Síň slávy české atletiky – K poctě těch, kteří se zasloužili o českou atletiku

8 února, 20238 února, 2023

Karel Kolář

* 16. 12. 1955 Jindřichův Hradec † 4. 10. 2017 Jindřichův Hradec

OH 1980 Moskva – 13. místo, ME 1978 Praha – 2. místo 400 m, 3. místo 4x 400 m, HME 1979 Vídeň – 1. místo 400 m, 1980 Sindelfingen – 2. místo

Československý rekordman na 400 m časem 45,77 s, v hale 46,21 s

5x mistr Československa v individuálním závodě, 3x halový mistr ČSSR, 1x mistr ČSSR ve štafetě

Nejlepší atlet ČSSR 1978, 1979

Krátká, ale zářná, tak by se dala stručně popsat kariéra jindřichohradeckého rodáka Karla Koláře. Naposledy jsme se potkali na pohřbu Božana Doula ve Vacově a byl jedním z mála atletů, kteří se s ním přijeli rozloučit. Pak už jsem ho vídal jen letmo při některých závodech. Karel byl poctivý kluk a dříč, občas průserář. To se mu vymstilo v Rudé Hvězdě a přišel tak o jednu sezonu z již tak krátké kariéry.

Ve škole vynikal více sportem než známkami, rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale ani mezi propadlíky. Prostě normální kluk té doby. Měl rád fotbal a hokej, více fotbal a mnozí v něm viděli, a oprávněně, velký talent, který to jednou může dotáhnout přinejmenším do ligy. Osud však tomu chtěl jinak. Tehdy řediteloval na vesnické základce v Nové Včelnici Josef Jelínek, atletický trenér, který objevil pro českou atletiku nejeden talent. Karel nemohl jeho bedlivému oku uniknout. Jelínkovi se podařilo nemožné, přesvědčit Karla, aby svůj čas dělil mezi atletiku a fotbal. Ten mu nezakazoval, ale bral ho za trénink všestrannosti. Navíc byl Karel od přírody silný a obratný. Vlastně, jak tady vzdychám při psaní u každého jména, deset patnáct shybů, výmyk na doskočné hrazdě, kotoul či přemet, to tehdy byla samozřejmost. Karel se měl v Jelínkových očích stát sprinterem. Trpělivě ho učil nízký start, běh nemusel, ten mu šel od přírody. K rychlosti měl překvapivě dobrou i vytrvalost.

Na gymnázium to nebylo, ale vyučit se nástrojařem v místní Učňovské škole nebyl problém. Blížila se vojna a nabídky Dukel a VTJ se hromadily, jenže fotbalové. Rozuzlení bylo pro leckoho překvapivé, Karel odolal vábení fotbalu a k radosti Jelínka se rozhodl pro atletiku v Rudé hvězdě. Tam se dostal do rukou Miloše Písaříka. V té době už uměl čtvrtku za padesát a Miloš v něm spíše viděl, vzhledem k jeho vytrvalosti, půlkaře. Netrvalo dlouho a osobák na 400 m stlačil pod padesát, což bylo dílčí zlepšení na cestě k budoucímu půlkaři. Tehdy se jezdilo na rehabilitační pobyty, dukláci třeba do Tatranských Matliárů, Rudá hvězda třeba do Mariánských lázní. Při jednom pobytu se atleti zapomněli a následovala přestřelka s frťánky. Veselá noc s kamarády končila nad ránem. Jenže co čert nechtěl, návrat veselé partičky nezůstal nepovšimnut. Život umí být někdy pěkná potvora. Karel, místo aby mlčel a kál se, řečnil. On to tak měl, stejně jako mnoho jiných, kterým alkohol rozvazuje jazyk. Většinou tohle bububu skončilo u sportovců nějakým napomenutím, týdenním trestem. Jednou za čas se ale z toho stala velká akce. A průšvih byl, že Karel měl už z dřívějška drobné kázeňské vroubky, vesele mluvil, a tak se to sečetlo, přidalo se, že není zatím žádný hvězda a výsledkem bylo přeřazení k pracovní četě. Hodně tvrdý trest za pár frťanů navíc.

Místo dvoufázového tréninku makal na stavbě a na trénink mohl zapomenout. Když zbylo po práci více času, hrál s kluky fotbal. Aby se neřeklo, občas šel běhat do Stromovky. Ta, kdyby mohla, vyprávěla by neuvěřitelné příběhy atletů, kteří v ní trénovali, co se jim honilo hlavou, výhry, prohry. Karel na atletiku naštěstí nezanevřel, jen nechtěl zůstat v Praze. Kývl na nabídku Jablonce. Tehdy byla jablonecká atletika na výsluní. Zasloužili se o to předseda oddílu Vašek Poláček a Miloš Dajbych, šéf Komise vrcholové atletiky a jak se říkalo, strůjce nezapomenutelných atletických úspěchů 80. let minulého století. Zatímco v Praze se trénovalo ve dvou nafukovačkách s krátkým oválem, v Jablonci byla hala s 300 m oválem. Ona je tam vlastně dodnes, ty nesnesitelně ostré zatáčky pro běhy nejsou nic moc, zato 100 m rovinka, to bylo tehdy pro sprintery něco. V Jablonci fungovalo dobře i Středisko vrcholového sportu. Bylo rozhodnuto. Oznámil doma rodičům, jdu do Jablonce. Moc se jim to zprvu nezamlouvalo, ale Karel je přesvědčil. Jako vyučený nástrojař dostal práci v Autobrzdách, sehnali mu podnájem a zajistili zkrácení úvazku na 36 h (tehdy se pracovalo 42 hodin), aby měl více času na trénink. Pod křídla si ho vzal Vladimír Zelinka. To taky nebyl žádný profi trenér, jak bylo zvykem na Dukle či RH, ale pracoval v Nisasportu, a proto se trénovalo především odpoledne. Do tehdejší Zelinkovi party zapadl bez problémů. Trénoval tvrdě, ale stejně tak dbal na regeneraci. Ta byla tehdy v Jablonci na výborné úrovni. Dřel a věřil, že ještě něco dokáže. Chtěl zapomenout na těch 49,1, co běžel když byl přeřazený do pracovní čety. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré. To se ukázalo v Karlově případě. V Jablonci jsou tvrdší podmínky než v Praze, hlavně v zimě, Karlovi to nevadilo. V sedmasedmdesátém stál znovu na startu mistrovství ČSSR. V malé vítkovické hale se probojoval do finále proti tehdejším hvězdám Tulisovi, Kárskému a Kodejšovi. V konci se prodral před Tulise a vybojoval svoji první individuální medaili. Titul se štafetou Rudé hvězdy nepočítal i když to bylo slavné vítězství. Dali tehdy v Bratislavě na frak favorizované Dukle.

Pro Karla i Zelinku to bylo velké povzbuzení. V létě, zase v Ostravě, byl na mistráku čtvrtý. Štvalo ho, že skončil bez medaile, ale už všichni věděli, kdo je Kolář. I Čeněk Kohlmann tehdy psal v Československém sportu, že je velkým příslibem české atletiky. Do přípravy na další se sezonu se pustili ještě s větší vervou. Nejraději trénovali doma v Jablonci. Karel měl rád svůj zažitý rytmus a klid, nerad ho opouštěl kvůli reprezentačním soustředěním. Doma měl všechno co potřeboval a kousek od sebe. V evropském halovém mistrovství sice ještě neuspěl, ale zaběhl nový český rekord 47,96 s. To už s ním počítali do čtvrtkařské štafety pro srpnové mistrovství Evropy v Praze. Dva týdny před Evropou zaběhl 46,13, překonal nejen Tulisův rekord, ale bylo jasné, že směřuje na „Evropě“ nejen do štafety, ale také na start individuálního závodu na 400 metrů.

Mistrovství Evropy se konalo v roce 1978 na přelomu srpna a září. Tenkrát nikdo o žádném oteplování nevěděl a v Praze panovala naopak zima sklonku podzimu a ne léta. Památného 30. srpna odstartoval Karel svůj nesmrtelný příběh. Časem 46,33 s postoupil z rozběhu a překvapil všechny, zaběhl totiž druhý nejrychlejší čas ze všech čtvrtkařů. Jen o sám věděl, že to bylo s velkou rezervou. Moc se nebavil, zmizel a chystal se na semifinále. Jen Zelinka věděl, co se mu honí hlavou. V semifinále nafasoval třetí dráhu a před startem se snažil zahnat vtíravé myšlenky na finále. Žádná taktika, po výstřelu za to vzal hned o začátku. V konci si dovolil zvolnit, byl druhý a ve finále. Čas 46,28 s rezervou ho potěšil. Věděl, že má formu. Zelinka před finálem taktiku neřešil, spíše ho usměrňoval: „…je to závod jako každý jiný. Nevzrušuj se tím, že je to finále mistroství Evropy“. Tu radu si pamatoval, ale stejně nervozitu zaháněl těžko. Při rozcvičení byl nesvůj, všechno to napětí z něj spadlo až v blocích. První start se nepovedl, ulil se Hermann. Znovu zaklekají do bloků, Karel je soustředěný sám na sebe. Druhý start se povedl. Běží co může, v rovince před sebou vnímá Hofmeistera, na zrychlení už ale nemá. Přesto se mu přibližuje, Hofmeisterovi docházejí síly rychleji, jenže ještě dříve je tu cíl. Zatímco Hofmeister padá vysílením a stadion opouští na nosítkách, Karel běží čestné kolo. Teprve teď vnímá jak stadion bouří. Dlouho jsem potom neviděl naplněný jásající Rošičák a už bohužel asi neuvidím, ale to je jiná kapitola české atletiky. Na tabuli se objevuje čas – 45,77 s, který bude na dlouhou dobu českým rekordem. Až v roce 2012 ho překoná Pavel Maslák. Šampionát nekončí a Karla čekají štafety. Jeho výkon kluky namotivoval. Ke svému stříbru si přidal v památném štafetovém finále 3. září bronz. Společně s Frantou Břečkou, Josefem Lomickým a Mirkem Tulisem ho ověnčili novým československým rekordem 3:04,0 min.

*Bronzová štafeta Tulis, Břečka, Lomický a Kolář (převzato z internetu)*

V roce 1979 se stal ve Vídni halovým mistrem Evropy a časem 46,21 zaběhl nejlepší světový halový výkon. Škoda, že se tehdy nevedly rekordy. Po světě se stále běhalo v různých halách a ještě chvíli trvalo, než se sjednotil ovál na 200 m. O rok později v německém Sindelfingenu vybojoval stříbro. O to více se těšil na olympiádu. Jenže zranění v kotníku ovlivnilo přípravu, přesto vybojoval celkové 13. místo. Štafeta skončila ve finále sedmá. Na domácí půdě získal Karel pět individuálních titulů mistra Československa, tři halové a jeden štafetový. To už ho začala trápit kolena. Artróza se vrcholový trénink nejdou dohromady. Sezona 1981 byla jeho poslední. Do fabriky se nevrátil, zajímala ho sportovní masáž a po ukončení závodní kariéry se z něj stal masér. Začal také působit jako trenér, věnoval se hlavně mládeži a nejen atletům, ale také fotbalistům. Zprvu trénoval v Jablonci, potom v AC Syner Turnov. V roce 2015 se vrátil do rodného města. I tam nemohl bez atletiky být a zapojil se do práce místního atletického oddílu SKOK, kde trénoval děti. V Jindřicháči na jeho památku pořádají Memoriál Karla Koláře. V Jablonci působil jeden čas i v zastupitelstvu, i jeho zásluhou se rekonstruovala Střelnice. Krátce po padesátce, v roce 2006 dokončil trenérskou školu a stal se trenérem 1. třídy. Prostě, byl atletem tělem i duší.

Když přemýšlím nad úspěchy tehdejších atletů, tak mnozí „experti“ v tom mají jasno. Byla to doba dopingu. Karel sám říkal, že v Moskvě byl nejlepší z těch, co nedopovali. Za to měli téměř všichni, kromě dřiny, jedno společné – pivo. Ani Karel si ho nedokázal odpustit. Tím nechci říci, že všichni byli čistí. Ale zajímavé je, že to byla pivařská parta. Škoda, že Karel umřel tak mladý, pomalu se tam nahoře schází – Jarda Brabec, Luboš Tesáček, Venca Pátek, Franta Bartoš, Míla Rezková. Zůstávají příběhy.

17 prosince, 202217 prosince, 2022

Česká atletika v roce 2022

Vyhlášením ankety o nejlepšího atleta uplynulé sezony jako by skončil atletický rok. Byť ještě svoje vystoupení měli vrchaři, a nedopadli vůbec špatně – jedna stříbrná medaile, další čtyři umístění v top desítce. Jako úspěšné hodnotilo jejich výkony i předsednictvo ČAS. A hlavně, při rostoucí konkurenci v této neolympijské disciplíně jde o velmi lichotivý výsledek. Uvidíme co dokáže minimalistická výprava na prosincovém ME v krosu. Tam bude úspěchem jakékoli umístění do top 20. Ani letos se nepodařilo nakonec dát dohromady štafetu, takže jediný úspěch, který jsme zaznamenali, připadá na první ročník, kdy se štafeta konala a konkurence ještě nebyla největší. Trochu smutná vizitka v porovnání třeba s Poláky, kteří hvězdnou štafetou obsadili i armádní MS v krose. Jejími členy totiž byly hvězdy typu Lewandowski, Ennnaoui či Rozmys.

Trochu lacinější pozlátko ankety o Nejlepšího atleta nezakrylo pravý stav české atletické reprezentace. Viděl jsem ale jen kousek, protože jsem se chtěl podívat na Mäki, a když Háma vyhlásil, že je šestá, tak jsem naštvaný televizi vypnul. Každá anketa je nespravedlivá, ale tohle bylo na mne moc. Naštěstí druhý den v novinách z toho bylo páté místo. Ale čert vezmi ankety, více nám o stavu atletiky řekne prostá statistika. Nejjednodušší je ta medailová.

HMS 0-0-0

MS 0-0-1

ME 0-1-2

MS U20 0-0-0

ME U18 1-2-0

MS kopce 0-1-0

ME kros 0-0-0

V konci doby postcovidové se řešila koncepce reprezentace pod vedením Pavla Sluky, který si uvědomoval neblahý stav české atletiky. Je tomu tak však reálně?

Pohledem statistiky zúžené na medailová umístění ano. Jestliže statistiky rozšíříme na 1.-8. místo, musíme opět říci ano. Výsledek je zřejmý, reprezentace na tom není nejlépe. Nicméně v porovnání s rostoucí konkurencí to zase taková tragédie není. Na druhou stranu je jasné, že se stále více budou prosazovat atleti z dříve atleticky nezajímavých zemí a pokud nemá česká atletika plakat nad rozlitým mlékem, je třeba s tím počítat a na rostoucí konkurenci reagovat. Jinak v atletické mapě světa budeme v té kategorii nezajímavých my.

Pohled z druhé strany: předseda hovoří o nebývalém rozvoji a zájmu o atletiku, síle atletického svazu a jeho skvělých projektech. Ty fungují především v oblasti přípravek a žactva. To sice nezaručí úspěšnou reprezentaci, ale je důvodem k chlubení kterak atletický svaz bojuje proti pohybové negramotnosti. Pojem pohybová gramotnost jsem stále ještě neskousl, za mne je pořád někdo buď šikovný anebo nešikovný. A u těch nešikovných záleželo na tom, jak se ke cvičení a sportu postaví, zdali začnou trénovat a zařadí se mezi šikovné anebo zůstanou nešikovní. Pomíjím těch pár jedinců na druhé straně Gaussovy křivky, kterým skutečně není dokonalý sportovní pohyb vlastní. Pejorativně jsem říkali, ten je levej jako šavle. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna šavle, snad proto, že když ji položíme na plocho, je zahnutá doleva. Stejně žádný nahodilý program z „leváka“ šikovného neudělá. Ale to je jiná kapitola.

Po MS v Dauhá se řešil velký počet zraněných atletů a reprezentantů s různými bolístkami. Vznikl tým okolo MUDr. Velebové, prostor dostal MUDr. Dostal a další. Ledacos se ve zdravotnickém zabezpečení reprezentace začalo hýbat. Ale otázkou je zda, to stačilo a bude stačit?

HMS je asi dobré zapomenout a nebýt vystoupení Skřivanové, stále se lepšícího Šorma a tradičně štafety 4x 400 m, skončilo HMS absolutním fiaskem. Z 13 nominovaných na medaili nikdo nedosáhl, některým se závod vysloveně nepovedl.

MS v Eugene byl hlavní vrchol. Dopředu zarážející pragmatický přístup některých reprezentantů, raději budu startovat na ME, kde mám větší šanci na úspěch, je trochu proti logice věci být co nejúspěšnější a vítězit. Ten pragmatismu chápu u starších sportovců na sklonku kariéry, jejichž bolavé tělo dva vrcholy krátce za sebou nemusí přežít, ale nikoli u těch v plné výkonnosti. Tady klobouk dolů před Mäki, Hrochovou, Mezuliánikovou. Kdysi to bylo tak, že vrchol byla olympiáda, pak MS a teprve potom ME. Každý chtěl na olympiádu. To už neplatí. Platí to, že relativní úspěch na nižší soutěži zajistí další období poklidného sportovního života. Už za socíku jsem tvrdil, že průměrování jak tréninkových ukazatelů, tak výsledků vede jen k trvalému poklesu. Každý další průměr je totiž horší a horší. A když si ten průměr nastavím za cíl, tak nikdy nebudu první. Naše atletika byla vždycky postavena na mimořádných jedincích, kteří začasto vyrostli mimo systém. A jednoznačně to nebude jinak ani v budoucnosti blízké i vzdálené.

U MS jsem si každý den dělal přehledy, jak kdo závodil. Nominováno bylo 24 lidí, medaile jedna, bronzová. První co bylo markantní, byl opět velký počet zraněných a dalších bolístek. Některé lezly na povrch až tam, jiné si přivodili reprezentanti při startu. Nezaznamenal jsem u jiných výprav tolik výpadků ze zdravotních důvodů. Už je to kolovrátek, ale několikrát jsem psal, že asi něco děláme špatně a evidentně jsme se nepoučili anebo vyvodili špatné závěry. Nevím. Sebelepší zdravotnické zabezpečení to asi nevyřeší, ta chyba se mi zdá být hlubší a troufnu si říci spíše metodická.

Co s lékařským zabezpečením? Snažil jsem se dostat do školení trenérů nějaké přednášky na téma prevence. Stejně tak se snaží doktorka Velebová. Práci Jirky Dostala do tohoto schématu nepočítám, pro něj je to byznys, který ho baví. Ale takto problém s četnými zraněními nevyřešíme, nehledě na to, že to není záležitost Velebové nebo Dostala, ale zcela jistě metodiky. (Obsah tréninku včetně regenerace za dosavadní sportovní kariéru. Bolístky se sčítají a pak se projeví se často s odstupem, obvykle když to člověk nejméně očekává.)

Druhou věcí je načasování formy a vyrovnání se s podmínkami. To také nebylo u všech ideální, navzdory přípravnému kempu. Výsledek reprezentace samo předsednictvo ČAS hodnotilo jako nepodařený.

O to s většími nadějemi vzhlíželi atleti k ME. Menší konkurence měla zajistit větší úspěchy. Bohužel tahle logika opět neplatila. Nejsmutnější je, že z rekordní 55 členné výpravy podávali někteří výkony na úrovni 60. let minulého století a zní to blbě, dostali by „na prdel“, kdyby vedle nich běželi tehdejší reprezentanti na proslulé Siberově škvárové dráze. A zase ta zranění. Když se podíváte na sociální sítě reprezentantů, tak všichni makají, všichni jsou připravení bojovat. Realita je pak jiná. Po neúspěchu se najednou ukazuje, že tenhle má už od jara tyto problémy a vlastně ani se pořádně nemohl připravit, jiný se zase zranil před odjezdem, ale jede to zkusit. A pak, komentáře po vystoupeních, to je kapitola sama za sebe. Líbí se mi Lada Vondrová anebo Moira Stewartová, nepovedlo se to, jsem sama na sebe naštvaná, musím víc trénovat anebo něco udělat jiného. Nejsem spokojená. Budu dřít dál a chci větší úspěch. To je správný přístup. Protože všichni víme, že skutečně jsou dny, kdy nic nedaří, ale nemohu přeci říkat, že jsem spokojený s průměrným vystoupením: I veřejnost těžko skousávala v diskusích vyjádření, užili jsme si to, nakonec jsme spokojení se svými vystoupeními. Tato vyjádření by měla varovat. Nejezdím si užít, jezdím primárně bojovat o úspěch. Když se daří, mám úspěch a radost a užívám si obé, to je pravda, ale nikoli při výkonech z 50. let minulého století. To veřejnost vnímá citlivě, jak ta orientovaná, tak někdy až zle ta amatérská. Reprezentanti mají ideální podmínky pro přípravu, mnozí je využívají naplno s dlouhodobými soustředěními v Africe, na Kanárech. To je správně, ale na ke straně nákladů musí být vyvážená stran příjmů, a to není. Dobrý ekonom by tedy měl zasáhnout.

Nedávno jeden moudrý muž, profesor Kašpar, shrnul problém dnešní naší společnosti do vět: Chybí nám stud a pokora. Jsme země, kde nic není hanba. Nacházíme se ve stavu mezi Alzheimerem a narkózou. Alzheimer nás učí zapomínat, co bylo, a narkóza nám neříká, co je teď.

Proč sem dávám ten citát. Právě v kontextu prezentace atletů na veřejnosti. V momentě kdy se vytváří dojem, parafrázuji, pohoda, klídek, tabáček… není, to asi ono a nevytváří to dobrý dojem. Zapomněli jsme co bylo dobré a nejsme s to určit, co je správné nyní.

Pak tu máme propadák v Cali a MS U20, kde ale může být důvodem, že část reprezentantů podlehla místní kuchyni. Je otázkou nakolik to může být omluva. V mladší kategorii se konalo mistrovství Evropy. Medailová bilance kategorie U18 byla vlastně nejlepší 1-2-0. Otázkou je, zdali se nám podaří tyhle medaile přetavit v medaile z OH, MS nebo ME dospělých. Zatím je efektivita velmi nízká.

Zdá se, že se potápíme hlouběji a hlouběji. Z medailistů zůstal aktivní pouze Vadlejch. Kdo nahradí Špotákovou, Holušu a další? Byla by škoda klesnout až na samé dno. Možná by si vedení svazu mělo uvědomit, že jedna věc je realizovat mnoho grantových programů na podporu pohybové gramotnosti, druhou je ale reprezentace, která je výkladní skříní každého svazu. O pohybovou gramotnost se má primárně starat Sokol, Orel, to co dřív bylo ZRTV a svazy se mají starat o rozvoj svého sportu. Ten nám skutečně přípravky nezajistí. Tyto spojené nádoby musí být v rovnováze, což v atletice, si troufnu říci, nejsou. Naše výkladní skříň se neleskne, je zašpiněná a občas z ní něco vykoukne, zazáří. Ale chtělo by to, aby zářila celá. A nejhorší je, že mladá generace zatím není schopná nahradit tu odcházející. Ano, Barbora Špotáková či Jan Železný se rodí jednou za čas, ale vždycky jsme měli dvě tři takové medailové stálice. Nemusím daleko do minulosti, Kratochvílová, Kocembová, štafeta, Fibingerová, Bugár, Valenta, Machura a další, potom Železný, Dvořák, Šebrle, Bába, vždycky někdo byl. Nyní, co skončila Bára Špotáková, obávám se, že posledním mohykánem oštěpu bude Jakub Vadlejch. A to třeba v oštěpu žen nevisí medaile tak vysoko, jako když Bára bojovala s Abakumovou či Němkami.

Každá disciplína prochází nějakým vývojem, stejně tak se mění generace atletů, ale v té nadcházející těžko hledat medailistu OH či MS, o ME můžeme diskutovat. Pomalu stárnou právě Vadlejch, Mäki, Staněk. Můžeme se bavit co Skřivanová, Kopecký, Davidík, Martínková? Anebo koukat na medailisty z ME U18, Dudychu, Manuel, Ondrovou?

Máme dvě možnosti, buď se chválit současným stavem a konstatovat, že konkurence je stále těžší. Anebo se snažit s tím něco udělat.

Pořád se domníváme, že máme příliš velkou orientaci na mládež, ale už nikdo nedbá těch nad 23 let. To je vždy „ztracená generace“. Na druhou stranu je pravda, že kdo není dobrý na mezinárodní úrovni již při odchodu z juniorské kategorie, těžko se také dopracovává nějakým výsledkům. U nás je však třeba k tomu doplnit otázku, z jakého tréninku tyto medaile jsou a zůstává-li tam potenciál růst, což s sebou nese vyšší objem zatížení ve větší intenzitě bez vážnějších zdravotních potíží. To dělá mnohým problém.

Pokud jde o trenérské kádry, nemá smysl hodnotit jsou-li dobré či nikoli. Stejně jako u závodníků je u trenéra reprezentantů výsledkem jeho práce jediné kritérium. Tím je umístění v nejdůležitějším závodě sezony. To ostatní jsou berličky. Samozřejmě s výhradou toho, že sem tam se to skutečně nemusí povést z různých důvodů. Abychom zase hned nepaušalizovali, nemáš medaili, tak odejdi. Trenéřina je tvůrčí činnost, umění a jako každé umění má svoje génie i svoje packaly. Druhá věc je „materiál“, abyste mohli svůj talent, stejně jako talent svěřence, rozvinout. Ale kdo tomu rozumí, ví že si ze vychovat talent od mala je obtížné. Nemáme méně talentů než jakákoli jiná země, Gaussova křivka je nemilosrdná, ale asi s nimi neumíme tak pracovat. Stejně tak jsem alergický na pojem starý trenér, který poslední rok dva zaplevelil atletiku, s dodatkem musíme je proto generačně obměnit. To je nesmysl. Platí to samé co v umění, každý si musí vydobýt své místo na slunci. Jsou stálice typu Gotta, jsou roční hvězdy, které zazáří a zaniknou, jsou dělníci, kteří jsou dobří, ale z nějakého důvodu nezazáří a pak jsou ti packalové, kteří si sice myslí, že jsou hvězdy, ale není to pravda. My potřebujeme hvězdy a dělníky, bez ohledu na to jak kdo je starý. Ostatně, kdo je to starý trenér? Rozhodující jsou výsledky práce.

Domnívám se, že nadále „budeme čekat“ na mimořádné talenty, které se potkají s tím správný trenérem. Mladým, starým, začátečníkem či zkušeným, to je jedno – hlavně takovým, který je dovede na vrchol. I mladý trenér začátečník z venkova může růst se svým svěřencem do hvězdy světového kalibru. Vytvářený systém je zatím z pohledu dospělé reprezentace neproduktivní, poměrně drahý a neefektivní. Už jsem několikrát zmiňoval systém polské reprezentace, kterou si často bereme za vzor. Tam je reprezentantem ten, kdo splní výkonnostní limit. Ty jsou stanoveny až do 26 let, pokud si dobře pamatuji. Splnění limitu vede k přesně definované podpoře. Ta vzrůstá s úspěchy na mezinárodním poli. Stejné je to se zařazením do „rezortních“ středisek. Jak je to vše jednoduché. Jen u nás nejde nic jednoduše. Nejhorší však je, že v souhlase s profesorem Kašparem, chybí i osobnosti. Osobnosti, jejichž názor by byl jasný a zřetelně respektován a prosazován. I výkonný výbor ČAS je směsicí názorů, kde si každý hájí svoje zájmy. Mělo by jednoznačně platit, že členem předsednictva ani výkonného výboru by neměl být zaměstnanec svazu. Pak totiž často chrání svoje zájmy před zájmy svazu. Uvidíme, jestli bude koncepce Pavla Sluky realizována a co z ní nakonec bude pozitivní, co se ukáže kontraproduktivním. Důležité je, aby nadále výkladní skříní atletiky nebyly jen programy k zajištění pohybové gramotnosti a atletění pro malé děti a rodiny. Ty bohužel reprezentaci nespasí. Na druhou stranu věřím, a už jsem to psal, že se opět najde několik talentů, které budou schopné vozit medaile a nahradí Špotákovou, Hejnovou a další a vylepší medailovou bilanci české atletiky bez ohledu na koncepce i systémy péče o talentovanou mládež.

Tím nezatracuji systém péče o talentovanou mládež, jen shrnuji obecný poznatek, že v Česku se medailisté, nejen v atletice, rodí z úplně jiných podmínek.

10 května, 2022

Jozef Plachý

* 28. 2. 1949 Košice

OH 1968 Mexiko 5. místo, 1972 Mnichov SF, 1976 Montreal R, 1980 Moskva 6. místo (1500 m)

ME 1969 Atény 2. místo, 1971 Helsinky 6. místo

HME 1972 Grenobl 1. místo, 1973 Rotterdam 3. místo, 1974 Göteborg 3. místo

PB 800 m 1:45,4 a 1:45,53 elektronicky, 1500 m 3:37,0, míle 3:52,6

12x mistr ČSSR na dráze + 2x štafeta 4x 400, 1x hala

Legenda nejen československé, ale světové osmistovky – tak by se dal stručně charakterizovat košický rodák Jozef Plachý. Nesmírně ctižádostivý a pracovitý, současně inteligentní. To je druhá charakteristika Jožky Plachého. K atletice se dostal díky školním závodům. Bavili ho sprinty, skákal do dálky, ale také hrál stolní tenis a jako každý kluk miloval fotbal. Po základní škole se učil strojním zámečníkem na učilišti ve Strojárenskej ulici. Tam zaujal učitele Tibora Lieskovského, když vyhrál místní středoškolské závody v přespolním běhu. Na okresním kole už porazil všechny atlety místní Lokomotivy a jejich trenér Ladislav Petö ho hned zaregistroval, stal se tak členem jeho tréninkové skupiny.

Ocitl se ve skupině, kde trénovali borci jako Madár, Cibuľa a další, a to ho bavilo. Při tréninku se projevovala jeho ctižádostivá povaha, chtěl být lepší a lepší. Trénink mu seděl a už po roce obsadil druhé místo na mistrovství ČSSR mladšího dorostu v běhu v Sušici na 1000 m výkonem 2:36,9. O rok později už vyhrál nejen kros, ale získal i titul na dráze. Druhý rok ve starším dorostu zlatý double zopakoval. Poprvé také startoval na MČSSR dospělých a jen o kousek nepostoupil do finále. To už trénoval s Honzou Liškou, který po odchodu Ladi Petöa do zahraničí převzal celou jeho skupinu. Toho dne v roce 1967 započala jejich celoživotní úspěšná spolupráce. Jozef Plachý v té době zvládal po práci čtyři tréninky týdně, ale to nestačilo. Liška byl geniální trenér a věděl, že má v ruce talent světového kalibru.

Vzhledem k výkonům už brali Plachého na reprezentační soustředění dospělých. Na nich viděl v akci své vzory a soupeře Odložila, Jungwirtha a další. Před sezonou 1968 přestoupil do Slavie VŠT, současně jeho výkonnost nadále rostla. Sezonu sice zahájil výkonem těsně nad 1:50, ale už další závod běžel 1:48,6. Na tradičním Rošického memoriálu již všechny porazil a výkonem 1:47,1 splnil limit pro olympijské hry. MČSSR znamenalo potvrzení výkonnosti, získal svůj první titul mezi dospělými, když doběhl v mrtvém závodě s Jungwirthem. Za celou kariéru jich pak přidal venku ještě devět.

Liška věděl, že závody v Mexiku budou loterie kvůli velké nadmořské výšce. Tehdejší hvězda Ron Clark se nechal slyšet, že právě nadmořská výška udělala z olympiády v běžeckých disciplínách mezistátní trojutkání Keni, Etiopie a domácího Mexika. A tak využili možnosti chodit v Košicích s piloty do barokomory a přivykat organismus na mexické výškové poměry. K tomu absolvoval třítýdenní soustředění v rumunských horách ve výšce 2300 m. Do Mexika odjel s třítýdenním předstihem, aby se stačil plně aklimatizovat nejen na výšku, ale také na časový posun.

V Mexiku to bylo zdánlivě jednoduché. Z rozběhu postoupil bez problémů druhým místem s výkonem 1:48,2. V semifinále vyrazil všech dech, opět druhý v juniorském světovém rekordu 1:45,9. Ve finále, kde byl nejmladší, doběhl na pátém místě, když zopakoval čas z rozběhu. K medaili mu chyběly dvě desetiny. Později přemýšlel, že si možná neměl vzít po semifinále kyslík z bomby, protože při inhalaci vdechoval v mexickém horku příliš chladný vzduch a druhý den už měl příznaky angíny. I tak, to byl výkon, před kterým je třeba smeknout a navázal jím na Zátopka a Odložila.

Po olympiádě všem bylo jasné, že se zrodila nová hvězda. V roce 1969 oblékl dres Evropy při utkání s Amerikou. Vyhrál v novém československém rekordu 1:45,4 a byl vyhlášen nejlepším sportovcem Interkontinentálního poháru. Později vzpomínal jak mu kapitán evropského týmu belgický vytrvalec a olympijský vítěz Gaston Roelants v cíli sundával boty. Evropu v těchto mezikontinentálních závodech reprezentoval potom ještě dvakrát. Tehdy to byly, vzhledem k neexistenci mistrovství světa a čtyřletému cyklu mistrovství Evropy nesmírně prestižní závody, kterých se účastnili nejlepší atleti obou kontinentů. Ludva Daněk, náš vynikající diskař a trojnásobný olympijský medailista, to řekl jednoduše: „Plašáku, tys udělal díru do světa“.

Na mistrovství Evropy v Aténách v roce 1969 doběhl druhý, když prohrál taktický souboj proti třem Němcům. Dva se obětovali a zavřeli ho. Zlato mu uteklo o 0,2 s. Nechybělo ani americké turné po halách, které poprvé absolvoval v roce 1969, po úspěšné sezoně. Do Ameriky zavítal potom ještě třikrát. V roce 1971 doběhl na Evropě v Helsinkách šestý.

Následující olympijský rok 1972 se dostal opět do životní formy. V hale se stal dokonce americkým mistrem, k tomu přidal v Grenoblu titul mistra Evropy. Limit do Mnichova splnil bez problémů a před olympiádou se cítil hodně dobře a věřil si na medaili. Z rozběhu postoupil druhým místem v čase 1:47,06. Jenže přišlo zrádné semifinále, kde v postupové pozici za Němcem Kemperem těsně před cílem lehce zvolnil, když tu se kolem nich prohnal pozdější vítěz David Wottle z USA. Smutný Jozef skončil třetí, cesta do finále se uzavřela. Ve finále si počínal Wottle stejně, finiš, kterým porazil ruského favorita Aržanova stojí za zhlédnutí a na youtubu je k vidění (třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=120Bi0vhRPg).

Po olympiádě opět úspěšně startoval v hale. Další roky dovezl z evropského halového šampionátu vždy bronz, první 1973 z Rotterdamu, druhý 1974 z Göteborgu. Před olympiádou v Montrealu přešel společně s trenérem Liškou do Dukly Praha. V Montrealu opět nechyběl, ale svoje účinkování skončil v rozběhu a pozdější vítěz, Kubánec Alberto Juantorena vyhrál o parník, Plachému chybělo do cíle ještě bezmála dvacet metrů. To byl definitivní popud k přechodu na 1500 m. V přípravě na další rok zvýšil kilometráž, místo obvyklých 500 km naběhal za měsíc 700 km. V roce 1977 opět nastoupil v dresu Evropy, a protože na 1500 m byl jasným zástupcem Ovett, byl nominován na 800 m. Doběhl třetí za vítězným Juantorenou časem 1:45,53, což znamenalo nový, elektronicky měřený československý rekord. Na podzim vrátil Juatorenovi prohru na slavném mítinku v Curychu. Ukázalo se, že s přechodem na 1500 m neztratil nic ze své půlkařské výkonnosti.

Na nové trati 1500 m si vedl neméně dobře. Na mítinku P-T-S překonal 10. června časem 3:37,0 Odložilův rekord na 1500 m. O rok později, tedy 1978, zaběhl evropský rekord na míli výkonem 3:52,6, což je dosud platný český rekord. Skvělá forma ho předurčovala k dobrému výsledku na domácím evropském šampionátu v Praze. Bohužel v chladném počasí onemocněl, dostal zánět dutin a ve finále doběhl na 12. místě. Našlo se mnoho kritiků, kteří ho začali zatracovat. Jeho skvělé výkony zkraje sezony byly zapomenuty. Jenže Plachý se nedal, kritikům další rok ukázal, že nepatří do starého železa. V roce 1979 opět reprezentoval Evropu, tentokráte odjel na Světový pohár do Montrealu jako náhradník Coea a Ovetta. Do závodu však nenastoupil. Nejlepší výkon sezony měl hodnotu 3:37,5 a nikdo u nás neběžel rychleji. V roce 1980 se nominoval na svoji již čtvrtou olympiádu, která se konala v Moskvě. Byly to nešťastné olympijské hry, které některé státy bojkotovaly. Začala tak smutná etapa olympijského hnutí, která vyvrcholila pro změnu neúčastí socialistických zemí na OH v Los Angeles 1984. Tam přišli někteří naši reprezentanti, tehdy ve světové formě, o možnost získat medaili. Bugár, Kratochvílová, Fibingerová, ti měli nejvyšší ambice. Jejich reálné medailové ambice padly kvůli politice. Ale zpět k Plachému. Postoupil z rozběhu, v semifinále doběhl na 5. postupovém místě a byl ve finále. To se běželo spíše takticky než na čas a Plachý výkonem 3:40,66 obsadil skvělé šesté místo. To už věděl, že jeho běžecká kariéra se chýlí ke konci. Nebylo lepšího zakončení.

Myslel, na rozdíl od mnoha jiných atletů, na zadní kolečka. Ještě v Košicích začal studovat práva, která dokončil po přechodu do Prahy na Karlově univerzitě. K tomu vystudoval trenérství na Fakultě telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského v Bratislavě. Neměl to v životě lehké, jak se sám nechal slyšet: „Mama bola žena v domácnosti a otec murár, ktorý ani poriadne nevedel, čo je to sport, rovnako mi nemal ako vybaviť školu. Všetko som si musel postupně zadovážiť sam. Prebíjal som sa životom, urobil som dve vysoké školy – Právnickú fakultu na Karlovej Univerzitě a Fakultu tělesnej výchovy a športu Univerzity Komenského.“ Tak trochu jiný přístup k životu, chce se autorovi napsat, než mají některé současné hvězdy.

Po skončení kariéry převzal od Jana Lišky tréninkovou skupinu a Liška se stal šéftrenérem dukláckých atletů. Jeho trenérská kariéra se však nevyvíjela úplně ideálně, od dospělých přešel k mládeži, působil také jako kondiční trenér u dorostenců ve Slávii. Nakonec využil svoji druhou kvalifikaci a začal pracovat na ministerstvu obrany.

S atletikou je však stále v kontaktu. Zejména slovenské atletice chtěl prospět. Začal organizovat společně se SAZ masovou soutěž „Hledáme nového Jozefa Plachého“, která skončila v roce 2012 nešťastně soudním sporem s atletickým svazem, který snad není dosud vyřešen. Kvůli tomuto sporu vystoupil v roce 2016 ze slovenského atletické svazu. Nezapomněl ani na rodné Košice, kam se rád vrací a každoročně tu pořádá závod Plachého míľa.

Za svou dlouho atletickou kariérou se může se ctí ohlédnout. Jen někdy si vzpomene na OH 1972: „V Mníchove som to pokazil, toto ma v mojej kariére najviac mrzí. Bola to moja nepozornosť. O päť stotín mi ušlo finále. Mohol som byť olympijský víťaz, mal som na to.“

V roce 2013 byl Jozef Plachý uveden do Síně slávy slovenské atletiky a v roce 2019 ho slovenští sportovní novináři zvolili Športovou legendou.

Jozef Plachý s trenérem Janem Liškou (převzato z internetu)

27 dubna, 2022

Kterýkoli jednoduchý problém se může stát neřešitelným, jestliže se mu věnuje…

Motto

Osobně si myslím, že každý politik a funkcionář v Česku by si měl povinně každý měsíc přečíst Zákony profesora Parkinsona a přitom se postit.

Ale teď k atletice. I v této zdánlivě nelehké době je čas na sport a komentáře. Jeden takový, zachycující mojí představu, jsem napsal. Jen bych chtěl dodatečně podotknout, že jsem si vědom toho, že bez celkových změn sportovního všehomíru v Česku ty moje ideje jsou obtížné realizovatelné, a proto jsem se snažil pár lidí přesvědčit i v oné rovině celostátní.

K meritu věci – předsednictvo svazu vzalo na vědomí koncepci sportovního úseku na příštích deset let. Konečně někdo jasně řekl, jak a kam by se měla během příštích 10 let ubírat reprezentace a co je potřeba pro to udělat. Logicky, pokud uvažuji v kontextu, jde i o přípravu v nižších věkových kategoriích. Za posledních 30 let je to první komplexní materiál, které atletické hnutí vytvořilo, a za to patří Pavlovi Slukovi poděkování. Připomínám, že ČAS, na rozdíl od zahraničních svazů, nemá ucelenou koncepci své činnosti s nějakým, řekněme desetiletým výhledem. Poslední vizi, byť nepsanou, jsem zažil na přelomu 70. a 80. let minulého století. To zmiňuji opakovaně a konzistentně už dlouhou dobu. Ke koncepci „reprezentace“ – mohu mít výhrady, že je málo progresivní, že konzervuje věci, které se neosvědčily, chce zavést jiné, se kterými nesouhlasím, ale ve finále je to vize, která má smysl. Není to nahodilé plácnutí do vody, ale snaha nějakým konkrétně popsaným způsobem vrátit atletiku na výsluní.

S konceptem byl na svém zasedání seznámen i výbor ČAS. Tady se zdá, padla kosa na kámen. Členové výboru by se chtěli ke koncepci vyjadřovat a schvalovat ji. Podotýkám, výbor ČAS tvoří primárně předsedové KAS + předsednictvo ČAS. Nerozumím tomu ze dvou důvodů. První je pragmatický, každý další člověk do koncepce vznese své požadavky a nakonec z toho bude rozplizlý materiál, který nic nevyřeší. Ten druhý je hierarchický, pánové by se měli starat především o svoji práci. V kompetenci krajských předsedů jsou kraje a tam by mělo směřovat jejich snažení. Reprezentaci schvaluje předsednictvo, tak to nechme na něm. Mělo by platit svůj ke svému. V Česku to bohužel neplatí, protože část krajských předsedů jsou současně zaměstnanci ČAS coby trenéři některého z článků „vrcholového“ sportu. To je to neštěstí české atletiky, neumí totiž rozlišit svoji práci trenéra a svoji funkci. Jenže trenér je zaměstnanec a má dělat to, co mu určí zaměstnavatel, krajský předseda se má starat o kraj, který si ho zvolil. Tím nechci říci, že zaměstnanec by si měl nechávat svoje nápady na zlepšení. Bohužel ale někteří nedokáží rozlišit svoji roli a z pýchy a moci své funkce chtějí ovlivňovat svého zaměstnavatele. Není tu něco špatně? Určitě je, protože pokud by tento systém byl tak skvělý a fungoval, tak je atletika stále na výsluní. On ale nefunguje, proto potřebuje řez – čím odvážnější, tím lépe, dodám za sebe.

Současně by si měli dotyční uvědomit, že Pavel Sluka je za něco zodpovědný a někomu odpovědný, má svůj plán. Proto by měl mít plnou podporu předsedy a předsednictva coby statutárního orgánu ČAS. Ostatní jsou v roli trenérů jeho „podřízenými“. A my ostatní se nemusíme se vším zcela ztotožnit, ale měli bychom jeho práci respektovat. Jinak nastane bezbřehá diskuse, nic se nevyřeší a čas poběží. Oceňuji, že po letech je tu vize, tak nechť jí Pavel Sluka za plné podpory naplní v podobě, kterou si stanovil, nikoli v podobě, do které mu budou všichni pomazaní kecat. To tu koncepci nemusel vůbec dělat. Čas ukáže, zdali je správná či ne, ale chvála bohu konečně zkusil někdo zatuhlé sklepy české atletiky vyvětrat.

Na závěr malé rýpnutí. Zcela zásadní roli předsedů KAS bych naopak viděl ve vytváření celkové koncepce ČAS pod vedením předsedy. Kolik času uplynulo od volební hromady, kde připomenu, i znovuzvolený předseda po této koncepci konečně volal? A zrovna tady by měli členové výboru ČAS tlačit na pilu. Zatím jsem nic takového, na rozdíl od Slukovy práce, nezaregistroval. Ale chci pevně věřit, že mé pocity jsou mylné.

25 března, 2022

Podruhé bez medaile

Podruhé se z velké soutěže vrací atletická reprezentace bez medaile. Otázkou je, zdali jsou tři pátá místa, z toho jedno štafetové, útěchou a nějakou perspektivou do budoucna. Když to shrneme, od Dauhá 2019 atletika padá do propasti, a kdo nechce tento fakt akceptovat, nevidí si na špičku nosu. V té jistotě panuje jediná nejistota, jak hluboká ta propast je.
Co mne vede k tomuto tvrzení? V Tokiu zmar české atletiky zakryl medailový úspěch oštěpařů. I letos na ně budeme spoléhat jako na spasitele. Vadlejch a Ogrodníková, to jsou dvě jména, která mohou dovézt za předpokladu, že se vše sejde jak má, medaili z MS anebo ME. Když podrží zdraví Veselého a stane se zázrak, může to být i on. Na MS se další spasitel asi nevyskytne, na ME je přeci jenom konkurence nižší. Jenže při aktuální výkonnosti a zdravotním stavu našich reprezentantů to je spíše přání než realita. I když překvapení nelze vyloučit a medaili může dovézt někdo, komu to mimořádně vyjde. Několik jedinců takové aspirace může mít.
Šéftrenér vidí světlo na konci hodně dlouhého tunelu v mladých. Jenže svět, to je jiná liga a venkovní speciálně. O tom se přesvědčil třeba opakovaně trojnásobný halový mistr světa na 400 m Pavel Maslák. V hale uspěl, venku bohužel.
Ke jmenovaným mladým: Lada Vondrová se nyní v hale ve výkonnostním progresu trochu zastavila, byť jeden výkon se přiblížil PB, ale v Bělehradě již za ním zaostala o sekundu. Nicméně pořád sbírá zkušenosti a je na místě připomenout Jarmilu Kratochvílovou, která také svých největších úspěchů dosáhla ve věku pozdějším. U Vondrové se spíše obávám jiné věci. Už v tomto věku má trable s achillovkami, což může být limitující faktor dalšího výkonnostního růstu. Mladší Barbora Malíková odešla do USA, ale i ji trápily obdobné zdravotní problémy. Aby holky uspěly, musí běhat pod 51 sekund. Dále jen připomenu pár jmen, medailistů ze světových juniorských soutěží. Někteří už atletiky zanechali kvůli vleklým zraněním a stagnaci, jiní to ještě zkoušejí (Hrubá, Tabačková, Sýkora). Hrubá byla prezentována jako dvoumetrová výškařka. Bohužel po několikanásobné výměně trenérů a zraněních usiluje alespoň o návrat na juniorskou výkonnost. Tabačková nepřehodila ještě hranici 60 m. A ta dnes na medaili v ženském oštěpu nestačí, na MS ani na finále. Sýkora a hranice 8500 bodů? Odpovězte si sami. Proč polští běžci bojují ve finále a naši, kteří s nimi svedli úspěšné bitvy v kategorii U23 stagnují? Rozmys má již PB 3:32 a 1:45, Hodboď se pod 1:46 nedostal, stejně jako se nezlepšil Sasínek, který zopakoval výkon 3:36. Ostatní jsou za nimi s odstupem. Oba trápí četná zranění, která je brzdí ve výkonnosti. Pořád stejná písnička a je jedno, o kterou disciplínu se jedná. Pak už jen konstatování – vytrvalce či skokany světové úrovně nemáme žádné, vrhače také ne. Při vší úctě, ani Staněk a Juška nezachrání čest těchto disciplín a hlavně, svět je někde jinde. Nesmím zapomenout na Skřivanovou, to bylo příjemné překvapení, která tušila snad jen její trenérka. Něco děláme špatně a musíme přijít na to, co!
K tématu "talentů" doporučuji pročíst diplomovou práci Lukáše Klesnila z roku 2012 (odkaz zde: https://is.muni.cz/th/hb1ii/DP.pdf). Projděte si tabulky reprezentantek (uvedeno vždy 20 na disciplínu), do kterých se investovalo už od mládežnických let, a hledejte ty, které alespoň jednou startovaly na evropské soutěži nejnižší kategorie, tedy halovém mistrovství Evropy, či světové v podobě Univerziády. Předběhnu – z běhů na střední tratě dneska reprezentují na světové úrovni jen Diana Mezulianiková (již v té době výrazný talent) a v oněch tabulkách vzadu se krčící Kristiina Mäki. Nevím jak Diana, ale Kristiina nebyla do 20 let členkou žádného článku systému vrcholového sportu. Abych byl objektivní, Eliška Klučinová, která je zahrnutá na posledním místě běhu na 800 m uspěla ve vícebojích. I to o něčem svědčí a netřeba se rozepisovat – jak říkala teta Kateřina: „chytrému napověz, hloupého trkni“.
Zazněly i hlasy zaměřujme se pragmaticky na mistrovství Evropy. Sice je tam konkurence slabší, ale jen co do počtu. Špičky jsou opět výkonnostně někde jinde, bavíme-li se o medailích. Navíc řada evropských států „těží“ z imigrační politiky a jejich reprezentace v běžeckých disciplínách se v ničem neliší od afrických.
Máme rozsáhlý, předimenzovaný, dvoukolejný systém, který stojí desítky milionů a na konci jsou reprezentanti, kteří vyrůstali mimo tento systém. Tohoto jevu si všimla už Dana Zátopková, která v roce 2008 řekla: „Přesto však máme štěstí, že se vždycky vyvrbí jednotlivec, který je velmi dobrý. Ať už to byl třeba Emil nebo Železný, ted' třeba Špotáková a naši desetibojaři. Vždycky jsme měli velmi dobrého jednotlivce, který to všecko nějak zastiňoval. Zkrátka všechna ta negativa přikryl svými úspěchy. A tak to máme i dnes.“
Ano, i dnes, ale co s tím? Poučit se jinde a nebát se radikálních kroků. Kromě oštěpařů na světovou medaili nikdo nemá a pár let mít nebude, byť bych se rád mýlil. Navrhuji radikálně: zrušme všechny SpS, SCM sekční a krajská (tuto dvojkolejnost jsem nikdy nepochopil), VSCM. A co dál?
Základní organizační jednotkou jsou oddíly. Oddílů máme asi 370, neboť každý rok cca 10 oddílů zanikne a vznikne. V každém aktivním oddíle nechť je slušně placený kvalifikovaný trenér, který hlídá kvalitu tréninkového procesu i identifikuje talenty. Zdůrazňuji, skutečně aktivní oddíly nikoli běžecké kluby hobíků a další členy ČAS, kteří jen uměle navyšují členskou základnu kvůli příspěvku od NSA. Tedy ty oddíly, co pracují s mládeží, jezdí s nimi na soutěže a systematicky se jim věnují, obsazují soutěže družstev.
Pro talentované jedince v přirozených atletických centrech vytvořit internátní atletické akademie, kde budou bydlet, trénovat, studovat a mít kvalifikované trenérské zabezpečení. Není třeba mít krajské akademie v každém kraji, ale v přirozené spádové oblasti. Ty oddíly, u kterých by měly vzniknout, jsou nasnadě. V Plzni a Ostravě už jsou a atletický svaz byl pomalu největší překážkou jejich zřízení.
Dalším kamenem úrazu je přechod ze střední školy na vysokou. Máme sice tři rezortní centra, ale všechny v Praze. Ty navíc fungují nezávisle na ČAS a o systematické práci se tu také nedá hovořit. Řešení je jednoduché. Neomezujme sportovní akademie věkem. Současně zaveďme v kategorii od 19 let do 26 let výkonnostní limity pro reprezentanty. Splníš, máš nárok na podporu od ČAS, nesplníš, máš smůlu. V Polsku to takto funguje a zdá se dobře. Pak nebude talentovaný atlet závislý jen na tom, zdali se dostane do rezortního střediska anebo ne. Může zůstat v kraji v akademii a přilepšit si příspěvkem od ČAS.
Schematicky by to vypadlo potom hodně jednoduše:

V tomto organizačním schématu není třeba žádných neproduktivních článků „vrcholového“ sportu. Osobně si myslím, že hlavně potřebujeme kvalifikované trenéry v oddílech, akademiích a rezortních střediscích, kteří budou mít atletiku jako hlavní práci a budou pracovat s nějakou perspektivou. Nikoli z roku na rok, jako je tomu v rezortech. Reprezentace by měla mít jasně daná pravidla, podobně i rezortní centra.
Podporu pak směřujeme přímo oddílům a) podle jejich činnosti, b) přidejme motivační navýšení podle vychovaných reprezentantů v dospělé kategorii. Pro kategorie pod U20 stačí nominovat, není třeba vytvářet formálně reprezentaci. Pro kategorie od U20 výše ano.
Z tréninkového hlediska i výběru talentů je existence SpS, SCM atd. neopodstatněná, jde jen o špatně nastavené přerozdělování peněz. A to jsem nezabruslil do problematiky sportovních škol (tříd) a sportovních gymnázií. Naopak, co by stálo za oprášení je Jednotný tréninkový systém (JTS). To je to, co od nás západ kopíroval. Nikoli systém článků péče o talentovanou mládež. Zobecněný logický a utříděný systém tréninku od základní až po vrcholovou etapu přípravy.
Zásadní problém je, že zatímco se výkonnost posunula v důsledku nových přístupů k tréninkovému procesu a všemu co s ním a výkonností souvisí, tak u nás? Odpovím hned - od přelomu 80/90 let minulého století nevyšel jediný moderní metodický materiál. Pokud jsme měli některé úspěšné trenéry, svoje poznatky nesdíleli a nesdílí s ostatními. Proč? Nic je k tomu nenutí, naopak systém vede k tomu, že každý se snaží urvat z pohledu talentů co může, aby přežil. Logicky pak nemá zájem cokoli předávat. Samostatnou kapitolou jsou ti trenéři, co lpí na svém "know-how".
Druhý problém je, že se bohužel obnovil díky nesmyslné státní podpoře systém organizace vrcholového sportu z dob předlistopadových. Jenže tento systém fungoval ve všech oblastech (metodické, trenérské i závodnické atd.) jinak, v jiných společenských podmínkách a ani tehdy nebyl dokonalý. I úspěchy tehdejší doby byly výsledkem práce jednotlivců. A nepopiratelným faktem zůstává, že tehdy se trénovalo podstatně více v porovnání se současným tréninkovým zatíže (výmluva tehdy každý sypal je smutnou výmluvou). Zopakuji a dovolím si zobecnit slova Tomáše Dvořáka, že „dnešní vícebojaři nemají koule“ na celou atletiku. Mnoho reprezentantů je přesvědčeno, že trénuje na hraně možností a jsou profíci, ale bohužel na profíky si jen hrají a trénují polovic toho, co by bylo potřeba. Ale to už je jiný problém – problém, který začíná inaktivností současných dětí a mládeže, špatného tréninku už od přípravek atd.
Vzhledem k tomu, že česká atletika nemá vůli k zásadní reorganizaci stávajícího drahého a neproduktivního systému SpS, SCM atd. a veškeré změny jsou pořád kosmetické a konzervují stávající stav, budeme opět čekat na pár mimořádných jedinců. Někdy mám dojem, že svaz za svou výkladní skříň považuje atletické přípravy a programy typu Atletí celá rodina, nelze se pak divit, že reprezentace kráčí kamsi do temných míst.
Odpůrci změn nejsou jen mezi funkcionáři, ale bohužel i mezi trenéry. Pokud mají jen malou výhodu, těžko je bude přesvědčit, že stávající systém je jen neproduktivní žrout peněz a je třeba peníze vynaložit efektivněji a racionálněji. Stačí si uvědomit, že poslední léta ročně stojí cca 52 milionů.
Jak napsal Michal Osoba ve svém článku na Sport.cz ( https://www.sport.cz/clanek/nazory-komentare-komentar-atletika-ztraci-talenty-i-proto-prichazi-pust-3230509), z 18 medailistů na juniorském MS to v dospělé reprezentaci dotáhla k medaili jen Zuzana Hejnová a Robert Změlík. Kosmetické úpravy stávajícího stavu problém nevyřeší. Budeme, řečeno slovy Dany Zátopkové čekat na těch pár jedinců, kteří zase načas atletiku spasí. Ten jedinec se musí sejít s tím správným trenérem a pak budou zase medaile.

7 ledna, 20228 ledna, 2022

Jiří Skobla

* 16. 4. 1930 Praha † 18. 11. 1978 Praha

OH 1956 Melbourne – bronz

OH 1952 Helsinky 9. místo

OH 1960 Řím 9. místo

ME 1954 Bern – zlato

ME 1958 Stockholm – bronz

EHH 1966 – bronz

Syn slavného otce, po tátovi podědil sportovní geny, ale světonázorově se s ním neshodl, takový byl Jiří Skobla. Narodil se do rodiny olympijského vítěze ve vzpírání Jaroslava Skobly (zlato OH 1932). Otec Skobla věřil, že malý Jiří půjde v jeho šlépějích. Tehdy se vzpěrači, ale i zápasníci a reprezentanti dalších silových disciplín často rekrutovali z řad řezníků a podobných profesí, které vyžadovaly velkou sílu. Otec Jaroslav byl v době svého olympijského triumfu strážníkem. I na jeho cestu na olympiádu se složili i kolegové od policie. Teprve po válce pracoval jako účetní, k tomu si přivydělával v jedné pankrácké hospodě jako vyhazovač. Typický příběh úspěšného reprezentanta nejen z té, ale i pozdější doby. I za mé trenérské éry si někteří nejlepší trenéři vrhačů, sami bývalí závodníci, přivydělávali jako vyhazovači. Jejich postavy a síla budily u návštěvníků hospod a barů respekt.

Jirka však k žádnému silovému řemeslu netíhl a vyučil se cukrářem. Jeho doménou byly dorty, zákusky, vídeňský sachr. Trochu jiná profese, ale ke vzpírání si cestu našel. Jako každý kluk samozřejmě přes fotbal, nicméně našel. I ve fotbale, který hrál za Staroměstskou Olympii, si nevedl špatně. Na pozici beka budil respekt. V sedmnácti ho chytilo vzpírání. Stal se členem oddílu SNB Praha a geny zděděné po tátovi, se začaly rychle projevovat. V 18 letech vyhrál mistrovství Československa v kategorii nováčků. Na mistrovství světa juniorů vybojoval dokonce zlatou medaili a stal se velkou nadějí československého vzpírání. Mnozí v něm už viděli nástupce táty. Osud tomu však chtěl jinak. Při tréninku si zranil ruku natolik nešťastně, že se vzpíráním byl konec.

Se sportem však přestat nechtěl, táta, který se znal s Janderou, ho zavedl na Spartu k atletům. Jandera sice doporučoval Jirkovi věnovat se kladivu, ale to se mu nelíbilo. Motat se v kruhu, ne že by mu to nešlo, ale ze vzpírání byl zvyklý během zlomku sekundy zabrat. Zkusil si vrh koulí. Ten se mu zamlouval více, přeci jenom to byl jeden pohyb, žádné točení. A když vrhl napoprvé 11,80 m, bylo rozhodnuto. Přešel do skupiny Oty Vodičky, trenéra sparťanských vrhačů. Pod jeho vedením se Skobla postupně lepšil, navzdory tomu, že díky zranění nemohl pořádně posilovat s činkou. Činku nahradil vyhazováním a chytáním koule jednou rukou. Nakonec se dopracoval až 500 pokusům. To bylo něco jako Zátopkovo 100x 400 m. Pořádná porce tréninku.

V roce 1950 poprvé reprezentoval v utkání proti Sovětskému svazu. Nominoval se na Velké ceně Znojma, kde přesvědčivě vyhrál výkonem 14,91 m. Reprezentační dres nakonec oblékl 50x, naposledy v roce 1969 v utkání proti Švédsku. Nikdo vícekrát nereprezentoval, i Emil Zátopek zůstal o jedno reprezentační vystoupení zpět. Zdatně si vedl také v překonávání rekordů. Bylo to období, kdy jeden závodník posouval svůj vlastní rekord. Jen český překonal Skobla 19x a zlepšil ho až na úctyhodných 18,52 m, přitom jako první Čechoslovák překonal 17 m, osmnáctimetrovou hranici přehodil v roce 1957 dokonce jako první Evropan. Evropská rekord překonal šestkrát, poprvé v roce 1952 výkonem 17,12 m, naposledy v roce 1957, to poslal kouli už jeden centimetr za 18 m hranici.

Na olympijských hrách startoval Skobla, přezdívaný Bambas, poprvé v roce 1952 v Helsinkách. Mezitím vyměnil sparťanský dres za dres tehdejší ÚDA, dnes Dukly, kam ze Sparty přestoupil. Při své olympijské premiéře obsadil výkonem 15,92 m 9. místo. Jeho chvíle přišla o čtyři roky později. Na olympiádě v Melbourne se dokázal vklínit mezi Američany a získal bronzovou medaili. Tu zlatou si po suverénním výkonu ověnčeným novým olympijským rekordem 18,57 m odvezl O‘ Brien, jeden z nejlepších koulařů historie. Druhý skončil Nieder, který se také s 18,18 m dostal za osmnáctimetrovou hranici. Skobla byl sice po prvních pokusech výkonem 17,39 m druhý, protože Nieder se neudržel v kruhu. Jenže už ve druhých pokusech se Nieder výkonem 17,61 posunul na druhé místo, které už nepustil. Ve čtvrtých pokusech se Skoblu dotáhl i později čtvrtý Američan Bantum, postrašil ho vrhem dlouhým 17,48 m. Skobla však kontroval pokusem o tři centimetry delším a v šesté sérii stvrdil třetí místo zlepšením na 17,65 m, zatímco Bantum si připsal dva křížky za nezdařené pokusy. Medaile byla doma. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí i zápis ze soutěže.

Závodník 1. 2. 3. 4. 5. 6.

O´Brien 17,92 OR 18,47 OR 18,37 18,45 18,57 OR 18,23

Nieder x 17,61 17,81 16,82 18,18 x

Skobla 17,39 16,70 17,34 17,51 17,05 17,65

Bantum 16,99 x 16,27 17,48 x x

Třetích a současně svých posledních her se zúčastnil Skobla v roce 1960 v Římě. Stejně jako při své premiéře v Helsinkách 1952, obsadil 9. místo výkonem 17,39 metru. Za jeho devatenáctiletou reprezentační kariéru se posunul výkonnostně z 15 metrů až na 18,52 metru. Dalo by se říci, za jednu generaci se výkonnost v kouli v Československu zvedla o 3,5 metru.

Po ukončení závodní kariéry zůstal na Dukle jako trenér. Z úspěšného závodníka se stal neméně úspěšný trenér. Vedl Jardu Brabce, Jaromíra Vlka, Františka Žembu, Honzu Skoupého či Zdeňka Dvořáka. A netrénoval jen koulaře, protože mezi jeho svěřence patřili i úspěšní kladiváři jako Jarda Charvát, Petr Horák, Standa Pluhař či Radomil Skoumal.

Na jednu stranu byl Skobla, který se stal po Zátopkovi kapitánem české reprezentace člověkem velmi společenským, který dokázal lidi hecovat, povzbuzovat. Na druhou stranu patřil ke kovaným bolševikům. Dotáhl to dokonce do předsednictva ÚV ČSTV. Paradoxně se v tom neshodl s otcem Jaroslavem. Zatímco táta byl zapřisáhlý antikomunista, Jiří naopak. Tátu to hodně mrzelo. Skobla dokázal, stejně jako řada jiných vrhačů, pít extraligu. Cestu z Melbourne do Prahy propil, jak poznamenal jeden z českých účastníků, na Kuce sice neměl, ale Rusům zdatně sekundoval. Cestu snášel, na rozdíl třeba od Zátopka, těžce. Zatímco Zátopek to bral, že pozná kus světa, Skobla brbral, že je rodilý Pražák a má raději domy, než pustou zasněženou a mrazivou Sibiř. I možná proto, aby na strasti cesty zapomněl, s Rusy pil.

Sílu si udržoval pořád. Ještě v roce 1977 získal na MS veteránů zlato v kategorii nad 45 let výkonem 15,43 metru. Zemřel ve 48 letech na rakovinu, stejně jako jeho táta. Nemá smysl spekulovat, jestli na jeho předčasné smrti měly podíl anabolické steroidy, jak se periodicky objevuje v tisku. I když táta umřel na rakovinu plic, tedy jiný orgán, přeci jenom tu možná nějaká dispozice byla. Na druhou stranu i historie československého sportu má své temnější stránky, které zůstávají zahaleny rouškou tajemství a mlčí se o nich a pamětníci, co by mohli k tomu něco říci, pomalu svět opouštějí. Nic to však nezmění na tom, že Skobla byl jeden z našich nejúspěšnějších atletů, ať již to bylo jakkoli.

9 listopadu, 20219 listopadu, 2021

Pohár národů v běhu do vrchu 2021

Do rubriky Galerie jsem přidal fotografie z Pohárů národů v běhu do vrchu, který se konal 31. 10. 2021 v italské Chiavenně. Nejlepšího individuálního umístění tam dosáhl Jáchym Kovář, který doběhl na 20 km trati na 6. místě. Mezi ženami byla na 7. místě nejlepší Tereza Hrochová. Velký úspěch zaznamenala v kategorii do 23 let druhým místem Barbora Macurová. V družstvech skončily ženy třetí. Mužský tým obsadil 5. místo, když ho od třetího dělily pouze 2 body.

Český tým po vyhlášení vítězů na Poháru národů

28 října, 2021

Josef Odložil

* 11. 11: 1938 Otrokovice † 10. 9. 1993 Olomouc

OH stříbro 1964 Tokio, 7x mistr ČSSR

8. 9. 1965 světový rekord 2000 m 5:01,2

Josef Odložil, jméno, které nese nejen slávu, ale i smutný a krutý osud. Je těžko psát o jeho sportovních úspěších a nedotknout se jeho osobnosti i tragické smrti. Už jen proto, že podobně jako s ostatními předchozími členy Síně slávy jsme se potkávali a znali. Nijak důvěrně, ale za Pepíkových sparťanských časů jsme postávali často sami dva ve Stromovce. On tam tehdy chodil s Honzou Kubistou, Pavlem Šourkem a dalšími svěřenci. Jiní trenéři na tyhle tréninky nechodili, seděli v teple kanceláře. Znal jsem ze studií také jeho druhou manželku Evu. A potkávali jsme se vlastně až do jeho nešťastné smrti, protože po roce 1989 se vrátil do armády a tím, že měl na starosti armádní sport, byl často na Dukle. Setkali jsme se i při jeho tažení proti dopingu, která se dotkla řady lidí. V tom kontextu si vzpomínám na rozhovor s jednou z tehdejších kamarádek Honzy Kubisty, který mi trochu narušil jeho gloriolu, i s těmi, které vinil z podílu na dopingu. Byli to jeho kamarádi a byli smutní nad tím, jakým způsobem celý problém prezentuje, a vnímali určitou povahovou změnu. Nehodnotil celý problém v kontextu doby, úlohu lékařů, ale svým pohledem, který byl černobílý – doping ano, jsi špatný a doping ne, jsi dobrý. Jenže doping, primárně v té době anabolické steroidy byly morem sportu celosvětově (vlastně je pořád, jen se změnily prostředky) a někteří se do toho snažili vnést řád. Objektivně si troufnu říci, že tím ochránili zdraví mnoha sportovců. Na druhou stranu chápu jeho tvrdý odsuzující přístup. Ono je i dnes smutné, že se stále setkáváme s bolševiky a estébáky, dokonce i ve vrcholných funkcích, přičemž svoji minulosti bagatelizují a pomalu se stylizují do role obětí. I to svědčí o jejich morální pokleslosti. V kontextu Odložilových životních zkušeností, které započaly už podivnými nominacemi na závody a postupně prostupovaly jeho životem, se nelze divit jeho nekompromisnímu postoji. Někdo spěje v průběhu života k rezignaci, jiný naopak pochopí, že kompromis je někdy špatné řešení. Taková nátura byl Pepík.

Když někdy postávám na Dukle a koukám, jak kdo trénuje, vytane mi mimoděk před očima trojice kamarádů, jak svižným tempem kluše po trávníku – Odložil, Plachý, Hofman. Co jméno, to legenda. Ač už to byli „dědci“, kdybyste pozorovali jejich nohy a kotník, jak jim to běželo. To byla radost.

Shrnu-li to, Pepík se měnil, ale osobnost každého člověka se s přibývajícími životními zkušenostmi proměňuje. Osobně jsem se s ním třeba neshodl kvůli jeho představě, že všechny běžce přesune do Jeseníku, kde vznikne běžecká základna nejen Dukly, ale i pro všechny reprezentanty. Ale beru to tak, že měl jiný názor, a ten se snažil prosadit. Vnímal jsem, že najednou byl tvrdohlavý, neústupný. Politici s oblibou říkají: „byl tvrdý vyjednávač“. Ale vždy čitelný, nezákeřný, to je zásadní. Dneska je to naopak, setkávám se na podobných postech s řadou lidí, kteří „slibem nezarmoutí“, stejně jako držet slovo pro ně neznamená vůbec nic.

I v porevoluční době stíhal vést tréninkovou skupinu a jeho svěřenci patřili k nejlepším v republice. Pepík byl také vzdělaný, jeho doktorská práce byla originální. Slavná mexická svatba s Věrou Čáslavskou, to byl další díl jeho života. Bohužel manželství neskončilo šťastně, ač začínalo jako pohádkový příběh. Stejně tak skončil jeho život, smrtí, kterou si nezasloužil. Štěstí, které našel s druhou manželkou Evou netrvalo dlouho.

Neznal jsem ho natolik blízce, abych mohl pronést zodpovědný soud, ale psalo se třeba, že byl agresivní opilec. Osobně jsem za ta léta nikdy nic takového nezažil. Já ho znal jako velmi inteligentního cílevědomého člověka i když se s ním někdy těžko debatovalo, stejně jako pečlivého, starostlivého přímého člověka. Pro mne osobně zůstane panem Odložilem, mílařem, který vybojoval naší poslední běžeckou olympijskou medaili, člověkem, který byl tvrdý, neústupný – a v tom byl možná zakopaný pes. Jenže on byl tvrdý i na sebe, a jen díky tomu má tokijskou medaili.

Konec vzpomínek a filosofování. Josef Odložil se narodil těsně před válkou v Otrokovicích, kousek od Zlína. Otrokovice, to bylo průmyslové město založené na baťovské tradici, koneckonců od 30. let minulého století se až do roku 1946 nazývalo Baťov. Pocházely odtud Barumky a pneumatiky se tu vyrábí dodnes, stejně jako letadla. Baťův kanál je dnes ideálním místem pro odpočinek.

Dětství však měl Pepík spojené s Bělou pod Pradědem, tady se rodila jeho láska k Jeseníkům i přírodě. Chtěl být lesníkem, jenže osud rozhodl jinak a on odešel studovat vojenskou Žižkovu školu v Bratislavě. Tam se seznámil s atletikou, běh pro něj byl únik z vojenského drilu, často nesmyslného. Do té doby byla doma v dětství jeho jedinou „atletickou přípravkou“ každodenní porce asi pěti kilometrů hezky po svých do školy. V 18 letech běžel 1500 m za 4:20. Dneska by si ho nikdo nevšiml, ale v Olomouci, kam se přesunul z Bratislavy, byl naštěstí trenérem Jarda Slavíček. Odložil začal závodit v dresu Slavie Olomouc a pod Slavíčkovým vedením se pomalu zlepšoval. Další zlom v jeho běžecké kariéře nastal po přesunu do Košic. Tam se potkal s nedávno zesnulou trenérskou legendou Honzou Liškou a tři roky jejich spolupráce vynesly Pepíka mezi československou středotraťařskou špičku. Dokonce pomýšlel na start na OH v Římě, časem 1:49,4 zaostal jen o dvě desetiny za limitem. Do Říma ale odjel o tři roky mladší Jaromír Šlégr, který měl osobní rekord o tři vteřiny horší. Nutno dodat, že v Římě se pak zlepšil na 1:50,1. Nebyla to první nespravedlnost, která Pepíka v průběhu jeho atletické kariéry potkala. A nebyl a není sám, musím dodat, za ty roky jsem těch nespravedlností zažil mnoho a určitě jim není konec.

Stále lepší výkony ho v roce 1961 přivedly do Dukly Praha k trenérovi Alexandru Zvolenskému. To už aspiroval na pozici nejlepšího českého mílaře s osobními rekordy na 800 m 1:48,2 a 1500 za 3:47,4 min. V roce 1962 se nominoval na mistrovství Evropy v Bělehradě, kde startoval na 800 m a skončil v semifinále. Tady si umínil, že jeho vrcholem bude olympiáda. Po sezoně přešel k Aleši Poděbradovi, ve kterém našel spřízněnou duši. Jeho kariéra nabrala na tempu. V přípravě na Tokio naběhal až 180 km týdně, přitom si udržoval vysokou zásobu rychlosti. Jeho motivaci znásobilo i to, že nebyl v předběžné nominaci atletů pro OH. „To by musel zaběhnout pod 3:40“, znělo z řad funkcionářů, i když měl limit splněný. Nakonec nominován byl, vyhrál totiž všechny nominační závody a to už se přehlédnout ani okecat nedá. Kdo vyhraje je přece nejlepší, to platilo a platit bude. Při odletu do Tokia se od něj velký úspěch nečekal. Pouze Pepík a Poděbrad věděli, kolik toho naběhal a že se rozhodně nespokojí jen s tím, že je na olympiádě. Pak už začal známý pohádkový příběh. Z rozběhu postoupil Odložil 3. místem do semifinále v čase 3:43,2 a v dnešní době by měl splněno. Tehdy to tak neplatilo a hlavně Pepíka hnala touha po úspěchu a dalším zlepšení. V semifinále doběhl opět třetí a vybojoval si finálovou účast. Navíc předvedl výkon pod 3:40 časem 3:39,3. Ve finále běžel takticky ve středu startovního pole, před poslední dvoustovkou byl na šestém místě. Z poslední zatáčky si vyběhl do vnější dráhy a mohutným finišem se probil až na druhé místo za suverénního vítěze Petera Snella, když na šachovnici o setinu porazil i slavného Daviese v čase 3:39,6. Podruhé běžel pod 3:40. Tomu se říká načasování formy.

V Tokiu se spřátelil právě s Peterem Snellem a místo domů využil jeho pozvání a odjel na Nový Zéland. Tam startoval v několika závodech, přičemž v jednom z nich překonal československý rekord na 1 míli časem 3:56,4 min. I následující rok zastihl Pepíka v dobré formě a pokračoval na rekordní vlně. Postupně překonal československé rekordy na 1000 m, 2000 m a 5000 m a navíc jako třešničku na dortu přidal světový rekord na 2000 m. Jeho čas 5:01,2 vydržel kralovat v českých tabulkách až do roku 2020, kdy ho překonal časem 4:57,60 Filip Sasínek, tedy dlouhých 55 let. Ač se dvojka tak často neběhá, o něčem to svědčí. Do rekordní listiny se Odložil znovu zapsal v roce 1966, když zlepšil československý rekord na 1500 m na 3:37,6.

Zařadil se tím mezi favority nadcházejícího mistrovství Evropy v Budapešti. Bohužel vypadl již v rozběhu. Jeho výkon negativně poznamenalo i onemocnění nedlouho před startem. Zato na olympijských hrách v roce 1968 v Mexiku doběhl na 8. místě v čase 3:48,6. Byl to závod Kipchoge Keina, který zvítězil zcela suverénně systémem start cíl v čase 3:34,86 a deklasoval zbytek startovního pole včetně amerického spolufavorita Jima Ryuna. Povětšině závodu se držel Pepík na šestém místě, ale tempo Keina ve vysoké nadmořské výšce bylo děsivé. Postupně se v průběhu závodu startovní pole rozdělilo, v čele Keino, Odložil se ocitl v poslední skupině. Nakonec dokázal vybojovat osmé místo. Z Mexika se přesto vracel jako vítěz, o svatbě s Věrou Čáslavskou se psalo po celém světě. Jedna z nejlepší gymnastek na světě a vynikající atlet, pohádkový příběh, který na náměstí u Metropolitní katedrály sledovalo 100 000 mexických fanoušků. Oddávající arcibiskup Miranda je musel pustit bočním vchodem, protože reálně hrozilo, že by dav přihlížejících mohl novomanžele ušlapat.

V roce 1969 se Josef Odložil s běžeckou kariérou rozloučil. Při svém posledním startu na mistrovství republiky obsadil 6. místo. Současně musel odejít z armády a stal se trenérem v AC Sparta Praha. Za svou trenérskou kariéru vychoval celou řadu úspěšných reprezentantů v čele s Janem Kubistou, Pavlem Šourkem, Milanem Drahoňovským, z těch starších to byl Hugo Turza anebo maratonec Miroslav Krsek. V letech 1979 až 1981 působili s Věrou v Mexiku jako trenéři. Snažil se získat i místo na amerických univerzitách, ale to mu nevyšlo. Po absolutoriu učitelského oboru český jazyk – tělesná výchova absolvoval doktorát, téma disertace bylo samozřejmě běžecké – Trénink vrcholových běžců na 800 m. „Část“ z ní najdete v knize Běhy na střední a dlouhé tratě Vládi Kučery a Zdeňka Truksy.

Po smutném rozvodu s Věrou se znovu oženil. I s druhou manželkou měl dvě děti. Po listopadových událostech 1989 byl rehabilitován a vrátil se do armády. Dostal na starosti armádní sport, poté v roce 1992-1993 působil jako velitel československého kontingentu mezinárodní mise UNGCI v Iráku. Po návratu měl opět v gesci armádní vrcholový sport. Vrátil se také k trénování. Jeho práci přerušila až zbytečná, nešťastná tragická smrt.

Na jeho paměť se od roku 1994 koná v Praze na Julisce Memoriál Josefa Odložila, druhý nejvýznamnější atletický mítink v České republice. Při té příležitosti se zde sejdou jeho svěřenci a kamarádi.

Při Memoriálu Josefa Odložila se vždy sejdou jeho svěřenci a kamarádi a uctí jeho památku minutou ticha

10 července, 2021

Zemřel Jan Liška

Před chvilkou mi přistála v telefonu smutná zpráva. Zemřel Jan Liška, úspěšný trenér tehdejšího ASVS Dukla Praha a spoluautor publikace Běhy na střední a dlouhé tratě. Byl to on, kdo mne přijímal na Duklu a nezištně předával své zkušenosti. A nejen mě, publikace, kterou napsal s Milošem Písaříkem patří pořád ke zlatému základu znalostí každého běžeckého trenéra. Proto má své místo v Síni slávy české atletiky, viz článek Jan Liška. Čest jeho památce.

16 června, 2021

Jaroslava Jehličková

* 24. 3. 1942 Hořice v Podkrkonoší

ME 1969 Atény zlato, OH 1968 a 1972 SF, MČSSR 10x zlato

Světová rekordmanka na 1500 m 4:10,7

PB 800 m 2:04,7, 1500 m 4:08,39

Hořice, někteří dodávají v Podkrkonoší, je město proslulé hořickými trubičkami s jemnou skořicovou vůní. Pro umělce je to město s nejstarší sochařsko-kamenickou školou v Evropě. Poprvé tu budoucí kameníci a sochaři usedli do školních škamen už v roce 1884. V roce 1966 se tu konalo první sochařské sympozium, to se tu sjíždí sochaři z celého světa, aby z měkkého hořického pískovce sochali svoje díla, která pak najdou místo v sochařském parku sv. Josefa. Motorističtí fandové zase vědí, že se tu každoročně již od roku 1934 koná závod 300 zatáček Gustava Havla. Město na čas ožije motorkami. A atletičtí příznivci a znalci vědí, že se v tomto malém podkrkonošském městě narodila mistryně Evropy v běhu na 1500 m a světová rekordmanka Jaroslava Jehličková.

Hořická rodačka měla štěstí i smůlu zároveň, a to ji provázelo i celý sportovní život. Její táta byl majitelem malé rodinné cukrárny, nadšený Sokol, který všechny tři své dcery vedl ke sportu. Soukromé podnikání se po bolševickém převratu v roce 1948 moc nenosilo. Táta byl paličatý a než by vstoupil do národního podniku, raději cukrárnu v roce 1951 zavřel. Komunisté nikomu neodpouštěli, o dva roky později byl zatčen a půl roku o něm rodina neměla zprávu. Odsouzený za to, že nechtěl udávat, taková to byla doba. Pak věřte bolševikovi. Až do amnestie v roce 1959 mohly holky vidět tátu jednou ročně na půl hodiny. „Co si říci po takové době a v takové situaci“, vzpomínala pak Jarka. Bylo to těžké období, ve kterém jí sport pomáhal ho překonat.

Jarku Jehličkovou mám v paměti vrytou jako atletku, která bojovala nejen se soupeřkami, ale i s vlastním tělem. Trochu se podobala tomu slavnému hořickému pískovci, ze kterého jsou postaveny staré Hořice. Na jednu stranu stavební kámen, na druhou pod vlivem okolností se rozpadající pískovec. V těchto případech člověka napadá, jaká by byla asi její výkonnost, kdyby jí nepotkalo tolik zranění a nemocí. Přesto dokázala zaběhnout 1500 m za 4:08,39. Představte si to, před 50 lety, bez systematické přípravy v horách v africkém teple, bez podpůrných přípravků. Trénink jen doma, na škvárovém hřišti, které jste po tréninku museli zametat. Když pršelo, škvára rozmokla a lítala až do obličeje. Přesto všichni trénovali o hodně více, běhali v terénu, v blátě, ve sněhu. Často přemýšlím o tom, jaké výkonnosti by dosáhli atleti a atletky této doby při současných podmínkách a technologiích.

Ale zpět k první dámě české patnáctky. Jarka sportovala, hrála basketbal a ke sportu se upínala čím dál více. Sice vystudovala v Hořicích gymnázium, ale na vysokou školu už jí bolševici nepustili. Vynahradila si to však ve sportu. Od basketu utekla k atletice. Na závodech v přespolním běhu si jí všiml trenér Antonín Bezdíček z atletického oddílu hradeckého Sokola. To je psal rok 1959 a Jarka se pod Bezdíčkovým vedením rychle lepšila. Na mistroství republiky dorostu už byla druhá. Pod Tondovým vedením trénovala až do jeho odchodu do Súdánu v roce 1964. Jako dalšího trenéra si vybrala Miloše Písaříka z Rudé hvězdy Praha (dnešní Olymp Praha). Tatínkovi se sice nelíbilo, že jeho dcera bude členkou oddílu ministerstva vnitra, ale nakonec poté, co vymysleli s trenérem, že nebude přímo zaměstnanec, souhlasil. V šedesátém čtvrtém také získala v přespolním běhu svůj první mistrovský titul.

Systematická práce Miloše Písaříka, který vhodně navázal na Bezdíčkův trénink, se projevila brzy dalším zlepšením talentované hořické běžkyně. V roce 1966 vybojovala svůj první titul mistryně Československa na dráze, druhý z řady rovné desítky titulů, které za svou kariéru získala. Táta, který jí celý život fandil, se jejího prvního dráhového titulu nedožil, zemřel hodinu před startem. Toto zlepšení znamenalo i nominaci na mistrovství Evropy. A asi tady se poprvé se výrazně projevil její život na sportovní houpačce, hořický pískovec se začal zdánlivě rozpadat. Jarka dostala bohužel zánět kyčle, nepříjemné, otravné onemocnění a bylo po reprezentaci. O rok později bez problémů obhájila mistrovský titul, pro změnu jí však začal zlobit meniskus, což vyřešila následná operace. Tehdy o artroskopicky prováděných operacích ještě nebylo ani vidu ani slechu, takže delší hojení poznamenalo zbylou sezonu. Začátek olympijské sezony ji zastihl v dobré formě, překonala československé rekordy na 800 i 1500 m. Na olympiádu do Mexika se těšila. Z rozběhu postoupila Jarka bez problémů do semifinále. Před ním však onemocněla a finále pro ni zůstalo zavřené.

O rok později se nominovala na mistrovství Evropy v Aténách. A jako by se historie opakovala. Tři týdny před ME ji rozbolela noha, tři dny před odletem prochladla a ke všem peripetiím se přidala i horečka. Najednou se řešilo, zda vůbec do Atén odletět. Trenér Písařík i doktor Bínovský byli přesvědčeni, že ano a bylo rozhodnuto. Z nemoci se uzdravovala a při prvním tréninku v Aténách se cítila dobře. Radost netrvala dlouho. Aténský stadion už měl tartanový povrch, o kterém se v Československu sice vědělo, na žádném stadionu jste ho však nenašli. Bolševik ho sice plánoval, ale realizace vázla. Jarku chytila z nezvyklého povrchu křeč, sval zatuhl a doktor jí nařídil klid. Nečekaný tréninkový výpadek sice všechny znervózňoval, Jarce však možná prospěl. Po dvou dnech odpočinku si klusla po trávě dvě kola a doktor Bínovský rozhodl, že může běžet. To byla středa, v pátek prošla do finále ze šestého místa a tam vypálila všem soupeřkám rybník, když vyhrála v novém světovém rekordu. Samotný závod byl popsaný mnohokrát, je k vidění i na Youtube, protože jde o jeden z nejkrásnějších závodů atletické historie. Jarka na něj sama ráda vzpomíná: „Já holka z Hořic, já jsem vyhrála mistrovství Evropy“, opakovala později to, co ji blesklo hlavou, když s rukama nad hlavou protnula cílovou čáru. Připomeňme si průběh závodu. Po startu zůstala Jarka společně s druhou československou reprezentantkou Emílií Přivřelovou vzadu. Rozdíl mezi nimi a ostatními běžkyněmi se zvyšoval až na téměř 40 m. Po prvním kole to vypadalo na ztracený závod. Ale Jarka v sobě měla nečekaně síly, navíc si v duchu říkala: „nemohou přece všechny běžet světový rekord“. Měla pravdu, nemohly, za to mohla ona. Kolo před cílem se dotáhla, na třístovce se posunula zase blíže čelu. V poslední zatáčce již byla na medailové pozici a při výběhu ze zatáčky se dostala na první místo, aby zvítězila s náskokem před druhou Nizozemkou Gommersovou a Italkou Pigniovou v novém světovém rekordu 4:10,7. Právě Italce, která byla první gratulantkou, vzala světový rekord. Aby štěstí netrvalo dlouho, Pigniová jí při gratulaci omylem šlápla nešťastně na nohu tretrami. Zprvu zranění nevypadalo vážně, bohužel rána se nehojila, zanítila se a následná infekce a operace jí téměř na rok vyřadily z tréninku i závodění.

Po návratu v roce 1971 splnila limit pro start na ME v Helsinkách. Nebyla by to však Jarka, aby nedošlo opět ke zdravotním komplikacím. Dva týdny před startem přehlédla skleněné dveře na internátě v Bratislavě a tržné rány na nohou a rukou jí doktoři sešili více než třicítkou stehů. Přesto do Helsinek odjela a opět odkázala postoupit do finále. K tomu všemu se přidali ještě problémy s pokleslou klenbou nohy. Před finálovým závodem proto dostala injekci lokálního anestetika. Ta jí však nesedla, při závodě se jí motala hlava, trpěla halucinacemi, přesto doběhla sedmá.

Další rok byl olympijský. Jarka odjela do Mnichova dobře připravená. V rozběhu na 1500 m zaběhla nový československý rekord 4:08,39 min a postoupila do semifinále. Zdálo se, že nic nestojí v cestě dalšímu úspěchu. Jenže při rozcvičení před semifinále pocítila při rovince prudkou bolest v třísle – natrhla si svalový úpon. Semifinále v podstatě jen odklusala. Sen o olympijském finále se opět rozplynul.

Už začátkem 70. let si všímala, že některé soupeřky se najednou nečekaně zlepšily. Nastala éra dopinku, se kterou se neztotožnila. Ani Miloš Písařík se nechtěl ubírat touto cestou. Pomalu v ní dozrálo rozhodnutí úspěšnou kariéru ukončit. Doma skončila jako královna, získala poslední desátý titul mistryně republiky a závodění dala vale. Nikoli však atletice, ještě nějaký čas pokračovala jako trenérka. V letech 1968-1972 nenašla doma na středních tratích soupeřku. Sportovní příběh jedné z našich nejlepších se uzavřel. Mimochodem, její výkon z mnichovských olympijských her v roce 1972 je dodnes osmý nejrychlejší čas historie na 1500 m.

Stručný přehled její kariéry je výčtem mnoha úspěchů i zranění, ale i nezměrné vůle.

1964 – první titul mistryně ČSSR, který získala v přespolním běhu

1966 – první titul na dráze na 800 m

1967 – operace menisku, zmeškala ME

1968 – OH Mexico City, 800 m SF – onemocněla, do finále nenastoupila, M ČSSR 1. místo 800 m

1969 – ME Atény, 1. místo, bolavá noha, po závodě prošlápnutá tretrou Pigniové, světový rekord 4:10,7, M ČSSR 1. místo 800 m, 1500 m

1970 – operace infekcí zanícené nohy

1971 – ME Helsinky, 7. místo, šité tržné rány, závodila pod lokálním anestetikem, M ČSSR 1. místo 800 m, 1500 m a 4x 400 m

1972 – OH Mnichov, v rozběhu československý rekord 4:08,4, při rozcvičení před SF natržený svalový úpon, M ČSSR 1. místo 1500 m, 4x 400 m