Stejný výkon měla i druhá Ruska Inna Lasovská, pro kterou hovořil o pouhý centimetr lepší druhý pokus. Šárka zahájila soutěž neplatným pokusem. Ve třetích pokusech vyrovnala výkonem 14,98 m olympijský rekord a posunula se díky lepšímu druhému pokusu na první místo před dosud vedoucí Rusku Lasovskou. V pátém pokusu Lasovská skočila 14,70 m a dostala před Šárku, zatímco Šárka měla nejlepší druhý pokus 14,69 m ze čtvrté série.  Nakonec obě předčila Ukrajinka Kravetsová. Ta jako jediná

překonala v páté sérii výkonem 15,33 m patnáctimetrovou hranici a posunula opět olympijský rekord. Pro zajímavost, Lasovské při nejdelším pokusu foukl vítr do zad +1,1 m/s, Šárce protivítr -0,6 m/s. Po závodě šťastná Šárka skoro nemluvila, protože je rozhodčí nepustili na dráhu a trojskokanky se museli domlouvat s trenérem ze sektoru. Tak na sebe křičeli.   

Následující rok zahájila ziskem bronzové medaile na HMS v Paříži. Vrcholem však bylo letní mistrovství světa v Aténách. V soutěži od prvního pokusu vedla  Rumunka Mateescuová výkonem 15,16 m. Zdálo se, že je vymalováno a nikdo ji o zlato nepřipraví. Šárka cítila životní formu a věděla, že má na to ji překonat. Ve třetím pokusu poprvé v životě překonala 15 metrovou hranici, ale radostné emoce moc neprojevovala. Chtěla víc a byla si jistá, že na to má. Čtvrtý pokus přešlap. Před pátým pokusem ukázal Pogy nejen svůj temperament, ale také intuici. Vedle něj seděla maminka s děckem, které mělo řeckou vlajku. Pogy si ji půjčil a hodil na plochu. Šárka instinktivně vytušila, že ji musí zvednout. Na obřích obrazovkách na stadioně se objevil její záběr, mávala řeckou vlajkou. Do té doby trochu letargický stadion ožil. Před pátým pokusem ji stadion nepokrytě fandil. Roztleskala si diváky jednou, podruhé a rozběhla se. Na odraze bez chyby. Chvíle nejistoty a pak tabule ukázala 15,20 m, Šárka vedla. Pro statistiky – šlo tehdy i o nejlepší světový výkon. Šestá série již na pořadí nic nezměnila, Šárka 14,83 m, Mateescuová pouze 12,21 m. Pocity a vědomí síly, které nikdy předtím neměla se proměnily ve zlato, Šárka se stala mistryní světa. Medaili slavili tak, že druhý den málem nestihla vyhlašování vítězů. Když se nad ránem vraceli do hotelu, potkali desetibojaře, kteří zrovna odjížděli na stadion. „Kde jste, čekáme tady na vás“. Dvořka to prohlédl. Jenže dospávání probdělé noc se jim málem vymstilo. Pogy usnul a málem zaspali. Nebýt to v Řecku, kde ji díky fotografii s vlajkou poznával každý, nedojeli by včas. Míša ale přesvědčil policajty, ti zapnuli houkačky a všechno dobře dopadlo.    

Zlatem z Atén se výčet jejích úspěchů nezastavil. V roce 1998 obsadila druhé místo na HME ve Valencii výkonem 14,76 m a stejné umístění získala i venkovním šampionátu v Budapešti (14,53 m). V Maebaši na halovém mistrovství světa skočila 14,87 m, což je dodnes platný český rekord a obhájila bronzovou medaili z předchozího šampionátu. Skvělá výkonnost před nadcházejícím letním šampionátem v Seville. Hladce prošla do finále, tam ale nakonec skončila na 6. místě. Osobně bych to jako zklamání nebral.  

O to více se těšila na své již čtvrté olympijské hry v Sydney. Kvalifikací prošla bez zaváhání, 14.34 m a postup z 5. místa. Jenže ve finále přišly hořké chvíle, tři přešlapy a byl konec všem nadějím a snům. Bez platného pokusu skončila na 12. místě. Moc hezké loučení to nebylo, ale takový je sport.

O rok později přišla na svět dcera Tereza. Po mateřské se na závodní dráhu vrátila v roce 2003. Na mistrovství světa 2003 v Paříži neprošla kvalifikací. Výraznější úspěch zaznamenala ještě na HME v roce 2005 v Madridu, kde skočila těsně pod stupni vítězů výkonem 14,34 m. V roce 2006 se rozloučila na mistrovství Evropy v Göteborgu s mezinárodní kariérou výkonem 13,39 m v kvalifikaci. Doma potom na posledním kole extraligy. To už sama říkala, že atletice nedává to, co by potřebovala. Tím, že se sportu věnovala od pěti let, končila v pětatřiceti, zažila třicet let trénování. Navíc, její temperamentní povahu, touhu po vítězství, hecování narození dcery utlumilo. Šárka byla závodní typ a najednou to bylo naopak. V tréninku výborné, ale v závodech už tomu ta divoká jiskra, touha začínaly chybět. Navíc přibývalo zranění. Čas na rozloučení pomalu dozrál.       

Po skončení kariéry podnikala, trochu se zamíchala i do politiky, ale z toho je snad už vyléčená. Česká a vlastně asi žádná politika není pro sportovce se smyslem pro fair play. Postupně začala pracovat pro Odznak všestrannosti olympijských vítězů, který založil Robert Změlík společně s Romanem Šebrlem (dnes Olympijský víceboj pod hlavičkou ČOV). V roce 2011 prodala firmu a věnuje se jenom víceboji. Také se představila v televizní soutěži StarDance, kde tančila s Janem Tománkem, to se psal rok 2013. Vedle toho že dostudovala pedagogickou fakultu si při tom všem stihla udělat trenérskou dvojku. A hlavně, znovu se začala věnovat basketbalu a vydržela u něj dlouho. V krajském přeboru ji mohli potkávat diváci v dresu Podolí Brno na palubovce ještě relativně nedávno. V roce 2022 obdržela cenu Věry Čáslavské. Poslední změna v jejím životě nastala vloni, kdy  se oficiálně rozešla se svým partnerem a trenérem Michalem Pogánym. Brněnskému bulváru neušel její blízký vztah k podnikateli Ladislavu Štefkovi. I takové změny život přináší.

Málokdo ví, že po úspěšném vystoupení na juniorském šampionátu v Kanadě měla nabídku odejít na americkou univerzitu. Sama o sobě říká, je domácí typ a proto měla strach tam odejít. Co kdyby se něco stalo, co by si počnula tak daleko od domova. Univerzita v Nebrasce ostrouhala. Pro Šárku bylo těžké odejít v 15 letech do Brna na sportovní gymnázium. Pár nocí probrečela, než si zvykla. Taky si potrpěla na rituály a jestliže třeba Jarmile Kratochvílové pomohla sklenice Plzně, Šárka, byť ze severní Moravy, nedala dopustit na skleničku dobrého vína. Což teprve odchod do USA.

A když vidím fotky Terezky, tak si vzpomenu, že v odborném tisku i v Atletice tehdy vycházely články, které řešily zdravotní dopad trojskoku na organismus ženy. Strašily, že může dojít při tvrdých dopadech v jednotlivých fázích skoku třeba k posunu dělohy, ovlivní to negativně budoucí mateřství. V případě Šárky to rozhodně nevyšlo.        

Aby atletická statistika byla úplná, na domácí půdě získala jeden federální titul, k němu dalších devět už na ryze českém šampionátu a 12 na tom halovém. A protože stále putuje po stadionech s Olympijským vícebojem, troufám si říci, že patří mezi ty atlety, kteří „na stadioně zemřou“. Myslím si, tedy pokud se toho dožiju, že ji budu potkávat stejně jako Lišku nebo Fišera ještě dlouho po osmdesátce. V každém případě Šárce díky za ty časy, koukat na hezkou holku s takovými výkony byl nádherný zážitek.

[1] Po pravdě nevím, jestli psát měkké i anebo tvrdé. V tisku převažuje tvrdé, navíc s měkkým se píše superhvězda Tadej Pogačar, tak alespoň nedojde k záměně. S úsměvem nekorektně dodám, ono to odpovídá trochu osobní charakteristice.

Publikováno

Pařížská bilance

Po prognóze má přijít také její hodnocení. Začnu medailemi, byla jen jedna (optimismus se nevyplácí – i když znáte ten rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Pesimista říká: „horší to být nemůže“, optimista dodává: „i může“). Tajně jsem věřil, že když se hvězdy sejdou, mohou být dvě. Bohužel se nesešly a byla jen jedna – bronzová. K velkému překvapení většiny ji získala Nikola Ogrodníková, která si ji zasloužila svým nejlepším letošním výkonem. Božce (pro neatlety – jde o přezdívku), jak sama pak říkala, asi prospělo, že jí nikdo nevěřil, nebyl na ní tlak. Z šesti pokusů jeden trefila dobře a stačilo to. Nemá smysl vytahovat délku pokusů, z olympiády se počítají medaile, tu má a zaslouženě. Uvidíme, kam jí její cesta, kterou se před sezonou vydala, ještě zavede. Kariéru rozhodně balit nemusí, ve 33 letech je plná sil.  

Jako všichni jsem sázel na Jakuba Vadlejcha s tím, že oštěp bývá nevyzpytatelný a poukazoval jsem na dobrou formu Chopry, Peterse i Nadeema (přepis je Nadíma). Bohužel, právě Aršad Nadím si vytáhl obdobný trumf jako Nikola. Jako jediný přehodil výkonem 92,97 m ve druhých pokusech devadesátku. Chopra zůstal opět těsně pod touto hranicí a třetí Peters sebral o čtyři centimetry medaili Kubovi. Ani skvělých 88,50 nestačilo na medaili. Kubovi nelze nic vytknout, udělal maximum, v daný okamžik byli soupeři lepší.

Hodně jsem psal o skupině mladých, kteří se představili ve výborném světle na mistrovství Evropy. Nebojácní, plní energie. Bohužel, některé potkalo zranění – Jíchová, Habarta. To mně trochu při již velmi kvalitním zdravotním zabezpečení reprezentace trochu děsí. Jiní to nezvládli. Ta naše povaha česká.

Očekávání rozhodně naplnila Manuel. Jen se začínám trochu bát, vzhledem k tomu, že ji ještě čeká MS její věkové kategorie, aby to vydržela právě zdravotně. Hvězdné vystoupení předvedla Švábíková, což jsem docela trefil (psal jsem: Do šestého místa, pevně věřím, bude i Švábíková.). Byla pátá! Dudycha sice do semifinále neprošel, ale chyběl mu pověstný chlup. Čas v rozběhu 1:45,62,  dlouho jsme takový talent neměli a znovu připomenu srovnání s Jožkou Plachým. Ale kdo viděl finále půlky, je mu jasné, že ho společně s trenérem, čeká ještě hodně práce. Pro něj platí co pro Manuel. Oběma došli evidentně síly a už toho bylo na ně moc. Sám jsem zvědav, co dostane v jejich případě přednost.

Z dálkařů byl lepší zkušenější Juška. V kvalifikaci super výkon, ve finále se už s tím srovnal hůře. Podobně jako Staněk. Pokud tak zkušený borec jako Tomáš řekne, rval jsem to moc silou, proč sakra neubere. V jeho věku by už měl závodní emoce zvládat. Pamatuji si, jak jsme jednou se studenty na specializaci probírali právě kouli a Crousera. Ryan při popisu svého závodění říkal, naučil jsem se jít první pokus hlavně dobře technicky, nikoli ho rvát sílou. Té je tam tak 85 %. Když se mi pokus povede, vím, že pak mohu přidat.  Něco takového se Tomáš a nejen on, nenaučil. Ano, je jasné, že taktika prvního dalekého pokusu je také dobrou taktikou, ale to se při něm stejně snoubí dobrá technika se sílou. Druhou věcí je, že elitu charakterizuje vysoká vyrovnanost výkonů. Tu naši spíše kolísavost. Prostě se musí zadařit.

Na své možnosti běželi dobře i Müller a Petržílková (zamíří konečně na půlku?) , Hrochová, v oštěpu mladá Sičaková. Ti rozhodně nezklamali. Ostatní předvedli většinou standardní výkony, což na olympijských hrách zdaleka nestačí. Suma sumárum, obraz české atletiky zachránil opět oštěp a Švábíková. Jinak moc radostný nebyl, medailově jsme se dělili o 37. místo s Alžírskem, Chorvatskem, Katarem, Polskem, Portorikem a Zambií. To moc lichotivě nevypadá. Vezmeme-li body, tak to je 27. místo za 15 bodů. Poláci, na jejichž systém se často odkazujeme, nám utekli na 19. místo s 20. body. Na bodech totiž byli jen Ogrodníková, Vadlejch a Švábíková. K tomu malá tabulka:

OHMedaile (umístění)Umístění (body do 8. místa)
Peking 200817 (0-0-1)15 (26 b.)
Londýn 201214 (1-0-2)10 (36 b.)
Rio 201635 (0-0-1)17 (21 b.)
Tokio 202128 (0-1-1)31 (13 b.)
Paříž 202437 (0-0-1)27 (15 b.)
Přehled umístění Česka podle počtu získaných medailí a bodů za umístění do 8. místa

Ten sešup v bodovaných umístěních v elitní osmičce je znát. Medaile se posledních pár her drží na plus minus stejné úrovni. Nakonec tu jednu, dvě vždycky někdo vybojuje a zastře částečně tu druhou část tabulky. Kdo může mít medailové ambice z nadcházející generace je těžké, vzhledem k vývoji výkonnosti v jednotlivých disciplínách, prorokovat. Stačí se podívat, jaké výkony byly potřeba na medaile letos. V tomhle je ten výhled spíše pesimistický. Samozřejmě však musíme brát do úvahy, že výkony v disciplínách kolísají. Na to však spoléhat nemůžeme, štěstí přeje připraveným.  

Gratulaci si však zaslouží všichni olympionici, protože dostat se na OH je stále těžší a nezbývá závěrem než všem popřát hodně štěstí v přípravě na další závody. A připomenout ještě jeden český trumf – Davida Sekeráka a Haruku Kitagučiovou. David totiž tímhle výsledkem vstoupil mezi trenérské legendy. Těm dvěma patří extragratulace.

Publikováno

Vyhlídky před Paříží

Tereza Hrochová nás bude reprezentovat v maratonu

Noticka na úvod. Včerejší DL v Monaku a dalších proběhnuvší mítinky trochu nahlodaly můj optimismus při psaní vyhlídek naší reprezentace. Na druhou stranu, především poslední DL ukázaly opět velký posun ve výkonnosti. Dva týdny před Paříží padaly osobní rekordy, nejlepší světové výkony a dokonce evropské a světové rekordy. Ukázalo se, že ve většině disciplín je hodně vyrovnaná špička a třeba taková půlka nebo tyčka žen, to byly, kromě těch rekordních, nádherné závody. Abych to shrnul, na článku nic neměním, ono je tam totiž stejně tak hodně podmíněných kdyby.

Podstatnou část olympijského týmu České republiky tvoří atleti, kam jich jede rovná třicítka, ze 113 nominovaných sportovců. Na úvod tedy hezké konstatování – více než čtvrtinu výpravy tvoří atleti. S určitým smutkem i škodolibostí konstatuji, že opět nebude zastoupen žádný kolektivní sport. Fotbalisté mohou jen vzpomínat na zlatou medaili Vízka a spol. z OH 1980 v Moskvě. Ano, byla to ta olympiáda, kterou bojkotovaly některé západní státy, stejně jako o čtyři roky později nejeli naši sportovci do Los Angeles. Při pohledu na jejich výkon na probíhajícím ME se vůbec nedivím. A kde jsou házenkáři, baskeťáci, volejbalisté, šestkoví, aby mě někdo nebral za slovo? Někde je něco špatně v českém sportu obecně.

Původně nominovanou osmadvacítku atletů čerstvě doplnili mladíčci Meindlschmid a Habarta. Otázka zní: „Kdo má reálnou šanci na medaili“. Největším adeptem je čerstvý mistr Evropy Jakub Vadlejch v oštěpu. Už jsem několikrát psal, že se z něj stává, spíše už je, podobně jako kdysi z jeho trenéra či později Báry Špotáková, medailová jistota. Samozřejmě v Paříži bude konkurence větší než v Římě, ale pokud má někdo oprávněné aspirace na medaili, je to Vadlejch.

Pak už marně přemýšlím a přesouvám se do sféry přání, více či méně možných či zbožných. Začnu trochu netradičně. Štefela skočil na mistrovství republiky ve Zlíně 230 cm, pokusy na 233 cm nevypadaly vůbec špatně. Kdyby postoupil do finále, skočil 233 cm tam, věřím, že z toho bude umístění do šestky, možná i ten bronz. Dudychu jsem srovnával s Plachým. Ten skončil při své premiéře v 18 letech v Mexiku pátý. Dudycha bude mít těžké se dostat do finále, ale učí se každým velkým závodem a může překvapit. Sice ve světle výkonů z Paříže a Monaka by ledaskoho optimismus přešel, ale olympijské závody jsou něco jiného než mítink Diamantové ligy. Do šestého místa, pevně věřím, bude i Švábíková. Staněk, to je vždycky velká záhada, pokud mu to sedne, bude být také klidně do šestky či osmičky, ale může se stát, že neprojde ani do finále. Nemalujme však čerta na zeď.  

Finalisté jsou další kategorie, či do 12. místa, aby to počítání dráhových disciplín a soutěží v poli bylo trochu rovnocenné. U chůze a maratonu bych počítal dvacítku, už proto, že počet účastníků je zhruba dvojnásobný oproti soutěžím na stadioně. Začnu soutěžemi na stadionu a zase úplně z opačného konce. Rád bych věřil, že Myslyvčuk projde kvalifikací kladivářů, Ogrodníková oštěpařek a uspět by mohl Meindlschmid, kterému věřím více než Juškovi. Ten je letos nepřesvědčivý a dříve, když uspěl, měl alespoň jeden výkon přes osm metrů. Letošních 772 cm optimismu nepřidává. V Tokiu na postup stačilo 796 cm. Na dráze věřím Müllerovi a o chlup více Jíchové. U ní doufám ve finále a 5-8. místo by to mohlo být.   

Na Mäki jsem nezapomněl, ale letos zatím neměla takovou formu, na druhou stranu má zase zkušenosti a bojovnost. Záleží jak potrénovala před hrami a jak jít o sedne. Obecně, když vidím výkony mílařek před OH, bude pro ni hodně těžké zopakovat předchozí výsledek z Tokia. Šanci dávám Habartovi, který má stabilnější výkonnost a dravý závěr za každé situace. Mohl by postoupit i do semifinále. Finále by už byl velký úspěch, ale za určitých podmínek nikoli nemožný. Tajným typem na finále je Manuel. Bude muset podat nadstandardní výkon na úrovni či spíše lepší osobáku. Ale téhle skupině mladých věřím více než těm předchozím. Mají dobré předpoklady a nejen atropometrické. Teď ta dvacítka v soutěžích mimo dráhu. Jedna maratonkyně mezi 15-20. místem. Lepší formu prokazovala Hrochová, ale Stewartová se na velké závody umí dobře připravit. Hrochová ladí formu ve svém oblíbeném Kühtai v Rakousku (2000 m n. m.), Stewartová v Livignu (1820 m n. m.). Martínková by také mohla být do dvacítky a uvidíme jak dopadnou s Hlaváčem ve smíšené štafetě. Naši reprezentanti si v soutěžních novinkách vedou zprvu dobře, stačí připomenou krosovou štafetu či smíšenou štafetu 4x 400 m.  Bohužel chůze, to je i technická loterie a do mysli rozhodčích nikdo  nevidí.

Účastníci, to není pejorativní, to je vyjádření úspěchu, zejména při současných tvrdých limitech a jen zdánlivě spravedlivém rankingu. Znovu se vracím k úvodní myšlence, kterou mohu také shrnout porovnáním účasti atletů a kolektivních sportů. Navzdory různým názorům, či kritice má ČAS jako svaz výsledky, což nikdo popřít nemůže. Začnu tím hezkým, tři dvoustovkaři. Zrovna nedávno jsem vytáhl z knihovny knihu Vildy Mandlíka. V Melbourne to dotáhl do semifinále. Určitě jeden z kluků loňské semifinále Macíka na MS zopakuje. Obdobně to vidím u Krska. Tyčkaři, jeden z kvalifikace postoupí, což bude úspěch. Semifinále by bylo úspěchem pro Vondrovou, o Petržílkové nemluvě. Stejně tak postup Hájka v kladivu, či Sičakové v oštěpu. Hrubá se konečně dostala přes 190 cm, jenže už v Tokiu byl kvalifikační limit 195 cm a pokud bude chtít být ve finále, musí prostě tento výkon skočit. Venku je její výkon zatím 194 cm v roce 2017 v Lille. Vousatý výkon, který ale dobře ilustruje, jak u nás pracujeme s některými talenty.  

Suma sumárum, použiji-li příměru, pokud bude štěstí unavené, dvě medaile by mohly být (Vadlejch a někdo z druhého sledu). Nebude-li unavené a bude pořád někde pobíhat, skončíme bez medaile. V Paříži porazili Kubu Weber a Peters a dobře házel i Nadeem z Pákistánu. A to chyběl Chopra. Jakuba nečeká lehká mise, sice je v tabulkách druhý, ale přes 88 m hodili čtyři (připomenu časně zjara Dehning jako jediný překonal 90 m), ale za nimi je dalších devět oštěpařů přes 85 metrů. Nicméně jak jsem psal, Vadlejch vyzrál ve skvělého bojovníka a medaile bude. Z těch zbylých sázím, pro někoho možná překvapivě, na Štefelu s podmínkou, že musí projít kvalifikací a mít svůj den. Psát to po Monaku, tak napíšu rovnou, že bude rád za zvládnutí kvalifikace. Ostatní už mají k medaili daleko i při tyčkařské loterii. To taky po Monaku, na medaili asi bude potřeba výkon přes 490 cm.  

V každém případě bude atletika patřit k vrcholům olympijských her a tak si ji nenechte ujít. A našim fanděte a nezatracujte je, když se jim nebude dařit. Zejména ti mladí budou potřebovat povzbuzení.

Publikováno

Jak si stojí naše atletika po mistrovství Evropy?

Po delší době jsem se na atletické přenosy těšil i kvůli účasti našich reprezentantů. Vystoupení některých reprezentantů bylo čirou radostí. Už od základní školy nám do hlavy vtloukali, že každé hodnocení má začít něčím pozitivním. Tentokrát je těch pozitivních věcí tolik, že se bojím, abych na někoho či něco nezapomněl.

Velké plus vidím především v tom, že nám vyrůstá či dorostla nová generace mladých trenérů, ať již „regionálních“ nebo pražských, střediskových. Při návratu do vrcholové atletiky v roce 2011 mi přišlo, že se v atletice zastavil čas. Potkal jsem tytéž lidi, jako když jsem před rokem 2000 přestal na chvíli trénovat a věnoval se jiné práci. Na jednu stranu to bylo příjemné, s novými lidmi jsem se nemusel seznamovat, na druhou stranu to nebylo dobré vysvědčení pro práci svazu. V některých disciplínách chyběla generace trenérů, kteří by pracovali ve vrcholové atletice.

V Římě to bylo jiné a ukazuje se, že i v regionech máme skvělé trenéry střední i mladé generace. V tomto kontextu se logicky naskýtá také myšlenka o významu středisek a jejich trenérů. Ale to je jiná kapitola. Z té střední generace trenérů je to třeba Lukáš Dejdar (Jakub Dudycha), který vychoval již několik českých reprezentantů, z Prahy třeba Štěpán Janáček (Amálie Švábíková) anebo Jindra Šimánek (Nikoleta Jíchová) a z té nejmladší Hakim Salech (Habarta, Vích) či Kateřina Čermáková (Martínková). Samozřejmě škarohlídi mohou namítnout, že zrovna Saleh přišel ke skupině trochu jako slepý k houslím, ale odvážným a připraveným štěstí přeje a Hakim Saleh byl připraven. To je zásadní. Jeho předchůdci svoji šanci měli, bohužel to nedopadlo. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, jestli je dobrý trenér, když nikoho nevychoval od píky, ale v dnešním světě jsou rozhodující výsledky. A ty má. Také věřím, že to nebyl ojedinělý výkřik, ale začátek nové etapy.

Z reprezentantů absolutorium zaslouží neoddiskutovatelně Jakub Vadlejch. Sice to byly nervy, ale vyhrát posledním pokusem je majstrštyk. Tady se ukazuje současná bolest české atletiky, v rámci Evropy dobrý, ale svět a olympiáda je jiná liga. Jakub je jediný, kdo může uspět i ve světě. Velkou radostí je část nastupující generace. Bez zbytečných keců, se snahou o co nejlepší výkon. Právě jejich bojovnost mne uchvátila. Žádné kecy, čistý výkon na hranici možností. Lurdes Gloria Manuel, Nikoleta Jíchová, Meindlschmidt, z těch „starších“ Švábíková, Štefela. Ti mohou myslet na úspěchy na světové úrovni. Trochu mne mrzelo, že novináři při hodnocení psali jen o nich. Pro mne sem patří ještě Dudycha a Habarta. Oba časy ve svém věku předčí hvězdy svého sportu. Dudycha v osmnácti pod 1:45, to Jožka Plachý nedokázal. Na druhou stranu to ale ukazuje, jak se svět posunul. Plachý byl v osmnácti pátý na OH v Mexiku, Dudycha s lepším časem vypadl v semifinále na ME. Pokud bude pokračovat ve stejném stylu, může myslet na podobná umístění jako Plachý. Pro mne je Dudycha podobně mimořádný talent. Český steeple zažil za poslední tři čtyři roky neuvěřitelný posun. Letitý Moravčíkův rekord překonal nakonec ten nejmladší – Tomáš Habarta. Ve finále doběhl desátý. To je dlouho nebývalý výsledek českého běžce, pokud budeme steeple čítat k delším tratím. Navíc nám roste plejáda dalších mladých steeplařů, takže tady asi o budoucnost mít strach nemusíme. Radostí bylo i vystoupení Vícha ve stejné disciplíně, nebo Němejce na 200 m. Naopak, poté, co ukončil kariéru Jakub Holuša, zranil se Sasínek, nemáme mílaře ani evropské třídy. Je třeba si uvědomit, že ti nejlepší již standardně běhají pod 3:30-3:32, takže ztráta na špičku je stále plus minus kolem 8-10 sekund. O dlouhých distancích se nemá smysl bavit jak u žen, tak u mužů. Tam je ztráta ne o parník, ale dva. Stejná situace je třeba v trojskoku (na medaili nestačil skok přes 18 m), ženské kouli a několika dalších disciplínách. K mladší generaci ještě patří tyčkaři. Měli jsme tam dva, předvedli výkon, na který měli. Uvidíme, kam se budou posouvat. Starší generace? Staněk, neustále bojuje se svým zdravím, umístění je odpovídající. Mäki, opakuji se, ale viděl bych ji na delších tratích. Krista vyhlásila útok na čas pod 4:00. To je velká výzva, ale bohužel ti nejlepší běhají ještě rychleji, zase cca o těch 10 sekund. A pětka se mezitím posunula a časy vyhrazené dříve černým běžkyním – hluboko pod 15 minut, běhají Evropanky. Juška se hledá, jeho výkonnost je proměnlivá, ale osm metrů je stále v jeho silách. Určitě také nezklamala Martínková, která došla přes penalizaci, jedenáctá. Chůze má prostě subjektivní hledisko rozhodování a je v tohle směru nespravedlivá. Sám studentům ukazuji obrázek z OH v Pekingu, kde jsou dva chodci ve stejné situaci, jeden dostane napomenutí, domácí nikoli. Tím je řečeno vše. Líbilo se mi vystoupení Terezy Hrochové, byť k medailím má daleko. Desetiboj je pořád v krizi a na časy borců s 8500 body zatím může jen vzpomínat. Pár talentů tu již bylo, ale k medailové ani bodové metě svých předchůdců z různých důvodů nedospěli. Ogrodníková se stále hledá a český ženský oštěp přichází do krize – nová Špotáková je zatím v nedohlednu. Čtvrtkaři jsou na tom podobně, aby uspěli, musí ne běhat pod 46“, ale ideálně alespoň dva pod 45“ nebo na této hranici. Dobrý výkon předvedl Müller, dostal se na 400 m př. pod 50 vteřin, jenže Warholm a další už běhají pod 47“. To je to samé co u Mäki, na Česko skvělé výkony, na boj o medaile to nestačí. Samotnou kapitolou jsou štafety, do kterých se v poslední době bez efektu investuje relativně hodně. Ryzí sprinteři 4x 100 m vedení nestárnoucím Velebou, nevím. Veli je jev, který se tak často neopakuje a spíše špatným vysvědčením pro mladíky. Aby uspěli, museli by všichni umět po 10,20 a předat si poslepu. Mladí sprinteři se zatím prezentují více jako dvoustovkaři – Němejc, Kubelík, i rekordman Macík. Výjimkou je Maňasová. Uvidíme, kde leží její potenciál. Čtvrtkaři se stále honí za olympijským snem. Ale vypadne-li aktuálně nejlepší Krsek, najednou chybí prostě půl, možná i celá vteřinka. Nahradí Krsek Masláka a vytáhne štafetu, toť otázka. Smíšená štafeta změnila sestavu, ženská také. Asi to tak mělo být. Ženská čtvrtka na tom začíná být lépe než mužská a naopak její potenciál ve štafetě roste.   

Česká atletika vždycky stála na pár individualitách, ostatní disciplíny se pohybovaly buď na hranici účasti anebo v absolutní krizi. To platí nadále. Teď její vlajku drží osamocený Vadlejch. Za ním roste potenciálně generace, která jej může nahradit a vrátit naši atletiku do časů 80. let minulého století, nebo i relativně nedávný let, kdy medaile vozili nejen Špotáková, Veselý, Frydrych, ale také Hejnová, Rosolová a další. Vždy jde jen o nastavení cílů. Pokud budeme za úspěch brát medaili, jako já v tomto článku, tak leží hodně vysoko a potenciál se smrskne na  4 ̶ 6 lidí v Evropě a 2 ̶ 4 ve světě. Jestliže se budeme bavit o bodovaných místech, můžeme se možná začít plácat po ramenou, jak jsme dobří alespoň v rámci Evropy. Podle medailí na děleném 17. místě, podle bodů na 12 místě. Evropská federace má i s Izraelem a zakavkazskými státy 51 členských zemí. Takže bodově jsme na začátku druhé čtvrtiny, medailově v první polovině druhé čtvrtiny. Připomenu jen, že nestartovali Rusové.

Poslední poznámka, spíše pro odlehčení. Hezké výkony mi kazili komentátoři České televize. Veřejnost je v názoru na ně rozpolcená, polovina je považuje za skvělé, ta druhá jim nemůže přijít na jméno. Osobně patřím do té druhé. Rádoby vtipná přirovnání, neorientovali se v dění v závodech, nehlásili výsledky českých reprezentantů, pokud nebyli na obrazovce. Osobně jsem to vyřešil tabletem s on-line výsledky na stránkách European Athletics a ztišením komentáře. Kdysi bývalo zvykem, že hned po zveřejnění výsledků obíhali poslíčci komentátorská a novinářská stanoviště s výsledky na papíře. Nevím, jak to funguje v online době, ale tři lidi na komentátorském stanovišti a jeden na rozhovorech by tohle měli zvládnout. V ČT navíc má tablet s logem snad každý. V závěru mistrovství se trochu zlepšili, ale za mne bída.

Za dva tři roky uvidíme, jestli se naděje vkládané do těch nyní náctiletých promění v medaile nebo jen další povzdych: „to byl talent“.

Publikováno

Česká atletika na MS – 3

Část 3

Jistota má jméno Vadlejch, k tomu není co dodat.

26. 8.

Večer rozběh kluci štafeta 4x 400 m, do finále se nepodívají, ale zlepšili znovu český rekord a to se počítá. Na finále mohou myslet, až poběží letmé úseky pod 45“ všichni. Cenné je, že nejlepší výkon podali na MS. Ale zase, je to štafeta – tam se síly ředí a trochu zkresluje pravý stav výkonnosti naší elity. Na druhou stranu je to asi jediná možná cesta k finále a k případné medaili. Kluci odvedli na co mají, to pro ně může být motivace do další práce. Evropská medaile leží přeci jenom níže a je v jejich dosahu.

Pak už šel sled kdysi našich parádních disciplín, dnes bez zastoupení – desetiboj nebo koule žen, když  připomenu Fibingerovou. Taky se v přenosu zamýšlela nad tím, proč dnešní holky sotva přelezou 20 m hranici a kluci hází přes 22 jakoby nic. U nás ani tu dvacítku. Desetiboj, to je zatím k pláči, myslím český, nikoli světový. Ten byl parádní do poslední chvíle.

Výrazně se prosazují další africké země, nejen tradiční běžecké velmoci Keňa, Etiopie, Maroko a případně Jihoafrická republika. Už jsem psal, že v některých reprezentacích evropských států pomalu nenajdeme původního bílého Evropana. Stejnou cestou jdou další státy – především země Arabského zálivu, Izrael, ale i další země jsou vůči africkým reprezentantů vstřícné, třeba Japonsko.

27. 8.

Večerní finále v oštěpu přineslo očekávanou medaili v bronzové podobě. Mnozí čekali zlato, ale je potřeba si uvědomit, jaká je v oštěpu konkurence. Jakub rozhodně nezklamal, naopak uspěl. Poslední roky se dá považovat za medailovou jistotu, takovou byla svého času Bára Špotáková. Díky práci Jana Železného, Rudolfa Černého, Standy Šušky, Davida Sekeráka a dalších je oštěp už řadu let výkladní skříní české atletiky. Vadlejchovi patří velké uznání a stejně jako všichni věřím, že ta zlatá jednou vyjde. Zasloužil by si ji. Pamatujete si příběh Ludvy Daňka, tehdy MS nebylo, jen jednou za čtyři roky OH, stříbro, bronz a nakonec v Mnichově 1972 vytoužené zlato. Kubo vydrž, zlato bude.  

Nahoru a dolů

Nahoru jdou nejen jednotlivci z dalších afrických zemí, zemiček Karibiku a nekonečného Pacifiku, ale celé reprezentace. Před pár lety se potácela finská atletika, krom oštěpu, v krizi. Oštěpaře doplňovala Mäkelä v trojskoku. Dneska mají silných více disciplín a v některých bojují i o zlato, jako třeba v ženské tyči. Medailově skončili za námi, ale co do počtu finálových účastí je na tom lépe než my a stále se lepší. Tradičně silní jsou Poláci, zlepšili se Maďaři, vysokou úroveň si drží Nizozemci, Italové, Španělé – jejichž běžci jsou schopni bojovat s nejlepšími o medaile. Tradičně silní jsou Britové, Norové, daří se Švédům. Naopak zklamaní jsou asi trochu Němci, Číňané, Francouzi. Ale ještě není konec, nicméně na jejich medailové bilanci to nic nezmění. Mimo Evropu a vůbec jedničkami jsou pořád Američané. Tradičně vysoko je Jamajka a na vzestupu druhá Kanada, standard si drží Japonsko. Vysoko jsou běžecké velmoci Keňa a Etiopie, ale jejich běžecká dominance má stále větší trhliny. Na druhou stranu se rozšiřuje spektrum disciplín, ve kterých jejich reprezentanti startují, už to nejsou jen mílaři a vytrvalci.

Už zmíněné bohaté arabské země si také připsaly nějakou medaili či finále. Je pozoruhodné, kolik reprezentací dokáže uživit ohromná a zdánlivě nevyčerpatelná keňská zásobárna talentů. Alespoň jednu medaili získalo 46 států z 204 zúčastněných. Atletická mapa světa se proměňuje, rozšiřuje a  bude stále těžší se prosadit.

Vemte si – ve finále oštěpu Ind, to je v pohodě, ale tři? Dále Pákistánec, Egypťan, Moldavan a Litevec. Z tradičních zemí jeden Fin, Němec. Jako ve všech disciplínách dochází ke zvýšení konkurence a medaile visí stále výše. Když házel Železný, vypadala oštěpařská mapa světa úplně jinak. Jako běžce mne těší trvalý vzestup bílých závodníků, už se neříká že s černými se nedá běhat. Oni se dají i porazit. Co platilo před pár lety, už neplatí.

Libor Varhaník, předseda svazu, hodnotil šampionát jako úspěšný. Ono mu nic jiného nezbývá, na druhou stranu, získali jsme dvě bronzové medaile, stejně jako Čína, o jednu více než mnou nahoře proklamované Finsko. V medailovém žebříčku jsme 37. Všiml jsem si v proslovu předsedy jedné věci, odkázal na veleúspěšné juniorské MS, ale už nezmínil ME U23, o kterém jsem psal v úvodu 1. části. Zakrýváme špatné, vyzdvihujeme to dobré. To vyzdvihování je správně, ale interně bychom si měli říci, že zase tak dobré to není. Do budoucna zůstává jedna medailová stálice – Vadlejch. Iluzorní je představa, že znovu uspějeme ve štafetě, myšleno na úrovni MS či OH, nikoli ME. Zázraky se nedějí tak často, to by zevšedněly a nebyly to zázraky. Z mladých má dobře našlápnuto Švábíková a pak? Z těch co byli na MS, kdo může v budoucnu jako Vadlejch bojovat o medaili? Ďurdiaková, čtvrtkaři? Lada Vondrová je talent, ale medaile leží pod 50 s. Cesta k tomuto výkonu je dlouhá, Jarmila Kratochvílová je toho zářným příkladem. Vydrží? To platí i pro Krska, stejně jako pro Manuel. V záloze je, pokud bude fit, Malíková. Získat venku medaili na světě na 400 m je strašně těžké. Ale můžeme třeba mluvit o ženské dlouhé štafetě evropské medailové úrovně, stejně jako o mixu. Pak je tu Jíchová, té jsem se věnoval v předchozí části. Uvidíme, během dvou let bude pravděpodobně jasné, jestli se zařadí po bok Hejnové či před ní anebo zůstane účastnicí. Záleží jen na ní, jak se svým talentem naloží. Macík, sprinteři to měli vždycky těžké se prosadit. Tam je stejná konkurence jako v bězích, jen černoši nejsou z východní Afriky, ale z Karibiku, USA a ze západní Afriky. Ve stínu skvělého výkonu Ďurdiakové trochu zůstala Martínková, rozhodně ji nelze zatracovat i když se jí MS úplně nepovedlo. V bězích nikdo, ve skocích – „trojskokanka“ Hrubá? Už jsem její případ rozebíral. To rozhodnutí musí přijít po odborném zvážení a hodně rychle.

Anebo přijdou úplně nová jména, například už zmíněná Sičaková, také svěřenkyně Davida Sekeráka. Jestli bude tak zarputilá jako Haruka, jestli jí bude trénink sedět, má potenciál. Naváže Dudycha na úspěchy našeho posledního běžce Holušy, o olympijské medaili Odložila nemluvím? Vrhy, na evropské medailové úrovni omáš Staněk, pak nic. Disk, časy Bugára, Gejzy Valenta jsou stále snem. A oštěp? Vadlejcha jsem zmiňoval, uvidíme co jeho nástupci, kterým se věnuje například Petr Frydrych. Pak tu máme ženský oštěp? Letos velké zklamání, vloni neměla Ogrodníková stabilizovaný v Eugene nový rozběh, letos? Aby holky uspěly, musí umět 60 m, a občas za 65, a ne 55 m a občas za 60. To je z pohledu statistika jednoduchá matematika. „Ale i Jakub Vadlejch byl relativně dlouho nenaplněným talentem, který nejlépe házel v září v Domažlicích.“ Berte to jako nadsázku, raději jsem dal do uvozovek, ale plyne z toho jedno – jestli má Železný odhad a oštěpařky budou na sobě pracovat, může některá  dosáhnout na světovou medaili. Nechce se mi věřit, že stříbro Ogrodníkové na ME 2018 bylo vrcholem její kariéry. Jak dlouho se držela na vrcholu Bára Špotáková? Málokdo ví, co úsilí stálo právě Vadlejcha dostat se tam, kde je. Zbývá kladivo? Hájek byl na MS, nezadařilo se. Zopakuje někdy výsledky Melicha? To ukáže budoucnost.

Přemýšlím, jestli jsem na někoho nezapomněl. Závěrem zopakuji svoji obsedantní myšlenku – česká atletika vždycky stála jen na mimořádných jedincích, kteří často vzešli mimo systém, a tak to bude, jak to pozoruji, i nadále. Jen doufejme, že vzejde někdo dříve než skončí Jakub Vadlejch. Pár adeptů určitě máme.

Publikováno

Česká atletika na MS – 2

Ne, nezapomněl jsem na Nikoletu Jíchovou, jen jsem si musel nechat výkony této sympatické blondýnky projít hlavou. Stejně jako u Macíka, semifinále je úspěch. Všímám si jejích výkonů delší čas a přemýšlím jestli bude skutečně nástupkyní Zuzany Hejnové. Sama se nechala slyšet, že ji chce překonat. Má na to, nebo zůstane jen u zbožného přání. Připravil jsem malé porovnání:

Zdroj: Wiki – Haruka po vítězství na MS juniorů, to bylo 2015 v Cali.

Disciplína                         Hejnová                           Jíchová

100 m                               12,52                                 11,91

200 m                               23,65                                 23,67

400 m                               51,90                                 52,92

Výkonnost 400 m překážek

Věk                                    Hejnová                            Jíchová

18                                      57,44                                 62,18

20                                      56,94                                 57,44                               

21                                      55,04                                56,82 (400 m př. se stává hlavní závodní tratí)

22                                      54,96                                 55,48

23                                      54,90                                 54,88   

24                                      54,13                                 ?

25                                      53,29                                 ?

27                                      52,83 (NR) nejlepší výkon Zuzky vůbec

Shrnu-li to, rozhodující budou dva příští roky, zdali se Nikoleta posune do úzké světové špičky anebo zůstane účastnicí. Zásobu rychlosti má dostatečnou, techniku dobrou, takže na vyrovnání či překonání výkonů Hejnové předpoklady má.

Ale zpět do Budapešti. Včerejší ranní skvělý výkon Ďurdiakové mne příjemně naladil. Vrátila se včas perfektním výkonem, odměnou za její tvrdou práci a víru. Večer jsem čekal, jak si povede Macík. Neběželo mu to. Karambol vozíku, posunutý start – soupeři se s tím vyrovnali lépe také proto, že už to byli ostřílení kozáci. Starý matador se zkušenostmi to všechno prožívá jinak, než zajíc, který má svoji premiéru na tak velké soutěži, pominu-li letošní start na ME U23. Rozhodně však lze jeho výkon hodnotit pozitivně, gratulace jemu i trenérovi.

Radek Juška může být spokojený se sedmým místem, ale … Za mne tomu chyběl prostě skok za 8 m. Těch přešlapů bylo hodně. Stačil by jeden super povedený pokus a mohlo být všechno jinak. Na hranici osobáku a českého rekordu, jak sám říkal, jsem to neviděl, ale ta osmička v nohách byla stoprocentně. Takže je to takový úspěch kdy máte radost, že se to povedlo, ale vzadu v hlavě pořád vrtá, kdyby …. Ale není všem dnům konec, za rok Paříž a OH, to je výzva. Nejen pro Jušku, ale také pro další, třeba právě Jíchovou.

Jakub Vadlejch zvládl kvalifikaci s přehledem. První pokus nebyl optimálně trefený, ale na postup by stačil. Přesto šel Jakub na druhý a kvalifikační limit padl. Třetí pokus už neabsolvoval. Potvrdil, že je naše jediná jistá medailová naděje. Bude to mít ale těžké, kvalifikační výkony Čopry či Nadíma to jen ukázaly. Na druhou stranu stará zkušenost říká, že kvalifikace a vlastní závod jsou dvě zcela odlišné soutěže. Bude to boj, ale věřím, že skončí dobře pro Kubu.

Naopak kvalifikací neprošla Hrubá, která skočila 185 cm. Hned se zase vynořily spekulace, jestli by neměla přejít na trojskok. To ostatně již dříve tvrdil jeden z jejích mnohých trenérů Pogány. Co s tím? Asi by stálo za to, pořádně si rozmyslet a spočítat její potenciál ve výšce a v trojskoku (lze to vcelku přesně) a vydat se tou nadějnější cestou. 

A přeci jenom jsme „získali“ zlato. Práce Davida Sekeráka přinesla ovoce v podobě světového titulu Japonky Haruky Kitagučiové. Má můj hlas v anketě Trenér roku i kdyby Vadlejch vyhrál. Sleduji je od začátku jejich spolupráce a vlastně není co dodat, jen banální že si oba úspěch zaslouží. Spíše si v tomhle případě rejpnu naopak do řad těch, kteří tvrdí, že nemáme dobré trenéry. S dávkou drzosti bych napsal o obyčejném provinčním trenérovi, který ku zlatu přišel. Na druhou stranu, oštěpařská sekce ČAS je jedna z nejaktivnějších a k jejím hlavním tahounům patří právě Sekerák. Takže zase to není tak, že by byl zakopaný někde v Domažlicích. Oštěp je naše parádní disciplína a určitě nějaký čas ještě bude, třeba i díky Sekerákově další svěřenkyni, dvacetileté Sičakové. Ta pod jeho vedením letos přehodila již 60 m. A jen malá připomínka, Haruka je juniorskou mistryní světa z Cali 2015, stejně jako Míša Hrubá. Odlišný vývoj jejich kariér je na zamyšlení.

Právě se běží maraton, hrozně se mi líbilo, jak komentátoři říkali: ve skupině se drží i jediná z Evropanek, Salpeterová z Izraele. Z těch šesti holek jsou čtyři Etiopanky, jedna Keňanka a právě Salpeterová, jenže ta pochází z Keni. Takže Evropanka asi jako v řadě jiných evropských týmů, kdybychom hodnotili zastoupení původních Evropanů, někde by to nebylo ani 50/50. Evropa a nejen ona se mění anebo spíše navrací k původnímu stavu – kolébka lidstva je v afrických savanách a těch migrací a návratů odtud bylo v historii lidstva více a bylo to ku prospěchu.

Moira se od počátku drží ve třetí desítce. Nakonec doběhla na 26. místě, čas zhruba 10 min za první. To snad jediné má smysl porovnávat, v tomhle kontextu nezklamala ani nezazářila. Zaběhla na co aktuálně má. A jen podotknu, na silnici běží 70-90 účastníků, na stadionu startuje polovina. Podle toho to také hodnoťme. Představte si, že by tam startoval dvojnásobný počet účastníků, jak moc by se proměnily výsledky na dráze. Někde vůbec, někde ale dost podstatně.

Úplně mimo rámec se mi znovu vrací myšlenka, jak by skončil třeba Filip Šnejdr, kdyby dostal divokou kartu. To je to neštěstí výjimek. Vždycky bude někdo nespokojený. Shrnu-li to, tři divoké karty, Stewartová nezklamala, Martínková byla sama nespokojená se svým výkonem (27. místo). Tabačková i když na pořadí z nich byla nejlepší (a nejlepší i z oštěpařek) – 24. místo. Ale 55 m na MS, jak píši v diskusích laici, to házela Zátopková před 65 lety. Podotýkám, že Dana po sedmnácté a naposledy překonala československý rekord výkonem 56,67 m v roce 1958. Takže to přirovnání není úplně mimo mísu. Suma sumárum, na divokou kartu je jedno kdo tam jede. Takže buď je nedávat anebo poslat všechny s odpovídajícími parametry, což by bylo asi spravedlivější. Nejhorší je to kdyby…

Publikováno

Česká atletika před a na MS v Budapešti – 1

Národní atletické centrum v Budapešti, dejiště atletického MS, je nově postavený supermoderní stadion. Nezbývá než dodat v duchu Zeleného Raoula: „A co na to Jan Tleskač, Mirek Dušín, Český atletický svaz, pražský magistrát a vláda ČR – všichni by měli jít povinně na exkurzi na Strahov, kde se konalo v roce 1978 mistrovství Evropy, tam se chytit za nos a my bychom je měli nakopat do …“ Převzato z: Maďaři otevřeli úžasný stadion, je to opravdová koruna královny sportu – Dumazahrada.cz

V nečekaně úspěšném vystoupení reprezentace juniorské reprezentace na ME v Jeruzalémě se zcela ztratil neúspěch na ME U23, kde jsme nezískali jedinou medaili. Všimli jste si také, jak po každém úspěšném vystoupení jsou na webu atletiky ještě týden zprávy, za to po neúspěchu je ticho po pěšině. Přitom by člověk očekával nějaký fundovaný názor, proč byly výsledky za očekáváním.

Jak si tedy stojíme před vrcholem atletické sezóny? Do Budapešti, na to, že je za humny, jede relativně skrovná výprava, alespoň co do počtu závodníků. Pouhých 19 jich závodí v individuálních disciplínách, další čtyři jsou členy štafet.

Jaké jsou šance našich atletů na úspěch. Pokud to půjde v duchu uplynulých let a pojedou si to užít, tak velké. Určitě si šampionát užijí. Pro to tam ale nejsou. Placeni jsou za co nejlepší výsledky. Ale co je nejlepší výsledek? Bereme-li jako hledisko medaile, tak šance jsou skrovné, posuneme-li kritérium na finálovou osmičku, bude to určitě lepší. Nejhorší je, dívat se na výsledky prizmatem jedné úspěšné hvězdy. To se stalo biatlonistům, Soukalová vozila vítězství, stal se z toho zvyk a poté co ukončila kariéru dlouho trvalo, než se za úspěch považovalo umístění ve dvacítce a za super výsledek top 10. Urodí-li se medaile, to je slávy. Ze samozřejmosti se stala sůl (nad zlato samozřejmě).

Do role spasitele je pasován Jakub Vadlejch. Oprávněně. Jestli nezíská medaili on, zisk jakékoliv další se bude rovnat zázraku. Svět není Evropa, na světě leží medaile o hodně výše. Na to se stačí podívat do tabulek, klidně i redukovaných. Ranking je trochu záhada, která moc atletice neslouží, ale budiž. Ten bych prostě za bernou minci nebral.

Když se to Jakubovi sejde, vyhraje klidně hodem za 90 m a v duchu si přeju, aby to tak bylo. Sleduji jeho kariéru dlouho, vyzrál ve špičkového přemýšlivého závodníka, medaili si zaslouží.

Další medaile už je věcí náhody. Hodně vysoko by se mohla umístit mixová štafeta. Klukovské moc šancí nedávám, ale do finále by jít měli. Škoda, že se ještě nenašla čtvrtá sprinterka s časem k 51 vteřinám. To by čtveřice děvčat mohla pomalu pomýšlet na medaili na Evropě, na světě na finále.

Ale vezměme to popořadě

No, a tady jsem skončil, bohužel pro jinou práci jsem se dál nedostal. Takže teď už to nebude úvaha dopředu, ale kombinace komentáře a úvahy. První den nastoupili dva vrhači – Staněk a Hájek. Co říci k výkonu Tomáše ve světle večerního finále. Jeho výrazy a gesta jsou čitelné a už po prvním pokusu bylo jasné, že sen o účasti ve finále mizí v dáli. K finále na MS či OH je třeba hodit maximum, to nepředvedl. Ani Walsh nedal maximum a byl rád za bramboru. Naopak se překonal Fabri a jeho pátý, nezdařený pokus atakoval hranici 23 m, a PB za 22 m získal zasloužené stříbro. Crouser, po trombóze v lýtku, 23,51 m. Ráno vypadal, že na kvalifikaci přijel z flámu, nedospalý, unavený, mžouravá ospalá očička. Odpoledne úplně vyměněný. Zcela jiná dynamika pohybu. Fabricio má trochu podobný styl otočky. Oba trochu odlišné od Staňka. Co říci k Hájkovi, pokračoval v tradici kladivářů, tak jak ji pamatuji – kvalifikace a stop.

V tomto kontextu odbočím. Mám pocit, že čeští televizní komentátoři koukají snad na jiný přenos. Pozdní reakce na dění, vzdychání nad litevskou diskařkou školou a přitom ani nevzpomenou na naši – Daněk, Bugár, Valenta. Trochu smutné vzpomínání. Vůbec, ráno, když jsem projížděl atletické články, divil jsem se, Šorm 22 let, Petržílková si zlepšila PB o více než vteřinu, Lada Vondrová je jako Jarmila Kratochvílová nebo Lída Formanová. Fandím jí, ale není. Je třeba si uvědomit, že holky měly medaile z individuálních venkovních závodů, to Lada zatím nemá a rád bych se mýlil, ale mít zatím nebude. Výkonnost pro individuální závod zatím schází.

Tím se dostávám k „překvapení“ večera – mixové štafetě. Nevím, jestli to atletiku zatraktivnilo, ale berme to pragmaticky – máme další šanci, kde můžeme uspět. Psal jsem, že může být vysoko a tím myslel čtvrté, páté místo. Vyšlo to ne na 100 %, ale 110 %. To, že Femke Bolová spadla kousek před cílem, nesnižuje jejich výkon. Ten okamžik, kdy vás nohy neposlouchají jsem také zažil, a je to hrozné, hlava by běžela, ale nohy se podlomí, chvíli klopýtáte a pak jdete nezadržitelně k zemi. Nejste schopní s tím nic udělat, nejde to i kdybyste chtěli více. Patří to k závodu, stává se to těm, co vůlí dokáží překonat schopnosti svého organismu. Bronz je to zasloužený, ale nemělo by uniknout to, co jsem napsal výše. Aby účastníci štafety byli na roveň těm, kterým jsou přirovnáváni novináři, musí uspět v individuálním závodě.

Doufám, že to nebude poslední medaile, ale jedna ještě přibude. Vystoupení Kristiiny Mäki jsem samozřejmě sledoval velmi pozorně. Pozorně jsem pročítal její předstartovní výroky. Dopadlo to podle jinak než v duchu očekávala. Ono je to však na hlubší zamyšlení. Naše běhy jsou v krizi, dlouhé tratě v totální, na rozdíl od středních tratí. Jenže i tam nám ujíždí vlak. Asi jako v chůzi – když nyní koukám na ten běh po patách. Včera chlapi kilák za 3:50, nejrychlejší i za 3:48, to už je viditelná letová fáze, takže kontrolujeme jen čistotu toho specifického běžeckého stylu. I když se výrazně zvýšila frekvence pohybu a zkrátila délka kroku, není možné tolik zvýšit frekvenci. Při tom tempu je to u chlapů desítka za 38 minut, slušný běžecký výkon. Možná má pravdu Ivoš Piták, udělat z našich vytrvalců za 30 a více minut na desítku chodce, možná by pak někteří měli šanci. Ovšem naučit se dobře chodit, to vyžaduje určitý pohybový talent.

Zpět k běhům, neustále se opakuji na každém školení, asi už tím nudím a otravuji, ale princip je jasný a fungoval historicky v době, kdy jsme byli schopni účasti ve finále. Dnes se bojuje o medaile na úplně jiných výkonech a je jedno, jestli se běží tempový anebo taktický závod. Všichni mají vysokou zásobu rychlosti a neuvěřitelnou vytrvalost. Naši, pokud mají trochu rychlost, nemají vytrvalost. Bavíme-li se v kontextu top 5, tedy ve smyslu boje o medaile, nikoli jen účasti, je třeba si uvědomit, že světová špička dokáže oboje. Etiopanky Tsegay a Gidey běžely poslední kilometr za 2:46,00 a 2:47,28 min, závěrečné kolo za 59,03 (podle TV), posledních 200 m za 27,95“ a 28,87“ (podle race analysis) umím-li dobře počítat, při výsledném čase pod 31:30 min. Co z toho plyne – už nudím sám sebe – aby kdokoli uspěl, musí mít anaerobní práh alespoň na úrovni 3:10-15 u žen a 2:45-50 u mužů a k tomu mít zásobu rychlosti na úrovni „průměrného“ mílaře, tedy kolem 3:32-3:35 pro vytrvalce u mužů a kolem 3:58-4:04 u žen. Záleží jestli uvažuji v evropském nebo světovém kontextu. V objemu to znamená z dálkoplazů naběhat 6000 km ročně, ovšem za podmínky příslušné intenzity – tedy rychlosti. Z klusání nikdo maraton za 2:05 nezaběhne. Takže, mají-li naši současní nejlepší mílaři jen trochu vytrvalostní předpoklady, musí systematicky mířit na delší tratě, ale současně si udržet mílařskou výkonnost. Pak mohou uspět v Evropě, ve světě ne – ten je ještě někde jinde. Recept na krizi běhů je jednoduchý – trénink, trénink a ještě jednou trénink. Ale kde najít v Česku někoho, kdo běhá 3:35 anebo 4:05 a chtěl by trénovat 2x více, aby se stal špičkovým vytrvalcem. Přechod na delší trať chvíli trvá a bolí. Vždyť s takovou patnáctkou je domácí super hvězda.  Samozřejmě, mohu se mýlit, ale …

A ještě jedno rejpnutí, holky čtvrtkařky mají nyní výkony nepatrně lepší osobáku Lídy Formanové. O Jarmile nemá smysl se ani zmiňovat. Je na místě si klást otázku, kde leží jejich rychlostní potenciál, zdali na 400 m na úrovni pod 50“ anebo případný půlkařský potenciál. Jak to, že jsme to před 35 lety uměli řešit a sami atleti (ky) logicky přecházeli(y) na delší trať a ti současní se zarputile drží na distancích, kde vrcholem bude, když se mimořádně zadaří, semifinále.    

Teď dochází Eliška Martínková na 28. místě. Je to úspěch anebo ne? Zase záleží na úhlu pohledu. Z hlediska historie československé chůze (úmyslně jsem zdůraznil slovenské při vzpomínce na Jožku Pribilince anebo Pavola Mrázka) či v porovnání s Anežkou Drahotovou spíše nikoli. V kontextu současnosti rozhodně nezklamala, a druhou stranu je cirka o 6 minut pomalejší než Anežka.

Pozitivní je, že zatím žádný z atletů sice neuspěl, ale současně si to neužil. Konečně jim došlo, že tohle v očích té neznalé části veřejnosti moc atletice jako celku neprospívá. Ale hlavně, ten bronz, ten bude dlouho připomínaný úspěch.        

20. 8. 2023

Ta dnešní doba. Ještě to člověk nedá na web a už se hrnou nové výsledky. Petržílková a Vondrová do semifinále. Lada Vondrová navíc v novém PB poprvé pod 51 sekund. Asi mne chtějí holky donutit, abych přepsal svoje myšlenky a přiznal omyl, ale to zatím ne. Pořád to není čas na medaili, tedy pod 50 vteřin. Ale samozřejmě člověka také napadá, že se plete a holkám se to povede. Zaslouží si to, přál bych jim to. Přemýšlel jsem, čím se tyhle dvě liší od ostatních, že jdou tak tvrdě za svým snem. Lada si vloni dokázala říci svoje k tréninku i když jsem při tom trochu zvedl obočí. Přeci na její úrovni by komunikace, regenerace a fyzioterapie měla být automatickou. Evidentně nebyla. To je problém amatérismu v české atletice, hrajeme si na profíky, ale kolik je skutečných profíků po všech stránkách. To, že odtrénuji, co chtěl trenér, neznamená, že jsem profík. Profesionalismus je úplně o něčem jiném. To pořád mnozí nechápou.

Krsek s časem pod 46 sekund vypadl v rozběhu. Vzpomínám, jak se hodně psalo o jeho srdeční vadě, neměl běhat a podívejme se. Rozhodně je na dobré cestě. Víťa Miller měl svůj utrápený den a závod. Pamatuji časy, kdy byl vděčný za výkon pod 50“, teď je nespokojen s výkonem pod 49,5“. Parafrázuji – s jídlem u něj roste chuť, to je v pořádku. Neběžel dobře, ale určitě výkon pod 49“ ještě zopakuje. Bohužel, tahle disciplína se taky neskutečně výkonnostně posunula.

Dojmy

Klopýtnutí Hassan a Bol, něco neskutečného, dvě super hvězdy z jedné země v jednom dni. To nevymyslíš. Moc se mi nelíbilo hecováni diváků v podání Ingebrigtsena při semifinále, to už je trochu za hranou, ale asi to k současnému sportu, za mne spíše bohužel,  patří. Prostě frajeřina. Naopak mne zaujal druhý Nor, truc projekt papá Ingebrigtsena. Ten chlapec bude sakra dobrý. 

Vrátil bych se k nominaci. Tři divoké karty, proč? Buď splním nebo nesplním. Není to tak dávno, co dva oštěpaři dostali divokou kartu pro OH a výsledek nedopadl. V kontextu jejich kariéry to byla jedna velmi nepodařená epizoda. Bylo to tehdy moudré rozhodnutí? Jakékoli výjimky s sebou vždycky nesou křivdu. K tomu přistupuje otázka zdali danou výjimku hodnotit v kontextu jen daného šampionátu anebo celé kariéry. Ozval se Jakub Holuša oprávněně? Myslím si, že ano, byť by s největší pravděpodobností kluci skončili v rozbězích – to je realita. Na druhou stranu, výjimky nepotvrzují pravidlo. A jsme obecně u nominačních kritérií. Máme jedny z nejsložitějších – to samo o sobě je špatně. Na druhou stranu, řada atletů se bohužel schopna odjet, i když je totálně z formy. To je dáno tím, že ve struktuře vrcholového sportu za úspěch počítáme už pouhou účast na světové akci. Jestli chceme dělat úzké nominace, ohraničené okruhem potenciálních medailistů a za mezní hranici budeme brát užší finále (osmičku), tak tam divoké karty nemají co dělat. Zažil jsem doby, kdy byla snaha poslat každého, kdo měl nárok i pro tu oblíbenou větičku – získá zkušenosti, pozná, kde je skutečná světová špička. Anebo naopak opačnou tendenci – malá, ale pokud možno úspěšná výprava. V dlouhodobé koncepci by mělo být jasné, kam se chci ubírat. Zatím mi to přijde jako splácanina. Už jsem říkal Tomáši Dvořákovi, že s přibývajícím věkem postupně měním názor na americkou kvalifikaci. Tamní atleti úspěchem na ní prokáží, že se dokáží připravit na konkrétní závod. Argumenty typu, připravují se primárně na kvalifikaci ve světle jejich výsledků neobstojí. Anebo jednoduchý systém, splnil jsi kritéria WA, EA, jedeš. Nejsi-li fit, tak to proboha řekni, budeme počítat při konečném hodnocení jako by jsi tam byl.

24. 8. 2023

Chodci dochází do cíle závodu na 35 km, takže je zase čas na sumarizaci toho, co jsem zatím nekomentoval. Švábíková do finále, tam už se jí nedařilo. Ale rozhodně nezklamala. Určitě sama čekala lepší výsledek, holt některé zkušenosti jsou draze zaplacené. Některé pokusy nebyly nejpovedenější, ale bojovala. Macík, to je kapitola sama pro sebe. Samomluvou jsem mu radil, drž se Lylese. To, co pak vedle něj předvedl, je na smeknutí klobouku, jak se říká. Takže klobouček, bez ohledu na výsledek v semifinále. Ani bych se nedivil, pokud nezazmatkuje, vylepšenému českému rekordu.

Oštěpařky – to byla bída od všech. Už jsem tu vzpomínal ony nepodařené divoké karty kluků před lety, historie se opakovala. Otáka je nasnadě – uděláme něco s nominačními kritérii a výjimkami z nich? Kluci mohou být právem naštvaní, na druhou stranu, kdo viděl průběh soutěží, je zřejmé, že by to byla s nejvyšší pravděpodobností jen účast v rozběhu. Ingebrigtsen dostal zase na pr…… Stejně jako vloni, Kerr běžel skvěle. Bronz bral Nordås, jsem rád, že jsem se nemýlil, že bude hodně dobrý. A také to ukazuje, že papá Ingebrigtsen prostě umí. Jakob tu porážku kousal hodně těžce, skoro by člověk řekl karma za semifinále. Britská mílařská škola stále žije. Současně se utvrzuji v tom, že čas 3:35 už dneska nic neznamená. Kdo chce vyhrát, musí umět pod 3:30.

Radek Juška se rozhodně za náhradní pokus nezlobil a jde do finále. Když jsem viděl první přešlap, bál jsem se, že bude konec. Osmička bude těžká, ale když skočí na úrovni PB, mohla by být.  

Tereza Durdiaková na 10. místě, to je výborný výsledek. Český rekord k tomu. V běhu by na takovýto výsledek (asi) nikdy nedosáhla. Ten Piták má prostě pravdu, ať se to líbí nebo ne, je to cesta k úspěchu. Tedy ta jeho myšlenka, lepší být špičkový chodec, než průměrný vytrvalec. Povedlo by se mu to i s kluky? Přemýšlím, co kdyby se takový Martin Zajíc nebo Láďa Marčík stali chodci. Ten běžecký odstup za světovou špičkou je zhruba stejný jako byl u Durdiakové. Uspěli by? Tohle je pokus, který nikdy neproběhne, ale … Samozřejmě, v ženách může být konkurence o něco menší, nicméně i tak ta myšlenka v hlavě hlodá, kterak by to dopadlo. Pérez si špatně spočítala kola, naštěstí to pro ni dobře dopadlo a včas ji vrátili na trať. Je vidět, že i mistr tesař se někdy utne. Chodecké výkony Španělů jsou neuvěřitelné, co start, to zlato.      

Pokračování v dalších dnech.        

Publikováno

Ludmila Formanová

Ludmila Formanová (* 2. 1. 1974 Žleby)

MS 1999 – 1. místo 800 m, HMS 1999 – 1. místo 800 m, HME 1998 – 1. místo 800 m, HMS 1995 – 2. místo 4x 400 m, OH 1996 – SF, OH 2000 – rozběh PB: 800 m 1:56,56, 400 m 51,84

Čáslavská odchovankyně vyrazila všem dech neuvěřitelným finišem na mistrovství světa v Seville v roce 1993 ve finálovém běhu na 800 m. Do poslední chvíle nebylo jasné, jak závod dopadne, krásné drama, která přináší jen sport. Ještě v zatáčce byla Lída bez medaile, ale v rovince se vnější stranou přehnala přes své soupeřky a setinovým finišem strhla vítězství na svojí stranu. Byl to jeden z nejkrásnějších finišů, na které dodnes rád vzpomínám. Koneckonců podívejte se samo zde https://www.youtube.com/watch?v=JTougFKFsXg anebo zde https://www.youtube.com/watch?v=dRT5TvTskt4.

Když naše nejslavnější běžkyně Jarmila Kratochvílová ukončila svoji kariéru, táhlo ji to domů. Mohla pracovat jako profesionální trenérka v tehdejším SVS VŠ Praha, kde byla ostatně dlouholetou oporou. Jarmila si ale život v Praze nedovedla představit. Chtěla domů, do Jeníkova a trénovat v Čáslavi, na stadionu ve Vodrantech, kde strávila většinu své kariéry . Tohle její rozhodnutí jsem na jednu stranu chápal, ale z hlediska kariéry trenérky je Praha vždy větší jistota. Zatímco na venkově talenty hledáte, do Prahy vám přicházejí sami a sem tam se vyskytne talent i mezi rodilými Pražáky. Navíc ve Vodrantech stále působil Jarmily trenér Mirek Kváč. Jarmila si prosadila svou. Začínala tam s houfem žactva.

Když pracujete jako trenér a sníte o úspěších, můžete být sebelepší, stejně čekáte celý život na ten jeden jediný talent, který to dotáhne k olympijské medaili. Ti, co začínají od nuly, navíc jsou neznámí, to mají nejhorší. Jarmila měla alespoň jednu výhodu, každý ji znal. Neměla tedy nouzi o svěřence, dětí byla kopa a ve Vodrantech je tak krásně. Od stadionu k opraveným lázním, nahoru do Vodrantových sadů s rybníkem. Štěstěna Jarmile přála. Mezi tím houfem atletiky chtivých dětí byly dvě holky, které ostatní trochu převyšovaly – Ludmila Formanová a Hana Benešová. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lídu to táhlo ke středním tratím. Obě se postupně lepšily, i mezinárodní kariéru začaly společně na juniorském mistrovství Evropy v roce 1993 v San Sebastianu.

Když ve dvanácti letech přivedla babička Lídu na stadion do Vodrant, aby ji přihlásila do atletického oddílu, nevypadalo to, že přišla budoucí mistryně světa. Ale bylo to něco symbolického – Lída se narodila ve Žlebech, Jarmila je z Golčova Jeníkova a jejich cesty se protnuly v Čáslavi. Lída byla pracovitá, ctižádostivá stejně jako Jarmila.  Nemohlo být lepší kombinace.

Cesta vzhůru započala relativně brzy. Tvrdé, ale citlivé tréninky Jarmily se projevovaly ve výkonnostním vzestupu. Přišly první republikové tituly a nimi chuť po dalších úspěších. Talent a práce, pokud se sejdou, přinášejí jen radost. V roce 1993 vyhrála Lída půlku na juniorském mistrovství světa v San Sebastianu. Přechod do dospělé kategorie je vždy obtížný, ale Lída s Jarmilou ho zvládly. Už za dva roky získala první velkou dospělou medaili, byť ve štafetě 4x 400 m, na HMS v Barceloně. V roce 1996 jí první individuální medaile těsně utekla. Na halovém mistrovství Evropy skončila čtvrtá. Další rok usilovala a splnila olympijský nominační limit na 800 m a odjela na svoji první olympiádu do Atlanty. Její cesta tu skončila v semifinále. V roce 1998 si připsala první individuální mezinárodní úspěch. Na HME ve Valencii vyhrála 800 m systémem start – cíl časem 2:02,30 (mezičasy 28,01, 59,96 a 1:32,34) závod na 800 m. Ani na chvilku před sebe žádnou ze soupeřek nepustila, v závěru ještě své tempo vystupňovala a o jejím vítězství nebyl žádný pochyb.

Venku se jí už tolik nedařilo a v Budapešti vypadla v semifinále. Podotýkám v čase 2:00,88 min. (Podívejte se do českých tabulek na výkony našich současných půlkařek). Zlato z Valencie však signalizovalo, že v dobré formě je schopna běžet s těmi nejlepšími. To se potvrdilo hned následující rok. V japonském Meabaši si doběhla pro titul halové mistryně světa na 800 m, kde zvítězila v čase 1:56,90 min., což je dosud platný rekord HMS. Také tenhle závod zvedl diváky ze sedadel. Po seběhu byla Lída třetí, za favoritkou Marií Mutolaovou a Ruskou Tsyganovou. Mutolaová rozběhla závod rychle, na 200 m probíhaly za 26,67, čtvrtka byla 55,39 a šestistovka 1:25,79. Na protilehlé rovince předběhla Lída Rusku a zařadila se za Mutolaovou. V cílové rovince, která je v hale hrozně krátká, ji nakonec dokázala na snad poslední pětadvaceti metrech přespurtovat. V létě pak na zaslíbeném Pyrenejském poloostrově, tentokráte v Seville, vyhrála famózním finišem mistrovství světa v čase 1:56,68 min. Její cesta za zlatem začala ve čtvrtém rozběhu, který vyhrála časem 1:59,52 před Britkou Kelly Holmesovou. O den později ve druhém semifinálovém běhu doběhla druhá za Ruskou Mastěrkovovou časem 1:59,42, aby o dva dny později slavila vítězství. Byl to boj do posledních ne metrů, ale centimetrů – Formanová 1:56,68, Mutualová 1:56,72, Mastěrkovová 1:56,93 a čtvrtá Clarková 1:57,40. Aby byla statistika úplná, 200 m za 27,14, 400 m 57,63 a 600 m 1:27,45. Celý závod běžela Lída ve vnitřní dráze za Američankou, vedle ní Mutolaová, pak uvnitř Lída a vedle Mastěrkovová. Po výběhu z poslední zatáčky zůstala Lída uvnitř, přes ní šla venkem Mastěrkovová, Mutolaová si držela vnitřní lajnu. Lída musela prudce vybočit do vnější dráhy, ale to co pak předvedla, zvedlo diváky ze sedadel. Mutolaovou zdolala až na cílových čarách. A co říkala Lída o svém vítězství a dotazu zda si byla jistá, že vyhrála:

„Přiznám se, že ne. Pamatuju si, že jsem tam byla blbě zavřená. Cítila jsem, že mám sílu, ale nemohla jsem se v té zatáčce dostat tak, abych mohla předbíhat. Musela jsem vyběhnout až tu poslední stovku. Přede mnou byly tři největší soupeřky. Měla jsem pocit, že jsou tak dobré, že už to nestihnu, že jsem si pokazila medaili. Vydala jsem ze sebe maximum, člověk běží v takové euforii. Ale cíl byl za chvilku, nebyla jsem si jistá, jestli jsem první, nebo druhá.“

Náročný trénink se však začal ozývat i jinak. Drobné bolístky přecházely ve zranění. Lída sice splnila limit na 800 m pro OH v Sydney, ale jak rok 1999 byl šťastný, tak další si vybrala kopec smůly a se zraněním kotníku skončila v rozběhu. Sotva dala operovaný kotník dohromady, přišly svalové problémy. V roce 2002 se zdálo, že se ze zdravotních trablů dostala, na ME skončila čtvrtá časem 2:00,23. Byla to však už spíše labutí píseň, což zní krutě, ale z pohledu předchozích úspěchu Ludmily oprávněně. Chvíli byla nahoře, chvíli dole – zdravá, zraněná. Prvně ji trápily okostice, horší však byla vyhřezlá plotýnka. Po krátkém boji s vědomím, že operace nemusí dopadnout, ji podstoupila. To se psal rok 2003. Operace dopadla dobře, stejně úspěšná byla dlouhá rehabilitace. Na třetí olympijské hry ji však nepustila ostruha na patě. A tak se velký návrat odložil kvůli příjemnější událostí. V roce 2005 se jí narodil syn Petr. Mezitím stihla s přítelem Petrem postavit v Čáslavi i dům. Po porodu se cítila v dobré kondici, sama o tom často vyprávěla. Vzpomínala jak klusala do šestého měsíce těhotenství 6-8 km denně. Když už nešlo běhat, cvičila kalanetiku, protahovala a plavala až skoro do porodu. K běhání se vrátila pět týdnů po porodu. Následující rok zaběhla 2:04,22, ale už to nebylo ono. O to s většími ambicemi vstoupila do roku 2007. Limit pro HME byl 2:02,60 a plánovala ho běžet ve Stromovce. Jenže ve třetím kole ji bolest stehna nepustila dál. Ozvaly se operované plotýnky. Sen o startu na Evropě se rozplynul v bolesti. To byla poslední kapka, začátkem května oznámila konec úspěšné kariéry. 

Při těch všech vzestupech a pádech dokázala úspěšně vystudovat FTVS. Znalosti z FTVS přenášela i do svého tréninku, bohužel pozdě. Ono je to tak, že když je člověku dvacet, má pocit, že regenerace, protahování, kompenzační cvičení jsou po tréninku zbytečná ztráta času.  Nepomůžou slova trenéra, na to je odpověď: „Jsme přece v pohodě.“ Jenže drobná mikrotraumata se sčítají a projeví se později. Po 25 roce už je regenerace pomalejší, po třicítce ani nemluvit. Záleží také na délce sportovní kariéry a spoustě dalších věcí. Po nějaké době jí začalo běhání chybět. Prvně běhala jen pro radost. Odběhla nějaké desítky, půlmaratony. Ke čtyřicátinám si jako dárek nadělila maraton. Ty má na svém kontě dva, v zimě si zaběhla Jizerskou 50. Na sprinty to není, ale maraton za 3,5 hodiny v pohodě. 

Dnes učí Ludmila Formanová na gymnáziu v Čáslavi tělocvik a samozřejmě trénuje atletiku. Při zraněních si zkusila také televizní moderování. Vloni si splnila svůj sen a v Čáslavi otevřela vlastní Atletickou akademii Ludmily Formanové. A možná se v Vodrantech zase najde nějaké talentované a pracovité děvče, které naváže na úspěchy zatím dvou nejslavnějších tamějších atletek – Jarmily Kratochvílové a Ludmily Formanové.

Lídu poslouchám rád, její názory jsou mi blízké, byť je jiná generace. Také ona se zamýšlí nad stavem české atletiky, a tak jen pár vět z jejího jednoho rozhovoru. Jeho autor laskavě promine, ale nepamatuji si, odkud jsem si to vypsal.

„Vzpomínáte na slavné časy atletické generace devadesátých let?“

„Některým současným atletům z ní něco chybí. Myslím, že ze sebe nedokážou dostat všechno. Když vzpomenu na Tomáše Dvořáka, Romana Šebrleho, Honzu Železného nebo na Šárku, jak se na pokusy dokázali nahecovat, tak to dneska nevidím.“

„V čem to je?“

„Často slýchám, že si závodníci šampionáty užívají. To je taková fráze dnešní doby. My jsme bojovali o každé umístění. V tom vidím rozdíl. Je to asi tím, že jsme byli ještě ze staré školy a možná byli skromnější.“

Publikováno

Karel Kolář

Karel Kolář po doběhu finále ME 1978 (převzato u internetu)

* 16. 12. 1955 Jindřichův Hradec  † 4. 10. 2017 Jindřichův Hradec

OH 1980 Moskva – 13. místo, ME 1978 Praha – 2. místo 400 m, 3. místo 4x 400 m, HME 1979 Vídeň  – 1. místo 400 m, 1980 Sindelfingen – 2. místo

Československý rekordman na 400 m časem 45,77 s, v hale 46,21 s

5x mistr Československa v individuálním závodě, 3x halový mistr ČSSR, 1x mistr ČSSR ve štafetě

Nejlepší atlet ČSSR 1978, 1979

Krátká, ale zářná, tak by se dala stručně popsat kariéra jindřichohradeckého rodáka Karla Koláře. Naposledy jsme se potkali na pohřbu Božana Doula ve Vacově a byl jedním z mála atletů, kteří se s ním přijeli rozloučit. Pak už jsem ho vídal jen letmo při některých závodech. Karel byl poctivý kluk a dříč, občas průserář. To se mu vymstilo v Rudé Hvězdě a přišel tak o jednu sezonu z již tak krátké kariéry.

Ve škole vynikal více sportem než známkami, rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale ani mezi propadlíky. Prostě normální kluk té doby. Měl rád fotbal a hokej, více fotbal a mnozí v něm viděli, a oprávněně, velký talent, který to jednou může dotáhnout přinejmenším do ligy. Osud však tomu chtěl jinak. Tehdy řediteloval na vesnické základce v Nové Včelnici Josef Jelínek, atletický trenér, který objevil pro českou atletiku nejeden talent. Karel nemohl jeho bedlivému oku uniknout. Jelínkovi se podařilo nemožné, přesvědčit Karla, aby svůj čas dělil mezi atletiku a fotbal. Ten mu nezakazoval, ale bral ho za trénink všestrannosti. Navíc byl Karel od přírody silný a obratný. Vlastně, jak tady vzdychám při psaní u každého jména, deset patnáct shybů, výmyk na doskočné hrazdě, kotoul či přemet, to tehdy byla samozřejmost. Karel se měl v Jelínkových očích stát sprinterem. Trpělivě ho učil nízký start, běh nemusel, ten mu šel od přírody. K rychlosti měl překvapivě dobrou i vytrvalost.

Na gymnázium to nebylo, ale vyučit se nástrojařem v místní Učňovské škole nebyl problém. Blížila se vojna a nabídky Dukel a VTJ se hromadily, jenže fotbalové. Rozuzlení bylo pro leckoho překvapivé, Karel odolal vábení fotbalu a k radosti Jelínka se rozhodl pro atletiku v Rudé hvězdě. Tam se dostal do rukou Miloše Písaříka. V té době už uměl čtvrtku za padesát a Miloš v něm spíše viděl, vzhledem k jeho vytrvalosti, půlkaře. Netrvalo dlouho a osobák na 400 m stlačil pod padesát, což bylo dílčí zlepšení na cestě k budoucímu půlkaři. Tehdy se jezdilo na rehabilitační pobyty, dukláci třeba do Tatranských Matliárů, Rudá hvězda třeba do Mariánských lázní. Při jednom pobytu se atleti zapomněli a následovala přestřelka s frťánky. Veselá noc s kamarády končila nad ránem. Jenže co čert nechtěl, návrat veselé partičky nezůstal nepovšimnut. Život umí být někdy pěkná potvora. Karel, místo aby mlčel a kál se, řečnil. On to tak měl, stejně jako mnoho jiných, kterým alkohol rozvazuje jazyk. Většinou tohle bububu skončilo u sportovců nějakým napomenutím, týdenním trestem. Jednou za čas se ale z toho stala velká akce. A průšvih byl, že Karel měl už z dřívějška drobné kázeňské vroubky, vesele mluvil, a tak se to sečetlo, přidalo se, že není zatím žádný hvězda a výsledkem bylo přeřazení k pracovní četě. Hodně tvrdý trest za pár frťanů navíc.

Místo dvoufázového tréninku makal na stavbě a na trénink mohl zapomenout. Když zbylo po práci více času, hrál s kluky fotbal. Aby se neřeklo, občas šel běhat do Stromovky. Ta, kdyby mohla, vyprávěla by neuvěřitelné příběhy atletů, kteří v ní trénovali, co se jim honilo hlavou, výhry, prohry. Karel na atletiku naštěstí nezanevřel, jen nechtěl zůstat v Praze. Kývl na nabídku Jablonce. Tehdy byla jablonecká atletika na výsluní. Zasloužili se o to předseda oddílu Vašek Poláček a Miloš Dajbych, šéf Komise vrcholové atletiky a jak se říkalo, strůjce nezapomenutelných atletických úspěchů 80. let minulého století. Zatímco v Praze se trénovalo ve dvou nafukovačkách s krátkým oválem, v Jablonci byla hala s 300 m oválem. Ona je tam vlastně dodnes, ty nesnesitelně ostré zatáčky pro běhy nejsou nic moc, zato 100 m rovinka, to bylo tehdy pro sprintery něco. V Jablonci fungovalo dobře i Středisko vrcholového sportu. Bylo rozhodnuto.  Oznámil doma rodičům, jdu do Jablonce. Moc se jim to zprvu nezamlouvalo, ale Karel je přesvědčil. Jako vyučený nástrojař dostal práci v Autobrzdách, sehnali mu podnájem a zajistili zkrácení úvazku na 36 h (tehdy se pracovalo 42 hodin), aby měl více času na trénink. Pod křídla si ho vzal Vladimír Zelinka. To taky nebyl žádný profi trenér, jak bylo zvykem na Dukle či RH, ale pracoval v Nisasportu, a proto se trénovalo především odpoledne. Do tehdejší Zelinkovi party zapadl bez problémů. Trénoval tvrdě, ale stejně tak dbal na regeneraci. Ta byla tehdy v Jablonci na výborné úrovni. Dřel a věřil, že ještě něco dokáže. Chtěl zapomenout na těch 49,1, co běžel když byl přeřazený do pracovní čety. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré. To se ukázalo v Karlově případě. V Jablonci jsou tvrdší podmínky než v Praze, hlavně v zimě, Karlovi to nevadilo. V sedmasedmdesátém stál znovu na startu mistrovství ČSSR. V malé vítkovické hale se probojoval do finále proti tehdejším hvězdám Tulisovi, Kárskému a Kodejšovi. V konci se prodral před Tulise a vybojoval svoji první individuální medaili. Titul se štafetou Rudé hvězdy nepočítal i když to bylo slavné vítězství. Dali tehdy v Bratislavě na frak favorizované Dukle.

Pro Karla i Zelinku to bylo velké povzbuzení. V létě, zase v Ostravě, byl na mistráku čtvrtý. Štvalo ho, že skončil bez medaile, ale už všichni věděli, kdo je Kolář. I Čeněk Kohlmann tehdy psal v Československém sportu, že je velkým příslibem české atletiky. Do přípravy na další se sezonu se pustili ještě s větší vervou. Nejraději trénovali doma v Jablonci. Karel měl rád svůj zažitý rytmus a klid, nerad ho opouštěl kvůli reprezentačním soustředěním. Doma měl všechno co potřeboval a kousek od sebe. V evropském halovém mistrovství sice ještě neuspěl, ale zaběhl nový český rekord 47,96 s. To už s ním počítali do čtvrtkařské štafety pro srpnové mistrovství Evropy v Praze. Dva týdny před Evropou zaběhl 46,13, překonal nejen Tulisův rekord, ale bylo jasné, že směřuje na „Evropě“ nejen do štafety, ale také na start individuálního závodu na 400 metrů.

Mistrovství Evropy se konalo v roce 1978 na přelomu srpna a září. Tenkrát nikdo o žádném oteplování nevěděl a v Praze panovala naopak zima sklonku podzimu a ne léta. Památného 30. srpna odstartoval Karel svůj nesmrtelný příběh. Časem 46,33 s postoupil z rozběhu a překvapil všechny, zaběhl totiž druhý nejrychlejší čas ze všech čtvrtkařů. Jen o sám věděl, že to bylo s velkou rezervou. Moc se nebavil, zmizel a chystal se na semifinále. Jen Zelinka věděl, co se mu honí hlavou. V semifinále nafasoval třetí dráhu a před startem se snažil zahnat vtíravé myšlenky na finále. Žádná taktika, po výstřelu za to vzal hned o začátku. V konci si dovolil zvolnit, byl druhý a ve finále. Čas 46,28 s rezervou ho potěšil. Věděl, že má formu. Zelinka před finálem taktiku neřešil, spíše ho usměrňoval: „…je to závod jako každý jiný. Nevzrušuj se tím, že je to finále mistroství Evropy“. Tu radu si pamatoval, ale stejně nervozitu zaháněl těžko. Při rozcvičení byl nesvůj, všechno to napětí z něj spadlo až v blocích. První start se nepovedl, ulil se Hermann. Znovu zaklekají do bloků, Karel je soustředěný sám na sebe. Druhý start se povedl. Běží co může, v rovince před sebou vnímá Hofmeistera, na zrychlení už ale nemá. Přesto se mu přibližuje, Hofmeisterovi docházejí síly rychleji, jenže ještě dříve je tu cíl. Zatímco Hofmeister padá vysílením a stadion opouští na nosítkách, Karel běží čestné kolo. Teprve teď vnímá jak stadion bouří. Dlouho jsem potom neviděl naplněný jásající Rošičák a už bohužel asi neuvidím, ale to je jiná kapitola české atletiky. Na tabuli se objevuje čas – 45,77 s, který bude na dlouhou dobu českým rekordem. Až v roce 2012 ho překoná Pavel Maslák. Šampionát nekončí a Karla čekají štafety. Jeho výkon kluky namotivoval. Ke svému stříbru si přidal v památném štafetovém finále 3. září bronz. Společně s Frantou Břečkou, Josefem Lomickým a Mirkem Tulisem ho ověnčili novým československým rekordem 3:04,0 min.  

Bronzová štafeta Tulis, Břečka, Lomický a Kolář (převzato z internetu)

V roce 1979 se stal ve Vídni halovým mistrem Evropy a časem 46,21 zaběhl nejlepší světový halový výkon. Škoda, že se tehdy nevedly rekordy. Po světě se stále běhalo v různých halách a ještě chvíli trvalo, než se sjednotil ovál na 200 m. O rok později v německém Sindelfingenu vybojoval stříbro. O to více se těšil na olympiádu. Jenže zranění v kotníku ovlivnilo přípravu, přesto vybojoval celkové 13. místo. Štafeta skončila ve finále sedmá. Na domácí půdě získal Karel pět individuálních titulů mistra Československa, tři halové a jeden štafetový. To už ho začala trápit kolena. Artróza se vrcholový trénink nejdou dohromady. Sezona 1981 byla jeho poslední. Do fabriky se nevrátil, zajímala ho sportovní masáž a po ukončení závodní kariéry se z něj stal masér. Začal také působit jako trenér, věnoval se hlavně mládeži a nejen atletům, ale také fotbalistům. Zprvu trénoval v Jablonci, potom v AC Syner Turnov. V roce 2015 se vrátil do rodného města. I tam nemohl bez atletiky být a zapojil se do práce místního atletického oddílu SKOK, kde trénoval děti. V Jindřicháči na jeho památku pořádají Memoriál Karla Koláře.  V Jablonci působil jeden čas i v zastupitelstvu, i jeho zásluhou se rekonstruovala Střelnice. Krátce po padesátce, v roce 2006 dokončil trenérskou školu a stal se trenérem 1. třídy. Prostě, byl atletem tělem i duší.   

Když přemýšlím nad úspěchy tehdejších atletů, tak mnozí „experti“ v tom mají jasno. Byla to doba dopingu. Karel sám říkal, že v Moskvě byl nejlepší z těch, co nedopovali. Za to měli téměř všichni, kromě dřiny, jedno společné – pivo. Ani Karel si ho nedokázal odpustit. Tím nechci říci, že všichni byli čistí. Ale zajímavé je, že to byla pivařská parta. Škoda, že Karel umřel tak mladý, pomalu se tam nahoře schází – Jarda Brabec, Luboš Tesáček, Venca Pátek, Franta Bartoš, Míla Rezková. Zůstávají příběhy.       

Publikováno

Česká atletika v roce 2022

Vyhlášením ankety o nejlepšího atleta uplynulé sezony jako by skončil atletický rok. Byť ještě svoje vystoupení měli vrchaři, a nedopadli vůbec špatně – jedna stříbrná medaile, další čtyři umístění v top desítce. Jako úspěšné hodnotilo jejich výkony i předsednictvo ČAS. A hlavně, při rostoucí konkurenci v této neolympijské disciplíně jde o velmi lichotivý výsledek. Uvidíme co dokáže minimalistická výprava na prosincovém ME v krosu. Tam bude úspěchem jakékoli umístění do top 20. Ani letos se nepodařilo nakonec dát dohromady štafetu, takže jediný úspěch, který jsme zaznamenali, připadá na první ročník, kdy se štafeta konala a konkurence ještě nebyla největší. Trochu smutná vizitka v porovnání třeba s Poláky, kteří hvězdnou štafetou obsadili i armádní MS v krose. Jejími členy totiž byly hvězdy typu Lewandowski, Ennnaoui či Rozmys.

Trochu lacinější pozlátko ankety o Nejlepšího atleta nezakrylo pravý stav české atletické reprezentace. Viděl jsem ale jen kousek, protože jsem se chtěl podívat na Mäki, a když Háma vyhlásil, že je šestá, tak jsem naštvaný televizi vypnul. Každá anketa je nespravedlivá, ale tohle bylo na mne moc. Naštěstí druhý den v novinách z toho bylo páté místo. Ale čert vezmi ankety, více nám o stavu atletiky řekne prostá statistika. Nejjednodušší je ta medailová.

HMS 0-0-0

MS 0-0-1

ME 0-1-2

MS U20 0-0-0

ME U18 1-2-0

MS kopce 0-1-0

ME kros 0-0-0

V konci doby postcovidové se řešila koncepce reprezentace pod vedením Pavla Sluky, který si uvědomoval neblahý stav české atletiky. Je tomu tak však reálně?

Pohledem statistiky zúžené na medailová umístění ano. Jestliže statistiky rozšíříme na 1.-8. místo, musíme opět říci ano. Výsledek je zřejmý, reprezentace na tom není nejlépe. Nicméně v porovnání s rostoucí konkurencí to zase taková tragédie není. Na druhou stranu je jasné, že se stále více budou prosazovat atleti z dříve atleticky nezajímavých zemí a pokud nemá česká atletika plakat nad rozlitým mlékem, je třeba s tím počítat a na rostoucí konkurenci reagovat. Jinak v atletické mapě světa budeme v té kategorii nezajímavých my.

Pohled z druhé strany: předseda hovoří o nebývalém rozvoji a zájmu o atletiku, síle atletického svazu a jeho skvělých projektech. Ty fungují především v oblasti přípravek a žactva. To sice nezaručí úspěšnou reprezentaci, ale je důvodem k chlubení kterak atletický svaz bojuje proti pohybové negramotnosti. Pojem pohybová gramotnost jsem stále ještě neskousl, za mne je pořád někdo buď šikovný anebo nešikovný. A u těch nešikovných záleželo na tom, jak se ke cvičení a sportu postaví, zdali začnou trénovat a zařadí se mezi šikovné anebo zůstanou nešikovní. Pomíjím těch pár jedinců na druhé straně Gaussovy křivky, kterým skutečně není dokonalý sportovní pohyb vlastní. Pejorativně jsem říkali, ten je levej jako šavle. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna šavle, snad proto, že když ji položíme na plocho, je zahnutá doleva. Stejně žádný nahodilý program z „leváka“ šikovného neudělá. Ale to je jiná kapitola.

Po MS v Dauhá se řešil velký počet zraněných atletů a reprezentantů s různými bolístkami. Vznikl tým okolo MUDr. Velebové, prostor dostal MUDr. Dostal a další. Ledacos se ve zdravotnickém zabezpečení reprezentace začalo hýbat. Ale otázkou je zda, to stačilo a bude stačit?

HMS je asi dobré zapomenout a nebýt vystoupení Skřivanové, stále se lepšícího Šorma a tradičně štafety 4x 400 m, skončilo HMS absolutním fiaskem. Z 13 nominovaných na medaili nikdo nedosáhl, některým se závod vysloveně nepovedl.

MS v Eugene byl hlavní vrchol. Dopředu zarážející pragmatický přístup některých reprezentantů, raději budu startovat na ME, kde mám větší šanci na úspěch, je trochu proti logice věci být co nejúspěšnější a vítězit. Ten pragmatismu chápu u starších sportovců na sklonku kariéry, jejichž bolavé tělo dva vrcholy krátce za sebou nemusí přežít, ale nikoli u těch v plné výkonnosti. Tady klobouk dolů před Mäki, Hrochovou, Mezuliánikovou. Kdysi to bylo tak, že vrchol byla olympiáda, pak MS a teprve potom ME. Každý chtěl na olympiádu. To už neplatí. Platí to, že relativní úspěch na nižší soutěži zajistí další období poklidného sportovního života. Už za socíku jsem tvrdil, že průměrování jak tréninkových ukazatelů, tak výsledků vede jen k trvalému poklesu. Každý další průměr je totiž horší a horší. A když si ten průměr nastavím za cíl, tak nikdy nebudu první. Naše atletika byla vždycky postavena na mimořádných jedincích, kteří začasto vyrostli mimo systém. A jednoznačně to nebude jinak ani v budoucnosti blízké i vzdálené.

U MS jsem si každý den dělal přehledy, jak kdo závodil. Nominováno bylo 24 lidí, medaile jedna, bronzová. První co bylo markantní, byl opět velký počet zraněných a dalších bolístek. Některé lezly na povrch až tam, jiné si přivodili reprezentanti při startu. Nezaznamenal jsem u jiných výprav tolik výpadků ze zdravotních důvodů. Už je to kolovrátek, ale několikrát jsem psal, že asi něco děláme špatně a evidentně jsme se nepoučili anebo vyvodili špatné závěry. Nevím. Sebelepší zdravotnické zabezpečení to asi nevyřeší, ta chyba se mi zdá být hlubší a troufnu si říci spíše metodická.

Co s lékařským zabezpečením? Snažil jsem se dostat do školení trenérů nějaké přednášky na téma prevence. Stejně tak se snaží doktorka Velebová. Práci Jirky Dostala do tohoto schématu nepočítám, pro něj je to byznys, který ho baví. Ale takto problém s četnými zraněními nevyřešíme, nehledě na to, že to není záležitost Velebové nebo Dostala, ale zcela jistě metodiky. (Obsah tréninku včetně regenerace za dosavadní sportovní kariéru. Bolístky se sčítají a pak se projeví se často s odstupem, obvykle když to člověk nejméně očekává.) 

Druhou věcí je načasování formy a vyrovnání se s podmínkami. To také nebylo u všech ideální, navzdory přípravnému kempu. Výsledek reprezentace samo předsednictvo ČAS hodnotilo jako nepodařený.

O to s většími nadějemi vzhlíželi atleti k ME. Menší konkurence měla zajistit větší úspěchy. Bohužel tahle logika opět neplatila. Nejsmutnější je, že z rekordní 55 členné výpravy podávali někteří výkony na úrovni 60. let minulého století a zní to blbě, dostali by „na prdel“, kdyby vedle nich běželi tehdejší reprezentanti na proslulé Siberově škvárové dráze. A zase ta zranění. Když se podíváte na sociální sítě reprezentantů, tak všichni makají, všichni jsou připravení bojovat. Realita je pak jiná. Po neúspěchu se najednou ukazuje, že tenhle má už od jara tyto problémy a vlastně ani se pořádně nemohl připravit, jiný se zase zranil před odjezdem, ale jede to zkusit. A pak, komentáře po vystoupeních, to je kapitola sama za sebe. Líbí se mi Lada Vondrová anebo Moira Stewartová, nepovedlo se to, jsem sama na sebe naštvaná, musím víc trénovat anebo něco udělat jiného. Nejsem spokojená. Budu dřít dál a chci větší úspěch. To je správný přístup. Protože všichni víme, že skutečně jsou dny, kdy nic nedaří, ale nemohu přeci říkat, že jsem spokojený s průměrným vystoupením: I veřejnost těžko skousávala v diskusích vyjádření, užili jsme si to, nakonec jsme spokojení se svými vystoupeními. Tato vyjádření by měla varovat. Nejezdím si užít, jezdím primárně bojovat o úspěch. Když se daří, mám úspěch a radost a užívám si obé, to je pravda, ale nikoli při výkonech z 50. let minulého století. To veřejnost vnímá citlivě, jak ta orientovaná, tak někdy až zle ta amatérská. Reprezentanti mají ideální podmínky pro přípravu, mnozí je využívají naplno s dlouhodobými soustředěními  v Africe, na Kanárech. To je správně, ale na ke straně nákladů musí být vyvážená stran příjmů, a to není. Dobrý ekonom by tedy měl zasáhnout.

Nedávno jeden moudrý muž, profesor Kašpar, shrnul problém dnešní naší společnosti do vět: Chybí nám stud a pokora. Jsme země, kde nic není hanba. Nacházíme se ve stavu mezi Alzheimerem a narkózou. Alzheimer nás učí zapomínat, co bylo, a narkóza nám neříká, co je teď.

Proč sem dávám ten citát. Právě v kontextu prezentace atletů na veřejnosti. V momentě kdy se vytváří dojem, parafrázuji, pohoda, klídek, tabáček… není, to asi ono a nevytváří to dobrý dojem. Zapomněli jsme co bylo dobré a nejsme s to určit, co je správné nyní. 

Pak tu máme propadák v Cali a MS U20, kde ale může být důvodem, že část reprezentantů podlehla místní kuchyni. Je otázkou nakolik to může být omluva. V mladší kategorii se konalo mistrovství Evropy. Medailová bilance kategorie U18 byla vlastně nejlepší 1-2-0. Otázkou je, zdali se nám podaří tyhle medaile přetavit v medaile z OH, MS nebo ME dospělých. Zatím je efektivita velmi nízká.

Zdá se, že se potápíme hlouběji a hlouběji. Z medailistů zůstal aktivní pouze Vadlejch. Kdo nahradí Špotákovou, Holušu a další? Byla by škoda klesnout až na samé dno. Možná by si vedení svazu mělo uvědomit, že jedna věc je realizovat mnoho grantových programů na podporu pohybové gramotnosti, druhou je ale reprezentace, která je výkladní skříní každého svazu. O pohybovou gramotnost se má primárně starat Sokol, Orel, to co dřív bylo ZRTV a svazy se mají starat o rozvoj svého sportu. Ten nám skutečně přípravky nezajistí. Tyto spojené nádoby musí být v rovnováze, což v atletice, si troufnu říci, nejsou. Naše výkladní skříň se neleskne, je zašpiněná a občas z ní něco vykoukne, zazáří. Ale chtělo by to, aby zářila celá. A nejhorší je, že mladá generace zatím není schopná nahradit tu odcházející. Ano, Barbora Špotáková či Jan Železný se rodí jednou za čas, ale vždycky jsme měli dvě tři takové medailové stálice. Nemusím daleko do minulosti, Kratochvílová, Kocembová, štafeta, Fibingerová, Bugár, Valenta, Machura a další, potom Železný, Dvořák, Šebrle, Bába, vždycky někdo byl. Nyní, co skončila Bára Špotáková, obávám se, že posledním mohykánem oštěpu bude Jakub Vadlejch. A to třeba v oštěpu žen nevisí medaile tak vysoko, jako když Bára bojovala s Abakumovou či Němkami.

Každá disciplína prochází nějakým vývojem, stejně tak se mění generace atletů, ale v té nadcházející těžko hledat medailistu OH či MS, o ME můžeme diskutovat. Pomalu stárnou právě Vadlejch, Mäki, Staněk. Můžeme se bavit co Skřivanová, Kopecký, Davidík, Martínková? Anebo koukat na medailisty z ME U18, Dudychu, Manuel, Ondrovou?

Máme dvě možnosti, buď se chválit současným stavem a konstatovat, že konkurence je stále těžší. Anebo se snažit s tím něco udělat.

Pořád se domníváme, že máme příliš velkou orientaci na mládež, ale už nikdo nedbá těch nad 23 let. To je vždy „ztracená generace“. Na druhou stranu je pravda, že kdo není dobrý na mezinárodní úrovni již při odchodu z juniorské kategorie, těžko se také dopracovává nějakým výsledkům. U nás je však třeba k tomu doplnit otázku, z jakého tréninku tyto medaile jsou a zůstává-li tam potenciál růst, což s sebou nese vyšší objem zatížení ve větší intenzitě bez vážnějších zdravotních potíží. To dělá mnohým problém.  

Pokud jde o trenérské kádry, nemá smysl hodnotit jsou-li dobré či nikoli. Stejně jako u závodníků je u trenéra reprezentantů výsledkem jeho práce jediné kritérium. Tím je umístění v nejdůležitějším závodě sezony. To ostatní jsou berličky. Samozřejmě s výhradou toho, že sem tam se to skutečně nemusí povést z různých důvodů. Abychom zase hned nepaušalizovali, nemáš medaili, tak odejdi. Trenéřina je tvůrčí činnost, umění a jako každé umění má svoje génie i svoje packaly. Druhá věc je „materiál“, abyste mohli svůj talent, stejně jako talent svěřence, rozvinout. Ale kdo tomu rozumí, ví že si ze vychovat talent od mala je obtížné. Nemáme méně talentů než jakákoli jiná země, Gaussova křivka je nemilosrdná, ale asi s nimi neumíme tak pracovat. Stejně tak jsem alergický na pojem starý trenér, který poslední rok dva zaplevelil atletiku, s dodatkem musíme je proto generačně obměnit. To je nesmysl. Platí to samé co v umění, každý si musí vydobýt své místo na slunci. Jsou stálice typu Gotta, jsou roční hvězdy, které zazáří a zaniknou, jsou dělníci, kteří jsou dobří, ale z nějakého důvodu nezazáří a pak jsou ti packalové, kteří si sice myslí, že jsou hvězdy, ale není to pravda. My potřebujeme hvězdy a dělníky, bez ohledu na to jak kdo je starý. Ostatně, kdo je to starý trenér? Rozhodující jsou výsledky práce.

Domnívám se, že nadále „budeme čekat“ na mimořádné talenty, které se potkají s tím správný trenérem. Mladým, starým, začátečníkem či zkušeným, to je jedno – hlavně takovým, který je dovede na vrchol. I mladý trenér začátečník z venkova může růst se svým svěřencem do hvězdy světového kalibru. Vytvářený systém je zatím z pohledu dospělé reprezentace neproduktivní, poměrně drahý a neefektivní. Už jsem několikrát zmiňoval systém polské reprezentace, kterou si často bereme za vzor. Tam je reprezentantem ten, kdo splní výkonnostní limit. Ty jsou stanoveny až do 26 let, pokud si dobře pamatuji. Splnění limitu vede k přesně definované podpoře. Ta vzrůstá s úspěchy na mezinárodním poli. Stejné je to se zařazením do „rezortních“ středisek. Jak je to vše jednoduché. Jen u nás nejde nic jednoduše. Nejhorší však je, že v souhlase s profesorem Kašparem, chybí i osobnosti. Osobnosti, jejichž názor by byl jasný a zřetelně respektován a prosazován. I výkonný výbor ČAS je směsicí názorů, kde si každý hájí svoje zájmy. Mělo by jednoznačně platit, že členem předsednictva ani výkonného výboru by neměl být zaměstnanec svazu. Pak totiž často chrání svoje zájmy před zájmy svazu. Uvidíme, jestli bude koncepce Pavla Sluky realizována a co z ní nakonec bude pozitivní, co se ukáže kontraproduktivním. Důležité je, aby nadále výkladní skříní atletiky nebyly jen programy k zajištění pohybové gramotnosti a atletění pro malé děti a rodiny. Ty bohužel reprezentaci nespasí. Na druhou stranu věřím, a už jsem to psal, že se opět najde několik talentů, které budou schopné vozit medaile a nahradí Špotákovou, Hejnovou a další a vylepší medailovou bilanci české atletiky bez ohledu na koncepce i systémy péče o talentovanou mládež.

Tím nezatracuji systém péče o talentovanou mládež, jen shrnuji obecný poznatek, že v Česku se medailisté, nejen v atletice, rodí z úplně jiných podmínek.

Používáme WordPress (v češtině).