Josef Odložil

* 11. 11: 1938  Otrokovice   † 10. 9. 1993 Olomouc

OH stříbro 1964 Tokio, 7x mistr ČSSR

8. 9. 1965 světový rekord 2000 m 5:01,2

Josef Odložil, jméno, které nese nejen slávu, ale i smutný a krutý osud. Je těžko psát o jeho sportovních úspěších a nedotknout se jeho osobnosti i tragické smrti. Už jen proto, že podobně jako s ostatními předchozími členy Síně slávy jsme se potkávali a znali. Nijak důvěrně, ale za Pepíkových sparťanských časů jsme postávali často sami dva ve Stromovce. On tam tehdy chodil s Honzou Kubistou, Pavlem Šourkem a dalšími svěřenci. Jiní trenéři na tyhle tréninky nechodili, seděli v teple kanceláře. Znal jsem ze studií také jeho druhou manželku Evu. A potkávali jsme se vlastně až do jeho nešťastné smrti, protože po roce 1989 se vrátil do armády a tím, že měl na starosti armádní sport, byl často na Dukle. Setkali jsme se i při jeho tažení proti dopingu, která se dotkla řady lidí. V tom kontextu si vzpomínám na rozhovor s jednou z tehdejších kamarádek Honzy Kubisty, který mi trochu narušil jeho gloriolu, i s těmi, které vinil z podílu na dopingu. Byli to jeho kamarádi a byli smutní nad tím, jakým způsobem celý problém prezentuje, a vnímali určitou povahovou změnu. Nehodnotil celý problém v kontextu doby, úlohu lékařů, ale svým pohledem, který byl černobílý – doping ano, jsi špatný a doping ne, jsi dobrý. Jenže doping, primárně v té době anabolické steroidy byly morem sportu celosvětově (vlastně je pořád, jen se změnily prostředky) a někteří se do toho snažili vnést řád. Objektivně si troufnu říci, že tím ochránili zdraví mnoha sportovců. Na druhou stranu chápu jeho tvrdý odsuzující přístup. Ono je i dnes smutné, že se stále setkáváme s bolševiky a estébáky, dokonce i ve vrcholných funkcích, přičemž svoji minulosti bagatelizují a pomalu se stylizují do role obětí. I to svědčí o jejich morální pokleslosti. V kontextu Odložilových životních zkušeností, které započaly už podivnými nominacemi na závody a postupně prostupovaly jeho životem, se nelze divit jeho nekompromisnímu postoji. Někdo spěje v průběhu života k rezignaci, jiný naopak pochopí, že kompromis je někdy špatné řešení. Taková nátura byl Pepík.

Když někdy postávám na Dukle a koukám, jak kdo trénuje, vytane mi mimoděk před očima trojice kamarádů, jak svižným tempem kluše po trávníku – Odložil, Plachý, Hofman. Co jméno, to legenda. Ač už to byli „dědci“, kdybyste pozorovali jejich nohy a kotník, jak jim to běželo. To byla radost.

Shrnu-li to, Pepík se měnil, ale osobnost každého člověka se s přibývajícími životními zkušenostmi proměňuje. Osobně jsem se s ním třeba neshodl kvůli jeho představě, že všechny běžce přesune do Jeseníku, kde vznikne běžecká základna nejen Dukly, ale i pro všechny reprezentanty. Ale beru to tak, že měl jiný názor, a ten se snažil prosadit. Vnímal jsem, že najednou byl tvrdohlavý, neústupný. Politici s oblibou říkají: „byl tvrdý vyjednávač“. Ale vždy čitelný, nezákeřný, to je zásadní. Dneska je to naopak, setkávám se na podobných postech s řadou lidí, kteří „slibem nezarmoutí“, stejně jako držet slovo pro ně neznamená vůbec nic.    

I v porevoluční době stíhal vést tréninkovou skupinu a jeho svěřenci patřili k nejlepším v republice. Pepík byl také vzdělaný, jeho doktorská práce byla originální. Slavná mexická svatba s Věrou Čáslavskou, to byl další díl jeho života. Bohužel manželství neskončilo šťastně, ač začínalo jako pohádkový příběh. Stejně tak skončil jeho život, smrtí, kterou si nezasloužil. Štěstí, které našel s druhou manželkou Evou netrvalo dlouho.

Neznal jsem ho natolik blízce, abych mohl pronést zodpovědný soud, ale psalo se třeba, že byl agresivní opilec. Osobně jsem za ta léta nikdy nic takového nezažil. Já ho znal jako velmi inteligentního cílevědomého člověka i když se s ním někdy těžko debatovalo, stejně jako pečlivého, starostlivého přímého člověka. Pro mne osobně zůstane panem Odložilem, mílařem, který vybojoval naší poslední běžeckou olympijskou medaili, člověkem, který byl tvrdý, neústupný – a v tom byl možná zakopaný pes. Jenže on byl tvrdý i na sebe, a jen díky tomu má tokijskou medaili.    

Konec vzpomínek a filosofování. Josef Odložil se narodil těsně před válkou v Otrokovicích, kousek od Zlína. Otrokovice, to bylo průmyslové město založené na baťovské tradici, koneckonců od 30. let minulého století se až do roku 1946 nazývalo Baťov. Pocházely odtud Barumky a pneumatiky se tu vyrábí dodnes, stejně jako letadla. Baťův kanál je dnes ideálním místem pro odpočinek.

Dětství však měl Pepík spojené s Bělou pod Pradědem, tady se rodila jeho láska k Jeseníkům i přírodě. Chtěl být lesníkem, jenže osud rozhodl jinak a on odešel studovat vojenskou Žižkovu školu v Bratislavě. Tam se seznámil s atletikou, běh pro něj byl únik z vojenského drilu, často nesmyslného. Do té doby byla doma v dětství jeho jedinou „atletickou přípravkou“ každodenní porce asi pěti kilometrů hezky po svých do školy. V  18 letech běžel 1500 m za 4:20. Dneska by si ho nikdo nevšiml, ale v Olomouci, kam se přesunul z Bratislavy, byl naštěstí trenérem Jarda Slavíček. Odložil začal závodit v dresu Slavie Olomouc a pod Slavíčkovým vedením se pomalu zlepšoval. Další zlom v jeho běžecké kariéře nastal po přesunu do Košic. Tam se potkal s nedávno zesnulou trenérskou legendou Honzou Liškou a tři roky jejich spolupráce vynesly Pepíka mezi československou středotraťařskou špičku. Dokonce pomýšlel na start na OH v Římě, časem 1:49,4 zaostal jen o dvě desetiny za limitem. Do Říma ale odjel o tři roky mladší Jaromír Šlégr, který měl osobní rekord o tři vteřiny horší. Nutno dodat, že v Římě se pak zlepšil na 1:50,1. Nebyla to první nespravedlnost, která Pepíka v průběhu jeho atletické kariéry potkala. A nebyl a není sám, musím dodat, za ty roky jsem těch nespravedlností zažil mnoho a určitě jim není konec.  

Stále lepší výkony ho v roce 1961 přivedly do Dukly Praha k trenérovi Alexandru Zvolenskému. To už aspiroval na pozici nejlepšího českého mílaře s osobními rekordy na 800 m 1:48,2 a 1500 za 3:47,4 min. V roce 1962 se nominoval na mistrovství Evropy v Bělehradě, kde startoval na 800 m a skončil v semifinále. Tady si umínil, že jeho vrcholem bude olympiáda. Po sezoně přešel k Aleši Poděbradovi, ve kterém našel spřízněnou duši. Jeho kariéra nabrala na tempu. V přípravě na Tokio naběhal až 180 km týdně, přitom si udržoval vysokou zásobu rychlosti. Jeho motivaci znásobilo i to, že nebyl v předběžné nominaci atletů pro OH. „To by musel zaběhnout pod 3:40“, znělo z řad funkcionářů, i když měl limit splněný. Nakonec nominován byl, vyhrál totiž všechny nominační závody a to už se přehlédnout ani okecat nedá. Kdo vyhraje je přece nejlepší, to platilo a platit bude. Při odletu do Tokia se od něj velký úspěch nečekal. Pouze Pepík a Poděbrad věděli, kolik toho naběhal a že se rozhodně nespokojí jen s tím, že je na olympiádě. Pak už začal známý pohádkový příběh. Z rozběhu postoupil Odložil 3. místem do semifinále v čase 3:43,2 a v dnešní době by měl splněno. Tehdy to tak neplatilo a hlavně Pepíka hnala touha po úspěchu a dalším zlepšení. V semifinále doběhl opět třetí a vybojoval si finálovou účast. Navíc předvedl výkon pod 3:40 časem 3:39,3. Ve finále běžel takticky ve středu startovního pole, před poslední dvoustovkou byl na šestém místě. Z poslední zatáčky si vyběhl do vnější dráhy a mohutným finišem se probil až na druhé místo za suverénního vítěze Petera Snella, když na šachovnici o setinu porazil i slavného Daviese v čase 3:39,6. Podruhé běžel pod 3:40. Tomu se říká načasování formy.

V Tokiu se spřátelil právě s Peterem Snellem a místo domů využil jeho pozvání a odjel na Nový Zéland. Tam startoval v  několika závodech, přičemž v jednom z nich překonal československý rekord na 1 míli časem 3:56,4 min. I následující rok zastihl Pepíka v dobré formě a pokračoval na rekordní vlně. Postupně překonal československé rekordy na 1000 m, 2000 m a 5000 m a navíc jako třešničku na dortu přidal světový rekord na 2000 m. Jeho čas 5:01,2 vydržel kralovat v českých tabulkách až do roku 2020, kdy ho překonal časem 4:57,60 Filip Sasínek, tedy dlouhých 55 let. Ač se dvojka tak často neběhá, o něčem to svědčí. Do rekordní listiny se Odložil znovu zapsal v roce 1966, když zlepšil československý rekord na 1500 m na 3:37,6.

Zařadil se tím mezi favority nadcházejícího mistrovství Evropy v Budapešti. Bohužel vypadl již v rozběhu. Jeho výkon negativně poznamenalo  i onemocnění nedlouho před startem. Zato na olympijských hrách v roce 1968 v Mexiku doběhl na 8. místě v čase 3:48,6. Byl to závod Kipchoge Keina, který zvítězil zcela suverénně systémem start cíl v čase 3:34,86 a deklasoval zbytek startovního pole včetně amerického spolufavorita Jima Ryuna. Povětšině závodu se držel Pepík na šestém místě, ale tempo Keina ve vysoké nadmořské výšce bylo děsivé. Postupně se v průběhu závodu startovní pole rozdělilo, v čele Keino, Odložil se ocitl v poslední skupině. Nakonec dokázal vybojovat osmé místo. Z Mexika se přesto vracel jako vítěz, o svatbě s Věrou Čáslavskou se psalo po celém světě. Jedna z nejlepší gymnastek na světě a vynikající atlet, pohádkový příběh, který na náměstí u Metropolitní katedrály sledovalo 100 000 mexických fanoušků. Oddávající arcibiskup Miranda je musel pustit bočním vchodem, protože reálně hrozilo, že by dav přihlížejících mohl novomanžele ušlapat.

V roce 1969 se Josef Odložil s běžeckou kariérou rozloučil. Při svém posledním startu na mistrovství republiky obsadil 6. místo. Současně musel odejít z armády a stal se trenérem v AC Sparta Praha. Za svou trenérskou kariéru vychoval celou řadu úspěšných reprezentantů v čele s Janem Kubistou, Pavlem Šourkem, Milanem Drahoňovským, z těch starších to byl Hugo Turza anebo maratonec Miroslav Krsek. V letech 1979 až 1981 působili s Věrou v Mexiku jako trenéři. Snažil se získat i místo na amerických univerzitách, ale to mu nevyšlo. Po absolutoriu učitelského oboru český jazyk – tělesná výchova absolvoval doktorát, téma disertace bylo samozřejmě běžecké – Trénink vrcholových běžců na 800 m. „Část“ z ní najdete v knize Běhy na střední a dlouhé tratě Vládi Kučery a Zdeňka Truksy.

Po smutném rozvodu s Věrou se znovu oženil. I s druhou manželkou měl dvě děti. Po listopadových událostech 1989 byl rehabilitován a vrátil se do armády. Dostal na starosti armádní sport, poté v roce 1992-1993 působil jako velitel československého kontingentu mezinárodní mise UNGCI v Iráku. Po návratu měl opět v gesci  armádní vrcholový sport. Vrátil se také k trénování. Jeho práci přerušila až zbytečná, nešťastná tragická smrt.   

Na jeho paměť se od roku 1994 koná v Praze na Julisce Memoriál Josefa Odložila, druhý nejvýznamnější atletický mítink v České republice. Při té příležitosti se zde sejdou jeho svěřenci a kamarádi.    

Při Memoriálu Josefa Odložila se vždy sejdou jeho svěřenci a kamarádi a uctí jeho památku minutou ticha

Zemřel Jan Liška

Před chvilkou mi přistála v telefonu smutná zpráva. Zemřel Jan Liška, úspěšný trenér tehdejšího ASVS Dukla Praha a spoluautor publikace Běhy na střední a dlouhé tratě. Byl to on, kdo mne přijímal na Duklu a nezištně předával své zkušenosti. A nejen mě, publikace, kterou napsal s Milošem Písaříkem patří pořád ke zlatému základu znalostí každého běžeckého trenéra. Proto má své místo v Síni slávy české atletiky, viz článek Jan Liška. Čest jeho památce.

Imrich Bugár

Imrich Bugár    *14. 4. 1954

Stříbro OH Moskva 1980, zlato MS Helsinki 1983, zlato ME 1982, bronz ME 1978

PB 71,26 m, dosud platný český rekord

15x vítěz MČR a ČSSR

1. místo Grand Prix IAAF 1985, 2. místo Grand Prix IAAF 1987

Hod diskem patří historicky mezi jednu z našich nejúspěšnějších atletických disciplín, stačí si vzpomenout Františka Jandu-Suka, Olgu Fikotovou, Ludvíka Daňka. Dalším diskobolem, který vstupuje do Síně slávy české atletiky, je Imrich Bugár.

Imrichova cesta ke slávě je stejně zajímavá jako jeho curriculum vitae – československý, po rozdělení republiky český reprezentant maďarské národnosti narozený na Slovensku, není to jednoduché. Imrich se narodil v malé takřka maďarské obci Ohrady poblíž Dunajského Klátova, anebo ještě jinak, šest kilometrů od Dunajské Stredy, celé to na Žitném ostrově, což asi čtenáři neznalému zeměpisu řekne více.  Tím je dána maďarská identita i to, že Imrich navštěvoval maďarskou základní školu. Proto mu třeba první nominační dopis na dorostenecké mezinárodní utkání musel místní farář přeložit ze slovenštiny do maďarštiny.

Imrich byl od mala kus chlapa a není divu, že prvně se prosadil v házené, jedné z nejkontaktnějších sportovních her.  Sám s oblibou vypráví, jak dokázal míčem zlomit brankáři ruku. Když měli ve škole házet kriketovým míčkem, neměl změřený výkon, jako jediný z žáků házenkářské hřiště totiž přehodil. Taky za školu vyhrával všechny závody. Takový talent nemohl ujít atletickým trenérům. Když v patnácti odešel do učení do Bratislavy, byl už přeborníkem okresu Dunajská Streda. Diskem tehdy hodil 31,14 m, nutno podotknout z místa, otočku ještě neuměl. Na učilišti ve Slovnaftu Bratislava trénoval s Vincencem Vendéghem, později trénoval v SVŠT Bratislava pod vedením Vladimíra Hurtoně. Budoucí elektromontér Bugár se na učňáku naučil nejen otočku, ale také slovensky. Současně se zařadil mezi nejperspektivnější dorostence.  

Po vyučení ho čekala vojna. Myslel si na Banskou Bystrici, ale tehdejší trenér Ladislav Pataki ho nechtěl, Zdeněk Čihák v Rudé hvězdě měl zase Tondu Wybraniece a tak nakonec narukoval do Dukly k trenéru Vlčkovi. Byl to osudový a šťastný krok. Míla Vlček se mu stal druhým tátou. Neučil ho jen házet diskem, ale také česky a pohybovat se v pražském prostředí. Tehdy se z Bugára stal Bugi, tahle přezdívka ho provází dosud.

Na mezinárodním poli své kvality poprvé ukázal na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978, kde vybojoval bronzovou medaili. O dva roky později získal na olympijských hrách v Moskvě stříbro výkonem 66,38 m. Vyhrál domácí Volodimir Raščupkin se 66,64 m a třetí byl velký Imrichův soupeř Kubánec Luis Delis, který za ním zaostal o šest centimetrů. Diskaři zrají jako víno, to tvrdil nejen Ludva Daněk, ale platí to i pro Bugiho. Navíc doma měl zdatného soupeře v Gejzovi Valentovi. Tahle dvojice spolu jezdila a úspěšně reprezentovala československou atletiku. Na vrcholu stanul Bugi  poprvé na ME 1982 v Aténách. Bylo to tehdy slavné vítězství, vybojované poslední den šampionátu. Jenže Atény byly jen předzvěstí dalších úspěchů. V roce 1983 se konalo v Helsinkách první mistrovství světa v atletice a do Finska se sjela ta největší konkurence. Jenže flegmatického Bugiho nemohlo nic rozhodit. Byl už zkušeným matadorem. Ve finále vyhrál po těžkém souboji s Delisem výkonem 67,72 m. Delis zaostal o 36 cm. Třetí byl tehdy Gejza Valent, který hodil 66,08. Vůbec MS v Helsinkách s bilancí 4–3–2, patří do zlaté historie české atletiky.

Bugi byl na vrcholu výkonnosti a těšil se na olympijské hry v Los Angeles, snil o zlatém hattricku ME, MS, OH.  Sviňská politika však mnoha atletům udělala čáru přes rozpočet. Bolševické vedení státu se rozhodlo po vzoru sovětských soudruhů hry v Los Angeles bojkotovat. Ke cti Bugiho třeba říci, že na rozdíl od jiných reprezentantů veřejně prohlašoval, že na olympiádu pojede třeba za své a v Americe se nebojí. Koneckonců si tam už zazávodil na jaře na předolympijských závodech. Rád vykládal nejen své zážitky z Ameriky, ale i že tam chce jet a pojede. Námitku o bezpečnosti smáznul mávnutím rukou, na jaře jsem se cítil při celém turné bezpečně. Právě bezpečí sportovců si totiž vzali za záminku Sověti k tomu, aby OH mohli bojkotovat. Soudruzi si pozvali Bugiho dokonce na kobereček, byl pokárán a olympiádu mohl sledovat tak leda v televizi. Za to byl nominován na trucpodnik v Moskvě, nazvaný Družba 84, v socialistických státech prezentovaný jako druhá olympiáda. Imrich tam jel demotivovaný, naštvaný. Tomu odpovídal i výsledek, páté místo, které se zase soudruhům nelíbilo.

Další rok vyhrál první ročník nové soutěže Grand Prix IAAF. To ho jen utvrdilo a nejen jeho, že v Los Angeles mohl udělat dobrý výsledek. Ještě v roce 1987 skončil v Grand Prix celkově na 2. místě a na MS na sedmém místě.  V roce 1988 postoupil na olympijských hrách v Soulu do finále, kde obsadil 12. místo. Zúčastnil se i o čtyři roky později olympijských her v Barceloně, tam vypadal v kvalifikaci. Konečnou pro něj znamenala kvalifikace i na mistrovstvích světa 1991 a 1993.

V poolympijském roce 1985 zaznamenal také nejdelší hod své kariéry. V kalifornském San José hodil 25. května 71,26 m. Dosud jde o platný český rekord a podle aktuálních výsledků našich diskařů ještě nějaký čas zůstane. S končící kariérou stihl Bugi vystudovat UK FTVS, obor trenérství, ale trenéra nikdy nechtěl dělat. Se závodní kariérou se definitivně rozloučil při extralize na domácí Julisce 17. září 1995. Tehdy řekl, že už disk do ruky nevezme. Začal pracovat na oddělení zahraniční styků Dukly a chodil cvičit, hrát nohejbal, fotbálek. S diskem jsem ho skutečně dlouho neviděl, stejně jako trénovat. Mezitím obdržel Olympijský řád o Juana Antonia Samaranche (to s Jarmilou Kratochvílovou), stačil se oženit, vychovat dceru a skončit třetí v populární televizní taneční soutěži StarDance. Stal se z něj také chalupář a nadále je znalcem vína i piva, místopředsedou Klubu olympioniků ČOV i manažerem Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Jen v kruhu jsem ho za ta léta neviděl. Až vloni jsem přišel na Julisku, Bugi u klece, v kleci mladý diskař odněkud z tramtárie. Hned jsem na něj volal, vždyť jsi před lety říkal, že nikoho trénovat nebudeš a disk do ruky nevezmeš. Smál se a jen říkal: „U nich je nejlepší, chce něco umět, tak co bych mu nepomohl“.

Jestli ale někdy bude trénovat některého z českých diskařů to nevím, ale troufám si říci, že minimálně trenér na techniku by byl dobrý. Pamatuji si, jak na atletickém kurzu v Nymburku naučil otočku mého spolužáka, který ji prostě nemohl dát. Až mu pomohl právě Bugi. Jednoduše, přímočaře, stejně jako některé jeho výroky (převzaté, zlidovělé).

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší diskařské posilování je sekání trávy.

Na nespavost je nejlepší dvojka bílého.

Vlevo: Bugi s trenérem Mílou Vlčkem na Julisce, vpravo: Bugi s Lubošem Tesáčkem před lety při Memoriálu Josefa Odložila

Jarmila Kratochvílová

Jarmila Kratochvílová  * 26. 1. 1951 Golčův Jeníkov

OH 1980 Moskva – stříbro 400 m, MS 1983 Helsinky – zlato 400 m, 800 m, stříbro 4x 400 m, ME 1982 Atény – stříbro 400 m a 4x 400 m

WR 800 m – 1:53,28 min (26. 7. 1983 Mnichov), 400 m indoor – 49,59 s

Nejlepší sportovkyně Evropy 1983

Jarmila Kratochvílová drží jeden z nejdéle platných světových rekordů na trati, která patří k mým nejoblíbenějším – 800 m. Podařilo se jí ho zaběhnout v roce 1983, asi nejlepším v její kariéře. Stala se v něm dvojnásobnou mistryní světa. O rok později, na olympijských hrách 1984 v Los Angeles to mohlo být ještě lepší, ale rozhodovala bohužel přízemní politika. Za těch 37 let trvání se několikrát zdálo, že rekord má na kahánku, ale bylo to jen zdání a nadále odolává.

Jarmila se narodila v Golčově Jeníkově, malém městečku na okraji Vysočiny. Vysočina není bohatý kraj, ale oč je chudší, o to je krásnější. Přežijí tam jen ti nejodolnější, jak už tomu na vysočinách bývá. Práce nejen doma, ale také na hospodářství patřily k jejímu dětství, stejně jako škola. Jarmila měla hodně energie, a když Zdeněk Sychrovský založil při základní škole atletický kroužek, Jarmila v něm nechyběla. Během té doby si vyzkoušela všechny atletické disciplíny kromě hodu kladivem a skoku o tyči. To tehdy ještě ženy neprovozovaly. Štěstí bylo, že Sychrovský to uměl a tak ji atletika bavila a byla to pořád hra. Ta vážnější začala až s příchodem na gymnázium do Čáslavi. Osudové bylo setkání s Mírkem Kváčem. Vznikla dvojice, která se skvěle doplňovala a vydržela spolu neskutečně dlouho. To dnes už není zvykem. Jejich cesta na vrchol nebyla ani přímá, ani jednoduchá. Jarmila rostla výkonnostně, Kváč trenérsky. Měl v ruce jeden trumf, který neomylně využíval. Jarmila byla díky tvrdé práci v dětství od přírody silná a zvyklá tvrdě pracovat, jejich tréninky a metody se staly proslulé. Kdo neviděl Jarmilu trénovat a Kváče pracovat, nepochopil. Mnozí je dnes znevažují její výkony poukazem na dopink. Pacina, kterého jsem si kdysi jako sportovního novináře vážil, začátkem 90. let minulého století na odhalení dopinku v Česku založil smutnější část své dosud dobré novinářské kariéry. Jarmila nikdy neměla pozitivní test, ani kontrolní. Nikdo neočerňuje Carla Lewise, Sebastiana Coea a další hvězdy té doby. Jen my procházíme trapným sebemrskačstvím. Nemá smysl ani poukazovat na současný případ Semenyaové. To, co odřela Jarmila, dosud nikdo nedokázal. Tak jako byl svého času fenomén Emil Zátopek a jeho trénink až 100x 400 m, tak byla fenoménem Jarmila.

Vodranty, kde trénovala, jsem znal důvěrně. Do Čáslavi jsem jezdil 2-3x do roka na závody. Na prvomájovou Velkou cenu, na Běh sady Vodranty a další. Rybník, po kterém běhala úseky na ledě, jsem obíhal nespočítaně, měli tam pilinovou cestičku, aby si nohy po těžkém tréninku při klusání odpočinuly. Posilovna nebyla nejnovější, lázně trochu zašlé, ale bylo tam vše. Jarmila byla fixovaná a je na Čáslav a Jeníkov. I když už byla členkou vysokoškolského střediska, stejně nejraději trénovala doma. Tvrdý trénink se vyplácel. Výkonnost rostla a před domácím ME v roce 1978 měla velké ambice. S časem 51,09 věřila ve finále. Jenže osud tomu chtěl jinak. Špičkoví sportovci to znají, někdy přijde nemoc a vše se rázem změní. To potkalo i Jarmilu, virózou oslabený organismus nestačil a její sen se rozplynul už v semifinále. Praha se stala místem triumfu jiného čtvrtkaře – Karla Koláře.

Jarmilu ani Mirka Kváče to však neodradilo. Už na nejbližším halovém šampionátu o půl roku později ukázala ziskem stříbra, že připravená byla dobře. Rok před olympiádou pokračovala ve vylepšování osobních rekordů. Na očesané olympiádě v Moskvě doběhla druhá a poprvé zaběhla čtvrtku pod 50 vteřin. V poolympijském roce porazila i tehdejší královnu světové čtvrtky, Maritu Kochovou z NDR. Ta do té doby nepoznala pět let porážku. Navíc Jarmila zaostala časem 48,61 jen setinu za jejím světovým rekordem. V hale získávala jeden titul za druhým a v roce 1982 zaběhla i dosud platný světový rekord 49,59. Tento rok byl nejen pro Jarmilu, ale i českou atletiku velmi povedený a předznamenal veleúspěšné MS 1983. Ale zpět do roku 1982, na ME v Aténách získala Jarmila stříbro v individuálním závodě a stejnou medaili i ve štafetě společně Táňou Kocembovou, Věrou Tylovou a Milenou Matějkovičovou.

První mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983 ji zastihlo ve skvělé formě. Svědčilo o tom i to, že deset dní před MS překonala světový rekord na čtvrtce časem 48,45 s. V Helsinkách Jarmila kralovala a získala jedinečný double, když vyhrála běh na 400 i 800 metrů a významnou měrou se zasloužila o zisk stříbrné medaile štafety 4x 400 m. Nezapomenutelný byl hlavně její výkon mezi finále na 800 m a SF na 400 m, které od sebe dělilo 45 minut. Ale Kváč měl všechno promyšlené a věděl, na co má Jarmila natrénováno. A když nemohla večer před závody usnout, dostala třetinku plzně. To zabíralo spolehlivě. A časy, půlku vyhrála Jarmila za 1:54,68 a čtvrtku ve světovém rekordu 47,99. Vynikající formy využila v srpnu na mítinku v Berlíně, kde zaběhla dosud platný světový rekord na 800 m 1:53,29. Přitom tenhle závod vůbec neměl být, navíc při něm běžela bez znalosti mezičasů. Jen pánbů ví, jaký by jinak byl výsledný čas na výsledkové tabuli. 

Jarmila se stejně jako všichni atleti a sportovci těšila na olympijské hry v Los Angeles, které měly být vrcholem její kariéry. Bohužel zlovůle politiků chtěl jinak a tahle zlatá generace přišla o šanci o medaile vůbec bojovat. Nejednalo se totiž jen o Jarmilu, ale také Imricha Bugára, Gejzu Valentu, Táňu Kocembovou a další výborné atlety. Jakoby se ta frustrace odrazila i ve zdravotním stavu. Začalo to bolestí achillovek, později se přidala záda. Bolest zad jí nedovolovala rychlý pohyb. Nakonec Jarmila podstoupila operaci, za dlouhých 17 měsíců znovu vyběhla. Její famózní forma byla pryč, ale přesto se ještě na MS 1987 v Římě probojovala do finále půlky. To však už byla labutí píseň vlastní kariéry. Navzdory operaci ji záda bolela, navíc po tom všem už pro ni bylo těžké hledat motivaci.

Dostudovala trenérství na FTVS a rozhodla se skončit a začít novou kariéru jako trenérka. Samozřejmě kde jinde než v Čáslavi. Hned v první vlně svěřenců narazila na dvě mimořádná děvčata, Hanku Benešovou a Lídu Formanovou. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lída šla v jejích stopách a v roce 1997 se stala v Seville mistryní světa v běhu na 800 m časem 1:56,68.  Navzdory všem úspěchům Jarmila odmítala opustit Vodranty, do Prahy nechtěla. Těžko říci, jak by se dál vyvíjela její trenérská kariéra. Jedno je však jisté, dodnes je spolu s jinou svěřenkyní Mirka Kváče, bývalou úspěšnou vytrvalkyní, jednou z těch, na kterých stojí čáslavská atletika. I to je dobře, protože bez kvalitní atletiky v regionech by královna sportu postupně umírala. Jarmila navzdory všem protivenstvím má atletiku neskonale ráda, mnoho jí vzala, ale také jí mnoho dala a kandidátem Síně slávy české atletiky je zcela po právu.   

PF 2020

Za Síň slávy české atletiky přeji všem příznivcům, atletům i fanouškům mnoho nových PB. Nechť je pro vás nový rok 2020 úspěšný.