Nový „formát“, jak se říká, zaujal rozhodně více, než předchozí experimenty či pokusy o zatraktivnění atletiku. Dnešní doba přeje nesmyslně rychlosti, přeci: „Well, BoRhap does go on forever, 6 bloody minutes. The radio stations will never play it.“ Generace odchované sociálními sítěmi jsou zvyklé rychle těkat nikoli soustředěně pozorovat, oceňovat techniku, ladnost pohybu. Je pravda, že i mne roztahané rozběhy na olympijských hrách a šampionátech někdy už nebaví. Nevím, kde vznikly tyhle natáhnuté časové pořady, ale pořád existuje pár špičkových závodů, kde je každých deset minut start. Žádné dlouhé cavyky, pořád se něco při nich na dráze i v poli děje. Budapešť byla jiné právě z tohoto ranku. Soutěže měli docela spád, závodilo se, žádná velká taktika. Prostě atleticky dobrá podívaná. A že někde bylo hodně startujících z jedné země, holt to tak je. Odborník už ví, že běžecká nadvláda Východoafričanů se stává minulostí, stejně jako nadvláda bílých v technických disciplínách. Laik se diví. Hvězdy ze zemí, o kterých slýcháváme málokdy dodaly to správné koření. Až na malé výjimky se skutečně utkali ti nejlepší z nejlepších a bylo to znát i na kvalitě výkonů.
Sandi Morris vyhrála tyč výkonem 495 cm (kredit: WA)
Bohužel až na Myslyvčuka bez výraznější stopy českých reprezentantů. Manuel na konci sezóny evidentně chyběly síly. Nicméně vzestup, který v sezoně předvedla, byl na poměry české atletiky nebývalý. Díky ní se nyní roztrhl pytel s hvězdičkami, které se upínají k zahraničním trenérům. Uvidíme, zda se díky tomu rozzáří ve skutečné hvězdy. Manuel již lze za ni považovat, bez ohledu na trochu horší závěr sezony. To je tak, když někoho na začátku namlsáte. Rozhodně se těším na příští sezonu v jejím podání. Poslední zástupce české atletiky byl Jan Štefela. Po nějakém nepovedeném závodě říkal, že skákal jako jouda. To platí i pro Budapešť. Doufám, že na mizernou sezonu rychle zapomene a za rok se vrátí se stabilní vysokou výkonností na 230 cm.
Ale zpět k Budapešti. Na první pohled zaujala černá tráva. Už neplatí, zelená je tráva. Jsou lidé, kterým se to vizuálně líbilo, mě ne. Bylo to divné, ponuré. Černá barva je sexy, ale na ploše stadionu mi tak nepřišla. Nicméně chápu, že to celé vlastně nebyly atletické závody, ale atletická show. Vyhlašování bez zdlouhavého předávání trofeje, gratulací, ale zato s ohňostrojem. Na druhou stranu dlouhé představování atletů, hlasitá hudba, rozhovory. Na stadioně sice neslyšíte vlastního slova, krom vzácných okamžiků, kdy byl potřeba klid. Dnešní divák je jiný, atletice někdy rozumí málo. Jde se tam hlavně bavit. Ještě štěstí, že jednotliví atleti nemají svoje ultras. Suma sumárum shrnuto, tomuto formátu rozumím, také mne bavil. Osobně bych si odpustil některé prvky show, ale randál, světýlka a ohňostroje asi dneska ke sportu patří. Vlastně to ukazuje také vývoj lidské kultury. V padesátých letech vydrželo 20 000 diváků koukat na Zátopka, kterak krouží na stadioně jeden ovál za druhým při pokusu o světový rekord v hodinovce či na 30 000 m. Dneska by přišlo deset fandů a pět rodinných příslušníků. Koukat hodinu a více na jeden závod. I evropský šampionát v Birminghamu měl problémy s návštěvností v prvních dnech, kdy převažovaly rozběhy.
Alison dos Santos letos překonal světový rekord, vyhrál DL i Ultimátní šampionát (kredit: WA)
Budapešť nebyla vyprodaná, ale ochozy byly zaplněné, řekněme. Právě proto, že dnešní divák očekává a oceňuje něco jiného. Nebo si to pořadatelé a řada lidí okolo atletiky myslí. Faktem zůstává, šlo o povedené závody. Nicméně z pohledu atleta – jsem ultimátní šampion, ale co je více, vítězství na kontinentálním šampionátu nebo Diamantové lize. Letní atletická sezona vždycky měla jeden vrchol. To v souhlase s mnoha atlety považuji za jedinou větší slabinu. Co je to za titul, ultimátní šampion? Na druhou stranu dnešní borci mají tak vysokou výkonnost, že dva závody týden za sebou zvládnout s prstem v nose. Klasické kontinentální šampionáty budou příležitostí pro nastupující hvězdy ku zviditelnění. Výkonností úroveň nadchla. S napětím jsem čekal nudné klusací závody s pekelnými závěry, vynechávání pokusů. Opak byl pravdou. Postupový klíč podle mého gusta, prostě ti nejlepší, v případě semifinálových klání. Boje od počátku u finále. Omezení počtu pokusů u technik nedávalo šance na opakované reparáty. Většinou se prosadily přepokládaní favorité. S napětím jsem očekával, jak si s výrazně větší konkurencí než na Evropě, poradí Ingebrigtsen. Kdo umí, umí jen dodám k jeho vystoupení. Nádherné byl souboje na středních tratích. Především při startu ženské půlky vlastně nevím, komu fandit. Femke je fenomén, který zaslouží obdiv, jak skvěle zvládá přechod na půlku, Kelly sleduji od žákovských let, Audrey byla moje tajná favoritka na překonání rekordu Jarmily již před sezonou. Její vzestup není náhodný. Co k tomu dodat. Stejný rozpor zažívám při startu běhu na 400 m př. u mužů, u žen je to jednoduší, tam držím palce Emmě Zapletalové. Sprinty včetně překážkových musely nadchnout každého diváka. V technikách to samé. Nedá nepovzdechnout, škoda, že se vytratila zcela česká oštěpařská škola. Vždy jsem spíše fandil Baršimovi než Tamberimu, ale letos mne doslova zvedl ze židle. Jeho návrat na vrchol je obdivuhodný. Stejně tak každého musel uchvátit skok o tyči nejen v podání Duplantise s Karalisem, ale i v podání žen. I jejich soutěž byla neméně dramatická. V zásadě bych tu musel vyjmenovat všechny disciplíny a soutěžící. Ani mi příliš nevadilo, že se na všechny disciplíny nedostalo. Nezbývá než se těšit za dva roky na další pokračování. Jen bez té černé trávy, na zelenou se přeci jenom lépe kouká a ke stadionu patří.
Parafrázují oblíbené spojení našich sportovců včetně atletů: „užil jsem si to“. Abych byl přesný, užil jsem si výkony jiných atletů, ale rozhodně ne, až na výjimky, našich reprezentantů. Shoda panuje v tom, že celkový výsledek české reprezentace byl bídný. I šéftrenér Pavel Sluka s tím souhlasil a našel dva důvody. Nepodařilo se vyladit na vrchol a bylo příliš mnoho zraněných. Na nich se koneckonců shodla většina komentujících. Otázkou zůstává, proč tomu tak bylo?
Začněme připomenutím existence dlouhodobé koncepce reprezentace, za níž stojí právě Pavel Sluka. Koncepce, která nás právě měla vyvést z výkonnostního propadu a dovést k vrcholu. Byl to jeden z jeho prvních počinů po nástupu do funkce šéftrenéra. Podívejme se proto, kterak se ji daří naplňovat. Podle uvedené koncepce jsme v Birminghamu měli získat tři medaile a dalších devět atletů umístění do 8. místa, tedy celkem 40 bodů. Skončili jsme však bez medaile (plnění 0 %) a na 21. místě se ziskem 17 bodů (plnění na 42,5 %). Tolik strohá čísla. První, co nás napadne, zdali se jedná o jednorázový výpadek anebo o systémovou chybu? Zisk medaile by možná změnil celkové hodnocení mistrovství, zakryl by však realitu? Také připomenu, že prognóza Athletics Weekly nám přisuzovala tři stříbrné medaile. Nešlo tedy asi o nerealistická očekávání.
Jakub Vadlejch byl jedním z kandidátů na medaili. Stačilo pár centimetrů a mohlo být všechno jinak…
Dle mého soudu se problémy české atletiky ve vztahu k výsledku na mistrovství Evropy dají shrnout do několika okruhů. Některé je možné řešit hned, jiné s dlouhou perspektivou a ty poslední kladu do kategorie zbožná přání. Paradoxně těmi začnu.
Atletická infrastruktura
Do poslední kategorie mezi zbožná přání spadá jednoznačně atletická infrastruktura. V Česku chybí sportovní infrastruktura obecně, respektive je hodně zchátralá a často nadále chátrá. Tělovýchovné jednoty se o sportoviště nejsou schopné při rostoucích nákladech starat. Politici si rádi berou do huby jako příklad státy, které se jim v daný okamžik hodí. Ale z logiky věci by infrastrukturu měl budovat stát (národní centra), municipality (krajská, okresní) a o ty se starat. Tak tomu je v mnoha zemích (Rakousko, Finsko namátkou). Tělovýchovné jednoty by se měli soustředit na chod oddílů. Je ostudou tohoto státu a jeho představitelů, že nemáme dostatek sportovních hal, dalším důkazem jejich neschopnosti je mnoho chátrajících areálů a stejně tak budování, přesněji nebudování, nových. Slavnou se v tomto smyslu stala Babišova hala pro Sáblíkovou, typický evergreenem. Nyní tato sága pokračuje halou pro Jílka.
Kolik už jsem zažil prezentací výstavby atletických hal. Kromě Ostravy se to nikde nepodařilo. V celé republice je jedna hala, které snese mezinárodní měřítko. Hala ve Stromovce je vhodná tak na trénink, ale vnitrem uzavřená pro ostatní, včetně části reprezentantů. Zůstává letitá nafukovačka na Strahově, která praská ve švech, hala v Jablonci s 300 m dráhou. Ostatní budují alespoň tunely (Juliska, Plzeň a další). Ano, je to vzhledem k Birminghamu okrajový problém, ale zásadní pro jakýkoli další rozvoj české atletiky. Děsí mne, když kdekoli v zahraniční mohu kdykoli trénovat, někde zcela zadarmo, jinde za mírný poplatek (ve vztahu k místní měně a příjmům), jen u nás to nejde. Jen v Česku mne na třech stadionech vyhodili. Všude jinde ve světě to bylo absolutně v pohodě s předem jasně danými, a hlavně veřejně známými pravidly. O stadiony totiž většinou pečuje město, které platí údržbáře. Pokud jde o placení, vychází mi to tak půl na půl zdarma vs. platba.
Malá odbočka. Historicky jsem už před pár lety navrhoval, nejsou-li finance, co znovu obnovit státní loterii, jejíž výtěžky by šli celé na financování sportu a kultury. Ironicky dodám, nikoli politiků a jejich stran. Ztráta Sazky byla absurdní komedie. Nicméně, když dokázali zavést v konkurenčním trhu loterii Britové a není to tak dávno, co to zkusit u nás? Jejich sport včetně atletiky, se díky tomu z krize vyhrabal.
Do třetice k této části. Dneska se nic neobejde bez lobbingu a kmotrů. Potřebujeme atletického kmotra, který by „otravoval“ v parlamentu, nedal spát vládě, dokud by se nepostavilo pár hal. Že to jde na krajské a městské úrovni, ukazují Plzeňáci. Ti umí zastupitele přesvědčit. Nepamatuji si, že bych někdy slyšel, že předseda svazu jednal s předsedou rozpočtového výboru v parlamentu či s někým z vlády o potřebě výstavby atletických hal. Mýlím-li se, omlouvám se, ale na veřejnost se taková zpráva nedostala. Pouhá stafáž při prezentaci projektů a hovory o jejich důležitosti nikam nevedou. Ano, lobbing je to otravná a dlouhodobá práce, nicméně by získal nehynoucí místo v dějinách atletiky, kdyby se zasloužil o výstavbu hal bezprostředně. Tyhle dveře může pomoci otevřít i Bára Špotáková či Jan Železný jako legendy. Politici rádi „kamarádí“ s legendami. To už by byla silná vlivová skupina. Navíc jsme třetí nejpočetnější svaz, byť masa není zárukou kvality. Haly nutně potřebujeme pro přípravu mladých a druhého sledu. Reprezentanti jezdí do Afriky, nechat se hýčkat teplem, my si však musíme pěstovat i podhoubí, které se do Afriky nedostane.
Na druhou stranu ani počet hal není zárukou výsledků, jde jen o předpoklad. Mnoho států má podmínky, nemá ale závodníky. Ony ty úspěchy jdou v cyklech nejen u nás.
Hlavní témata: forma a zranění
Hlavními tématy však bylo vyladění formy a velký počet marodů. Otázka vyladění formy se musí jednoznačně směrovat na trenéry a atlety samé. Navíc v řadě disciplín ležely medaile hodně nízko. Výkony v ženském oštěpu, skoku do výšky mužů (kde jsou časy, kdy se skákalo 235-240 cm) stojí proti disciplínám, které jsou excelentní, namátkou tyč mužů, některé běhy, trojskok. Funguje je to vždy, když se vyskytne jeden skvělý atlet, který motivuje ostatní. I naše atletika zažila tyhle tahouny. V poválečné historii to byl nejen Zátopek, Kratochvílová, Bugár, Dvořák a Šebrle, Železný, Špotáková. Ti inspirovali nejen naši atletiku, ale celý svět. Dneska česká atletika žádnou takovou osobnost nemá. Může do ní dorůst Manuel, možná někdo ze současných juniorů/ek, namátkou Rada. Ostatní, při vší úctě, na to nemají. To vytváří celý řetěz otázek.
Je celý systém práce s talenty, péče o ně i péče o stávající reprezentanty nastaven dobře? U těch nej… asi ano, ale bavme se o těch zbylých do 50, případně všech 150. Má vůbec tak masivní, ale roztříštěný systém smysl?
Podporuje systém mnoho průměrných a neumí se plně postarat o potenciálně nadprůměrné?
Máme trenéry na to, aby trénovali světovou špičku?
Umíme vybrat a postarat se o ty skutečně perspektivní atlety? Nemyslím ty jednoznačné typu Manuel nebo Rada, ale ty, kteří někdy zrají k vrcholu déle. Jak moc v tohle zapojujeme skutečnou vědu?
Víte, že máme jen v seniorské kategorii ve třech skupinách dohromady 153 reprezentantů. K tomu přidejte reprezentace U23, U20 a U18. Jsou to však skutečně všichni reprezentanti, kteří mají potenciál reprezentovat na velkých soutěžích? Asi se mnou budete souhlasit, že na špičkové akce se řada z nich nedostane. Co tedy s tím? Přestanou dělat atletiku, když nedostanou od svazu příspěvek na soustředění? A ještě jinak. Kromě „reprezentace“ máme tři rezortní střediska, která dostala do vínku jediný úkol – zajišťovat státní reprezentaci. K tomu disponují určitým počtem úvazků pro nejlepší sportovce. Počet úvazků není ohromující vzhledem k tomu, kolik peněz teče do podpory sportu. Ale to je jiná otázka. Ta, co nás zajímá je jednodušší. Jak plní rezortní střediska v atletice svoji funkci? Ze 153 reprezentantů jich 52 bylo na ME. Oficiálně z Dukly 8, z USK 4, z Olympu 1, ostatní pocházejí z jiných oddílů. To máme 13 atletů. Realita je však jiná, protože je část z nich v některém z rezortních středisek podchycena nějakým typem smlouvy. Ta jim však není schopna zajistit bezproblémovou existenci a trénink. To je jedna věc, druhá, že z 52 legitimně uspěla hrstka. Jak je to možné? Za prvé to odpovídá statistice – prostě klasické Gaussovo zobrazení, vpravo elita, vedle průměr a vlevo propadáky. Za druhé to něco vypovídá o práci systému. Podivovala se Bára Špotáková, že se najdou lidé, kteří je za výsledek haní, přičemž někteří chodí do práce, jiní studují a je potřeba je spíše chválit. Vracím se zpět k práci rezortů. Jak to, že tito reprezentanti nemají takové zabezpečení, aby nemuseli chodit do práce? Je-li to skutečně potencionálně úspěšný atlet, měl by mít možnost se soustředit plně na trénink jako svoji práci a ničím ostatním se nezbývat. Musíme se tedy ptát:
Lze zlepšit systém rozhodování o úvazcích? Nakolik jsou to kvalifikovaná rozhodnutí? Jaká je kontrola těchto rozhodnutí? Do jaké míry je může ovlivnit svaz, který je pak vlastním nositelem reprezentace? Jsou, vzhledem k výsledkům, stávající trenérské rady kompetentní anebo rozhodují pod různými zájmovými vlivy?
Je to celá řada otázek, která člověku vytanou na mysli. Upřímně, špatných rozhodnutí bez jakéhokoli dopadu jsem zažil mnoho. Někdy je opravdu těžké rozhodnout, komu dát přednost, ale zažil jsem nesčetně potenciálních finalistů OH a nakonec z toho nebyla ani standardní reprezentace. Trenéři jsou někdy zaslepeni, rozhodují i jiné zájmy než profesionální zhodnocení kvalit a možností.
V tomto kontextu se nedá nezeptat, jak budou zabezpečeni úspěšní junioři z MS, kteří přecházejí do dospělých? Nechal bych projít kompletní testy, analýzou tréninku k vyloučení vlivu raně specializovaného tréninku. A pak již by měli mít prioritu A! Stejně jako osvědčení reprezentanti. Rozdrobení úvazků na půl úvazky, čtvrt úvazky atd. je řešení typu vlk se nažral a koza zůstala celá. Sice žije, ale…, vlk netrpí hladem, ale… Svaz navíc zřídil VSCM a VSCM+, je to však ta správná cesta? Celý systém je strašně komplikovaný, vícekolejný, roztříštěný, bez jasně stanovených pravidel. Tady vidím velké rezervy, bude to však těžké rozlousknout.
Nemá smysl řešit výpadky jednotlivých reprezentantů, jsou dny, kdy to prostě nejde. Ale v systému je evidentně něco špatně. Zvláště když si uvědomíme, že na OH či MS leží medaile i finále podstatně výše než na mistrovství Evropy. Historicky sice platilo heslo „Masovostí za rekordy“. To ale byla jiná doba. Masové je akorát běhání v rámci různých byznys projektů, ze kterých ale žádný medailista nevyroste.
Ptejme se tedy, co dělá svaz a jeho představitelé pro rozvoj atletické infrastruktury? Jak se tříbí vztah svazu a rezortních středisek? Jak fungují a co přinášejí trenérské rady, reprezentační trenéři, metodici? Jak funguje vzdělávání trenérů na nejvyšší úrovni? Jak fungují rezortní střediska?
Ke kvalitě trenérů
Řada lidí chválí Manuel za to, že odešla k zahraničnímu trenérovi, protože to je jediná jistota. Je tomu tak? Stejnou cestou se vydal i Rada. Zahraničního trenéra zkoušela svého času Hejnová (tragédie a vyhozené peníze), Holuša (sice na rozdíl od tréninku pod Jirkou Sequentem nic nevyhrál, ale zaběhl aspoň český rekord) i někteří, kteří věřili, že je to cesta k vrcholu (běžec Marčík). Mnoho atletů zkoušelo cestu přes studium univerzity v USA. Shodneme se asi na tom, že výsledky jsou při nejmenším rozpačité. Nezapomínejme, že i u nás máme trenéry, kteří trénovali medailisty z OH, MS, ME, Univerziády, takže už ukázali, že něco umí. Jsem-li supertalent, ono asi fakt nezáleží, mám-li špičkového zahraničního trenéra, českého střediskového trenéra nebo „joudu“ ze vsi. Důležité je mít společný cíl, vzájemné porozumění a shodu a touhu se lepšit a uspět. Znovu budu pejorativní, ale i z vesnického trenéra může vyrůst odborník světové úrovně, rostoucí s výkony svého svěřence. Naši trenéři musejí mít možnost růst. V trenérech bych problém viděl pouze, pokud růst nechtějí a nepoučí se z chyb. Bohužel i takoví jsou, to je třeba si říci otevřeně. Platí totiž, že trenér se musí učit celý život. Proto nemám rád kategorizaci na VIP trenéry a ty ostatní. Můžete mít hned na začátku trenérského života kliku a dostat supertalent a pak zbytek života strávit z podstaty. To by stávat nemělo. Trenér i atlet musejí chtít být společně co nejlepší. Nelze propadnout sebeuspokojení. Mám pocit, že podléháme sebeuspokojení hodně brzy a někdy i často.
A ta zranění?
V tréninku vidím určité rezervy stran sportovců, vlastně i trenérů, kteří by měli svěřence vychovávat. Hned zkraje mne napadá, že dnes takřka nikdo nerespektuje biorytmy. I „profíci“ začínají první fázi před polednem, kdy už se v cirkadiánním biorytmu posouváme jinam. A tak to pokračuje dál. Regenerace přichází až s problémy. Chybí elementární návyky z žactva a dorostu. Čímž se přesouvám k problematice zranění.
Zranění je důsledek buď blbého tréninku, nevhodné obuvi, tréninku na nevhodném povrchu a dalších vnějších faktorů v kombinace se zanedbáváním regenerace a kompenzačních cvičení. To je zase důsledek systému, který k tomu atlety nevede navzdory snahám o osvětu. Hraje-li někdo do dvou hodin do rána hry nebo kouká na filmy či připravuje příspěvky na sociální sítě, logicky nebude před sedmou na snídani, aby mohl jít v 9 h trénovat. Byť u toho leží v posteli, není to regenerace.
Lékařské zabezpečení? Stačí se podívat do trenérského zpravodaje. Nikdy neměl svaz tolik spolupracujících lékařů a fyzioterapeutů jako nyní. Jenže… Ono to totiž v praxi úplně nefunguje. Mladý reprezentant z béčka, byť s potenciálem, už je normální pacient a čeká a čeká. Za měsíc, dva či i delší objednací lhůty se zranění často vyléčí samo. Nebo hned, ale zaplať. A teď si představte studenta, který má dohodu na rezortu na 5000 měsíčně. Co s tím? Obdobně fyzioterapie, třeba jen blbá masáž po druhé fázi, tedy kolem páté, šesté hodiny odpolední, je často iluze. Pracovní doba je od 7 do 15:30 a nazdar. Co k tomu dodat. Jak to, že průměrný atlet americké univerzity má k dispozici fyzioterapeuta a regeneraci podle potřeby, v podstatě non stop. Tohle by nemělo být u nás výjimkou, ale také pravidlem.
Na závěr ještě jedna mantra dneška. Kromě užil jsem si to, ač se to nepovedlo, což irituje nejen mne, ale i řadu dřívějších reprezentantů se často objevuje problém „hlava“. Rozdíl mezi světem a naším laděním je i v tomhle stejně výrazný jako v propadu výkonnosti. Částečně to pramení z toho, že naším cílem je účast, jejich cílem je vítězství. Sebevědomí musí pramenit z kvalitního tréninku a stabilních výkonů. To je největší slabina naší atletiky. Za sezonu se povede jeden dva výkony, ostatní jsou průměrné až podprůměrné. To platí napříč disciplínami. Z průměrných výkonů se mohou urodit jeden dva slušné, ale rozhodně ne několik excelentních, rozuměj medailových. Proč tohle systém dovoluje? A tady nastupuje to zaklínadlo hlava. Dneska jsem na to neměl hlavu. Co kdybychom si řekli otevřeně, vlastně na to nemáme, jenom když se mimořádně zadaří, může z toho být finále. Projděte si standard výkonů světové elity, kolik mají výpadků a jakou mají stabilitu výkonů, a potom výkony naší špičky. To není hlavou, to je výsledek celého procesu, úmyslně nepíši tréninkového, protože roli hraje i zázemí, regenerace, přístup s využitím moderních metod sledování účinnosti tréninkového procesu.
Asi by bylo dobré poučit se tady i od jiných sportů. Sám sledují pár talentů nejen v atletice, ale i jiných sportech a jak s nimi jejich týmy pracují. Je to hodně poučné. Primárně staví na jejich touze být nejlepším na světě, uspět. Investujeme do tebe, protože si myslíme, že na to máš (samozřejmě po důkladném testování). Dostaneš tři čtyři roky plný servis, nikoli jen trenéra, ale také zázemí, stravu, lékařskou kontrolu a péči, fyzioterapii a regeneraci atd. Tvůj úkol je jediný, pracovat na 100 % a využít svůj potenciál. My ti k tomu pomůžeme také na 100 %. Tento přístup bohužel v české atletice nevidím. Pořád jsme na úrovni „amatérů“. Proto zase budeme čekat na mimořádné jedince. Na těch vždycky česká atletika stála a podle všeho bude i v budoucnosti stát. A nebudou-li, případně se mimořádně nezadaří, nebudou ani medaile. Překopejte systém, máme dobře našlápnuto v juniorech a dorostu (což říkám i s mementem předčasné specializace, která může stát za úspěchy) a dejme jim oněch 100 % a chtějme po nich 100 %. V tomto kontextu se mi líbí rozhodnutí Rady, stejně jako Manuel tomu chce dát oněch 100 % a to je jediná správná cesta. A je mi úplně jedno, že si vybral zahraničního trenéra. To je jeho volba, a čas ukáže, zda správná.
Chci tedy věřit tomu, že šéftrenér a všichni zainteresovaní si otevřeně řeknou, co se v atletice děje a nesklouzne to jen k tomu banálnímu, nevyšlo to. Klíč k tomu by daly odpovědi na všechny v textu vznesené otázky. Proto došlo ke změně na postu šéftrenéra, proto vznikla dlouhodobá koncepce reprezentace. Tak ať to má smysl. Nikdy dříve neměl atletický svaz tolik zaměstnanců včetně trenérů. Je úžasné, co se podařilo vybudovat a financovat. Jenže to také musí nést výsledky a musí to být vidět nejen v dorostenecké a juniorské, ale hlavně v dospělé reprezentaci. Pokud ne, musí se to řešit změnou, klidně radikální.
Sleduji poslední den ME v TV, vypnutý zvuk (způsob komentování se mi nelíbí) a přemýšlím, jestli Mäki zachrání českou atletiku. Zažil jsem pár závodů, kde dokonce i na zlato dosáhl závodník se kterým se nepočítalo díky odvaze, správnému rozhodnutí ve správný okamžik. Může se to stát. Držím jí palce, ale …
Od začátku jsem si plánoval zhodnotit společně vystoupení našich juniorů v Oregonu a dospělých Birminghamu. To jsem ale netušil, jaké fiasko dospělé atlety potká. To vystoupení bylo nedůstojné. Na Instagram jsem dával prognózu Athletics Weekly, která nám přisoudila tři stříbrné medaile. Nevyšla, ač byla reálná.
Začněme tím pozitivním, vystoupením juniorů na MS v Eugene. Čtyři medaile je lichotivá bilance, zvláště když z toho jsou dvě zlaté. Ono medailistů bylo více, protože stříbro vybojovala smíšená štafeta 4x 400 m. To je jeden ze způsobů, jak zkreslit příznivě statistiku. Historicky pamatuji mnoho medailistů, kteří se ztratili v propadlišti dějin. Z tohoto pohledu mají šanci uspět ve světové konkurenci, za předpokladu, že budou pokračovat ve výkonnostním růstu určitě oba mistři světa – Krutilová a Rada. Juliš uvidíme, připomeňme Sýkoru či Doubka, kteří zmizeli v propadlišti dějin. Stejně tak jeho spolubojovníka Čertíka, kterému se moc nedařilo. Stříbro štafety je hezké, ale … Linda Botková je stejný fenomén jako Michal Rada či Nicole Krutilová. Za vše hovoří její čas úseku 51,59. Ten čas si pamatujte. Ostatní čeká dlouhá cesta, je otázka, zdali dojdou na její konec. Určitě velkou perspektivu mají Váňa, Berková, Červinka, Toul. Ovšem třeba zrovna u Filipa Toula odkáži na článek výše. Ony ty prognózy budoucí výkonnosti jsou ošemetné. Ve světě dnes platí, kdo je dobrý v U20, je dobrý i v dospělých. U nás to platí bohužel jen pro výjimky. Ostatním juniorům se nedařilo či skončili v semifinále na chvostu. To nedává moc šancí bojovat s úzkou světovou elitou v budoucnosti. Nelze je však odepisovat, protože jsou zrovna ve věku, kdy se jejich atletická budoucnost určuje. Jeden neúspěch může být základem budoucích úspěchů.
Co však zaráží, místo 13 nominovaných mohlo do Eugene odcestovat více atletů, ale stopku jim vystavilo zranění: Johanová, Šulc, Vítková, Daněčková, Radová, na poslední chvíli k nim přibyl Horák. Důvody omluvy Šafářové neznám.
Birmingham navzdory tradičnímu bezbřehému optimismu včetně samých atletů, byl ostuda. Ale už několikrát bylo mistrovství Evropy bez medaile na spadnutí. Nakonec se vždy objevil spasitel, který medaili získal. Tradičně v tomto byli jistotou oštěpaři. Tentokráte tohle kouzlo nezafungovalo. Nejhorší je, že některé disciplíny prochází výkonnostním poklesem, jenže ten se bohužel dotýká i našich reprezentantů. Třeba zrovna oštěpařek. Početná výprava měla 52 účastníků. Nemá smysl se nad všemi průměrnými a podprůměrnými výkony pozastavovat. Spíše vyzdvihnout ty, kteří uspěli. Absolutorium zaslouží Manuel (divoký začátek, ale super, příště to vyjde, máš na to), Myslyvčuk (můj tajný tip na medaili, který o chlup nevyšel), Vadlejch (byť si rejpnu: vnímám to tak, že podle mne se vybičoval Weber, nikoli Kuba, který hodil víceméně svoje), Mäki (výborně), Hrochová (její výkon bohužel málokdo docení). Standard odvedli Staněk, Maňasová, Meindlschmid (až na to zranění). Dál už to vezmu po skupinách – to byl občas výbuch, proč ví bůh – výškaři komplet, oštěpařky (Báro, rád bych sdílel tvůj optimismus), tyčkaři a štafety (neměli na to), překážkáři (ale prošli alespoň do semifinále), vícebojaři (až na Stráského moc bolístek, proč?). Svoje naopak odvedli chodci (dobrá práce Čermákové a spol.). U nich se rozhodně nedá mluvit o paušálním zklamání, jejich výkony odpovídali jejich nejlepší výkonnosti.
Pár myšlenekad hoc
Připomenu poslední úsek Botkové ve štafetě 4x 400 – 51,59 s, zde finišmanka Malíková 51,97, druhý nejrychlejší úsek Vondrová 51,9 (Petržílková 52,5 a Bisová 53,1). Nemá smysl spekulovat o tom, co by se stalo, kdyby běžela Manuel. To samé čtvrtkaři, dva nad 46“, dva na 45,5“, co kdo očekával? Oni nezklamali, jen prostě zaběhli, nač mají.
Všimli jste si, že mezi úspěšnými nemáme moc Čechů původem. Skoro se mi chce říci, že genetická výbava je v tomto případě výhodou. Parafrázoval bych televizní seriál Ta naše povaha česká. Koneckonců to platí i pro reprezentace jiných zemí. Vezmu-li třeba Mäki a promítnu si, kolik mezitím okolo ní prošlo nadějí, o nichž dneska nikdo neví. Její zarputilost, touha po úspěchu a vůle je něco, co musíte mít dáno shůry. To se nenaučíte. Díky tomu dosáhla více i než ti obdařenější talentem.
Zranění bylo hodně nejen přímo v Birminghamu, ale i před ním. Vrátím se myšlenkou do první části, pamatujete si, kolik neodjelo pro zranění juniorů? Taky jich nebylo málo. Máme tu tedy dva momenty – počet zraněných atletů a počet atletů totálně bez formy čili špatné vyladění na vrchol (on už ten mistrák byl hodně podprůměrný). To už není nahodilost, to je systémová chyba. Špatně vedený trénink v jakékoli dlouhodobé etapě přípravy většinou vede ke zranění. Na ně si mohu zakládat už blbým tréninkem v žactvu či dorostu. Stejně tak počet průměrných a podprůměrných výkonů byl alarmující. A to je opět otázka tréninku. Co odlišuje nejužší top špičku od našeho průměru? My máme jeden dva nahodilé dobré výkony za sezonu, oni mají standardně dlouhodobě top vysokou úroveň a umí se připravit na vrchol. A když je potká zranění, stejně se vrátí na vysoké úrovni. Nejsou-li si jisti, nezávodí. To je zásadní rozdíl v přístupu. Opět, proč?
A poslední myšlenka. Už jsem to říkal svého času Tomáši Dvořákovi, čím jsem starší, tím více se mi líbí americký způsob kvalifikace. Drsný, ale jednoznačný. Limit, ranking (ten v tom nadělal pěknou neplechu), potvrzovací limity, divoké karty …). Rozhodnu-li se udělovat divoké karty, nemohu je polovině dát a polovině nedat, byť si to odborně odůvodním. Všimli jste si v tom kontextu, co jsem psal na Instagram? Záleží na mediálním dosahu. První se ozval Vích a bylo ticho po pěšině. Pak Bendová a nastal nezasloužený poprask. Holt Bendová je větší hvězda sociálních sítí než Damián. I takový je dnešní svět.
Radujme se tedy z úspěchů mladých, věřme, že za dva, tři roky budou brát medaile na velkých soutěžích dospělých a patřit do top světové elity. A stávající naše špička (nechce se mi napsat elita), se nadá zahanbit a společně posunou atletiku znovu na výsluní.
Jednoduchá tabulka, která mnoho ukazuje. Co je typické pro výkonnostní vývoj dvou současných elitních běžců – mílařů? Systematický a výrazný progres v dorosteneckém a juniorském věku. Do dvaceti let jsou to hotoví běžci světové třídy, pak už logicky zlepšení není tak markantní.
U Ingebrigtsena je vývoj plynulejší, u Kerra je znát přesun do USA v 17 letech. Stagnace na 3:35 Stěhoval se do Albuquerque, kde závodil v dresu University of New Mexico, na které studoval.
Trochu nekorektní, přesněji řečeno zkreslené, je také uvedení výkonů Jakuba Holuši, který po příchodu do Dukly Praha začal trénovat pod vedením Vedry na 800 m, ač se stal pod Škrabalovým vedením mistrem Evropy v steeple. Nesmíme zapomenout, že z půlky má stříbro z HMS. Hodně vážně začal brát 1500 m řekněme až s přechodem k Sequentovi. U Vedry si troufnu tvrdit, byla mílařská distance spíše doplňkem.
Sasínek byl v mých očích adept na český rekord a čas na úrovni 3:30. Bohužel se to zatím nenaplnilo. Naštěstí to nevzdal, na prahu třicítky chytil druhý dech a vrátil se a stále se lepší. Zatím na úroveň 3:34, což dnes již na svět ani Evropu nestačí, ale třeba to není jeho poslední slovo. Pak tam máme uvedeny dva výrazné talenty – Davidíka, který se utápí v evropském průměru. Podobně se jeden čas hovořilo o Boketovi, který se však nyní trochu vytratil. Třetím je nová krev v podobě Filipa Toula. Ten jediný byl ve svém věku 17 let konkurence schopný vůči Ingebrigtsenovi i Kerrovi. Letos by tedy měl běžet, pokud s nimi chce držet krok nadále, alespoň na úrovni 3:32-3:35, má-li se z něj stát běžec světové extratřídy.
Co z toho můžeme vyvodit? Napadá mne několik tezí.
1. Trenéři, kteří neumí přivést talent do světové elity. Nechci hájit trenéry, ale část jich určitě ukazuje opak.
2. Nejde o reálné talenty, schopné soutěžit se světovou elitou. To je zjednodušené tvrzení, které mám problém akceptovat. Byť samozřejmě dorostenecké medaile nemusí indikovat dospělé, protože tam skutečně může být vliv blbého tréninku v žákovském a dorosteneckém věku.
3. Mnoho našich mezinárodně úspěšných reprezentantů v dorosteneckém a juniorském věku má problém s přechodem na studium na vysokou školu. To je asi zásadní faktor, který nás odlišuje. Ingebrigtsen měl a má plný servis jako profesionál. Stejně tak Kerr, protože podmínky na amerických univerzitách jsou nesrovnatelné s českými. Následně se stal profesionálem v týmu Brooks Sport, opět se zabezpečením, které si mi neumíme představit.
Sice o finance jde až v první řadě, ale důležitou roli hraje také zázemí. Nebydlíte-li v Praze či Ostravě, v zimě se do haly nedostanete podle potřeby. O zázemí pro fyzioterapii a regeneraci raději nemluvit. A studujete-li vysokou školu a rozvrh vám nedovolí jít trénovat v čase vyhrazeném pro reprezentaci do haly, máte smůlu anebo se motáte mi desítkami dalších. Další kapitolou je strava, což je nad rámec této krátké stati.
K podmínkám – nejhorší je, že z Olympu se stala nedostupná bašta. Pak se tam vetřete a začasto zjistíte, že v hale poskakují dva tenisté, běhá jeden atlet a skáčou dva tyčkaři. Dukla je v tomhle více otevřená, jenže nemá halu. Victoria, ta jen čeká, co jí dovolí kopačky a stará nafukovačka praská ve švech. Plánů je hodně, hala tam, támhle a ještě tady. Nový, ryze atletický stadion na Strahově, hala v Letňanech a čert ví kde ještě. Sport už má nejen národní sportovní agenturu, ale i svého ministra. Z hlediska infrastruktury akorát h…. Úřady bobtnají, sliby se slibují a …. Není náhodou ten zakopaný pes tady? Každý rozumný člověk to zkusí rok, pak dá přednost jistotě a kariéře. Vydrží jen ti fanatici, a těm patří díky za skvělé zážitky. Přitom řešení jsou jednoduchá.
Tahle kategorie nám v posledních letech prostě svědčí, alespoň v rámci Evropy. V medailovém pořadí zemí druzí na Velkou Británií. Ziskem 6-2-5 jsme za sebou nechali Německo, Francii, Španělsko a další velké země. Potvrdil se tak vzestup z Banské Bystrice, kde jsme měli bilanci 4-3-0 a s končili na třetím místě. Zásadní je, že k úspěšným běžcům a sprinterů Z Bystrice se v Rieti přidali v nebývalé míře vrhači a skokani.
Nezapomenutelné představení v Rieti předvedla Botková nejen ziskem zlata, novým rekordem 55,19, ale hlavně dominantním způsobem provedení. Nemá smysl psát o každém talentu, těch je evidentně dost. Každý, kdo má medaili na tomto mistrovství, by teoreticky mohl posléze patřit k elitě i v kategorii dospělých. Jenže ono to tak v praxi nefunguje, jen málo našim dorosteneckým mistrům se podaří docílit medaile i na velké soutěži evropského, natož světového formátu. Navíc, svět nestojí na místě, ale výkony se posouvají. Nejen rekordy, ale hlavně průměry pěti či deseti nejlepších výkonů. Samozřejmě i na světové úrovni jsou disciplíny, kde dochází k periodickému „úpadku“, bohužel v nich upadají i naši atleti.
Linda Botková po vítězném finále na ME U18 v Rieti (Zdroj: Athletics Weekly)
Zatím je to tak, že ze sedmi medailistů v Banské Bystrici 2024 jich hned pět splnilo limit pro srpnové mistrovství světa U20 v Eugene. To je také nebývalý výsledek. Právě Eugene nám poprvé naznačí, zdali budou patřit ke světové elitě anebo šedi evropského průměru. Držme palce, ať platí to prvé.
Letošní mistrovství Evropy v přespolním běhu se konalo v Portugalsku v městečku Lagoa, v půvabném kraji Algarve na břehu Atlantického oceánu. Naše cesta započala v pátek na ruzyňském letišti. Pražské počasí bylo nevlídné a mlhavé, a právě mlha nad Ruzyní způsobila, že jsme odletěli o hodinu a čtvrt později. Žádné čekání není příjemné, už jen proto, že na letišti musíte být kvůli odbavení o dvě hodiny dříve. Zlaté časy létání pominuly, tedy ty zlaté z pohledu odbavení. Pamatuji časy, kdy stačilo přijet na letiště doslova na poslední chvíli. Po covidu zase počet cestujících utěšeně roste a vzhledem k důkladnosti kontrol se odbavení protahuje a mění v dlouhé čekání ve frontě. Druhou věcí je nedostatek informací – nevíte kdy odletíte, podobně jako České dráhy. Čekejte, třeba se dočkáte. Stačilo by jen: lety jsou zpožděny kvůli husté mlze, počítejte s půl hodinovým, hodinovým atd., zpožděním. Ne, ticho. Nakonec jsme se dočkali a mohli do letadla. Let s TAP byl klidný. Jen malé překvapení, asi se z portugalského dopravce staly malonákladové aerolinky. Veškeré občerstvení se platilo. Naposledy jsem s nimi letěl před třemi čtyřmi lety a občerstvení na palubě bylo luxusní. Časy se mění. Koneckonců kdysi elitní ČSA dokázali naši slavní manažeři přivést také na buben. V Lisabonu nás vítá hustý déšť. To snad jediná vada na kráse. Proběhneme letištěm, vyzvedneme zavazadla a přicházíme do haly. Tam už čeká zástupce pořadatele s cedulí Czechia. Klape to jako na drátkách, odvádí nás do autobusu a bez prodlení vyrážíme. To už se stmívá. Čeká nás tříhodinová cesta do hotelu. Přejíždíme přes druhý nejdelší most v Evropě, s nájezdy měří přes 17 km a jmenuje se po slavném mořeplavci Vasco da Gama. Klene se nad řekou Teju a usnadňuje právě cestu na jih, nemusíme totiž skrze město. Okolní krajina se rychle noří do tmy, takže povětšině pospáváme. Pozitivní je, že směrem k jihu déšť slábne. V cíli cesty už neprší. Evropská atletická asociace vybrala pro mistroství Evropy hotel Ukino, odkud je to na závodiště asi půl hodiny. Ač přijíždíme se zpožděním, ubytování i akreditace jsou bez problémů. Honza Pernica jako vedoucí výpravy to vybavuje ihned bez čekání jak u recepce, tak v akreditační kanceláři. Dopředu připravení akreditace jsou výhodou. Pamatuji ještě časy, kdy to byla procedura sama o sobě, včetně focení na místě. A když se sešlo více týmů, docela to trvalo. Vyfotit, nahrát, umístit do formuláře, vytisknout, zalaminovat. Dneska přijdete a vyzvednete. Pozoruji tým, všichni jsou trochu unaveni, ale dobře naladěni. Protože čas kvapí, odkládáme na pokoj věci a jdeme na večeři, protože ty vydávají jen do devíti hodin. Přitom potkáváme výpravy z dalších zemí. Na výběr je ryba, kuřecí, těstoviny. To se opakovalo i po zbylé dny. Jen kuřecí doplní krůtí a ryba byla pokaždé trochu jinak okořeněná. K tomu hojně ovce a zeleniny. Na pití džus, voda a cola. V současné době klasika, steaky už žádný pořadatel nedělá, stejně jako závěrečné party po závodě. To vše skončilo s covidem. Ještě se domlouváme na odjezd na trať a její prohlídku. Pořadatel na to vymezil čas od 10 do 12 h a zjednodušil si práci v tom, že prostě v půl desáté přistaví autobusy a pojedou všichni najednou. Snídáme v osm hodin a před půl desátou se scházíme dole. Hala i plac venku před hotelem už je plný. Postupně najíždí jeden autobus za druhým a dav se utěšeně zmenšuje. V autobusech se to míchá. Zdravíte se se známými. Jediná malá kaňka, zrovna náš řidič trochu zabloudil v uličkách, jeli trochu déle. Ale pohoda. Jdeme se podívat na kóji, přidělenou týmu. Trochu nás překvapuje, že jí sdílíme s Bulhary a Kypřany. Byť u toho Kypru je to jedno, protože ten zastupuje jediný závodník. Zato s Bulhary se do malé kóje těžko městnáme. Tentokráte je vybavení spartánské, jen holé stěny a pár židlí s malým stolkem. Nic útulného. Ani vlajka nejde přidělat. Na druhou stranu je pravda, že většina výprav je početnější a obsazují všechny kategorie kompletními týmy. Z kóje odcházíme k trati. Vytyčená je v malém parku, který se mírně zvedá do kopce. Spodní část je u startu je zatravněná a po dešti rozbahněná. Pro krátké rovince se zvedá do kopce a přichází první zatáčka a přeběh na písčitý, utemovaný povrch. Tady se trať klikatí podobně jako v Holešově při mistrovství České republiky. Jen to není na rovině, ale ve svahu. Hrubě písčitý povrch se jen na pár místech trochu boří, jinak drží pevný. Trať vede opakovaně na malém prostoru nahoru a dolů a do cíle, který je mimo start se opět běží po trávě a do krátkého kopce. Hravá trať, ale nelze ji podcenit. Zvláště, když si uvědomíme, že v každé kategorii je na startu plus minus sto závodníků. A všichni chtějí vyhrát, takže od startu to bude sprint do kopce, pak kličkovaná, seběh po bahnitém trávníku a znovu nahoru. Po pěší prohlídce si jdou všichni ještě trať proběhnout, podívat na které straně bude vhodnější stát na startu, zda vlevo nebo vpravo, zkusit si proběhnout zatáčky, uvědomit si, jak přeskočit umělé překážky. Při rozběhání pozorujeme, že někdo je přebíhá, někdo skáče. Za dvě hodiny se vracíme do hotelu, tentokráte je cesta bez problémů a rychlejší.
Oběd, krátký odpočinek a závodníci se zařizují podle svých zvyklostí, někdo jde ještě klusat, jiný na masáž, odpočívat. Protože hotel je kousek od moře, využili jsme dvou až tří hodin volného času a vyšli si k nejbližší pláži. Ty se nacházejí mezi strmými okrovými útesy vzniklými neustálým příbojem v měkkých vápnitých horninách, pískovcích a vápnitých jílovcích. V některých mladších vrstvách zřetelně vystupují schránky živočichů. Měkčí vrstvy neodolají působení příboje, eroze dělá svoje a v útesech vytváří jeskyně či skalní okna a brány, často se také vyskytují izolované skály v předpolí pláží. Písečné pláže jsou nyní opuštěné, ale v létě je tu hlava na hlavě. Dnes fouká silný vítr a vlny dosahují v pohodě dvou metrů. Na koupání to není. K plážím se sestupuje po dlouhých schodištích, některé jsou vytesané v útesech. Bohužel se nedá přejít z jedné pláže na druhou, musíte vylézt nahoru na útes a znovu dolů. Nahoře vede pěšinka po okraji útesů, lemovaná už typickými středomořskými křovinatými porosty doplněnými suchomilnými sukulenty od aloe po opuncie. V navazujících zahradách zase převažují palmy.
Pomalu se stmívá, a tak je čas vyrazit na týmovou poradu. Na poradě se předávají informace z technické porady a upřesňujeme jak a kdo s kým pojede na místo závodu. Juniorky již musí odjíždět v sedm hodin, čeká je tedy brzký budíček i snídaně. Kategorie dospělých běží až na poledne, takže odjíždíme v půl desáté a ráno je přeci jenom klidnější. Závodníci si musí připevnit na tretry transpondér, našroubovat vhodné hřebíky (zde 9 mm) a připravit dres. Každý dostane tři čísla a je přesně dáno, které je určeno pro batoh, které na prsa a na záda. Hodně lidí se ptá, co tam dělá doprovod. Doktor a fyzioterapeut jsou k dispozici 24 h denně a v den závodu odjíždějí s první partou a vrací se s poslední. Pokud nejsou zranění, bolesti apod., má to doktor jednodušší. Zato fyzioterapeut je v jednom kole. Masáže, další procedury, taping. Nezastaví se před závodem, ani po závodě. Masáž pomáhá odplavit z unavených svalů únavu. Trenéři doprovází závodníky. S těmi zkušeným a klidnými je to v pohodě. Koutkem oka zkontrolujete před odjezdem, jestli má všechno, od čísel po tretry a malé občerstvení či svoje gely, ionťáky apod. Po příjezdu kontrolujte čas rozcvičení, které musí být naplánováno tak, aby se v pohodě stihlo přijít do svolavatelny. Se závodníky zůstáváte po dobu rozcvičení a sledujte čas. Případně jste nápomocni radou či jen povzbuzením. Proberete taktiku, doprovodíte závodníka do svolavatelny, popřejete úspěch a utíkáte na trať fandit. Jak již bylo psáno, u starších je to většinou pohoda, už mají zaběhlou rutinu, s nováčky bývá více starostí. Stane se, že se občas někdo zapomene, nehlídá čas. A nejhorší je zapomenout na hotelu tretry nebo číslo. Dobré je vědět, kudy do svolavatelny, kde jsou záchody, jaká je možnost jít na záchod těsně před startem. I na takové detaily je třeba pamatovat. Kdo sám závodil, ví že nervozita dělá své a než odstartujete, hodně závodníků si potřebuje odskočit. Letos pořadatelé pamatovali i na tento detail a postavili přímo ku startu šest tojek. Letos to bylo klidné, pohodové. Nikdo nic nezapomněl.
U trati povzbuzujete. Po doběhu čekáte na svěřence, až přijde a ujímáte se role podle výsledku. Jednodušší je to při úspěchu, to je euforie a radost. Horší je rozhánění chmur a zklamání po neúspěchu. To pak také záleží na povaze závodníka a psychologických schopnostech trenéra. Někdo to chce rozebírat hned, jiný si to chce prvně přebrat sám. Vyklusat, pohlídat věci a samozřejmě sledujete odjezd do hotelu. Podle toho, jak se výpravě daří, panuje nálada – buď veselá, anebo pochmurnější. Chmury je třeba zažehnat. Ono nejhorší je, že doma zvítězíte o parník, ale na Evropě tam máte podobných chrtů 60-70. Všichni mají jediný cíl, uspět. Najednou neběžíte sám, ale v chumlu uprostřed mnoha dalších. To je úplně jiná zkušenost. Nediktujete si tempo, ale je vám diktováno davem. Na takové hravé trati nesmíte ztratit mnoho, protože už ztrátu ve vyrovnané konkurenci nedoženete. Ale nesmíte jít současně za svoji hranu, abyste neodpadli. Tyhle zkušenosti na žádných domácích závodech nezískáte, proto je důležité se účastnit i když není šance zatím vyhrávat. Čím větší „ucho“, tím je to důležitější. Otrkat se, nedat se. Tentokrát v den závodu svítilo sluníčko a teplota vylezla ke dvacítce. Z pražského mrazivého smogu ostrý přechod. I s tím je třeba se vyrovnat. To jsou další zkušenosti k dobru. Organizace závodů klape, časový pořad nemá zpoždění. Jen sluníčko začíná pálit, přecházením mezi rozcvičovacím pláckem, šatnou a svolavatelnou, pak honem na start – člověk se naběhá a zapotí. Tipněte si, kolik takový trenér nachodí při této službě. Zapište si to, na konci článku bude odpověď. Ve tři hodiny jsme zpět na hotelu. Rychlá sprcha, oběd a hurá na pokoj, nechat trochu odpočinout uchozené nohy. Máme volný podvečer, skoro tři hodiny. Druhá porada je opět před večeří. Program má jednoduchý: zhodnocení závodu a informace k odjezdu. Po krátkém odpočinku procházka na pláže, jestliže včera to bylo doprava, tak dneska doleva. Některé týmy využívají toho, že moře se zklidnilo a vrhají se do vody. Jedno dvě symbolická tempa a honem z vody na prosluněnou pláž. Místní chodí v zimních bundách, seveřané a závodníci ze států od Alp na sever v krátkých rukávech. Pro nás je 20 stupňů příjemných, pro místní zima. Jakmile zajde slunce za útesy, rychle se ochlazuje. Týmová porada byla tentokráte veselejší. Deváté místo Adama Červinky, a to běžel většinu závodu bez tretry, kterou mu zul soupeř po 500 m závodu je úspěch, jaký na krose dlouho nepamatujeme. Ocenil to i šéftrenér Pernica a ocení to doufáme i vedení svazu. Bohužel povrch z hrubého písku byl jak bruska a Adamova noha podle toho po doběhu vypadala. Doktor měl práci, desinfikoval, čistil a zalepoval. K tomu něco na bolest. Ztráta na medaili 12 sekund. Všichni jsme si říkali, jak by dopadl, kdyby o tretru nepřišel. Zkuste si to třeba na tartanu nebo polní cestě. Bere to hodně sil, bolí a nemáte potřebný odraz. Celkově jsou letos o hodně lepší výsledky než vloni, kdy se skutečně nedařilo nikomu. Tentokráte nikdo vysloveně totálně nezklamal, takže hodnocení bylo pozitivní. Informace k odjezdu, před devátou se sejdeme na recepci. Předáme pokoje a hurá autobusem do Lisabonu na letiště. Po večeři ještě krátké posezení trenérů a doprovodu a spát. Žádný bujarý večírek, hodinové popovídání u skleničky piva či vína i vody. I v tomto se časy mění. Ale je to od nastavení týmů. Některé mančafty slaví výrazněji, některé naopak hned po závodě odjíždějí. Společné rauty po závodech se už pár let nekonají. Pro pořadatele je to jednodušší. Svým způsobem je to škoda, protože tam byl čas si popovídat s konkurencí o tréninku, jejich radostech a strastech. To teď padlo. Potkáte se chvíli na závodišti či na hotelu, prohodíte pár slov. Zjistíte, že i jinde jsou problémy mezi vedením svazu a trenéry či závodníky, nebo váš mladší entuziastický kolega je najednou unavený a uvažuje, že by si od trénování odpočinul, ač má džob svých snů a vede úspěšnou reprezentaci a jde od úspěchu k úspěchu. Po krátkém posezení zabalit a honem do postele. Ráno budíček, snídaně a v devět odjezd. Tentokráte bude cesta ještě delší. Copak autobus z Lagoy do Lisabonu je v pohodě. Ani nevadí, že už zase nebe otevřelo stavidla a na letiště přijíždíme v pěkném slejváku. Jenže pak se čas odletu natahuje. Naštěstí tady informační systém alespoň zhruba odhadne zpoždění, takže víte orientačně s čím můžete počítat. Nakonec je to necelá hodina. Jenže my neletíme přímo do Prahy, ale z Lisabonu do Amsterdamu a teprve odtud do Prahy. A začínají nervy, stihneme spoj v Amstru? Kdybychom věděli, že do Prahy s námi poletí stejná posádka, jsme v klidu. Takhle to zjišťujeme až při výstupu. Letuška vidí oblečení s nápisem Czechia a říká, potkáme se za chvíli. Naše posádka jen přesedne na Boeing mířící do Prahy z vedlejšího stání. Letadlo do Prahy tedy musí počkat, bez pilotů a posádky neodletí. V jednom letadle se tedy s námi letušky loučí, aby nás za hodinu vítali v druhém letadle. Oba lety jsou klidné, těsně před jedenáctou přistáváme v Praze. Vyzvednout zavazadla, rozloučit se a už každý míří domů. Někdo to má kousek, jiný ještě v Praze přespí, někdo jede přes noc. Těm, co pokračují na Moravu, musíte přidat ještě 3-4 hodiny cesty. Shrnuto, na cestě první den 10 h, při návratu je to 14 h. (To jsem jednou letěl do Johannesburgu, který je přeci jenom o kousek dál). Takže vlastně jeden celý den na cestě. Celkově nalétáno 4700-4800 km, autobusem najeto zhruba 600 km. A ty kilometry nachozené při závodě? Bylo jich 14! Kdo to tipnul dobře? Výsledky našich reprezentantů U20: 30. Veronika Břízová, 49. Vendula Šoukalová, 57. Hana Vítková, 86. Adéla Štefanová U20: 9. Adam Červinka U23: 42. Iva Gieselová Ženy: 47. Tereza Hrochová Muži: 51. Jáchym Kovář
Adam na trati, už bez tretry, v ponožce
Jimmi Gressier skončil nakonec druhý. Vyhrál na snímku druhý burundský rodák v dresu Španělska Thierry Ndikumwenayo
Hodnocení mistrovství světa v Tokiu již proběhla v médiích spousta bezprostředně po jeho skončení. Někteří komentátoři byli zdrženliví, jiní mírně kritičtí. V diskusích pod těmito články hlas lidu hodnotil účast našich atletů negativně. Klasicky padala slova o výletnících za „naše“ peníze. Naopak zástupci svazu hodnotili výsledky vcelku pozitivně, což je vždy, pokud získáme medaili. Oficiální hodnocení předsednictva ČAS nebylo dosud zveřejněno. Ale vzhledem k medaili bude někde na hranici úspěšnosti. Hodnocení z úst profesionálních představitelů svazu byla trnem v oku „internetovým odborníkům“. Má tedy hlas lidu pravdu, jde o neúspěch, anebo bylo vystoupení našich atletů slušné?
V první řadě je třeba říci, že tentokráte neudělil svaz žádnou divokou kartu a jeli tam všichni co splnili buď ostrý limit World Athletics (WA) anebo měli příslušné postavení ve světovém žebříčku a k tomu splnili potvrzovací limit Českého atletického svazu (ČAS). Můžeme maximálně polemizovat o úrovni potvrzovacích limitů ČAS. Hezkou ukázkou je marný boj Mäki-Sasínek o účast. Podle rankingu měla účast zajištěnu, ale po změně trenéra nedosáhla na potvrzovací limit 4:06. Po návratu k Tunkovi se mu přiblížila, ale desetiny chyběly. Tentokráte svaz výjimku neudělal a podíváme-li se na výsledek finále, prvních 11 mílařek bylo pod 4:00, 13. místo 4:00,92 min., bylo to v pořádku. Pouze poslední Němka Wessel běžela 4:10,31. Výkonnost finalistek, kromě jedné, ležela prostě o třídu výše. Můžeme si i položit otázku o úrovni potvrzovacího limitu u oštěpařek při jejich aktuální formě a výkonnosti. A tak bychom mohli probírat disciplínu po disciplíně. K diskusi však může být nejvýše otázka konstrukce potvrzovacích limitů. To je však jiná debata. Berme tedy za fakt, že nikdo tam nejel za zásluhy anebo z protekce. To jsou výkřiky diletantů. Každá disciplína měla nastavená nominační pravidla rok dopředu a kdo je splnil, jel právem. Konec diskuse.
Jak nás učili na základní škole, každé hodnocení má začít tím pozitivním, pak je teprve prostor pro kritiku. Dvě jména splnila očekávání (i moje), Štefela zachránil medailovou čest, Švábíková ji doplnila bramborou, nevděčnou, ale skvělý výsledek. Trochu mne mrzí, že se začalo hovořit o elitní desítce. Původně to bývala šestka, pak osmička, což bylo logické, neboť osmé místo je poslední bodované do pořadí zemí. Desítka už je krok zpět. Bohužel ani ta nestačila, protože všichni další reprezentanti skončili za ní. Nejlépe 11. místo Vadlejch, Stráský, 12. místo Hrubá a Staněk. Ostatní podali standardní výkony, krom oštěpařek a Konečného (taktéž oštěp), tam byl skutečně propad. Nicméně i tak dlouhé pokusy v sezoně holky házely, ani jedna neměla vysokou stabilní formu.
Amálka Švábíková se stává reprezentační oporou a věřme, že se jednou stane i medailovou jistotou. Má k tomu dobře nakročeno
Vloni jsem porovnával Dudychu s Plachým. Letos si to prokaučoval sám. Myslyvčuk byl těsně za finále. Vadlejch potvrdil neslanou nemastnou sezonu, která začala rozchodem se Železným, pokračovala zraněním. V kvalifikaci to vyšlo, ve finále nikoli. U všech je to vlastně na úrovni jejich letošních standardních výkonů. I když třeba po rekordu na MČR byla Maňasová zklamaná, jenže rekordy se neběhají každý den, proto jsou to rekordy. Navíc jedna věc jsou ambice, druhá pak realita. Stačí „blbej“ den, kdy se nedaří a dlouhodobé úsilí je zmařeno. Snad každý „den blbec“ zná a určitě v nějaké podobě prožil. Shrnu-li to, tohle mistrovství byl reálný obraz české atletiky, která už jen bude vzpomínat na 1. MS v roce 1983 v Helsinkách. To není škodolibá poznámka, to je konstatování faktu, který je třeba přijmout. Stačí si totiž vyjmenovat rozdíly.
Prvním je množství zúčastněných zemí, což je 153 (154) oproti 198 v letošním roce. Tedy zhruba o čtvrtinu více. Druhým počet států, které získaly medaili. Na 40. místě společně s námi bylo Japonsko, Maďarsko, Samoa, Svatá Lucie, Katar, Kolumbie. Před námi takové státy jako Bahrajn, Dominika, Dominikánská republika, Grenada či Portoriko. Atletika je sport chudých, potřebujete boty a běhat můžete kdekoli. Žádná atletická disciplína není tak drahá jako je hokej, fotbal, basketbal, tenis. I v těchto zemích jsou stadiony se sektory, kde mohou děti trénovat techniky. Takže první důvod je širší vnější konkurence.
Tím druhým je velká vnitřní konkurence. V roce 1983 sporty typu softball, baseball, florbal anebo exotičtější ringo, lakros, korfbal, dohromady nikdo neznal, hrálo je pár jedinců. I na fakultě jsme je měli shrnuty pod názvem Nové sportovní hry (což třeba u lakrosu či baseballu je paradox). I tehdy dominovaly jako dnes fotbal, hokej, atletika, košíková, volejbal, cyklistika, plavání, lyžování. Ale dnes – vezměte si co vzniklo, k těmto historicky importovaným (některé tu totiž již byly známé) nových sportů, z nichž se nejvíce prosadil florbal. K tomu dobrou politikou svazu přibyly dříve relativně méně populární sporty jako biatlon, dnes jeden z nejpopulárnějších sportů, byť výsledkově je s atletikou srovnatelný. A do třetice rozšíření disciplín v dříve jasně vymezených sportech – třeba v cyklistice máme kromě silnice a cyklokrosu populární horská kola, trial, BMX.
S rostoucí vnitřní konkurencí jiných sportů úzce souvisí jeden problém dotýkající se vlastně všech sportů, odborně nazývaný pohybová inaktivnost mládeže čili děti jsou líné sportovat. Doplňme, s tím související, opět odborně, pohybová negramotnost. Jinak řečeno jednoduše ̶ děti jsou levé. Pak se nedivme, že čtvrtina dětí je obézních. Tohle musíme brát v úvahu, o jeden talent se perou různé sporty a talentů je čím dál méně. To jsou širší příčiny.
Ty užší jsou dány prací atletického svazu. Standardní klišé zní vždycky může být lepší. S tím lze souhlasit. Dlouho se vedou debaty o reprezentaci, koho podporovat, od kdy. Všimnu si jen jedné věci. Reprezentanti v celé šíři (tedy i většina B reprezentace) mají podmínky nesrovnatelné s osmdesátými lety minulého století, ale úspěchů tehdejší atletů nedosahují. Stejně tak v některých disciplínách hledí na tehdejší výkony z hodně velké dálky. Částečně to souvisí s inaktivností dětské populace a konkurencí jiných sportů. Systém však ve svém celku podporuje více dětskou a výkonnostní atletiku, nikoli vrcholovou. Připočtěme k tomu, že reálně identifikace a výběr mimořádných talentů spočívá na bázi náhodnosti a na problém je zaděláno. Aby šlo o systematický proces, musela by fungovat spolupráce se školami a fundovanými učiteli tělesné výchovy. Někde se tomu děje, ale nikoli systematicky v celé republice. Jsme tedy odkázaní na toho, kdo se do atletiky přihlásí. Talenty pak hledáme mezi nimi. Otázkou je, zdali to stačí. Odpověď je, musí to stačit. Takový komplexní výběr fungoval možná za časů NDR se všemi negativy a tyto časy se snad nevrátí.
Na druhou stranu si budeme muset připustit, že je někde chyba i v metodice, prostě v péči o talenty. To nám ukáže čas. Uvidíme, kolik medailistů ze současných mládežnických kategorií včetně U23 bude vozit medaile za dva až pět let z Evropy, světa, olympijských her i v dospělých. O to bedlivěji bychom je měli sledovat, abychom mohli zpětně určit, proč byli úspěšní či neúspěšní. Dělá to někdo? Centrální evidence jako za časů Laboratoře vrcholové atletiky neexistuje. Náhradou měl být svazový elektronický deník. Několika milionová svazová investice pořád trpí dětskými chorobami a uvidíme, jestli se najde na ně lék anebo bude jedna z nich smrtelná. Byla by to dobrá platforma, ale to by museli používat povinně všichni bez rozdílu. Dostáváš peníze, tak piš tréninkový deník, testuj atd. Zatím je to veni, vidi…, chybí to vici.
Co dodat?
V Tokiu jsme viděli famózní výkony v podání Duplatise, Wanyonyi na 800 m, McLaughlinové-Levronové a mnoha dalších. Stejně tak mnohá zklamání, zřetelných na tvářích dotyčných sportovců. Cílem vrcholového sportu je být nejlepší, vyhrát. Cílem výkonnostního sportu je zúčastnit se, cílem hobby sportu je primárně udržet si kondici. Někdy mám pocit, že naše atletika se ocitla v roli výkonnostního, nikoli vrcholového sportu. Nevím, zdali je správný, ale přetrvává. V každé „exotické“ zemi, která v 80. letech minulého století nebyla na medailové atletické mapě světa, se logicky najde nějaký Štefela. Z tohoto pohledu česká atletika výsledkově nezklamala. Na druhou stranu se počítáme mezi atleticky vyspělé země, takže logicky očekávání jsou vyšší. Otázkou zůstává, zdali mezi ně skutečně patříme. Logicky nás budou výsledkově na světové top úrovni nadále zachraňovat mimořádní jedinci. Úkolem číslo jedna by tedy mělo být hledat tyto jedince a přivést je na vrchol a udržet je tam pár let. A to je hodně těžký úkol a současně výzva.
Ohlédnutí
Letošní atletický rok byl prapodivný. Hala dopadla medailově relativně slušně díky stříbru Štefely a dvěma bronzům zásluhou Staňka a ženské štafety 4x 400 m. Pak už to bylo takové neslané, nemastné. Díky rozšířenému počtu týmů jsme se udrželi v 1. divizi ME družstev. Řada reprezentantů byla výborných, někteří naopak propadli. To jakoby předznamenalo celou sezonu. Úspěšné bylo MEJ s třemi zlatými a šesti bronzy. Horší již bylo ME U23 s dvěma zlatými a jedním stříbrem. Ale pořád je to úspěch, nicméně pokles medailí i umístění něco signalizuje. Jednak, že nová generace má potenciál, to je to pozitivní. To negativní, s přechodem do dospělých ztrácíme pozice i v Evropě. Ale třeba to nastupující generace napraví. Mimo okraj zájmu proběhlo MS v běhu do vrchu. Naši reprezentanti dosáhli výsledků srovnatelných s biatlonisty, nicméně mediálně bylo ticho po pěšině. Na ME v silničních bězích se ukázala skutečná výkonnost vytrvalecké špičky, v průměru horší než u vrchařů. Prostě vytrvalostní běhy jsou za našimi hranicemi někde jinde. Zbývá prosincový kros, který asi také zásadní překvapení nepřinese. Shrnuto, v rámci Evropy patříme k těm lepším, v rámci světa už je to díky neustále rostoucí konkurenci horší. Špatné by však bylo cílit na méně důležitá mistrovství typu HME, s tím, že tu snadněji získáme medaile, a nikoli na velká typu OH, MS. To je cesta do pekel.
Tomáš Habarta a Adam Červinka patří mezi ty, kteří by mohli zvrátit nepříznivý vývoj na delších tratích. Na 3000 m př. se jim to již daří, byť letos jim to ME U23, resp. U20 nevyšlo úplně podle jejich představ
Se začátkem 90. let minulého století sice skončila krátká éra organizovaného dopingu v Česku, bylo by však naivní se domnívat, že doping zcela zmizel. Celé období lze rozdělit na dvě etapy, první do roku 2000, kdy převažoval „tvrdý“ doping – tedy anabolika. Druhá navazující je spíše ve znamení dopingových případů z hlouposti – stimulancií a lehkých drog. Celkem to byly už tři desítky případů, od reprezentantů až po hobby běžce. Bohužel, několik případů se z nich vymyká.
Při vnějším pohledu se dnes dá říci, že česká atletika je čistá, což se nedá říci o evropské a světové atletice. Rusko je notorický známý příklad pokračování státního dopingu. Posledních 15 let je na paškále Keňa, což devalvuje úspěchy jejích běžců. Američané jsou na tom o něco lépe, pořád je to stejný systém, tedy individuální či skupinový doping. Objevují se čím dále absurdnější výmluvy, stejně jako lze úspěšně polemizovat o spravedlnosti trestů. To platí napříč sporty. Případ Balco a Marion Jonesové otřásl americkou atletikou. Scénáře jsou podobné, opět napříč sporty, odhalení, zapírání typu já nic, já muzikant a nakonec typicky americké veřejné přiznání s pokáním. Známe to i z cyklistiky od Armstronga. Justin Gatlin je další hvězda, která měla distanc dokonce osm let, přesto má na svém kontě olympijské zlato i titul mistra světa, který vybojoval po dovršení 35 let v roce 2017 v Londýně. Abychom nezůstali jen u závodníků, připomeneme případ Alberto Salazara a jeho Nike Oregon Project (viz předchozí části seriálu).
Na druhou stranu se dnešní vrcholový sport neobejde bez mnoha potravinových doplňků, počínaje vitamíny, přes sacharidy, proteiny, až po specifické látky typu aminokyseliny (BCAA, kyselina aminomáselná, kys. D-asparagová), karnitin či kreatin. Mnoho z nich slibuje nejen regenerační, ale i anabolické účinky. Některé jen fiktivně, jiné reálně. Bohužel tohoto účinku není dosaženo přírodními látkami ale příměsí skutečných anabolických steroidů. Sportovci proto musí být neustále ve střehu od koho a co kupují a někdy ani zaručeně čisté výrobky nemusejí být čisté.
Jak jsme zmínili, od roku 1993, tedy vzniku samostatné České republiky, zaznamenal český antidopingový výbor tři desítky pozitivních testů u atletů. Zde jsou ty nejznámější, propírané v médiích:
1993 – Jan Bártl, koulař, 3 měsíce, kodein a morfin (bral si to na tlumení bolesti)
1994 – Ivan Slanař, trojskokan, nedostavil se na test, distanc na 4 roky
1994 – Dalibor Špoták, víceboj (19 let) , efedrin, 2 roky zastavená činnost
1994 – Vladimíra Malátová, diskařka, nadrolon, 4 roky, v roce 1997 jí byl zbytek trestu prominut
1995 – Alena Peterková, vytrvalkyně, 4 roky (po dvou letech začala závodit v duatlonu)
1995 – Helena Šediváková, vytrvalkyně, stimulans, 3 měsíce
1998 – Miroslav Menc, koulař, nejlépe bronz na HME, stanozolol, opakovaně pozitivně testován 2001, nadrolon, jako první český atlet mu byla doživotně zastavena činnost
1998 – Tomáš Janků, výškař, efedrin, napomenutí
1998 – Jiří Kuntoš, efedrin, napomenutí
2000 – Roman Zubek, sprinter, dehydroepiandrosteron, doping nebyl plně prokázán, nebyl potrestán
2006 – Lukáš Milo, sprinter, za podvádění při antidopingové kontrole, 2 roky
2010 – Remigius Machura ml., koulař, somatotropin (růstový hormon), 2 roky, ukončil atletickou kariéru a hrál americký fotbal, po odmítnutí testu dostal doživotní zákaz
2010 – Michal Balner, tyčkar, marihuana, 3 měsíce
2021 – Anežka Drahotová, chůze, adrosteron, eticholanol, 4 roky
Všimněme si blíže dvou případů. Tím prvním je „aktuální“ pozitivní test Anežky Drahotové. Případ začal už v roce 2018 pozitivním mimosoutěžním testem. V médiích se objevil v roce 2021 a vycházející zprávy byly hodně rozporuplné, neurčité. Psalo se o testosteronu, nesrovnalostech v biologickém pasu. Trenér Piták byl překvapen, Anežka rozhodně popřela vědomý doping. Do hry vstoupil právník Šťovíček, který několikrát zastupoval sportovce v dopingových případech. Ve finále disciplinární komise českého atletického svazu vedená Miroslavem Ševčíkem Anežku očistila s tím, že nedopovala, ale tři roky starý dopingový nález je důsledkem přirozených změn v organismus, souvisejících se změnou stravovacích návyků a změnami ve zdravotním stavu. Tímto rozhodnutí jí současně byla umožněna účast na olympijských hrách. Anežka Drahotová se však sama účasti na hrách v Japonsku vzdala s tím, že není dostatečně připravena, nicméně je ráda, že své jméno očistila. A nastalo zdánlivé ticho po pěšině. Další vývoj byl skrytý, ale případ nebyl uzavřen. Naopak, WADA se odvolala proti rozhodnutí ČAS a po čtyřech letech průtahů Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) rozhodla v neprospěch Anežky a Českého atletického svazu. Vzápětí na základě rozhodčího nálezu dostala Anežka zmíněný trest a současně přišla o stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v Berlíně v roce 2018. Jednotka integrity atletiky (AIU) uvádí, sic: „Exogenous Steroids after IRMS (Androsterone, Etiocholanolone)“.
Oficiální stanovisko ČAS není k dosud k dispozici. Právník Štovíček hovoří o protahovaném řízení s mnoha procesními chybami. Navíc údajně česká strana neobdržela žádné zdůvodnění. Vyjádření Anežky si každý může přečíst na jejím Instagramu. Co bude dál je otázkou. Štovíček hovoří o civilním soudu ve Švýcarsku, který koneckonců již několik obdobných případů řešil. Míč je na straně Českého atletického svazu a Anežky. Soudě podle jejího vyjádření, řekli bychom, že ona to považuje za uzavřenou kapitolu. A Český atletický svaz – ten mlčí. Přitom museli jeho zástupci vědět, že se WADA odvolala.
Obdobný případ, který však skončil v rámci České republiky, se stal v roce 2006. Jeho aktérem byl vítkovický sprinter Lukáš Milo, který dokázal tehdy překonat rekordy na 100 i 200 m. Tentokrát „nebyl na vině doping“, ale podvádění při dopingové kontrole. A hádejte jak příběh pokračoval? Disciplinární komise ČAS Mila očistila. Svůj verdikt zdůvodnila důkazní nouzí. Případ šel před vyšší instanci, v tomto případě Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru. Ta rozhodnutí Disciplinární komise ČAS zrušila a potvrdila dvouletý trest. O celém případu si můžete detailně přečíst na adrese: https://adoc.pub/2006602ce9a73c4bcfcb2a81141cfa3f1b4898597.html#google_vignette
Všimli jste si jedné věci – v obou popsaných případech Disciplinární komise vždy sportovce očistila, aby vzápětí dostali trest od vyšší rozhodčí instance. A to nejméně ještě jeden případ z nedávné doby, kdy prokázaný doping překryla oprava výsledků symbolem DQ. Čekali jsme, že v případě Drahotové ČAS zaujme jako jeden z účastníků řízení nějaké stanovisko a je ticho po pěšině. Smutné, dodáme jako vždy. To nepovažujeme za dobrý postup v boji s dopingem. Vrhá totiž stín na celou českou atletiku.
V čem je rozdíl? Zatímco za „státem řízeným dopingem“ stála zoufalá snaha vyrovnat se programově dopujícím zemím, dneska mají naši atleti zcela jiné možnosti a uchýlit se k dopingu je rozhodnutí jedince, který chce získat nefér výhodu. Existuje mnoho vědeckých prací, které dokazují, že je ve sportu včetně atletiky doping rozšířen více, než se jeví podle činnosti antidopingových orgánů. Docela by mne zajímalo, jak třeba vedení ČAS vysvětluje rozdílné závěry disciplinární komise a AIU. Navíc mnoho fanoušků atletiky se stále domnívá, že Drahotové bylo ublíženo a přišla díky tomu o účast na OH. Kde je tedy pravda? Nejhorší je, že se šušká to i ono mezi sportovci, trenéry i funkcionáři. Remigius Machura je vlastně borec, nejenže se přiznal, ale také vysvětlil, proč za bolševika napodruhé na doping kývl. Rozhodně si ho musíme vážit více, než těch, kteří nedokáží říci jasné slovo.
Osobně neřešíme doping u našich atletů oněch slavných 80. let minulého století, srovnali tím jen šance. Při té české bídě, což ukazují záznamy z tréninkových deníků, stejně brali proti východoněmeckým, ruským, západoněmeckým, italským, švédským, kubánským a samozřejmě americkým atletům směšné dávky. Už jen proto, že si chudnoucí bolševický stát nemohl více dovolit a stejně tak více by pravděpodobně nedovolili ani lékaři, kteří se na něm podíleli. Je pravdou, že někteří trenéři a sportovci si steroidy či jiné dopingové látky obstarávali sami, ale to je zase jiná kapitola. Osobně si myslím, že kdyby ti dotčení atleti řekli, podobně jako Machura, ano brali jsme to, bez toho jsme byli nekonkurenceschopní, nebylo by co řešit. Idioti, kteří budou jejich výkony znevažovat, se najdou vždycky. Většinou jsou to stejně chudáci, kteří sami nic nedokázali. Všimli jste si, že na západě to neřeší – ani ti Britové, Finové a Italové, kteří se vzájemně obviňovali z dopingu. I když vyšlo několik odborných prací o státním dopingu i v Západním Německu, hovoří se zásadně jen o východoněmeckém.
Nastala jiná doba, nechceme psát nová, a boj proti dopingu se stal jednou z priorit sportu obecně. Boj proti dopingu bylo i jedno z volebního hesel šéfa světové atletiky Coea. Uchýlit se v současnosti k dopingu znamená se znalostí věci podvádět anebo, z jiného pohledu, tiché ujištění, že doping je nadále rozšířen v míře tak velké, že bez něj nelze uspět. A současně se ho nejde zbavit. Navíc už nejde ve sportu jen o čest a slávu, ale o slušné peníze. Peníze se říká, kazí charakter, ne nadarmo známe přísloví: Když promluví peníze, pravda zmlkne.
Vědecké práce na toto téma jsou jednoznačné, oproti 1-2 % reálných nálezů při antidopingových kontrolách, stojí až přes 60 % atletů, kteří se na MS či OH přiznali k užívání nepovolených prostředků v rámci své kariéry. Neznamená to, že dopují permanentně, ale minimálně to zkusili. Pope a kol. uvádí min. 29 % při MS v Daegu, na Panarabských hrách to bylo dokonce 45 % atletů. Jiný výzkum hovoří v rámci MS o 39,4-47,9 % atletů, při OH jejich počet vzrostl na 52,4-61,8 %. Suplementy (resp. jejich aktivní látky), z nichž část je na hraně dopingu a některé byly na seznam zakázaných látek postupně doplněny, přiznalo 70,3 % atletů. De Hon a kol. publikovali obdobné výsledky – u elitních atletů je to 26-48 % atletů, a co je horší, uvádí, že doping se týká 3-11 % juniorů!!!
Na závěr si dovolíme pohled do celosvětových statistik. Rusko je vyřazeno ze soutěží kvůli státem organizovanému dopingu. Totéž hrozí Keni, která už jednou slíbila nápravu. Nicméně aktuálně má stopku kvůli dopingu 131 Keňanů, čerstvě za duben jich přibylo pět. Soupeřem Keni se stala Indie se 136 suspendovanými atlety, v dubnu se jejich počet rozšířil o devět. Pro zajímavost další státy: Rusko 68, Čína 30, Turecko 21, Ukrajina a Itálie po 18, USA 16 a Etiopie 15 atletů.
Ale shrňme celý náš seriál, který je věnován historii dopingu v české atletice. Doping v ní existoval a existuje, stejně jako v celém světě, to je prostý fakt. Druhou věcí je organizovaný doping, který měl v České republice relativně krátké trvání, vlastně jen jeden olympijský cyklus. Nemá zde cenu řešit otázku morálky, protože tehdy to byla součást cesty k dosažení výkonů, které se zdály relativně dlouho zdánlivě nepřekonatelné. Letos padly i rekordy v disku. Má tedy smysl si klást otázku, zdali jsou to čisté výkony? Zvláště, když vidíte statistiky. A to jsou jen ona 1-2 %, které antidoping zachytí. Doping provází sport od jeho počátku, neboť již staří Řekové, jak říká klasik. Provázet ho bude nadále a my se jen nadále můžeme dohadovat, jestli v současnosti dosahované výkony jsou čisté anebo podpořené třeba i novým, dosud nedekovatelným dopingem. I run clean je hezká myšlenka, evidentně však nefunguje na 100 %.
Pozitivních dopingových nálezů bylo v české atletice povícero. V některých případech se však podařilo prokázat nevinu závodníka. Na rozdíl od výmluv na kontaminované ruce maséra či mastičku na rty se pojí tyto případy se závažným onemocněním.
V širších souvislostech si je třeba uvědomit, že preventivní testování nebylo výsadou jen socialistického sportu, ale probíhalo zřejmě i v některých západních státech. V případě atletů Německé spolkové republiky se hovořilo v kuloárech, či padala podezření také o státním dopingu. Na druhou stranu antidopingové „hnutí“ sílilo a jedním z hmatatelných a pozitivních výsledků bylo zavedení mimosoutěžních kontrol. V ten moment ztratilo preventivní testování smysl, protože sportovec mohl být testován kdekoli a kdykoli. Mimosoutěžní kontroly byly zaváděny postupně, například ve Velké Británii až koncem 80. let. V Československu došlo k ukončení preventivních kontrol na pokyn tehdejšího předsedy ČSTV Pavla Klapuše v červnu roku 1988. O rok později skončila vydáním příslušné směrnice i řízená specializovaná péče. Uvědomme si, že státem řízený doping trval v tehdejším Československu pouhé čtyři roky. A fungoval stejně spíše ve smyslu socialistického „nepořádku“ než dramaticky, za kontroly Stb atd., skoro jistě se v atletice se žádná dramata nekonala. Ale než se budeme věnovat nejznámějšímu falešně-pozitivním případu v české atletice, podívejme se do světa. Naopak tady najdeme skutečná dramata s otevřeným koncem. V ten moment nás také napadne myšlenka, že by se seriál neměl jmenovat Temné dějiny české atletiky, ale světové atletiky. Otázkou je, do jaké míry jde skutečně o temnou historii či pouze vývojovou etapu? Srovnáme-li nové superkarbonové boty s botkami Emila Zátopka, nelze se divit, že někteří odborníci hovoří o technologickém dopingu (podobně různé varianty kombinéz u skokanů na lyžích, plavek u plavců atd.). Všechny tyhle vymoženosti nakonec musela svázat pravidla, která určují mantinely. Tak i klasický doping postupně svazují pravidla. Jen je to stejné jako s oněmi technologiemi, vývoj a výzkum je vždy napřed. Přijdu na pozitivní efekt pilulky či nějakého „umělého vlákna“, zjistím, že mi dává výhodu, samozřejmě ho použiji. Ostatní se ptají a pátrají po příčině či důvodu zlepšené. Nakonec se přijde na to, proč tomu tak je. Zlepší se totiž diagnostika. Poté zasedne rada moudrých a vynese verdikt, pokud se shodne, že jde o doping, platí absolutní zákaz. Může nastat také polovičaté řešení, stanoví se hranice – povolené množství látky, anebo třeba propustnost kombinézy, velikost anebo výška podrážky atd. Svět sportu je v tomto složitý a neustále se vyvíjí. Dovedete si představit Monda, jak skáče svěťák na bambusové anebo hliníkové tyči? Těžko. Ale zpět k tématu, ukazujícímu také na roli novinářů a tisku u některých případů, které nakonec dopingovými případy nebyly.
Své si prožil i současný prezident World Athletics a náš mílařský idol Sebastian Coe. V roce 1983 se prošlo tiskem, že měl pozitivní test, a proto nestartoval, ač patřil k favoritům, na prvním mistrovství světa v Helsinkách. Stačí pohled na výsledky závodů v roce 1983 abyste zjistili, že v nich nefiguruje. S obviněním přišly třeba finské bulvární noviny Iltalehti, nejsme si jisti, zdali první, ale tento článek je stále dohledatelný. Zpráva se rozšířila do světa. Co říkal tehdy Coe? Už od poloviny roku 1982 cítil nezvykle unavený, ospalý, usínal při jídle, po tréninku. Na mistrovství Evropy, které se konalo na začátku září odjel jako favorit běhu na 800 m. Ve finiši mu však vítězství vyfoukl východoněmecký reprezentant Hans-Peter Ferner, což byla tehdy senzace. (Dávali jsme z tohoto závodu fotografie na Instagram. Po pravdě Britové měli obecně na východní Němce pech, protože v Praze o čtyři roky předtím jim zlato sebral Olaf Beyer, druhý doběhl Steve Ovett a třetí skončil Coe). Nakonec podstoupil sérii testů v Leicesterské nemocnici, které potvrdily, že trpí vzácným glandulárním onemocněním (onemocněním žláz), později bylo uvedeno, že jeho nezvyklý stav způsobila infekční toxoplazmóza, vyvolaná EBV virusem. Byť toxoplazmóza způsobená EBV virem byla již v té době snadno diagnostikována. Na druhou stranu je fakt, že testy museli být cílené. A toxoplazmóza si může s organismem hodně pohrát.
New York Times (Sept. 3, 1983, Section 1, Page 21) celou historii popisovaly: „A series of tests at Leicester Hospital in England has confirmed that Sebastian Coe , who holds the world records in the 800-meter and one-mile runs, is suffering from a rare glandular disorder. Dr. Karl Nicholson , a consultant in infectious diseases, said Coe had glandular toxoplasmosis, an infection that the doctor said affected fewer than 200 people in England each year and that can resemble glandular fever. Coe, who underwent the tests after four straight exceptionally poor outings, probably contracted the disease last April or May, Dr. Nicholson said. Coe is not likely to start training again for several months.“
V Británii vycházely vysvětlující články, které do toho vnášely větší zmatek – nejčastěji používaným pojmem se stalo mysteriózní onemocnění. Anebo jen: That iconic win in Moscow’s Lenin Stadium must have seemed a world away to Coe as the Los Angeles Games of 1984 neared. His form had taken a huge dip in the intervening years. He had been misdiagnosed with glandular fever when in fact he was suffering from potentially a much more dangerous infection, toxoplasmosis. (https://www.olympics.com/en/news/coe-defies-critics-to-claim-unique-double). Britský The Telegraf zase psal: „Even being able to defend the Olympic 1500m title that he had won four years earlier in Moscow in 1980 was far from certain. Coe had weakened alarmingly through 1982 and 1983 following a mystery illness – eventually diagnosed as toxoplasmosis – that could leave him so fatigued after a run that he might fall asleep at the dining table. “It was a year-and-a-half before anyone really got on top of it,” he says. Coe had weakened alarmingly through 1982 and 1983 following a mystery illness – eventually diagnosed as toxoplasmosis – that could leave him so fatigued after a run that he might fall asleep at the dining table. “It was a year-and-a-half before anyone really got on top of it,” he says. Normal training would n ot resume until February 1984, but Coe never lost hope and had already boarded a plane that winter to Los Angeles for a personal recce of the city in which he planned his resurrection. Having assessed the potential accommodation – and decided that he preferred the University of California halls of residence in Westwood to another athletes’ village in downtown LA – he headed inside the Coliseum. “I sat in the stadium for an hour or two on my own … just observing, going through scenarios that I might adopt, understanding the geography of the place and getting a picture in my mind,” he says. “I’m pretty sociable. I like being in groups but, when it gets really serious, I do like to be on my own.”
Je zajímavé dívat se zpětně na celý problém. Britové údajně žádné preventivní testování nikdy neřešili, nicméně o pozitivním testu pochází zmínky z více zdrojů. Co je tedy důvěryhodné? Samozřejmě špatná diagnóza může prodloužit návrat a kdo prodělal těžší formu infekční mononukleózy, ví o čem je řeč. Trochu udivující je právě ona dlouhá diagnostika, nicméně i to známe z vlastní praxe. Každý si to musí přebrat sám. (Pozn. autora: Pro nás Coe zůstává nadále inspirující běžecká ikona a jeho táta inovátor běžeckého tréninku. Společně se tato dvojka zapsala do dějin běhů na střední tratě.)
Aby to bylo fér, Britové nezůstali Finům nic dlužni. Britský tisk systematicky obviňoval z dopingu nejen sportovce z tehdejší Německé demokratické republiky a Sovětského svazu, ale cíleně také atlety z Itálie a Finska. Tedy ze zemí, jejichž běžci znamenali také konkurenci pro Brity. Finy obvinili z krevního dopingu. Někdy, když tak nad tím přemýšlíme, vytane nám mysli české přísloví „Potrefená husa nejvíc kejhá“ anebo „Zloděj volá chyťte zloděje“.
Ale zpět k české atletice. I v ní najdeme obdobný případ, který se řešil na nejvyšší atletické diplomatické úrovni. Jméno Helena Fibingerová zná snad každý příznivec české atletiky. Mistryně světa ve vrhu koulí z Helsinek, první žena, která překonala hranici 22 m a dodnes drží světový halový rekord 22,50 m (1977 v Jablonci).
Do sezony v roce 1985 vstoupila podobně jako Machura vítězství na halovém mistroství Evropy. V Aténách vyhrála výkonem 20,84 m. Po závodě však přišla ledová sprcha, dopingová kontrola, kterou Fibingerová po závodě absolvovala, ukázala pozitivní výsledek.[1] Dnes už se o tomto případu takřka nikde nedočtete. První, kdo jí po letech veřejně obvinil z dopování, nebyl nikdo jiný než Václav Pacina, který po roce 1989 zveřejnil sérii pseudo-investigativních článků o dopingu v Československu. Je pravda, že není dobře, aby se tato doba přecházela mlčením, ale dělat z toho štvanici na naše úspěšné reprezentanty, asi nebyla ta správná volba. Škoda, že se třeba nezeptal Coa na jeho údajný pozitivní test. Jak už jsme psali, Finové špinili Brity, ti zase je. A pak se v tom vyznejte.
Nicméně pravdou je, že Helena Fibingerová měla pozitivní test na HME Evropy v Aténách v roce 1985. Sama Fiibngerová se k této problematice nechce vůbec vyjadřovat, čemuž se nelze divit. Nevím, co si Pacina od obvinění sliboval, ale rozhodně nemohl čekat od nikoho, ať již bral anabolika či nebral, že řekne: ano pane Pacina, máte pravdu, brala jsem 100 mg Stromby denně. Kaji se za to, vrátím všechny medaile, zrušte moje výkony a zapomeňte na mne. Chybí ten kontext, který Pacina znal, nemohu si pomoci. A pak je tu druhá stránka, celá historie tohoto případu.
Jaká tedy ona historie dopingového případu Heleny Fibingerové byla? Děj celého příběhu se začal odehrávat ještě v Praze, před odjezdem do Atén. V únoru podstoupila Fibingerová test v pražské laboratoři, přičemž výsledek vyšel hraniční, spíše lehce pozitivní. Přesto do Atén na odjela. Nutno dodat, že v té době se již delší dobu necítila dobře, přičítala to však spíše ženským problémům. V Aténách však přišel po vítězství šok. Vzorná socialistická sportovkyně, členka strany, měla pozitivní dopingový nález.
Rozjel se kolotoč, ve kterém se významně angažoval tehdejší místopředseda ČOV a současně místopředseda evropské atletické federace Rudolf Dušek. Hned po návratu absolvovala Fibingerová vyšetření, které prokázalo vysoké hodnoty testosteronu. Následně v ostravské nemocnici zjistil tým lékařů pod vedením MUDr. Kempného nezhoubný nádor v břišní dutině, který produkoval testosteron. Lokalizace nádoru současně vysvětlila, proč své problémy původně přičítala ženským problémům. Lékaři nádor operativně odstranili a následovala nezbytná rehabilitace. Hladina testosteronu se po odstranění nádoru vrátila do běžných hodnot.
Na diplomatické frontě bylo počínání také úspěšné, aktivita Duška a lékařů z Ostravy vedla k uzavření případu s tím, že se nejedná o doping, tudíž není třeba ani žádných sankcí. Medaile a první místo Heleně Fibingerové už nikdo nevezme. Lékařské zprávy měl v rukou odborník nad jiné povolaný, Arne Ljungquist, vicepresident IAAF, lékař specializující se na ledvinová a kardiovaskulární, současně velmi aktivní v boji proti dopingu. Ten psal také závěrečnou zprávu. Ljungquistův závěr obdržel i Dušek, který ho má stále uchovaný ve svém bohatém osobním archívu. Nikdo tento závěr nikdy, ani na mezinárodní úrovni, nezpochybnil. Tolik dva příběhy, které ilustrují určitou historickou etapu nejen v atletice, ale můžeme říci ve sportu obecně. Všimněte si role bulváru a odpovězte si sami. Ex nihilo nihil fit.
[1] Pozn. autora – Fibingerová měla poměr testosteron-epistestosteron vyšší, než bylo povolené. Epistestosteron je metabolit testosteronu a jejich poměr je obvykle 1:1, zvýšil-li se na 6:1, považovalo se to za pozitivní, s tím, že sportovec mohl používat syntetický testosteron. Na druhou stranu to nemuselo být jen dopingem, protože i třeba u mužů s četností 1:2000 se vyskytuje genetická porucha, vedoucí k falešně pozitivnímu testu, neumí totiž metabolizovat testosteron na epitestosteron. Pokud tedy nahlásila laboratoř poměr testosteronu k epitestosteronu v moči větší než 6 : 1, následovalo další povinné šetření včetně endokrinního, k určení, zda byl tento poměr způsobený fyziologickým nebo patologickým stavem či je čistým dopingem (vzpomeňte na Salazarova kouzla s adrogelem). Dodejme, že z lékařského hlediska existují benigní nádory, které testosteron mohou produkovat.
Původně jsme měli napsán úplně jiný úvod, ale směšný tříměsíční trest pro Sinnera za dvojí pozitivní nález anabolického steroidu, v tomto případě klostebolu, vyvolává spoustu otazníků. A není to první otazník v historii dopingu. Potrestán, respektive spíše nepotrestán byl i díky tomu, že spolupracoval a za vše mohl člen jeho týmu – fyzioterapeut. Sinner „nasypal“ při masáži z kontaminovaných rukou maséra, řečeno jednoduchou mluvou sportovní. Škoda, že se nikdo neptal, jak to že měl tedy fyzioterapeut kontaminované ruce a tudíž musel pracovat se zakázanými látkami. Šwiateková pro změnu měla zdroj v jinak neškodném melatoninu, který si vzala kvůli spaní (při jet lagu funguje – melatonin). Therese Johaugová pro změnu v jelením loji na rozpraskané rty. Jiný sport, jiné posuzování – vyfasovala 18 měsíců. Alberto Salazar zase zkoumal na svém B týmu, kde se nejlépe vstřebává androgel a kolikrát denně je třeba ho aplikovat, aby účinkoval, ale člověk zůstal negativní. Jeho A-tým nikdy neměl pozitivní dopingový nález, nicméně velmi zajímavý výzkum, jehož výsledky nikdy nepublikoval[1].
Tímto úvodem jsme chtěli říci, že se z dopingu stalo velké politikum, nejen sportovní. A v tomto kontextu a kontextu doby je třeba hodnotit jeho české aktéry. Jejich bezmyšlenkovité odsouzení je stejně snadné jako glorifikace. Řada aktérů by si zasloužila místo v Síni slávy české atletiky, protože ač měla prohřešek, měla naopak jiné, ať to zní jakkoli paradoxně, přednosti. Proto jsem se rozhodl vedle těch slavných psát i o těch, kteří proslavili českou atletiku, ale nicméně ona se k nim zachovala více či méně nevděčně. Nejhorší je, že některým bylo odpuštěno, jiným nikoli. I to stojí za zamyšlení.
Padouch nebo hrdina, byli jsme kdysi jedna rodina
Trochu jsem to v titulku upravil právě proto, že náš aktér je ukázkovým příkladem houpačky života – nahoru, dolů, nahoru, dolů… Nikdo by to nevymyslel lépe než sám život. Největší případ dopingové historie české atletiky byl pozitivní test reprezentantů Zdeňky Šilhavé a Remigia Machury při Evropském poháru 1985 v Moskvě. Zatímco Šilhavá se stala jedním z mnoha dopingových případů, Machura se k dopingu přiznal s přímostí sobě vlastní. A jeho životní houpačka pokračovala. Kdo to tedy je, ten Machura.
Remigius Machura, rodák z Rychnova nad Kněžnou, pochází ze sportovní rodiny. Talent, jak se říká od Boha, se v něm spojil s pracovitostí a touhou uspět. Kdo neví, jeho bratr Martin byl vynikající vícebojař a oba dirigoval táta, sám také výborný sportovec. Otázkou zůstávalo, který sport si nakonec žák Machura zvolí. Rozhodly to školní závody, vyhrála tedy atletika a z ní vrhy a hody. Machura totiž na oněch školních závodech zvítězil ve vrhu koulí, ale chytlo ho to natolik, že začal systematicky trénovat. Zanedlouho se stal dorosteneckým přeborníkem a dokonce zvládal i trojboj koule, disk kladivo, všechno vítězně. V juniorech již neměl konkurenci.
Remigius Machura v dresu Sparty Praha (upraveno)
Táta je učil, že chtějí-li něco umět, musí si to prvně nastudovat. Machura studoval a přemýšlel. Tehdy nebyly sociální sítě, všechno se muselo načíst, zjistit a zapamatovat. Pamatoval si dost a o každém tréninku přemýšlel. Od každého trenéra si něco odnesl. V Rychnově ve Spartaku prošel rukama trenérů Hamáčka, Paštiky a později Friedricha. Neustále se lepšil a dorostenecké výkony neunikly zástupcům pražských oddílů. Tehdy se dotvářel systém vrcholového sportu, jehož článkem byla i vrcholová střediska mládeže a s nimi související sportovní třídy. V 17 letech přestoupil do oddílu VŠ Praha a stal se studentem 3. ročníku Gymnázia Nad Štolou. Ve sportovní třídě vydržel rok a čtvrťák absolvoval na večerním studiu. Ve vysokoškolském oddíle se ho ujal Martin Kunc. V devatenácti, v roce 1979, se stal Machura juniorským mistrem Evropy. Někdy tehdy dostal první nabídku komplexní podpory. A jak ho to učil táta, sednul si a přečetl si co bylo dostupné, aby věděl, do čeho jde. Poradil se také s lékařem a odmítl. Nic se nestalo, dál fungoval v systému. Tehdy se také vsadil s Jardou Brabcem z Dukly, že za dva roky, tedy v jednaosmdesátém, hodí 21 metrů. Ten rok obsadil 4. místo na HME a stále se lepšil. Nabídka na podporu byla pořád otevřená. Někteří jí podlehli, jiní nikoli a buď se sportem skončili anebo se vrátili z Prahy do regionů. To ovšem neznamenalo, že tam komplexní podpora neexistovala. Centrálně řízený systém vrcholového sportu zahrnoval nejen střediska v Praze, ale i třeba v Ostravě, Brně. Jako vždy záleželo na lidech. Machura v tréninku přidával, rostla zátěž, a čím častěji reprezentoval, tím více zjišťoval, že tudy cesta nevede. Ve sportu na top úrovni nejde jen o to, absolvovat největší tréninkovou zátěž, ale také dobře regenerovat. Platí, že ne každé tělo snese vrcholový trénink a ten top je vyhrazen jen málo početné skupině jedinců. Paradoxně vždy největší rezervy jsou v regeneraci než v tréninku. To cítil i Remek, po dlouhém zvažování pro a proti na podporu kývl. Nešlo mu ani tolik o rozvoj silových parametrů jako o podporu regenerace. Zdá se to paradoxní, ale právě z toho důvodu brali anabolika třeba běžci. V předzávodním období, kdy je největší speciální zátěž a současně nejméně příznivé počasí, organismus ve je vyčerpaný, nízké dávky anabolik (10-15 mg) výrazně urychlily regeneraci po zátěži a přispěly k udržení zdraví. Zná to asi každý atlet, máte týden do zahájení sezóny, cítíte formu jak hrom a nejednou onemocníte. Většinou je to nějaká viróza, ale u vrhačů to bývají také různá svalová poškození. Proto vrhači užívali větší dávky. Remek k tomu přistoupil tak, že anabolika dávkovaná zkušeným lékařem v určité části roku znamenají lepší regeneraci a chrání tak nejen před zdravotním výpadkem, ale vlastně chrání jeho zdraví. Fungovalo to dokonale, nejen že překonal 21 m a Brabčáka to stálo tři litry whisky, ale hlavně na památném mistrovství Evropy v Aténách v osmdesátém druhém roce obsadil 3. místo (naše medailová bilance byla dnes neuvěřitelných 1-4-4). O rok později na našem výsledkově nejlepším MS v Helsinkách obsadil 3. místo. Pak přišel nešťastný rok 1984 a bolševikem rozhodnutá neúčast na LOH v Los Angeles. Stran české reprezentace to mohla být paráda, silná generace v čele s Bugárem, Kratochvílovou a dalšími. Co jméno, to potenciální medaile nebo finálové umístění. Někteří mlčeli, jiní se tiše vztekali, další více či méně protestovali, našli se i tací, co souhlasili. Machura měl tehdy krátký distanc. Co to bylo za průšvih? Kravina. Ač v Helsinkách obsadil 3. místo výkonem 20,98 m, vyfasoval od komunistických funkcionářů stopku. Jako věřící se před pokusy křižoval, což jim bylo trnem v oku. Byť se křižovali další atleti, odnesl to exemplárně Machura. Jak sám říká: „85 % tehdejších členů týmu bylo v KSČ“. On sám tam nikdy nevstoupil. Jeho názory byly jasné a občas zněly hodně nepříjemně. Získával pověst rebela. (Pozn. autora k jeho odmítnutí členství v KSČ. Díky několikanásobné vlastní zkušenosti mohu objektivně posoudit, co znamenalo odmítnout vstup do KSČ a naopak prezentovat se jako věřící. Moc takových tehdy nebylo.) Ale k meritu věci, jeho prořízlá, nebo spíše upřímná huba, mu také moc nepomáhala. Nikdy. To se mu vymstilo, když měl v roce 1985 pozitivní dopingový nález. Ten rok sezonu začal báječně, stal se halovým mistrem Evropy. V letní sezoně byl jeden z vrcholů sezony Evropský pohár (současným ekvivalentem je ME družstev), kde Remek skončil druhý. Po různých šachách byl nakonec vybrán k dopingové kontrole. K jeho smůle komisaři poslali vzorky k analýze do nově vybavené laboratoře v Kolíně nad Rýnem místo původně očekávaných Helsinek. Machurův vzorek byl pozitivní na tehdy oblíbený stanozolol. Průšvih byl na světě. Remajs byl v pohodě, pokud už došlo k selhání systému, řešilo se to obvykle ohlášením nemoci závodníka a pak se případ nechal postupně vyšumět. V případě rebela Machury to bylo jinak. Navíc, jak už jsme zmínili v úvodu, tehdy byla pozitivně testována i Zdeňka Šilhavá. To už nešlo ututlat. Oba čekal dvouroční distanc. Machura byl vyřazen ze SVS, zůstal bez příjmu. Nastala smutná situace, měl mladou rodinu a byl bez práce. Remek se s tím vyrovnal po svém, začal pracovat jako stavební dělník. Tehdy byly pytle cementu větší, silová příprava pokračovala, což trochu ironizujeme. Po roce a půl sepsal supliku a na základě žádosti mu byl zbytek trestu prominut. Vrátil se v dobré formě, neuměl totiž zahálet a žehrat na špatný osud.
Hned v roce 1987 překonal v srpnu národní rekord výkonem 21,93 m. Rekordní výkon vydržel 30 let, než ho překonal Tomáš Staněk. Mimochodem, Machura se podílel na jeho přípravě pět let. Ani vstup do roku 1988 nebyl špatný, znovu stal halovým mistrem Evropy. V létě obsadil na letní olympijských hrách v Soulu obsadil páté místo. Tyhle úspěchy už dosáhl v dresu Dukly pod vedením svého dřívějšího soupeře Jardy Brabce. Z Dukly potom odešel po sezoně 1991 do Sparty. Té zůstal věrný dodnes. Pracuje zde nejen jako trenér, ale aktuálně také oddíl vede. A nebyl by to jeho život, kdyby také coby bafuňář zažíval vzestupy a pády. Spartu vedl, nevedl, novu vedl. Zkraje 90. let se ocitl ve vedení československého atletického svazu, po boku bývalých komunistů. Hodně se jich tehdy členství zřeklo. Ale stejně změny žádné neprosadil, jak si jednou sám povzdechl. Ten systém je neuvěřitelně rigidní a nepružný.
Proč je „enfant terrible“ české atletiky? Je skutečně rebel? Samorost Machura anebo jak ho nazval sportovní novinář Lacina „Člověk z lesa“ si dovolil se k dopingu přiznat a otevřeně o něm hovořit. To je první hřích. Druhý: říká, že doping je ve sportu stále a není proti, pokud by byl legalizován. A do třetice, zůstává v některých věcech kritický k vedení ČAS, což mu také na oblibě nepřidá.[2] Přitom málokdo má tolik zkušeností ze závodnické, trenérské i funkcionářské práce. Jestli si někdo zaslouží metál za celoživotní práci pro atletiku, je to právě Remigius Machura.
Na Wikipedii se píše, že doping Machury a Šilhavé byl největším dopingovým průšvihem české atletiky. S tím lze souhlasit. Všechny ostatní jsou v porovnání s ním nicotné. Může za to Machurův otevřený přístup. Historickou, nikým nezodpovězenou otázkou zůstává, proč k pozitivnímu nálezu v době pretestingu došlo. Všichni reprezentanti s podporou, než vycestovali, museli projít v pražské laboratoři kontrolou, zdali nejsou pozitivní. Jenže žádný systém není dokonalý. Asi by nevadilo, že ač původně neměl na doping jít, byl v Moskvě z nějakého důvodu „dovybrán“, ale nikdo netušil, že vzorky místo do Helsinek poputují do Kolína (nad Rýnem), kde měli citlivější a novější přístroje. Soudruzi prostě udělali chybu, nebo vadilo, že je Remek lepší než němečtí a sovětští vrhači? To už jsou spekulace.
A současnost?
Machura je aktuálně opět šéfem správní rady atletické Sparty a obyčejným trenérem houfu vrhačů a dalších atletů. Třeba je někdy mezi nimi nový Staněk. Dál postává na atletických závodech a bedlivě sleduje výkony stávající i nastupující generace.
[1] Tedy, taky jsem zkoumal leccos, třeba proces aklimatizace, změny biochemických ukazatelů vlivem zátěže, ale zkoumat anabolika a hledat hranici, kde jsem už pozitivní, to mne v životě nenapadlo. Taky jsem proti Salazarovi výsledkový břídil. (pozn. autora)
[2] Pozn. autora: mohu dodat jediné – cokoli jsem si Remigiem Machurou domluvil, platilo. Na školení trenérů fungoval skvěle, uměl zaujmout a předat nejen vědomosti, ale i nabyté zkušenosti, kterých měl bohatě. Mnoho reprezentantů včetně Tomáše Staňka prošlo jeho rukama. V konci mé dráhy bylo smutné, jak se snažili někteří agilní zástupci ČAS eliminovat jeho působení i v roli lektora. Když jsem se ptal proč? Kdo měl doping, nemůže nejen dělat trenéra (přihlásil se tehdy zkusmo do konkursu na trenéra SCM) , ale ani působit jako lektor při vzdělávání trenérů. Nevíš-li jak, použij nesmyslný argument. Přitom jsme měli s Remkem domluvu, že nebude kritizovat svaz, ale jen se věnovat výuce. Dodržoval to, výuka byla „apolitická“. Totéž platilo pro organizaci HAM ČR, můžu říci, na Machuru bylo spolehnutí. V dnešní době neuvěřitelná vlastnost – co slíbil, to udělal dobře a hlavně včas. Ač se to podle výše uvedených řádků nezdá, ne vždy jsme si spolu notovali, ale dokážeme se tomu zasmát a bavit se spolu. To je důležité, správný postup může vzejít z tříbení zcela rozdílných názorů. A pokud pro to není prostor, je něco špatně. Á propos, to spíše účastní trenéři vnímali tehdy práci svazu jako špatnou. Jeden z nich dokonce prohlásil: „Na svazu by si měli uvědomit, že bez naší práce by nebylo atletiky“. Tak to tedy bylo.
