Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

* 24. 1. 1861 Heřmanův Městec † 8. 1. 1943 Náchod

Bylo těžké rozhodnout, který atletický funkcionář by měl být uvedený první do Síně slávy. Nakonec se jím stal zakládající člen MOV a ČAAU, současně její první předseda, Jiří Guth-Jarkovský. Pozoruhodné je, že ač sám nesportovec, stál u všeho důležitého okolo sportu v Čechách a svým způsobem i ve světě.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (zdroj Wikipedie, licence CC)

Rodák z Heřmanova Městce nebyl, na rozdíl od svého souputníka v historii českého sportu Josefa Röslera-Ořovského, žádným aktivním sportovce, ledva se naučil po několika letech plavat a ani tak obyčejná věc, jako jízda na kole mu nepřirostla k srdci. Na druhou stranu nebylo aktivnějšího funkcionáře, který by sloužil českému sportu.

K funkci zakládajícího člena Mezinárodního olympijského výboru přišel, dá se říci jako slepý k houslím. Tvůrce novodobého olympijského hnutí Pierre Coubertin se s ním spřátelil, a trval na tom, že ve vznikajícím MOV, chce mít i Čecha. Znal jediného – středoškolského profesora Gutha-Jarkovského, a tak jej nominoval. Guth-Jarkovský nebyl ani na prvním zasedání MOV. V Aténách, kde se konaly v roce 1896 první novodobé olympijské hry, už nechyběl. Právě tady se z něj stal definitivně zanícený přívrženec sportu a sportovních ideálů.

V roce 1897 stál u založení Česká amatérské atletické unie (ČAAU) a stal se jejím prvním předsedou. Součástí ČAAU byla i atletika, tehdy nejen lehká, ale také těžká a další sporty. Guth-Jarkovský chtěl však více a usiloval za vydatného přispění Röslera –Ořovského, o založení Českého olympijského výboru. Dlouho bojoval se Sokolem, neboť sokolové byli zprvu proti. Nakonec se jim konečně podařilo o další dva roky později, v roce 1899 výbor založit. Jenže zpočátku moc nefungoval, a proto ho v roce 1900 založili znovu. Tentokráte již byli úspěšní a i díky tomu na druhé olympijské hry do Paříže odcestovala první česká minivýprava (měla 5 členů), která vybojovala díky Františku Jandovi-Sukovi druhé místo. Janda-Suk ho získal v hodu diskem.

Jiří Guth-Jarkovský působil v MOV až do své smrti roce 1943. Předsedou Českého olympijského výboru byl do roku 1929, kdy ho nahradil Josef Gruss. Kromě vedení ČAAU, stál v letech 1915-1926 v čele Českého, později Československého klubu turistů. Byl i redaktorem časopisu Turista.

Přesto vše je mezi veřejností znám Guth-Jarkovský více jako pedagog a mistr společenského chování. Mimochodem byl prvním studentem, který získal doktorát na tehdejší české části Karlo-Ferdinandově univerzitě. Svoji kariéru započal jako vychovatel v rodině knížete Schaumburg-Lippe, s nimiž procestoval značnou část světa. Od roku 1888 působil na různých gymnáziích v Praze, nakonec zakotvil v Truhlářské a tamní gymnázium nese dnes jeho jméno. Po vzniku Československa se stal hlavním hradním ceremoniářem prvního prezidenta Masaryka. Řád Bílého lva, ocenění, které dodnes uděluje president, navrhl a statutárně zpracoval právě Guth-Jarkovský. Kromě toho je autorem slavného Společenského katechismu, kterým asi nejvíce proslul. Zesnul v Náchodě na následky mozkové mrtvice v roce 1943. 

Ludvík Daněk

Ludvík Daněk * 6. 1. 1937 Hořice u Blanska   † 16. 11. 1998 Hutisko-Solanec

Ludvík Daněk (zdroj Wikipedie, licence CC)

Hod diskem

OH – zlato 1972 Mnichov, stříbro 1964 Tokio, bronz 1968 Mexiko City

ME – zlato 1971 Helsinki, 1974 Řím

Světový rekord překonal poprvé v Turnově 2. 8. 1964 výkonem 64,55 Turnov, naposledy 7. 6. 1966 výkonem 66,07 v Long Beach.

Ludvík Daněk byl urostlý chlapík přímé povahy, který se svou houževnatostí zařadil mezi světové diskařské legendy. O tátu přišel, ledva se narodil, přesto na své dětství, ač nelehké, vzpomínal rád. Sport miloval, zprvu se hodně věnoval běhu a skoku na lyžích. Po vyučení nastoupil do ČKD Blansko. Až tady u něj začala vítězit atletika a hod diskem. Na Duklu jeho výkonnost nebyla, a tak absolvoval vojenskou službu jako psovod u pohraniční stráže. Už to vypadalo, že půjde do Rudé hvězdy, když přišla osudná cesta ze závodů, která ve dvaceti letech jeho kariéru málem skončila. S kamarádem jel v dubnu ze závodů domů na motorce jako už mnohokrát předtím. Motorka skončila v lese a Ludva s málem utrženou ledvinou a poraněnou páteří v nemocnici. Ve špitále zůstal nakonec pět nekonečných měsíců a s vyhlídkou konce sotva započaté sportovní kariéry. Záda bolela, ale on se nevzdával. Pomalu posiloval, běhal a snil o návratu a vítězstvích. Bolest zad se stala jeho celoživotním průvodcem, ale zvykl si na ni a nepodléhal jí. Naopak disk mu dával život a on ho zase na oplátku zasvětil disku. Dal se dohromady s Janem Vrabelem, trenérem, který o disku hodně věděl. První velké odměny se dočkal v roce 1964, když se kvalifikoval na olympijské hry a začátkem srpna překonal světový rekord výkonem 64,55.  Na hry odjížděl jako novopečený světový rekordman a velký favorit. A tam svoji roli potvrdil, vedl až do posledního pokusu. Jenže starý lišák Al Oerter, nejlepší diskař všech dob a čtyřnásobný olympijský vítěz v disku mu vytoužené zlato posledním pokusem sebral. Na tabuli potom stálo 1. místo Al Oerter USA 61,00 m, 2. Ludvík Daněk Československo 60,52 m. Ten, který měl modrou knížku a měl být doživotní invalida. Pro Ludvu bylo i stříbro velké vítězství. Na zlato si ale musel počkat ještě osm dlouhých let. Mezitím získal bronzovou olympijskou medaili v Mexiku (počtvrté vyhrál Al Oerter, který se stal Ludvovým přítelem), zlatou a stříbrnou dobyl na mistrovství Evropy a vše doplnil 14 tituly mistra republiky a mnoha rekordy československými, evropskými i světovými. Nakonec skončil kariéru s nejlepším výkonem 67,18, což byl jeho poslední, devátý, československý rekord z roku 1974.

Na olympijské hry do Mnichova už nejel jako největší favorit, byl však na druhou stranu ostřílený kozák. Po velké bitvě nakonec výkonem 64,40 vyhrál téměř o metr před svými rivaly Američanem Jay Silvestrem, který hodil 63,50 a velkým favoritem, novopečeným světovým rekordmanem Švédem Ricky Bruchem 63,40 m. Ono to tak v disku často bylo, kdo hodil světový rekord před olympiádou, nevyhrál. Ludva tak zkompletoval svoji sadu olympijských medailí a stal se po zásluze nejlepším diskařem české historie.

Atletice a sportu zůstal věrný i po uzavření závodní kariéry. Stal se místopředsedou atletického svazu a předsedou Českého klubu olympioniků. Zemřel v pouhých 61 letech na své chalupě na infarkt. Pochován je na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.   

Jan Železný

Jan Železný  * 16. 6. 1966 Mladá Boleslav

OH – 3x zlato (1992, 1996 a 2000), stříbro (1988)

MS – 3x zlato (1993, 1995 a 2001), 2x bronz (1987 a 1989)

ME – 2x bronz (1994 a 2006)

Jan Železný, legenda a král světového oštěpu, co dodat, jak říkával Jarda Brabec… I já jen dodám, jméno Železný hovoří samo za sebe

Jan Železný, král oštěpu, který jako jediný dokázal vyhrát třikrát za sebou olympijské hry v této disciplíně a k tomu přidal navíc tři tituly mistra světa. Jarda Brabec vždy říkal: „Jan Železný? Co dodat.“ Ve světě oštěpu hovoří jeho jméno za všechno. Honza, přezdívaný důvěrně Plechovka anebo méně znalými Železňák, se narodil do oštěpařské rodiny. Oba rodiče byli atleti, oštěpaři a jablko nepadlo daleko od stromu. Cestu k atletice si našel přes házenou a hokej, kterým v dětství holdoval. Oštěpařské geny se projevily poprvé v žákovské kategorii, kdy v hodu kriketovým míčkem dosáhl výkonu 78 m. Už v juniorské kategorii startoval na mistrovství Evropy této kategorie, ale pořád nic nesvědčilo o tom, že se rodí legenda. Na vojnu narukoval do Dukly Banská Bystrica, kde se dostal do rukou oštěpařskému fanatikovi Jaroslavu Halvovi. V roce 1987 získal první velkou medaili na mistrovství světa v Římě, kde skončil na třetím místě. Současně se však také ozvaly bolesti zad, které ho pak už provázely celou kariéru i život. Až v roce 1990 se zjistilo, že má dva prasklé obratle a následoval kolotoč léčení a rehabilitace. I v tomto stavu dokázal vybojovat na olympijských hrách 1988 v Soulu stříbrnou medaili, když v soutěži jako novopečený světový rekordman vedl. Vše si vynahradil v 90. letech. Prvně vyhrál olympijské hry v Barceloně, pak mistrovství světa ve Stuttgartu a Göteborgu, OH v Atlantě a Sydney. A to si v roce 1998 přetrhal vazy v rameni a zase strávil dlouhý čas léčením a rehabilitací, aby se stihl vrátit v plné formě do Sydney a ukázat všem, kdo je skutečný král světového oštěpu. Vyhrál hodem dlouhým 90,17 m. To už ale působil v českých oddílech, kterých vystřídal několik, počínaje Duklou Praha, kam se zase na závěr kariéry vrátil a nyní tu působí jako úspěšný trenér. O výjimečnosti Honzy svědčí i to, že za jeho kariéry se dvakrát měnily parametry oštěpu a přesto dokázal nejen vítězit, ale překonávat i světové rekordy. Ten poslední, 98,48 m platí dodnes. Hodil ho v roce 1996 v květnu na závodech v Jeně. Cítil tehdy dobrou formu a tak mu manažer zařídil tyto závody, kam jel s rodinou z Boleslavi autem. Formu cítil dobře a jeho tehdejší výkon je už 22 let platným světovým rekordem. V Praze spolupracoval s Jardou Brabcem a Janem Pospíšilem. Závodní kariéru ukončil ziskem bronzové medaile na ME 2006 v Göteborgu a oficiálně závodem 19. 10. 2006 v rodné Mladé Boleslavi.

V Dukle Praha začal trénovat skupinu oštěpařů a trenér je stejně úspěšný jako byl závodník. Kromě toho aspiroval na post předsedy ČOV, ale souboj s Milanem Jiráskem v roce 2005 prohrál. V konci kariéry působil v komisi sportovců MOV a stal se ředitelem největšího atletického mítinku u nás – Zlaté tretry.

Honza sice nikdy nebyl zcela stoprocentním vzorem asketického sportovce, ale na druhou stranu byl velmi přemýšlivým. To mu zůstalo do trenérské dráhy a dneska málokdo na světě ví o hodu oštěpem tolik, co on. Z pár let své trenérské kariéry má na svém kontě medaile z olympijských her i mistrovství světa. K tomu není co dodat.

Emil Zátopek

Emil Zátopek  (* 19. září 1922 Kopřivnice † 21. listopadu 2000 Praha)

4x zlato OH (1948, 1952), 1x stříbro OH (1948), 3x zlato ME (1950 a 1954), 1x bronz ME (1954), 18x překonal světový rekord

PB: 5000 m 13:57,2, 10 000 m 28:54,2, maraton: 2:23:03,2

Emil Zátopek, legenda světové atletiky a jeden z nejlepších vytrvalců všech dob. Čtyřnásobný olympijský vítěz, držitel dosud ojedinělého rekordu zisku tří zlatých olympijských medailí na jedněch hrách v bězích na 5000, 10 000 metrů a v maratonu. Celkem získal pět olympijských medailí (ještě stříbro z Londýna 1948 na 5000 m). K tomu je třeba připočíst určitě i šesté místo v maratonu v Melbourne 1956, tři tituly mistra Evropy a 18 světových rekordů. Se svými výkony 13:57,2 na 5000 m a 28:54,2 na 10 000 m by kraloval suverénně českým tabulkám v roce 2018 i v letech předešlých. A to tyto rekordy zaběhl 30. 5. v Paříži a o dva dny později 1. 6. v Bruselu v roce 1954.
První dva roky trénoval Emil pod vedením Jana Haluzy, zlínského běžce a jediného člověka, který Zátopka trénoval. Od něj získal perfektní základy a stále se lepšil. Pak si již hledal vlastní cestu, stále však při tom vycházel ze základů, které mu dal Haluza. Emil Zátopek byl neuvěřitelný tréninkový dříč, který inspiroval mnohé, ale jeho cestou jít nemohli, protože tréninkové dávky, které absolvoval, byly enormní. Jeho proslulých 100x 400 m spojovaných meziklusem je legendární trénink o kterém se dočtete ve všech knihách o vytrvaleckém tréninku. Nebál se experimentovat, což se mu ovšem někdy nevyplatilo a místo výkonnostního posunu léčil zranění. Náročný trénink stál také za koncem jeho kariéry. Vícec o jeho tréninku se dočtete třeba na http://www.kdekdyjak.cz/html/77-Emil-Zatopek. Ani jeho mimosportovní osud nebyl jednoduchý. Jeho nekompromisní přímluva za Standu Jungwirta před odletem na olympijské hry do Helsinek je legendární. Stejně jako jeho odchod z armády, poté, co se zapojil do Pražského jara. Na druhou stranu režimu i podléhal, lidsky je to pochopitelné. Vědomě však nikomu neublížil, možná si v některých trochu pokazil gloriolu hrdiny, kterou získal jako sportovec.

V letech 1951 a 1952 byl Emil vyhlášen nejlepším sportovcem světa. V roce 1975 získal Cenu Fair play, v roce 2000 ho ocenil posmrtně MOV medailí Pierra de Coubertina. V roce 2000 byl vyhlášený nejlepším českým sportovcem 20. století, v anketě neměl konkurenci. Je po něm pojmenovaná planetka 5910.

Dovolím si pár osobních vzpomínek. Emila Zátopka jsem poznal až jako sportovního důchodce a neustále mě překvapovalo, jak skvělý je vypravěč. A když našel své publikum, byl k nezastavení. Besedy s ním a s Danou byly zážitek. Seznámili jsme se díky jednomu z mých trenérských guru Emilovi Dostálovi, který mě učil na FTVS a současně byl trenérem Josefa Trousila, který uměl už v roce 1956 čtvrtku pod 46 sekund, kariéru končil s osobním rekordem 45,7.

Ale zpět k Emilovi, tehdy už pracoval v dokumentačním středisku na Strahově a Emil Dostál mě požádal, zdali bych nevyběhl z Újezdu na Strahov a nepředal mu pozvánku, která šla přes něj. Zátopka zvali pořadatelé tradičního závodu na 10 000 m, který nese jeho jméno. Zátopek Race je proslulý, zvou na něj nejlepší běžce a mezi jeho vítěze patří i Ron Clark z časů „historických“ či držitel současného nejlepšího výkonu závodu, Keňan Luke Kipkosgei, který Zátopkovu desítku zaběhl za 27:22,5. Závod se běhá v Melbourne od roku 1961. Tehdy se psal rok 1981 a bylo to tedy u příležitosti 20. výročí závodu. Emil tam nakonec nevyjel, a po pravdě nevím, jestli byl někdy tomuto jednomu z nejslavnějších australských závodů přítomen. 

Zažil jsem s ním první duklácký zájezd po roce 1989. To bylo tuším roku 1990 nebo 1991 a jeli jsme do německého Hofu, kam pozvali pořadatelé Duklu na místní mítink. Podmínkou bylo jediné, dovezte Zátopkovi. Slavnostní večeře byla jen o Zátopkových. Starosta držel oslavnou řeč o Emilovi, předčítal z knih, které o něm vyšly a ostatních jakoby nebylo. A to měla v téhle době Dukla mezi sebou pořád slavné osobnosti. Díky těmto dvěma zážitkům jsem si uvědomil, že v Česku skutečně nikdo není prorokem.