Sleduji poslední den ME v TV, vypnutý zvuk (způsob komentování se mi nelíbí) a přemýšlím, jestli Mäki zachrání českou atletiku. Zažil jsem pár závodů, kde dokonce i na zlato dosáhl závodník se kterým se nepočítalo díky odvaze, správnému rozhodnutí ve správný okamžik. Může se to stát. Držím jí palce, ale …
Od začátku jsem si plánoval zhodnotit společně vystoupení našich juniorů v Oregonu a dospělých Birminghamu. To jsem ale netušil, jaké fiasko dospělé atlety potká. To vystoupení bylo nedůstojné. Na Instagram jsem dával prognózu Athletics Weekly, která nám přisoudila tři stříbrné medaile. Nevyšla, ač byla reálná.
Začněme tím pozitivním, vystoupením juniorů na MS v Eugene. Čtyři medaile je lichotivá bilance, zvláště když z toho jsou dvě zlaté. Ono medailistů bylo více, protože stříbro vybojovala smíšená štafeta 4x 400 m. To je jeden ze způsobů, jak zkreslit příznivě statistiku. Historicky pamatuji mnoho medailistů, kteří se ztratili v propadlišti dějin. Z tohoto pohledu mají šanci uspět ve světové konkurenci, za předpokladu, že budou pokračovat ve výkonnostním růstu určitě oba mistři světa – Krutilová a Rada. Juliš uvidíme, připomeňme Sýkoru či Doubka, kteří zmizeli v propadlišti dějin. Stejně tak jeho spolubojovníka Čertíka, kterému se moc nedařilo. Stříbro štafety je hezké, ale … Linda Botková je stejný fenomén jako Michal Rada či Nicole Krutilová. Za vše hovoří její čas úseku 51,59. Ten čas si pamatujte. Ostatní čeká dlouhá cesta, je otázka, zdali dojdou na její konec. Určitě velkou perspektivu mají Váňa, Berková, Červinka, Toul. Ovšem třeba zrovna u Filipa Toula odkáži na článek výše. Ony ty prognózy budoucí výkonnosti jsou ošemetné. Ve světě dnes platí, kdo je dobrý v U20, je dobrý i v dospělých. U nás to platí bohužel jen pro výjimky. Ostatním juniorům se nedařilo či skončili v semifinále na chvostu. To nedává moc šancí bojovat s úzkou světovou elitou v budoucnosti. Nelze je však odepisovat, protože jsou zrovna ve věku, kdy se jejich atletická budoucnost určuje. Jeden neúspěch může být základem budoucích úspěchů.
Co však zaráží, místo 13 nominovaných mohlo do Eugene odcestovat více atletů, ale stopku jim vystavilo zranění: Johanová, Šulc, Vítková, Daněčková, Radová, na poslední chvíli k nim přibyl Horák. Důvody omluvy Šafářové neznám.
Birmingham navzdory tradičnímu bezbřehému optimismu včetně samých atletů, byl ostuda. Ale už několikrát bylo mistrovství Evropy bez medaile na spadnutí. Nakonec se vždy objevil spasitel, který medaili získal. Tradičně v tomto byli jistotou oštěpaři. Tentokráte tohle kouzlo nezafungovalo. Nejhorší je, že některé disciplíny prochází výkonnostním poklesem, jenže ten se bohužel dotýká i našich reprezentantů. Třeba zrovna oštěpařek. Početná výprava měla 52 účastníků. Nemá smysl se nad všemi průměrnými a podprůměrnými výkony pozastavovat. Spíše vyzdvihnout ty, kteří uspěli. Absolutorium zaslouží Manuel (divoký začátek, ale super, příště to vyjde, máš na to), Myslyvčuk (můj tajný tip na medaili, který o chlup nevyšel), Vadlejch (byť si rejpnu: vnímám to tak, že podle mne se vybičoval Weber, nikoli Kuba, který hodil víceméně svoje), Mäki (výborně), Hrochová (její výkon bohužel málokdo docení). Standard odvedli Staněk, Maňasová, Meindlschmid (až na to zranění). Dál už to vezmu po skupinách – to byl občas výbuch, proč ví bůh – výškaři komplet, oštěpařky (Báro, rád bych sdílel tvůj optimismus), tyčkaři a štafety (neměli na to), překážkáři (ale prošli alespoň do semifinále), vícebojaři (až na Stráského moc bolístek, proč?). Svoje naopak odvedli chodci (dobrá práce Čermákové a spol.). U nich se rozhodně nedá mluvit o paušálním zklamání, jejich výkony odpovídali jejich nejlepší výkonnosti.
Pár myšlenek ad hoc
Připomenu poslední úsek Botkové ve štafetě 4x 400 – 51,59 s, zde finišmanka Malíková 51,97, druhý nejrychlejší úsek Vondrová 51,9 (Petržílková 52,5 a Bisová 53,1). Nemá smysl spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby běžela Manuel. To samé čtvrtkaři, dva nad 46“, dva na 45,5“, co kdo očekával? Oni nezklamali, jen prostě zaběhli, nač mají.
Všimli jste si, že mezi úspěšnými nemáme moc Čechů původem. Skoro se mi chce říci, že genetická výbava je v tomto případě výhodou. Parafrázoval bych televizní seriál Ta naše povaha česká. Koneckonců to platí i pro reprezentace jiných zemí. Vezmu-li třeba Mäki a promítnu si, kolik mezitím okolo ní prošlo nadějí, o nichž dneska nikdo neví. Její zarputilost, touha po úspěchu a vůle je něco, co musíte mít dáno shůry. To se nenaučíte. Díky tomu dosáhla více i než ti obdařenější talentem.
Zranění bylo hodně nejen přímo v Birminghamu, ale i před ním. Vrátím se myšlenkou do první části, pamatujete si, kolik neodjelo pro zranění juniorů? Taky jich nebylo málo. Máme tu tedy dva momenty – počet zraněných atletů a počet atletů totálně bez formy čili špatné vyladění na vrchol (on už ten mistrák byl hodně podprůměrný). To už není nahodilost, to je systémová chyba. Špatně vedený trénink v jakékoli dlouhodobé etapě přípravy většinou vede ke zranění. Na ně si mohu zakládat už blbým tréninkem v žactvu či dorostu. Stejně tak počet průměrných a podprůměrných výkonů byl alarmující. A to je opět otázka tréninku. Co odlišuje nejužší top špičku od našeho průměru? My máme jeden dva nahodilé dobré výkony za sezonu, oni mají standardně dlouhodobě top vysokou úroveň a umí se připravit na vrchol. A když je potká zranění, stejně se vrátí na vysoké úrovni. Nejsou-li si jisti, nezávodí. To je zásadní rozdíl v přístupu. Opět, proč?
A poslední myšlenka. Už jsem to říkal svého času Tomáši Dvořákovi, čím jsem starší, tím více se mi líbí americký způsob kvalifikace. Drsný, ale jednoznačný. Limit, ranking (ten v tom nadělal pěknou neplechu), potvrzovací limity, divoké karty …). Rozhodnu-li se udělovat divoké karty, nemohu je polovině dát a polovině nedat, byť si to odborně odůvodním. Všimli jste si v tom kontextu, co jsem psal na Instagram? Záleží na mediálním dosahu. První se ozval Vích a bylo ticho po pěšině. Pak Bendová a nastal nezasloužený poprask. Holt Bendová je větší hvězda sociálních sítí než Damián. I takový je dnešní svět.
Radujme se tedy z úspěchů mladých, věřme, že za dva, tři roky budou brát medaile na velkých soutěžích dospělých a patřit do top světové elity. A stávající naše špička (nechce se mi napsat elita), se nadá zahanbit a společně posunou atletiku znovu na výsluní.