Se začátkem 90. let minulého století sice skončila krátká éra organizovaného dopingu v Česku, bylo by však naivní se domnívat, že doping zcela zmizel. Celé období lze rozdělit na dvě etapy, první do roku 2000, kdy převažoval „tvrdý“ doping – tedy anabolika. Druhá navazující je spíše ve znamení dopingových případů z hlouposti – stimulancií a lehkých drog. Celkem to byly už tři desítky případů, od reprezentantů až po hobby běžce. Bohužel, několik případů se z nich vymyká.
Při vnějším pohledu se dnes dá říci, že česká atletika je čistá, což se nedá říci o evropské a světové atletice. Rusko je notorický známý příklad pokračování státního dopingu. Posledních 15 let je na paškále Keňa, což devalvuje úspěchy jejích běžců. Američané jsou na tom o něco lépe, pořád je to stejný systém, tedy individuální či skupinový doping. Objevují se čím dále absurdnější výmluvy, stejně jako lze úspěšně polemizovat o spravedlnosti trestů. To platí napříč sporty. Případ Balco a Marion Jonesové otřásl americkou atletikou. Scénáře jsou podobné, opět napříč sporty, odhalení, zapírání typu já nic, já muzikant a nakonec typicky americké veřejné přiznání s pokáním. Známe to i z cyklistiky od Armstronga. Justin Gatlin je další hvězda, která měla distanc dokonce osm let, přesto má na svém kontě olympijské zlato i titul mistra světa, který vybojoval po dovršení 35 let v roce 2017 v Londýně. Abychom nezůstali jen u závodníků, připomeneme případ Alberto Salazara a jeho Nike Oregon Project (viz předchozí části seriálu).
Na druhou stranu se dnešní vrcholový sport neobejde bez mnoha potravinových doplňků, počínaje vitamíny, přes sacharidy, proteiny, až po specifické látky typu aminokyseliny (BCAA, kyselina aminomáselná, kys. D-asparagová), karnitin či kreatin. Mnoho z nich slibuje nejen regenerační, ale i anabolické účinky. Některé jen fiktivně, jiné reálně. Bohužel tohoto účinku není dosaženo přírodními látkami ale příměsí skutečných anabolických steroidů. Sportovci proto musí být neustále ve střehu od koho a co kupují a někdy ani zaručeně čisté výrobky nemusejí být čisté.
Jak jsme zmínili, od roku 1993, tedy vzniku samostatné České republiky, zaznamenal český antidopingový výbor tři desítky pozitivních testů u atletů. Zde jsou ty nejznámější, propírané v médiích:
1993 – Jan Bártl, koulař, 3 měsíce, kodein a morfin (bral si to na tlumení bolesti)
1994 – Ivan Slanař, trojskokan, nedostavil se na test, distanc na 4 roky
1994 – Dalibor Špoták, víceboj (19 let) , efedrin, 2 roky zastavená činnost
1994 – Vladimíra Malátová, diskařka, nadrolon, 4 roky, v roce 1997 jí byl zbytek trestu prominut
1995 – Alena Peterková, vytrvalkyně, 4 roky (po dvou letech začala závodit v duatlonu)
1995 – Helena Šediváková, vytrvalkyně, stimulans, 3 měsíce
1998 – Miroslav Menc, koulař, nejlépe bronz na HME, stanozolol, opakovaně pozitivně testován 2001, nadrolon, jako první český atlet mu byla doživotně zastavena činnost
1998 – Tomáš Janků, výškař, efedrin, napomenutí
1998 – Jiří Kuntoš, efedrin, napomenutí
2000 – Roman Zubek, sprinter, dehydroepiandrosteron, doping nebyl plně prokázán, nebyl potrestán
2006 – Lukáš Milo, sprinter, za podvádění při antidopingové kontrole, 2 roky
2010 – Remigius Machura ml., koulař, somatotropin (růstový hormon), 2 roky, ukončil atletickou kariéru a hrál americký fotbal, po odmítnutí testu dostal doživotní zákaz
2010 – Michal Balner, tyčkar, marihuana, 3 měsíce
2021 – Anežka Drahotová, chůze, adrosteron, eticholanol, 4 roky
Všimněme si blíže dvou případů. Tím prvním je „aktuální“ pozitivní test Anežky Drahotové. Případ začal už v roce 2018 pozitivním mimosoutěžním testem. V médiích se objevil v roce 2021 a vycházející zprávy byly hodně rozporuplné, neurčité. Psalo se o testosteronu, nesrovnalostech v biologickém pasu. Trenér Piták byl překvapen, Anežka rozhodně popřela vědomý doping. Do hry vstoupil právník Šťovíček, který několikrát zastupoval sportovce v dopingových případech. Ve finále disciplinární komise českého atletického svazu vedená Miroslavem Ševčíkem Anežku očistila s tím, že nedopovala, ale tři roky starý dopingový nález je důsledkem přirozených změn v organismus, souvisejících se změnou stravovacích návyků a změnami ve zdravotním stavu. Tímto rozhodnutí jí současně byla umožněna účast na olympijských hrách. Anežka Drahotová se však sama účasti na hrách v Japonsku vzdala s tím, že není dostatečně připravena, nicméně je ráda, že své jméno očistila. A nastalo zdánlivé ticho po pěšině. Další vývoj byl skrytý, ale případ nebyl uzavřen. Naopak, WADA se odvolala proti rozhodnutí ČAS a po čtyřech letech průtahů Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS) rozhodla v neprospěch Anežky a Českého atletického svazu. Vzápětí na základě rozhodčího nálezu dostala Anežka zmíněný trest a současně přišla o stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v Berlíně v roce 2018. Jednotka integrity atletiky (AIU) uvádí, sic: „Exogenous Steroids after IRMS (Androsterone, Etiocholanolone)“.
Oficiální stanovisko ČAS není k dosud k dispozici. Právník Štovíček hovoří o protahovaném řízení s mnoha procesními chybami. Navíc údajně česká strana neobdržela žádné zdůvodnění. Vyjádření Anežky si každý může přečíst na jejím Instagramu. Co bude dál je otázkou. Štovíček hovoří o civilním soudu ve Švýcarsku, který koneckonců již několik obdobných případů řešil. Míč je na straně Českého atletického svazu a Anežky. Soudě podle jejího vyjádření, řekli bychom, že ona to považuje za uzavřenou kapitolu. A Český atletický svaz – ten mlčí. Přitom museli jeho zástupci vědět, že se WADA odvolala.
Obdobný případ, který však skončil v rámci České republiky, se stal v roce 2006. Jeho aktérem byl vítkovický sprinter Lukáš Milo, který dokázal tehdy překonat rekordy na 100 i 200 m. Tentokrát „nebyl na vině doping“, ale podvádění při dopingové kontrole. A hádejte jak příběh pokračoval? Disciplinární komise ČAS Mila očistila. Svůj verdikt zdůvodnila důkazní nouzí. Případ šel před vyšší instanci, v tomto případě Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru. Ta rozhodnutí Disciplinární komise ČAS zrušila a potvrdila dvouletý trest. O celém případu si můžete detailně přečíst na adrese: https://adoc.pub/2006602ce9a73c4bcfcb2a81141cfa3f1b4898597.html#google_vignette
Všimli jste si jedné věci – v obou popsaných případech Disciplinární komise vždy sportovce očistila, aby vzápětí dostali trest od vyšší rozhodčí instance. A to nejméně ještě jeden případ z nedávné doby, kdy prokázaný doping překryla oprava výsledků symbolem DQ. Čekali jsme, že v případě Drahotové ČAS zaujme jako jeden z účastníků řízení nějaké stanovisko a je ticho po pěšině. Smutné, dodáme jako vždy. To nepovažujeme za dobrý postup v boji s dopingem. Vrhá totiž stín na celou českou atletiku.
V čem je rozdíl? Zatímco za „státem řízeným dopingem“ stála zoufalá snaha vyrovnat se programově dopujícím zemím, dneska mají naši atleti zcela jiné možnosti a uchýlit se k dopingu je rozhodnutí jedince, který chce získat nefér výhodu. Existuje mnoho vědeckých prací, které dokazují, že je ve sportu včetně atletiky doping rozšířen více, než se jeví podle činnosti antidopingových orgánů. Docela by mne zajímalo, jak třeba vedení ČAS vysvětluje rozdílné závěry disciplinární komise a AIU. Navíc mnoho fanoušků atletiky se stále domnívá, že Drahotové bylo ublíženo a přišla díky tomu o účast na OH. Kde je tedy pravda? Nejhorší je, že se šušká to i ono mezi sportovci, trenéry i funkcionáři. Remigius Machura je vlastně borec, nejenže se přiznal, ale také vysvětlil, proč za bolševika napodruhé na doping kývl. Rozhodně si ho musíme vážit více, než těch, kteří nedokáží říci jasné slovo.
Osobně neřešíme doping u našich atletů oněch slavných 80. let minulého století, srovnali tím jen šance. Při té české bídě, což ukazují záznamy z tréninkových deníků, stejně brali proti východoněmeckým, ruským, západoněmeckým, italským, švédským, kubánským a samozřejmě americkým atletům směšné dávky. Už jen proto, že si chudnoucí bolševický stát nemohl více dovolit a stejně tak více by pravděpodobně nedovolili ani lékaři, kteří se na něm podíleli. Je pravdou, že někteří trenéři a sportovci si steroidy či jiné dopingové látky obstarávali sami, ale to je zase jiná kapitola. Osobně si myslím, že kdyby ti dotčení atleti řekli, podobně jako Machura, ano brali jsme to, bez toho jsme byli nekonkurenceschopní, nebylo by co řešit. Idioti, kteří budou jejich výkony znevažovat, se najdou vždycky. Většinou jsou to stejně chudáci, kteří sami nic nedokázali. Všimli jste si, že na západě to neřeší – ani ti Britové, Finové a Italové, kteří se vzájemně obviňovali z dopingu. I když vyšlo několik odborných prací o státním dopingu i v Západním Německu, hovoří se zásadně jen o východoněmeckém.
Nastala jiná doba, nechceme psát nová, a boj proti dopingu se stal jednou z priorit sportu obecně. Boj proti dopingu bylo i jedno z volebního hesel šéfa světové atletiky Coea. Uchýlit se v současnosti k dopingu znamená se znalostí věci podvádět anebo, z jiného pohledu, tiché ujištění, že doping je nadále rozšířen v míře tak velké, že bez něj nelze uspět. A současně se ho nejde zbavit. Navíc už nejde ve sportu jen o čest a slávu, ale o slušné peníze. Peníze se říká, kazí charakter, ne nadarmo známe přísloví: Když promluví peníze, pravda zmlkne.
Vědecké práce na toto téma jsou jednoznačné, oproti 1-2 % reálných nálezů při antidopingových kontrolách, stojí až přes 60 % atletů, kteří se na MS či OH přiznali k užívání nepovolených prostředků v rámci své kariéry. Neznamená to, že dopují permanentně, ale minimálně to zkusili. Pope a kol. uvádí min. 29 % při MS v Daegu, na Panarabských hrách to bylo dokonce 45 % atletů. Jiný výzkum hovoří v rámci MS o 39,4-47,9 % atletů, při OH jejich počet vzrostl na 52,4-61,8 %. Suplementy (resp. jejich aktivní látky), z nichž část je na hraně dopingu a některé byly na seznam zakázaných látek postupně doplněny, přiznalo 70,3 % atletů. De Hon a kol. publikovali obdobné výsledky – u elitních atletů je to 26-48 % atletů, a co je horší, uvádí, že doping se týká 3-11 % juniorů!!!
Na závěr si dovolíme pohled do celosvětových statistik. Rusko je vyřazeno ze soutěží kvůli státem organizovanému dopingu. Totéž hrozí Keni, která už jednou slíbila nápravu. Nicméně aktuálně má stopku kvůli dopingu 131 Keňanů, čerstvě za duben jich přibylo pět. Soupeřem Keni se stala Indie se 136 suspendovanými atlety, v dubnu se jejich počet rozšířil o devět. Pro zajímavost další státy: Rusko 68, Čína 30, Turecko 21, Ukrajina a Itálie po 18, USA 16 a Etiopie 15 atletů.
Ale shrňme celý náš seriál, který je věnován historii dopingu v české atletice. Doping v ní existoval a existuje, stejně jako v celém světě, to je prostý fakt. Druhou věcí je organizovaný doping, který měl v České republice relativně krátké trvání, vlastně jen jeden olympijský cyklus. Nemá zde cenu řešit otázku morálky, protože tehdy to byla součást cesty k dosažení výkonů, které se zdály relativně dlouho zdánlivě nepřekonatelné. Letos padly i rekordy v disku. Má tedy smysl si klást otázku, zdali jsou to čisté výkony? Zvláště, když vidíte statistiky. A to jsou jen ona 1-2 %, které antidoping zachytí. Doping provází sport od jeho počátku, neboť již staří Řekové, jak říká klasik. Provázet ho bude nadále a my se jen nadále můžeme dohadovat, jestli v současnosti dosahované výkony jsou čisté anebo podpořené třeba i novým, dosud nedekovatelným dopingem. I run clean je hezká myšlenka, evidentně však nefunguje na 100 %.