Česká atletika před a na MS v Budapešti – 1

Národní atletické centrum v Budapešti, dejiště atletického MS, je nově postavený supermoderní stadion. Nezbývá než dodat v duchu Zeleného Raoula: „A co na to Jan Tleskač, Mirek Dušín, Český atletický svaz, pražský magistrát a vláda ČR – všichni by měli jít povinně na exkurzi na Strahov, kde se konalo v roce 1978 mistrovství Evropy, tam se chytit za nos a my bychom je měli nakopat do …“ Převzato z: Maďaři otevřeli úžasný stadion, je to opravdová koruna královny sportu – Dumazahrada.cz

V nečekaně úspěšném vystoupení reprezentace juniorské reprezentace na ME v Jeruzalémě se zcela ztratil neúspěch na ME U23, kde jsme nezískali jedinou medaili. Všimli jste si také, jak po každém úspěšném vystoupení jsou na webu atletiky ještě týden zprávy, za to po neúspěchu je ticho po pěšině. Přitom by člověk očekával nějaký fundovaný názor, proč byly výsledky za očekáváním.

Jak si tedy stojíme před vrcholem atletické sezóny? Do Budapešti, na to, že je za humny, jede relativně skrovná výprava, alespoň co do počtu závodníků. Pouhých 19 jich závodí v individuálních disciplínách, další čtyři jsou členy štafet.

Jaké jsou šance našich atletů na úspěch. Pokud to půjde v duchu uplynulých let a pojedou si to užít, tak velké. Určitě si šampionát užijí. Pro to tam ale nejsou. Placeni jsou za co nejlepší výsledky. Ale co je nejlepší výsledek? Bereme-li jako hledisko medaile, tak šance jsou skrovné, posuneme-li kritérium na finálovou osmičku, bude to určitě lepší. Nejhorší je, dívat se na výsledky prizmatem jedné úspěšné hvězdy. To se stalo biatlonistům, Soukalová vozila vítězství, stal se z toho zvyk a poté co ukončila kariéru dlouho trvalo, než se za úspěch považovalo umístění ve dvacítce a za super výsledek top 10. Urodí-li se medaile, to je slávy. Ze samozřejmosti se stala sůl (nad zlato samozřejmě).

Do role spasitele je pasován Jakub Vadlejch. Oprávněně. Jestli nezíská medaili on, zisk jakékoliv další se bude rovnat zázraku. Svět není Evropa, na světě leží medaile o hodně výše. Na to se stačí podívat do tabulek, klidně i redukovaných. Ranking je trochu záhada, která moc atletice neslouží, ale budiž. Ten bych prostě za bernou minci nebral.

Když se to Jakubovi sejde, vyhraje klidně hodem za 90 m a v duchu si přeju, aby to tak bylo. Sleduji jeho kariéru dlouho, vyzrál ve špičkového přemýšlivého závodníka, medaili si zaslouží.

Další medaile už je věcí náhody. Hodně vysoko by se mohla umístit mixová štafeta. Klukovské moc šancí nedávám, ale do finále by jít měli. Škoda, že se ještě nenašla čtvrtá sprinterka s časem k 51 vteřinám. To by čtveřice děvčat mohla pomalu pomýšlet na medaili na Evropě, na světě na finále.

Ale vezměme to popořadě

No, a tady jsem skončil, bohužel pro jinou práci jsem se dál nedostal. Takže teď už to nebude úvaha dopředu, ale kombinace komentáře a úvahy. První den nastoupili dva vrhači – Staněk a Hájek. Co říci k výkonu Tomáše ve světle večerního finále. Jeho výrazy a gesta jsou čitelné a už po prvním pokusu bylo jasné, že sen o účasti ve finále mizí v dáli. K finále na MS či OH je třeba hodit maximum, to nepředvedl. Ani Walsh nedal maximum a byl rád za bramboru. Naopak se překonal Fabri a jeho pátý, nezdařený pokus atakoval hranici 23 m, a PB za 22 m získal zasloužené stříbro. Crouser, po trombóze v lýtku, 23,51 m. Ráno vypadal, že na kvalifikaci přijel z flámu, nedospalý, unavený, mžouravá ospalá očička. Odpoledne úplně vyměněný. Zcela jiná dynamika pohybu. Fabricio má trochu podobný styl otočky. Oba trochu odlišné od Staňka. Co říci k Hájkovi, pokračoval v tradici kladivářů, tak jak ji pamatuji – kvalifikace a stop.

V tomto kontextu odbočím. Mám pocit, že čeští televizní komentátoři koukají snad na jiný přenos. Pozdní reakce na dění, vzdychání nad litevskou diskařkou školou a přitom ani nevzpomenou na naši – Daněk, Bugár, Valenta. Trochu smutné vzpomínání. Vůbec, ráno, když jsem projížděl atletické články, divil jsem se, Šorm 22 let, Petržílková si zlepšila PB o více než vteřinu, Lada Vondrová je jako Jarmila Kratochvílová nebo Lída Formanová. Fandím jí, ale není. Je třeba si uvědomit, že holky měly medaile z individuálních venkovních závodů, to Lada zatím nemá a rád bych se mýlil, ale mít zatím nebude. Výkonnost pro individuální závod zatím schází.

Tím se dostávám k „překvapení“ večera – mixové štafetě. Nevím, jestli to atletiku zatraktivnilo, ale berme to pragmaticky – máme další šanci, kde můžeme uspět. Psal jsem, že může být vysoko a tím myslel čtvrté, páté místo. Vyšlo to ne na 100 %, ale 110 %. To, že Femke Bolová spadla kousek před cílem, nesnižuje jejich výkon. Ten okamžik, kdy vás nohy neposlouchají jsem také zažil, a je to hrozné, hlava by běžela, ale nohy se podlomí, chvíli klopýtáte a pak jdete nezadržitelně k zemi. Nejste schopní s tím nic udělat, nejde to i kdybyste chtěli více. Patří to k závodu, stává se to těm, co vůlí dokáží překonat schopnosti svého organismu. Bronz je to zasloužený, ale nemělo by uniknout to, co jsem napsal výše. Aby účastníci štafety byli na roveň těm, kterým jsou přirovnáváni novináři, musí uspět v individuálním závodě.

Doufám, že to nebude poslední medaile, ale jedna ještě přibude. Vystoupení Kristiiny Mäki jsem samozřejmě sledoval velmi pozorně. Pozorně jsem pročítal její předstartovní výroky. Dopadlo to podle jinak než v duchu očekávala. Ono je to však na hlubší zamyšlení. Naše běhy jsou v krizi, dlouhé tratě v totální, na rozdíl od středních tratí. Jenže i tam nám ujíždí vlak. Asi jako v chůzi – když nyní koukám na ten běh po patách. Včera chlapi kilák za 3:50, nejrychlejší i za 3:48, to už je viditelná letová fáze, takže kontrolujeme jen čistotu toho specifického běžeckého stylu. I když se výrazně zvýšila frekvence pohybu a zkrátila délka kroku, není možné tolik zvýšit frekvenci. Při tom tempu je to u chlapů desítka za 38 minut, slušný běžecký výkon. Možná má pravdu Ivoš Piták, udělat z našich vytrvalců za 30 a více minut na desítku chodce, možná by pak někteří měli šanci. Ovšem naučit se dobře chodit, to vyžaduje určitý pohybový talent.

Zpět k běhům, neustále se opakuji na každém školení, asi už tím nudím a otravuji, ale princip je jasný a fungoval historicky v době, kdy jsme byli schopni účasti ve finále. Dnes se bojuje o medaile na úplně jiných výkonech a je jedno, jestli se běží tempový anebo taktický závod. Všichni mají vysokou zásobu rychlosti a neuvěřitelnou vytrvalost. Naši, pokud mají trochu rychlost, nemají vytrvalost. Bavíme-li se v kontextu top 5, tedy ve smyslu boje o medaile, nikoli jen účasti, je třeba si uvědomit, že světová špička dokáže oboje. Etiopanky Tsegay a Gidey běžely poslední kilometr za 2:46,00 a 2:47,28 min, závěrečné kolo za 59,03 (podle TV), posledních 200 m za 27,95“ a 28,87“ (podle race analysis) umím-li dobře počítat, při výsledném čase pod 31:30 min. Co z toho plyne – už nudím sám sebe – aby kdokoli uspěl, musí mít anaerobní práh alespoň na úrovni 3:10-15 u žen a 2:45-50 u mužů a k tomu mít zásobu rychlosti na úrovni „průměrného“ mílaře, tedy kolem 3:32-3:35 pro vytrvalce u mužů a kolem 3:58-4:04 u žen. Záleží jestli uvažuji v evropském nebo světovém kontextu. V objemu to znamená z dálkoplazů naběhat 6000 km ročně, ovšem za podmínky příslušné intenzity – tedy rychlosti. Z klusání nikdo maraton za 2:05 nezaběhne. Takže, mají-li naši současní nejlepší mílaři jen trochu vytrvalostní předpoklady, musí systematicky mířit na delší tratě, ale současně si udržet mílařskou výkonnost. Pak mohou uspět v Evropě, ve světě ne – ten je ještě někde jinde. Recept na krizi běhů je jednoduchý – trénink, trénink a ještě jednou trénink. Ale kde najít v Česku někoho, kdo běhá 3:35 anebo 4:05 a chtěl by trénovat 2x více, aby se stal špičkovým vytrvalcem. Přechod na delší trať chvíli trvá a bolí. Vždyť s takovou patnáctkou je domácí super hvězda.  Samozřejmě, mohu se mýlit, ale …

A ještě jedno rejpnutí, holky čtvrtkařky mají nyní výkony nepatrně lepší osobáku Lídy Formanové. O Jarmile nemá smysl se ani zmiňovat. Je na místě si klást otázku, kde leží jejich rychlostní potenciál, zdali na 400 m na úrovni pod 50“ anebo případný půlkařský potenciál. Jak to, že jsme to před 35 lety uměli řešit a sami atleti (ky) logicky přecházeli(y) na delší trať a ti současní se zarputile drží na distancích, kde vrcholem bude, když se mimořádně zadaří, semifinále.    

Teď dochází Eliška Martínková na 28. místě. Je to úspěch anebo ne? Zase záleží na úhlu pohledu. Z hlediska historie československé chůze (úmyslně jsem zdůraznil slovenské při vzpomínce na Jožku Pribilince anebo Pavola Mrázka) či v porovnání s Anežkou Drahotovou spíše nikoli. V kontextu současnosti rozhodně nezklamala, a druhou stranu je cirka o 6 minut pomalejší než Anežka.

Pozitivní je, že zatím žádný z atletů sice neuspěl, ale současně si to neužil. Konečně jim došlo, že tohle v očích té neznalé části veřejnosti moc atletice jako celku neprospívá. Ale hlavně, ten bronz, ten bude dlouho připomínaný úspěch.        

20. 8. 2023

Ta dnešní doba. Ještě to člověk nedá na web a už se hrnou nové výsledky. Petržílková a Vondrová do semifinále. Lada Vondrová navíc v novém PB poprvé pod 51 sekund. Asi mne chtějí holky donutit, abych přepsal svoje myšlenky a přiznal omyl, ale to zatím ne. Pořád to není čas na medaili, tedy pod 50 vteřin. Ale samozřejmě člověka také napadá, že se plete a holkám se to povede. Zaslouží si to, přál bych jim to. Přemýšlel jsem, čím se tyhle dvě liší od ostatních, že jdou tak tvrdě za svým snem. Lada si vloni dokázala říci svoje k tréninku i když jsem při tom trochu zvedl obočí. Přeci na její úrovni by komunikace, regenerace a fyzioterapie měla být automatickou. Evidentně nebyla. To je problém amatérismu v české atletice, hrajeme si na profíky, ale kolik je skutečných profíků po všech stránkách. To, že odtrénuji, co chtěl trenér, neznamená, že jsem profík. Profesionalismus je úplně o něčem jiném. To pořád mnozí nechápou.

Krsek s časem pod 46 sekund vypadl v rozběhu. Vzpomínám, jak se hodně psalo o jeho srdeční vadě, neměl běhat a podívejme se. Rozhodně je na dobré cestě. Víťa Miller měl svůj utrápený den a závod. Pamatuji časy, kdy byl vděčný za výkon pod 50“, teď je nespokojen s výkonem pod 49,5“. Parafrázuji – s jídlem u něj roste chuť, to je v pořádku. Neběžel dobře, ale určitě výkon pod 49“ ještě zopakuje. Bohužel, tahle disciplína se taky neskutečně výkonnostně posunula.

Dojmy

Klopýtnutí Hassan a Bol, něco neskutečného, dvě super hvězdy z jedné země v jednom dni. To nevymyslíš. Moc se mi nelíbilo hecováni diváků v podání Ingebrigtsena při semifinále, to už je trochu za hranou, ale asi to k současnému sportu, za mne spíše bohužel,  patří. Prostě frajeřina. Naopak mne zaujal druhý Nor, truc projekt papá Ingebrigtsena. Ten chlapec bude sakra dobrý. 

Vrátil bych se k nominaci. Tři divoké karty, proč? Buď splním nebo nesplním. Není to tak dávno, co dva oštěpaři dostali divokou kartu pro OH a výsledek nedopadl. V kontextu jejich kariéry to byla jedna velmi nepodařená epizoda. Bylo to tehdy moudré rozhodnutí? Jakékoli výjimky s sebou vždycky nesou křivdu. K tomu přistupuje otázka zdali danou výjimku hodnotit v kontextu jen daného šampionátu anebo celé kariéry. Ozval se Jakub Holuša oprávněně? Myslím si, že ano, byť by s největší pravděpodobností kluci skončili v rozbězích – to je realita. Na druhou stranu, výjimky nepotvrzují pravidlo. A jsme obecně u nominačních kritérií. Máme jedny z nejsložitějších – to samo o sobě je špatně. Na druhou stranu, řada atletů se bohužel schopna odjet, i když je totálně z formy. To je dáno tím, že ve struktuře vrcholového sportu za úspěch počítáme už pouhou účast na světové akci. Jestli chceme dělat úzké nominace, ohraničené okruhem potenciálních medailistů a za mezní hranici budeme brát užší finále (osmičku), tak tam divoké karty nemají co dělat. Zažil jsem doby, kdy byla snaha poslat každého, kdo měl nárok i pro tu oblíbenou větičku – získá zkušenosti, pozná, kde je skutečná světová špička. Anebo naopak opačnou tendenci – malá, ale pokud možno úspěšná výprava. V dlouhodobé koncepci by mělo být jasné, kam se chci ubírat. Zatím mi to přijde jako splácanina. Už jsem říkal Tomáši Dvořákovi, že s přibývajícím věkem postupně měním názor na americkou kvalifikaci. Tamní atleti úspěchem na ní prokáží, že se dokáží připravit na konkrétní závod. Argumenty typu, připravují se primárně na kvalifikaci ve světle jejich výsledků neobstojí. Anebo jednoduchý systém, splnil jsi kritéria WA, EA, jedeš. Nejsi-li fit, tak to proboha řekni, budeme počítat při konečném hodnocení jako by jsi tam byl.

24. 8. 2023

Chodci dochází do cíle závodu na 35 km, takže je zase čas na sumarizaci toho, co jsem zatím nekomentoval. Švábíková do finále, tam už se jí nedařilo. Ale rozhodně nezklamala. Určitě sama čekala lepší výsledek, holt některé zkušenosti jsou draze zaplacené. Některé pokusy nebyly nejpovedenější, ale bojovala. Macík, to je kapitola sama pro sebe. Samomluvou jsem mu radil, drž se Lylese. To, co pak vedle něj předvedl, je na smeknutí klobouku, jak se říká. Takže klobouček, bez ohledu na výsledek v semifinále. Ani bych se nedivil, pokud nezazmatkuje, vylepšenému českému rekordu.

Oštěpařky – to byla bída od všech. Už jsem tu vzpomínal ony nepodařené divoké karty kluků před lety, historie se opakovala. Otáka je nasnadě – uděláme něco s nominačními kritérii a výjimkami z nich? Kluci mohou být právem naštvaní, na druhou stranu, kdo viděl průběh soutěží, je zřejmé, že by to byla s nejvyšší pravděpodobností jen účast v rozběhu. Ingebrigtsen dostal zase na pr…… Stejně jako vloni, Kerr běžel skvěle. Bronz bral Nordås, jsem rád, že jsem se nemýlil, že bude hodně dobrý. A také to ukazuje, že papá Ingebrigtsen prostě umí. Jakob tu porážku kousal hodně těžce, skoro by člověk řekl karma za semifinále. Britská mílařská škola stále žije. Současně se utvrzuji v tom, že čas 3:35 už dneska nic neznamená. Kdo chce vyhrát, musí umět pod 3:30.

Radek Juška se rozhodně za náhradní pokus nezlobil a jde do finále. Když jsem viděl první přešlap, bál jsem se, že bude konec. Osmička bude těžká, ale když skočí na úrovni PB, mohla by být.  

Tereza Durdiaková na 10. místě, to je výborný výsledek. Český rekord k tomu. V běhu by na takovýto výsledek (asi) nikdy nedosáhla. Ten Piták má prostě pravdu, ať se to líbí nebo ne, je to cesta k úspěchu. Tedy ta jeho myšlenka, lepší být špičkový chodec, než průměrný vytrvalec. Povedlo by se mu to i s kluky? Přemýšlím, co kdyby se takový Martin Zajíc nebo Láďa Marčík stali chodci. Ten běžecký odstup za světovou špičkou je zhruba stejný jako byl u Durdiakové. Uspěli by? Tohle je pokus, který nikdy neproběhne, ale … Samozřejmě, v ženách může být konkurence o něco menší, nicméně i tak ta myšlenka v hlavě hlodá, kterak by to dopadlo. Pérez si špatně spočítala kola, naštěstí to pro ni dobře dopadlo a včas ji vrátili na trať. Je vidět, že i mistr tesař se někdy utne. Chodecké výkony Španělů jsou neuvěřitelné, co start, to zlato.      

Pokračování v dalších dnech.        

Karel Kolář

Karel Kolář po doběhu finále ME 1978 (převzato u internetu)

* 16. 12. 1955 Jindřichův Hradec  † 4. 10. 2017 Jindřichův Hradec

OH 1980 Moskva – 13. místo, ME 1978 Praha – 2. místo 400 m, 3. místo 4x 400 m, HME 1979 Vídeň  – 1. místo 400 m, 1980 Sindelfingen – 2. místo

Československý rekordman na 400 m časem 45,77 s, v hale 46,21 s

5x mistr Československa v individuálním závodě, 3x halový mistr ČSSR, 1x mistr ČSSR ve štafetě

Nejlepší atlet ČSSR 1978, 1979

Krátká, ale zářná, tak by se dala stručně popsat kariéra jindřichohradeckého rodáka Karla Koláře. Naposledy jsme se potkali na pohřbu Božana Doula ve Vacově a byl jedním z mála atletů, kteří se s ním přijeli rozloučit. Pak už jsem ho vídal jen letmo při některých závodech. Karel byl poctivý kluk a dříč, občas průserář. To se mu vymstilo v Rudé Hvězdě a přišel tak o jednu sezonu z již tak krátké kariéry.

Ve škole vynikal více sportem než známkami, rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale ani mezi propadlíky. Prostě normální kluk té doby. Měl rád fotbal a hokej, více fotbal a mnozí v něm viděli, a oprávněně, velký talent, který to jednou může dotáhnout přinejmenším do ligy. Osud však tomu chtěl jinak. Tehdy řediteloval na vesnické základce v Nové Včelnici Josef Jelínek, atletický trenér, který objevil pro českou atletiku nejeden talent. Karel nemohl jeho bedlivému oku uniknout. Jelínkovi se podařilo nemožné, přesvědčit Karla, aby svůj čas dělil mezi atletiku a fotbal. Ten mu nezakazoval, ale bral ho za trénink všestrannosti. Navíc byl Karel od přírody silný a obratný. Vlastně, jak tady vzdychám při psaní u každého jména, deset patnáct shybů, výmyk na doskočné hrazdě, kotoul či přemet, to tehdy byla samozřejmost. Karel se měl v Jelínkových očích stát sprinterem. Trpělivě ho učil nízký start, běh nemusel, ten mu šel od přírody. K rychlosti měl překvapivě dobrou i vytrvalost.

Na gymnázium to nebylo, ale vyučit se nástrojařem v místní Učňovské škole nebyl problém. Blížila se vojna a nabídky Dukel a VTJ se hromadily, jenže fotbalové. Rozuzlení bylo pro leckoho překvapivé, Karel odolal vábení fotbalu a k radosti Jelínka se rozhodl pro atletiku v Rudé hvězdě. Tam se dostal do rukou Miloše Písaříka. V té době už uměl čtvrtku za padesát a Miloš v něm spíše viděl, vzhledem k jeho vytrvalosti, půlkaře. Netrvalo dlouho a osobák na 400 m stlačil pod padesát, což bylo dílčí zlepšení na cestě k budoucímu půlkaři. Tehdy se jezdilo na rehabilitační pobyty, dukláci třeba do Tatranských Matliárů, Rudá hvězda třeba do Mariánských lázní. Při jednom pobytu se atleti zapomněli a následovala přestřelka s frťánky. Veselá noc s kamarády končila nad ránem. Jenže co čert nechtěl, návrat veselé partičky nezůstal nepovšimnut. Život umí být někdy pěkná potvora. Karel, místo aby mlčel a kál se, řečnil. On to tak měl, stejně jako mnoho jiných, kterým alkohol rozvazuje jazyk. Většinou tohle bububu skončilo u sportovců nějakým napomenutím, týdenním trestem. Jednou za čas se ale z toho stala velká akce. A průšvih byl, že Karel měl už z dřívějška drobné kázeňské vroubky, vesele mluvil, a tak se to sečetlo, přidalo se, že není zatím žádný hvězda a výsledkem bylo přeřazení k pracovní četě. Hodně tvrdý trest za pár frťanů navíc.

Místo dvoufázového tréninku makal na stavbě a na trénink mohl zapomenout. Když zbylo po práci více času, hrál s kluky fotbal. Aby se neřeklo, občas šel běhat do Stromovky. Ta, kdyby mohla, vyprávěla by neuvěřitelné příběhy atletů, kteří v ní trénovali, co se jim honilo hlavou, výhry, prohry. Karel na atletiku naštěstí nezanevřel, jen nechtěl zůstat v Praze. Kývl na nabídku Jablonce. Tehdy byla jablonecká atletika na výsluní. Zasloužili se o to předseda oddílu Vašek Poláček a Miloš Dajbych, šéf Komise vrcholové atletiky a jak se říkalo, strůjce nezapomenutelných atletických úspěchů 80. let minulého století. Zatímco v Praze se trénovalo ve dvou nafukovačkách s krátkým oválem, v Jablonci byla hala s 300 m oválem. Ona je tam vlastně dodnes, ty nesnesitelně ostré zatáčky pro běhy nejsou nic moc, zato 100 m rovinka, to bylo tehdy pro sprintery něco. V Jablonci fungovalo dobře i Středisko vrcholového sportu. Bylo rozhodnuto.  Oznámil doma rodičům, jdu do Jablonce. Moc se jim to zprvu nezamlouvalo, ale Karel je přesvědčil. Jako vyučený nástrojař dostal práci v Autobrzdách, sehnali mu podnájem a zajistili zkrácení úvazku na 36 h (tehdy se pracovalo 42 hodin), aby měl více času na trénink. Pod křídla si ho vzal Vladimír Zelinka. To taky nebyl žádný profi trenér, jak bylo zvykem na Dukle či RH, ale pracoval v Nisasportu, a proto se trénovalo především odpoledne. Do tehdejší Zelinkovi party zapadl bez problémů. Trénoval tvrdě, ale stejně tak dbal na regeneraci. Ta byla tehdy v Jablonci na výborné úrovni. Dřel a věřil, že ještě něco dokáže. Chtěl zapomenout na těch 49,1, co běžel když byl přeřazený do pracovní čety. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré. To se ukázalo v Karlově případě. V Jablonci jsou tvrdší podmínky než v Praze, hlavně v zimě, Karlovi to nevadilo. V sedmasedmdesátém stál znovu na startu mistrovství ČSSR. V malé vítkovické hale se probojoval do finále proti tehdejším hvězdám Tulisovi, Kárskému a Kodejšovi. V konci se prodral před Tulise a vybojoval svoji první individuální medaili. Titul se štafetou Rudé hvězdy nepočítal i když to bylo slavné vítězství. Dali tehdy v Bratislavě na frak favorizované Dukle.

Pro Karla i Zelinku to bylo velké povzbuzení. V létě, zase v Ostravě, byl na mistráku čtvrtý. Štvalo ho, že skončil bez medaile, ale už všichni věděli, kdo je Kolář. I Čeněk Kohlmann tehdy psal v Československém sportu, že je velkým příslibem české atletiky. Do přípravy na další se sezonu se pustili ještě s větší vervou. Nejraději trénovali doma v Jablonci. Karel měl rád svůj zažitý rytmus a klid, nerad ho opouštěl kvůli reprezentačním soustředěním. Doma měl všechno co potřeboval a kousek od sebe. V evropském halovém mistrovství sice ještě neuspěl, ale zaběhl nový český rekord 47,96 s. To už s ním počítali do čtvrtkařské štafety pro srpnové mistrovství Evropy v Praze. Dva týdny před Evropou zaběhl 46,13, překonal nejen Tulisův rekord, ale bylo jasné, že směřuje na „Evropě“ nejen do štafety, ale také na start individuálního závodu na 400 metrů.

Mistrovství Evropy se konalo v roce 1978 na přelomu srpna a září. Tenkrát nikdo o žádném oteplování nevěděl a v Praze panovala naopak zima sklonku podzimu a ne léta. Památného 30. srpna odstartoval Karel svůj nesmrtelný příběh. Časem 46,33 s postoupil z rozběhu a překvapil všechny, zaběhl totiž druhý nejrychlejší čas ze všech čtvrtkařů. Jen o sám věděl, že to bylo s velkou rezervou. Moc se nebavil, zmizel a chystal se na semifinále. Jen Zelinka věděl, co se mu honí hlavou. V semifinále nafasoval třetí dráhu a před startem se snažil zahnat vtíravé myšlenky na finále. Žádná taktika, po výstřelu za to vzal hned o začátku. V konci si dovolil zvolnit, byl druhý a ve finále. Čas 46,28 s rezervou ho potěšil. Věděl, že má formu. Zelinka před finálem taktiku neřešil, spíše ho usměrňoval: „…je to závod jako každý jiný. Nevzrušuj se tím, že je to finále mistroství Evropy“. Tu radu si pamatoval, ale stejně nervozitu zaháněl těžko. Při rozcvičení byl nesvůj, všechno to napětí z něj spadlo až v blocích. První start se nepovedl, ulil se Hermann. Znovu zaklekají do bloků, Karel je soustředěný sám na sebe. Druhý start se povedl. Běží co může, v rovince před sebou vnímá Hofmeistera, na zrychlení už ale nemá. Přesto se mu přibližuje, Hofmeisterovi docházejí síly rychleji, jenže ještě dříve je tu cíl. Zatímco Hofmeister padá vysílením a stadion opouští na nosítkách, Karel běží čestné kolo. Teprve teď vnímá jak stadion bouří. Dlouho jsem potom neviděl naplněný jásající Rošičák a už bohužel asi neuvidím, ale to je jiná kapitola české atletiky. Na tabuli se objevuje čas – 45,77 s, který bude na dlouhou dobu českým rekordem. Až v roce 2012 ho překoná Pavel Maslák. Šampionát nekončí a Karla čekají štafety. Jeho výkon kluky namotivoval. Ke svému stříbru si přidal v památném štafetovém finále 3. září bronz. Společně s Frantou Břečkou, Josefem Lomickým a Mirkem Tulisem ho ověnčili novým československým rekordem 3:04,0 min.  

Bronzová štafeta Tulis, Břečka, Lomický a Kolář (převzato z internetu)

V roce 1979 se stal ve Vídni halovým mistrem Evropy a časem 46,21 zaběhl nejlepší světový halový výkon. Škoda, že se tehdy nevedly rekordy. Po světě se stále běhalo v různých halách a ještě chvíli trvalo, než se sjednotil ovál na 200 m. O rok později v německém Sindelfingenu vybojoval stříbro. O to více se těšil na olympiádu. Jenže zranění v kotníku ovlivnilo přípravu, přesto vybojoval celkové 13. místo. Štafeta skončila ve finále sedmá. Na domácí půdě získal Karel pět individuálních titulů mistra Československa, tři halové a jeden štafetový. To už ho začala trápit kolena. Artróza se vrcholový trénink nejdou dohromady. Sezona 1981 byla jeho poslední. Do fabriky se nevrátil, zajímala ho sportovní masáž a po ukončení závodní kariéry se z něj stal masér. Začal také působit jako trenér, věnoval se hlavně mládeži a nejen atletům, ale také fotbalistům. Zprvu trénoval v Jablonci, potom v AC Syner Turnov. V roce 2015 se vrátil do rodného města. I tam nemohl bez atletiky být a zapojil se do práce místního atletického oddílu SKOK, kde trénoval děti. V Jindřicháči na jeho památku pořádají Memoriál Karla Koláře.  V Jablonci působil jeden čas i v zastupitelstvu, i jeho zásluhou se rekonstruovala Střelnice. Krátce po padesátce, v roce 2006 dokončil trenérskou školu a stal se trenérem 1. třídy. Prostě, byl atletem tělem i duší.   

Když přemýšlím nad úspěchy tehdejších atletů, tak mnozí „experti“ v tom mají jasno. Byla to doba dopingu. Karel sám říkal, že v Moskvě byl nejlepší z těch, co nedopovali. Za to měli téměř všichni, kromě dřiny, jedno společné – pivo. Ani Karel si ho nedokázal odpustit. Tím nechci říci, že všichni byli čistí. Ale zajímavé je, že to byla pivařská parta. Škoda, že Karel umřel tak mladý, pomalu se tam nahoře schází – Jarda Brabec, Luboš Tesáček, Venca Pátek, Franta Bartoš, Míla Rezková. Zůstávají příběhy.       

Kterýkoli jednoduchý problém se může stát neřešitelným, jestliže se mu věnuje…

Motto

Osobně si myslím, že  každý politik a funkcionář v Česku by si měl povinně každý měsíc přečíst Zákony profesora Parkinsona a přitom se postit.

Ale teď k atletice. I v této zdánlivě nelehké době je čas na sport a komentáře. Jeden takový, zachycující mojí představu, jsem napsal. Jen bych chtěl dodatečně podotknout, že jsem si vědom toho, že bez celkových změn sportovního všehomíru v Česku ty moje ideje jsou obtížné realizovatelné, a proto jsem se snažil pár lidí přesvědčit i v oné rovině celostátní.   

K meritu věci – předsednictvo svazu vzalo na vědomí koncepci sportovního úseku na příštích deset let. Konečně někdo jasně řekl, jak a kam by se měla během příštích 10 let ubírat reprezentace a co je potřeba pro to udělat. Logicky, pokud uvažuji v kontextu, jde i o přípravu v nižších věkových kategoriích. Za posledních 30 let je to první komplexní materiál, které atletické hnutí vytvořilo, a za to patří Pavlovi Slukovi poděkování. Připomínám, že ČAS, na rozdíl od zahraničních svazů, nemá ucelenou koncepci své činnosti s nějakým, řekněme desetiletým výhledem. Poslední vizi, byť nepsanou, jsem zažil na přelomu 70. a 80. let minulého století. To zmiňuji opakovaně a konzistentně už dlouhou dobu. Ke koncepci „reprezentace“ – mohu mít výhrady, že je málo progresivní, že konzervuje věci, které se neosvědčily, chce zavést jiné, se kterými nesouhlasím, ale ve finále je to vize, která má smysl. Není to nahodilé plácnutí do vody, ale snaha nějakým konkrétně popsaným způsobem vrátit atletiku na výsluní.

S konceptem byl na svém zasedání seznámen i výbor ČAS. Tady se zdá, padla kosa na kámen. Členové výboru by se chtěli ke koncepci vyjadřovat a schvalovat ji. Podotýkám, výbor ČAS tvoří primárně předsedové KAS + předsednictvo ČAS. Nerozumím tomu ze dvou důvodů. První je pragmatický, každý další člověk do koncepce vznese své požadavky a nakonec z toho bude rozplizlý materiál, který nic nevyřeší. Ten druhý je hierarchický, pánové by se měli starat především o svoji práci. V kompetenci krajských předsedů jsou kraje a tam by mělo směřovat jejich snažení. Reprezentaci schvaluje předsednictvo, tak to nechme na něm. Mělo by platit svůj ke svému. V Česku to bohužel neplatí, protože část krajských předsedů jsou současně zaměstnanci ČAS coby trenéři některého z článků „vrcholového“ sportu. To je to neštěstí české atletiky, neumí totiž rozlišit svoji práci trenéra a svoji funkci. Jenže trenér je zaměstnanec a má dělat to, co mu určí zaměstnavatel, krajský předseda se má starat o kraj, který si ho zvolil. Tím nechci říci, že zaměstnanec by si měl nechávat svoje nápady na zlepšení. Bohužel ale někteří nedokáží rozlišit svoji roli a z pýchy a moci své funkce chtějí ovlivňovat svého zaměstnavatele. Není tu něco špatně? Určitě je, protože pokud by tento systém byl tak skvělý a fungoval, tak je atletika stále na výsluní. On ale nefunguje, proto potřebuje řez – čím odvážnější, tím lépe, dodám za sebe.

Současně by si měli dotyční uvědomit, že Pavel Sluka je za něco zodpovědný a někomu odpovědný, má svůj plán. Proto by měl mít plnou podporu předsedy a předsednictva coby statutárního orgánu ČAS. Ostatní jsou v roli trenérů jeho „podřízenými“. A my ostatní se nemusíme se vším zcela ztotožnit, ale měli bychom jeho práci respektovat. Jinak nastane bezbřehá diskuse, nic se nevyřeší a čas poběží. Oceňuji, že po letech je tu vize, tak nechť jí Pavel Sluka za plné podpory naplní v podobě, kterou si stanovil, nikoli v podobě, do které mu budou všichni pomazaní kecat. To tu koncepci nemusel vůbec dělat. Čas ukáže, zdali je správná či ne, ale chvála bohu konečně zkusil někdo zatuhlé sklepy české atletiky vyvětrat.

Na závěr malé rýpnutí. Zcela zásadní roli předsedů KAS bych naopak viděl ve vytváření celkové koncepce ČAS pod vedením předsedy. Kolik času uplynulo od volební hromady, kde připomenu, i znovuzvolený předseda po této koncepci konečně volal? A zrovna tady by měli členové výboru ČAS tlačit na pilu.  Zatím jsem nic takového, na rozdíl od Slukovy práce, nezaregistroval. Ale chci pevně věřit, že mé pocity jsou mylné.

Podruhé bez medaile

Podruhé se z velké soutěže vrací atletická reprezentace bez medaile.  Otázkou je, zdali jsou tři pátá místa, z toho jedno štafetové, útěchou a nějakou perspektivou do budoucna. Když to shrneme, od Dauhá 2019 atletika padá do propasti, a kdo nechce tento fakt akceptovat, nevidí si na špičku nosu. V té jistotě panuje jediná nejistota, jak hluboká ta propast je.
Co mne vede k tomuto tvrzení? V Tokiu zmar české atletiky zakryl medailový úspěch oštěpařů. I letos na ně budeme spoléhat jako na spasitele. Vadlejch a Ogrodníková, to jsou dvě jména, která mohou dovézt za předpokladu, že se vše sejde jak má, medaili z MS anebo ME. Když podrží zdraví Veselého a stane se zázrak, může to být i on. Na MS se další spasitel asi nevyskytne, na ME je přeci jenom konkurence nižší. Jenže při aktuální výkonnosti a zdravotním stavu našich reprezentantů to je spíše přání než realita. I když překvapení nelze vyloučit a medaili může dovézt někdo, komu to mimořádně vyjde. Několik jedinců takové aspirace může mít.
Šéftrenér vidí světlo na konci hodně dlouhého tunelu v mladých. Jenže svět, to je jiná liga a venkovní speciálně. O tom se přesvědčil třeba opakovaně trojnásobný halový mistr světa na 400 m Pavel Maslák. V hale uspěl, venku bohužel. 
Ke jmenovaným mladým: Lada Vondrová se nyní v hale ve výkonnostním progresu trochu zastavila, byť jeden výkon se přiblížil PB, ale v Bělehradě již za ním zaostala o sekundu. Nicméně pořád sbírá zkušenosti a je na místě připomenout Jarmilu Kratochvílovou, která také svých největších úspěchů dosáhla ve věku pozdějším. U Vondrové se spíše obávám jiné věci. Už v tomto věku má trable s achillovkami, což může být limitující faktor dalšího výkonnostního růstu. Mladší Barbora Malíková odešla do USA, ale i ji trápily obdobné zdravotní problémy. Aby holky uspěly, musí běhat pod 51 sekund. Dále jen připomenu pár jmen, medailistů ze světových juniorských soutěží. Někteří už atletiky zanechali kvůli vleklým zraněním a stagnaci, jiní to ještě zkoušejí (Hrubá, Tabačková, Sýkora). Hrubá byla prezentována jako dvoumetrová výškařka. Bohužel po několikanásobné výměně trenérů a zraněních usiluje alespoň o návrat na juniorskou výkonnost. Tabačková nepřehodila ještě hranici 60 m. A ta dnes na medaili v ženském oštěpu nestačí, na MS ani na finále. Sýkora a hranice 8500 bodů? Odpovězte si sami. Proč polští běžci bojují ve finále a naši, kteří s nimi svedli úspěšné bitvy v kategorii U23 stagnují? Rozmys má již PB 3:32 a 1:45, Hodboď se pod 1:46 nedostal, stejně jako se nezlepšil Sasínek, který zopakoval výkon 3:36. Ostatní jsou za nimi s odstupem. Oba trápí četná zranění, která je brzdí ve výkonnosti. Pořád stejná písnička a je jedno, o kterou disciplínu se jedná. Pak už jen konstatování – vytrvalce či skokany světové úrovně nemáme žádné, vrhače také ne. Při vší úctě, ani Staněk a Juška nezachrání čest těchto disciplín a hlavně, svět je někde jinde. Nesmím zapomenout na Skřivanovou, to bylo příjemné překvapení, která tušila snad jen její trenérka. Něco děláme špatně a musíme přijít na to, co!  
K tématu "talentů" doporučuji pročíst diplomovou práci Lukáše Klesnila z roku 2012 (odkaz zde: https://is.muni.cz/th/hb1ii/DP.pdf). Projděte si tabulky reprezentantek (uvedeno vždy 20 na disciplínu), do kterých se investovalo už od mládežnických let, a hledejte ty, které alespoň jednou startovaly na evropské soutěži nejnižší kategorie, tedy halovém mistrovství Evropy, či světové v podobě Univerziády. Předběhnu – z běhů na střední tratě dneska reprezentují na světové úrovni jen Diana Mezulianiková (již v té době výrazný talent) a v oněch tabulkách vzadu se krčící Kristiina Mäki. Nevím jak Diana, ale Kristiina nebyla do 20 let členkou žádného článku systému vrcholového sportu. Abych byl objektivní, Eliška Klučinová, která je zahrnutá na posledním místě běhu na 800 m uspěla ve vícebojích. I to o něčem svědčí a netřeba se rozepisovat – jak říkala teta Kateřina: „chytrému napověz, hloupého trkni“. 
Zazněly i hlasy zaměřujme se pragmaticky na mistrovství Evropy. Sice je tam konkurence slabší, ale jen co do počtu. Špičky jsou opět výkonnostně někde jinde, bavíme-li se o medailích. Navíc řada evropských států „těží“ z imigrační politiky a jejich reprezentace v běžeckých disciplínách se v ničem neliší od afrických. 
Máme rozsáhlý, předimenzovaný, dvoukolejný systém, který stojí desítky milionů a na konci jsou reprezentanti, kteří vyrůstali mimo tento systém. Tohoto jevu si všimla už Dana Zátopková, která v roce 2008 řekla: Přesto však máme štěstí, že se vždycky vyvrbí jednotlivec, který je velmi dobrý. Ať už to byl třeba Emil nebo Železný, ted' třeba Špotáková a naši desetibojaři. Vždycky jsme měli velmi dobrého jednotlivce, který to všecko nějak zastiňoval. Zkrátka všechna ta negativa přikryl svými úspěchy. A tak to máme i dnes.
Ano, i dnes, ale co s tím? Poučit se jinde a nebát se radikálních kroků. Kromě oštěpařů na světovou medaili nikdo nemá a pár let mít nebude, byť bych se rád mýlil. Navrhuji radikálně: zrušme všechny SpS, SCM sekční a krajská (tuto dvojkolejnost jsem nikdy nepochopil), VSCM. A co dál?
Základní organizační jednotkou jsou oddíly. Oddílů máme asi 370, neboť každý rok cca 10 oddílů zanikne a vznikne. V každém aktivním oddíle nechť je slušně placený kvalifikovaný trenér, který hlídá kvalitu tréninkového procesu i identifikuje talenty. Zdůrazňuji, skutečně aktivní oddíly nikoli běžecké kluby hobíků a další členy ČAS, kteří jen uměle navyšují členskou základnu kvůli příspěvku od NSA. Tedy ty oddíly, co pracují s mládeží, jezdí s nimi na soutěže a systematicky se jim věnují, obsazují soutěže družstev. 
Pro talentované jedince v přirozených atletických centrech vytvořit internátní atletické akademie, kde budou bydlet, trénovat, studovat a mít kvalifikované trenérské zabezpečení. Není třeba mít krajské akademie v každém kraji, ale v přirozené spádové oblasti. Ty oddíly, u kterých by měly vzniknout, jsou nasnadě. V Plzni a Ostravě už jsou a atletický svaz byl pomalu největší překážkou jejich zřízení. 
Dalším kamenem úrazu je přechod ze střední školy na vysokou. Máme sice tři rezortní centra, ale všechny v Praze. Ty navíc fungují nezávisle na ČAS a o systematické práci se tu také nedá hovořit. Řešení je jednoduché. Neomezujme sportovní akademie věkem. Současně zaveďme v kategorii od 19 let do 26 let výkonnostní limity pro reprezentanty. Splníš, máš nárok na podporu od ČAS, nesplníš, máš smůlu. V Polsku to takto funguje a zdá se dobře. Pak nebude talentovaný atlet závislý jen na tom, zdali se dostane do rezortního střediska anebo ne. Může zůstat v kraji v akademii a přilepšit si  příspěvkem od ČAS. 
Schematicky by to vypadlo potom hodně jednoduše:

 
V tomto organizačním schématu není třeba žádných neproduktivních článků „vrcholového“ sportu. Osobně si myslím, že hlavně potřebujeme kvalifikované trenéry v oddílech, akademiích a rezortních střediscích, kteří budou mít atletiku jako hlavní práci a budou pracovat s nějakou perspektivou. Nikoli z roku na rok, jako je tomu v rezortech. Reprezentace by měla mít jasně daná pravidla, podobně i rezortní centra.  
Podporu pak směřujeme přímo oddílům a) podle jejich činnosti, b) přidejme motivační navýšení podle vychovaných reprezentantů v dospělé kategorii. Pro kategorie pod U20 stačí nominovat, není třeba vytvářet formálně reprezentaci. Pro kategorie od U20 výše ano. 
Z tréninkového hlediska i výběru talentů je existence SpS, SCM atd. neopodstatněná, jde jen o špatně nastavené přerozdělování peněz. A to jsem nezabruslil do problematiky sportovních škol (tříd) a sportovních gymnázií. Naopak, co by stálo za oprášení je Jednotný tréninkový systém (JTS). To je to, co od nás západ kopíroval. Nikoli systém článků péče o talentovanou mládež. Zobecněný logický a utříděný systém tréninku od základní až po vrcholovou etapu přípravy.
Zásadní problém je, že zatímco se výkonnost posunula v důsledku nových přístupů k tréninkovému procesu a všemu co s ním a výkonností souvisí, tak u nás? Odpovím hned - od přelomu 80/90 let minulého století nevyšel jediný moderní metodický materiál. Pokud jsme měli některé úspěšné trenéry, svoje poznatky nesdíleli a nesdílí s ostatními. Proč? Nic je k tomu nenutí, naopak systém vede k tomu, že každý se snaží urvat z pohledu talentů co může, aby přežil. Logicky pak nemá zájem cokoli předávat. Samostatnou kapitolou jsou ti trenéři, co lpí na svém "know-how".  
Druhý problém je, že se bohužel obnovil díky nesmyslné státní podpoře systém organizace vrcholového sportu z dob předlistopadových. Jenže tento systém fungoval ve všech oblastech (metodické, trenérské i závodnické atd.) jinak, v jiných společenských podmínkách a ani tehdy nebyl dokonalý. I úspěchy tehdejší doby byly výsledkem práce jednotlivců. A nepopiratelným faktem zůstává, že tehdy se trénovalo podstatně více v porovnání se současným tréninkovým zatíže (výmluva tehdy každý sypal je smutnou výmluvou). Zopakuji a dovolím si zobecnit slova Tomáše Dvořáka, že „dnešní vícebojaři nemají koule“ na celou atletiku. Mnoho reprezentantů je přesvědčeno, že trénuje na hraně možností a jsou profíci, ale bohužel na profíky si jen hrají a trénují polovic toho, co by bylo potřeba. Ale to už je jiný problém – problém, který začíná inaktivností současných dětí a mládeže, špatného tréninku už od přípravek atd. 
Vzhledem k tomu, že česká atletika nemá vůli k zásadní reorganizaci stávajícího drahého a neproduktivního systému SpS, SCM atd. a veškeré změny jsou pořád kosmetické a konzervují stávající stav, budeme opět čekat na pár mimořádných jedinců. Někdy mám dojem, že svaz za svou výkladní skříň považuje atletické přípravy a programy typu Atletí celá rodina, nelze se pak divit, že reprezentace kráčí kamsi do temných míst. 
Odpůrci změn nejsou jen mezi funkcionáři, ale bohužel i mezi trenéry. Pokud mají jen malou výhodu, těžko je bude přesvědčit, že stávající systém je jen neproduktivní žrout peněz a je třeba peníze vynaložit efektivněji a racionálněji. Stačí si uvědomit, že poslední léta ročně stojí cca 52 milionů. 
Jak napsal Michal Osoba ve svém článku na Sport.cz ( https://www.sport.cz/clanek/nazory-komentare-komentar-atletika-ztraci-talenty-i-proto-prichazi-pust-3230509), z 18 medailistů na juniorském MS to v dospělé reprezentaci dotáhla k medaili jen Zuzana Hejnová a Robert Změlík. Kosmetické úpravy stávajícího stavu problém nevyřeší. Budeme, řečeno slovy Dany Zátopkové čekat na těch pár jedinců, kteří zase načas atletiku spasí. Ten jedinec se musí sejít s tím správným trenérem a pak budou zase medaile.  

Josef Odložil

* 11. 11: 1938  Otrokovice   † 10. 9. 1993 Olomouc

OH stříbro 1964 Tokio, 7x mistr ČSSR

8. 9. 1965 světový rekord 2000 m 5:01,2

Josef Odložil, jméno, které nese nejen slávu, ale i smutný a krutý osud. Je těžko psát o jeho sportovních úspěších a nedotknout se jeho osobnosti i tragické smrti. Už jen proto, že podobně jako s ostatními předchozími členy Síně slávy jsme se potkávali a znali. Nijak důvěrně, ale za Pepíkových sparťanských časů jsme postávali často sami dva ve Stromovce. On tam tehdy chodil s Honzou Kubistou, Pavlem Šourkem a dalšími svěřenci. Jiní trenéři na tyhle tréninky nechodili, seděli v teple kanceláře. Znal jsem ze studií také jeho druhou manželku Evu. A potkávali jsme se vlastně až do jeho nešťastné smrti, protože po roce 1989 se vrátil do armády a tím, že měl na starosti armádní sport, byl často na Dukle. Setkali jsme se i při jeho tažení proti dopingu, která se dotkla řady lidí. V tom kontextu si vzpomínám na rozhovor s jednou z tehdejších kamarádek Honzy Kubisty, který mi trochu narušil jeho gloriolu, i s těmi, které vinil z podílu na dopingu. Byli to jeho kamarádi a byli smutní nad tím, jakým způsobem celý problém prezentuje, a vnímali určitou povahovou změnu. Nehodnotil celý problém v kontextu doby, úlohu lékařů, ale svým pohledem, který byl černobílý – doping ano, jsi špatný a doping ne, jsi dobrý. Jenže doping, primárně v té době anabolické steroidy byly morem sportu celosvětově (vlastně je pořád, jen se změnily prostředky) a někteří se do toho snažili vnést řád. Objektivně si troufnu říci, že tím ochránili zdraví mnoha sportovců. Na druhou stranu chápu jeho tvrdý odsuzující přístup. Ono je i dnes smutné, že se stále setkáváme s bolševiky a estébáky, dokonce i ve vrcholných funkcích, přičemž svoji minulosti bagatelizují a pomalu se stylizují do role obětí. I to svědčí o jejich morální pokleslosti. V kontextu Odložilových životních zkušeností, které započaly už podivnými nominacemi na závody a postupně prostupovaly jeho životem, se nelze divit jeho nekompromisnímu postoji. Někdo spěje v průběhu života k rezignaci, jiný naopak pochopí, že kompromis je někdy špatné řešení. Taková nátura byl Pepík.

Když někdy postávám na Dukle a koukám, jak kdo trénuje, vytane mi mimoděk před očima trojice kamarádů, jak svižným tempem kluše po trávníku – Odložil, Plachý, Hofman. Co jméno, to legenda. Ač už to byli „dědci“, kdybyste pozorovali jejich nohy a kotník, jak jim to běželo. To byla radost.

Shrnu-li to, Pepík se měnil, ale osobnost každého člověka se s přibývajícími životními zkušenostmi proměňuje. Osobně jsem se s ním třeba neshodl kvůli jeho představě, že všechny běžce přesune do Jeseníku, kde vznikne běžecká základna nejen Dukly, ale i pro všechny reprezentanty. Ale beru to tak, že měl jiný názor, a ten se snažil prosadit. Vnímal jsem, že najednou byl tvrdohlavý, neústupný. Politici s oblibou říkají: „byl tvrdý vyjednávač“. Ale vždy čitelný, nezákeřný, to je zásadní. Dneska je to naopak, setkávám se na podobných postech s řadou lidí, kteří „slibem nezarmoutí“, stejně jako držet slovo pro ně neznamená vůbec nic.    

I v porevoluční době stíhal vést tréninkovou skupinu a jeho svěřenci patřili k nejlepším v republice. Pepík byl také vzdělaný, jeho doktorská práce byla originální. Slavná mexická svatba s Věrou Čáslavskou, to byl další díl jeho života. Bohužel manželství neskončilo šťastně, ač začínalo jako pohádkový příběh. Stejně tak skončil jeho život, smrtí, kterou si nezasloužil. Štěstí, které našel s druhou manželkou Evou netrvalo dlouho.

Neznal jsem ho natolik blízce, abych mohl pronést zodpovědný soud, ale psalo se třeba, že byl agresivní opilec. Osobně jsem za ta léta nikdy nic takového nezažil. Já ho znal jako velmi inteligentního cílevědomého člověka i když se s ním někdy těžko debatovalo, stejně jako pečlivého, starostlivého přímého člověka. Pro mne osobně zůstane panem Odložilem, mílařem, který vybojoval naší poslední běžeckou olympijskou medaili, člověkem, který byl tvrdý, neústupný – a v tom byl možná zakopaný pes. Jenže on byl tvrdý i na sebe, a jen díky tomu má tokijskou medaili.    

Konec vzpomínek a filosofování. Josef Odložil se narodil těsně před válkou v Otrokovicích, kousek od Zlína. Otrokovice, to bylo průmyslové město založené na baťovské tradici, koneckonců od 30. let minulého století se až do roku 1946 nazývalo Baťov. Pocházely odtud Barumky a pneumatiky se tu vyrábí dodnes, stejně jako letadla. Baťův kanál je dnes ideálním místem pro odpočinek.

Dětství však měl Pepík spojené s Bělou pod Pradědem, tady se rodila jeho láska k Jeseníkům i přírodě. Chtěl být lesníkem, jenže osud rozhodl jinak a on odešel studovat vojenskou Žižkovu školu v Bratislavě. Tam se seznámil s atletikou, běh pro něj byl únik z vojenského drilu, často nesmyslného. Do té doby byla doma v dětství jeho jedinou „atletickou přípravkou“ každodenní porce asi pěti kilometrů hezky po svých do školy. V  18 letech běžel 1500 m za 4:20. Dneska by si ho nikdo nevšiml, ale v Olomouci, kam se přesunul z Bratislavy, byl naštěstí trenérem Jarda Slavíček. Odložil začal závodit v dresu Slavie Olomouc a pod Slavíčkovým vedením se pomalu zlepšoval. Další zlom v jeho běžecké kariéře nastal po přesunu do Košic. Tam se potkal s nedávno zesnulou trenérskou legendou Honzou Liškou a tři roky jejich spolupráce vynesly Pepíka mezi československou středotraťařskou špičku. Dokonce pomýšlel na start na OH v Římě, časem 1:49,4 zaostal jen o dvě desetiny za limitem. Do Říma ale odjel o tři roky mladší Jaromír Šlégr, který měl osobní rekord o tři vteřiny horší. Nutno dodat, že v Římě se pak zlepšil na 1:50,1. Nebyla to první nespravedlnost, která Pepíka v průběhu jeho atletické kariéry potkala. A nebyl a není sám, musím dodat, za ty roky jsem těch nespravedlností zažil mnoho a určitě jim není konec.  

Stále lepší výkony ho v roce 1961 přivedly do Dukly Praha k trenérovi Alexandru Zvolenskému. To už aspiroval na pozici nejlepšího českého mílaře s osobními rekordy na 800 m 1:48,2 a 1500 za 3:47,4 min. V roce 1962 se nominoval na mistrovství Evropy v Bělehradě, kde startoval na 800 m a skončil v semifinále. Tady si umínil, že jeho vrcholem bude olympiáda. Po sezoně přešel k Aleši Poděbradovi, ve kterém našel spřízněnou duši. Jeho kariéra nabrala na tempu. V přípravě na Tokio naběhal až 180 km týdně, přitom si udržoval vysokou zásobu rychlosti. Jeho motivaci znásobilo i to, že nebyl v předběžné nominaci atletů pro OH. „To by musel zaběhnout pod 3:40“, znělo z řad funkcionářů, i když měl limit splněný. Nakonec nominován byl, vyhrál totiž všechny nominační závody a to už se přehlédnout ani okecat nedá. Kdo vyhraje je přece nejlepší, to platilo a platit bude. Při odletu do Tokia se od něj velký úspěch nečekal. Pouze Pepík a Poděbrad věděli, kolik toho naběhal a že se rozhodně nespokojí jen s tím, že je na olympiádě. Pak už začal známý pohádkový příběh. Z rozběhu postoupil Odložil 3. místem do semifinále v čase 3:43,2 a v dnešní době by měl splněno. Tehdy to tak neplatilo a hlavně Pepíka hnala touha po úspěchu a dalším zlepšení. V semifinále doběhl opět třetí a vybojoval si finálovou účast. Navíc předvedl výkon pod 3:40 časem 3:39,3. Ve finále běžel takticky ve středu startovního pole, před poslední dvoustovkou byl na šestém místě. Z poslední zatáčky si vyběhl do vnější dráhy a mohutným finišem se probil až na druhé místo za suverénního vítěze Petera Snella, když na šachovnici o setinu porazil i slavného Daviese v čase 3:39,6. Podruhé běžel pod 3:40. Tomu se říká načasování formy.

V Tokiu se spřátelil právě s Peterem Snellem a místo domů využil jeho pozvání a odjel na Nový Zéland. Tam startoval v  několika závodech, přičemž v jednom z nich překonal československý rekord na 1 míli časem 3:56,4 min. I následující rok zastihl Pepíka v dobré formě a pokračoval na rekordní vlně. Postupně překonal československé rekordy na 1000 m, 2000 m a 5000 m a navíc jako třešničku na dortu přidal světový rekord na 2000 m. Jeho čas 5:01,2 vydržel kralovat v českých tabulkách až do roku 2020, kdy ho překonal časem 4:57,60 Filip Sasínek, tedy dlouhých 55 let. Ač se dvojka tak často neběhá, o něčem to svědčí. Do rekordní listiny se Odložil znovu zapsal v roce 1966, když zlepšil československý rekord na 1500 m na 3:37,6.

Zařadil se tím mezi favority nadcházejícího mistrovství Evropy v Budapešti. Bohužel vypadl již v rozběhu. Jeho výkon negativně poznamenalo  i onemocnění nedlouho před startem. Zato na olympijských hrách v roce 1968 v Mexiku doběhl na 8. místě v čase 3:48,6. Byl to závod Kipchoge Keina, který zvítězil zcela suverénně systémem start cíl v čase 3:34,86 a deklasoval zbytek startovního pole včetně amerického spolufavorita Jima Ryuna. Povětšině závodu se držel Pepík na šestém místě, ale tempo Keina ve vysoké nadmořské výšce bylo děsivé. Postupně se v průběhu závodu startovní pole rozdělilo, v čele Keino, Odložil se ocitl v poslední skupině. Nakonec dokázal vybojovat osmé místo. Z Mexika se přesto vracel jako vítěz, o svatbě s Věrou Čáslavskou se psalo po celém světě. Jedna z nejlepší gymnastek na světě a vynikající atlet, pohádkový příběh, který na náměstí u Metropolitní katedrály sledovalo 100 000 mexických fanoušků. Oddávající arcibiskup Miranda je musel pustit bočním vchodem, protože reálně hrozilo, že by dav přihlížejících mohl novomanžele ušlapat.

V roce 1969 se Josef Odložil s běžeckou kariérou rozloučil. Při svém posledním startu na mistrovství republiky obsadil 6. místo. Současně musel odejít z armády a stal se trenérem v AC Sparta Praha. Za svou trenérskou kariéru vychoval celou řadu úspěšných reprezentantů v čele s Janem Kubistou, Pavlem Šourkem, Milanem Drahoňovským, z těch starších to byl Hugo Turza anebo maratonec Miroslav Krsek. V letech 1979 až 1981 působili s Věrou v Mexiku jako trenéři. Snažil se získat i místo na amerických univerzitách, ale to mu nevyšlo. Po absolutoriu učitelského oboru český jazyk – tělesná výchova absolvoval doktorát, téma disertace bylo samozřejmě běžecké – Trénink vrcholových běžců na 800 m. „Část“ z ní najdete v knize Běhy na střední a dlouhé tratě Vládi Kučery a Zdeňka Truksy.

Po smutném rozvodu s Věrou se znovu oženil. I s druhou manželkou měl dvě děti. Po listopadových událostech 1989 byl rehabilitován a vrátil se do armády. Dostal na starosti armádní sport, poté v roce 1992-1993 působil jako velitel československého kontingentu mezinárodní mise UNGCI v Iráku. Po návratu měl opět v gesci  armádní vrcholový sport. Vrátil se také k trénování. Jeho práci přerušila až zbytečná, nešťastná tragická smrt.   

Na jeho paměť se od roku 1994 koná v Praze na Julisce Memoriál Josefa Odložila, druhý nejvýznamnější atletický mítink v České republice. Při té příležitosti se zde sejdou jeho svěřenci a kamarádi.    

Při Memoriálu Josefa Odložila se vždy sejdou jeho svěřenci a kamarádi a uctí jeho památku minutou ticha

Zemřel Jan Liška

Před chvilkou mi přistála v telefonu smutná zpráva. Zemřel Jan Liška, úspěšný trenér tehdejšího ASVS Dukla Praha a spoluautor publikace Běhy na střední a dlouhé tratě. Byl to on, kdo mne přijímal na Duklu a nezištně předával své zkušenosti. A nejen mě, publikace, kterou napsal s Milošem Písaříkem patří pořád ke zlatému základu znalostí každého běžeckého trenéra. Proto má své místo v Síni slávy české atletiky, viz článek Jan Liška. Čest jeho památce.

Imrich Bugár

Imrich Bugár    *14. 4. 1954

Stříbro OH Moskva 1980, zlato MS Helsinki 1983, zlato ME 1982, bronz ME 1978

PB 71,26 m, dosud platný český rekord

15x vítěz MČR a ČSSR

1. místo Grand Prix IAAF 1985, 2. místo Grand Prix IAAF 1987

Hod diskem patří historicky mezi jednu z našich nejúspěšnějších atletických disciplín, stačí si vzpomenout Františka Jandu-Suka, Olgu Fikotovou, Ludvíka Daňka. Dalším diskobolem, který vstupuje do Síně slávy české atletiky, je Imrich Bugár.

Imrichova cesta ke slávě je stejně zajímavá jako jeho curriculum vitae – československý, po rozdělení republiky český reprezentant maďarské národnosti narozený na Slovensku, není to jednoduché. Imrich se narodil v malé takřka maďarské obci Ohrady poblíž Dunajského Klátova, anebo ještě jinak, šest kilometrů od Dunajské Stredy, celé to na Žitném ostrově, což asi čtenáři neznalému zeměpisu řekne více.  Tím je dána maďarská identita i to, že Imrich navštěvoval maďarskou základní školu. Proto mu třeba první nominační dopis na dorostenecké mezinárodní utkání musel místní farář přeložit ze slovenštiny do maďarštiny.

Imrich byl od mala kus chlapa a není divu, že prvně se prosadil v házené, jedné z nejkontaktnějších sportovních her.  Sám s oblibou vypráví, jak dokázal míčem zlomit brankáři ruku. Když měli ve škole házet kriketovým míčkem, neměl změřený výkon, jako jediný z žáků házenkářské hřiště totiž přehodil. Taky za školu vyhrával všechny závody. Takový talent nemohl ujít atletickým trenérům. Když v patnácti odešel do učení do Bratislavy, byl už přeborníkem okresu Dunajská Streda. Diskem tehdy hodil 31,14 m, nutno podotknout z místa, otočku ještě neuměl. Na učilišti ve Slovnaftu Bratislava trénoval s Vincencem Vendéghem, později trénoval v SVŠT Bratislava pod vedením Vladimíra Hurtoně. Budoucí elektromontér Bugár se na učňáku naučil nejen otočku, ale také slovensky. Současně se zařadil mezi nejperspektivnější dorostence.  

Po vyučení ho čekala vojna. Myslel si na Banskou Bystrici, ale tehdejší trenér Ladislav Pataki ho nechtěl, Zdeněk Čihák v Rudé hvězdě měl zase Tondu Wybraniece a tak nakonec narukoval do Dukly k trenéru Vlčkovi. Byl to osudový a šťastný krok. Míla Vlček se mu stal druhým tátou. Neučil ho jen házet diskem, ale také česky a pohybovat se v pražském prostředí. Tehdy se z Bugára stal Bugi, tahle přezdívka ho provází dosud.

Na mezinárodním poli své kvality poprvé ukázal na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978, kde vybojoval bronzovou medaili. O dva roky později získal na olympijských hrách v Moskvě stříbro výkonem 66,38 m. Vyhrál domácí Volodimir Raščupkin se 66,64 m a třetí byl velký Imrichův soupeř Kubánec Luis Delis, který za ním zaostal o šest centimetrů. Diskaři zrají jako víno, to tvrdil nejen Ludva Daněk, ale platí to i pro Bugiho. Navíc doma měl zdatného soupeře v Gejzovi Valentovi. Tahle dvojice spolu jezdila a úspěšně reprezentovala československou atletiku. Na vrcholu stanul Bugi  poprvé na ME 1982 v Aténách. Bylo to tehdy slavné vítězství, vybojované poslední den šampionátu. Jenže Atény byly jen předzvěstí dalších úspěchů. V roce 1983 se konalo v Helsinkách první mistrovství světa v atletice a do Finska se sjela ta největší konkurence. Jenže flegmatického Bugiho nemohlo nic rozhodit. Byl už zkušeným matadorem. Ve finále vyhrál po těžkém souboji s Delisem výkonem 67,72 m. Delis zaostal o 36 cm. Třetí byl tehdy Gejza Valent, který hodil 66,08. Vůbec MS v Helsinkách s bilancí 4–3–2, patří do zlaté historie české atletiky.

Bugi byl na vrcholu výkonnosti a těšil se na olympijské hry v Los Angeles, snil o zlatém hattricku ME, MS, OH.  Sviňská politika však mnoha atletům udělala čáru přes rozpočet. Bolševické vedení státu se rozhodlo po vzoru sovětských soudruhů hry v Los Angeles bojkotovat. Ke cti Bugiho třeba říci, že na rozdíl od jiných reprezentantů veřejně prohlašoval, že na olympiádu pojede třeba za své a v Americe se nebojí. Koneckonců si tam už zazávodil na jaře na předolympijských závodech. Rád vykládal nejen své zážitky z Ameriky, ale i že tam chce jet a pojede. Námitku o bezpečnosti smáznul mávnutím rukou, na jaře jsem se cítil při celém turné bezpečně. Právě bezpečí sportovců si totiž vzali za záminku Sověti k tomu, aby OH mohli bojkotovat. Soudruzi si pozvali Bugiho dokonce na kobereček, byl pokárán a olympiádu mohl sledovat tak leda v televizi. Za to byl nominován na trucpodnik v Moskvě, nazvaný Družba 84, v socialistických státech prezentovaný jako druhá olympiáda. Imrich tam jel demotivovaný, naštvaný. Tomu odpovídal i výsledek, páté místo, které se zase soudruhům nelíbilo.

Další rok vyhrál první ročník nové soutěže Grand Prix IAAF. To ho jen utvrdilo a nejen jeho, že v Los Angeles mohl udělat dobrý výsledek. Ještě v roce 1987 skončil v Grand Prix celkově na 2. místě a na MS na sedmém místě.  V roce 1988 postoupil na olympijských hrách v Soulu do finále, kde obsadil 12. místo. Zúčastnil se i o čtyři roky později olympijských her v Barceloně, tam vypadal v kvalifikaci. Konečnou pro něj znamenala kvalifikace i na mistrovstvích světa 1991 a 1993.

V poolympijském roce 1985 zaznamenal také nejdelší hod své kariéry. V kalifornském San José hodil 25. května 71,26 m. Dosud jde o platný český rekord a podle aktuálních výsledků našich diskařů ještě nějaký čas zůstane. S končící kariérou stihl Bugi vystudovat UK FTVS, obor trenérství, ale trenéra nikdy nechtěl dělat. Se závodní kariérou se definitivně rozloučil při extralize na domácí Julisce 17. září 1995. Tehdy řekl, že už disk do ruky nevezme. Začal pracovat na oddělení zahraniční styků Dukly a chodil cvičit, hrát nohejbal, fotbálek. S diskem jsem ho skutečně dlouho neviděl, stejně jako trénovat. Mezitím obdržel Olympijský řád o Juana Antonia Samaranche (to s Jarmilou Kratochvílovou), stačil se oženit, vychovat dceru a skončit třetí v populární televizní taneční soutěži StarDance. Stal se z něj také chalupář a nadále je znalcem vína i piva, místopředsedou Klubu olympioniků ČOV i manažerem Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Jen v kruhu jsem ho za ta léta neviděl. Až vloni jsem přišel na Julisku, Bugi u klece, v kleci mladý diskař odněkud z tramtárie. Hned jsem na něj volal, vždyť jsi před lety říkal, že nikoho trénovat nebudeš a disk do ruky nevezmeš. Smál se a jen říkal: „U nich je nejlepší, chce něco umět, tak co bych mu nepomohl“.

Jestli ale někdy bude trénovat některého z českých diskařů to nevím, ale troufám si říci, že minimálně trenér na techniku by byl dobrý. Pamatuji si, jak na atletickém kurzu v Nymburku naučil otočku mého spolužáka, který ji prostě nemohl dát. Až mu pomohl právě Bugi. Jednoduše, přímočaře, stejně jako některé jeho výroky (převzaté, zlidovělé).

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší diskařské posilování je sekání trávy.

Na nespavost je nejlepší dvojka bílého.

Vlevo: Bugi s trenérem Mílou Vlčkem na Julisce, vpravo: Bugi s Lubošem Tesáčkem před lety při Memoriálu Josefa Odložila

Jarmila Kratochvílová

Jarmila Kratochvílová  * 26. 1. 1951 Golčův Jeníkov

OH 1980 Moskva – stříbro 400 m, MS 1983 Helsinky – zlato 400 m, 800 m, stříbro 4x 400 m, ME 1982 Atény – stříbro 400 m a 4x 400 m

WR 800 m – 1:53,28 min (26. 7. 1983 Mnichov), 400 m indoor – 49,59 s

Nejlepší sportovkyně Evropy 1983

Jarmila Kratochvílová drží jeden z nejdéle platných světových rekordů na trati, která patří k mým nejoblíbenějším – 800 m. Podařilo se jí ho zaběhnout v roce 1983, asi nejlepším v její kariéře. Stala se v něm dvojnásobnou mistryní světa. O rok později, na olympijských hrách 1984 v Los Angeles to mohlo být ještě lepší, ale rozhodovala bohužel přízemní politika. Za těch 37 let trvání se několikrát zdálo, že rekord má na kahánku, ale bylo to jen zdání a nadále odolává.

Jarmila se narodila v Golčově Jeníkově, malém městečku na okraji Vysočiny. Vysočina není bohatý kraj, ale oč je chudší, o to je krásnější. Přežijí tam jen ti nejodolnější, jak už tomu na vysočinách bývá. Práce nejen doma, ale také na hospodářství patřily k jejímu dětství, stejně jako škola. Jarmila měla hodně energie, a když Zdeněk Sychrovský založil při základní škole atletický kroužek, Jarmila v něm nechyběla. Během té doby si vyzkoušela všechny atletické disciplíny kromě hodu kladivem a skoku o tyči. To tehdy ještě ženy neprovozovaly. Štěstí bylo, že Sychrovský to uměl a tak ji atletika bavila a byla to pořád hra. Ta vážnější začala až s příchodem na gymnázium do Čáslavi. Osudové bylo setkání s Mírkem Kváčem. Vznikla dvojice, která se skvěle doplňovala a vydržela spolu neskutečně dlouho. To dnes už není zvykem. Jejich cesta na vrchol nebyla ani přímá, ani jednoduchá. Jarmila rostla výkonnostně, Kváč trenérsky. Měl v ruce jeden trumf, který neomylně využíval. Jarmila byla díky tvrdé práci v dětství od přírody silná a zvyklá tvrdě pracovat, jejich tréninky a metody se staly proslulé. Kdo neviděl Jarmilu trénovat a Kváče pracovat, nepochopil. Mnozí je dnes znevažují její výkony poukazem na dopink. Pacina, kterého jsem si kdysi jako sportovního novináře vážil, začátkem 90. let minulého století na odhalení dopinku v Česku založil smutnější část své dosud dobré novinářské kariéry. Jarmila nikdy neměla pozitivní test, ani kontrolní. Nikdo neočerňuje Carla Lewise, Sebastiana Coea a další hvězdy té doby. Jen my procházíme trapným sebemrskačstvím. Nemá smysl ani poukazovat na současný případ Semenyaové. To, co odřela Jarmila, dosud nikdo nedokázal. Tak jako byl svého času fenomén Emil Zátopek a jeho trénink až 100x 400 m, tak byla fenoménem Jarmila.

Vodranty, kde trénovala, jsem znal důvěrně. Do Čáslavi jsem jezdil 2-3x do roka na závody. Na prvomájovou Velkou cenu, na Běh sady Vodranty a další. Rybník, po kterém běhala úseky na ledě, jsem obíhal nespočítaně, měli tam pilinovou cestičku, aby si nohy po těžkém tréninku při klusání odpočinuly. Posilovna nebyla nejnovější, lázně trochu zašlé, ale bylo tam vše. Jarmila byla fixovaná a je na Čáslav a Jeníkov. I když už byla členkou vysokoškolského střediska, stejně nejraději trénovala doma. Tvrdý trénink se vyplácel. Výkonnost rostla a před domácím ME v roce 1978 měla velké ambice. S časem 51,09 věřila ve finále. Jenže osud tomu chtěl jinak. Špičkoví sportovci to znají, někdy přijde nemoc a vše se rázem změní. To potkalo i Jarmilu, virózou oslabený organismus nestačil a její sen se rozplynul už v semifinále. Praha se stala místem triumfu jiného čtvrtkaře – Karla Koláře.

Jarmilu ani Mirka Kváče to však neodradilo. Už na nejbližším halovém šampionátu o půl roku později ukázala ziskem stříbra, že připravená byla dobře. Rok před olympiádou pokračovala ve vylepšování osobních rekordů. Na očesané olympiádě v Moskvě doběhla druhá a poprvé zaběhla čtvrtku pod 50 vteřin. V poolympijském roce porazila i tehdejší královnu světové čtvrtky, Maritu Kochovou z NDR. Ta do té doby nepoznala pět let porážku. Navíc Jarmila zaostala časem 48,61 jen setinu za jejím světovým rekordem. V hale získávala jeden titul za druhým a v roce 1982 zaběhla i dosud platný světový rekord 49,59. Tento rok byl nejen pro Jarmilu, ale i českou atletiku velmi povedený a předznamenal veleúspěšné MS 1983. Ale zpět do roku 1982, na ME v Aténách získala Jarmila stříbro v individuálním závodě a stejnou medaili i ve štafetě společně Táňou Kocembovou, Věrou Tylovou a Milenou Matějkovičovou.

První mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983 ji zastihlo ve skvělé formě. Svědčilo o tom i to, že deset dní před MS překonala světový rekord na čtvrtce časem 48,45 s. V Helsinkách Jarmila kralovala a získala jedinečný double, když vyhrála běh na 400 i 800 metrů a významnou měrou se zasloužila o zisk stříbrné medaile štafety 4x 400 m. Nezapomenutelný byl hlavně její výkon mezi finále na 800 m a SF na 400 m, které od sebe dělilo 45 minut. Ale Kváč měl všechno promyšlené a věděl, na co má Jarmila natrénováno. A když nemohla večer před závody usnout, dostala třetinku plzně. To zabíralo spolehlivě. A časy, půlku vyhrála Jarmila za 1:54,68 a čtvrtku ve světovém rekordu 47,99. Vynikající formy využila v srpnu na mítinku v Berlíně, kde zaběhla dosud platný světový rekord na 800 m 1:53,29. Přitom tenhle závod vůbec neměl být, navíc při něm běžela bez znalosti mezičasů. Jen pánbů ví, jaký by jinak byl výsledný čas na výsledkové tabuli. 

Jarmila se stejně jako všichni atleti a sportovci těšila na olympijské hry v Los Angeles, které měly být vrcholem její kariéry. Bohužel zlovůle politiků chtěl jinak a tahle zlatá generace přišla o šanci o medaile vůbec bojovat. Nejednalo se totiž jen o Jarmilu, ale také Imricha Bugára, Gejzu Valentu, Táňu Kocembovou a další výborné atlety. Jakoby se ta frustrace odrazila i ve zdravotním stavu. Začalo to bolestí achillovek, později se přidala záda. Bolest zad jí nedovolovala rychlý pohyb. Nakonec Jarmila podstoupila operaci, za dlouhých 17 měsíců znovu vyběhla. Její famózní forma byla pryč, ale přesto se ještě na MS 1987 v Římě probojovala do finále půlky. To však už byla labutí píseň vlastní kariéry. Navzdory operaci ji záda bolela, navíc po tom všem už pro ni bylo těžké hledat motivaci.

Dostudovala trenérství na FTVS a rozhodla se skončit a začít novou kariéru jako trenérka. Samozřejmě kde jinde než v Čáslavi. Hned v první vlně svěřenců narazila na dvě mimořádná děvčata, Hanku Benešovou a Lídu Formanovou. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lída šla v jejích stopách a v roce 1997 se stala v Seville mistryní světa v běhu na 800 m časem 1:56,68.  Navzdory všem úspěchům Jarmila odmítala opustit Vodranty, do Prahy nechtěla. Těžko říci, jak by se dál vyvíjela její trenérská kariéra. Jedno je však jisté, dodnes je spolu s jinou svěřenkyní Mirka Kváče, bývalou úspěšnou vytrvalkyní, jednou z těch, na kterých stojí čáslavská atletika. I to je dobře, protože bez kvalitní atletiky v regionech by královna sportu postupně umírala. Jarmila navzdory všem protivenstvím má atletiku neskonale ráda, mnoho jí vzala, ale také jí mnoho dala a kandidátem Síně slávy české atletiky je zcela po právu.   

PF 2020

Za Síň slávy české atletiky přeji všem příznivcům, atletům i fanouškům mnoho nových PB. Nechť je pro vás nový rok 2020 úspěšný.