František Janda-Suk

František Janda-Suk    * 25. 3. 1878   Postřižín
† 23. 6. 1955  Praha

František Janda-Suk (veřejný zdroj)

Janda-Suk je mužem, který změnil hod diskem, klasickou atletickou disciplínu, jenž byla součástí již dávných antických olympijských her. Rodák z Postřižína, který se nesmrtelně zapsal do dějin atletiky, se s ní seznámil na reálném gymnáziu v Praze. V sedmnácti letech je již členem AC Praha. Mladý František byl urostlý, všestranně zdatný hoch, který se věnoval zejména sprintů, vrhu koulí i hodům. To trvalo do 18 let, než vyhrál klubové závody ve vrhu koulí a začal se více věnovat více vrhu a hodům. Stal ze z něho i výborný kladivář. Po gymnáziu začal studovat práva na Karlově univerzitě.

Na jaře 1897 dostal od Otakara Krajíčka první skutečný disk, objednaný speciálně pro něj v Paříži. Hned začal trénovat a doma za stodolou zkoušel napodobit Myrónova Diskobola. Kýženého výsledku se však nemohl dobrat. Necítil se při hodech v této poloze dobře. František byl velmi přemýšlivý a brzy si uvědomil, že socha proslulého antického sochaře nemusí zachycovat diskobola v konečné fázi hodu. Po mnoha pokusech zjistil, že je třeba přidat otočku. Tím zásadně ovlivnil vývoj disciplíny. Už před olympijskými hrami v Paříži hodil na Císařské louce 34,5 m, v té době se rekordy ještě neevidovaly, ale šlo o neoficiální evropský rekord.

To už se blížil rok 1900 a Janda-Suk byl stále lepší a neměl doma konkurenci. A protože člen MOV Guth-Jarkovský chtěl po úžasné zkušenosti z Atén, aby se olympijských her zúčastnili Češi, stal se jedním z pěti prvních českých účastníků her.

Jeho výkon v olympijském závodě však poznamenala strastiplná jeden a půl dne dlouhá cesta a žaludeční potíže, které ho při ní provázely. Aby toho nebylo dost, po příjezdu do Paříže se  dozvěděl, že disk byl přeložen z nedělního odpoledne na sobotní dopoledne. Neměl ani den odpočinku a cítil se hodně zesláblý. Přesto se objevil v sobotu ráno v Bouloňském lesíku na startu. Házelo se na úzké loučce, obklopené alejemi, ze čtverce o straně 2,5 m. Janda-Suk, ač oslabený nemocí, unavený po dlouhé cestě, nakonec skončil v konkurenci 18 diskařů na druhém místě. Porazil ho pouze Maďar Rudolf Bauer, který dosáhl výkonu 36,04, František hodil 35,14 m. Později to komentoval, že stříbra dosáhl díky otočce. Také ji tam konkurence okukovala, neboť byl jediný, kdo tímto způsobem házel. Od okukování nebylo daleko k napodobování, otočka pomáhala lepším výkonům a velmi brzy se mezi diskaři ujala. Janda-Suk se tak do dějin disku nezapsal jen ziskem stříbrné medaile na olympijských hrách, ale také jako objevitel otočky. Dnes diskaři hází své náčiní po jeden a půl otočce a nejlepší z nich říkají, že dobře provedená otočka jim zlepší výkon až o 15 m. Píši sice, že Janda-Suk získal stříbro, ale tehdy se ještě medaile neudělovaly. Za druhé místo obdržel dřevěný kalendářík na psací stůl. Jak poznamenal Guth-Jarkovský, jarmareční artikl. Medaile se začaly udělovat až později.

Skvělou formu si udržel Janda-Suk také následující rok. Vrcholem byl závod 16. června 1901 na hřišti v Praze-Bubnech na závodech pořádaných AC Sparta, při němž překonal světový rekord výkonem 39,42 m. Opět šlo o rekord neoficiální, světové rekordy se začaly zaznamenávat až roku 1912. Na místě prvního českého světového rekordu už dnes hřiště nenajdeme, stojí tam stanice metra Vltavská.

Po vystudování se z Jandy-Suka stal vážený policejní rada. Na atletiku však nezanevřel, byť i kvůli vojenské službě nemohl tři roky řádně trénovat. Vyměnil také dres, sparťanský za slávistický. Zúčastnil se ještě dvou olympijských her. V roce 1912 ve Stockholmu, kde obsadil 15. místo ve vrhu koulí a v disku 17. místo, a v roce 1924 v Paříži. Tam obsadil ve 46 letech 29. místo, současně byl vlajkonošem československé výpravy.

Nejlepšího osobního výkonu 42,36 m dosáhl ve 36 letech, dva roky po olympijských hrách ve Stockholmu. (na Sports-reference.com uvádějí rok 1909 a výkon 42,45 m). Několik let také držel český rekord v hodu kladivem. Atletice zůstal věrný i po skončení závodní kariéry, což bylo na prahu padesátky, kdy na středočeských přeborech obsadil druhé místo. Stále docházel na Slávii a občas radil svým nástupcům. Zemřel na plicní embolii a je pohřben v Černovičkách. Na náhrobní desce najdeme jen prostý nápis: František Janda-Suk.

Jan Liška

Jan Liška   * 3. 11. 1928 (Tlučná)

Když jsem přemýšlel, kterého trenéra zařadit jako prvního, nemohl jsem se ubránit osobním pohnutkám. Máme mnoho slavných trenérů historie i současnosti, mnoha z nich jsem znal a vážím stejně, ale přesto si dovolím dát přednost 91letému nestorovi českých běhů – Honzovi Liškovi. Patří sem nejenom pro své trenérské úspěchy, ale také jako spoluautor dosud nejlepší české publikace o tréninku běhů, kterou napsal společně s Milošem Písaříkem: Běhy na střední a dlouhé tratě. Tyhle dva svazky vyšly v roce 1985 v tehdejším Vědecko-metodickém oddělení ČSTV a dodnes jsou mojí trenérskou biblí a doporučuji ji všem svým studentům i svěřencům k prostudování.

Jan Liška se svým nejslavnějším svěřencem Josefem Plachým (zdroj internet, bez uvedení autorských práv)

Ale zpět k Honzovi. Narodil se v Tlučné, vsi nacházející se v okrese Plzeň-sever. Se sportem se potkal v Plzni, kam chodil na průmyslovku a cvičil v místní DTJ. Po průmyslovce narukoval na vojnu do Lipníku. V jejím průběhu uvažoval o vojenské akademii, ale nakonec se řízením osudu dostal na zrovna otevíranou FTVS. Absolvoval ji v roce 1957 jako jeden z prvních studentů a zamířil na učiliště protivzdušné obrany do Olomouce. Ani se v Olomouci neohřál a učiliště bylo dislokován a Honzu čekala cesta do Košic. Stejnou cestou mířil i jeho první slavný svěřenec Josef Odložil. To už se psal rok 1958. Honza nebyl jen dobrý tělocvikář, ale hlavně nadšený trenér a fanatik atletiky, jak on skromně říkal „dělník“. Košičtí atleti si vlastníma rukama vybudovali 400 m dráhu, tehdy ještě škvárovou. Atletický oddíl fungoval při Slavii VŠT, a právě tam Liška objevil Odložila, který pod jeho vedením začal překonávat první rekordy. Po dvou letech Pepík odešel do Prahy, chvíli ještě trénoval s Liškou podle papíru, následně vystřídal několik trenérů, až skončil definitivně u Aleše Poděbrada v Dukle. Pod Alešovým vedením vybojoval i ono slavné stříbro na OH v Tokiu v roce 1964.

To už Honza objevil další supertalent – Josefa Plachého. On vůbec měl čuch na talenty, a nejen běžecké. Mezi jeho objevy patří třeba Jan Leitner, svěřenec Václava Fišera, bývalý český rekordman ve skoku dalekém, halový mistr světa (Světových her – předchůdce MS) i Evropy a bronzový medailista z ME 1982 s PB 817 cm. Kromě toho měl ve skupině třeba maratonce Františka Višnického anebo vytrvalce Pavla Madára. Jožka Plachý však byl hvězda největší. Před OH v Mexiku, což byly hry, které se poprvé konaly ve vysoké nadmořské výšce 2300 m, se ukázala Honzova trenérská genialita a přemýšlivost. Už tehdy pochopil, že bez vysokohorské přípravy nemohou pomýšlet na úspěch. Základní tréninkový kemp absolvovali tehdy v Rumunsku v novém středisku Pietra-Arsa, které se nachází 2100 m n. m. Jenže co po návratu do Košic? Společně s MUDr. Jánom Michálkem využili toho, že košičtí letci měli k dispozici hypobarickou komoru. Jožka tam po těžkých trénincích speciálního tempa chodil, přičemž „pobýval“ v simulované výšce 4000 m n. m. Celkem navštívil před odletem komoru 7x. V Mexiku pak dosáhl skvělého 5. místa. Právě na tomto příkladu je krásně vidět jak Honza Liška o tréninku uvažoval, nebál se promyšleně experimentovat a neustále se vylepšovat tréninkové metody.

V roce 1975 se přesunul Honza s Jožkou do Prahy do Dukly. Od té doby mu prošlo rukama mnoho běžců, jejichž časy by byly ozdobou současných tabulek. Mezi nimi vyčníval halový mistr Evropy z roku 1984 Luboš Tesáček. V polovině 80. let se rozloučil s aktivní trenérskou dráhou a v letech 1983–1989 atlety Dukly vedl jako šéftrenér. Troufnu si říci, že málokdo ovlivnil svým dílem i přístupem generace trenérů tak, jako Honza Liška (a jeho spoluautor, neméně slavný trenér Rudé hvězdy Miloš Písařík, trenér mistryně Evropy Jarky Jehličkové). Není bez zajímavostí, že slovenští atleti Jana Lišku do své Siene slávy uvedli v roce 2018, při příležitosti jeho devadesátky. Šedý vlku děkuji.

Nejlepší svěřenci: Josef Plachý, Josef Odložil, Luboš Tesáček

Dílo: Dvoudílná publikace Běhy na střední a dlouhé tratě. Společně s Milošem Písaříkem, VMO ČSTV, Praha 1985.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

* 24. 1. 1861 Heřmanův Městec † 8. 1. 1943 Náchod

Bylo těžké rozhodnout, který atletický funkcionář by měl být uvedený první do Síně slávy. Nakonec se jím stal zakládající člen MOV a ČAAU, současně její první předseda, Jiří Guth-Jarkovský. Pozoruhodné je, že ač sám nesportovec, stál u všeho důležitého okolo sportu v Čechách a svým způsobem i ve světě.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (zdroj Wikipedie, licence CC)

Rodák z Heřmanova Městce nebyl, na rozdíl od svého souputníka v historii českého sportu Josefa Röslera-Ořovského, žádným aktivním sportovce, ledva se naučil po několika letech plavat a ani tak obyčejná věc, jako jízda na kole mu nepřirostla k srdci. Na druhou stranu nebylo aktivnějšího funkcionáře, který by sloužil českému sportu.

K funkci zakládajícího člena Mezinárodního olympijského výboru přišel, dá se říci jako slepý k houslím. Tvůrce novodobého olympijského hnutí Pierre Coubertin se s ním spřátelil, a trval na tom, že ve vznikajícím MOV, chce mít i Čecha. Znal jediného – středoškolského profesora Gutha-Jarkovského, a tak jej nominoval. Guth-Jarkovský nebyl ani na prvním zasedání MOV. V Aténách, kde se konaly v roce 1896 první novodobé olympijské hry, už nechyběl. Právě tady se z něj stal definitivně zanícený přívrženec sportu a sportovních ideálů.

V roce 1897 stál u založení Česká amatérské atletické unie (ČAAU) a stal se jejím prvním předsedou. Součástí ČAAU byla i atletika, tehdy nejen lehká, ale také těžká a další sporty. Guth-Jarkovský chtěl však více a usiloval za vydatného přispění Röslera –Ořovského, o založení Českého olympijského výboru. Dlouho bojoval se Sokolem, neboť sokolové byli zprvu proti. Nakonec se jim konečně podařilo o další dva roky později, v roce 1899 výbor založit. Jenže zpočátku moc nefungoval, a proto ho v roce 1900 založili znovu. Tentokráte již byli úspěšní a i díky tomu na druhé olympijské hry do Paříže odcestovala první česká minivýprava (měla 5 členů), která vybojovala díky Františku Jandovi-Sukovi druhé místo. Janda-Suk ho získal v hodu diskem.

Jiří Guth-Jarkovský působil v MOV až do své smrti roce 1943. Předsedou Českého olympijského výboru byl do roku 1929, kdy ho nahradil Josef Gruss. Kromě vedení ČAAU, stál v letech 1915-1926 v čele Českého, později Československého klubu turistů. Byl i redaktorem časopisu Turista.

Přesto vše je mezi veřejností znám Guth-Jarkovský více jako pedagog a mistr společenského chování. Mimochodem byl prvním studentem, který získal doktorát na tehdejší české části Karlo-Ferdinandově univerzitě. Svoji kariéru započal jako vychovatel v rodině knížete Schaumburg-Lippe, s nimiž procestoval značnou část světa. Od roku 1888 působil na různých gymnáziích v Praze, nakonec zakotvil v Truhlářské a tamní gymnázium nese dnes jeho jméno. Po vzniku Československa se stal hlavním hradním ceremoniářem prvního prezidenta Masaryka. Řád Bílého lva, ocenění, které dodnes uděluje president, navrhl a statutárně zpracoval právě Guth-Jarkovský. Kromě toho je autorem slavného Společenského katechismu, kterým asi nejvíce proslul. Zesnul v Náchodě na následky mozkové mrtvice v roce 1943. 

Ludvík Daněk

Ludvík Daněk * 6. 1. 1937 Hořice u Blanska   † 16. 11. 1998 Hutisko-Solanec

Ludvík Daněk (zdroj Wikipedie, licence CC)

Hod diskem

OH – zlato 1972 Mnichov, stříbro 1964 Tokio, bronz 1968 Mexiko City

ME – zlato 1971 Helsinki, 1974 Řím

Světový rekord překonal poprvé v Turnově 2. 8. 1964 výkonem 64,55 Turnov, naposledy 7. 6. 1966 výkonem 66,07 v Long Beach.

Ludvík Daněk byl urostlý chlapík přímé povahy, který se svou houževnatostí zařadil mezi světové diskařské legendy. O tátu přišel, ledva se narodil, přesto na své dětství, ač nelehké, vzpomínal rád. Sport miloval, zprvu se hodně věnoval běhu a skoku na lyžích. Po vyučení nastoupil do ČKD Blansko. Až tady u něj začala vítězit atletika a hod diskem. Na Duklu jeho výkonnost nebyla, a tak absolvoval vojenskou službu jako psovod u pohraniční stráže. Už to vypadalo, že půjde do Rudé hvězdy, když přišla osudná cesta ze závodů, která ve dvaceti letech jeho kariéru málem skončila. S kamarádem jel v dubnu ze závodů domů na motorce jako už mnohokrát předtím. Motorka skončila v lese a Ludva s málem utrženou ledvinou a poraněnou páteří v nemocnici. Ve špitále zůstal nakonec pět nekonečných měsíců a s vyhlídkou konce sotva započaté sportovní kariéry. Záda bolela, ale on se nevzdával. Pomalu posiloval, běhal a snil o návratu a vítězstvích. Bolest zad se stala jeho celoživotním průvodcem, ale zvykl si na ni a nepodléhal jí. Naopak disk mu dával život a on ho zase na oplátku zasvětil disku. Dal se dohromady s Janem Vrabelem, trenérem, který o disku hodně věděl. První velké odměny se dočkal v roce 1964, když se kvalifikoval na olympijské hry a začátkem srpna překonal světový rekord výkonem 64,55.  Na hry odjížděl jako novopečený světový rekordman a velký favorit. A tam svoji roli potvrdil, vedl až do posledního pokusu. Jenže starý lišák Al Oerter, nejlepší diskař všech dob a čtyřnásobný olympijský vítěz v disku mu vytoužené zlato posledním pokusem sebral. Na tabuli potom stálo 1. místo Al Oerter USA 61,00 m, 2. Ludvík Daněk Československo 60,52 m. Ten, který měl modrou knížku a měl být doživotní invalida. Pro Ludvu bylo i stříbro velké vítězství. Na zlato si ale musel počkat ještě osm dlouhých let. Mezitím získal bronzovou olympijskou medaili v Mexiku (počtvrté vyhrál Al Oerter, který se stal Ludvovým přítelem), zlatou a stříbrnou dobyl na mistrovství Evropy a vše doplnil 14 tituly mistra republiky a mnoha rekordy československými, evropskými i světovými. Nakonec skončil kariéru s nejlepším výkonem 67,18, což byl jeho poslední, devátý, československý rekord z roku 1974.

Na olympijské hry do Mnichova už nejel jako největší favorit, byl však na druhou stranu ostřílený kozák. Po velké bitvě nakonec výkonem 64,40 vyhrál téměř o metr před svými rivaly Američanem Jay Silvestrem, který hodil 63,50 a velkým favoritem, novopečeným světovým rekordmanem Švédem Ricky Bruchem 63,40 m. Ono to tak v disku často bylo, kdo hodil světový rekord před olympiádou, nevyhrál. Ludva tak zkompletoval svoji sadu olympijských medailí a stal se po zásluze nejlepším diskařem české historie.

Atletice a sportu zůstal věrný i po uzavření závodní kariéry. Stal se místopředsedou atletického svazu a předsedou Českého klubu olympioniků. Zemřel v pouhých 61 letech na své chalupě na infarkt. Pochován je na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.   

Jan Železný

Jan Železný  * 16. 6. 1966 Mladá Boleslav

OH – 3x zlato (1992, 1996 a 2000), stříbro (1988)

MS – 3x zlato (1993, 1995 a 2001), 2x bronz (1987 a 1989)

ME – 2x bronz (1994 a 2006)

Jan Železný, král oštěpu, který jako jediný dokázal vyhrát třikrát za sebou olympijské hry v této disciplíně a k tomu přidal navíc tři tituly mistra světa. Jarda Brabec vždy říkal: „Jan Železný? Co dodat.“ Ve světě oštěpu hovoří jeho jméno za všechno. Honza, přezdívaný důvěrně Plechovka anebo méně znalými Železňák, se narodil do oštěpařské rodiny. Oba rodiče byli atleti, oštěpaři a jablko nepadlo daleko od stromu. Cestu k atletice si našel přes házenou a hokej, kterým v dětství holdoval. Ale výkon 78 m v žákovské kategorii nezapřel oštěpařské geny. Už v juniorské kategorii startoval na mistrovství Evropy této kategorie, ale pořád nic nesvědčilo o tom, že se rodí legenda. Na vojnu narukoval do Dukly Banská Bystrica, kde se dostal do rukou oštěpařskému fanatikovi Jaroslavu Halvovi. V roce 1987 získal první velkou medaili na mistrovství světa v Římě, kde skončil na třetím místě. Současně se však také ozvaly bolesti zad, které ho pak už provázely celou kariéru i život. Až v roce 1990 se zjistilo, že má dva prasklé obratle a následoval kolotoč léčení a rehabilitace. I v tomto stavu dokázal vybojovat na olympijských hrách 1988 v Soulu stříbrnou medaili, když v soutěži jako novopečený světový rekordman vedl. Vše si vynahradil v 90. letech. Prvně vyhrál olympijské hry v Barceloně, pak mistrovství světa ve Stuttgartu a Göteborgu, OH v Atlantě a Sydney. A to si v roce 1998 přetrhal vazy v rameni a zase strávil dlouhý čas léčením a rehabilitací, aby se stihl vrátit v plné formě do Sydney a ukázat všem, kdo je skutečný král světového oštěpu. Vyhrál hodem dlouhým 90,17 m. To už ale působil v českých oddílech, kterých vystřídal několik, počínaje Duklou Praha, kam se zase na závěr kariéry vrátil a nyní tu působí jako úspěšný trenér. O výjimečnosti Honzy svědčí i to, že za jeho kariéry se dvakrát měnily parametry oštěpu a přesto dokázal nejen vítězit, ale překonávat i světové rekordy. Ten poslední, 98,48 m platí dodnes. Hodil ho v roce 1996 v květnu na závodech v Jeně. Cítil tehdy dobrou formu a tak mu manažer zařídil tyto závody, kam jel s rodinou z Boleslavi autem. Formu cítil dobře a jeho tehdejší výkon je už 22 let platným světovým rekordem. V Praze spolupracoval s Jardou Brabcem a Janem Pospíšilem. Závodní kariéru ukončil ziskem bronzové medaile na ME 2006 v Göteborgu a oficiálně závodem 19. 10. 2006 v rodné Mladé Boleslavi.

V Dukle Praha začal trénovat skupinu oštěpařů a trenér je stejně úspěšný jako byl závodník. Kromě toho aspiroval na post předsedy ČOV, ale souboj s Milanem Jiráskem v roce 2005 prohrál. V konci kariéry působil v komisi sportovců MOV a stal se ředitelem největšího atletického mítinku u nás – Zlaté tretry.

Honza sice nikdy nebyl zcela stoprocentním vzorem asketického sportovce, ale na druhou stranu byl velmi přemýšlivým. To mu zůstalo do trenérské dráhy a dneska málokdo na světě ví o hodu oštěpem tolik, co on. Z pár let své trenérské kariéry má na svém kontě medaile z olympijských her i mistrovství světa. K tomu není co dodat.

Emil Zátopek

Emil Zátopek  (* 19. září 1922 Kopřivnice † 21. listopadu 2000 Praha)

4x zlato OH (1948, 1952), 1x stříbro OH (1948), 3x zlato ME (1950 a 1954), 1x bronz ME (1954), 18x překonal světový rekord

PB: 5000 m 13:57,2, 10 000 m 28:54,2, maraton: 2:23:03,2

Emil Zátopek, legenda světové atletiky a jeden z nejlepších vytrvalců všech dob. Čtyřnásobný olympijský vítěz, držitel dosud ojedinělého rekordu zisku tří zlatých olympijských medailí na jedněch hrách v bězích na 5000, 10 000 metrů a v maratonu. Celkem získal pět olympijských medailí (ještě stříbro z Londýna 1948 na 5000 m). K tomu je třeba připočíst určitě i šesté místo v maratonu v Melbourne 1956, tři tituly mistra Evropy a 18 světových rekordů. Se svými výkony 13:57,2 na 5000 m a 28:54,2 na 10 000 m by kraloval suverénně českým tabulkám v roce 2018 i v letech předešlých. A to tyto rekordy zaběhl 30. 5. v Paříži a o dva dny později 1. 6. v Bruselu v roce 1954.
První dva roky trénoval Emil pod vedením Jana Haluzy, zlínského běžce a jediného člověka, který Zátopka trénoval. Od něj získal perfektní základy a stále se lepšil. Pak si již hledal vlastní cestu, stále však při tom vycházel ze základů, které mu dal Haluza. Emil Zátopek byl neuvěřitelný tréninkový dříč, který inspiroval mnohé, ale jeho cestou jít nemohli, protože tréninkové dávky, které absolvoval, byly enormní. Jeho proslulých 100x 400 m spojovaných meziklusem je legendární trénink o kterém se dočtete ve všech knihách o vytrvaleckém tréninku. Nebál se experimentovat, což se mu ovšem někdy nevyplatilo a místo výkonnostního posunu léčil zranění. Náročný trénink stál také za koncem jeho kariéry. Vícec o jeho tréninku se dočtete třeba na http://www.kdekdyjak.cz/html/77-Emil-Zatopek. Ani jeho mimosportovní osud nebyl jednoduchý. Jeho nekompromisní přímluva za Standu Jungwirta před odletem na olympijské hry do Helsinek je legendární. Stejně jako jeho odchod z armády, poté, co se zapojil do Pražského jara. Na druhou stranu režimu i podléhal, lidsky je to pochopitelné. Vědomě však nikomu neublížil, možná si v některých trochu pokazil gloriolu hrdiny, kterou získal jako sportovec.

V letech 1951 a 1952 byl Emil vyhlášen nejlepším sportovcem světa. V roce 1975 získal Cenu Fair play, v roce 2000 ho ocenil posmrtně MOV medailí Pierra de Coubertina. V roce 2000 byl vyhlášený nejlepším českým sportovcem 20. století, v anketě neměl konkurenci. Je po něm pojmenovaná planetka 5910.

Dovolím si pár osobních vzpomínek. Emila Zátopka jsem poznal až jako sportovního důchodce a neustále mě překvapovalo, jak skvělý je vypravěč. A když našel své publikum, byl k nezastavení. Besedy s ním a s Danou byly zážitek. Seznámili jsme se díky jednomu z mých trenérských guru Emilovi Dostálovi, který mě učil na FTVS a současně byl trenérem Josefa Trousila, který uměl už v roce 1956 čtvrtku pod 46 sekund, kariéru končil s osobním rekordem 45,7.

Ale zpět k Emilovi, tehdy už pracoval v dokumentačním středisku na Strahově a Emil Dostál mě požádal, zdali bych nevyběhl z Újezdu na Strahov a nepředal mu pozvánku, která šla přes něj. Zátopka zvali pořadatelé tradičního závodu na 10 000 m, který nese jeho jméno. Zátopek Race je proslulý, zvou na něj nejlepší běžce a mezi jeho vítěze patří i Ron Clark z časů „historických“ či držitel současného nejlepšího výkonu závodu, Keňan Luke Kipkosgei, který Zátopkovu desítku zaběhl za 27:22,5. Závod se běhá v Melbourne od roku 1961. Tehdy se psal rok 1981 a bylo to tedy u příležitosti 20. výročí závodu. Emil tam nakonec nevyjel, a po pravdě nevím, jestli byl někdy tomuto jednomu z nejslavnějších australských závodů přítomen. 

Zažil jsem s ním první duklácký zájezd po roce 1989. To bylo tuším roku 1990 nebo 1991 a jeli jsme do německého Hofu, kam pozvali pořadatelé Duklu na místní mítink. Podmínkou bylo jediné, dovezte Zátopkovi. Slavnostní večeře byla jen o Zátopkových. Starosta držel oslavnou řeč o Emilovi, předčítal z knih, které o něm vyšly a ostatních jakoby nebylo. A to měla v téhle době Dukla mezi sebou pořád slavné osobnosti. Díky těmto dvěma zážitkům jsem si uvědomil, že v Česku skutečně nikdo není prorokem.