Příspěvky

Publikováno

Temná historie české atletiky – 4

Se začátkem 90. let minulého století sice skončila krátká éra organizovaného dopingu v Česku, bylo by však naivní se domnívat, že doping zcela zmizel. Celé období lze rozdělit na dvě etapy, první do roku 2000, kdy převažoval „tvrdý“ doping – tedy anabolika. Druhá navazující je spíše ve znamení dopingových případů z hlouposti – stimulancií a lehkých drog. Celkem to byly už tři desítky případů, od reprezentantů až po hobby běžce. Bohužel, několik případů se z nich vymyká.

Při vnějším pohledu se dnes dá říci, že česká atletika je čistá, což se nedá říci o evropské a světové atletice. Rusko je notorický známý příklad pokračování státního dopingu. Posledních 15 let je na paškále Keňa, což devalvuje úspěchy jejích běžců. Američané jsou na tom o něco lépe, pořád je to stejný systém, tedy individuální či skupinový doping. Objevují se čím dále absurdnější výmluvy, stejně jako lze úspěšně polemizovat o spravedlnosti trestů. To platí napříč sporty. Případ Balco a Marion Jonesové otřásl americkou atletikou. Scénáře jsou podobné, opět napříč sporty, odhalení, zapírání typu já nic, já muzikant a nakonec typicky americké veřejné přiznání s pokáním. Známe to i z cyklistiky od Armstronga. Justin Gatlin je další hvězda, která měla distanc dokonce osm let, přesto má na svém kontě olympijské zlato i titul mistra světa, který vybojoval po dovršení 35 let v roce 2017 v Londýně.  Abychom nezůstali jen u závodníků, připomeneme případ Alberto Salazara a jeho Nike Oregon Project (viz předchozí části seriálu).

Na druhou stranu se dnešní vrcholový sport neobejde bez mnoha potravinových doplňků, počínaje vitamíny, přes sacharidy, proteiny, až po specifické látky typu aminokyseliny (BCAA, kyselina aminomáselná,  kys. D-asparagová), karnitin či kreatin. Mnoho z nich slibuje nejen regenerační, ale i anabolické účinky. Některé jen fiktivně, jiné reálně. Bohužel tohoto účinku není dosaženo přírodními látkami ale příměsí skutečných anabolických steroidů. Sportovci proto musí být neustále ve střehu od koho a co kupují a někdy ani zaručeně čisté výrobky nemusejí být čisté.

Jak jsme zmínili, od roku 1993, tedy vzniku samostatné České republiky, zaznamenal český antidopingový výbor tři desítky pozitivních testů u atletů. Zde jsou ty nejznámější, propírané v médiích:

1993 – Jan Bártl, koulař, 3 měsíce, kodein a morfin (bral si to na tlumení bolesti)

1994 – Ivan Slanař, trojskokan, nedostavil se na test, distanc na 4 roky

1994 – Dalibor Špoták, víceboj (19 let) , efedrin, 2 roky zastavená činnost

1994 – Vladimíra Malátová, diskařka, nadrolon, 4 roky, v roce 1997 jí byl zbytek trestu prominut

1995 – Alena Peterková, vytrvalkyně, 4 roky (po dvou letech začala závodit v duatlonu)

1995 – Helena Šediváková, vytrvalkyně, stimulans, 3 měsíce

1998 – Miroslav Menc, koulař, nejlépe bronz na HME, stanozolol, opakovaně pozitivně testován 2001, nadrolon, jako první český atlet mu byla doživotně zastavena činnost

1998 – Tomáš Janků, výškař, efedrin, napomenutí

1998 – Jiří Kuntoš, efedrin, napomenutí

2000 – Roman Zubek, sprinter, dehydroepiandrosteron, doping nebyl plně prokázán, nebyl potrestán

2006 – Lukáš Milo, sprinter, za podvádění při antidopingové kontrole, 2 roky

2010 – Remigius Machura ml., koulař, somatotropin (růstový hormon), 2 roky, ukončil atletickou kariéru a hrál americký fotbal, po odmítnutí testu dostal doživotní zákaz

2010 – Michal Balner, tyčkar, marihuana, 3 měsíce

2021 – Anežka Drahotová, chůze, adrosteron, eticholanol, 4 roky

Všimněme si blíže dvou případů. Tím prvním je „aktuální“ pozitivní test Anežky Drahotové. Případ začal už v roce 2018 pozitivním mimosoutěžním testem. V médiích se objevil v roce 2021 a vycházející zprávy byly hodně rozporuplné, neurčité. Psalo se o testosteronu, nesrovnalostech v biologickém pasu. Trenér Piták byl překvapen, Anežka rozhodně popřela vědomý doping. Do hry vstoupil právník Šťovíček, který několikrát zastupoval sportovce v dopingových případech. Ve finále disciplinární komise českého atletického svazu vedená Miroslavem Ševčíkem Anežku očistila s tím, že nedopovala, ale tři roky starý dopingový nález je důsledkem přirozených změn v organismus, souvisejících se změnou stravovacích návyků a změnami ve zdravotním stavu. Tímto rozhodnutí jí současně byla umožněna účast na olympijských hrách. Anežka Drahotová se však sama účasti na hrách v Japonsku vzdala s tím, že není dostatečně připravena, nicméně je ráda, že své jméno očistila. A nastalo zdánlivé ticho po pěšině. Další vývoj byl skrytý, ale případ nebyl uzavřen. Naopak, WADA se odvolala proti rozhodnutí ČAS a po čtyřech letech průtahů Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) rozhodla v neprospěch Anežky a Českého atletického svazu. Vzápětí na základě rozhodčího nálezu dostala Anežka zmíněný trest a současně přišla o stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v Berlíně v roce 2018. Jednotka integrity atletiky (AIU) uvádí, sic: „Exogenous Steroids after IRMS (Androsterone, Etiocholanolone)“.

Oficiální stanovisko ČAS není k dosud k dispozici. Právník Štovíček hovoří o protahovaném řízení s mnoha procesními chybami. Navíc údajně česká strana neobdržela žádné zdůvodnění. Vyjádření Anežky si každý může přečíst na jejím Instagramu. Co bude dál je otázkou. Štovíček hovoří o civilním soudu ve Švýcarsku, který koneckonců již několik obdobných případů řešil. Míč je na straně Českého atletického svazu a Anežky. Soudě podle jejího vyjádření, řekli bychom, že ona to považuje za uzavřenou kapitolu. A Český atletický svaz – ten mlčí. Přitom museli jeho zástupci vědět, že se WADA odvolala.

Obdobný případ, který však skončil v rámci České republiky, se stal v roce 2006. Jeho aktérem byl vítkovický sprinter Lukáš Milo, který dokázal tehdy překonat rekordy na 100 i 200 m. Tentokrát „nebyl na vině doping“, ale podvádění při dopingové kontrole. A hádejte jak příběh pokračoval? Disciplinární komise ČAS Mila očistila. Svůj verdikt zdůvodnila důkazní nouzí. Případ šel před vyšší instanci, v tomto případě Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru. Ta rozhodnutí Disciplinární komise ČAS zrušila a potvrdila dvouletý trest. O celém případu si můžete detailně přečíst na adrese: https://adoc.pub/2006602ce9a73c4bcfcb2a81141cfa3f1b4898597.html#google_vignette

Všimli jste si jedné věci – v obou popsaných případech Disciplinární komise vždy sportovce očistila, aby vzápětí dostali trest od vyšší rozhodčí instance. A to nejméně ještě jeden případ z nedávné doby, kdy prokázaný doping překryla oprava výsledků symbolem DQ. Čekali jsme, že v případě Drahotové ČAS zaujme jako jeden z účastníků řízení nějaké stanovisko a je ticho po pěšině. Smutné, dodáme jako vždy. To nepovažujeme za dobrý postup v boji s dopingem. Vrhá totiž stín na celou českou atletiku.

V čem je rozdíl? Zatímco za „státem řízeným dopingem“ stála zoufalá snaha vyrovnat se programově dopujícím zemím, dneska mají naši atleti zcela jiné možnosti a uchýlit se k dopingu je rozhodnutí jedince, který chce získat nefér výhodu. Existuje mnoho vědeckých prací, které dokazují, že je ve sportu včetně atletiky doping rozšířen více, než se jeví podle činnosti antidopingových orgánů. Docela by mne zajímalo, jak třeba vedení ČAS vysvětluje rozdílné závěry disciplinární komise a AIU. Navíc mnoho fanoušků atletiky se stále domnívá, že Drahotové bylo ublíženo a přišla díky tomu o účast na OH. Kde je tedy pravda? Nejhorší je, že se šušká to i ono mezi sportovci, trenéry i funkcionáři. Remigius Machura je vlastně borec, nejenže se přiznal, ale také vysvětlil, proč za bolševika napodruhé na doping kývl. Rozhodně si ho musíme vážit více, než těch, kteří nedokáží říci jasné slovo.

Osobně neřešíme doping u našich atletů oněch slavných 80. let minulého století, srovnali tím jen šance. Při té české bídě, což ukazují záznamy z tréninkových deníků, stejně brali proti východoněmeckým, ruským, západoněmeckým, italským, švédským, kubánským a samozřejmě americkým atletům směšné dávky. Už jen proto, že si chudnoucí bolševický stát nemohl více dovolit a stejně tak více by pravděpodobně nedovolili ani lékaři, kteří se na něm podíleli. Je pravdou, že někteří trenéři a sportovci si steroidy či jiné dopingové látky obstarávali sami, ale to je zase jiná kapitola.  Osobně si myslím, že kdyby ti dotčení atleti řekli, podobně jako Machura, ano brali jsme to, bez toho jsme byli nekonkurenceschopní, nebylo by co řešit. Idioti, kteří budou jejich výkony znevažovat, se najdou vždycky. Většinou jsou to stejně chudáci, kteří sami nic nedokázali. Všimli jste si, že na západě to neřeší – ani ti Britové, Finové a Italové, kteří se vzájemně obviňovali z dopingu. I když vyšlo několik odborných prací o státním dopingu i v Západním Německu, hovoří se zásadně jen o východoněmeckém.     

Nastala jiná doba, nechceme psát nová, a boj proti dopingu se stal jednou z priorit sportu obecně. Boj proti dopingu bylo i jedno z volebního hesel šéfa světové atletiky Coea. Uchýlit se v současnosti k dopingu znamená se znalostí věci podvádět anebo, z jiného pohledu, tiché ujištění, že doping je nadále rozšířen v míře tak velké, že bez něj nelze uspět. A současně se ho nejde zbavit. Navíc už nejde ve sportu jen o čest a slávu, ale o slušné peníze. Peníze se říká, kazí charakter, ne nadarmo známe přísloví: Když promluví peníze, pravda zmlkne.

Vědecké práce na toto téma jsou jednoznačné, oproti 1-2 % reálných nálezů při antidopingových kontrolách, stojí až přes 60 % atletů, kteří se na MS či OH přiznali k užívání nepovolených prostředků v rámci své kariéry. Neznamená to, že dopují permanentně, ale minimálně to zkusili.  Pope a kol. uvádí min. 29 % při MS v Daegu, na Panarabských hrách to bylo dokonce 45 % atletů. Jiný výzkum hovoří v rámci MS o 39,4-47,9 % atletů, při OH jejich počet vzrostl na 52,4-61,8 %. Suplementy (resp. jejich aktivní látky), z nichž část je na hraně dopingu a některé byly na seznam zakázaných látek postupně doplněny, přiznalo 70,3 % atletů. De Hon a kol. publikovali obdobné výsledky – u elitních atletů je to 26-48 % atletů, a co je horší, uvádí, že doping se týká 3-11 % juniorů!!!

 Na závěr si dovolíme pohled do celosvětových statistik. Rusko je vyřazeno ze soutěží kvůli státem organizovanému dopingu. Totéž hrozí Keni, která už jednou slíbila nápravu. Nicméně aktuálně má stopku kvůli dopingu 131 Keňanů, čerstvě za duben jich přibylo pět. Soupeřem Keni se stala Indie se 136 suspendovanými atlety, v dubnu se jejich počet rozšířil o devět. Pro zajímavost další státy: Rusko 68, Čína 30, Turecko 21, Ukrajina a Itálie po 18, USA 16 a Etiopie 15 atletů.  

Ale shrňme celý náš seriál, který je věnován historii dopingu v české atletice. Doping v ní existoval a existuje, stejně jako v celém světě, to je prostý fakt. Druhou věcí je organizovaný doping, který měl v České republice relativně krátké trvání, vlastně jen jeden olympijský cyklus. Nemá zde cenu řešit otázku morálky, protože tehdy to byla součást cesty k dosažení výkonů, které se zdály relativně dlouho zdánlivě nepřekonatelné. Letos padly i rekordy v disku. Má tedy smysl si klást otázku, zdali jsou to čisté výkony? Zvláště, když vidíte statistiky. A to jsou jen ona 1-2 %, které antidoping zachytí. Doping provází sport od jeho počátku, neboť již staří Řekové, jak říká klasik. Provázet ho bude nadále a my se jen nadále můžeme dohadovat, jestli v současnosti dosahované výkony jsou čisté anebo podpořené třeba i novým, dosud nedekovatelným dopingem. I run clean je hezká myšlenka, evidentně však nefunguje na 100 %.

Publikováno

Temné dějiny české atletiky – 3

3. díl

Stíny legend

Pozitivních dopingových nálezů bylo v české atletice povícero. V některých případech se však podařilo prokázat nevinu závodníka. Na rozdíl od výmluv na kontaminované ruce maséra či mastičku na rty se pojí tyto případy se závažným onemocněním.

V širších souvislostech si je třeba uvědomit, že preventivní testování nebylo výsadou jen socialistického sportu, ale probíhalo zřejmě i v některých západních státech. V případě atletů Německé spolkové republiky se hovořilo v kuloárech, či padala podezření také o státním dopingu. Na druhou stranu antidopingové „hnutí“ sílilo a jedním z hmatatelných a pozitivních výsledků bylo zavedení mimosoutěžních kontrol. V ten moment ztratilo preventivní testování smysl, protože sportovec mohl být testován kdekoli a kdykoli. Mimosoutěžní kontroly byly zaváděny postupně, například ve Velké Británii až koncem 80. let.  V Československu došlo k ukončení preventivních kontrol na pokyn tehdejšího předsedy ČSTV Pavla Klapuše v červnu roku 1988. O rok později skončila vydáním příslušné směrnice i řízená specializovaná péče. Uvědomme si, že státem řízený doping trval v tehdejším Československu pouhé čtyři roky. A fungoval stejně spíše ve smyslu socialistického „nepořádku“ než dramaticky, za kontroly Stb atd., skoro jistě se v atletice se žádná dramata nekonala. Ale než se budeme věnovat nejznámějšímu falešně-pozitivním případu v české atletice, podívejme se do světa. Naopak tady najdeme skutečná dramata s otevřeným koncem. V ten moment nás také napadne myšlenka, že by se seriál neměl jmenovat Temné dějiny české atletiky, ale světové atletiky. Otázkou je, do jaké míry jde skutečně o temnou historii či pouze vývojovou etapu? Srovnáme-li nové superkarbonové boty s botkami Emila Zátopka, nelze se divit, že někteří odborníci hovoří o technologickém dopingu (podobně různé varianty kombinéz u skokanů na lyžích, plavek u plavců atd.). Všechny tyhle vymoženosti nakonec musela svázat pravidla, která určují mantinely. Tak i klasický doping postupně svazují pravidla. Jen je to stejné jako s oněmi technologiemi, vývoj a výzkum je vždy napřed. Přijdu na pozitivní efekt pilulky či nějakého „umělého vlákna“, zjistím, že mi dává výhodu, samozřejmě ho použiji. Ostatní se ptají a pátrají po příčině či důvodu zlepšené. Nakonec se přijde na to, proč tomu tak je. Zlepší se totiž diagnostika. Poté zasedne rada moudrých a vynese verdikt, pokud se shodne, že jde o doping, platí absolutní zákaz. Může nastat také polovičaté řešení, stanoví se hranice – povolené množství látky, anebo třeba propustnost kombinézy, velikost anebo výška podrážky atd. Svět sportu je v tomto složitý a neustále se vyvíjí. Dovedete si představit Monda, jak skáče svěťák na bambusové anebo hliníkové tyči? Těžko. Ale zpět k tématu, ukazujícímu také na roli novinářů a tisku u některých případů, které nakonec dopingovými případy nebyly.   

Své si prožil i současný prezident World Athletics a náš mílařský idol Sebastian Coe. V roce 1983 se prošlo tiskem, že měl pozitivní test, a proto nestartoval, ač patřil k favoritům, na prvním mistrovství světa v Helsinkách. Stačí pohled na výsledky závodů v roce 1983 abyste zjistili, že v nich nefiguruje. S obviněním přišly třeba finské bulvární noviny Iltalehti, nejsme si jisti, zdali první, ale tento článek je stále dohledatelný. Zpráva se rozšířila do světa. Co říkal tehdy Coe? Už od poloviny roku 1982 cítil nezvykle unavený, ospalý, usínal při jídle, po tréninku. Na mistrovství Evropy, které se konalo na začátku září odjel jako favorit běhu na 800 m. Ve finiši mu však vítězství vyfoukl východoněmecký reprezentant Hans-Peter Ferner, což byla tehdy senzace. (Dávali jsme z tohoto závodu fotografie na Instagram. Po pravdě Britové měli obecně na východní Němce pech, protože v Praze o čtyři roky předtím jim zlato sebral Olaf Beyer, druhý doběhl Steve Ovett a třetí skončil Coe). Nakonec podstoupil sérii testů v Leicesterské nemocnici, které potvrdily, že trpí vzácným glandulárním onemocněním (onemocněním žláz), později bylo uvedeno, že jeho nezvyklý stav způsobila infekční toxoplazmóza, vyvolaná EBV virusem. Byť toxoplazmóza způsobená EBV virem byla již v té době snadno diagnostikována. Na druhou stranu je fakt, že testy museli být cílené. A toxoplazmóza si může s organismem hodně pohrát.  

New York Times (Sept. 3, 1983, Section 1, Page 21) celou historii popisovaly: „A series of tests at Leicester Hospital in England has confirmed that Sebastian Coe , who holds the world records in the 800-meter and one-mile runs, is suffering from a rare glandular disorder. Dr. Karl Nicholson , a consultant in infectious diseases, said Coe had glandular toxoplasmosis, an infection that the doctor said affected fewer than 200 people in England each year and that can resemble glandular fever. Coe, who underwent the tests after four straight exceptionally poor outings, probably contracted the disease last April or May, Dr. Nicholson said. Coe is not likely to start training again for several months.“

V Británii vycházely vysvětlující články, které do toho vnášely větší zmatek – nejčastěji používaným pojmem se stalo mysteriózní onemocnění. Anebo jen: That iconic win in Moscow’s Lenin Stadium must have seemed a world away to Coe as the Los Angeles Games of 1984 neared. His form had taken a huge dip in the intervening years. He had been misdiagnosed with glandular fever when in fact he was suffering from potentially a much more dangerous infection, toxoplasmosis. (https://www.olympics.com/en/news/coe-defies-critics-to-claim-unique-double). Britský The Telegraf zase psal: „Even being able to defend the Olympic 1500m title that he had won four years earlier in Moscow in 1980 was far from certain. Coe had weakened alarmingly through 1982 and 1983 following a mystery illness – eventually diagnosed as toxoplasmosis – that could leave him so fatigued after a run that he might fall asleep at the dining table. “It was a year-and-a-half before anyone really got on top of it,” he says. Coe had weakened alarmingly through 1982 and 1983 following a mystery illness – eventually diagnosed as toxoplasmosis – that could leave him so fatigued after a run that he might fall asleep at the dining table. “It was a year-and-a-half before anyone really got on top of it,” he says. Normal training would n ot resume until February 1984, but Coe never lost hope and had already boarded a plane that winter to Los Angeles for a personal recce of the city in which he planned his resurrection. Having assessed the potential accommodation – and decided that he preferred the University of California halls of residence in Westwood to another athletes’ village in downtown LA – he headed inside the Coliseum. “I sat in the stadium for an hour or two on my own … just observing, going through scenarios that I might adopt, understanding the geography of the place and getting a picture in my mind,” he says. “I’m pretty sociable. I like being in groups but, when it gets really serious, I do like to be on my own.”

Je zajímavé dívat se zpětně na celý problém. Britové údajně žádné preventivní testování nikdy neřešili, nicméně o pozitivním testu pochází zmínky z více zdrojů. Co je tedy důvěryhodné? Samozřejmě špatná diagnóza může prodloužit návrat a kdo prodělal těžší formu infekční mononukleózy, ví o čem je řeč. Trochu udivující je právě ona dlouhá diagnostika, nicméně i to známe z vlastní praxe. Každý si to musí přebrat sám. (Pozn. autora: Pro nás Coe zůstává nadále inspirující běžecká ikona a jeho táta inovátor běžeckého tréninku. Společně se tato dvojka zapsala do dějin běhů na střední tratě.)

Aby to bylo fér, Britové nezůstali Finům nic dlužni. Britský tisk systematicky obviňoval z dopingu nejen sportovce z tehdejší Německé demokratické republiky a Sovětského svazu, ale cíleně také atlety z Itálie a Finska. Tedy ze zemí, jejichž běžci znamenali také konkurenci pro Brity. Finy obvinili z krevního dopingu. Někdy, když tak nad tím přemýšlíme, vytane nám mysli české přísloví „Potrefená husa nejvíc kejhá“ anebo „Zloděj volá chyťte zloděje“.

Ale zpět k české atletice. I v ní najdeme obdobný případ, který se řešil na nejvyšší atletické diplomatické úrovni. Jméno Helena Fibingerová zná snad každý příznivec české atletiky. Mistryně světa ve vrhu koulí z Helsinek, první žena, která překonala hranici 22 m a dodnes drží světový halový rekord 22,50 m (1977 v Jablonci).

Do sezony v roce 1985 vstoupila podobně jako Machura vítězství na halovém mistroství Evropy. V Aténách vyhrála výkonem 20,84 m. Po závodě však přišla ledová sprcha, dopingová kontrola, kterou Fibingerová po závodě absolvovala, ukázala pozitivní výsledek.[1]  Dnes už se o tomto případu takřka nikde nedočtete. První, kdo jí po letech veřejně obvinil z dopování, nebyl nikdo jiný než Václav Pacina, který po roce 1989 zveřejnil sérii pseudo-investigativních článků o dopingu v Československu. Je pravda, že není dobře, aby se tato doba přecházela mlčením, ale dělat z toho štvanici na naše úspěšné reprezentanty, asi nebyla ta správná volba. Škoda, že se třeba nezeptal Coa na jeho údajný pozitivní test. Jak už jsme psali, Finové špinili Brity, ti zase je. A pak se v tom vyznejte.

Nicméně pravdou je, že Helena Fibingerová měla pozitivní test na HME Evropy v Aténách v roce 1985. Sama Fiibngerová se k této problematice nechce vůbec vyjadřovat, čemuž se nelze divit. Nevím, co si Pacina od obvinění sliboval, ale rozhodně nemohl čekat od nikoho, ať již bral anabolika či nebral, že řekne: ano pane Pacina, máte pravdu, brala jsem 100 mg Stromby denně. Kaji se za to, vrátím všechny medaile, zrušte moje výkony a zapomeňte na mne. Chybí ten kontext, který Pacina znal, nemohu si pomoci. A pak je tu druhá stránka, celá historie tohoto případu. 

Jaká tedy ona historie dopingového případu Heleny Fibingerové byla? Děj celého příběhu se začal odehrávat ještě v Praze, před odjezdem do Atén. V únoru podstoupila Fibingerová test v pražské laboratoři, přičemž výsledek vyšel hraniční, spíše lehce pozitivní. Přesto do Atén na odjela. Nutno dodat, že v té době se již delší dobu necítila dobře, přičítala to však spíše ženským problémům. V Aténách však přišel po vítězství šok. Vzorná socialistická sportovkyně, členka strany, měla pozitivní dopingový nález.

Rozjel se kolotoč, ve kterém se významně angažoval tehdejší místopředseda ČOV a současně místopředseda evropské atletické federace Rudolf Dušek. Hned po návratu absolvovala Fibingerová vyšetření, které prokázalo vysoké hodnoty testosteronu. Následně v ostravské nemocnici zjistil tým lékařů pod vedením MUDr. Kempného nezhoubný nádor v břišní dutině, který produkoval testosteron. Lokalizace nádoru současně vysvětlila, proč své problémy původně přičítala ženským problémům. Lékaři nádor operativně odstranili a následovala nezbytná rehabilitace. Hladina testosteronu se po odstranění nádoru vrátila do běžných hodnot.

Na diplomatické frontě bylo počínání také úspěšné, aktivita Duška a lékařů z Ostravy vedla k uzavření případu s tím, že se nejedná o doping, tudíž není třeba ani žádných sankcí. Medaile a první místo Heleně Fibingerové už nikdo nevezme. Lékařské zprávy měl v rukou odborník nad jiné povolaný, Arne Ljungquist, vicepresident IAAF, lékař specializující se na ledvinová a kardiovaskulární, současně velmi aktivní v boji proti dopingu. Ten psal také závěrečnou zprávu. Ljungquistův závěr obdržel i Dušek, který ho má stále uchovaný ve svém bohatém osobním archívu. Nikdo tento závěr nikdy, ani na mezinárodní úrovni,  nezpochybnil. Tolik dva příběhy, které ilustrují určitou historickou etapu nejen v atletice, ale můžeme říci ve sportu obecně. Všimněte si role bulváru a odpovězte si sami. Ex nihilo nihil fit.  

[1] Pozn. autora – Fibingerová měla poměr testosteron-epistestosteron vyšší, než bylo povolené. Epistestosteron je metabolit testosteronu a jejich poměr je obvykle 1:1, zvýšil-li se na 6:1, považovalo se to za pozitivní, s tím, že sportovec mohl používat syntetický testosteron. Na druhou stranu to nemuselo být jen dopingem, protože i třeba u mužů s četností 1:2000 se vyskytuje genetická porucha, vedoucí k falešně pozitivnímu testu, neumí totiž metabolizovat testosteron na epitestosteron. Pokud tedy nahlásila laboratoř poměr testosteronu k epitestosteronu v moči větší než 6 : 1, následovalo další povinné šetření včetně endokrinního, k určení, zda byl tento poměr způsobený fyziologickým nebo patologickým stavem či je čistým dopingem (vzpomeňte na Salazarova kouzla s adrogelem). Dodejme, že z lékařského hlediska existují benigní nádory, které testosteron mohou produkovat.

Publikováno

Temné dějiny české atletiky – 2

Kde se stala chyba?

Původně jsme měli napsán úplně jiný úvod, ale směšný tříměsíční trest pro Sinnera za dvojí pozitivní nález anabolického steroidu, v tomto případě klostebolu, vyvolává spoustu otazníků. A není to první otazník v historii dopingu. Potrestán, respektive spíše nepotrestán byl i díky tomu, že spolupracoval a za vše mohl člen jeho týmu – fyzioterapeut. Sinner „nasypal“ při masáži z kontaminovaných rukou maséra, řečeno jednoduchou mluvou sportovní.  Škoda, že se nikdo neptal, jak to že měl tedy fyzioterapeut kontaminované ruce a tudíž musel pracovat se zakázanými látkami. Šwiateková pro změnu měla zdroj v jinak neškodném melatoninu, který si vzala kvůli spaní (při jet lagu funguje – melatonin). Therese Johaugová pro změnu v jelením loji na rozpraskané rty. Jiný sport, jiné posuzování – vyfasovala 18 měsíců. Alberto Salazar zase zkoumal na svém B týmu, kde se nejlépe vstřebává androgel a kolikrát denně je třeba ho aplikovat, aby účinkoval, ale člověk zůstal negativní. Jeho A-tým nikdy neměl pozitivní dopingový nález, nicméně velmi zajímavý výzkum, jehož výsledky nikdy nepublikoval[1].

Tímto úvodem jsme chtěli říci, že se z dopingu stalo velké politikum, nejen sportovní. A v tomto kontextu a kontextu doby je třeba hodnotit jeho české aktéry. Jejich bezmyšlenkovité odsouzení je stejně snadné jako glorifikace. Řada aktérů by si zasloužila místo v Síni slávy české atletiky, protože ač měla prohřešek, měla naopak jiné, ať to zní jakkoli paradoxně, přednosti. Proto jsem se rozhodl vedle těch slavných psát i o těch, kteří proslavili českou atletiku, ale nicméně ona se k nim zachovala více či méně nevděčně. Nejhorší je, že některým bylo odpuštěno, jiným nikoli. I to stojí za zamyšlení.

Padouch nebo hrdina, byli jsme kdysi jedna rodina

Trochu jsem to v titulku upravil právě proto, že náš aktér je ukázkovým příkladem houpačky života – nahoru, dolů, nahoru, dolů… Nikdo by to nevymyslel lépe než sám život. Největší případ dopingové historie české atletiky byl pozitivní test reprezentantů Zdeňky Šilhavé a Remigia Machury při Evropském poháru 1985 v Moskvě. Zatímco Šilhavá se stala jedním z mnoha dopingových případů, Machura se k dopingu přiznal s přímostí sobě vlastní. A jeho životní houpačka pokračovala. Kdo to tedy je, ten Machura.

Remigius Machura, rodák z Rychnova nad Kněžnou, pochází ze sportovní rodiny. Talent, jak se říká od Boha, se v něm spojil s pracovitostí a touhou uspět. Kdo neví, jeho bratr Martin byl vynikající vícebojař a oba dirigoval táta, sám také výborný sportovec. Otázkou zůstávalo, který sport si nakonec žák Machura zvolí. Rozhodly to školní závody, vyhrála tedy atletika a z ní vrhy a hody. Machura totiž na oněch školních závodech  zvítězil ve vrhu koulí, ale chytlo ho to natolik, že začal systematicky trénovat. Zanedlouho se stal dorosteneckým přeborníkem a dokonce zvládal i trojboj koule, disk kladivo, všechno vítězně.  V juniorech již neměl konkurenci.

Remigius Machura v dresu Sparty Praha (upraveno)

Táta je učil, že chtějí-li něco umět, musí si to prvně nastudovat. Machura studoval a přemýšlel. Tehdy nebyly sociální sítě, všechno se muselo načíst, zjistit a zapamatovat. Pamatoval si dost a o každém tréninku přemýšlel. Od každého trenéra si něco odnesl. V Rychnově ve Spartaku prošel rukama trenérů Hamáčka, Paštiky a později Friedricha. Neustále se lepšil a dorostenecké výkony neunikly zástupcům pražských oddílů. Tehdy se dotvářel systém vrcholového sportu, jehož článkem byla i vrcholová střediska mládeže a s nimi související sportovní třídy. V 17 letech přestoupil do oddílu VŠ Praha a stal se studentem 3. ročníku Gymnázia Nad Štolou. Ve sportovní třídě vydržel rok a čtvrťák absolvoval na večerním studiu. Ve vysokoškolském oddíle se ho ujal Martin Kunc. V devatenácti, v roce 1979, se stal Machura juniorským mistrem Evropy. Někdy tehdy dostal první nabídku komplexní podpory. A jak ho to učil táta, sednul si a přečetl si co bylo dostupné, aby věděl, do čeho jde. Poradil se také s lékařem a odmítl. Nic se nestalo, dál fungoval v systému. Tehdy se také vsadil s Jardou Brabcem z Dukly, že za dva roky, tedy v jednaosmdesátém, hodí 21 metrů. Ten rok obsadil 4. místo na HME a stále se lepšil. Nabídka na podporu byla pořád otevřená. Někteří jí podlehli, jiní nikoli a buď se sportem skončili anebo se vrátili z Prahy do regionů. To ovšem neznamenalo, že tam komplexní podpora neexistovala. Centrálně řízený systém vrcholového sportu zahrnoval nejen střediska v Praze, ale i třeba v Ostravě, Brně. Jako vždy záleželo na lidech. Machura v tréninku přidával, rostla zátěž, a čím častěji reprezentoval, tím více zjišťoval, že tudy cesta nevede. Ve sportu na top úrovni nejde jen o to, absolvovat největší tréninkovou zátěž, ale také dobře regenerovat. Platí, že ne každé tělo snese vrcholový trénink a ten top je vyhrazen jen málo početné skupině jedinců. Paradoxně vždy největší rezervy jsou v regeneraci než v tréninku. To cítil i Remek, po dlouhém zvažování pro a proti na podporu kývl. Nešlo mu ani tolik o rozvoj silových parametrů jako o podporu regenerace. Zdá se to paradoxní, ale právě z toho důvodu brali anabolika třeba běžci. V předzávodním období, kdy je největší speciální zátěž a současně nejméně příznivé počasí, organismus ve je vyčerpaný, nízké dávky anabolik (10-15 mg) výrazně urychlily regeneraci po zátěži a přispěly k udržení zdraví. Zná to asi každý atlet, máte týden do zahájení sezóny, cítíte formu jak hrom a nejednou onemocníte. Většinou je to nějaká viróza, ale u vrhačů to bývají také různá svalová poškození. Proto vrhači užívali větší dávky. Remek k tomu přistoupil tak, že anabolika dávkovaná zkušeným lékařem v určité části roku znamenají lepší regeneraci a chrání tak nejen před zdravotním výpadkem, ale vlastně chrání jeho zdraví. Fungovalo to dokonale, nejen že překonal 21 m a Brabčáka to stálo tři litry whisky, ale hlavně na památném mistrovství Evropy v Aténách v osmdesátém druhém roce obsadil 3. místo (naše medailová bilance byla dnes neuvěřitelných 1-4-4). O rok později na našem výsledkově nejlepším MS v Helsinkách obsadil 3. místo. Pak přišel nešťastný rok 1984 a bolševikem rozhodnutá neúčast na LOH v Los Angeles. Stran české reprezentace to mohla být paráda, silná generace v čele s Bugárem, Kratochvílovou a dalšími. Co jméno, to potenciální medaile nebo finálové umístění. Někteří mlčeli, jiní se tiše vztekali, další více či méně protestovali, našli se i tací, co souhlasili. Machura měl tehdy krátký distanc. Co to bylo za průšvih? Kravina. Ač v Helsinkách obsadil 3. místo výkonem 20,98 m, vyfasoval od komunistických funkcionářů stopku. Jako věřící se před pokusy křižoval, což jim bylo trnem v oku. Byť se křižovali další atleti, odnesl to exemplárně Machura. Jak sám říká: „85 % tehdejších členů týmu bylo v KSČ“. On sám tam nikdy nevstoupil. Jeho názory byly jasné a občas zněly hodně nepříjemně. Získával pověst rebela. (Pozn. autora k jeho odmítnutí členství v KSČ. Díky několikanásobné vlastní zkušenosti mohu objektivně posoudit, co znamenalo odmítnout vstup do KSČ a naopak  prezentovat se jako věřící. Moc takových tehdy nebylo.) Ale k meritu věci, jeho prořízlá, nebo spíše upřímná huba, mu také moc nepomáhala. Nikdy. To se mu vymstilo, když měl v roce 1985 pozitivní dopingový nález. Ten rok sezonu začal báječně, stal se halovým mistrem Evropy. V letní sezoně byl jeden z vrcholů sezony Evropský pohár (současným ekvivalentem je ME družstev), kde Remek skončil druhý. Po různých šachách byl nakonec vybrán k dopingové kontrole. K jeho smůle komisaři poslali vzorky k analýze do nově vybavené laboratoře v Kolíně nad Rýnem místo původně očekávaných Helsinek. Machurův vzorek byl pozitivní na tehdy oblíbený stanozolol. Průšvih byl na světě. Remajs byl v pohodě, pokud už došlo k selhání systému, řešilo se to obvykle ohlášením nemoci závodníka a pak se případ nechal postupně vyšumět. V případě rebela Machury to bylo jinak. Navíc, jak už jsme zmínili v úvodu, tehdy byla pozitivně testována i Zdeňka Šilhavá. To už nešlo ututlat. Oba čekal dvouroční distanc. Machura byl vyřazen ze SVS, zůstal bez příjmu. Nastala smutná situace, měl mladou rodinu a byl bez práce. Remek se s tím vyrovnal po svém, začal pracovat jako stavební dělník. Tehdy byly pytle cementu větší, silová příprava pokračovala, což trochu ironizujeme. Po roce a půl sepsal supliku a na základě žádosti mu byl zbytek trestu prominut. Vrátil se v dobré formě, neuměl totiž zahálet a žehrat na špatný osud.

Hned v roce 1987 překonal v srpnu národní rekord výkonem 21,93 m. Rekordní výkon vydržel 30 let, než ho překonal Tomáš Staněk. Mimochodem, Machura se podílel na jeho přípravě pět let. Ani vstup do roku 1988 nebyl špatný, znovu stal halovým mistrem Evropy. V létě obsadil na letní olympijských hrách v Soulu obsadil páté místo. Tyhle úspěchy už dosáhl v dresu Dukly pod vedením svého dřívějšího soupeře Jardy Brabce. Z Dukly potom odešel po sezoně 1991 do Sparty. Té zůstal věrný dodnes. Pracuje zde nejen jako trenér, ale aktuálně také oddíl vede. A nebyl by to jeho život, kdyby také coby bafuňář zažíval vzestupy a pády. Spartu vedl, nevedl, novu vedl. Zkraje 90. let se ocitl ve vedení československého atletického svazu, po boku bývalých komunistů. Hodně se jich tehdy členství zřeklo. Ale stejně změny žádné neprosadil, jak si jednou sám povzdechl. Ten systém je neuvěřitelně rigidní a nepružný.   

Proč je „enfant terrible“ české atletiky? Je skutečně rebel? Samorost Machura anebo jak ho nazval sportovní novinář Lacina „Člověk z lesa“ si dovolil se k dopingu přiznat a otevřeně o něm hovořit. To je první hřích. Druhý: říká, že doping je ve sportu stále a není proti, pokud by byl legalizován.  A do třetice, zůstává v některých věcech kritický k vedení ČAS, což mu také na oblibě nepřidá.[2] Přitom málokdo má tolik zkušeností ze závodnické, trenérské i funkcionářské práce. Jestli si někdo zaslouží metál za celoživotní práci pro atletiku, je to právě Remigius Machura.  

Na Wikipedii se píše, že doping Machury a Šilhavé byl největším dopingovým průšvihem české atletiky. S tím lze souhlasit. Všechny ostatní jsou v porovnání s ním nicotné. Může za to Machurův otevřený přístup. Historickou, nikým nezodpovězenou otázkou zůstává, proč k pozitivnímu nálezu v době pretestingu došlo. Všichni reprezentanti s podporou, než vycestovali, museli projít v pražské laboratoři kontrolou, zdali nejsou pozitivní. Jenže žádný systém není dokonalý. Asi by nevadilo, že ač původně neměl na doping jít, byl v Moskvě z nějakého důvodu „dovybrán“, ale nikdo netušil, že vzorky místo do Helsinek poputují do Kolína (nad Rýnem), kde měli citlivější a novější přístroje. Soudruzi prostě udělali chybu, nebo vadilo, že je Remek lepší než němečtí a sovětští vrhači? To už jsou spekulace.      

A současnost?

Machura je aktuálně opět šéfem správní rady atletické Sparty a obyčejným trenérem houfu vrhačů a dalších atletů. Třeba je někdy mezi nimi nový Staněk. Dál postává na atletických závodech a bedlivě sleduje výkony stávající i nastupující generace.

[1] Tedy, taky jsem zkoumal leccos, třeba proces aklimatizace, změny biochemických ukazatelů vlivem zátěže, ale zkoumat anabolika a hledat hranici, kde jsem už pozitivní, to mne v životě nenapadlo. Taky jsem proti Salazarovi výsledkový břídil. (pozn. autora) 

[2]  Pozn. autora: mohu dodat jediné – cokoli jsem si Remigiem Machurou domluvil, platilo. Na školení trenérů fungoval skvěle, uměl zaujmout a předat nejen vědomosti, ale i nabyté zkušenosti, kterých měl bohatě. Mnoho reprezentantů včetně Tomáše Staňka prošlo jeho rukama. V konci mé dráhy bylo smutné, jak se snažili někteří agilní zástupci ČAS eliminovat jeho působení i v roli lektora. Když jsem se ptal proč? Kdo měl doping, nemůže nejen dělat trenéra (přihlásil se tehdy zkusmo do konkursu na trenéra SCM) , ale ani působit jako lektor při vzdělávání trenérů. Nevíš-li jak, použij nesmyslný argument. Přitom jsme měli s Remkem domluvu, že nebude kritizovat svaz, ale jen se věnovat výuce. Dodržoval to, výuka byla „apolitická“. Totéž platilo pro organizaci HAM ČR, můžu říci, na Machuru bylo spolehnutí. V dnešní době neuvěřitelná vlastnost – co slíbil, to udělal dobře a hlavně včas. Ač se to podle výše uvedených řádků nezdá, ne vždy jsme si spolu notovali, ale dokážeme se tomu zasmát a bavit se spolu. To je důležité, správný postup může vzejít z tříbení zcela rozdílných názorů. A pokud pro to není prostor, je něco špatně. Á propos, to spíše účastní trenéři vnímali tehdy práci svazu jako špatnou. Jeden z nich dokonce prohlásil: „Na svazu by si měli uvědomit, že bez naší práce by nebylo atletiky“. Tak to tedy bylo.

Publikováno

Temné dějiny české atletiky – 1

Doping v bývalé NDR: Testovali ho na rekreačních sportovcích - CNN Prima NEWS

Mezi rozporuplné etapy historie české atletiky patří dopingová éra za tehdejší Československé socialistické republiky. Ve druhé polovině minulého století se stal doping nedílnou součástí sportu. Vrchol nastal s přicházejícími 70. lety a trval přes léta osmdesátá.

Zatímco v některých socialistických státech na něj více či méně dohlížela strana a vláda, proto se hovoří o státem řízeném dopingu, ve státech označovaných tehdy jako kapitalistické, to byla záležitost firem, týmů, manažerů, jednotlivých tréninkových skupin. Zatímco v Česku je zvykem sebemrskačství, v kapitalistické cizině to tak neřešili. Je to totiž irelevantní, doping byl v určitém období rozšířený všude stejně a rozdíl pramenil jen ze státního zřízení. V tehdejším kapitalismu by snad ani řídit státem nešel. Nedokázala by to ani Margaret Thatcherová či Ronald Reagan. Navíc by to bylo proti jejich jednání, konání a cílům, což je rozdíl oproti dnešním politikům, kteří jen neutrálně plkají. To je potřeba si uvědomit hned na začátku. Navíc se nejednalo jen o atletiku, ale také další sportovní odvětví (namátkou vzpírání, lyžování, cyklistika, gymnastika…).

Doping v československé atletice

Historie dopingu v československé atletice má své počátky pravděpodobně v šedesátých letech minulého století, možná i dříve. Tím nemáme na mysli občasné používání alkoholu jako stimulancia při výkonu. Historie státem řízeného dopingu začíná v sedmdesátých letech, což neznamená, že se doping neobjevoval i dříve.

Jak to tedy probíhalo v české atletice? Po fenomenálních úspěších Emila Zátopka a dalších hvězd té doby zažívala atletika trochu chudší časy. Stejně tak to bylo s celým československým sportem, který v Tokiu a Mexiku ještě zachránila Věra Čáslavská a dvě mladé, nečekané olympijské vítězky. Mnichov proti tomu již byl neúspěšný, alespoň v představách tehdejších funkcionářů. Z několika medailí se standardem staly obvykle dvě (kdeže ty časy jsou). V pořadí států podle zisku medailí to stačilo často na první desítku, nejvyšší příčky postupně opanovávala Německá demokratická republika a Sovětský svaz. Východoněmecký doping byl vždy napřed a organizován s německou precizností už od poloviny šedesátých let, stejně jako výběr talentů. Také Sověti pochopili, co je třeba udělat, aby se udrželi ve špičce. Pozadu nezůstávali atleti za „železnou oponou“. Ba právě naopak, tam je třeba hledat prvopočátek rozmachu dopingu už v 50. letech. Postupem času se doping stal, jak jsme již zmínili, ve sportu standardem. Na olympijských hrách v Mnichově z téměř tisícovky anonymně dotazovaných sportovců 85 % potvrdilo zkušenost s anaboliky a dalšími zakázanými látkami. Otázkou je, do jaké míry se tento stav změnil.  

Systém vrcholového sportu

V Československu neuspokojivé výsledky nastartovaly systémové změny ve vrcholového sportu. Vznikla střediska vrcholového sportu (SVS), střediska vrcholového sportu mládeže (SVSM), tréninková střediska mládeže (TSM) a sportovní třídy na základních školách a gymnáziích. V té době totiž existovala jen Dukla a Rudá hvězda. Historie Dukly sahá do roku 1948, kdy vznikl Armádní tělovýchovný klub (ATK). Sportovní organizace ministerstva vnitra Rudá hvězda vznikla v roce 1952, jejím přímým pokračovatelem je PSK Olymp Praha. Vysokoškolské středisko MŠMT, současná Victoria, vzniklo až v roce 1974. Do současnosti přetrvala pouze tato tři rezortní střediska, soustředěná v Praze, tehdy však bylo atletické SVS a SVSM třeba v Ostravě či Brně. Na pomyslném vrcholu však zůstávala armádní střediska, tj. Dukly – pražská a banskobystrická.

V atletice díky neúnavné práci některých funkcionářů vznikla Komise vrcholové atletiky a Laboratoř vrcholové atletiky (LVA) coby servisní pracoviště. Laboratoř byla orientována na vědecký výzkum, měření na stadionech, točily se kinogramy, uváděly se do praxe nové poznatky, sbíhaly se tu a vyhodnocovaly protokoly tréninkové zatížení atd. O tom, že šlo o špičkové zařízení s celosvětovým významem, svědčí mimo jiné natočené metodické filmy z ME 1978, 1982 a MS 1983 či publikované vědecké práce. Dneska se této role ujala bohužel zahraniční univerzitní pracoviště. Jedním z duchovních otců těchto metodických filmů byl již zesnulý Petr Sušanka z katedry biomechaniky pražské FTVS. Propojení mezi fakultou, LVA a svazem bylo velmi těsné a dobře fungovalo. Přesvědčit se o tom můžete i ve starých číslech časopisu Atletika, jehož nedílnou součástí byla sekce Metodické listy. Mnoho trenérů přímo s LVA spolupracovalo a podílelo se i na vzniku zmíněných filmů jako odborní poradci. Podobně na tom byli pracovníci katedry atletiky UK FTVS, vesměs úspěšní trenéři na úrovni reprezentace. Propojení vědy s praxí fungovalo jako dobře promazaný stroj. Toto byla první část zabezpečení, zahrnující péči o talenty, reprezentanty, trenérské a vědeckometodické zabezpečení.

Také ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) mělo své Vědecko-metodické oddělení, které vydávalo metodické materiály. Na Strahově fungovalo Informační a dokumentační středisko, jehož pracovníci mj. překládali zahraniční odborné materiály a distribuovali tyto překlady dále k trenérům. Mezi zaměstnance tohoto oddělení patřil v 80. letech Emil Zátopek. Určitá část materiálů byla označena jako Důvěrné, Pro vnitřní potřebu či dokonce Tajné a byla distribuována jen vybraným trenérům, funkcionářům atd. Na veřejnost se běžně nedostala. Metodické materiály vydávalo i Vědecké a servisní pracoviště ASC Dukla Praha, nynější CASRI a dodnes mají velkou odbornou hodnotu.   

Druhá linie zabezpečení byla lékařská. Ta se také vyvíjela postupně. Na rychlosti nabral tento vývoj právě po OH v Mnichově. Postupně byl doping centralizován a především díky zapojení některých lékařů, dávkován rozumně tak, aby zakázané látky nepoškozovaly zásadně zdraví sportovce. Prvním krokem bylo založení Laboratoře klinické biochemie a farmakologie k 1. srpnu 1983. V roce 1985 vznikl Ústav národního zdraví pro vrcholový sport v čele s MUDr. Pavlem Stejskalem. Někteří z lékařů, kteří dosud spolupracovali se sportovními svazy a sportovci, se odmítli do systému zapojit, jiní s tím problém neměli. K těm prvním patřil třeba prof. MUDr. Miloš Máček anebo MUDr. Milan Jirásek, pozdější předseda ČOV. Bohužel systém nebyl dokonalý. Někdy do něj zasahovali ambiciózní trenéři anebo samotní závodníci a doporučené dávky překračovali. Anabolika se nakupovala centrálně a distribuovala do středisek. V té době každé středisko i reprezentace měly lékaře, kteří o sportovce pečovali. 

Úloha pražské antidopingové laboratoře

Pražská antidopingová laboratoř, založená v roce 1966, dostala mimo jiné za úkol kontrolovat české reprezentanty, kteří vyjížděli do zahraničí, zdali nejsou pozitivní (toto preventivní testování někteří autoři nazývají pretesting). Občas se totiž vloudila chyba v dávkování, nedodržel se přesně čas vysazení anabolik. Problém také nastal, pokud některý z trenérů zvýšil iniciativně dávky svým svěřencům, nebo si je reprezentanti zvýšili sami. Případný nález v soutěži ohrožoval „čistotu a pověst“ socialistického sportu. Pokud byl preventivní test pozitivní, dotyčný onemocněl. Jestliže již vycestoval, skryl se nález pod náhlé onemocnění anebo zranění a jeho start byl s politováním zrušen. Pozitivní závodník odcestoval domů. Takových případů zná historie českého dopingu několik.

V pojímání doby „dopingové“ panuje mnoho zkreslených představ. V každém sportu byli vybráni nejlepší sportovci, kteří měli nárok na specializovanou péči. Vždy záleželo na jednotlivých aktérech. Našli se sportovci, kteří ji odmítli (mistryně Evropy Jehličková, český rekordman na 5000 m Jan Sýkora, lyžařka Bětka Havrančíková a další), lékaři (zmínění pánové Máček, Jirásek) i funkcionáři. Někteří odešli ze středisek s vědomím, že z regionů je do reprezentace daleko, ale zase na ně nikdo nebude naléhat, aby se podřídili dopingovému programu. Po odmítnutí se někdy nedělo nic, jindy přišel různě intenzivní nátlak na sportovce. Většinou ve stylu, souhlasíš, máš podporu, nesouhlasíš, nemáš nic. Nečekejte žádná dramata plná stbáků, potemnělých místností, kde intezivně vyhrožují komunističtí funkcionáři. Realitou však bylo, že někteří raději kariéru, jako právě mistryně Evropy v běhu na 1500 m Jaroslava Jehličková, ukončili, než se vydali na cestu anabolik.

Zainteresovaní lidé měli různý charakter. Program Specializované péče (rozuměj dopingové péče) byl z hlediska počtu zúčastněných rozsáhlý. V atletice do něj bylo zapojeno na čtyři desítky reprezentantů. Vzhledem k tehdejšímu počtu disciplín je to velký počet. Je třeba si uvědomit, že v individuálních disciplínách chyběly u žen běh na 5000 m a 10 000 m (nejdelší distancí bylo 3000 m), ženy neběhaly ani steeple, neskákaly o tyči a neházely kladivem. Soutěžilo se ve 37 individuálních disciplínách, 22 mužských, 15 ženských.

Specializovaná péče, ale co věda a trénink?

Specializovaná péče, jak se tento dopingový systém nazýval, nebyla jedinou příčinou skvělých výkonů v těchto letech. Fungovala sportovní věda a přenos vědeckých poznatků do praxe. Tedy to, v čem jsme v atletice byli tehdy světovou špičku. K tomu přidejte ochotu dřít, absolvovat nesmírně náročné tréninky a motivaci. A pro špičku byl doping svým způsobem bonusem, který jim umožnil uspět v mezinárodní konkurenci. Řečeno slovy Remigia Machury, který ho zprvu odmítl, aby o dva roky později změnil názor. Pochopil, že pokud nepůjde touto cestou, může konkurovat soupeřům jedině za cenu zničení vlastního zdraví.  Dneska je sportovní věda popelkou, katedra atletiky UK FTVS toho moc k metodice tréninku nepublikuje, metodická příloha Atletiky se kdesi vytratila. Teprve před pár lety bylo obnoveno Metodické oddělení ČAS, které se více než metodikou, zabývá organizací školení trenérů takřka všech úrovní. Obnova něčeho, co by se blížilo obdobě Laboratoře vrcholové atletiky, není na pořadu dne a zdá se dlouho nebude.

Platí, že ne všichni sportovci, kteří doping odmítli, byli perzekuováni a vyřazeni z reprezentace. Na druhou stranu se člověk naučil v praxi rozlišovat, co lze získat přirozenou cestou a co je dílem dopingu, především anabolických steroidů. Jak nám říkal jeden trenér a dříve sám úspěšný závodník: „Podívej se na svoje klouby, ty vždycky budeš mít třicítky a je jedno jak budeš posilovat. Chceš-li čtyřicítky (obvod paže), musíš nasypat. Riskuješ ale, že to úpony a klouby nevydrží.“

Mnoho sportovců, nejen atletů, tehdy bralo anabolika jako prostředek „regenerace“, který jim umožní přežít ve zdraví období nejnáročnějšího tréninku. Ukazují to jejich tréninkové deníky. Regenerace a anabolika zní jako vtip, ale musíme uvažovat v kontextu tehdejšího přístupu k tréninku, možností, znalostí. Určitá část  sportovců skutečně neužívala anabolika celoročně, ale jen v obdobích vrcholné přípravy. Efekt byl jednoznačný, rychleji regenerovali, vydrželi vyšší zátěž a hlavně zůstali v kritickém období zdraví. Změny v organismu, které doprovází užívání anabolik, pokud se nepřekročí rozumné dávky, jsou v podstatě reverzibilní. Schéma dávkování vypadá jednoduše, v týdnu se střídaly dávky anabolik od 80 do 120 mg u vrhačů. U běžců to byly dávky 10-30 mg. Hlavní „kůra“ doprovázela vrcholný závěr přípravy a předzávodní období. Vždy záleželo na typu tréninku. Obvykle trvala celá kůra 3-6 týdnů, přičemž se opakovala 2-3x ročně. Mezi dovážené a oblíbené preparáty patřila Stromba (stanozolol), Dianabol (metandienon), Agovirin (testosteron isobutyrát) a některé další. Při aplikaci se preparáty doplňovaly anebo střídaly.

Někteří trenéři a závodníci si sháněli při zahraničních závodech anabolika sami. Nejhorší situace nastala, když si zvýšili dávky bez vědomí lékaře, jak jsme psali dříve. To se však většinou týkalo jiných sportů než atletiky. Pokud na to přišel pretesting, situace se zachránila odvoláním sportovce. Jinak hrozil pozitivní dopingový výsledek. Někdy ale selhalo i preventivní testování. Mohl být špatně organizovaný – kontrola proběhla pozdě. 

Doping byl široce rozšířen napříč různými sporty, nešlo jen o atletiku. Strana a vláda ho řídila prostřednictvím vedení ČSTV, které zajišťovalo dovoz a distribuci skrze Oddělní vrcholového sportu k jednotlivým lékařům. Pokud byl průběh anabolické kůry pod lékařskou kontrolou, nemělo to nemělo chronický zdravotní dopad. Skoro bychom chtěli napsat, že skutečně svým způsobem fungovala ochrana zdraví při extrémní tréninkové zátěži. Změny byly skutečně i u sportovkyň povětšině reverzibilní. Na druhou stranu je pravdou, že řada z nich obětovala sportu vše, dopingu jsou přičítána některá předčasná úmrtí.

Doping byl řešen povětšině individuálně, teoreticky se mohlo i stát, že dotyčný sportovec o dopingu nemusel vědět. To, když se významně angažoval trenér, který ho jako konečný článek předával sportovci místo lékaře. Někteří z trenérů ovládali injekční stříkačku skutečně mistrovsky. O dopingu se moc nemluvilo ani mezi závodníky a trenéry navzájem. Každý věděl, že chce-li v té době uspět, bez steroidů to nepůjde. Bez něj měl šanci jen mimořádný talent.

Pozoruhodná byla v té době setkání sportovních novinářů s vedením ČSTV. Většinou byl přítomen některý z místopředsedů ÚV ČSTV.  Po oficiální části plné prezentace úspěchů socialistické tělovýchovy, přišel čas na off rekord. Tedy mimo záznam. Tam se hovořilo otevřeně také o dopingu. Proto nás trochu mrzelo, když někteří novináři, i ti kterých jsme si vážili, „znovu objevovali“ organizovaný doping v Československu a takřka jako bulvár pronásledovali mnohé úspěšné sportovce té doby. Smutné je, že do roku 1989 se drželi pravidla off rekord a tedy jednoduše řečeno, basu s režimem. Ať již důvod měli jakýkoli, něco to vypovídá jak o nich samých, tak o té době.

Ve finále se našlo pár statečných, kteří se k angažovanosti ve „státním“ dopingu přiznali, ať již z řad sportovců anebo lékařů. Pokud víme, nebyl mezi nimi žádný trenér či funkcionář. Nejlepší byli funkcionáři, ti jednali v duchu já nic, já muzikant, to ti druzí. Jak je lidská paměť krátká. Na druhou stranu, proč se vystavovat dobrovolně štvanici, když sport byl dopingem prolezlý bez ohledu na hranice a státní zřízení. V české atletické historii se stal největším případem pozitivní dopingový nález v roce 1985 na poháru v Moskvě u Machury a Šilhavé. Ve světě jich byla také celá řada. Našli se i tací sportovci, kteří se k dopingu přiznali zpětně a dobrovolně. Navzdory tomu si jich v jejich domovinách váží. Musíme si uvědomit, že tehdy byly v péči až čtyři desítky atletických reprezentantů, kteří se snažili vyrovnat svým západním soupeřům, stejně jako atletům z NDR a SSSR. A jen podotkneme, o státním dopingu se psalo i v souvislosti s Německou spolkou republikou. Doping byl v té době rozdílová výhoda. Nemá smysl tehdejší reprezentanty vláčet, zesměšňovat a osočovat ze „sypání“. Sportu obětovali své a jejich úspěchy byly zasloužené a podložené tvrdou prací. Doping je samozřejmě odsouzení hodný, ale jak už jsme psali v úvodu, hodnotit je třeba v kontextu doby. Neměli-li pozitivní test, jsou na tom stejně jako všichni, nebo valná většina, tehdejších elitních atletů bez ohledu na národnost.    

Podléhat iluzi, že doping z atletiky a sportu zmizel je hloupost i v Česku. I když s koncem 80. let došlo ke změně, definitivně konec státnímu dopingu zasadily události roku 1989. V červnu 1988 udělal první krok Pavel Klapuš, který zrušil pretesting v pražské laboratoři. O rok později vyšla směrnice ÚV ČSTV, která ukončila specializovanou péči. To už v čele ČSTV stál místo Antonína Himla Jindřich Poledník. Navzdory tomu se však doping z české atletiky nevytratil. Stal se záležitostí trenérů a závodníků, někdy jen závodníků bez vědomí trenéra, jindy naopak spolupracovali ruku v ruce. Výsledkem je na 30 pozitivních nálezů v atletice od začátku 90. let. Většina těch anabolických spadá do první poloviny tohoto období. V té druhé počet přistižených sportovců klesá, objevily se však případy dopingu „z blbosti“, při níž byla použita látka z jiné kategorie než anabolika (koláčky s marihuanou).    

Koho problematika zajímá, doporučuji k dalšímu přečtení články:

https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/ostatni/statem-rizeny-doping-v-cssr-aneb-strujce-neprekonatelnych-rekordu/5be0d12f0d663b6fe830221d

https://www.irozhlas.cz/sport/ostatni-sporty/statem-rizeny-doping-ceskoslovensko-bugar-kratochvilova-fibingerova_1802180700_pj

https://www.idnes.cz/sport/ostatni/dopovala-i-atleticka-legenda-bugar.A060814_224607_sporty_ot

https://www.nytimes.com/2017/06/15/sports/olympics/jarmila-kratochvilova-800-meters-record.html

http://www.svet.czsk.net/clanky/publicistika/csdoping.html

Knihy:

HNÍZDIL, Jan, TŘEŠŇÁK, Petr & BUŠTA, Petr. Doping aneb Zákulisí vrcholového sportu. Praha, Grada, 2000. Strom života. ISBN 80-7169-776-1.

NEKOLA, Jaroslav. Doping a sport. Olympia, Praha 2018. 200 s. ISBN 978-80-7376-639-2.

POLÁČEK, Vít. „Abychom nebyli čtyřicátí na světě.“ Československý státem řízený doping a jeho prameny. Nakladatelství Lidové noviny, ÚSTR, Praha, 2023, 1. vydání, brož., 716s., ISBN 978-80-7422-686-1 (NLN), 978-80-7516-0102-2 (ÚSTR).

Publikováno

Šárka Kašpárková

* 20. 5. 1971 Karviná

OH 1996 Atlanta – 3. místo

MS 2004 Atény – 1. místo

ME 1998 Budapešť – 2. místo

HMS 1997 Paříž – 3. místo, 1999 Maebaši 3. místo

HME 1996 Stockholm  – 2. místo, 1998 Valencie – 2. místo

Držitelka českého rekordu v trojskoku, 15, 20 m venku a 14,87 m v hale, 9x mistryně ČR, 1x ČSFR, 12x halová mistryně ČR

Vysoká, hezká černovláska, rodačka z Karviné, patřila na přelomu tisíciletí mezi nejlepší trojskokanky světa. Na základní škole začínala sice s basketbalem, který je její druhou láskou, nakonec dostala přednost atletika. Díky své výšce (186 cm) a dobrému odrazu začínala Šárka jako výškařka a vůbec nebyla špatná. Po příchodu na sportovní gymnázium do Brna se začala pod vedením Čiby Nezdařila rychle zlepšovat.  Systematický trénink a dobrá všestranná základní příprava z žactva na tom měly svůj podíl. V roce 1988 skončila šestá na MSJ v kanadském Sudbury, o rok později dovezla bronz na MEJ v tehdy ještě jugoslávském Varaždinu. Na významné soutěži socialistický států Družba obsadila 2. místo. To stále trénovala s Čibou Nezdařilem a zdálo se, že jí čeká zářná kariéra výškařky. Stávala se z ní známá osobnost, jenže pak na ní přišla léta nazývaná telecí. Neměla nikoho, kdo by ji vrátil zpět na zem, k tomu přišel další rok výkonnostní pokles. Přibrala, tápala a chtěla s atletikou seknout.

Záchranné lano jí hodil Zdeněk Odehnal, který působil ve Zbrojovce Brno. Jeden z našich nejlepších nejen výškařských trenérů (mj. trénoval Malého, Alexu, Jimramovskou či Nádeníčka, mezi jeho svěřence patřil i Nezdařil) přesvědčil Šárku, která se vrátila do Brna a znovu našla chuť trénovat. Tehdy začínala také nová ženská disciplína trojskok. Před halovou sezonou absolvovala Šárka skokanský test a Zdeněk Odehnal ji kromě výšky poslal i na trojskok. Na halovém mistrovství Československa ho vyhrála a na HME skončila čtvrtá v novém českém rekordu.

Skočila tehdy 13,50 m. Dobrý pokus na „začátečnici“, zvláště když koukám na výkony našich současných trojskokanek. Jenže v Barceloně ještě nebyl trojskok na programu, a tak zůstal trojskok pořád doplňkovou disciplínou. Prioritu měla výška. Pod Odehnalovým vedením v roce 1992 kvalifikovala na své první olympijské hry v Barceloně. Bohužel  neprošla kvalifikací.

O rok později už vyrovnala tehdejší český rekord 195 cm. To už ji trénoval Michal Pogány, který jí také dovedl k největším úspěchům. Po klidném Zdeňkovi Odehnalovi přišel nespoutaný živel. Kosmopolitní Slovák, vlastně napůl Maďar, rodák z Dunajské Stredy, se základní charakteristikou dobré víno, klobása a „lehce nemravný humor“ (musím to dát do uvozovek, protože kdo zná Pogyho[1], ví své). Nesmím však zapomenout na jeho znalosti a skvělé trenérské dovednosti a neuvěřitelný entuziasmus. Nevím, kde pořád bere tu energii. Vzpomínám na debaty: „…to je jasné Pavolko, musí shodit, jedno kilo dole, to máš 2-3 cm. A my jich máme navíc veľa.“ Pro upřesnění. U většiny sportovních párů, jak najdeme poučení v historii, se sejde mladý trenér s pohlednou svěřenkyní. Mnoho společně stráveného času a trénincích, závodech, soustředěních, přeroste ve vztah. U Pogányho a Šárky to bylo naopak, prvně se do sebe zakoukali a teprve potom ji začal trénovat. „Proč bys ji nemohl trénovat? Když spolu žijete, tak spolu trénujte“ rejpal Jan Železný. Honza Želený vůbec ovlivnil dráhu mnoha atletů, připomeňme, že právě on tehdy vícebojařce Špotákové radil, ať se věnuje oštěpu. On je druh trenéra od pánaboha. Tenhle dar nenahradí žádné studium a odlišuje špičkové trenéry. 

Šárka s Michalem o tom chvíli přemýšleli. Zvažovali všechno. Přeci jenom Odehnal byl persona, ale už měl také svoje roky a atletika přestávala hrát prim v jeho životě. Naopak Pogy byl živel plný entuziasmu, sršel energií. A tak to zkusili. Mišo se zakousl, studoval, radil se s dalšími, zkušenějšími trenéry a výsledek? Stačí číst dál. V roce 1995 Šárka, studentka pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity, vyhrála světovou Univerziádu v japonské Fukuoce (14,20 m).

V roce 1996 dosáhla na olympijských hrách v Atlantě svého nejlepšího výsledku. Ženský trojskok si tu odbyl premiéru. Kašpárková při ní získala výkonem 14,98 m bronzovou medaili. Stejný výkon měla i druhá Ruska Inna Lasovská, pro kterou hovořil o pouhý centimetr lepší druhý pokus. Šárka zahájila soutěž neplatným pokusem. Ve třetích pokusech vyrovnala výkonem 14,98 m olympijský rekord a posunula se díky lepšímu druhému pokusu na první místo před dosud vedoucí Rusku Lasovskou. V pátém pokusu Lasovská skočila 14,70 m a dostala před Šárku, zatímco Šárka měla nejlepší druhý pokus 14,69 m ze čtvrté série.  Nakonec obě předčila Ukrajinka Kravetsová. Ta jako jediná

překonala v páté sérii výkonem 15,33 m patnáctimetrovou hranici a posunula opět olympijský rekord. Pro zajímavost, Lasovské při nejdelším pokusu foukl vítr do zad +1,1 m/s, Šárce protivítr -0,6 m/s. Po závodě šťastná Šárka skoro nemluvila, protože je rozhodčí nepustili na dráhu a trojskokanky se museli domlouvat s trenérem ze sektoru. Tak na sebe křičeli.   

Následující rok zahájila ziskem bronzové medaile na HMS v Paříži. Vrcholem však bylo letní mistrovství světa v Aténách. V soutěži od prvního pokusu vedla  Rumunka Mateescuová výkonem 15,16 m. Zdálo se, že je vymalováno a nikdo ji o zlato nepřipraví. Šárka cítila životní formu a věděla, že má na to ji překonat. Ve třetím pokusu poprvé v životě překonala 15 metrovou hranici, ale radostné emoce moc neprojevovala. Chtěla víc a byla si jistá, že na to má. Čtvrtý pokus přešlap. Před pátým pokusem ukázal Pogy nejen svůj temperament, ale také intuici. Vedle něj seděla maminka s děckem, které mělo řeckou vlajku. Pogy si ji půjčil a hodil na plochu. Šárka instinktivně vytušila, že ji musí zvednout. Na obřích obrazovkách na stadioně se objevil její záběr, mávala řeckou vlajkou. Do té doby trochu letargický stadion ožil. Před pátým pokusem ji stadion nepokrytě fandil. Roztleskala si diváky jednou, podruhé a rozběhla se. Na odraze bez chyby. Chvíle nejistoty a pak tabule ukázala 15,20 m, Šárka vedla. Pro statistiky – šlo tehdy i o nejlepší světový výkon. Šestá série již na pořadí nic nezměnila, Šárka 14,83 m, Mateescuová pouze 12,21 m. Pocity a vědomí síly, které nikdy předtím neměla se proměnily ve zlato, Šárka se stala mistryní světa. Medaili slavili tak, že druhý den málem nestihla vyhlašování vítězů. Když se nad ránem vraceli do hotelu, potkali desetibojaře, kteří zrovna odjížděli na stadion. „Kde jste, čekáme tady na vás“. Dvořka to prohlédl. Jenže dospávání probdělé noc se jim málem vymstilo. Pogy usnul a málem zaspali. Nebýt to v Řecku, kde ji díky fotografii s vlajkou poznával každý, nedojeli by včas. Míša ale přesvědčil policajty, ti zapnuli houkačky a všechno dobře dopadlo.    

Zlatem z Atén se výčet jejích úspěchů nezastavil. V roce 1998 obsadila druhé místo na HME ve Valencii výkonem 14,76 m a stejné umístění získala i venkovním šampionátu v Budapešti (14,53 m). V Maebaši na halovém mistrovství světa skočila 14,87 m, což je dodnes platný český rekord a obhájila bronzovou medaili z předchozího šampionátu. Skvělá výkonnost před nadcházejícím letním šampionátem v Seville. Hladce prošla do finále, tam ale nakonec skončila na 6. místě. Osobně bych to jako zklamání nebral.  

O to více se těšila na své již čtvrté olympijské hry v Sydney. Kvalifikací prošla bez zaváhání, 14.34 m a postup z 5. místa. Jenže ve finále přišly hořké chvíle, tři přešlapy a byl konec všem nadějím a snům. Bez platného pokusu skončila na 12. místě. Moc hezké loučení to nebylo, ale takový je sport.

O rok později přišla na svět dcera Tereza. Po mateřské se na závodní dráhu vrátila v roce 2003. Na mistrovství světa 2003 v Paříži neprošla kvalifikací. Výraznější úspěch zaznamenala ještě na HME v roce 2005 v Madridu, kde skočila těsně pod stupni vítězů výkonem 14,34 m. V roce 2006 se rozloučila na mistrovství Evropy v Göteborgu s mezinárodní kariérou výkonem 13,39 m v kvalifikaci. Doma potom na posledním kole extraligy. To už sama říkala, že atletice nedává to, co by potřebovala. Tím, že se sportu věnovala od pěti let, končila v pětatřiceti, zažila třicet let trénování. Navíc, její temperamentní povahu, touhu po vítězství, hecování narození dcery utlumilo. Šárka byla závodní typ a najednou to bylo naopak. V tréninku výborné, ale v závodech už tomu ta divoká jiskra, touha začínaly chybět. Navíc přibývalo zranění. Čas na rozloučení pomalu dozrál.       

Po skončení kariéry podnikala, trochu se zamíchala i do politiky, ale z toho je snad už vyléčená. Česká a vlastně asi žádná politika není pro sportovce se smyslem pro fair play. Postupně začala pracovat pro Odznak všestrannosti olympijských vítězů, který založil Robert Změlík společně s Romanem Šebrlem (dnes Olympijský víceboj pod hlavičkou ČOV). V roce 2011 prodala firmu a věnuje se jenom víceboji. Také se představila v televizní soutěži StarDance, kde tančila s Janem Tománkem, to se psal rok 2013. Vedle toho že dostudovala pedagogickou fakultu si při tom všem stihla udělat trenérskou dvojku. A hlavně, znovu se začala věnovat basketbalu a vydržela u něj dlouho. V krajském přeboru ji mohli potkávat diváci v dresu Podolí Brno na palubovce ještě relativně nedávno. V roce 2022 obdržela cenu Věry Čáslavské. Poslední změna v jejím životě nastala vloni, kdy  se oficiálně rozešla se svým partnerem a trenérem Michalem Pogánym. Brněnskému bulváru neušel její blízký vztah k podnikateli Ladislavu Štefkovi. I takové změny život přináší.

Málokdo ví, že po úspěšném vystoupení na juniorském šampionátu v Kanadě měla nabídku odejít na americkou univerzitu. Sama o sobě říká, je domácí typ a proto měla strach tam odejít. Co kdyby se něco stalo, co by si počnula tak daleko od domova. Univerzita v Nebrasce ostrouhala. Pro Šárku bylo těžké odejít v 15 letech do Brna na sportovní gymnázium. Pár nocí probrečela, než si zvykla. Taky si potrpěla na rituály a jestliže třeba Jarmile Kratochvílové pomohla sklenice Plzně, Šárka, byť ze severní Moravy, nedala dopustit na skleničku dobrého vína. Což teprve odchod do USA.

A když vidím fotky Terezky, tak si vzpomenu, že v odborném tisku i v Atletice tehdy vycházely články, které řešily zdravotní dopad trojskoku na organismus ženy. Strašily, že může dojít při tvrdých dopadech v jednotlivých fázích skoku třeba k posunu dělohy, ovlivní to negativně budoucí mateřství. V případě Šárky to rozhodně nevyšlo.        

Aby atletická statistika byla úplná, na domácí půdě získala jeden federální titul, k němu dalších devět už na ryze českém šampionátu a 12 na tom halovém. A protože stále putuje po stadionech s Olympijským vícebojem, troufám si říci, že patří mezi ty atlety, kteří „na stadioně zemřou“. Myslím si, tedy pokud se toho dožiju, že ji budu potkávat stejně jako Lišku nebo Fišera ještě dlouho po osmdesátce. V každém případě Šárce díky za ty časy, koukat na hezkou holku s takovými výkony byl nádherný zážitek.

[1] Po pravdě nevím, jestli psát měkké i anebo tvrdé. V tisku převažuje tvrdé, navíc s měkkým se píše superhvězda Tadej Pogačar, tak alespoň nedojde k záměně. S úsměvem nekorektně dodám, ono to odpovídá trochu osobní charakteristice.

Publikováno

Pařížská bilance

Po prognóze má přijít také její hodnocení. Začnu medailemi, byla jen jedna (optimismus se nevyplácí – i když znáte ten rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Pesimista říká: „horší to být nemůže“, optimista dodává: „i může“). Tajně jsem věřil, že když se hvězdy sejdou, mohou být dvě. Bohužel se nesešly a byla jen jedna – bronzová. K velkému překvapení většiny ji získala Nikola Ogrodníková, která si ji zasloužila svým nejlepším letošním výkonem. Božce (pro neatlety – jde o přezdívku), jak sama pak říkala, asi prospělo, že jí nikdo nevěřil, nebyl na ní tlak. Z šesti pokusů jeden trefila dobře a stačilo to. Nemá smysl vytahovat délku pokusů, z olympiády se počítají medaile, tu má a zaslouženě. Uvidíme, kam jí její cesta, kterou se před sezonou vydala, ještě zavede. Kariéru rozhodně balit nemusí, ve 33 letech je plná sil.  

Jako všichni jsem sázel na Jakuba Vadlejcha s tím, že oštěp bývá nevyzpytatelný a poukazoval jsem na dobrou formu Chopry, Peterse i Nadeema (přepis je Nadíma). Bohužel, právě Aršad Nadím si vytáhl obdobný trumf jako Nikola. Jako jediný přehodil výkonem 92,97 m ve druhých pokusech devadesátku. Chopra zůstal opět těsně pod touto hranicí a třetí Peters sebral o čtyři centimetry medaili Kubovi. Ani skvělých 88,50 nestačilo na medaili. Kubovi nelze nic vytknout, udělal maximum, v daný okamžik byli soupeři lepší.

Hodně jsem psal o skupině mladých, kteří se představili ve výborném světle na mistrovství Evropy. Nebojácní, plní energie. Bohužel, některé potkalo zranění – Jíchová, Habarta. To mně trochu při již velmi kvalitním zdravotním zabezpečení reprezentace trochu děsí. Jiní to nezvládli. Ta naše povaha česká.

Očekávání rozhodně naplnila Manuel. Jen se začínám trochu bát, vzhledem k tomu, že ji ještě čeká MS její věkové kategorie, aby to vydržela právě zdravotně. Hvězdné vystoupení předvedla Švábíková, což jsem docela trefil (psal jsem: Do šestého místa, pevně věřím, bude i Švábíková.). Byla pátá! Dudycha sice do semifinále neprošel, ale chyběl mu pověstný chlup. Čas v rozběhu 1:45,62,  dlouho jsme takový talent neměli a znovu připomenu srovnání s Jožkou Plachým. Ale kdo viděl finále půlky, je mu jasné, že ho společně s trenérem, čeká ještě hodně práce. Pro něj platí co pro Manuel. Oběma došli evidentně síly a už toho bylo na ně moc. Sám jsem zvědav, co dostane v jejich případě přednost.

Z dálkařů byl lepší zkušenější Juška. V kvalifikaci super výkon, ve finále se už s tím srovnal hůře. Podobně jako Staněk. Pokud tak zkušený borec jako Tomáš řekne, rval jsem to moc silou, proč sakra neubere. V jeho věku by už měl závodní emoce zvládat. Pamatuji si, jak jsme jednou se studenty na specializaci probírali právě kouli a Crousera. Ryan při popisu svého závodění říkal, naučil jsem se jít první pokus hlavně dobře technicky, nikoli ho rvát sílou. Té je tam tak 85 %. Když se mi pokus povede, vím, že pak mohu přidat.  Něco takového se Tomáš a nejen on, nenaučil. Ano, je jasné, že taktika prvního dalekého pokusu je také dobrou taktikou, ale to se při něm stejně snoubí dobrá technika se sílou. Druhou věcí je, že elitu charakterizuje vysoká vyrovnanost výkonů. Tu naši spíše kolísavost. Prostě se musí zadařit.

Na své možnosti běželi dobře i Müller a Petržílková (zamíří konečně na půlku?) , Hrochová, v oštěpu mladá Sičaková. Ti rozhodně nezklamali. Ostatní předvedli většinou standardní výkony, což na olympijských hrách zdaleka nestačí. Suma sumárum, obraz české atletiky zachránil opět oštěp a Švábíková. Jinak moc radostný nebyl, medailově jsme se dělili o 37. místo s Alžírskem, Chorvatskem, Katarem, Polskem, Portorikem a Zambií. To moc lichotivě nevypadá. Vezmeme-li body, tak to je 27. místo za 15 bodů. Poláci, na jejichž systém se často odkazujeme, nám utekli na 19. místo s 20. body. Na bodech totiž byli jen Ogrodníková, Vadlejch a Švábíková. K tomu malá tabulka:

OHMedaile (umístění)Umístění (body do 8. místa)
Peking 200817 (0-0-1)15 (26 b.)
Londýn 201214 (1-0-2)10 (36 b.)
Rio 201635 (0-0-1)17 (21 b.)
Tokio 202128 (0-1-1)31 (13 b.)
Paříž 202437 (0-0-1)27 (15 b.)
Přehled umístění Česka podle počtu získaných medailí a bodů za umístění do 8. místa

Ten sešup v bodovaných umístěních v elitní osmičce je znát. Medaile se posledních pár her drží na plus minus stejné úrovni. Nakonec tu jednu, dvě vždycky někdo vybojuje a zastře částečně tu druhou část tabulky. Kdo může mít medailové ambice z nadcházející generace je těžké, vzhledem k vývoji výkonnosti v jednotlivých disciplínách, prorokovat. Stačí se podívat, jaké výkony byly potřeba na medaile letos. V tomhle je ten výhled spíše pesimistický. Samozřejmě však musíme brát do úvahy, že výkony v disciplínách kolísají. Na to však spoléhat nemůžeme, štěstí přeje připraveným.  

Gratulaci si však zaslouží všichni olympionici, protože dostat se na OH je stále těžší a nezbývá závěrem než všem popřát hodně štěstí v přípravě na další závody. A připomenout ještě jeden český trumf – Davida Sekeráka a Haruku Kitagučiovou. David totiž tímhle výsledkem vstoupil mezi trenérské legendy. Těm dvěma patří extragratulace.

Publikováno

Vyhlídky před Paříží

Tereza Hrochová nás bude reprezentovat v maratonu

Noticka na úvod. Včerejší DL v Monaku a dalších proběhnuvší mítinky trochu nahlodaly můj optimismus při psaní vyhlídek naší reprezentace. Na druhou stranu, především poslední DL ukázaly opět velký posun ve výkonnosti. Dva týdny před Paříží padaly osobní rekordy, nejlepší světové výkony a dokonce evropské a světové rekordy. Ukázalo se, že ve většině disciplín je hodně vyrovnaná špička a třeba taková půlka nebo tyčka žen, to byly, kromě těch rekordních, nádherné závody. Abych to shrnul, na článku nic neměním, ono je tam totiž stejně tak hodně podmíněných kdyby.

Podstatnou část olympijského týmu České republiky tvoří atleti, kam jich jede rovná třicítka, ze 113 nominovaných sportovců. Na úvod tedy hezké konstatování – více než čtvrtinu výpravy tvoří atleti. S určitým smutkem i škodolibostí konstatuji, že opět nebude zastoupen žádný kolektivní sport. Fotbalisté mohou jen vzpomínat na zlatou medaili Vízka a spol. z OH 1980 v Moskvě. Ano, byla to ta olympiáda, kterou bojkotovaly některé západní státy, stejně jako o čtyři roky později nejeli naši sportovci do Los Angeles. Při pohledu na jejich výkon na probíhajícím ME se vůbec nedivím. A kde jsou házenkáři, baskeťáci, volejbalisté, šestkoví, aby mě někdo nebral za slovo? Někde je něco špatně v českém sportu obecně.

Původně nominovanou osmadvacítku atletů čerstvě doplnili mladíčci Meindlschmid a Habarta. Otázka zní: „Kdo má reálnou šanci na medaili“. Největším adeptem je čerstvý mistr Evropy Jakub Vadlejch v oštěpu. Už jsem několikrát psal, že se z něj stává, spíše už je, podobně jako kdysi z jeho trenéra či později Báry Špotáková, medailová jistota. Samozřejmě v Paříži bude konkurence větší než v Římě, ale pokud má někdo oprávněné aspirace na medaili, je to Vadlejch.

Pak už marně přemýšlím a přesouvám se do sféry přání, více či méně možných či zbožných. Začnu trochu netradičně. Štefela skočil na mistrovství republiky ve Zlíně 230 cm, pokusy na 233 cm nevypadaly vůbec špatně. Kdyby postoupil do finále, skočil 233 cm tam, věřím, že z toho bude umístění do šestky, možná i ten bronz. Dudychu jsem srovnával s Plachým. Ten skončil při své premiéře v 18 letech v Mexiku pátý. Dudycha bude mít těžké se dostat do finále, ale učí se každým velkým závodem a může překvapit. Sice ve světle výkonů z Paříže a Monaka by ledaskoho optimismus přešel, ale olympijské závody jsou něco jiného než mítink Diamantové ligy. Do šestého místa, pevně věřím, bude i Švábíková. Staněk, to je vždycky velká záhada, pokud mu to sedne, bude být také klidně do šestky či osmičky, ale může se stát, že neprojde ani do finále. Nemalujme však čerta na zeď.  

Finalisté jsou další kategorie, či do 12. místa, aby to počítání dráhových disciplín a soutěží v poli bylo trochu rovnocenné. U chůze a maratonu bych počítal dvacítku, už proto, že počet účastníků je zhruba dvojnásobný oproti soutěžím na stadioně. Začnu soutěžemi na stadionu a zase úplně z opačného konce. Rád bych věřil, že Myslyvčuk projde kvalifikací kladivářů, Ogrodníková oštěpařek a uspět by mohl Meindlschmid, kterému věřím více než Juškovi. Ten je letos nepřesvědčivý a dříve, když uspěl, měl alespoň jeden výkon přes osm metrů. Letošních 772 cm optimismu nepřidává. V Tokiu na postup stačilo 796 cm. Na dráze věřím Müllerovi a o chlup více Jíchové. U ní doufám ve finále a 5-8. místo by to mohlo být.   

Na Mäki jsem nezapomněl, ale letos zatím neměla takovou formu, na druhou stranu má zase zkušenosti a bojovnost. Záleží jak potrénovala před hrami a jak jít o sedne. Obecně, když vidím výkony mílařek před OH, bude pro ni hodně těžké zopakovat předchozí výsledek z Tokia. Šanci dávám Habartovi, který má stabilnější výkonnost a dravý závěr za každé situace. Mohl by postoupit i do semifinále. Finále by už byl velký úspěch, ale za určitých podmínek nikoli nemožný. Tajným typem na finále je Manuel. Bude muset podat nadstandardní výkon na úrovni či spíše lepší osobáku. Ale téhle skupině mladých věřím více než těm předchozím. Mají dobré předpoklady a nejen atropometrické. Teď ta dvacítka v soutěžích mimo dráhu. Jedna maratonkyně mezi 15-20. místem. Lepší formu prokazovala Hrochová, ale Stewartová se na velké závody umí dobře připravit. Hrochová ladí formu ve svém oblíbeném Kühtai v Rakousku (2000 m n. m.), Stewartová v Livignu (1820 m n. m.). Martínková by také mohla být do dvacítky a uvidíme jak dopadnou s Hlaváčem ve smíšené štafetě. Naši reprezentanti si v soutěžních novinkách vedou zprvu dobře, stačí připomenou krosovou štafetu či smíšenou štafetu 4x 400 m.  Bohužel chůze, to je i technická loterie a do mysli rozhodčích nikdo  nevidí.

Účastníci, to není pejorativní, to je vyjádření úspěchu, zejména při současných tvrdých limitech a jen zdánlivě spravedlivém rankingu. Znovu se vracím k úvodní myšlence, kterou mohu také shrnout porovnáním účasti atletů a kolektivních sportů. Navzdory různým názorům, či kritice má ČAS jako svaz výsledky, což nikdo popřít nemůže. Začnu tím hezkým, tři dvoustovkaři. Zrovna nedávno jsem vytáhl z knihovny knihu Vildy Mandlíka. V Melbourne to dotáhl do semifinále. Určitě jeden z kluků loňské semifinále Macíka na MS zopakuje. Obdobně to vidím u Krska. Tyčkaři, jeden z kvalifikace postoupí, což bude úspěch. Semifinále by bylo úspěchem pro Vondrovou, o Petržílkové nemluvě. Stejně tak postup Hájka v kladivu, či Sičakové v oštěpu. Hrubá se konečně dostala přes 190 cm, jenže už v Tokiu byl kvalifikační limit 195 cm a pokud bude chtít být ve finále, musí prostě tento výkon skočit. Venku je její výkon zatím 194 cm v roce 2017 v Lille. Vousatý výkon, který ale dobře ilustruje, jak u nás pracujeme s některými talenty.  

Suma sumárum, použiji-li příměru, pokud bude štěstí unavené, dvě medaile by mohly být (Vadlejch a někdo z druhého sledu). Nebude-li unavené a bude pořád někde pobíhat, skončíme bez medaile. V Paříži porazili Kubu Weber a Peters a dobře házel i Nadeem z Pákistánu. A to chyběl Chopra. Jakuba nečeká lehká mise, sice je v tabulkách druhý, ale přes 88 m hodili čtyři (připomenu časně zjara Dehning jako jediný překonal 90 m), ale za nimi je dalších devět oštěpařů přes 85 metrů. Nicméně jak jsem psal, Vadlejch vyzrál ve skvělého bojovníka a medaile bude. Z těch zbylých sázím, pro někoho možná překvapivě, na Štefelu s podmínkou, že musí projít kvalifikací a mít svůj den. Psát to po Monaku, tak napíšu rovnou, že bude rád za zvládnutí kvalifikace. Ostatní už mají k medaili daleko i při tyčkařské loterii. To taky po Monaku, na medaili asi bude potřeba výkon přes 490 cm.  

V každém případě bude atletika patřit k vrcholům olympijských her a tak si ji nenechte ujít. A našim fanděte a nezatracujte je, když se jim nebude dařit. Zejména ti mladí budou potřebovat povzbuzení.

Publikováno

Jak si stojí naše atletika po mistrovství Evropy?

Po delší době jsem se na atletické přenosy těšil i kvůli účasti našich reprezentantů. Vystoupení některých reprezentantů bylo čirou radostí. Už od základní školy nám do hlavy vtloukali, že každé hodnocení má začít něčím pozitivním. Tentokrát je těch pozitivních věcí tolik, že se bojím, abych na někoho či něco nezapomněl.

Velké plus vidím především v tom, že nám vyrůstá či dorostla nová generace mladých trenérů, ať již „regionálních“ nebo pražských, střediskových. Při návratu do vrcholové atletiky v roce 2011 mi přišlo, že se v atletice zastavil čas. Potkal jsem tytéž lidi, jako když jsem před rokem 2000 přestal na chvíli trénovat a věnoval se jiné práci. Na jednu stranu to bylo příjemné, s novými lidmi jsem se nemusel seznamovat, na druhou stranu to nebylo dobré vysvědčení pro práci svazu. V některých disciplínách chyběla generace trenérů, kteří by pracovali ve vrcholové atletice.

V Římě to bylo jiné a ukazuje se, že i v regionech máme skvělé trenéry střední i mladé generace. V tomto kontextu se logicky naskýtá také myšlenka o významu středisek a jejich trenérů. Ale to je jiná kapitola. Z té střední generace trenérů je to třeba Lukáš Dejdar (Jakub Dudycha), který vychoval již několik českých reprezentantů, z Prahy třeba Štěpán Janáček (Amálie Švábíková) anebo Jindra Šimánek (Nikoleta Jíchová) a z té nejmladší Hakim Salech (Habarta, Vích) či Kateřina Čermáková (Martínková). Samozřejmě škarohlídi mohou namítnout, že zrovna Saleh přišel ke skupině trochu jako slepý k houslím, ale odvážným a připraveným štěstí přeje a Hakim Saleh byl připraven. To je zásadní. Jeho předchůdci svoji šanci měli, bohužel to nedopadlo. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, jestli je dobrý trenér, když nikoho nevychoval od píky, ale v dnešním světě jsou rozhodující výsledky. A ty má. Také věřím, že to nebyl ojedinělý výkřik, ale začátek nové etapy.

Z reprezentantů absolutorium zaslouží neoddiskutovatelně Jakub Vadlejch. Sice to byly nervy, ale vyhrát posledním pokusem je majstrštyk. Tady se ukazuje současná bolest české atletiky, v rámci Evropy dobrý, ale svět a olympiáda je jiná liga. Jakub je jediný, kdo může uspět i ve světě. Velkou radostí je část nastupující generace. Bez zbytečných keců, se snahou o co nejlepší výkon. Právě jejich bojovnost mne uchvátila. Žádné kecy, čistý výkon na hranici možností. Lurdes Gloria Manuel, Nikoleta Jíchová, Meindlschmidt, z těch „starších“ Švábíková, Štefela. Ti mohou myslet na úspěchy na světové úrovni. Trochu mne mrzelo, že novináři při hodnocení psali jen o nich. Pro mne sem patří ještě Dudycha a Habarta. Oba časy ve svém věku předčí hvězdy svého sportu. Dudycha v osmnácti pod 1:45, to Jožka Plachý nedokázal. Na druhou stranu to ale ukazuje, jak se svět posunul. Plachý byl v osmnácti pátý na OH v Mexiku, Dudycha s lepším časem vypadl v semifinále na ME. Pokud bude pokračovat ve stejném stylu, může myslet na podobná umístění jako Plachý. Pro mne je Dudycha podobně mimořádný talent. Český steeple zažil za poslední tři čtyři roky neuvěřitelný posun. Letitý Moravčíkův rekord překonal nakonec ten nejmladší – Tomáš Habarta. Ve finále doběhl desátý. To je dlouho nebývalý výsledek českého běžce, pokud budeme steeple čítat k delším tratím. Navíc nám roste plejáda dalších mladých steeplařů, takže tady asi o budoucnost mít strach nemusíme. Radostí bylo i vystoupení Vícha ve stejné disciplíně, nebo Němejce na 200 m. Naopak, poté, co ukončil kariéru Jakub Holuša, zranil se Sasínek, nemáme mílaře ani evropské třídy. Je třeba si uvědomit, že ti nejlepší již standardně běhají pod 3:30-3:32, takže ztráta na špičku je stále plus minus kolem 8-10 sekund. O dlouhých distancích se nemá smysl bavit jak u žen, tak u mužů. Tam je ztráta ne o parník, ale dva. Stejná situace je třeba v trojskoku (na medaili nestačil skok přes 18 m), ženské kouli a několika dalších disciplínách. K mladší generaci ještě patří tyčkaři. Měli jsme tam dva, předvedli výkon, na který měli. Uvidíme, kam se budou posouvat. Starší generace? Staněk, neustále bojuje se svým zdravím, umístění je odpovídající. Mäki, opakuji se, ale viděl bych ji na delších tratích. Krista vyhlásila útok na čas pod 4:00. To je velká výzva, ale bohužel ti nejlepší běhají ještě rychleji, zase cca o těch 10 sekund. A pětka se mezitím posunula a časy vyhrazené dříve černým běžkyním – hluboko pod 15 minut, běhají Evropanky. Juška se hledá, jeho výkonnost je proměnlivá, ale osm metrů je stále v jeho silách. Určitě také nezklamala Martínková, která došla přes penalizaci, jedenáctá. Chůze má prostě subjektivní hledisko rozhodování a je v tohle směru nespravedlivá. Sám studentům ukazuji obrázek z OH v Pekingu, kde jsou dva chodci ve stejné situaci, jeden dostane napomenutí, domácí nikoli. Tím je řečeno vše. Líbilo se mi vystoupení Terezy Hrochové, byť k medailím má daleko. Desetiboj je pořád v krizi a na časy borců s 8500 body zatím může jen vzpomínat. Pár talentů tu již bylo, ale k medailové ani bodové metě svých předchůdců z různých důvodů nedospěli. Ogrodníková se stále hledá a český ženský oštěp přichází do krize – nová Špotáková je zatím v nedohlednu. Čtvrtkaři jsou na tom podobně, aby uspěli, musí ne běhat pod 46“, ale ideálně alespoň dva pod 45“ nebo na této hranici. Dobrý výkon předvedl Müller, dostal se na 400 m př. pod 50 vteřin, jenže Warholm a další už běhají pod 47“. To je to samé co u Mäki, na Česko skvělé výkony, na boj o medaile to nestačí. Samotnou kapitolou jsou štafety, do kterých se v poslední době bez efektu investuje relativně hodně. Ryzí sprinteři 4x 100 m vedení nestárnoucím Velebou, nevím. Veli je jev, který se tak často neopakuje a spíše špatným vysvědčením pro mladíky. Aby uspěli, museli by všichni umět po 10,20 a předat si poslepu. Mladí sprinteři se zatím prezentují více jako dvoustovkaři – Němejc, Kubelík, i rekordman Macík. Výjimkou je Maňasová. Uvidíme, kde leží její potenciál. Čtvrtkaři se stále honí za olympijským snem. Ale vypadne-li aktuálně nejlepší Krsek, najednou chybí prostě půl, možná i celá vteřinka. Nahradí Krsek Masláka a vytáhne štafetu, toť otázka. Smíšená štafeta změnila sestavu, ženská také. Asi to tak mělo být. Ženská čtvrtka na tom začíná být lépe než mužská a naopak její potenciál ve štafetě roste.   

Česká atletika vždycky stála na pár individualitách, ostatní disciplíny se pohybovaly buď na hranici účasti anebo v absolutní krizi. To platí nadále. Teď její vlajku drží osamocený Vadlejch. Za ním roste potenciálně generace, která jej může nahradit a vrátit naši atletiku do časů 80. let minulého století, nebo i relativně nedávný let, kdy medaile vozili nejen Špotáková, Veselý, Frydrych, ale také Hejnová, Rosolová a další. Vždy jde jen o nastavení cílů. Pokud budeme za úspěch brát medaili, jako já v tomto článku, tak leží hodně vysoko a potenciál se smrskne na  4 ̶ 6 lidí v Evropě a 2 ̶ 4 ve světě. Jestliže se budeme bavit o bodovaných místech, můžeme se možná začít plácat po ramenou, jak jsme dobří alespoň v rámci Evropy. Podle medailí na děleném 17. místě, podle bodů na 12 místě. Evropská federace má i s Izraelem a zakavkazskými státy 51 členských zemí. Takže bodově jsme na začátku druhé čtvrtiny, medailově v první polovině druhé čtvrtiny. Připomenu jen, že nestartovali Rusové.

Poslední poznámka, spíše pro odlehčení. Hezké výkony mi kazili komentátoři České televize. Veřejnost je v názoru na ně rozpolcená, polovina je považuje za skvělé, ta druhá jim nemůže přijít na jméno. Osobně patřím do té druhé. Rádoby vtipná přirovnání, neorientovali se v dění v závodech, nehlásili výsledky českých reprezentantů, pokud nebyli na obrazovce. Osobně jsem to vyřešil tabletem s on-line výsledky na stránkách European Athletics a ztišením komentáře. Kdysi bývalo zvykem, že hned po zveřejnění výsledků obíhali poslíčci komentátorská a novinářská stanoviště s výsledky na papíře. Nevím, jak to funguje v online době, ale tři lidi na komentátorském stanovišti a jeden na rozhovorech by tohle měli zvládnout. V ČT navíc má tablet s logem snad každý. V závěru mistrovství se trochu zlepšili, ale za mne bída.

Za dva tři roky uvidíme, jestli se naděje vkládané do těch nyní náctiletých promění v medaile nebo jen další povzdych: „to byl talent“.

Publikováno

Česká atletika na MS – 3

Část 3

Jistota má jméno Vadlejch, k tomu není co dodat.

26. 8.

Večer rozběh kluci štafeta 4x 400 m, do finále se nepodívají, ale zlepšili znovu český rekord a to se počítá. Na finále mohou myslet, až poběží letmé úseky pod 45“ všichni. Cenné je, že nejlepší výkon podali na MS. Ale zase, je to štafeta – tam se síly ředí a trochu zkresluje pravý stav výkonnosti naší elity. Na druhou stranu je to asi jediná možná cesta k finále a k případné medaili. Kluci odvedli na co mají, to pro ně může být motivace do další práce. Evropská medaile leží přeci jenom níže a je v jejich dosahu.

Pak už šel sled kdysi našich parádních disciplín, dnes bez zastoupení – desetiboj nebo koule žen, když  připomenu Fibingerovou. Taky se v přenosu zamýšlela nad tím, proč dnešní holky sotva přelezou 20 m hranici a kluci hází přes 22 jakoby nic. U nás ani tu dvacítku. Desetiboj, to je zatím k pláči, myslím český, nikoli světový. Ten byl parádní do poslední chvíle.

Výrazně se prosazují další africké země, nejen tradiční běžecké velmoci Keňa, Etiopie, Maroko a případně Jihoafrická republika. Už jsem psal, že v některých reprezentacích evropských států pomalu nenajdeme původního bílého Evropana. Stejnou cestou jdou další státy – především země Arabského zálivu, Izrael, ale i další země jsou vůči africkým reprezentantů vstřícné, třeba Japonsko.

27. 8.

Večerní finále v oštěpu přineslo očekávanou medaili v bronzové podobě. Mnozí čekali zlato, ale je potřeba si uvědomit, jaká je v oštěpu konkurence. Jakub rozhodně nezklamal, naopak uspěl. Poslední roky se dá považovat za medailovou jistotu, takovou byla svého času Bára Špotáková. Díky práci Jana Železného, Rudolfa Černého, Standy Šušky, Davida Sekeráka a dalších je oštěp už řadu let výkladní skříní české atletiky. Vadlejchovi patří velké uznání a stejně jako všichni věřím, že ta zlatá jednou vyjde. Zasloužil by si ji. Pamatujete si příběh Ludvy Daňka, tehdy MS nebylo, jen jednou za čtyři roky OH, stříbro, bronz a nakonec v Mnichově 1972 vytoužené zlato. Kubo vydrž, zlato bude.  

Nahoru a dolů

Nahoru jdou nejen jednotlivci z dalších afrických zemí, zemiček Karibiku a nekonečného Pacifiku, ale celé reprezentace. Před pár lety se potácela finská atletika, krom oštěpu, v krizi. Oštěpaře doplňovala Mäkelä v trojskoku. Dneska mají silných více disciplín a v některých bojují i o zlato, jako třeba v ženské tyči. Medailově skončili za námi, ale co do počtu finálových účastí je na tom lépe než my a stále se lepší. Tradičně silní jsou Poláci, zlepšili se Maďaři, vysokou úroveň si drží Nizozemci, Italové, Španělé – jejichž běžci jsou schopni bojovat s nejlepšími o medaile. Tradičně silní jsou Britové, Norové, daří se Švédům. Naopak zklamaní jsou asi trochu Němci, Číňané, Francouzi. Ale ještě není konec, nicméně na jejich medailové bilanci to nic nezmění. Mimo Evropu a vůbec jedničkami jsou pořád Američané. Tradičně vysoko je Jamajka a na vzestupu druhá Kanada, standard si drží Japonsko. Vysoko jsou běžecké velmoci Keňa a Etiopie, ale jejich běžecká dominance má stále větší trhliny. Na druhou stranu se rozšiřuje spektrum disciplín, ve kterých jejich reprezentanti startují, už to nejsou jen mílaři a vytrvalci.

Už zmíněné bohaté arabské země si také připsaly nějakou medaili či finále. Je pozoruhodné, kolik reprezentací dokáže uživit ohromná a zdánlivě nevyčerpatelná keňská zásobárna talentů. Alespoň jednu medaili získalo 46 států z 204 zúčastněných. Atletická mapa světa se proměňuje, rozšiřuje a  bude stále těžší se prosadit.

Vemte si – ve finále oštěpu Ind, to je v pohodě, ale tři? Dále Pákistánec, Egypťan, Moldavan a Litevec. Z tradičních zemí jeden Fin, Němec. Jako ve všech disciplínách dochází ke zvýšení konkurence a medaile visí stále výše. Když házel Železný, vypadala oštěpařská mapa světa úplně jinak. Jako běžce mne těší trvalý vzestup bílých závodníků, už se neříká že s černými se nedá běhat. Oni se dají i porazit. Co platilo před pár lety, už neplatí.

Libor Varhaník, předseda svazu, hodnotil šampionát jako úspěšný. Ono mu nic jiného nezbývá, na druhou stranu, získali jsme dvě bronzové medaile, stejně jako Čína, o jednu více než mnou nahoře proklamované Finsko. V medailovém žebříčku jsme 37. Všiml jsem si v proslovu předsedy jedné věci, odkázal na veleúspěšné juniorské MS, ale už nezmínil ME U23, o kterém jsem psal v úvodu 1. části. Zakrýváme špatné, vyzdvihujeme to dobré. To vyzdvihování je správně, ale interně bychom si měli říci, že zase tak dobré to není. Do budoucna zůstává jedna medailová stálice – Vadlejch. Iluzorní je představa, že znovu uspějeme ve štafetě, myšleno na úrovni MS či OH, nikoli ME. Zázraky se nedějí tak často, to by zevšedněly a nebyly to zázraky. Z mladých má dobře našlápnuto Švábíková a pak? Z těch co byli na MS, kdo může v budoucnu jako Vadlejch bojovat o medaili? Ďurdiaková, čtvrtkaři? Lada Vondrová je talent, ale medaile leží pod 50 s. Cesta k tomuto výkonu je dlouhá, Jarmila Kratochvílová je toho zářným příkladem. Vydrží? To platí i pro Krska, stejně jako pro Manuel. V záloze je, pokud bude fit, Malíková. Získat venku medaili na světě na 400 m je strašně těžké. Ale můžeme třeba mluvit o ženské dlouhé štafetě evropské medailové úrovně, stejně jako o mixu. Pak je tu Jíchová, té jsem se věnoval v předchozí části. Uvidíme, během dvou let bude pravděpodobně jasné, jestli se zařadí po bok Hejnové či před ní anebo zůstane účastnicí. Záleží jen na ní, jak se svým talentem naloží. Macík, sprinteři to měli vždycky těžké se prosadit. Tam je stejná konkurence jako v bězích, jen černoši nejsou z východní Afriky, ale z Karibiku, USA a ze západní Afriky. Ve stínu skvělého výkonu Ďurdiakové trochu zůstala Martínková, rozhodně ji nelze zatracovat i když se jí MS úplně nepovedlo. V bězích nikdo, ve skocích – „trojskokanka“ Hrubá? Už jsem její případ rozebíral. To rozhodnutí musí přijít po odborném zvážení a hodně rychle.

Anebo přijdou úplně nová jména, například už zmíněná Sičaková, také svěřenkyně Davida Sekeráka. Jestli bude tak zarputilá jako Haruka, jestli jí bude trénink sedět, má potenciál. Naváže Dudycha na úspěchy našeho posledního běžce Holušy, o olympijské medaili Odložila nemluvím? Vrhy, na evropské medailové úrovni omáš Staněk, pak nic. Disk, časy Bugára, Gejzy Valenta jsou stále snem. A oštěp? Vadlejcha jsem zmiňoval, uvidíme co jeho nástupci, kterým se věnuje například Petr Frydrych. Pak tu máme ženský oštěp? Letos velké zklamání, vloni neměla Ogrodníková stabilizovaný v Eugene nový rozběh, letos? Aby holky uspěly, musí umět 60 m, a občas za 65, a ne 55 m a občas za 60. To je z pohledu statistika jednoduchá matematika. „Ale i Jakub Vadlejch byl relativně dlouho nenaplněným talentem, který nejlépe házel v září v Domažlicích.“ Berte to jako nadsázku, raději jsem dal do uvozovek, ale plyne z toho jedno – jestli má Železný odhad a oštěpařky budou na sobě pracovat, může některá  dosáhnout na světovou medaili. Nechce se mi věřit, že stříbro Ogrodníkové na ME 2018 bylo vrcholem její kariéry. Jak dlouho se držela na vrcholu Bára Špotáková? Málokdo ví, co úsilí stálo právě Vadlejcha dostat se tam, kde je. Zbývá kladivo? Hájek byl na MS, nezadařilo se. Zopakuje někdy výsledky Melicha? To ukáže budoucnost.

Přemýšlím, jestli jsem na někoho nezapomněl. Závěrem zopakuji svoji obsedantní myšlenku – česká atletika vždycky stála jen na mimořádných jedincích, kteří často vzešli mimo systém, a tak to bude, jak to pozoruji, i nadále. Jen doufejme, že vzejde někdo dříve než skončí Jakub Vadlejch. Pár adeptů určitě máme.

Publikováno

Česká atletika na MS – 2

Ne, nezapomněl jsem na Nikoletu Jíchovou, jen jsem si musel nechat výkony této sympatické blondýnky projít hlavou. Stejně jako u Macíka, semifinále je úspěch. Všímám si jejích výkonů delší čas a přemýšlím jestli bude skutečně nástupkyní Zuzany Hejnové. Sama se nechala slyšet, že ji chce překonat. Má na to, nebo zůstane jen u zbožného přání. Připravil jsem malé porovnání:

Zdroj: Wiki – Haruka po vítězství na MS juniorů, to bylo 2015 v Cali.

Disciplína                         Hejnová                           Jíchová

100 m                               12,52                                 11,91

200 m                               23,65                                 23,67

400 m                               51,90                                 52,92

Výkonnost 400 m překážek

Věk                                    Hejnová                            Jíchová

18                                      57,44                                 62,18

20                                      56,94                                 57,44                               

21                                      55,04                                56,82 (400 m př. se stává hlavní závodní tratí)

22                                      54,96                                 55,48

23                                      54,90                                 54,88   

24                                      54,13                                 ?

25                                      53,29                                 ?

27                                      52,83 (NR) nejlepší výkon Zuzky vůbec

Shrnu-li to, rozhodující budou dva příští roky, zdali se Nikoleta posune do úzké světové špičky anebo zůstane účastnicí. Zásobu rychlosti má dostatečnou, techniku dobrou, takže na vyrovnání či překonání výkonů Hejnové předpoklady má.

Ale zpět do Budapešti. Včerejší ranní skvělý výkon Ďurdiakové mne příjemně naladil. Vrátila se včas perfektním výkonem, odměnou za její tvrdou práci a víru. Večer jsem čekal, jak si povede Macík. Neběželo mu to. Karambol vozíku, posunutý start – soupeři se s tím vyrovnali lépe také proto, že už to byli ostřílení kozáci. Starý matador se zkušenostmi to všechno prožívá jinak, než zajíc, který má svoji premiéru na tak velké soutěži, pominu-li letošní start na ME U23. Rozhodně však lze jeho výkon hodnotit pozitivně, gratulace jemu i trenérovi.

Radek Juška může být spokojený se sedmým místem, ale … Za mne tomu chyběl prostě skok za 8 m. Těch přešlapů bylo hodně. Stačil by jeden super povedený pokus a mohlo být všechno jinak. Na hranici osobáku a českého rekordu, jak sám říkal, jsem to neviděl, ale ta osmička v nohách byla stoprocentně. Takže je to takový úspěch kdy máte radost, že se to povedlo, ale vzadu v hlavě pořád vrtá, kdyby …. Ale není všem dnům konec, za rok Paříž a OH, to je výzva. Nejen pro Jušku, ale také pro další, třeba právě Jíchovou.

Jakub Vadlejch zvládl kvalifikaci s přehledem. První pokus nebyl optimálně trefený, ale na postup by stačil. Přesto šel Jakub na druhý a kvalifikační limit padl. Třetí pokus už neabsolvoval. Potvrdil, že je naše jediná jistá medailová naděje. Bude to mít ale těžké, kvalifikační výkony Čopry či Nadíma to jen ukázaly. Na druhou stranu stará zkušenost říká, že kvalifikace a vlastní závod jsou dvě zcela odlišné soutěže. Bude to boj, ale věřím, že skončí dobře pro Kubu.

Naopak kvalifikací neprošla Hrubá, která skočila 185 cm. Hned se zase vynořily spekulace, jestli by neměla přejít na trojskok. To ostatně již dříve tvrdil jeden z jejích mnohých trenérů Pogány. Co s tím? Asi by stálo za to, pořádně si rozmyslet a spočítat její potenciál ve výšce a v trojskoku (lze to vcelku přesně) a vydat se tou nadějnější cestou. 

A přeci jenom jsme „získali“ zlato. Práce Davida Sekeráka přinesla ovoce v podobě světového titulu Japonky Haruky Kitagučiové. Má můj hlas v anketě Trenér roku i kdyby Vadlejch vyhrál. Sleduji je od začátku jejich spolupráce a vlastně není co dodat, jen banální že si oba úspěch zaslouží. Spíše si v tomhle případě rejpnu naopak do řad těch, kteří tvrdí, že nemáme dobré trenéry. S dávkou drzosti bych napsal o obyčejném provinčním trenérovi, který ku zlatu přišel. Na druhou stranu, oštěpařská sekce ČAS je jedna z nejaktivnějších a k jejím hlavním tahounům patří právě Sekerák. Takže zase to není tak, že by byl zakopaný někde v Domažlicích. Oštěp je naše parádní disciplína a určitě nějaký čas ještě bude, třeba i díky Sekerákově další svěřenkyni, dvacetileté Sičakové. Ta pod jeho vedením letos přehodila již 60 m. A jen malá připomínka, Haruka je juniorskou mistryní světa z Cali 2015, stejně jako Míša Hrubá. Odlišný vývoj jejich kariér je na zamyšlení.

Právě se běží maraton, hrozně se mi líbilo, jak komentátoři říkali: ve skupině se drží i jediná z Evropanek, Salpeterová z Izraele. Z těch šesti holek jsou čtyři Etiopanky, jedna Keňanka a právě Salpeterová, jenže ta pochází z Keni. Takže Evropanka asi jako v řadě jiných evropských týmů, kdybychom hodnotili zastoupení původních Evropanů, někde by to nebylo ani 50/50. Evropa a nejen ona se mění anebo spíše navrací k původnímu stavu – kolébka lidstva je v afrických savanách a těch migrací a návratů odtud bylo v historii lidstva více a bylo to ku prospěchu.

Moira se od počátku drží ve třetí desítce. Nakonec doběhla na 26. místě, čas zhruba 10 min za první. To snad jediné má smysl porovnávat, v tomhle kontextu nezklamala ani nezazářila. Zaběhla na co aktuálně má. A jen podotknu, na silnici běží 70-90 účastníků, na stadionu startuje polovina. Podle toho to také hodnoťme. Představte si, že by tam startoval dvojnásobný počet účastníků, jak moc by se proměnily výsledky na dráze. Někde vůbec, někde ale dost podstatně.

Úplně mimo rámec se mi znovu vrací myšlenka, jak by skončil třeba Filip Šnejdr, kdyby dostal divokou kartu. To je to neštěstí výjimek. Vždycky bude někdo nespokojený. Shrnu-li to, tři divoké karty, Stewartová nezklamala, Martínková byla sama nespokojená se svým výkonem (27. místo). Tabačková i když na pořadí z nich byla nejlepší (a nejlepší i z oštěpařek) – 24. místo. Ale 55 m na MS, jak píši v diskusích laici, to házela Zátopková před 65 lety. Podotýkám, že Dana po sedmnácté a naposledy překonala československý rekord výkonem 56,67 m v roce 1958. Takže to přirovnání není úplně mimo mísu. Suma sumárum, na divokou kartu je jedno kdo tam jede. Takže buď je nedávat anebo poslat všechny s odpovídajícími parametry, což by bylo asi spravedlivější. Nejhorší je to kdyby…

Používáme WordPress (v češtině).