Česká atletika v roce 2022

Vyhlášením ankety o nejlepšího atleta uplynulé sezony jako by skončil atletický rok. Byť ještě svoje vystoupení měli vrchaři, a nedopadli vůbec špatně – jedna stříbrná medaile, další čtyři umístění v top desítce. Jako úspěšné hodnotilo jejich výkony i předsednictvo ČAS. A hlavně, při rostoucí konkurenci v této neolympijské disciplíně jde o velmi lichotivý výsledek. Uvidíme co dokáže minimalistická výprava na prosincovém ME v krosu. Tam bude úspěchem jakékoli umístění do top 20. Ani letos se nepodařilo nakonec dát dohromady štafetu, takže jediný úspěch, který jsme zaznamenali, připadá na první ročník, kdy se štafeta konala a konkurence ještě nebyla největší. Trochu smutná vizitka v porovnání třeba s Poláky, kteří hvězdnou štafetou obsadili i armádní MS v krose. Jejími členy totiž byly hvězdy typu Lewandowski, Ennnaoui či Rozmys.

Trochu lacinější pozlátko ankety o Nejlepšího atleta nezakrylo pravý stav české atletické reprezentace. Viděl jsem ale jen kousek, protože jsem se chtěl podívat na Mäki, a když Háma vyhlásil, že je šestá, tak jsem naštvaný televizi vypnul. Každá anketa je nespravedlivá, ale tohle bylo na mne moc. Naštěstí druhý den v novinách z toho bylo páté místo. Ale čert vezmi ankety, více nám o stavu atletiky řekne prostá statistika. Nejjednodušší je ta medailová.

HMS 0-0-0

MS 0-0-1

ME 0-1-2

MS U20 0-0-0

ME U18 1-2-0

MS kopce 0-1-0

ME kros 0-0-0

V konci doby postcovidové se řešila koncepce reprezentace pod vedením Pavla Sluky, který si uvědomoval neblahý stav české atletiky. Je tomu tak však reálně?

Pohledem statistiky zúžené na medailová umístění ano. Jestliže statistiky rozšíříme na 1.-8. místo, musíme opět říci ano. Výsledek je zřejmý, reprezentace na tom není nejlépe. Nicméně v porovnání s rostoucí konkurencí to zase taková tragédie není. Na druhou stranu je jasné, že se stále více budou prosazovat atleti z dříve atleticky nezajímavých zemí a pokud nemá česká atletika plakat nad rozlitým mlékem, je třeba s tím počítat a na rostoucí konkurenci reagovat. Jinak v atletické mapě světa budeme v té kategorii nezajímavých my.

Pohled z druhé strany: předseda hovoří o nebývalém rozvoji a zájmu o atletiku, síle atletického svazu a jeho skvělých projektech. Ty fungují především v oblasti přípravek a žactva. To sice nezaručí úspěšnou reprezentaci, ale je důvodem k chlubení kterak atletický svaz bojuje proti pohybové negramotnosti. Pojem pohybová gramotnost jsem stále ještě neskousl, za mne je pořád někdo buď šikovný anebo nešikovný. A u těch nešikovných záleželo na tom, jak se ke cvičení a sportu postaví, zdali začnou trénovat a zařadí se mezi šikovné anebo zůstanou nešikovní. Pomíjím těch pár jedinců na druhé straně Gaussovy křivky, kterým skutečně není dokonalý sportovní pohyb vlastní. Pejorativně jsem říkali, ten je levej jako šavle. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna šavle, snad proto, že když ji položíme na plocho, je zahnutá doleva. Stejně žádný nahodilý program z „leváka“ šikovného neudělá. Ale to je jiná kapitola.

Po MS v Dauhá se řešil velký počet zraněných atletů a reprezentantů s různými bolístkami. Vznikl tým okolo MUDr. Velebové, prostor dostal MUDr. Dostal a další. Ledacos se ve zdravotnickém zabezpečení reprezentace začalo hýbat. Ale otázkou je zda, to stačilo a bude stačit?

HMS je asi dobré zapomenout a nebýt vystoupení Skřivanové, stále se lepšícího Šorma a tradičně štafety 4x 400 m, skončilo HMS absolutním fiaskem. Z 13 nominovaných na medaili nikdo nedosáhl, některým se závod vysloveně nepovedl.

MS v Eugene byl hlavní vrchol. Dopředu zarážející pragmatický přístup některých reprezentantů, raději budu startovat na ME, kde mám větší šanci na úspěch, je trochu proti logice věci být co nejúspěšnější a vítězit. Ten pragmatismu chápu u starších sportovců na sklonku kariéry, jejichž bolavé tělo dva vrcholy krátce za sebou nemusí přežít, ale nikoli u těch v plné výkonnosti. Tady klobouk dolů před Mäki, Hrochovou, Mezuliánikovou. Kdysi to bylo tak, že vrchol byla olympiáda, pak MS a teprve potom ME. Každý chtěl na olympiádu. To už neplatí. Platí to, že relativní úspěch na nižší soutěži zajistí další období poklidného sportovního života. Už za socíku jsem tvrdil, že průměrování jak tréninkových ukazatelů, tak výsledků vede jen k trvalému poklesu. Každý další průměr je totiž horší a horší. A když si ten průměr nastavím za cíl, tak nikdy nebudu první. Naše atletika byla vždycky postavena na mimořádných jedincích, kteří začasto vyrostli mimo systém. A jednoznačně to nebude jinak ani v budoucnosti blízké i vzdálené.

U MS jsem si každý den dělal přehledy, jak kdo závodil. Nominováno bylo 24 lidí, medaile jedna, bronzová. První co bylo markantní, byl opět velký počet zraněných a dalších bolístek. Některé lezly na povrch až tam, jiné si přivodili reprezentanti při startu. Nezaznamenal jsem u jiných výprav tolik výpadků ze zdravotních důvodů. Už je to kolovrátek, ale několikrát jsem psal, že asi něco děláme špatně a evidentně jsme se nepoučili anebo vyvodili špatné závěry. Nevím. Sebelepší zdravotnické zabezpečení to asi nevyřeší, ta chyba se mi zdá být hlubší a troufnu si říci spíše metodická.

Co s lékařským zabezpečením? Snažil jsem se dostat do školení trenérů nějaké přednášky na téma prevence. Stejně tak se snaží doktorka Velebová. Práci Jirky Dostala do tohoto schématu nepočítám, pro něj je to byznys, který ho baví. Ale takto problém s četnými zraněními nevyřešíme, nehledě na to, že to není záležitost Velebové nebo Dostala, ale zcela jistě metodiky. (Obsah tréninku včetně regenerace za dosavadní sportovní kariéru. Bolístky se sčítají a pak se projeví se často s odstupem, obvykle když to člověk nejméně očekává.) 

Druhou věcí je načasování formy a vyrovnání se s podmínkami. To také nebylo u všech ideální, navzdory přípravnému kempu. Výsledek reprezentace samo předsednictvo ČAS hodnotilo jako nepodařený.

O to s většími nadějemi vzhlíželi atleti k ME. Menší konkurence měla zajistit větší úspěchy. Bohužel tahle logika opět neplatila. Nejsmutnější je, že z rekordní 55 členné výpravy podávali někteří výkony na úrovni 60. let minulého století a zní to blbě, dostali by „na prdel“, kdyby vedle nich běželi tehdejší reprezentanti na proslulé Siberově škvárové dráze. A zase ta zranění. Když se podíváte na sociální sítě reprezentantů, tak všichni makají, všichni jsou připravení bojovat. Realita je pak jiná. Po neúspěchu se najednou ukazuje, že tenhle má už od jara tyto problémy a vlastně ani se pořádně nemohl připravit, jiný se zase zranil před odjezdem, ale jede to zkusit. A pak, komentáře po vystoupeních, to je kapitola sama za sebe. Líbí se mi Lada Vondrová anebo Moira Stewartová, nepovedlo se to, jsem sama na sebe naštvaná, musím víc trénovat anebo něco udělat jiného. Nejsem spokojená. Budu dřít dál a chci větší úspěch. To je správný přístup. Protože všichni víme, že skutečně jsou dny, kdy nic nedaří, ale nemohu přeci říkat, že jsem spokojený s průměrným vystoupením: I veřejnost těžko skousávala v diskusích vyjádření, užili jsme si to, nakonec jsme spokojení se svými vystoupeními. Tato vyjádření by měla varovat. Nejezdím si užít, jezdím primárně bojovat o úspěch. Když se daří, mám úspěch a radost a užívám si obé, to je pravda, ale nikoli při výkonech z 50. let minulého století. To veřejnost vnímá citlivě, jak ta orientovaná, tak někdy až zle ta amatérská. Reprezentanti mají ideální podmínky pro přípravu, mnozí je využívají naplno s dlouhodobými soustředěními  v Africe, na Kanárech. To je správně, ale na ke straně nákladů musí být vyvážená stran příjmů, a to není. Dobrý ekonom by tedy měl zasáhnout.

Nedávno jeden moudrý muž, profesor Kašpar, shrnul problém dnešní naší společnosti do vět: Chybí nám stud a pokora. Jsme země, kde nic není hanba. Nacházíme se ve stavu mezi Alzheimerem a narkózou. Alzheimer nás učí zapomínat, co bylo, a narkóza nám neříká, co je teď.

Proč sem dávám ten citát. Právě v kontextu prezentace atletů na veřejnosti. V momentě kdy se vytváří dojem, parafrázuji, pohoda, klídek, tabáček… není, to asi ono a nevytváří to dobrý dojem. Zapomněli jsme co bylo dobré a nejsme s to určit, co je správné nyní. 

Pak tu máme propadák v Cali a MS U20, kde ale může být důvodem, že část reprezentantů podlehla místní kuchyni. Je otázkou nakolik to může být omluva. V mladší kategorii se konalo mistrovství Evropy. Medailová bilance kategorie U18 byla vlastně nejlepší 1-2-0. Otázkou je, zdali se nám podaří tyhle medaile přetavit v medaile z OH, MS nebo ME dospělých. Zatím je efektivita velmi nízká.

Zdá se, že se potápíme hlouběji a hlouběji. Z medailistů zůstal aktivní pouze Vadlejch. Kdo nahradí Špotákovou, Holušu a další? Byla by škoda klesnout až na samé dno. Možná by si vedení svazu mělo uvědomit, že jedna věc je realizovat mnoho grantových programů na podporu pohybové gramotnosti, druhou je ale reprezentace, která je výkladní skříní každého svazu. O pohybovou gramotnost se má primárně starat Sokol, Orel, to co dřív bylo ZRTV a svazy se mají starat o rozvoj svého sportu. Ten nám skutečně přípravky nezajistí. Tyto spojené nádoby musí být v rovnováze, což v atletice, si troufnu říci, nejsou. Naše výkladní skříň se neleskne, je zašpiněná a občas z ní něco vykoukne, zazáří. Ale chtělo by to, aby zářila celá. A nejhorší je, že mladá generace zatím není schopná nahradit tu odcházející. Ano, Barbora Špotáková či Jan Železný se rodí jednou za čas, ale vždycky jsme měli dvě tři takové medailové stálice. Nemusím daleko do minulosti, Kratochvílová, Kocembová, štafeta, Fibingerová, Bugár, Valenta, Machura a další, potom Železný, Dvořák, Šebrle, Bába, vždycky někdo byl. Nyní, co skončila Bára Špotáková, obávám se, že posledním mohykánem oštěpu bude Jakub Vadlejch. A to třeba v oštěpu žen nevisí medaile tak vysoko, jako když Bára bojovala s Abakumovou či Němkami.

Každá disciplína prochází nějakým vývojem, stejně tak se mění generace atletů, ale v té nadcházející těžko hledat medailistu OH či MS, o ME můžeme diskutovat. Pomalu stárnou právě Vadlejch, Mäki, Staněk. Můžeme se bavit co Skřivanová, Kopecký, Davidík, Martínková? Anebo koukat na medailisty z ME U18, Dudychu, Manuel, Ondrovou?

Máme dvě možnosti, buď se chválit současným stavem a konstatovat, že konkurence je stále těžší. Anebo se snažit s tím něco udělat.

Pořád se domníváme, že máme příliš velkou orientaci na mládež, ale už nikdo nedbá těch nad 23 let. To je vždy „ztracená generace“. Na druhou stranu je pravda, že kdo není dobrý na mezinárodní úrovni již při odchodu z juniorské kategorie, těžko se také dopracovává nějakým výsledkům. U nás je však třeba k tomu doplnit otázku, z jakého tréninku tyto medaile jsou a zůstává-li tam potenciál růst, což s sebou nese vyšší objem zatížení ve větší intenzitě bez vážnějších zdravotních potíží. To dělá mnohým problém.  

Pokud jde o trenérské kádry, nemá smysl hodnotit jsou-li dobré či nikoli. Stejně jako u závodníků je u trenéra reprezentantů výsledkem jeho práce jediné kritérium. Tím je umístění v nejdůležitějším závodě sezony. To ostatní jsou berličky. Samozřejmě s výhradou toho, že sem tam se to skutečně nemusí povést z různých důvodů. Abychom zase hned nepaušalizovali, nemáš medaili, tak odejdi. Trenéřina je tvůrčí činnost, umění a jako každé umění má svoje génie i svoje packaly. Druhá věc je „materiál“, abyste mohli svůj talent, stejně jako talent svěřence, rozvinout. Ale kdo tomu rozumí, ví že si ze vychovat talent od mala je obtížné. Nemáme méně talentů než jakákoli jiná země, Gaussova křivka je nemilosrdná, ale asi s nimi neumíme tak pracovat. Stejně tak jsem alergický na pojem starý trenér, který poslední rok dva zaplevelil atletiku, s dodatkem musíme je proto generačně obměnit. To je nesmysl. Platí to samé co v umění, každý si musí vydobýt své místo na slunci. Jsou stálice typu Gotta, jsou roční hvězdy, které zazáří a zaniknou, jsou dělníci, kteří jsou dobří, ale z nějakého důvodu nezazáří a pak jsou ti packalové, kteří si sice myslí, že jsou hvězdy, ale není to pravda. My potřebujeme hvězdy a dělníky, bez ohledu na to jak kdo je starý. Ostatně, kdo je to starý trenér? Rozhodující jsou výsledky práce.

Domnívám se, že nadále „budeme čekat“ na mimořádné talenty, které se potkají s tím správný trenérem. Mladým, starým, začátečníkem či zkušeným, to je jedno – hlavně takovým, který je dovede na vrchol. I mladý trenér začátečník z venkova může růst se svým svěřencem do hvězdy světového kalibru. Vytvářený systém je zatím z pohledu dospělé reprezentace neproduktivní, poměrně drahý a neefektivní. Už jsem několikrát zmiňoval systém polské reprezentace, kterou si často bereme za vzor. Tam je reprezentantem ten, kdo splní výkonnostní limit. Ty jsou stanoveny až do 26 let, pokud si dobře pamatuji. Splnění limitu vede k přesně definované podpoře. Ta vzrůstá s úspěchy na mezinárodním poli. Stejné je to se zařazením do „rezortních“ středisek. Jak je to vše jednoduché. Jen u nás nejde nic jednoduše. Nejhorší však je, že v souhlase s profesorem Kašparem, chybí i osobnosti. Osobnosti, jejichž názor by byl jasný a zřetelně respektován a prosazován. I výkonný výbor ČAS je směsicí názorů, kde si každý hájí svoje zájmy. Mělo by jednoznačně platit, že členem předsednictva ani výkonného výboru by neměl být zaměstnanec svazu. Pak totiž často chrání svoje zájmy před zájmy svazu. Uvidíme, jestli bude koncepce Pavla Sluky realizována a co z ní nakonec bude pozitivní, co se ukáže kontraproduktivním. Důležité je, aby nadále výkladní skříní atletiky nebyly jen programy k zajištění pohybové gramotnosti a atletění pro malé děti a rodiny. Ty bohužel reprezentaci nespasí. Na druhou stranu věřím, a už jsem to psal, že se opět najde několik talentů, které budou schopné vozit medaile a nahradí Špotákovou, Hejnovou a další a vylepší medailovou bilanci české atletiky bez ohledu na koncepce i systémy péče o talentovanou mládež.

Tím nezatracuji systém péče o talentovanou mládež, jen shrnuji obecný poznatek, že v Česku se medailisté, nejen v atletice, rodí z úplně jiných podmínek.

Jozef Plachý

* 28. 2. 1949 Košice

Jozef Plachý (sken)

OH 1968 Mexiko 5. místo, 1972 Mnichov SF, 1976 Montreal R, 1980 Moskva 6. místo (1500 m)

ME 1969 Atény 2. místo, 1971 Helsinky 6. místo

HME 1972 Grenobl 1. místo, 1973 Rotterdam 3. místo, 1974 Göteborg 3. místo

PB 800 m 1:45,4 a 1:45,53 elektronicky, 1500 m 3:37,0, míle 3:52,6

12x mistr ČSSR na dráze + 2x štafeta 4x 400, 1x hala

Legenda nejen československé, ale světové osmistovky – tak by se dal stručně charakterizovat košický rodák Jozef Plachý. Nesmírně ctižádostivý a pracovitý, současně inteligentní. To je druhá charakteristika Jožky Plachého. K atletice se dostal díky školním závodům. Bavili ho sprinty, skákal do dálky, ale také hrál stolní tenis a jako každý kluk miloval fotbal. Po základní škole se učil strojním zámečníkem na učilišti ve Strojárenskej ulici. Tam zaujal učitele Tibora Lieskovského, když vyhrál místní středoškolské závody v přespolním běhu.  Na okresním kole už porazil všechny atlety místní Lokomotivy a jejich trenér Ladislav Petö ho hned zaregistroval, stal se tak členem jeho tréninkové skupiny.  

Ocitl se ve skupině, kde trénovali borci jako Madár, Cibuľa a další, a to ho bavilo. Při tréninku se projevovala jeho ctižádostivá povaha, chtěl být lepší a lepší. Trénink mu seděl a už po roce obsadil druhé místo na mistrovství ČSSR mladšího dorostu v běhu v Sušici na 1000 m výkonem 2:36,9. O rok později už vyhrál nejen kros, ale získal i titul na dráze. Druhý rok ve starším dorostu zlatý double zopakoval. Poprvé také startoval na MČSSR dospělých a jen o kousek nepostoupil do finále. To už trénoval s Honzou Liškou, který po odchodu Ladi Petöa do zahraničí převzal celou jeho skupinu. Toho dne v roce 1967 započala jejich celoživotní úspěšná spolupráce. Jozef Plachý v té době zvládal po práci čtyři tréninky týdně, ale to nestačilo. Liška byl geniální trenér a věděl, že má v ruce talent světového kalibru.

Vzhledem k výkonům už brali Plachého na reprezentační soustředění dospělých. Na nich viděl v akci své vzory a soupeře Odložila, Jungwirtha a další. Před sezonou 1968 přestoupil do Slavie VŠT, současně jeho výkonnost nadále rostla. Sezonu sice zahájil výkonem těsně nad 1:50, ale už další závod běžel 1:48,6. Na tradičním Rošického memoriálu již všechny porazil a výkonem 1:47,1 splnil limit pro olympijské hry. MČSSR znamenalo potvrzení výkonnosti, získal svůj první titul mezi dospělými, když doběhl v mrtvém závodě s Jungwirthem. Za celou kariéru jich pak přidal venku ještě devět.

Liška věděl, že závody v Mexiku budou loterie kvůli velké nadmořské výšce. Tehdejší hvězda Ron Clark se nechal slyšet, že právě nadmořská výška udělala z olympiády v běžeckých disciplínách mezistátní trojutkání Keni, Etiopie a domácího Mexika. A tak využili možnosti chodit v Košicích s piloty do barokomory a přivykat organismus na mexické výškové poměry. K tomu absolvoval třítýdenní soustředění v rumunských horách ve výšce 2300 m. Do Mexika odjel s třítýdenním předstihem, aby se stačil plně aklimatizovat nejen na výšku, ale také na časový posun.

V Mexiku to bylo zdánlivě jednoduché. Z rozběhu postoupil bez problémů druhým místem s výkonem 1:48,2. V semifinále vyrazil všech dech, opět druhý v juniorském světovém rekordu 1:45,9. Ve finále, kde byl nejmladší, doběhl na pátém místě, když zopakoval čas z rozběhu. K medaili mu chyběly dvě desetiny. Později přemýšlel, že si možná neměl vzít po semifinále kyslík z bomby, protože při inhalaci vdechoval v mexickém horku příliš chladný vzduch a druhý den už měl příznaky angíny. I tak, to byl výkon, před kterým je třeba smeknout a navázal jím na Zátopka a Odložila.

Po olympiádě všem bylo jasné, že se zrodila nová hvězda. V roce 1969 oblékl dres Evropy při utkání s Amerikou. Vyhrál v novém československém rekordu 1:45,4 a byl vyhlášen nejlepším sportovcem Interkontinentálního poháru. Později vzpomínal jak mu kapitán evropského týmu belgický vytrvalec a olympijský vítěz Gaston Roelants v cíli sundával boty. Evropu v těchto mezikontinentálních závodech reprezentoval potom ještě dvakrát. Tehdy to byly, vzhledem k neexistenci mistrovství světa a čtyřletému cyklu mistrovství Evropy nesmírně prestižní závody, kterých se účastnili nejlepší atleti obou kontinentů. Ludva Daněk, náš vynikající diskař a trojnásobný olympijský medailista, to řekl jednoduše: „Plašáku, tys udělal díru do světa“.

Na mistrovství Evropy v Aténách v roce 1969 doběhl druhý, když prohrál taktický souboj proti třem Němcům. Dva se obětovali a zavřeli ho. Zlato mu uteklo o 0,2 s. Nechybělo ani americké turné po halách, které poprvé absolvoval v roce 1969, po úspěšné sezoně. Do Ameriky zavítal potom ještě třikrát. V roce 1971 doběhl na Evropě v Helsinkách šestý.

Následující olympijský rok 1972 se dostal opět do životní formy. V hale se stal dokonce americkým mistrem, k tomu přidal v Grenoblu titul mistra Evropy. Limit do Mnichova splnil bez problémů a před olympiádou se cítil hodně dobře a věřil si na medaili. Z rozběhu postoupil druhým místem v čase 1:47,06. Jenže přišlo zrádné semifinále, kde v postupové pozici za Němcem Kemperem těsně před cílem lehce zvolnil, když tu se kolem nich prohnal pozdější vítěz David Wottle z USA. Smutný Jozef skončil třetí, cesta do finále se uzavřela. Ve finále si počínal Wottle stejně, finiš, kterým porazil ruského favorita Aržanova stojí za zhlédnutí a na youtubu je k vidění (třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=120Bi0vhRPg).

Po olympiádě opět úspěšně startoval v hale. Další roky dovezl z evropského halového šampionátu vždy bronz, první 1973 z Rotterdamu, druhý 1974 z Göteborgu. Před olympiádou v Montrealu přešel společně s trenérem Liškou do Dukly Praha. V Montrealu opět nechyběl, ale svoje účinkování skončil v rozběhu a pozdější vítěz, Kubánec Alberto Juantorena vyhrál o parník, Plachému chybělo do cíle ještě bezmála dvacet metrů. To byl definitivní popud k přechodu na 1500 m. V přípravě na další rok zvýšil kilometráž, místo obvyklých 500 km naběhal za měsíc 700 km. V roce 1977 opět nastoupil v dresu Evropy, a protože na 1500 m byl jasným zástupcem Ovett, byl nominován na 800 m. Doběhl třetí za vítězným Juantorenou časem 1:45,53, což znamenalo nový, elektronicky měřený československý rekord.  Na podzim vrátil Juatorenovi prohru na slavném mítinku v Curychu. Ukázalo se, že s přechodem na 1500 m neztratil nic ze své půlkařské výkonnosti.

Na nové trati 1500 m si vedl neméně dobře. Na mítinku P-T-S překonal 10. června časem 3:37,0 Odložilův rekord na 1500 m. O rok později, tedy 1978, zaběhl evropský rekord na míli výkonem 3:52,6, což je dosud platný český rekord. Skvělá forma ho předurčovala k dobrému výsledku na domácím evropském šampionátu v Praze. Bohužel v chladném počasí onemocněl, dostal zánět dutin a ve finále doběhl na 12. místě. Našlo se mnoho kritiků, kteří ho začali zatracovat. Jeho skvělé výkony zkraje sezony byly zapomenuty. Jenže Plachý se nedal, kritikům další rok ukázal, že nepatří do starého železa. V roce 1979 opět reprezentoval Evropu, tentokráte odjel na Světový pohár do Montrealu jako náhradník Coea a Ovetta. Do závodu však nenastoupil. Nejlepší výkon sezony měl hodnotu 3:37,5 a nikdo u nás neběžel rychleji. V roce 1980 se nominoval na svoji již čtvrtou olympiádu, která se konala v Moskvě. Byly to nešťastné olympijské hry, které některé státy bojkotovaly. Začala tak smutná etapa olympijského hnutí, která vyvrcholila pro změnu neúčastí socialistických zemí na OH v Los Angeles 1984. Tam přišli někteří naši reprezentanti, tehdy ve světové formě, o možnost získat medaili. Bugár, Kratochvílová, Fibingerová, ti měli nejvyšší ambice. Jejich reálné medailové ambice padly kvůli politice. Ale zpět k Plachému. Postoupil z rozběhu, v semifinále doběhl na 5. postupovém místě a byl ve finále. To se běželo spíše takticky než na čas a Plachý výkonem 3:40,66 obsadil skvělé šesté místo. To už věděl, že jeho běžecká kariéra se chýlí ke konci. Nebylo lepšího zakončení.

Myslel, na rozdíl od mnoha jiných atletů, na zadní kolečka. Ještě v Košicích začal studovat práva, která dokončil po přechodu do Prahy na Karlově univerzitě. K tomu vystudoval trenérství na Fakultě telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského v Bratislavě. Neměl to v životě lehké, jak se sám nechal slyšet: „Mama bola žena v domácnosti a otec murár, ktorý ani poriadne nevedel, čo je to sport, rovnako mi nemal ako vybaviť školu. Všetko som si musel postupně zadovážiť sam. Prebíjal som sa životom, urobil som dve vysoké školy – Právnickú fakultu na Karlovej Univerzitě a Fakultu tělesnej výchovy a športu Univerzity Komenského.“ Tak trochu jiný přístup k životu, chce se autorovi napsat, než mají některé současné hvězdy.

Po skončení kariéry převzal od Jana Lišky tréninkovou skupinu a Liška se stal šéftrenérem dukláckých atletů. Jeho trenérská kariéra se však nevyvíjela úplně ideálně, od dospělých přešel k mládeži, působil také jako kondiční trenér u dorostenců ve Slávii. Nakonec využil svoji druhou kvalifikaci a začal pracovat na ministerstvu obrany.

S atletikou je však stále v kontaktu. Zejména slovenské atletice chtěl prospět. Začal organizovat společně se SAZ masovou soutěž „Hledáme nového Jozefa Plachého“, která skončila v roce 2012 nešťastně soudním sporem s atletickým svazem, který snad není dosud vyřešen. Kvůli tomuto sporu vystoupil v roce 2016 ze slovenského atletické svazu. Nezapomněl ani na rodné Košice, kam se rád vrací a každoročně tu pořádá závod Plachého míľa.

Za svou dlouho atletickou kariérou se může se ctí ohlédnout. Jen někdy si vzpomene na OH 1972: „V Mníchove som to pokazil, toto ma v mojej kariére najviac mrzí. Bola to moja nepozornosť. O päť stotín mi ušlo finále. Mohol som byť olympijský víťaz, mal som na to.

V roce 2013 byl Jozef Plachý uveden do Síně slávy slovenské atletiky a v roce 2019 ho slovenští sportovní novináři zvolili Športovou legendou.  

Jozef Plachý s trenérem Janem Liškou (převzato z internetu)

Jiří Skobla

* 16. 4. 1930 Praha   † 18. 11. 1978 Praha

OH 1956 Melbourne – bronz

OH 1952 Helsinky 9. místo

OH 1960 Řím 9. místo

ME 1954 Bern – zlato

ME 1958 Stockholm – bronz

EHH 1966 – bronz

Syn slavného otce, po tátovi podědil sportovní geny, ale světonázorově se s ním neshodl, takový byl Jiří Skobla. Narodil se do rodiny olympijského vítěze ve vzpírání Jaroslava Skobly (zlato OH 1932). Otec Skobla věřil, že malý Jiří půjde v jeho šlépějích. Tehdy se vzpěrači, ale i zápasníci a reprezentanti dalších silových disciplín často rekrutovali z řad řezníků a podobných profesí, které vyžadovaly velkou sílu. Otec Jaroslav byl v době svého olympijského triumfu strážníkem. I na jeho cestu na olympiádu se složili i kolegové od policie. Teprve po válce pracoval jako účetní, k tomu si přivydělával v jedné pankrácké hospodě jako vyhazovač. Typický příběh úspěšného reprezentanta nejen z té, ale i pozdější doby. I za mé trenérské éry si někteří nejlepší trenéři vrhačů, sami bývalí závodníci, přivydělávali jako vyhazovači. Jejich postavy a síla budily u návštěvníků hospod a barů respekt.

Jirka však k žádnému silovému řemeslu netíhl a vyučil se cukrářem. Jeho doménou byly dorty, zákusky, vídeňský sachr. Trochu jiná profese, ale ke vzpírání si cestu našel. Jako každý kluk samozřejmě přes fotbal, nicméně našel. I ve fotbale, který hrál za Staroměstskou Olympii, si nevedl špatně. Na pozici beka budil respekt. V sedmnácti ho chytilo vzpírání. Stal se členem oddílu SNB Praha a geny zděděné po tátovi, se začaly rychle projevovat. V 18 letech vyhrál mistrovství Československa v kategorii nováčků. Na mistrovství světa juniorů vybojoval dokonce zlatou medaili a stal se velkou nadějí československého vzpírání. Mnozí v něm už viděli nástupce táty. Osud tomu však chtěl jinak. Při tréninku si zranil ruku natolik nešťastně, že se vzpíráním byl konec.

Se sportem však přestat nechtěl, táta, který se znal s Janderou, ho zavedl na Spartu k atletům. Jandera sice doporučoval Jirkovi věnovat se kladivu, ale to se mu nelíbilo. Motat se v kruhu, ne že by mu to nešlo, ale ze vzpírání byl zvyklý během zlomku sekundy zabrat. Zkusil si vrh koulí. Ten se mu zamlouval více, přeci jenom to byl jeden pohyb, žádné točení. A když vrhl napoprvé 11,80 m, bylo rozhodnuto. Přešel do skupiny Oty Vodičky, trenéra sparťanských vrhačů. Pod jeho vedením se Skobla postupně lepšil, navzdory tomu, že díky zranění nemohl pořádně posilovat s činkou. Činku nahradil vyhazováním a chytáním koule jednou rukou. Nakonec se dopracoval až 500 pokusům. To bylo něco jako Zátopkovo 100x 400 m. Pořádná porce tréninku.

V roce 1950 poprvé reprezentoval v utkání proti Sovětskému svazu. Nominoval se na Velké ceně Znojma, kde přesvědčivě vyhrál výkonem 14,91 m. Reprezentační dres nakonec oblékl 50x, naposledy v roce 1969 v utkání proti Švédsku. Nikdo vícekrát nereprezentoval, i Emil Zátopek zůstal o jedno reprezentační vystoupení zpět. Zdatně si vedl také v překonávání rekordů. Bylo to období, kdy jeden závodník posouval svůj vlastní rekord. Jen český překonal Skobla 19x a zlepšil ho až na úctyhodných 18,52 m, přitom jako první Čechoslovák překonal 17 m, osmnáctimetrovou hranici přehodil v roce 1957 dokonce jako první Evropan. Evropská rekord překonal šestkrát, poprvé v roce 1952 výkonem 17,12 m, naposledy v roce 1957, to poslal kouli už jeden centimetr za 18 m hranici.

Na olympijských hrách startoval Skobla, přezdívaný Bambas, poprvé v roce 1952 v Helsinkách. Mezitím vyměnil sparťanský dres za dres tehdejší ÚDA, dnes Dukly, kam ze Sparty přestoupil. Při své olympijské premiéře obsadil výkonem 15,92 m 9. místo. Jeho chvíle přišla o čtyři roky později. Na olympiádě v Melbourne se dokázal vklínit mezi Američany a získal bronzovou medaili. Tu zlatou si po suverénním výkonu ověnčeným novým olympijským rekordem 18,57 m odvezl O‘ Brien, jeden z nejlepších koulařů historie. Druhý skončil Nieder, který se také s 18,18 m dostal za osmnáctimetrovou hranici. Skobla byl sice po prvních pokusech výkonem 17,39 m druhý, protože Nieder se neudržel v kruhu. Jenže už ve druhých pokusech se Nieder výkonem 17,61 posunul na druhé místo, které už nepustil. Ve čtvrtých pokusech se Skoblu dotáhl i později čtvrtý Američan Bantum, postrašil ho vrhem dlouhým 17,48 m. Skobla však kontroval pokusem o tři centimetry delším a v šesté sérii stvrdil třetí místo zlepšením na 17,65 m, zatímco Bantum si připsal dva křížky za nezdařené pokusy. Medaile byla doma. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí i zápis ze soutěže.

Závodník    1.                         2.                  3.                  4.                 5.                      6.

O´Brien      17,92 OR      18,47 OR      18,37          18,45        18,57 OR      18,23

Nieder          x                      17,61               17,81          16,82         18,18              x

Skobla         17,39             16,70              17,34         17,51           17,05             17,65

Bantum      16,99             x                        16,27         17,48           x                      x

Třetích a současně svých posledních her se zúčastnil Skobla v roce 1960 v Římě. Stejně jako při své premiéře v Helsinkách 1952, obsadil 9. místo výkonem 17,39 metru. Za jeho devatenáctiletou reprezentační kariéru se posunul výkonnostně z 15 metrů až na 18,52 metru. Dalo by se říci, za jednu generaci se výkonnost v kouli v Československu zvedla o 3,5 metru.

Po ukončení závodní kariéry zůstal na Dukle jako trenér. Z úspěšného závodníka se stal neméně úspěšný trenér. Vedl Jardu Brabce, Jaromíra Vlka, Františka Žembu, Honzu Skoupého či Zdeňka Dvořáka. A netrénoval jen koulaře, protože mezi jeho svěřence patřili i úspěšní kladiváři jako Jarda Charvát, Petr Horák, Standa Pluhař či Radomil Skoumal.

Na jednu stranu byl Skobla, který se stal po Zátopkovi kapitánem české reprezentace člověkem velmi společenským, který dokázal lidi hecovat, povzbuzovat. Na druhou stranu patřil ke kovaným bolševikům. Dotáhl to dokonce do předsednictva ÚV ČSTV. Paradoxně se v tom neshodl s otcem Jaroslavem. Zatímco táta byl zapřisáhlý antikomunista, Jiří naopak. Tátu to hodně mrzelo. Skobla dokázal, stejně jako řada jiných vrhačů, pít extraligu. Cestu z Melbourne do Prahy propil, jak poznamenal jeden z českých účastníků, na Kuce sice neměl, ale Rusům zdatně sekundoval. Cestu snášel, na rozdíl třeba od Zátopka, těžce. Zatímco Zátopek to bral, že pozná kus světa, Skobla brbral, že je rodilý Pražák a má raději domy, než pustou zasněženou a mrazivou Sibiř. I možná proto, aby na strasti cesty zapomněl, s Rusy pil.

Sílu si udržoval pořád. Ještě v roce 1977 získal na MS veteránů zlato v kategorii nad 45 let výkonem 15,43 metru. Zemřel ve 48 letech na rakovinu, stejně jako jeho táta. Nemá smysl spekulovat, jestli na jeho předčasné smrti měly podíl anabolické steroidy, jak se periodicky objevuje v tisku. I když táta umřel na rakovinu plic, tedy jiný orgán, přeci jenom tu možná nějaká dispozice byla. Na druhou stranu i historie československého sportu má své temnější stránky, které zůstávají zahaleny rouškou tajemství a mlčí se o nich a pamětníci, co by mohli k tomu něco říci, pomalu svět opouštějí. Nic to však nezmění na tom, že Skobla byl jeden z našich nejúspěšnějších atletů, ať již to bylo jakkoli.

Jaroslava Jehličková

Jaroslava Jehličková v cíli při slavném vítězství v Aténách 1969, zdroj: internet

* 24. 3. 1942  Hořice v Podkrkonoší

ME 1969 Atény zlato, OH 1968 a 1972 SF, MČSSR 10x zlato

Světová rekordmanka na 1500 m 4:10,7

PB 800 m 2:04,7, 1500 m 4:08,39

Hořice, někteří dodávají v Podkrkonoší, je město proslulé hořickými trubičkami s jemnou skořicovou vůní. Pro umělce je to město s nejstarší sochařsko-kamenickou školou v Evropě. Poprvé tu budoucí kameníci a sochaři usedli do školních škamen už v roce 1884. V roce 1966 se tu konalo první sochařské sympozium, to se tu sjíždí sochaři z celého světa, aby z měkkého hořického pískovce sochali svoje díla, která pak najdou místo v sochařském parku sv. Josefa. Motorističtí fandové zase vědí, že se tu každoročně již od roku 1934 koná závod 300 zatáček Gustava Havla. Město na čas ožije motorkami. A atletičtí příznivci a znalci vědí, že se v tomto malém podkrkonošském městě narodila mistryně Evropy v běhu na 1500 m a světová rekordmanka Jaroslava Jehličková.

Hořická rodačka měla štěstí i smůlu zároveň, a to ji provázelo i celý sportovní život. Její táta byl majitelem malé rodinné cukrárny, nadšený Sokol, který všechny tři své dcery vedl ke sportu. Soukromé podnikání se po bolševickém převratu v roce 1948 moc nenosilo. Táta byl paličatý a než by vstoupil do národního podniku, raději cukrárnu v roce 1951 zavřel. Komunisté nikomu neodpouštěli, o dva roky později byl zatčen a půl roku o něm rodina neměla zprávu. Odsouzený za to, že nechtěl udávat, taková to byla doba. Pak věřte bolševikovi. Až do amnestie v roce 1959 mohly holky vidět tátu jednou ročně na půl hodiny. „Co si říci po takové době a v takové situaci“, vzpomínala pak Jarka. Bylo to těžké období, ve kterém jí sport pomáhal  ho překonat.

Jarku Jehličkovou mám v paměti vrytou jako atletku, která bojovala nejen se soupeřkami, ale i s vlastním tělem. Trochu se podobala tomu slavnému hořickému pískovci, ze kterého jsou postaveny staré Hořice. Na jednu stranu stavební kámen, na druhou pod vlivem okolností se rozpadající pískovec. V těchto případech člověka napadá, jaká by byla asi její výkonnost, kdyby jí nepotkalo tolik zranění a nemocí. Přesto dokázala zaběhnout 1500 m za 4:08,39. Představte si to, před 50 lety, bez systematické přípravy v horách v africkém teple, bez podpůrných přípravků. Trénink jen doma, na škvárovém hřišti, které jste po tréninku museli zametat. Když pršelo, škvára rozmokla a lítala až do obličeje. Přesto všichni trénovali o hodně více, běhali v terénu, v blátě, ve sněhu. Často přemýšlím o tom, jaké výkonnosti by dosáhli atleti a atletky této doby při současných podmínkách a technologiích.

Ale zpět k první dámě české patnáctky. Jarka sportovala, hrála basketbal a ke sportu se upínala čím dál více. Sice vystudovala v Hořicích gymnázium, ale na vysokou školu už jí bolševici nepustili. Vynahradila si to však ve sportu. Od basketu utekla k atletice. Na závodech v přespolním běhu si jí všiml trenér Antonín Bezdíček z atletického oddílu hradeckého Sokola. To je psal rok 1959 a Jarka se pod Bezdíčkovým vedením rychle lepšila. Na mistroství republiky dorostu už byla druhá. Pod Tondovým vedením trénovala až do jeho odchodu do Súdánu v roce 1964. Jako dalšího trenéra si vybrala Miloše Písaříka z Rudé hvězdy Praha (dnešní Olymp Praha). Tatínkovi se sice nelíbilo, že jeho dcera bude členkou oddílu ministerstva vnitra, ale nakonec poté, co vymysleli s trenérem, že nebude přímo zaměstnanec, souhlasil. V šedesátém čtvrtém také získala v přespolním běhu svůj první mistrovský titul.

Systematická práce Miloše Písaříka, který vhodně navázal na Bezdíčkův trénink, se projevila brzy dalším zlepšením talentované hořické běžkyně. V roce 1966 vybojovala svůj první titul mistryně Československa na dráze, druhý z řady rovné desítky titulů, které za svou kariéru získala. Táta, který jí celý život fandil, se jejího prvního dráhového titulu nedožil, zemřel hodinu před startem. Toto zlepšení znamenalo i nominaci na mistrovství Evropy. A asi tady se poprvé se  výrazně projevil její život na sportovní houpačce, hořický pískovec se začal zdánlivě rozpadat. Jarka dostala bohužel zánět kyčle, nepříjemné, otravné onemocnění a bylo po reprezentaci. O rok později bez problémů obhájila mistrovský titul, pro změnu jí však začal zlobit meniskus, což vyřešila následná operace. Tehdy o artroskopicky prováděných operacích ještě nebylo ani vidu ani slechu, takže delší hojení poznamenalo zbylou sezonu.  Začátek olympijské sezony ji zastihl v dobré formě, překonala československé rekordy na 800 i 1500 m. Na olympiádu do Mexika se těšila. Z rozběhu postoupila Jarka bez problémů do semifinále. Před ním však onemocněla a finále pro ni zůstalo zavřené.

O rok později se nominovala na mistrovství Evropy v Aténách. A jako by se historie opakovala. Tři týdny před ME ji rozbolela noha, tři dny před odletem prochladla a ke všem peripetiím se přidala i horečka. Najednou se řešilo, zda vůbec do Atén odletět. Trenér Písařík i doktor Bínovský byli přesvědčeni, že ano a bylo rozhodnuto. Z nemoci se uzdravovala a při prvním tréninku v Aténách se cítila dobře. Radost netrvala dlouho. Aténský stadion už měl tartanový povrch, o kterém se v Československu sice vědělo, na žádném stadionu jste ho však nenašli. Bolševik ho sice plánoval, ale realizace vázla. Jarku chytila z nezvyklého povrchu křeč, sval zatuhl a doktor jí nařídil klid. Nečekaný tréninkový výpadek sice všechny znervózňoval, Jarce však možná prospěl. Po dvou dnech odpočinku si klusla po trávě dvě kola a doktor Bínovský rozhodl, že může běžet. To byla středa, v pátek prošla do finále ze šestého místa a tam vypálila všem soupeřkám rybník, když vyhrála v novém světovém rekordu. Samotný závod byl popsaný mnohokrát, je k vidění i na Youtube, protože jde o jeden z nejkrásnějších závodů atletické historie. Jarka na něj sama ráda vzpomíná: „Já holka z Hořic, já jsem vyhrála mistrovství Evropy“, opakovala později to, co ji blesklo hlavou, když s rukama nad hlavou protnula cílovou čáru. Připomeňme si průběh závodu. Po startu zůstala Jarka společně s druhou československou reprezentantkou Emílií Přivřelovou vzadu. Rozdíl mezi nimi a ostatními běžkyněmi se zvyšoval až na téměř 40 m. Po prvním kole to vypadalo na ztracený závod. Ale Jarka v sobě měla nečekaně síly, navíc si v duchu říkala: „nemohou přece všechny běžet světový rekord“. Měla pravdu, nemohly, za to mohla ona. Kolo před cílem se dotáhla, na třístovce se posunula zase blíže čelu. V poslední zatáčce již byla na medailové pozici a při výběhu ze zatáčky se dostala na první místo, aby zvítězila s náskokem před druhou Nizozemkou Gommersovou a Italkou Pigniovou v novém světovém rekordu 4:10,7. Právě Italce, která byla první gratulantkou, vzala světový rekord. Aby štěstí netrvalo dlouho, Pigniová jí při gratulaci omylem šlápla nešťastně na nohu tretrami. Zprvu zranění nevypadalo vážně, bohužel rána se nehojila, zanítila se a následná infekce a operace jí téměř na rok vyřadily z tréninku i závodění.

Po návratu v roce 1971 splnila limit pro start na ME v Helsinkách. Nebyla by to však Jarka, aby nedošlo opět ke zdravotním komplikacím. Dva týdny před startem přehlédla skleněné dveře na internátě v Bratislavě a tržné rány na nohou a rukou jí doktoři sešili více než třicítkou stehů.  Přesto do Helsinek odjela a opět odkázala postoupit do finále. K tomu všemu se přidali ještě problémy s pokleslou klenbou nohy. Před finálovým závodem proto dostala injekci lokálního anestetika. Ta jí však nesedla, při závodě se jí motala hlava, trpěla halucinacemi, přesto doběhla sedmá.

Další rok byl olympijský. Jarka odjela do Mnichova dobře připravená. V rozběhu na 1500 m zaběhla nový československý rekord 4:08,39 min a postoupila do semifinále. Zdálo se, že nic nestojí v cestě dalšímu úspěchu. Jenže při rozcvičení před semifinále pocítila při rovince prudkou bolest v třísle – natrhla si svalový úpon. Semifinále v podstatě jen odklusala. Sen o olympijském finále se opět rozplynul.

Už začátkem 70. let si všímala, že některé soupeřky se najednou nečekaně zlepšily. Nastala éra dopinku, se kterou se neztotožnila. Ani Miloš Písařík se nechtěl ubírat touto cestou. Pomalu v ní dozrálo rozhodnutí úspěšnou kariéru ukončit. Doma skončila jako královna, získala poslední desátý titul mistryně republiky a závodění dala vale. Nikoli však atletice, ještě nějaký čas pokračovala jako trenérka. V letech 1968-1972 nenašla doma na středních tratích soupeřku. Sportovní příběh jedné z našich nejlepších se uzavřel.   Mimochodem, její výkon z mnichovských olympijských her v roce 1972 je dodnes osmý nejrychlejší čas historie na 1500 m.

Stručný přehled její kariéry je výčtem mnoha úspěchů i zranění, ale i nezměrné vůle.

1964 – první titul mistryně ČSSR, který získala v přespolním běhu

1966 – první titul na dráze na 800 m

1967 – operace menisku, zmeškala ME

1968 – OH Mexico City,  800 m SF – onemocněla, do finále nenastoupila, M ČSSR 1. místo 800 m

1969 – ME Atény, 1. místo, bolavá noha, po závodě prošlápnutá tretrou Pigniové, světový rekord 4:10,7, M ČSSR 1. místo 800 m, 1500 m

1970 – operace infekcí zanícené nohy

1971 – ME Helsinky, 7. místo, šité tržné rány, závodila pod lokálním anestetikem, M ČSSR 1. místo 800 m, 1500 m a 4x 400 m

1972 – OH Mnichov, v rozběhu československý rekord 4:08,4, při rozcvičení před SF natržený svalový úpon, M ČSSR 1. místo 1500 m, 4x 400 m

Světové rekordy a čeští atleti

Akademický slovník cizích slov definuje rekord jako nejlepší měřitelný výkon dosažený v určité disciplíně podle příslušných pravidel. Jednu z nejdelších tradic mají světové rekordy zaznamenávané v atletice. Oficiálně se světové rekordy mužů vedou od roku 1912, kdy byla schválena první rekordní listina. Ženské rekordy se vedou od roku 1922, tehdy ještě pod hlavičkou FSFI, která schválila první rekordní listinu žen. Svoji činnost ukončila FSFI v roce 1934, lehká atletika žen přešla pod IAAF, která nadále schvalovala světové rekordy v obou kategoriích.[1] Není tedy od zajímavosti se podívat, kolik českých atletů a atletek se dokázalo zapsat do listiny světových rekordů. Většinou ti samí atleti uspěli dříve na olympijských hrách či mistrovství Evropy, v novější době se stali mistry světa.

Vůbec prvním českým atletem, který překonal světový rekord, se stal diskař František Janda Suk. Památným datem byl 16. červen 1901. Suk tehdy hodil diskem na mezinárodních závodech pořádaných Spartou na hřišti v Bubnech 39,42 m.[2] Janda Suk tehdy překonal rekord Maďara Bauera a jeho rekordní zápis vydržel až do roku 1902. Na závodech 13. srpna hodil Francouz Eynard 41,26 m a jako první z diskařů tím překonal hranici 40 m.

Pak přišla éra žen. Česká ženská atletika byla v letech 1920­-1928 řízena Svazem házené a ženských sportů. Teprve v roce 1928 přešla pod ČAAU. Ve 20. letech minulého století vládli nejen české republice Marie Mejzlíkové, Ludmila Sychrová, Ludmila Vencová či Marie Vidláková. Co jméno, to světový rekord, byť někdy v dnes již zapomenutých disciplínách.

Marie Mejzlíkové obě pocházely z Prahy, ale příbuzné nebyly. Co do počtu světových rekordů byla úspěšnější Marie Mejzlíková II., jak je rozlišovaly i výsledkové listiny. Tato všestranná sportovkyně, původně házenkářka, závodila za SK Úředníků Karlín[3]. Svého času držela světové rekordy na 50 m, 60 m, 80 m, 100 yardů, 100 m, skoku do dálky a podílela se na světovém rekordu štafety 4x 100 m. V dnes olympijských disciplínách, tedy běhu na 100 m vytvořila světový rekord 2x, prvně 5. srpna 1922 časem 13,6 s. Rekord však vydržel jen 15 dní a překonala ho Angličanka Mary Linesová výkonem 12,8 s. Tento výkon Marie Mejzlíková II. vyrovnala  13. května 1923 a stala se tak spoludržitelkou světového rekordu. V skoku dalekém se poprvé zapsala do rekordní listiny výkonem 516 cm z 6. srpna 1922, podruhé 23. září 1923, když rekord posunula na 530 cm. Mejzlíková II. dosáhla všech rekordů v Praze.

Její jmenovkyně Marie Mejzlíková I. vyrůstala na Vyšehradě a závodila za SK Smíchov. V roce 1922 byla krátce držitelkou světového rekordu na 200 m výkonem 28 3/5, jak se tehdy psalo, tedy 28,6 s, v hodu oštěpem výkonem 24,95 m a ve vrhu koulí o váze 5 kg, kde dosáhla rekordu 8,30 m . Současně byla také spoludržitelkou štafetového rekordu. Při něm doplnily obě Marie ještě další dvě Marie – Marie Bakovská a Marie Jirásková. Do rekordní listiny se zapsaly 21. května 1922 v Paříži časem 53,2 s. Kromě toho ještě čtveřice S. K. Sport Club Karlín držela rekord na 4x 75 m výkonem 41 s.

Dohromady tak vytvořily Marie Mejzlíková I. a II. celkem 15 světových rekordů, byť některé v dnes již zaniklých disciplínách.

Marie Mejzlíková II

Naší první světovou rekordmankou v hodu oštěpem byla Božena Šrámková. První rekord hodila 6. srpna 1922 v Praze a měl hodnotu 25,01 m. O týden později, 14. srpna ho zlepšila na 25,32 m. V roce 1924 se 25. května do rekordní listiny zapsala Marie Janderová. Při závodech v Ostravě hodila 27,24 m. Obě tak stály u zrodu dlouhé tradice českých světových rekordmanek v oštěpu.

Na jejich rekordy navázala koulařka Ludmila Vencová z Moravské Slavie Brno, která posunula světový rekord ve vrhu koulí o hmotnosti 5 kg prvně na 8,40 m a poté 6. července 1926 na 8,76 m. Současně vylepšila i světový rekord ve vrhu koulí oboruč (sčítaly se výkony dosažené pravou a levou rukou) na 16, 25 m a posléze na 16,32 m. Rodačka z Třebíče se do rekordní listiny mohla zapsat ještě jednou, když pětikilovou kouli překonala výkonem 10,07 m desetimetrovou hranici, což byl výkon lepší než 4 kg koulí. Jenže ze závodu nebyl sepsán protokol a proto nebyl rekord uznán.

Také naše další světová rekordmanka Marie Vidláková nosila dres Morendy, jak se neoficiálně, ale tradičně oddíl Moravská Slavie Brno nazývá. Marie Vidláková držela světový rekord v hodu oštěpem o váze 800 gramů, tedy hmotnosti, kterou dnes házejí muži. Její výkon z roku 1925 měřil 32,46 m. Ale už o rok dříve byla držitelkou světového rekordu v hodu oštěpem obouruč, když součet jejích výkonů činil 49,29 m. A jako všechny atletky té doby byla všestranná, takže neudiví, že v roce 1925 držela i rekord v hodu diskem výkonem 31,15 m.

V roce 1926 se do rekordní listiny zapsala poprvé Ludmila Sychrová, která 6. června překonala světový rekord na 80 m překážek. Ten o dva roky později ještě dvakrát vylepšila na domácích závodech 1. července 1928, když prvně zaběhla tuto trať za 12,6 s a poté 12,2 s. Na 2. ženských hrách v Göteborgu získala Sychrová zlato na 100 yardů překážek.

Kamila Olmerová patřila také mezi světové rekordmanky. V roce 1927 překonala světový rekord v hodu oštěpem obouruč výkonem 58,11 m.

Pak už začínala i éra rekordmanů – mužů. Zahájil ji koulař František Douda, který při mezistátním Česká republika – Rakousko 4. října vyrovnal v Brně na stadionu v Pisárkách světový rekord Němce Hirschfelda výkonem 16,04 m. V červenci 1932 získal bronz na olympijských hrách v Los Angeles výkonem 15,61 m. Jeho výkon poznamenal namožený zádový sval. Světový rekord pak ještě vylepšil 24. září 1932 při mezistátním utkání s Polskem v Praze na Letné na novém atletickém stadionu na 16,20 m. Sám později vzpomínal: „Tak jsem dosáhl svého olympijského úspěchu, který zároveň byl mou osobní tragédií. Co platno, že jsem po návratu, když se mi zranění zahojilo, zlepšil světový rekord ještě téhož podzimu nejprve na 16,08 m a konečně při mezistátním utkání s Polskem v soutěži s Heljaszem na 16,20 m.“

V roce 1933 se 13. srpna zapsal do rekordní listiny chodec Václav Balšán, který na závodech v Českém Brodě ušel 20 km trať za 1:34:15.[4]

Na stejné trati žen byla úspěšná Antonie Briksová, která ustavila první světový rekord 9. června 1931 v Praze časem 2:24:00. Na podzim téhož roku jej, již pod jménem Antonie Odvárková, vylepšila na 2:14:07. Bylo to opět při závodech v Praze 14. září.

Pak se až do skončení 2. světové války žádný český atlet do listiny světových rekordů nezapsal. Ovšem poválečná léta byla velmi úspěšná. Už v roce 1946 překonal světový rekord v chůzi na 50 km Josef Doležal. Bylo to 4. srpna v Poděbradech časem. O osm let později, 12. září 1954, tam znovu přepsal rekordní listinu na 50 km , tentokráte výkonem 4:16:06 h. Celkem zaznamenal Josef Doležal během své úspěšné kariéry 12 světových rekordů. Kromě padesátkového měl i dva zápisy na 20 km trati, kde poprvé překonal světový rekord 6. května 1955 časem 1:31:21, podruhé potom 25. července 1956 výkonem 1:30:00. Oba závody proběhly v Praze.

To již probíhala éra Emila Zátopka, nejlepšího vytrvalce světa, čtyřnásobného olympijského vítěze. V tradičních olympijských disciplínách se zapsal poprvé do rekordní listiny trati 10 000 m, když překonal 11. června 1949 v Ostravě světový rekord časem 29:28,2.

Ve své knize Můj trening a závodění[5] popisuje zisk prvního světového rekordu takto: „Asi v polovině června jsem běžel v Ostravě 10 km při armádních přeborech. Běželo se mi dobře, ačkoliv jsem do Ostravy přijel dosti unaven. V prvých kilometrech jsem dosahoval mezičasů odpovídajících světovému rekordu. Hlasatel závodu o tom horlivě informoval diváky. Ti mne velice nadšeně povzbuzovali. Mnoho jsem si nevěřil. Pochyboval jsem, že bych mohl i ty poslední kilometry uběhnout v tak dobrém průměru jako ty první.

V polovině závodu jsem již zřetelně slyšel z tribun: „My chceme rekord.“ Řekl jsem si, že kdybych ještě v 7 km měl průměr na rekord, zatnu opravdu zuby ze všech sil, abych v tempu vydržel až do cíle. Mezičas na 7 km byl podle plánu. I v 8 km čas 23:37 byl lepší než Heinův mezičas při světovém rekordu. A tak jsem to a poslední kola běžel opravdu naplno, se zoufalou vůlí vyplnit přání všech, kteří mě tak nadšeně povzbuzovali. Vydržel jsem to a časem 29:28,2 jsem překonal dosavadní Heinův světový rekord na 10 km o 7,2 vteřiny.“

Poslední rekord na této trati dosáhl 1. 6. v Bruselu časem 28:54,2. Dejme opět slovo Zátopkovi: „ Začal jsem s takovou vervou, že hned první kilometr byl nade všechny dohodnuté i tajně doufané plány. Ohlásili mně čas 2:47,8. Skoro stejně jako v Paříži při světovém rekordu na 5 km! Úplně jsem se polekal. Připadal jsem si jako nováček, jako zajíc, který se nechá na začátku strhnout – a na konci pohoří. Hned jsem přibrzdil. Jak šly kilometry:

1. km     2:47,8

2. km    2:56,2

3. km    2:54,2

4. km    2:56,2

5. km    2:53,2

6. km    2:55,8

7. km    2:53,0

8. km    2:55,2

9. km    2:55,8

10. km  2:46,8

Slib jsem tedy přes špatné okolnosti dodržel. Radost byla veliká. Bylo to poprvé, co někdo zaběhl 10 km pod hranici 29 min.[6]    

Zátopek se zapsal mezi světové rekordmany již dva dny předtím, 30. května 1954 v Colombes (část Paříže), kdy časem 13:57,2 na 5000 m překonal 12 let starý rekord Gundera Hägga a dostal se pod hranici 14 min. Další světový rekord držel Zátopek v hodinovce. Poprvé ho utvořil výkonem 19 558 m v Praze 15. září 1951, aby o dva týdny později (29. září) překonal v Houšťce jako první hranici 20 km výkonem 20 052 m. Současně zaběhl časem 59:51,8 i rekord na 20 000 m. Další rekordy držel na mílových tratích či na 25 000 m a 30 000 m na dráze. Emil Zátopek překonal celkem 18 světových rekordů, z tohoto pohledu je naším nejúspěšnějším atletem, žádný nepřekonal více světových rekordů.  

Do listiny světových rekordmanek se zapsala i olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková. Stalo se to při závodech v Praze 1. června 1958 výkonem 55,73 m. V době překonání světového rekordu jí bylo bez 3,5 měsíců 36 let a stala se tak nejstarší světovou rekordmankou.

Dalším naším světovým rekordmanem byl vynikající mílař Stanislav Jungwirth. Ten překonal již 27. října 1952 světový rekord na 1000 m časem 2:21,2. Na trati 1500 m se zapsal do rekordní listiny o pět let později na legendárním stadionu v Houšťce u Staré Boleslavi. Bylo to 12. července 1957 m a Jungwirth výkonem 3:38,1 jako první na světě prolomil hranici 3:40 min. Rekordní pokus proběhl na skvěle připravené Siberově dráze. Tempo mu zpočátku udával jiný vynikající mílař té doby Ludvík Liška, který stačil zběsilé tempo držet až do 900 m.[7]

Jeho rekord překonal hned  následující rok vynikající australský běžec Herb Eliot, olympijský vítěz na 1500 m v Římě 1960. Na stejné trati se mezi světové rekordmanky zapsala  Jaroslava Jehličková, která zvítězila na mistrovství Evropy v Aténách časem 4:10,7. Přitom před odjezdem byla zraněná a navíc v Aténách ještě onemocněla. Z rozběhu však postoupila a do finále nastoupila po dvou dnech odpočinku. Finálový závod se běžel 20. září 1969 a nezačal vůbec dobře. Hned po první kole nabrala 30  m ztrátu. Jenže její soupeřky tempo přepálily. Soupeřky doběhla na 1200 m, postupně se propracovávala na čelo: „Když jsem předběhla i tu první, tak jsem najednou měla takový úžasný pocit úlevy a štěstí, že jsem měla pocit, že vůbec neběžím“, komentovala potom závod.[8] 

Na tradici diskařských rekordů navázal Ludvík Daněk, který poprvé překonal světový rekord 2. srpna 1964 v Turnově. Světový rekord tehdy posunul na 64,55 m. Podruhé se do listiny světových rekordmanů zapsal 12. října v Sokolově výkonem 65,22 m. V ženách byla úspěšná Zdena Šilhavá, která překonala světový rekord v hodu diskem 26. srpna 1984 v Nitře hodem dlouhým 74,56 m.

Prapor běžeckých disciplín naposledy zvedl Josef Odložil, stříbrný medailista z OH v Tokiu 1964, který překonal 8. 9. 1965 v Houšťce světový rekord na 2000 m časem 5:01,2.

Ve vrhu koulí se podařilo 2x překonat světový rekord Heleně Fibingerové. Poprvé to bylo 26. září 1976 v Opavě výkonem 21,99 m, aby ho 20. srpna 1977 posunula v Ostravě na 22,32 m.

Jarmila Kratochvílová se prosadila do rekordní listiny 10. srpna 1983 na trati 400 m časem 47,99 s. Předtím však zaběhla dosud nepřekonaný světový rekord na 800 m výkonem 1:53,28 v Mnichově při mítinku 26. července. Přitom původně měla startovat na 200 m, ale kvůli únavě se dohodli s trenérem Kváčem, že poběží 800 m. Rekord Jarmily Kratochvílové je nejen nejstarším platným světovým rekordem v držení českého atleta, ale nejstarším světovým rekordem vůbec.  

Z dalších disciplín se mezi světové rekordmany dokázali zapsat i dva desetibojaři. Památného 4. července 1999 se v Praze trojnásobný světový rekordman Tomáš Dvořák přiblížil těsně magické hranici 9000 bodů výkonem 8994 bodů. Tuto hranici pak jako první na světě překonal Roman Šebrle, který 27. 5. 2001 dosáhl v Götzisu 9026 bodů.

V tyči žen, která byla do soutěžního programu zařazena v roce 1999, se stala několikanásobnou světovou rekordmankou Daniela Bártová. Poprvé překonala venkovní světový rekord 21. května 1995 v Lublani skokem 410 cm a naposledy 11. 9. 1995 v Salgótarjánu výkonem 422 cm. Celkem jich má na svém kontě devět. Započetli-li bychom však i jejích osm halových světových rekordů, zařadila by se na druhé místo za Emila Zátopka.  

Nepřekonaný zůstává světový rekord 98,48 m Jana Železného v hodu oštěpem, kterého dosáhl 25. května 1996 v Jeně. Poprvé se však do rekordní listiny zapsal již v roce 1987, když hodil 31. května v Nitře 87,66 m. Do Jeny jel Železný proto, že se cítil po návratu ze závodů z Japonska ve formě a manažer mu sehnal zrovna tento závod. Sám na rekordní pokus vzpomíná takto: „Ve druhé sérii jsem hodil přes dvaadevadesát metrů, což mě patřičně nabudilo. Proto jsem v následujícím pokusu zariskoval, prodloužil si rozběh a šel jsem za oštěpem tak dlouho, až jsem přepadl na ruce. Ideální to tedy rozhodně nebylo, zejména jsem dostatečně nezapojil záda, ale pomohl mi rychlý povrch rozběžiště, příznivý vítr a dobrá forma, kterou jsem v poslední době cítil.“[9]

Jan Železný

Mezi ženami pokračuje v tradici oštěpařských světových rekordů Barbora Špotáková, která 13. 9. 2008 ve Stuttgartu hodila dosud platný rekord 72,28 m.

Za časů Československa se do rekordní listiny zapsali ještě slovenští atleti. V chůzi na 20 km to byli Josef Pribilinec časem 1:19:30 (24. 9. 1983, Hory) a Pavol Blažek výkonem 1:18:13 (16. 9. 1990 v Hildesheimu). Mezi ženami to byla Eva Glesková, která 1. 7. zaběhla v Budapešti 100 m za 11,0 s.

K dnešnímu datu tedy drží ve venkovních disciplínách čeští atleti 3 světové rekordy, Barbora Špotáková a Jan Železný v hodu oštěpem a Jarmila Kratochvílová v běhu na 800 m.

Světové rekordy překonané českými atlety v olympijských disciplínách – muži

RokJménoDisciplínaVýkon
1901František Janda Sukdisk39,42 m
1931František Doudakoule16,04
1932František Doudakoule16,20
1933Václav Balšánchůze 20 km1:34:15
1946Josef Doležalchůze 50 km4:23:40
1949Emil Zátopek10000 m29:28,2
1950Emil Zátopek10000 m29:02,6
1954Emil Zátopek5000 m13:57,2
1954Emil Zátopek10000 m28:54,2
1954Josef Doležalchůze 50 km4:16:06
1955Josef Doležalchůze 20 km1:31:21
1956Josef Doležalchůze 20 km1:30:00
1957Stanislav Jungwirth1500 m3:38,1
1964Ludvík Daněkdisk64,55 m
1965Ludvík Daněkdisk65,22 m
1987Jan Železnýoštěp87,66 m
1996Jan Železnýoštěp98,48 m
1999Tomáš Dvořákdesetiboj8994 bodů
2001Roman Šebrledesetiboj9026 bodů

Světové rekordy překonané českými atlety v olympijských disciplínách – ženy

RokJménoDisciplínaVýkon
1922Marie Mejzlíková II.100 m13,6
 Marie Mejzlíková I.200 m28,6
 Mejzlíková I., Mejzlíková II., Jirásková, Bakovská4x 100 m53,2
 Marie Mejzlíková II.dálka516 cm
 Božena Šrámkováoštěp25,32 m
1923Marie Mejzlíková II.100 m12,8 s
 Marie Mejzlíková II.dálka530 cm
1924Marie Janderováoštěp27,24 m
1925Marie Vidlákovádisk31,15 m
1928Ludmila Sychrová80 m př.12,2 s
1931Antonie Odvárkováchůze 20 km2:14:07
1958Dana Zátopkováoštěp55,73 m
1969Jaroslava Jehličková1500 m4:10,7
1976Helena Fibingerovákoule21,99 m
1977Helena Fibingerovákoule22,32 m
1983Jarmila Kratochvílová400 m47,99 s
 Jarmila Kratochvílová800 m1:53,28 min
1984Zdena Šilhavádisk74,56 m
1995Daniela Bártovátyč422
2008Barbora Špotákováoštěp72,28 m

[1] Janecký, Alfréd. 70 let Československé lehké atletiky. Olympia – Nakladatelství ČSTV, Praha. 1968.

[2] Toto hřiště byste dnes marně hledali. V roce 1891 zde vznikl prvně velodrom s klopenými dřevěnými zatáčkami, později upravený na atletickou dráhu. Právě na tomto jednom z prvních atletických hřišť působil krátce klub AC Sparta, v jehož dresu Janda Suk závodil. Dnes na místě hřiště stojí kostel Sv. Antonína Paduánského, postavený v roce 1908.

[3] Málo je známo, že SK Úř. Karlín vybudoval na Štvanici závodiště s velkým stanem pro ženy. In: Janecký a kol.: 70 let Československé lehké atletiky. Olympia, Praha 1968. s. 23

[4] Balšán překonal v roce 1945 při střetnutí s Hardmemem i světový rekord na 10 km. Ten však nemohl být uznán, protože Chodecký svaz nepředal protokol ČAAU, jedinému členu IAAF, k odeslání. Mezi světové rekordmany patřil i chodec Ladislav Moc, který v roce 1955 a 1956 překonal světové rekordy na 30 mil a 50 km na dráze.

[5] Zátopek, Emil. Můj trening a závodění. Státní tělovýchovné nakladatelství. Praha 1955.

[6] Tehdy bylo v Bruselu po dešti, dráha byla rozblácená. Navíc Zátopek dva dny předtím zlepšil v Paříži světový rekord na 5000 m časem 13:57,2.

[7] Den předtím překonal světový rekord Fin Salsola, který zaběhl čas 3:40,2. Stejného výkonu dosáhl druhý Salonen, třetí Vuorisalo měl čas 3:40,3. O to více vyniká Jungwirtův výkon, který posledních 600 m běžel sám.  

[8] Získáno z https://www.pametnaroda.cz/cs/node/41715, dne 5. 4. 2021

[9] Získáno z https://sport.aktualne.cz/ostatni-sporty/9848-metru-hod-ktery-nema-obdoby/r~i:article:202600/ dne 4. 4. 2021

Roman Šebrle

Roman Šebrle po vítězství v Aténách

* 26. listopadu 1974 v Lanškrouně

OH – zlato 2004, stříbro 2000

MS – zlato Ósaka 2007, stříbro 2003, 2005

ME – zlato 2002, 2006

HMS – zlato 2001 a 2004, bronz 1999, 2003, 2006

HME – zlato 2002, 2005, 2007, stříbro 2000, bronz 2009 a 2011

PB 9026 bodů (27. 5. 2001 Götzis).

Atlet roku 2002-2006, Sportovec roku 2004.

Roman Šebrle patří bezesporu k největším legendám českého desetiboje. Sportovec tělem a duší začínal jako fotbalista a ještě jako dorostenec si spíše k atletice odskakoval, více se věnoval fotbalu. Láska k fotbalu mu ostatně zůstala dodnes, nikdy nevynechal žádnou příležitost si zahrát a patřil k tahounům tradičních fotbalových utkání atletů Dukly staří versus mladí, která se hrávaly každoročně na závěr sezony.

S atletikou začal Roman relativně pozdě, v 17 letech v atletickém oddíle v Týništi nad Orlicí. Původně se věnoval hlavně skoku do dálky. V roce 1992 sledoval v televizi vítězné Změlíkovo tažení v desetiboji na olympijských hrách v Barceloně. Tohle vítězství v něm zanechalo takový dojem, že se rozhodl stát desetibojařem. Z Týniště přestoupil do Pardubic, do skupiny Jirky Čecháka v oddíle T&F Pardubice, který Jirka sám založil. Pod jeho vedením se dostal v desetiboji přes 7000 bodů.

Z východních Čech zamířil v roce 1995 do Dukly Praha. Do své desetibojařské tréninkové party si ho vytáhl Zdeněk Váňa. Tam poprvé okusil profesionální trénink. Talentovaný, ctižádostivý a pracovitý Roman se v té době bezkonkurenčně nejlepší vícebojařské skupině světa velmi rychle zlepšoval. Vyhrál světovou Univerziádu, na mistrovství Evropy skončil na 6. místě a prošel si i křtem na mistrovství světa. V roce 1997 skončil v Aténách na 9. místě. Naplno zazářil na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, kde bojoval o zlato, a byl by jej i získal, nebýt zásahu rozhodčích a následně odvolací jury. (Erki Nool měl mít tehdy nezdařený pokus v disku, který byl uznán za zdařený, a to rozhodlo.) Roman skončil na druhém místě.

Bohužel původně zdravá sportovní rivalita ve Váňově skupině přerostla v nezdravou rivalitu osobní, malichernosti, svůj podíl na tom mělo i působení okolí. Spory nakonec vyústily v odchod Romana ze skupiny. V roce 2001 se začal připravovat pod vedením Dalibora Kupky. Dála, jak je mezi atlety Kupka přezdíván, ač poměrně mladý sprinterský trenér, dokázal navázat na práci Zdeňka Váni a Roman se nadále lepšil.

Do sezony 2001 vstoupil pod vedením Kupky úspěšně, vyhrál halové mistrovství světa a měl skvěle nakročeno na letní sezonu. Na jaře překonal v Götzisu jako první desetibojař výkonem 9026 hranici 9000 bodů a sebral světový rekord bývalému parťákovi Tomáši Dvořákovi. Na mistrovství světa se mu však nedařilo. Byl to lichý rok, který patřil Tomáši Dvořákovi. Ten, navzdory všem zdravotním problémů vstal jako Fénix z popela a v Edmontonu po třetí za sebou ovládl světový šampionát. Romanovi tak zůstal útěchou jarní světový rekord.

Další rok vyhrál Roman mistrovství Evropy a stal se prvním desetibojařem, kterému se to v historii české atletiky povedlo . Na athénských hrách v roce 2004 už nenašel přemožitele a dočkal se zaslouženě vytoužené zlaté olympijské medaile. Jen mistrovství světa pro něj bylo zakleté. V roce 2005 prohrál s Clayem a skončil druhý. Rozhodla tyč, nikdy to nebyla silná disciplína našich vícebojařů, ale tentokrát se přidal i déšť. Roman skočil jen 480 cm, a s takovým výkonem se svět nevyhrává. Ani rok 2007 pro něj nezačal šťastně. Na soustředění v Jihoafrické republice ho při tréninku trefila do ramene domácí oštěpařka, ale na mistrovství světa v Ósace už byl v plné formě. Roman postupně nasbíral 8676 bodů a získal chybějící zlatou medaili. Stal se tak prvním naším vícebojařem, který získal zlato na všech hlavních světových soutěžích. V této souvislosti jsou zcela zbytečné dohady, kdo byl lepším vícebojařem, zda Roman Šebrle, který má zlato z olympiády, MS i ME anebo Tomáš Dvořák, který je trojnásobný mistr světa, ale nemá zlato z OH. To všechno jsou akademické debaty. Každý si odvedl svoje a má své nezapomenutelné místo v historii světového i českého víceboje.

Další roky Romanovi kariéry, podobně jako u mnoha dalších vrcholových sportovců, začala stále více ovlivňovat zranění. Natržený sval na HMS 2008, na olympijských hrách v Pekingu skončil šestý. Nedohnal tréninkové manko, způsobené onemocněním. Občas probleskl náznak jeho potenciálu, když na HME 2009 a 2011 získal shodně bronz. Nicméně venku při desetiboji je to jiné než při halovém sedmiboji. Jsou tam tři disciplíny navíc. Přesto je ještě kvalifikoval na olympijské hry do Londýna. Sice byl předtím zraněn, ale věřil si. Roman odběhl průměrnou stovku za 11,54, pak zkusil jeden rozběh a odstoupil. Tělo ho nepustilo dál. Mnoho lidí se tehdy zlobilo, ale neoprávněně, že nenechal svoje místo Helceletovi, který měl splněn B-limit. Nechápou, že každý sportovec věří, že uspěje. A kdyby byl Adam jasná jednička, nebylo co řešit. To, že Roman jakoby zabral místo slabšímu, na to se dá říci jedno – atletika jsou čísla, ta měl lepší Roman.

Nemá smysl popisovat všechny rekordy, kterých dosáhl, třeba  ten v počtu 49 desetibojů přes 8000 bodů. Roman je zdravě ctižádostivý a extrémně soutěživý. Občas jsem ho mu nerozuměl, třeba když před olympiádou v Londýně hlásil dobrou formu, protože si překonal osobák v benči. Tehdy jsem říkal, že vztah osobáku v benči k výkonu v desetiboji je stejně relevantní jako vztah ……… (píp, dělají v TV). Ale chápal jsem ho, psychika vrcholového sportovce je křehká nádoba a on si potřeboval neustále ověřovat, že na to má a může v Londýně uspět. Hledáte oporu, někdy trochu absurdní. Nic to však nemění na tom, že tehdy nám vícebojaře záviděl svět.

Po nepodařeném vystoupení v Londýně, které ukázalo, jak už je jeho tělo opotřebované, spěl pomalu ke konci kariéry. Oficiálně ho oznámil o rok později a současně vyhlásil nový cíl. Zamiloval se totiž do golfu a rozhodl se, že se dostane na hry jako golfista. Zatím se mu to nepodařilo, za to se z něj stal populární televizní moderátor. Prostě umí. Radost mu dělá i syn Štěpán, který hraje za Duklu fotbal v ligovém týmu. Dcera Kateřina jde ve šlépějích táty a věnuje se atletice i fotbalu, takže je otázkou, ve kterém sportu o ní uslyšíme dříve.

Dohromady získal Roman kupu medailí, ale ta nejcennější mu v jeho bohaté sbírce chybí. Na besedě při turnaji středoškolských družstev v golfu v Mstěnicích o ni přišel. Odešel na toaletu, kdy ji zapomněl a než si to uvědomil, zmizela. Nějaký nenechavec si ji odnesl na památku. Později vypsal Roman odměnu 100 000 korun tomu, kdo ji vrátí, ale nikdo takový se dosud nenašel. Pokud na ní náhodou narazíte, dejte mu vědět, bude rád.

Tomáš Dvořák

(foto s díky internet AK Hodonín)

* 11. 5. 1972 Gottwaldov, dnešní Zlín

OH – stříbro 1996

MS – zlato 1997, 1999, 2001

HMS – stříbro 1995

HME – zlato 2000, stříbro 1996, 2002

12x mistr ČR venku, 9 x mistr ČR v hale

PB – 8994 bodů, hala sedmiboj 6424

Tomáš Dvořák, první slavný vícebojař z líhně trenéra Zdeňka Váni. Tehdy se hovořilo o české vícebojařské škole. Metu 8200 bodů, kterou mají naši současní vícebojaři potíže zdolat, překonávali Váňovi vícebojaři s lehkostí sobě vlastní.

Když Tomáš přišel z rodného Zlína do Prahy, nevypadalo to, že na Julisku zavítal budoucí trojnásobný mistr světa. Trenér Váňa měl v té době sprintery a překážkáře, třeba Pavla Polomského nebo Pavla Šádu. Tomáš v té době upoutával více pozornost svým zjevem než výkony, dokonce se zpočátku zdálo, že bude překážkářem. Jenže postupem času výkony začaly převažovat nad „módními“ výstřelky a pomalu z něj rostla jedna z největší osobností české atletiky. Ač možná postavou, somatotypem nebyl úplně typický vícebojař, nakonec svojí neuvěřitelnou pílí a pracovitostí dokázal mnohem více než jeho možná více talentovaní vrstevníci. Jeden čas dokonce padlo, zdali by měl vůbec na Dukle zůstat. To tehdy, diplomaticky řečeno, impulsivní Zdeněk Váňa nadskakoval ne metr, ale rovnou tři. Tomáše uhájil, a to bylo to nejlepší pro českou atletiku, co se mohlo stát. Nebýt té jeho vzteklosti a ochoty se do krve za své svěřence hádat, čert ví, jak by se Tomášova kariéra vyvíjela.

Zdeněk Váňa byl sprinter (účastník OH v Římě 1960), trénoval zprvu mládež, později pak sprintery. Nakonec se stal jedním z nejlepších vícebojařských trenérů. Rostl společně s Dvořákem, okolo kterého nakonec vznikla tehdy zcela jednoznačně nejlepší vícebojařská skupina na světě. Ale zpět k Tomášovi. Měl to štěstí, že rodiče ho se sestrou vedli ke sportu. S atletikou začal v rodném Zlíně.  První desetiboj okusil v patnácti letech. O rok později se již přesunul do Prahy právě ke Zdeňku Váňovi. Ten si ho vyhlédl pro jeho sprinterské schopnosti. Současně se Tomáš stal studentem Gymnázia Arabská. To byla výhoda Dukly, stadion kousek od ubytovny, gymnázium kousek od stadionu. Poprvé se prosadil na juniorském mistrovství, v roce 1991 získal stříbro na MEJ v dosud platném českém rekordu.

Postupně se lepšil, i když jednu chvíli od trenéra Váni na krátký čas odešel. Bylo to na podzimním soustředění v Tatrách. Robert Změlík tam s ním trávil hodně času a po návratu do Prahy to bylo upečeno. Tomáš se bude připravovat s Robertem. Upřímně jsem nechápal, kam dal tenkrát Tomáš rozum. Změlda byl persona, ale současně také vyzrálý závodník. Tomáš byl tehdy s odpuštěním ucho. Tahle epizoda nedopadla dobře, navíc si zranil kotník, který ani pořádně nedoléčil. Několikrát jsem s ním na tohle téma debatoval, byl tehdy přesvědčen, že to půjde, ale tělo a jeho zdraví je potvora a dělá si, co chce a ne co by chtěl nerozumný člověk.  Jako by to předznamenalo jeho celou kariéru, úspěch a pád.
V roce 1995 se poprvé probil mezi dospělými na stupně vítězů. Na halovém mistrovství světa získal stříbrnou medaili. Přišel sudý rok a on na olympiádě v Atlantě vybojoval bronz v novém českém rekordu 8664 bodů. Navázal tak na zlatou medaili Roberta Změlíka z Barcelony. Ten v Atlantě skončil na sedmém místě. V roce 1997 se Tomáš na mistrovství světa v Aténách poprvé postavil na stupínek nejvyšší. Znovu vylepšil český rekord na hodnotu 8837 bodů. Rok 1998 za moc nestál, za to ten následující si vše vynahradil a v Seville obhájil titul mistra světa. To však nebylo vše, v památném pražském závodě dokončil 4. června desetiboj v celkovém součtu 8994 bodů. Pouhých šest bodů mu chybělo k překonání 9000 hranice. Šest bodů, to je nic. I díky tomuto vítězství byl zvolen Atletem Evropy. Zdálo, že hranice 9000 bodů padne co nevidět. Rok 2000 nezačal špatně, Tomáš vyhrál halové mistrovství Evropy a ke stříbru z roku 1996 přidal zlato. Do Sydney na olympijské hry se těšil. Jenže sen o olympijském úspěchu se rozplynul vinou infekce, jeho tělo bojovalo s nemocí a únavou, nikoli se soupeři.

To už byl Tomáš, přezdívaný Dvořka, nejen ženatý, ale také šťastný otec. Vzal si Gábinu, trenérovu dceru. V roce 1997 se jim narodila dvojčata Barbora a Kateřina. Přiznám se, že pokud nemají jiný účes, těžko je rozeznávám. Současně postavili v Hostivicích u Prahy dům. Jenže to už přestalo klapat v tréninkové skupině. Přišel do ní talentovaný Roman Šebrle, zprvu to byla super parta, ale jak už to bývá, občas dojde k rozporům, často i kvůli prvotní prkotině, postupně zkreslované a zveličované. Moc tomu nepomohla ani média. Dneska aby člověk pořádného sportovního novináře hledal jako jehlu v kupce sena. Časy Popperů, Propperů, Kohlmanů jsou pryč. Bulvár táhne, etika jde do pozadí. Šebrle nakonec odešel k trenérovi Kupkovi. Tomáš zůstal. Přišel lichý rok a MS v kanadském Edmontonu. Dvořka se vypjal k velkému výkonu a o dva body překonal hranici 8900 bodů a potřetí se stal mistrem světa. Husarský kousek, který se podaří jen málokterému atletovi.

V roce 2002 přidal do své sbírky stříbro z halové ME v sedmiboji. Na sezonu 2003 se připravoval již pod vedením Luďka Svobody. Dostal se opět do slušné formy a desetiboj na pařížském MS dokončil na 4. místě. Stal se potřetí otcem, když se mu rodina rozrostla o dceru Terezu. Rozbité tělo ho zlobilo i na olympijských hrách v Aténách v roce 2004, kde víceboj nedokončil. Opakované problémy s achillovkou byly silnější než jeho vůle. Začal studovat i FTVS, studium však nedokončil. Naopak uspěl v taneční soutěži StarDance, kde v roce 2006 obsadil třetí místo. Ve víceboji to začínala být labutí píseň. Opakovaná zranění, astma, to vše se pomalu načítalo.  Definitivní tečku za kariérou napsal v roce 2008 a plynule přestoupil do role trenéra. Na Dukle okolo něj vznikla nadějná skupina v čele s Adamem Sebastianem Helceletem či Markem Lukášem a dalšími. O rok později, 15. září, nastoupil do funkce šéftrenéra Českého atletického svazu po Václavu Fišerovi. I do této funkce šel s velkým entusiasmem a představami. Přes den byl na Strahově, navečer přejížděl na Julisku. Práce trenéra a šéftrenéra však šla skloubit těžko. Nakonec zvítězila svazová funkce a jeho skupina se rozpadla. Ve funkci šéftrenéra vydržel 10 let, do roku 2019. Už to nebyl on, kancelářská nevděčná práce ho pomalu semlela, elán se vytratil, dostavila se únava a vyčerpání. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A v této funkci to opravdu nejde, každodenní hovory s nekritickými trenéry, kteří ve svých svěřencích, ač ještě nic nedokázali, vidí přinejmenším mistry světa. Boj s reprezentanty, nejen s bývalým parťákem Romanem Šebrlem a Robertem Změlíkem, který byl jeden čas velmi vděčné mediální téma. Začalo to už odchodem Šebrleho z Váňovi skupiny ke Kupkovi, pokračovalo ve vztahu závodník a reprezentační šéftrenér.  Přitom v běhu života šlo jen o kraviny. Mnoho věcí bylo Dvořkovi vyčítáno neprávem, stejně jako on mohl řadu věcí udělat jinak. Jeho znalosti byly encyklopedické, věděl o kdejakém talentu, ale současně dokázal být realistický. Pronikl do tajů dalších disciplín. Jak byl extravagantní v závodnické kariéře svým vzhledem, tak je na dnešní dobu neuvěřitelně sečtělý. V jeho případě vzhled v té době hodně klamal. Jenže jeho upřímnost a kritičnost nebyla příjemná. Na druhou stranu, on se naučil prohrávat a prohry přijímat s pokorou a čerpat z nich poučení a sílu pro další vítězství. Jeho motivace ležela jinde než u mnoha současných atletických „hvězd“. Trpělivě na sobě pracoval, šlo mu o výsledky, vítězství a osobní uspokojení, jak sám říkával ve svých rozhovorech. Jednoduše být nejlepší, nikoli se spokojit s průměrností.

V září 2019 se jeho atletická kariéra prozatím uzavřela. Unavený odešel pracovat do zahradnické firmy Trees v Černém volovi, jejímž je i spolumajitelem. Zahrada a kytky jsou totiž jeho druhý svět. Překvapoval svými botanicko-bylinkářskými znalostmi, v atletických kruzích neobvyklými. Kromě toho je také vášnivý a nutno podotknouti dobrý kuchař. Ale na atletiku nezanevřel, už v hale pozoroval své dcery, které trénuje manželka, při závodech. Uvidíme, jestli je to jen intermezzo či už bude jen zpovzdáli pozorovat své dcery při závodech a věnovat se raději zahradám než trenérské práci.

Imrich Bugár

Imrich Bugár    *14. 4. 1954

Stříbro OH Moskva 1980, zlato MS Helsinki 1983, zlato ME 1982, bronz ME 1978

PB 71,26 m, dosud platný český rekord

15x vítěz MČR a ČSSR

1. místo Grand Prix IAAF 1985, 2. místo Grand Prix IAAF 1987

Hod diskem patří historicky mezi jednu z našich nejúspěšnějších atletických disciplín, stačí si vzpomenout Františka Jandu-Suka, Olgu Fikotovou, Ludvíka Daňka. Dalším diskobolem, který vstupuje do Síně slávy české atletiky, je Imrich Bugár.

Imrichova cesta ke slávě je stejně zajímavá jako jeho curriculum vitae – československý, po rozdělení republiky český reprezentant maďarské národnosti narozený na Slovensku, není to jednoduché. Imrich se narodil v malé takřka maďarské obci Ohrady poblíž Dunajského Klátova, anebo ještě jinak, šest kilometrů od Dunajské Stredy, celé to na Žitném ostrově, což asi čtenáři neznalému zeměpisu řekne více.  Tím je dána maďarská identita i to, že Imrich navštěvoval maďarskou základní školu. Proto mu třeba první nominační dopis na dorostenecké mezinárodní utkání musel místní farář přeložit ze slovenštiny do maďarštiny.

Imrich byl od mala kus chlapa a není divu, že prvně se prosadil v házené, jedné z nejkontaktnějších sportovních her.  Sám s oblibou vypráví, jak dokázal míčem zlomit brankáři ruku. Když měli ve škole házet kriketovým míčkem, neměl změřený výkon, jako jediný z žáků házenkářské hřiště totiž přehodil. Taky za školu vyhrával všechny závody. Takový talent nemohl ujít atletickým trenérům. Když v patnácti odešel do učení do Bratislavy, byl už přeborníkem okresu Dunajská Streda. Diskem tehdy hodil 31,14 m, nutno podotknout z místa, otočku ještě neuměl. Na učilišti ve Slovnaftu Bratislava trénoval s Vincencem Vendéghem, později trénoval v SVŠT Bratislava pod vedením Vladimíra Hurtoně. Budoucí elektromontér Bugár se na učňáku naučil nejen otočku, ale také slovensky. Současně se zařadil mezi nejperspektivnější dorostence.  

Po vyučení ho čekala vojna. Myslel si na Banskou Bystrici, ale tehdejší trenér Ladislav Pataki ho nechtěl, Zdeněk Čihák v Rudé hvězdě měl zase Tondu Wybraniece a tak nakonec narukoval do Dukly k trenéru Vlčkovi. Byl to osudový a šťastný krok. Míla Vlček se mu stal druhým tátou. Neučil ho jen házet diskem, ale také česky a pohybovat se v pražském prostředí. Tehdy se z Bugára stal Bugi, tahle přezdívka ho provází dosud.

Na mezinárodním poli své kvality poprvé ukázal na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978, kde vybojoval bronzovou medaili. O dva roky později získal na olympijských hrách v Moskvě stříbro výkonem 66,38 m. Vyhrál domácí Volodimir Raščupkin se 66,64 m a třetí byl velký Imrichův soupeř Kubánec Luis Delis, který za ním zaostal o šest centimetrů. Diskaři zrají jako víno, to tvrdil nejen Ludva Daněk, ale platí to i pro Bugiho. Navíc doma měl zdatného soupeře v Gejzovi Valentovi. Tahle dvojice spolu jezdila a úspěšně reprezentovala československou atletiku. Na vrcholu stanul Bugi  poprvé na ME 1982 v Aténách. Bylo to tehdy slavné vítězství, vybojované poslední den šampionátu. Jenže Atény byly jen předzvěstí dalších úspěchů. V roce 1983 se konalo v Helsinkách první mistrovství světa v atletice a do Finska se sjela ta největší konkurence. Jenže flegmatického Bugiho nemohlo nic rozhodit. Byl už zkušeným matadorem. Ve finále vyhrál po těžkém souboji s Delisem výkonem 67,72 m. Delis zaostal o 36 cm. Třetí byl tehdy Gejza Valent, který hodil 66,08. Vůbec MS v Helsinkách s bilancí 4–3–2, patří do zlaté historie české atletiky.

Bugi byl na vrcholu výkonnosti a těšil se na olympijské hry v Los Angeles, snil o zlatém hattricku ME, MS, OH.  Sviňská politika však mnoha atletům udělala čáru přes rozpočet. Bolševické vedení státu se rozhodlo po vzoru sovětských soudruhů hry v Los Angeles bojkotovat. Ke cti Bugiho třeba říci, že na rozdíl od jiných reprezentantů veřejně prohlašoval, že na olympiádu pojede třeba za své a v Americe se nebojí. Koneckonců si tam už zazávodil na jaře na předolympijských závodech. Rád vykládal nejen své zážitky z Ameriky, ale i že tam chce jet a pojede. Námitku o bezpečnosti smáznul mávnutím rukou, na jaře jsem se cítil při celém turné bezpečně. Právě bezpečí sportovců si totiž vzali za záminku Sověti k tomu, aby OH mohli bojkotovat. Soudruzi si pozvali Bugiho dokonce na kobereček, byl pokárán a olympiádu mohl sledovat tak leda v televizi. Za to byl nominován na trucpodnik v Moskvě, nazvaný Družba 84, v socialistických státech prezentovaný jako druhá olympiáda. Imrich tam jel demotivovaný, naštvaný. Tomu odpovídal i výsledek, páté místo, které se zase soudruhům nelíbilo.

Další rok vyhrál první ročník nové soutěže Grand Prix IAAF. To ho jen utvrdilo a nejen jeho, že v Los Angeles mohl udělat dobrý výsledek. Ještě v roce 1987 skončil v Grand Prix celkově na 2. místě a na MS na sedmém místě.  V roce 1988 postoupil na olympijských hrách v Soulu do finále, kde obsadil 12. místo. Zúčastnil se i o čtyři roky později olympijských her v Barceloně, tam vypadal v kvalifikaci. Konečnou pro něj znamenala kvalifikace i na mistrovstvích světa 1991 a 1993.

V poolympijském roce 1985 zaznamenal také nejdelší hod své kariéry. V kalifornském San José hodil 25. května 71,26 m. Dosud jde o platný český rekord a podle aktuálních výsledků našich diskařů ještě nějaký čas zůstane. S končící kariérou stihl Bugi vystudovat UK FTVS, obor trenérství, ale trenéra nikdy nechtěl dělat. Se závodní kariérou se definitivně rozloučil při extralize na domácí Julisce 17. září 1995. Tehdy řekl, že už disk do ruky nevezme. Začal pracovat na oddělení zahraniční styků Dukly a chodil cvičit, hrát nohejbal, fotbálek. S diskem jsem ho skutečně dlouho neviděl, stejně jako trénovat. Mezitím obdržel Olympijský řád o Juana Antonia Samaranche (to s Jarmilou Kratochvílovou), stačil se oženit, vychovat dceru a skončit třetí v populární televizní taneční soutěži StarDance. Stal se z něj také chalupář a nadále je znalcem vína i piva, místopředsedou Klubu olympioniků ČOV i manažerem Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Jen v kruhu jsem ho za ta léta neviděl. Až vloni jsem přišel na Julisku, Bugi u klece, v kleci mladý diskař odněkud z tramtárie. Hned jsem na něj volal, vždyť jsi před lety říkal, že nikoho trénovat nebudeš a disk do ruky nevezmeš. Smál se a jen říkal: „U nich je nejlepší, chce něco umět, tak co bych mu nepomohl“.

Jestli ale někdy bude trénovat některého z českých diskařů to nevím, ale troufám si říci, že minimálně trenér na techniku by byl dobrý. Pamatuji si, jak na atletickém kurzu v Nymburku naučil otočku mého spolužáka, který ji prostě nemohl dát. Až mu pomohl právě Bugi. Jednoduše, přímočaře, stejně jako některé jeho výroky (převzaté, zlidovělé).

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší diskařské posilování je sekání trávy.

Na nespavost je nejlepší dvojka bílého.

Vlevo: Bugi s trenérem Mílou Vlčkem na Julisce, vpravo: Bugi s Lubošem Tesáčkem před lety při Memoriálu Josefa Odložila

Zemřela legenda novozélandské atletiky

Ve věku nedožitých 81 let zemřel Peter Snell, trojnásobný olympijský vítěz, několikanásobný světový rekordman, jeden z nejlepších atletů světa.

Peter se narodil 17. prosince 1938 v Opunake, malém městečku na jihovýchodním pobřeží Severního ostrova. Vynikal od mala v řadě sportů, hrál kriket, ragby, tenis, badminton i golf. V tenise to dokonce v juniorském věku dotáhl až do novozélandské reprezentace. Osudové bylo jeho střetnutí s Arturem Lydiardem. V 19 letech se stal mistrem Nového Zélandu na 880 yardů a začal se vážně věnovat atletice. Lydiard tehdy říkal, pokud ke své rychlosti přidáš vytrvalostní trénink staneš se nejlepším běžcem.

Právě s Peterem rostl i Lydiard jako trenér, který vytvořil svébytný systém přípravy, z něhož vzešlo několik olympijských vítězů a medailistů. Pod vedením Lydiarda vyhrál Peter 800 m na olympijských hrách v Římě, o čtyři roky v Tokiu získal dokonce double na 800 a 1500 m. Právě patnáctka byl památný závod, ve kterém získal stříbrnou medaili skvělým finišem Pepík Odložil. Jeho sportovní kariéra trvala relativně krátce, ale o to byla úspěšnější. Během ní překonal i několik světových rekordů a dvakrát vyhrál hry Commonwealthu. I dnes by se se svými osobními rekordy rozhodně neztratil, 800 m zaběhl nejlépe za 1:44,3, 1500 m za 3:37,6 a míli za 3:54,1. V roce 1965 atletickou kariéru v pouhých 26 letech ukončil a nakonec si splnil i svůj sen a v Americe, kam se v polovině 70. let přestěhoval, vystudoval a pracoval jako fyziolog v lékařském středisku na Texaské Universitě. Zemřel v Dallasu 12. prosince, pět dní před svými 81. narozeninami.

Památný závod na 1500 m v Tokiu 1964

Josef Doležal

* 12. 12. 1920    † 28. 1. 1999

Josef Doležal, nejúspěšnější český chodec

stříbro OH 1952 Helsinky, ME 1954 Bern zlato 10 km, stříbro 50 km

12x světový rekord

S Josefem Doležalem jsem se potkal na Dukle, byl tehdy prduchem – saunařem na Julisce. Po pravdě, po prvním setkání mi nedošlo, s kým mám tu čest. „Co tu chceš mladej?“„Jdu do sauny,“ odpověděl jsem. „A kterej ty seš, tebe neznám?“ „Nový trenér od atletů, máme dneska podle rozpisu hodiny.“ „Koho trénuješ?“ vyzvídal dál. „Běžce.“ „Jo ty seš ten novej trenér.“ „Kluci už tady byli“, hlásil. A následovalo dlouhé povídání o tréninku. Další setkání se odehrávala v duchu informací, kdo má jaké problémy a kterou ze svých mastiček mu na to naordinoval. Mastičkami byl proslulý a mnoha lidem pomohly.

Josef byl nejslavnější český chodec, legenda. V Helsinkách mu trochu slávy „ukradli“ Zátopkovi, ale neželel toho, naopak. A co více, nebyl sám tak daleko od zisku zlata. Za vše mohla údajně jeho krátkozrakost. Giuseppe Dordoniho, který šel kousek před ním, neviděl, a tak nefinišoval. Přitom sil měl dost, jenže si myslel, že Dordoni je více před ním. To je asi Josefův nejznámější příběh. Škoda, že ho v Helsinkách na start desítky nepustilo zranění. Druhý příběh píše jeho proslulá chodecká dlouhověkost. Na olympijských hrách startoval i v Melbourne 1956, padesátku nedošel a na desítce byl diskvalifikován. O čtyři roky později obsadil v Římě na 50 km 17. místo. Na mistrovství Evropy sklízel největší úspěchy v roce 1954 v Bernu, když vyhrál desítku a na 50 km vybojoval stříbro. K medailím z Bernu poté přidal ještě 4. místo na 50 km v Bruselu 1950. Mistrovských titulů získal 25, ten poslední ve 40 letech na 50 km. Mladší chodecké generaci nedaroval nic ani později, ještě v roce 1965 si došel na oblíbené padesátce pro bronzovou medaili. Josef Doležal byl spjatý i s proslulým mezinárodním závodem Praha – Poděbrady, který vyhrál 8x, z toho 7x v řadě za sebou. Naposledy se mu to podařilo v roce 1962 v čase 5:11:24. Československo reprezentoval naposledy ve 46 letech na slavných mezinárodních závodech v San Remu.

Nechybělo však málo, a atletika mohla o skvělého chodce přijít. Josef začínal totiž jako asi každý kluk s fotbalem a po ose Příbram – Prosečnice se dostal až do Prahy, kde nastupoval za tehdejší SK Břevnov. Osud tomu chtěl, že si v roce 1939 zranil koleno a s fotbalem byl konec. Zbyla mu chůze, které se věnoval od 13 let. Pepíkovu slibnou atletickou kariéru přerušila válka. Aby toho nebylo dost, v roce 1941 byl totálně nasazen v Německu. Domů se vrátil až v roce 1945. Z Berlína do Prahy šel pěšky, prostě chodec. Po válce pracoval jako sazeč v tiskárně v Dolních Počernicích. K tréninku se dostal až po práci. Tehdejší chodecká generace v čele s Václavem Balšánem, Otakarem a Josefem Buhlovými či Jaroslavem Olivou byla velmi kvalitní a Josef snil o tom, že je porazí a bude lepší. V roce 1946 se poprvé postavil na start Poděbrad ve sparťanském dresu a vyhrál. Stále pracoval, vlastně ještě po olympijských hrách v Helsinkách byl zaměstnancem tiskárny státních cenin. Až olympijský úspěch mu otevřel cestu do Dukly. S Duklou nakonec zůstal spjat po zbytek života. Setrval tam i ve sportovním důchodu, naposledy právě v sauně. Proslul tím, čemu se dneska říká aktivní životní styl, běhal, cvičil, plaval. Zajímal se o byliny, vyráběl masti a lektvary a kdo chtěl, tomu radil a pomáhal s různými neduhy. Byla to dobrý duše staré duklácké sauny. Rodák z Příbrami zemřel koncem ledna v Praze ve věku 79 let.