Česká atletika na MS – 3

Část 3

Jistota má jméno Vadlejch, k tomu není co dodat.

26. 8.

Večer rozběh kluci štafeta 4x 400 m, do finále se nepodívají, ale zlepšili znovu český rekord a to se počítá. Na finále mohou myslet, až poběží letmé úseky pod 45“ všichni. Cenné je, že nejlepší výkon podali na MS. Ale zase, je to štafeta – tam se síly ředí a trochu zkresluje pravý stav výkonnosti naší elity. Na druhou stranu je to asi jediná možná cesta k finále a k případné medaili. Kluci odvedli na co mají, to pro ně může být motivace do další práce. Evropská medaile leží přeci jenom níže a je v jejich dosahu.

Pak už šel sled kdysi našich parádních disciplín, dnes bez zastoupení – desetiboj nebo koule žen, když  připomenu Fibingerovou. Taky se v přenosu zamýšlela nad tím, proč dnešní holky sotva přelezou 20 m hranici a kluci hází přes 22 jakoby nic. U nás ani tu dvacítku. Desetiboj, to je zatím k pláči, myslím český, nikoli světový. Ten byl parádní do poslední chvíle.

Výrazně se prosazují další africké země, nejen tradiční běžecké velmoci Keňa, Etiopie, Maroko a případně Jihoafrická republika. Už jsem psal, že v některých reprezentacích evropských států pomalu nenajdeme původního bílého Evropana. Stejnou cestou jdou další státy – především země Arabského zálivu, Izrael, ale i další země jsou vůči africkým reprezentantů vstřícné, třeba Japonsko.

27. 8.

Večerní finále v oštěpu přineslo očekávanou medaili v bronzové podobě. Mnozí čekali zlato, ale je potřeba si uvědomit, jaká je v oštěpu konkurence. Jakub rozhodně nezklamal, naopak uspěl. Poslední roky se dá považovat za medailovou jistotu, takovou byla svého času Bára Špotáková. Díky práci Jana Železného, Rudolfa Černého, Standy Šušky, Davida Sekeráka a dalších je oštěp už řadu let výkladní skříní české atletiky. Vadlejchovi patří velké uznání a stejně jako všichni věřím, že ta zlatá jednou vyjde. Zasloužil by si ji. Pamatujete si příběh Ludvy Daňka, tehdy MS nebylo, jen jednou za čtyři roky OH, stříbro, bronz a nakonec v Mnichově 1972 vytoužené zlato. Kubo vydrž, zlato bude.  

Nahoru a dolů

Nahoru jdou nejen jednotlivci z dalších afrických zemí, zemiček Karibiku a nekonečného Pacifiku, ale celé reprezentace. Před pár lety se potácela finská atletika, krom oštěpu, v krizi. Oštěpaře doplňovala Mäkelä v trojskoku. Dneska mají silných více disciplín a v některých bojují i o zlato, jako třeba v ženské tyči. Medailově skončili za námi, ale co do počtu finálových účastí je na tom lépe než my a stále se lepší. Tradičně silní jsou Poláci, zlepšili se Maďaři, vysokou úroveň si drží Nizozemci, Italové, Španělé – jejichž běžci jsou schopni bojovat s nejlepšími o medaile. Tradičně silní jsou Britové, Norové, daří se Švédům. Naopak zklamaní jsou asi trochu Němci, Číňané, Francouzi. Ale ještě není konec, nicméně na jejich medailové bilanci to nic nezmění. Mimo Evropu a vůbec jedničkami jsou pořád Američané. Tradičně vysoko je Jamajka a na vzestupu druhá Kanada, standard si drží Japonsko. Vysoko jsou běžecké velmoci Keňa a Etiopie, ale jejich běžecká dominance má stále větší trhliny. Na druhou stranu se rozšiřuje spektrum disciplín, ve kterých jejich reprezentanti startují, už to nejsou jen mílaři a vytrvalci.

Už zmíněné bohaté arabské země si také připsaly nějakou medaili či finále. Je pozoruhodné, kolik reprezentací dokáže uživit ohromná a zdánlivě nevyčerpatelná keňská zásobárna talentů. Alespoň jednu medaili získalo 46 států z 204 zúčastněných. Atletická mapa světa se proměňuje, rozšiřuje a  bude stále těžší se prosadit.

Vemte si – ve finále oštěpu Ind, to je v pohodě, ale tři? Dále Pákistánec, Egypťan, Moldavan a Litevec. Z tradičních zemí jeden Fin, Němec. Jako ve všech disciplínách dochází ke zvýšení konkurence a medaile visí stále výše. Když házel Železný, vypadala oštěpařská mapa světa úplně jinak. Jako běžce mne těší trvalý vzestup bílých závodníků, už se neříká že s černými se nedá běhat. Oni se dají i porazit. Co platilo před pár lety, už neplatí.

Libor Varhaník, předseda svazu, hodnotil šampionát jako úspěšný. Ono mu nic jiného nezbývá, na druhou stranu, získali jsme dvě bronzové medaile, stejně jako Čína, o jednu více než mnou nahoře proklamované Finsko. V medailovém žebříčku jsme 37. Všiml jsem si v proslovu předsedy jedné věci, odkázal na veleúspěšné juniorské MS, ale už nezmínil ME U23, o kterém jsem psal v úvodu 1. části. Zakrýváme špatné, vyzdvihujeme to dobré. To vyzdvihování je správně, ale interně bychom si měli říci, že zase tak dobré to není. Do budoucna zůstává jedna medailová stálice – Vadlejch. Iluzorní je představa, že znovu uspějeme ve štafetě, myšleno na úrovni MS či OH, nikoli ME. Zázraky se nedějí tak často, to by zevšedněly a nebyly to zázraky. Z mladých má dobře našlápnuto Švábíková a pak? Z těch co byli na MS, kdo může v budoucnu jako Vadlejch bojovat o medaili? Ďurdiaková, čtvrtkaři? Lada Vondrová je talent, ale medaile leží pod 50 s. Cesta k tomuto výkonu je dlouhá, Jarmila Kratochvílová je toho zářným příkladem. Vydrží? To platí i pro Krska, stejně jako pro Manuel. V záloze je, pokud bude fit, Malíková. Získat venku medaili na světě na 400 m je strašně těžké. Ale můžeme třeba mluvit o ženské dlouhé štafetě evropské medailové úrovně, stejně jako o mixu. Pak je tu Jíchová, té jsem se věnoval v předchozí části. Uvidíme, během dvou let bude pravděpodobně jasné, jestli se zařadí po bok Hejnové či před ní anebo zůstane účastnicí. Záleží jen na ní, jak se svým talentem naloží. Macík, sprinteři to měli vždycky těžké se prosadit. Tam je stejná konkurence jako v bězích, jen černoši nejsou z východní Afriky, ale z Karibiku, USA a ze západní Afriky. Ve stínu skvělého výkonu Ďurdiakové trochu zůstala Martínková, rozhodně ji nelze zatracovat i když se jí MS úplně nepovedlo. V bězích nikdo, ve skocích – „trojskokanka“ Hrubá? Už jsem její případ rozebíral. To rozhodnutí musí přijít po odborném zvážení a hodně rychle.

Anebo přijdou úplně nová jména, například už zmíněná Sičaková, také svěřenkyně Davida Sekeráka. Jestli bude tak zarputilá jako Haruka, jestli jí bude trénink sedět, má potenciál. Naváže Dudycha na úspěchy našeho posledního běžce Holušy, o olympijské medaili Odložila nemluvím? Vrhy, na evropské medailové úrovni omáš Staněk, pak nic. Disk, časy Bugára, Gejzy Valenta jsou stále snem. A oštěp? Vadlejcha jsem zmiňoval, uvidíme co jeho nástupci, kterým se věnuje například Petr Frydrych. Pak tu máme ženský oštěp? Letos velké zklamání, vloni neměla Ogrodníková stabilizovaný v Eugene nový rozběh, letos? Aby holky uspěly, musí umět 60 m, a občas za 65, a ne 55 m a občas za 60. To je z pohledu statistika jednoduchá matematika. „Ale i Jakub Vadlejch byl relativně dlouho nenaplněným talentem, který nejlépe házel v září v Domažlicích.“ Berte to jako nadsázku, raději jsem dal do uvozovek, ale plyne z toho jedno – jestli má Železný odhad a oštěpařky budou na sobě pracovat, může některá  dosáhnout na světovou medaili. Nechce se mi věřit, že stříbro Ogrodníkové na ME 2018 bylo vrcholem její kariéry. Jak dlouho se držela na vrcholu Bára Špotáková? Málokdo ví, co úsilí stálo právě Vadlejcha dostat se tam, kde je. Zbývá kladivo? Hájek byl na MS, nezadařilo se. Zopakuje někdy výsledky Melicha? To ukáže budoucnost.

Přemýšlím, jestli jsem na někoho nezapomněl. Závěrem zopakuji svoji obsedantní myšlenku – česká atletika vždycky stála jen na mimořádných jedincích, kteří často vzešli mimo systém, a tak to bude, jak to pozoruji, i nadále. Jen doufejme, že vzejde někdo dříve než skončí Jakub Vadlejch. Pár adeptů určitě máme.

Česká atletika na MS – 2

Ne, nezapomněl jsem na Nikoletu Jíchovou, jen jsem si musel nechat výkony této sympatické blondýnky projít hlavou. Stejně jako u Macíka, semifinále je úspěch. Všímám si jejích výkonů delší čas a přemýšlím jestli bude skutečně nástupkyní Zuzany Hejnové. Sama se nechala slyšet, že ji chce překonat. Má na to, nebo zůstane jen u zbožného přání. Připravil jsem malé porovnání:

Zdroj: Wiki – Haruka po vítězství na MS juniorů, to bylo 2015 v Cali.

Disciplína                         Hejnová                           Jíchová

100 m                               12,52                                 11,91

200 m                               23,65                                 23,67

400 m                               51,90                                 52,92

Výkonnost 400 m překážek

Věk                                    Hejnová                            Jíchová

18                                      57,44                                 62,18

20                                      56,94                                 57,44                               

21                                      55,04                                56,82 (400 m př. se stává hlavní závodní tratí)

22                                      54,96                                 55,48

23                                      54,90                                 54,88   

24                                      54,13                                 ?

25                                      53,29                                 ?

27                                      52,83 (NR) nejlepší výkon Zuzky vůbec

Shrnu-li to, rozhodující budou dva příští roky, zdali se Nikoleta posune do úzké světové špičky anebo zůstane účastnicí. Zásobu rychlosti má dostatečnou, techniku dobrou, takže na vyrovnání či překonání výkonů Hejnové předpoklady má.

Ale zpět do Budapešti. Včerejší ranní skvělý výkon Ďurdiakové mne příjemně naladil. Vrátila se včas perfektním výkonem, odměnou za její tvrdou práci a víru. Večer jsem čekal, jak si povede Macík. Neběželo mu to. Karambol vozíku, posunutý start – soupeři se s tím vyrovnali lépe také proto, že už to byli ostřílení kozáci. Starý matador se zkušenostmi to všechno prožívá jinak, než zajíc, který má svoji premiéru na tak velké soutěži, pominu-li letošní start na ME U23. Rozhodně však lze jeho výkon hodnotit pozitivně, gratulace jemu i trenérovi.

Radek Juška může být spokojený se sedmým místem, ale … Za mne tomu chyběl prostě skok za 8 m. Těch přešlapů bylo hodně. Stačil by jeden super povedený pokus a mohlo být všechno jinak. Na hranici osobáku a českého rekordu, jak sám říkal, jsem to neviděl, ale ta osmička v nohách byla stoprocentně. Takže je to takový úspěch kdy máte radost, že se to povedlo, ale vzadu v hlavě pořád vrtá, kdyby …. Ale není všem dnům konec, za rok Paříž a OH, to je výzva. Nejen pro Jušku, ale také pro další, třeba právě Jíchovou.

Jakub Vadlejch zvládl kvalifikaci s přehledem. První pokus nebyl optimálně trefený, ale na postup by stačil. Přesto šel Jakub na druhý a kvalifikační limit padl. Třetí pokus už neabsolvoval. Potvrdil, že je naše jediná jistá medailová naděje. Bude to mít ale těžké, kvalifikační výkony Čopry či Nadíma to jen ukázaly. Na druhou stranu stará zkušenost říká, že kvalifikace a vlastní závod jsou dvě zcela odlišné soutěže. Bude to boj, ale věřím, že skončí dobře pro Kubu.

Naopak kvalifikací neprošla Hrubá, která skočila 185 cm. Hned se zase vynořily spekulace, jestli by neměla přejít na trojskok. To ostatně již dříve tvrdil jeden z jejích mnohých trenérů Pogány. Co s tím? Asi by stálo za to, pořádně si rozmyslet a spočítat její potenciál ve výšce a v trojskoku (lze to vcelku přesně) a vydat se tou nadějnější cestou. 

A přeci jenom jsme „získali“ zlato. Práce Davida Sekeráka přinesla ovoce v podobě světového titulu Japonky Haruky Kitagučiové. Má můj hlas v anketě Trenér roku i kdyby Vadlejch vyhrál. Sleduji je od začátku jejich spolupráce a vlastně není co dodat, jen banální že si oba úspěch zaslouží. Spíše si v tomhle případě rejpnu naopak do řad těch, kteří tvrdí, že nemáme dobré trenéry. S dávkou drzosti bych napsal o obyčejném provinčním trenérovi, který ku zlatu přišel. Na druhou stranu, oštěpařská sekce ČAS je jedna z nejaktivnějších a k jejím hlavním tahounům patří právě Sekerák. Takže zase to není tak, že by byl zakopaný někde v Domažlicích. Oštěp je naše parádní disciplína a určitě nějaký čas ještě bude, třeba i díky Sekerákově další svěřenkyni, dvacetileté Sičakové. Ta pod jeho vedením letos přehodila již 60 m. A jen malá připomínka, Haruka je juniorskou mistryní světa z Cali 2015, stejně jako Míša Hrubá. Odlišný vývoj jejich kariér je na zamyšlení.

Právě se běží maraton, hrozně se mi líbilo, jak komentátoři říkali: ve skupině se drží i jediná z Evropanek, Salpeterová z Izraele. Z těch šesti holek jsou čtyři Etiopanky, jedna Keňanka a právě Salpeterová, jenže ta pochází z Keni. Takže Evropanka asi jako v řadě jiných evropských týmů, kdybychom hodnotili zastoupení původních Evropanů, někde by to nebylo ani 50/50. Evropa a nejen ona se mění anebo spíše navrací k původnímu stavu – kolébka lidstva je v afrických savanách a těch migrací a návratů odtud bylo v historii lidstva více a bylo to ku prospěchu.

Moira se od počátku drží ve třetí desítce. Nakonec doběhla na 26. místě, čas zhruba 10 min za první. To snad jediné má smysl porovnávat, v tomhle kontextu nezklamala ani nezazářila. Zaběhla na co aktuálně má. A jen podotknu, na silnici běží 70-90 účastníků, na stadionu startuje polovina. Podle toho to také hodnoťme. Představte si, že by tam startoval dvojnásobný počet účastníků, jak moc by se proměnily výsledky na dráze. Někde vůbec, někde ale dost podstatně.

Úplně mimo rámec se mi znovu vrací myšlenka, jak by skončil třeba Filip Šnejdr, kdyby dostal divokou kartu. To je to neštěstí výjimek. Vždycky bude někdo nespokojený. Shrnu-li to, tři divoké karty, Stewartová nezklamala, Martínková byla sama nespokojená se svým výkonem (27. místo). Tabačková i když na pořadí z nich byla nejlepší (a nejlepší i z oštěpařek) – 24. místo. Ale 55 m na MS, jak píši v diskusích laici, to házela Zátopková před 65 lety. Podotýkám, že Dana po sedmnácté a naposledy překonala československý rekord výkonem 56,67 m v roce 1958. Takže to přirovnání není úplně mimo mísu. Suma sumárum, na divokou kartu je jedno kdo tam jede. Takže buď je nedávat anebo poslat všechny s odpovídajícími parametry, což by bylo asi spravedlivější. Nejhorší je to kdyby…

Česká atletika před a na MS v Budapešti – 1

Národní atletické centrum v Budapešti, dejiště atletického MS, je nově postavený supermoderní stadion. Nezbývá než dodat v duchu Zeleného Raoula: „A co na to Jan Tleskač, Mirek Dušín, Český atletický svaz, pražský magistrát a vláda ČR – všichni by měli jít povinně na exkurzi na Strahov, kde se konalo v roce 1978 mistrovství Evropy, tam se chytit za nos a my bychom je měli nakopat do …“ Převzato z: Maďaři otevřeli úžasný stadion, je to opravdová koruna královny sportu – Dumazahrada.cz

V nečekaně úspěšném vystoupení reprezentace juniorské reprezentace na ME v Jeruzalémě se zcela ztratil neúspěch na ME U23, kde jsme nezískali jedinou medaili. Všimli jste si také, jak po každém úspěšném vystoupení jsou na webu atletiky ještě týden zprávy, za to po neúspěchu je ticho po pěšině. Přitom by člověk očekával nějaký fundovaný názor, proč byly výsledky za očekáváním.

Jak si tedy stojíme před vrcholem atletické sezóny? Do Budapešti, na to, že je za humny, jede relativně skrovná výprava, alespoň co do počtu závodníků. Pouhých 19 jich závodí v individuálních disciplínách, další čtyři jsou členy štafet.

Jaké jsou šance našich atletů na úspěch. Pokud to půjde v duchu uplynulých let a pojedou si to užít, tak velké. Určitě si šampionát užijí. Pro to tam ale nejsou. Placeni jsou za co nejlepší výsledky. Ale co je nejlepší výsledek? Bereme-li jako hledisko medaile, tak šance jsou skrovné, posuneme-li kritérium na finálovou osmičku, bude to určitě lepší. Nejhorší je, dívat se na výsledky prizmatem jedné úspěšné hvězdy. To se stalo biatlonistům, Soukalová vozila vítězství, stal se z toho zvyk a poté co ukončila kariéru dlouho trvalo, než se za úspěch považovalo umístění ve dvacítce a za super výsledek top 10. Urodí-li se medaile, to je slávy. Ze samozřejmosti se stala sůl (nad zlato samozřejmě).

Do role spasitele je pasován Jakub Vadlejch. Oprávněně. Jestli nezíská medaili on, zisk jakékoliv další se bude rovnat zázraku. Svět není Evropa, na světě leží medaile o hodně výše. Na to se stačí podívat do tabulek, klidně i redukovaných. Ranking je trochu záhada, která moc atletice neslouží, ale budiž. Ten bych prostě za bernou minci nebral.

Když se to Jakubovi sejde, vyhraje klidně hodem za 90 m a v duchu si přeju, aby to tak bylo. Sleduji jeho kariéru dlouho, vyzrál ve špičkového přemýšlivého závodníka, medaili si zaslouží.

Další medaile už je věcí náhody. Hodně vysoko by se mohla umístit mixová štafeta. Klukovské moc šancí nedávám, ale do finále by jít měli. Škoda, že se ještě nenašla čtvrtá sprinterka s časem k 51 vteřinám. To by čtveřice děvčat mohla pomalu pomýšlet na medaili na Evropě, na světě na finále.

Ale vezměme to popořadě

No, a tady jsem skončil, bohužel pro jinou práci jsem se dál nedostal. Takže teď už to nebude úvaha dopředu, ale kombinace komentáře a úvahy. První den nastoupili dva vrhači – Staněk a Hájek. Co říci k výkonu Tomáše ve světle večerního finále. Jeho výrazy a gesta jsou čitelné a už po prvním pokusu bylo jasné, že sen o účasti ve finále mizí v dáli. K finále na MS či OH je třeba hodit maximum, to nepředvedl. Ani Walsh nedal maximum a byl rád za bramboru. Naopak se překonal Fabri a jeho pátý, nezdařený pokus atakoval hranici 23 m, a PB za 22 m získal zasloužené stříbro. Crouser, po trombóze v lýtku, 23,51 m. Ráno vypadal, že na kvalifikaci přijel z flámu, nedospalý, unavený, mžouravá ospalá očička. Odpoledne úplně vyměněný. Zcela jiná dynamika pohybu. Fabricio má trochu podobný styl otočky. Oba trochu odlišné od Staňka. Co říci k Hájkovi, pokračoval v tradici kladivářů, tak jak ji pamatuji – kvalifikace a stop.

V tomto kontextu odbočím. Mám pocit, že čeští televizní komentátoři koukají snad na jiný přenos. Pozdní reakce na dění, vzdychání nad litevskou diskařkou školou a přitom ani nevzpomenou na naši – Daněk, Bugár, Valenta. Trochu smutné vzpomínání. Vůbec, ráno, když jsem projížděl atletické články, divil jsem se, Šorm 22 let, Petržílková si zlepšila PB o více než vteřinu, Lada Vondrová je jako Jarmila Kratochvílová nebo Lída Formanová. Fandím jí, ale není. Je třeba si uvědomit, že holky měly medaile z individuálních venkovních závodů, to Lada zatím nemá a rád bych se mýlil, ale mít zatím nebude. Výkonnost pro individuální závod zatím schází.

Tím se dostávám k „překvapení“ večera – mixové štafetě. Nevím, jestli to atletiku zatraktivnilo, ale berme to pragmaticky – máme další šanci, kde můžeme uspět. Psal jsem, že může být vysoko a tím myslel čtvrté, páté místo. Vyšlo to ne na 100 %, ale 110 %. To, že Femke Bolová spadla kousek před cílem, nesnižuje jejich výkon. Ten okamžik, kdy vás nohy neposlouchají jsem také zažil, a je to hrozné, hlava by běžela, ale nohy se podlomí, chvíli klopýtáte a pak jdete nezadržitelně k zemi. Nejste schopní s tím nic udělat, nejde to i kdybyste chtěli více. Patří to k závodu, stává se to těm, co vůlí dokáží překonat schopnosti svého organismu. Bronz je to zasloužený, ale nemělo by uniknout to, co jsem napsal výše. Aby účastníci štafety byli na roveň těm, kterým jsou přirovnáváni novináři, musí uspět v individuálním závodě.

Doufám, že to nebude poslední medaile, ale jedna ještě přibude. Vystoupení Kristiiny Mäki jsem samozřejmě sledoval velmi pozorně. Pozorně jsem pročítal její předstartovní výroky. Dopadlo to podle jinak než v duchu očekávala. Ono je to však na hlubší zamyšlení. Naše běhy jsou v krizi, dlouhé tratě v totální, na rozdíl od středních tratí. Jenže i tam nám ujíždí vlak. Asi jako v chůzi – když nyní koukám na ten běh po patách. Včera chlapi kilák za 3:50, nejrychlejší i za 3:48, to už je viditelná letová fáze, takže kontrolujeme jen čistotu toho specifického běžeckého stylu. I když se výrazně zvýšila frekvence pohybu a zkrátila délka kroku, není možné tolik zvýšit frekvenci. Při tom tempu je to u chlapů desítka za 38 minut, slušný běžecký výkon. Možná má pravdu Ivoš Piták, udělat z našich vytrvalců za 30 a více minut na desítku chodce, možná by pak někteří měli šanci. Ovšem naučit se dobře chodit, to vyžaduje určitý pohybový talent.

Zpět k běhům, neustále se opakuji na každém školení, asi už tím nudím a otravuji, ale princip je jasný a fungoval historicky v době, kdy jsme byli schopni účasti ve finále. Dnes se bojuje o medaile na úplně jiných výkonech a je jedno, jestli se běží tempový anebo taktický závod. Všichni mají vysokou zásobu rychlosti a neuvěřitelnou vytrvalost. Naši, pokud mají trochu rychlost, nemají vytrvalost. Bavíme-li se v kontextu top 5, tedy ve smyslu boje o medaile, nikoli jen účasti, je třeba si uvědomit, že světová špička dokáže oboje. Etiopanky Tsegay a Gidey běžely poslední kilometr za 2:46,00 a 2:47,28 min, závěrečné kolo za 59,03 (podle TV), posledních 200 m za 27,95“ a 28,87“ (podle race analysis) umím-li dobře počítat, při výsledném čase pod 31:30 min. Co z toho plyne – už nudím sám sebe – aby kdokoli uspěl, musí mít anaerobní práh alespoň na úrovni 3:10-15 u žen a 2:45-50 u mužů a k tomu mít zásobu rychlosti na úrovni „průměrného“ mílaře, tedy kolem 3:32-3:35 pro vytrvalce u mužů a kolem 3:58-4:04 u žen. Záleží jestli uvažuji v evropském nebo světovém kontextu. V objemu to znamená z dálkoplazů naběhat 6000 km ročně, ovšem za podmínky příslušné intenzity – tedy rychlosti. Z klusání nikdo maraton za 2:05 nezaběhne. Takže, mají-li naši současní nejlepší mílaři jen trochu vytrvalostní předpoklady, musí systematicky mířit na delší tratě, ale současně si udržet mílařskou výkonnost. Pak mohou uspět v Evropě, ve světě ne – ten je ještě někde jinde. Recept na krizi běhů je jednoduchý – trénink, trénink a ještě jednou trénink. Ale kde najít v Česku někoho, kdo běhá 3:35 anebo 4:05 a chtěl by trénovat 2x více, aby se stal špičkovým vytrvalcem. Přechod na delší trať chvíli trvá a bolí. Vždyť s takovou patnáctkou je domácí super hvězda.  Samozřejmě, mohu se mýlit, ale …

A ještě jedno rejpnutí, holky čtvrtkařky mají nyní výkony nepatrně lepší osobáku Lídy Formanové. O Jarmile nemá smysl se ani zmiňovat. Je na místě si klást otázku, kde leží jejich rychlostní potenciál, zdali na 400 m na úrovni pod 50“ anebo případný půlkařský potenciál. Jak to, že jsme to před 35 lety uměli řešit a sami atleti (ky) logicky přecházeli(y) na delší trať a ti současní se zarputile drží na distancích, kde vrcholem bude, když se mimořádně zadaří, semifinále.    

Teď dochází Eliška Martínková na 28. místě. Je to úspěch anebo ne? Zase záleží na úhlu pohledu. Z hlediska historie československé chůze (úmyslně jsem zdůraznil slovenské při vzpomínce na Jožku Pribilince anebo Pavola Mrázka) či v porovnání s Anežkou Drahotovou spíše nikoli. V kontextu současnosti rozhodně nezklamala, a druhou stranu je cirka o 6 minut pomalejší než Anežka.

Pozitivní je, že zatím žádný z atletů sice neuspěl, ale současně si to neužil. Konečně jim došlo, že tohle v očích té neznalé části veřejnosti moc atletice jako celku neprospívá. Ale hlavně, ten bronz, ten bude dlouho připomínaný úspěch.        

20. 8. 2023

Ta dnešní doba. Ještě to člověk nedá na web a už se hrnou nové výsledky. Petržílková a Vondrová do semifinále. Lada Vondrová navíc v novém PB poprvé pod 51 sekund. Asi mne chtějí holky donutit, abych přepsal svoje myšlenky a přiznal omyl, ale to zatím ne. Pořád to není čas na medaili, tedy pod 50 vteřin. Ale samozřejmě člověka také napadá, že se plete a holkám se to povede. Zaslouží si to, přál bych jim to. Přemýšlel jsem, čím se tyhle dvě liší od ostatních, že jdou tak tvrdě za svým snem. Lada si vloni dokázala říci svoje k tréninku i když jsem při tom trochu zvedl obočí. Přeci na její úrovni by komunikace, regenerace a fyzioterapie měla být automatickou. Evidentně nebyla. To je problém amatérismu v české atletice, hrajeme si na profíky, ale kolik je skutečných profíků po všech stránkách. To, že odtrénuji, co chtěl trenér, neznamená, že jsem profík. Profesionalismus je úplně o něčem jiném. To pořád mnozí nechápou.

Krsek s časem pod 46 sekund vypadl v rozběhu. Vzpomínám, jak se hodně psalo o jeho srdeční vadě, neměl běhat a podívejme se. Rozhodně je na dobré cestě. Víťa Miller měl svůj utrápený den a závod. Pamatuji časy, kdy byl vděčný za výkon pod 50“, teď je nespokojen s výkonem pod 49,5“. Parafrázuji – s jídlem u něj roste chuť, to je v pořádku. Neběžel dobře, ale určitě výkon pod 49“ ještě zopakuje. Bohužel, tahle disciplína se taky neskutečně výkonnostně posunula.

Dojmy

Klopýtnutí Hassan a Bol, něco neskutečného, dvě super hvězdy z jedné země v jednom dni. To nevymyslíš. Moc se mi nelíbilo hecováni diváků v podání Ingebrigtsena při semifinále, to už je trochu za hranou, ale asi to k současnému sportu, za mne spíše bohužel,  patří. Prostě frajeřina. Naopak mne zaujal druhý Nor, truc projekt papá Ingebrigtsena. Ten chlapec bude sakra dobrý. 

Vrátil bych se k nominaci. Tři divoké karty, proč? Buď splním nebo nesplním. Není to tak dávno, co dva oštěpaři dostali divokou kartu pro OH a výsledek nedopadl. V kontextu jejich kariéry to byla jedna velmi nepodařená epizoda. Bylo to tehdy moudré rozhodnutí? Jakékoli výjimky s sebou vždycky nesou křivdu. K tomu přistupuje otázka zdali danou výjimku hodnotit v kontextu jen daného šampionátu anebo celé kariéry. Ozval se Jakub Holuša oprávněně? Myslím si, že ano, byť by s největší pravděpodobností kluci skončili v rozbězích – to je realita. Na druhou stranu, výjimky nepotvrzují pravidlo. A jsme obecně u nominačních kritérií. Máme jedny z nejsložitějších – to samo o sobě je špatně. Na druhou stranu, řada atletů se bohužel schopna odjet, i když je totálně z formy. To je dáno tím, že ve struktuře vrcholového sportu za úspěch počítáme už pouhou účast na světové akci. Jestli chceme dělat úzké nominace, ohraničené okruhem potenciálních medailistů a za mezní hranici budeme brát užší finále (osmičku), tak tam divoké karty nemají co dělat. Zažil jsem doby, kdy byla snaha poslat každého, kdo měl nárok i pro tu oblíbenou větičku – získá zkušenosti, pozná, kde je skutečná světová špička. Anebo naopak opačnou tendenci – malá, ale pokud možno úspěšná výprava. V dlouhodobé koncepci by mělo být jasné, kam se chci ubírat. Zatím mi to přijde jako splácanina. Už jsem říkal Tomáši Dvořákovi, že s přibývajícím věkem postupně měním názor na americkou kvalifikaci. Tamní atleti úspěchem na ní prokáží, že se dokáží připravit na konkrétní závod. Argumenty typu, připravují se primárně na kvalifikaci ve světle jejich výsledků neobstojí. Anebo jednoduchý systém, splnil jsi kritéria WA, EA, jedeš. Nejsi-li fit, tak to proboha řekni, budeme počítat při konečném hodnocení jako by jsi tam byl.

24. 8. 2023

Chodci dochází do cíle závodu na 35 km, takže je zase čas na sumarizaci toho, co jsem zatím nekomentoval. Švábíková do finále, tam už se jí nedařilo. Ale rozhodně nezklamala. Určitě sama čekala lepší výsledek, holt některé zkušenosti jsou draze zaplacené. Některé pokusy nebyly nejpovedenější, ale bojovala. Macík, to je kapitola sama pro sebe. Samomluvou jsem mu radil, drž se Lylese. To, co pak vedle něj předvedl, je na smeknutí klobouku, jak se říká. Takže klobouček, bez ohledu na výsledek v semifinále. Ani bych se nedivil, pokud nezazmatkuje, vylepšenému českému rekordu.

Oštěpařky – to byla bída od všech. Už jsem tu vzpomínal ony nepodařené divoké karty kluků před lety, historie se opakovala. Otáka je nasnadě – uděláme něco s nominačními kritérii a výjimkami z nich? Kluci mohou být právem naštvaní, na druhou stranu, kdo viděl průběh soutěží, je zřejmé, že by to byla s nejvyšší pravděpodobností jen účast v rozběhu. Ingebrigtsen dostal zase na pr…… Stejně jako vloni, Kerr běžel skvěle. Bronz bral Nordås, jsem rád, že jsem se nemýlil, že bude hodně dobrý. A také to ukazuje, že papá Ingebrigtsen prostě umí. Jakob tu porážku kousal hodně těžce, skoro by člověk řekl karma za semifinále. Britská mílařská škola stále žije. Současně se utvrzuji v tom, že čas 3:35 už dneska nic neznamená. Kdo chce vyhrát, musí umět pod 3:30.

Radek Juška se rozhodně za náhradní pokus nezlobil a jde do finále. Když jsem viděl první přešlap, bál jsem se, že bude konec. Osmička bude těžká, ale když skočí na úrovni PB, mohla by být.  

Tereza Durdiaková na 10. místě, to je výborný výsledek. Český rekord k tomu. V běhu by na takovýto výsledek (asi) nikdy nedosáhla. Ten Piták má prostě pravdu, ať se to líbí nebo ne, je to cesta k úspěchu. Tedy ta jeho myšlenka, lepší být špičkový chodec, než průměrný vytrvalec. Povedlo by se mu to i s kluky? Přemýšlím, co kdyby se takový Martin Zajíc nebo Láďa Marčík stali chodci. Ten běžecký odstup za světovou špičkou je zhruba stejný jako byl u Durdiakové. Uspěli by? Tohle je pokus, který nikdy neproběhne, ale … Samozřejmě, v ženách může být konkurence o něco menší, nicméně i tak ta myšlenka v hlavě hlodá, kterak by to dopadlo. Pérez si špatně spočítala kola, naštěstí to pro ni dobře dopadlo a včas ji vrátili na trať. Je vidět, že i mistr tesař se někdy utne. Chodecké výkony Španělů jsou neuvěřitelné, co start, to zlato.      

Pokračování v dalších dnech.