Parafrázují oblíbené spojení našich sportovců včetně atletů: „užil jsem si to“. Abych byl přesný, užil jsem si výkony jiných atletů, ale rozhodně ne, až na výjimky, našich reprezentantů. Shoda panuje v tom, že celkový výsledek české reprezentace byl bídný. I šéftrenér Pavel Sluka s tím souhlasil a našel dva důvody. Nepodařilo se vyladit na vrchol a bylo příliš mnoho zraněných. Na nich se koneckonců shodla většina komentujících. Otázkou zůstává, proč tomu tak bylo?
Začněme připomenutím existence dlouhodobé koncepce reprezentace, za níž stojí právě Pavel Sluka. Koncepce, která nás právě měla vyvést z výkonnostního propadu a dovést k vrcholu. Byl to jeden z jeho prvních počinů po nástupu do funkce šéftrenéra. Podívejme se proto, kterak se ji daří naplňovat. Podle uvedené koncepce jsme v Birminghamu měli získat tři medaile a dalších devět atletů umístění do 8. místa, tedy celkem 40 bodů. Skončili jsme však bez medaile (plnění 0 %) a na 21. místě se ziskem 17 bodů (plnění na 42,5 %). Tolik strohá čísla. První, co nás napadne, zdali se jedná o jednorázový výpadek anebo o systémovou chybu? Zisk medaile by možná změnil celkové hodnocení mistrovství, zakryl by však realitu? Také připomenu, že prognóza Athletics Weekly nám přisuzovala tři stříbrné medaile. Nešlo tedy asi o nerealistická očekávání.
Dle mého soudu se problémy české atletiky ve vztahu k výsledku na mistrovství Evropy dají shrnout do několika okruhů. Některé je možné řešit hned, jiné s dlouhou perspektivou a ty poslední kladu do kategorie zbožná přání. Paradoxně těmi začnu.
Atletická infrastruktura
Do poslední kategorie mezi zbožná přání spadá jednoznačně atletická infrastruktura. V Česku chybí sportovní infrastruktura obecně, respektive je hodně zchátralá a často nadále chátrá. Tělovýchovné jednoty se o sportoviště nejsou schopné při rostoucích nákladech starat. Politici si rádi berou do huby jako příklad státy, které se jim v daný okamžik hodí. Ale z logiky věci by infrastrukturu měl budovat stát (národní centra), municipality (krajská, okresní) a o ty se starat. Tak tomu je v mnoha zemích (Rakousko, Finsko namátkou). Tělovýchovné jednoty by se měli soustředit na chod oddílů. Je ostudou tohoto státu a jeho představitelů, že nemáme dostatek sportovních hal, dalším důkazem jejich neschopnosti je mnoho chátrajících areálů a stejně tak budování, přesněji nebudování, nových. Slavnou se v tomto smyslu stala Babišova hala pro Sáblíkovou, typický evergreenem. Nyní tato sága pokračuje halou pro Jílka.
Kolik už jsem zažil prezentací výstavby atletických hal. Kromě Ostravy se to nikde nepodařilo. V celé republice je jedna hala, které snese mezinárodní měřítko. Hala ve Stromovce je vhodná tak na trénink, ale vnitrem uzavřená pro ostatní, včetně části reprezentantů. Zůstává letitá nafukovačka na Strahově, která praská ve švech, hala v Jablonci s 300 m dráhou. Ostatní budují alespoň tunely (Juliska, Plzeň a další). Ano, je to vzhledem k Birminghamu okrajový problém, ale zásadní pro jakýkoli další rozvoj české atletiky. Děsí mne, když kdekoli v zahraniční mohu kdykoli trénovat, někde zcela zadarmo, jinde za mírný poplatek (ve vztahu k místní měně a příjmům), jen u nás to nejde. Jen v Česku mne na třech stadionech vyhodili. Všude jinde ve světě to bylo absolutně v pohodě s předem jasně danými, a hlavně veřejně známými pravidly. O stadiony totiž většinou pečuje město, které platí údržbáře. Pokud jde o placení, vychází mi to tak půl na půl zdarma vs. platba.
Malá odbočka. Historicky jsem už před pár lety navrhoval, nejsou-li finance, co znovu obnovit státní loterii, jejíž výtěžky by šli celé na financování sportu a kultury. Ironicky dodám, nikoli politiků a jejich stran. Ztráta Sazky byla absurdní komedie. Nicméně, když dokázali zavést v konkurenčním trhu loterii Britové a není to tak dávno, co to zkusit u nás? Jejich sport včetně atletiky, se díky tomu z krize vyhrabal.
Do třetice k této části. Dneska se nic neobejde bez lobbingu a kmotrů. Potřebujeme atletického kmotra, který by „otravoval“ v parlamentu, nedal spát vládě, dokud by se nepostavilo pár hal. Že to jde na krajské a městské úrovni, ukazují Plzeňáci. Ti umí zastupitele přesvědčit. Nepamatuji si, že bych někdy slyšel, že předseda svazu jednal s předsedou rozpočtového výboru v parlamentu či s někým z vlády o potřebě výstavby atletických hal. Mýlím-li se, omlouvám se, ale na veřejnost se taková zpráva nedostala. Pouhá stafáž při prezentaci projektů a hovory o jejich důležitosti nikam nevedou. Ano, lobbing je to otravná a dlouhodobá práce, nicméně by získal nehynoucí místo v dějinách atletiky, kdyby se zasloužil o výstavbu hal bezprostředně. Tyhle dveře může pomoci otevřít i Bára Špotáková či Jan Železný jako legendy. Politici rádi „kamarádí“ s legendami. To už by byla silná vlivová skupina. Navíc jsme třetí nejpočetnější svaz, byť masa není zárukou kvality. Haly nutně potřebujeme pro přípravu mladých a druhého sledu. Reprezentanti jezdí do Afriky, nechat se hýčkat teplem, my si však musíme pěstovat i podhoubí, které se do Afriky nedostane.
Na druhou stranu ani počet hal není zárukou výsledků, jde jen o předpoklad. Mnoho států má podmínky, nemá ale závodníky. Ony ty úspěchy jdou v cyklech nejen u nás.
Hlavní témata: forma a zranění
Hlavními tématy však bylo vyladění formy a velký počet marodů. Otázka vyladění formy se musí jednoznačně směrovat na trenéry a atlety samé. Navíc v řadě disciplín ležely medaile hodně nízko. Výkony v ženském oštěpu, skoku do výšky mužů (kde jsou časy, kdy se skákalo 235-240 cm) stojí proti disciplínám, které jsou excelentní, namátkou tyč mužů, některé běhy, trojskok. Funguje je to vždy, když se vyskytne jeden skvělý atlet, který motivuje ostatní. I naše atletika zažila tyhle tahouny. V poválečné historii to byl nejen Zátopek, Kratochvílová, Bugár, Dvořák a Šebrle, Železný, Špotáková. Ti inspirovali nejen naši atletiku, ale celý svět. Dneska česká atletika žádnou takovou osobnost nemá. Může do ní dorůst Manuel, možná někdo ze současných juniorů/ek, namátkou Rada. Ostatní, při vší úctě, na to nemají. To vytváří celý řetěz otázek.
Je celý systém práce s talenty, péče o ně i péče o stávající reprezentanty nastaven dobře? U těch nej… asi ano, ale bavme se o těch zbylých do 50, případně všech 150. Má vůbec tak masivní, ale roztříštěný systém smysl?
Podporuje systém mnoho průměrných a neumí se plně postarat o potenciálně nadprůměrné?
Máme trenéry na to, aby trénovali světovou špičku?
Umíme vybrat a postarat se o ty skutečně perspektivní atlety? Nemyslím ty jednoznačné typu Manuel nebo Rada, ale ty, kteří někdy zrají k vrcholu déle. Jak moc v tohle zapojujeme skutečnou vědu?
Víte, že máme jen v seniorské kategorii ve třech skupinách dohromady 153 reprezentantů. K tomu přidejte reprezentace U23, U20 a U18. Jsou to však skutečně všichni reprezentanti, kteří mají potenciál reprezentovat na velkých soutěžích? Asi se mnou budete souhlasit, že na špičkové akce se řada z nich nedostane. Co tedy s tím? Přestanou dělat atletiku, když nedostanou od svazu příspěvek na soustředění? A ještě jinak. Kromě „reprezentace“ máme tři rezortní střediska, která dostala do vínku jediný úkol – zajišťovat státní reprezentaci. K tomu disponují určitým počtem úvazků pro nejlepší sportovce. Počet úvazků není ohromující vzhledem k tomu, kolik peněz teče do podpory sportu. Ale to je jiná otázka. Ta, co nás zajímá je jednodušší. Jak plní rezortní střediska v atletice svoji funkci? Ze 153 reprezentantů jich 52 bylo na ME. Oficiálně z Dukly 8, z USK 4, z Olympu 1, ostatní pocházejí z jiných oddílů. To máme 13 atletů. Realita je však jiná, protože je část z nich v některém z rezortních středisek podchycena nějakým typem smlouvy. Ta jim však není schopna zajistit bezproblémovou existenci a trénink. To je jedna věc, druhá, že z 52 legitimně uspěla hrstka. Jak je to možné? Za prvé to odpovídá statistice – prostě klasické Gaussovo zobrazení, vpravo elita, vedle průměr a vlevo propadáky. Za druhé to něco vypovídá o práci systému. Podivovala se Bára Špotáková, že se najdou lidé, kteří je za výsledek haní, přičemž někteří chodí do práce, jiní studují a je potřeba je spíše chválit. Vracím se zpět k práci rezortů. Jak to, že tito reprezentanti nemají takové zabezpečení, aby nemuseli chodit do práce? Je-li to skutečně potencionálně úspěšný atlet, měl by mít možnost se soustředit plně na trénink jako svoji práci a ničím ostatním se nezbývat. Musíme se tedy ptát:
Lze zlepšit systém rozhodování o úvazcích? Nakolik jsou to kvalifikovaná rozhodnutí? Jaká je kontrola těchto rozhodnutí? Do jaké míry je může ovlivnit svaz, který je pak vlastním nositelem reprezentace? Jsou, vzhledem k výsledkům, stávající trenérské rady kompetentní anebo rozhodují pod různými zájmovými vlivy?
Je to celá řada otázek, která člověku vytanou na mysli. Upřímně, špatných rozhodnutí bez jakéhokoli dopadu jsem zažil mnoho. Někdy je opravdu těžké rozhodnout, komu dát přednost, ale zažil jsem nesčetně potenciálních finalistů OH a nakonec z toho nebyla ani standardní reprezentace. Trenéři jsou někdy zaslepeni, rozhodují i jiné zájmy než profesionální zhodnocení kvalit a možností.
V tomto kontextu se nedá nezeptat, jak budou zabezpečeni úspěšní junioři z MS, kteří přecházejí do dospělých? Nechal bych projít kompletní testy, analýzou tréninku k vyloučení vlivu raně specializovaného tréninku. A pak již by měli mít prioritu A! Stejně jako osvědčení reprezentanti. Rozdrobení úvazků na půl úvazky, čtvrt úvazky atd. je řešení typu vlk se nažral a koza zůstala celá. Sice žije, ale…, vlk netrpí hladem, ale… Svaz navíc zřídil VSCM a VSCM+, je to však ta správná cesta? Celý systém je strašně komplikovaný, vícekolejný, roztříštěný, bez jasně stanovených pravidel. Tady vidím velké rezervy, bude to však těžké rozlousknout.
Nemá smysl řešit výpadky jednotlivých reprezentantů, jsou dny, kdy to prostě nejde. Ale v systému je evidentně něco špatně. Zvláště když si uvědomíme, že na OH či MS leží medaile i finále podstatně výše než na mistrovství Evropy. Historicky sice platilo heslo „Masovostí za rekordy“. To ale byla jiná doba. Masové je akorát běhání v rámci různých byznys projektů, ze kterých ale žádný medailista nevyroste.
Ptejme se tedy, co dělá svaz a jeho představitelé pro rozvoj atletické infrastruktury? Jak se tříbí vztah svazu a rezortních středisek? Jak fungují a co přinášejí trenérské rady, reprezentační trenéři, metodici? Jak funguje vzdělávání trenérů na nejvyšší úrovni? Jak fungují rezortní střediska?
Ke kvalitě trenérů
Řada lidí chválí Manuel za to, že odešla k zahraničnímu trenérovi, protože to je jediná jistota. Je tomu tak? Stejnou cestou se vydal i Rada. Zahraničního trenéra zkoušela svého času Hejnová (tragédie a vyhozené peníze), Holuša (sice na rozdíl od tréninku pod Jirkou Sequentem nic nevyhrál, ale zaběhl aspoň český rekord) i někteří, kteří věřili, že je to cesta k vrcholu (běžec Marčík). Mnoho atletů zkoušelo cestu přes studium univerzity v USA. Shodneme se asi na tom, že výsledky jsou při nejmenším rozpačité. Nezapomínejme, že i u nás máme trenéry, kteří trénovali medailisty z OH, MS, ME, Univerziády, takže už ukázali, že něco umí. Jsem-li supertalent, ono asi fakt nezáleží, mám-li špičkového zahraničního trenéra, českého střediskového trenéra nebo „joudu“ ze vsi. Důležité je mít společný cíl, vzájemné porozumění a shodu a touhu se lepšit a uspět. Znovu budu pejorativní, ale i z vesnického trenéra může vyrůst odborník světové úrovně, rostoucí s výkony svého svěřence. Naši trenéři musejí mít možnost růst. V trenérech bych problém viděl pouze, pokud růst nechtějí a nepoučí se z chyb. Bohužel i takoví jsou, to je třeba si říci otevřeně. Platí totiž, že trenér se musí učit celý život. Proto nemám rád kategorizaci na VIP trenéry a ty ostatní. Můžete mít hned na začátku trenérského života kliku a dostat supertalent a pak zbytek života strávit z podstaty. To by stávat nemělo. Trenér i atlet musejí chtít být společně co nejlepší. Nelze propadnout sebeuspokojení. Mám pocit, že podléháme sebeuspokojení hodně brzy a někdy i často.
A ta zranění?
V tréninku vidím určité rezervy stran sportovců, vlastně i trenérů, kteří by měli svěřence vychovávat. Hned zkraje mne napadá, že dnes takřka nikdo nerespektuje biorytmy. I „profíci“ začínají první fázi před polednem, kdy už se v cirkadiánním biorytmu posouváme jinam. A tak to pokračuje dál. Regenerace přichází až s problémy. Chybí elementární návyky z žactva a dorostu. Čímž se přesouvám k problematice zranění.
Zranění je důsledek buď blbého tréninku, nevhodné obuvi, tréninku na nevhodném povrchu a dalších vnějších faktorů v kombinace se zanedbáváním regenerace a kompenzačních cvičení. To je zase důsledek systému, který k tomu atlety nevede navzdory snahám o osvětu. Hraje-li někdo do dvou hodin do rána hry nebo kouká na filmy či připravuje příspěvky na sociální sítě, logicky nebude před sedmou na snídani, aby mohl jít v 9 h trénovat. Byť u toho leží v posteli, není to regenerace.
Lékařské zabezpečení? Stačí se podívat do trenérského zpravodaje. Nikdy neměl svaz tolik spolupracujících lékařů a fyzioterapeutů jako nyní. Jenže… Ono to totiž v praxi úplně nefunguje. Mladý reprezentant z béčka, byť s potenciálem, už je normální pacient a čeká a čeká. Za měsíc, dva či i delší objednací lhůty se zranění často vyléčí samo. Nebo hned, ale zaplať. A teď si představte studenta, který má dohodu na rezortu na 5000 měsíčně. Co s tím? Obdobně fyzioterapie, třeba jen blbá masáž po druhé fázi, tedy kolem páté, šesté hodiny odpolední, je často iluze. Pracovní doba je od 7 do 15:30 a nazdar. Co k tomu dodat. Jak to, že průměrný atlet americké univerzity má k dispozici fyzioterapeuta a regeneraci podle potřeby, v podstatě non stop. Tohle by nemělo být u nás výjimkou, ale také pravidlem.
Na závěr ještě jedna mantra dneška. Kromě užil jsem si to, ač se to nepovedlo, což irituje nejen mne, ale i řadu dřívějších reprezentantů se často objevuje problém „hlava“. Rozdíl mezi světem a naším laděním je i v tomhle stejně výrazný jako v propadu výkonnosti. Částečně to pramení z toho, že naším cílem je účast, jejich cílem je vítězství. Sebevědomí musí pramenit z kvalitního tréninku a stabilních výkonů. To je největší slabina naší atletiky. Za sezonu se povede jeden dva výkony, ostatní jsou průměrné až podprůměrné. To platí napříč disciplínami. Z průměrných výkonů se mohou urodit jeden dva slušné, ale rozhodně ne několik excelentních, rozuměj medailových. Proč tohle systém dovoluje? A tady nastupuje to zaklínadlo hlava. Dneska jsem na to neměl hlavu. Co kdybychom si řekli otevřeně, vlastně na to nemáme, jenom když se mimořádně zadaří, může z toho být finále. Projděte si standard výkonů světové elity, kolik mají výpadků a jakou mají stabilitu výkonů, a potom výkony naší špičky. To není hlavou, to je výsledek celého procesu, úmyslně nepíši tréninkového, protože roli hraje i zázemí, regenerace, přístup s využitím moderních metod sledování účinnosti tréninkového procesu.
Asi by bylo dobré poučit se tady i od jiných sportů. Sám sledují pár talentů nejen v atletice, ale i jiných sportech a jak s nimi jejich týmy pracují. Je to hodně poučné. Primárně staví na jejich touze být nejlepším na světě, uspět. Investujeme do tebe, protože si myslíme, že na to máš (samozřejmě po důkladném testování). Dostaneš tři čtyři roky plný servis, nikoli jen trenéra, ale také zázemí, stravu, lékařskou kontrolu a péči, fyzioterapii a regeneraci atd. Tvůj úkol je jediný, pracovat na 100 % a využít svůj potenciál. My ti k tomu pomůžeme také na 100 %. Tento přístup bohužel v české atletice nevidím. Pořád jsme na úrovni „amatérů“. Proto zase budeme čekat na mimořádné jedince. Na těch vždycky česká atletika stála a podle všeho bude i v budoucnosti stát. A nebudou-li, případně se mimořádně nezadaří, nebudou ani medaile. Překopejte systém, máme dobře našlápnuto v juniorech a dorostu (což říkám i s mementem předčasné specializace, která může stát za úspěchy) a dejme jim oněch 100 % a chtějme po nich 100 %. V tomto kontextu se mi líbí rozhodnutí Rady, stejně jako Manuel tomu chce dát oněch 100 % a to je jediná správná cesta. A je mi úplně jedno, že si vybral zahraničního trenéra. To je jeho volba, a čas ukáže, zda správná.
Chci tedy věřit tomu, že šéftrenér a všichni zainteresovaní si otevřeně řeknou, co se v atletice děje a nesklouzne to jen k tomu banálnímu, nevyšlo to. Klíč k tomu by daly odpovědi na všechny v textu vznesené otázky. Proto došlo ke změně na postu šéftrenéra, proto vznikla dlouhodobá koncepce reprezentace. Tak ať to má smysl. Nikdy dříve neměl atletický svaz tolik zaměstnanců včetně trenérů. Je úžasné, co se podařilo vybudovat a financovat. Jenže to také musí nést výsledky a musí to být vidět nejen v dorostenecké a juniorské, ale hlavně v dospělé reprezentaci. Pokud ne, musí se to řešit změnou, klidně radikální.
V tomto organizačním schématu není třeba žádných neproduktivních článků „vrcholového“ sportu. Osobně si myslím, že hlavně potřebujeme kvalifikované trenéry v oddílech, akademiích a rezortních střediscích, kteří budou mít atletiku jako hlavní práci a budou pracovat s nějakou perspektivou. Nikoli z roku na rok, jako je tomu v rezortech. Reprezentace by měla mít jasně daná pravidla, podobně i rezortní centra.
Podporu pak směřujeme přímo oddílům a) podle jejich činnosti, b) přidejme motivační navýšení podle vychovaných reprezentantů v dospělé kategorii. Pro kategorie pod U20 stačí nominovat, není třeba vytvářet formálně reprezentaci. Pro kategorie od U20 výše ano.
Z tréninkového hlediska i výběru talentů je existence SpS, SCM atd. neopodstatněná, jde jen o špatně nastavené přerozdělování peněz. A to jsem nezabruslil do problematiky sportovních škol (tříd) a sportovních gymnázií. Naopak, co by stálo za oprášení je Jednotný tréninkový systém (JTS). To je to, co od nás západ kopíroval. Nikoli systém článků péče o talentovanou mládež. Zobecněný logický a utříděný systém tréninku od základní až po vrcholovou etapu přípravy.
Zásadní problém je, že zatímco se výkonnost posunula v důsledku nových přístupů k tréninkovému procesu a všemu co s ním a výkonností souvisí, tak u nás? Odpovím hned - od přelomu 80/90 let minulého století nevyšel jediný moderní metodický materiál. Pokud jsme měli některé úspěšné trenéry, svoje poznatky nesdíleli a nesdílí s ostatními. Proč? Nic je k tomu nenutí, naopak systém vede k tomu, že každý se snaží urvat z pohledu talentů co může, aby přežil. Logicky pak nemá zájem cokoli předávat. Samostatnou kapitolou jsou ti trenéři, co lpí na svém "know-how".
Druhý problém je, že se bohužel obnovil díky nesmyslné státní podpoře systém organizace vrcholového sportu z dob předlistopadových. Jenže tento systém fungoval ve všech oblastech (metodické, trenérské i závodnické atd.) jinak, v jiných společenských podmínkách a ani tehdy nebyl dokonalý. I úspěchy tehdejší doby byly výsledkem práce jednotlivců. A nepopiratelným faktem zůstává, že tehdy se trénovalo podstatně více v porovnání se současným tréninkovým zatíže (výmluva tehdy každý sypal je smutnou výmluvou). Zopakuji a dovolím si zobecnit slova Tomáše Dvořáka, že „dnešní vícebojaři nemají koule“ na celou atletiku. Mnoho reprezentantů je přesvědčeno, že trénuje na hraně možností a jsou profíci, ale bohužel na profíky si jen hrají a trénují polovic toho, co by bylo potřeba. Ale to už je jiný problém – problém, který začíná inaktivností současných dětí a mládeže, špatného tréninku už od přípravek atd.
Vzhledem k tomu, že česká atletika nemá vůli k zásadní reorganizaci stávajícího drahého a neproduktivního systému SpS, SCM atd. a veškeré změny jsou pořád kosmetické a konzervují stávající stav, budeme opět čekat na pár mimořádných jedinců. Někdy mám dojem, že svaz za svou výkladní skříň považuje atletické přípravy a programy typu Atletí celá rodina, nelze se pak divit, že reprezentace kráčí kamsi do temných míst.
Odpůrci změn nejsou jen mezi funkcionáři, ale bohužel i mezi trenéry. Pokud mají jen malou výhodu, těžko je bude přesvědčit, že stávající systém je jen neproduktivní žrout peněz a je třeba peníze vynaložit efektivněji a racionálněji. Stačí si uvědomit, že poslední léta ročně stojí cca 52 milionů.
Jak napsal Michal Osoba ve svém článku na Sport.cz ( 
