Příspěvky

Publikováno

Tomáš Dvořák

(foto s díky internet AK Hodonín)

* 11. 5. 1972 Gottwaldov, dnešní Zlín

OH – stříbro 1996

MS – zlato 1997, 1999, 2001

HMS – stříbro 1995

HME – zlato 2000, stříbro 1996, 2002

12x mistr ČR venku, 9 x mistr ČR v hale

PB – 8994 bodů, hala sedmiboj 6424

Tomáš Dvořák, první slavný vícebojař z líhně trenéra Zdeňka Váni. Tehdy se hovořilo o české vícebojařské škole. Metu 8200 bodů, kterou mají naši současní vícebojaři potíže zdolat, překonávali Váňovi vícebojaři s lehkostí sobě vlastní.

Když Tomáš přišel z rodného Zlína do Prahy, nevypadalo to, že na Julisku zavítal budoucí trojnásobný mistr světa. Trenér Váňa měl v té době sprintery a překážkáře, třeba Pavla Polomského nebo Pavla Šádu. Tomáš v té době upoutával více pozornost svým zjevem než výkony, dokonce se zpočátku zdálo, že bude překážkářem. Jenže postupem času výkony začaly převažovat nad „módními“ výstřelky a pomalu z něj rostla jedna z největší osobností české atletiky. Ač možná postavou, somatotypem nebyl úplně typický vícebojař, nakonec svojí neuvěřitelnou pílí a pracovitostí dokázal mnohem více než jeho možná více talentovaní vrstevníci. Jeden čas dokonce padlo, zdali by měl vůbec na Dukle zůstat. To tehdy, diplomaticky řečeno, impulsivní Zdeněk Váňa nadskakoval ne metr, ale rovnou tři. Tomáše uhájil, a to bylo to nejlepší pro českou atletiku, co se mohlo stát. Nebýt té jeho vzteklosti a ochoty se do krve za své svěřence hádat, čert ví, jak by se Tomášova kariéra vyvíjela.

Zdeněk Váňa byl sprinter (účastník OH v Římě 1960), trénoval zprvu mládež, později pak sprintery. Nakonec se stal jedním z nejlepších vícebojařských trenérů. Rostl společně s Dvořákem, okolo kterého nakonec vznikla tehdy zcela jednoznačně nejlepší vícebojařská skupina na světě. Ale zpět k Tomášovi. Měl to štěstí, že rodiče ho se sestrou vedli ke sportu. S atletikou začal v rodném Zlíně.  První desetiboj okusil v patnácti letech. O rok později se již přesunul do Prahy právě ke Zdeňku Váňovi. Ten si ho vyhlédl pro jeho sprinterské schopnosti. Současně se Tomáš stal studentem Gymnázia Arabská. To byla výhoda Dukly, stadion kousek od ubytovny, gymnázium kousek od stadionu. Poprvé se prosadil na juniorském mistrovství, v roce 1991 získal stříbro na MEJ v dosud platném českém rekordu.

Postupně se lepšil, i když jednu chvíli od trenéra Váni na krátký čas odešel. Bylo to na podzimním soustředění v Tatrách. Robert Změlík tam s ním trávil hodně času a po návratu do Prahy to bylo upečeno. Tomáš se bude připravovat s Robertem. Upřímně jsem nechápal, kam dal tenkrát Tomáš rozum. Změlda byl persona, ale současně také vyzrálý závodník. Tomáš byl tehdy s odpuštěním ucho. Tahle epizoda nedopadla dobře, navíc si zranil kotník, který ani pořádně nedoléčil. Několikrát jsem s ním na tohle téma debatoval, byl tehdy přesvědčen, že to půjde, ale tělo a jeho zdraví je potvora a dělá si, co chce a ne co by chtěl nerozumný člověk.  Jako by to předznamenalo jeho celou kariéru, úspěch a pád.
V roce 1995 se poprvé probil mezi dospělými na stupně vítězů. Na halovém mistrovství světa získal stříbrnou medaili. Přišel sudý rok a on na olympiádě v Atlantě vybojoval bronz v novém českém rekordu 8664 bodů. Navázal tak na zlatou medaili Roberta Změlíka z Barcelony. Ten v Atlantě skončil na sedmém místě. V roce 1997 se Tomáš na mistrovství světa v Aténách poprvé postavil na stupínek nejvyšší. Znovu vylepšil český rekord na hodnotu 8837 bodů. Rok 1998 za moc nestál, za to ten následující si vše vynahradil a v Seville obhájil titul mistra světa. To však nebylo vše, v památném pražském závodě dokončil 4. června desetiboj v celkovém součtu 8994 bodů. Pouhých šest bodů mu chybělo k překonání 9000 hranice. Šest bodů, to je nic. I díky tomuto vítězství byl zvolen Atletem Evropy. Zdálo, že hranice 9000 bodů padne co nevidět. Rok 2000 nezačal špatně, Tomáš vyhrál halové mistrovství Evropy a ke stříbru z roku 1996 přidal zlato. Do Sydney na olympijské hry se těšil. Jenže sen o olympijském úspěchu se rozplynul vinou infekce, jeho tělo bojovalo s nemocí a únavou, nikoli se soupeři.

To už byl Tomáš, přezdívaný Dvořka, nejen ženatý, ale také šťastný otec. Vzal si Gábinu, trenérovu dceru. V roce 1997 se jim narodila dvojčata Barbora a Kateřina. Přiznám se, že pokud nemají jiný účes, těžko je rozeznávám. Současně postavili v Hostivicích u Prahy dům. Jenže to už přestalo klapat v tréninkové skupině. Přišel do ní talentovaný Roman Šebrle, zprvu to byla super parta, ale jak už to bývá, občas dojde k rozporům, často i kvůli prvotní prkotině, postupně zkreslované a zveličované. Moc tomu nepomohla ani média. Dneska aby člověk pořádného sportovního novináře hledal jako jehlu v kupce sena. Časy Popperů, Propperů, Kohlmanů jsou pryč. Bulvár táhne, etika jde do pozadí. Šebrle nakonec odešel k trenérovi Kupkovi. Tomáš zůstal. Přišel lichý rok a MS v kanadském Edmontonu. Dvořka se vypjal k velkému výkonu a o dva body překonal hranici 8900 bodů a potřetí se stal mistrem světa. Husarský kousek, který se podaří jen málokterému atletovi.

V roce 2002 přidal do své sbírky stříbro z halové ME v sedmiboji. Na sezonu 2003 se připravoval již pod vedením Luďka Svobody. Dostal se opět do slušné formy a desetiboj na pařížském MS dokončil na 4. místě. Stal se potřetí otcem, když se mu rodina rozrostla o dceru Terezu. Rozbité tělo ho zlobilo i na olympijských hrách v Aténách v roce 2004, kde víceboj nedokončil. Opakované problémy s achillovkou byly silnější než jeho vůle. Začal studovat i FTVS, studium však nedokončil. Naopak uspěl v taneční soutěži StarDance, kde v roce 2006 obsadil třetí místo. Ve víceboji to začínala být labutí píseň. Opakovaná zranění, astma, to vše se pomalu načítalo.  Definitivní tečku za kariérou napsal v roce 2008 a plynule přestoupil do role trenéra. Na Dukle okolo něj vznikla nadějná skupina v čele s Adamem Sebastianem Helceletem či Markem Lukášem a dalšími. O rok později, 15. září, nastoupil do funkce šéftrenéra Českého atletického svazu po Václavu Fišerovi. I do této funkce šel s velkým entusiasmem a představami. Přes den byl na Strahově, navečer přejížděl na Julisku. Práce trenéra a šéftrenéra však šla skloubit těžko. Nakonec zvítězila svazová funkce a jeho skupina se rozpadla. Ve funkci šéftrenéra vydržel 10 let, do roku 2019. Už to nebyl on, kancelářská nevděčná práce ho pomalu semlela, elán se vytratil, dostavila se únava a vyčerpání. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A v této funkci to opravdu nejde, každodenní hovory s nekritickými trenéry, kteří ve svých svěřencích, ač ještě nic nedokázali, vidí přinejmenším mistry světa. Boj s reprezentanty, nejen s bývalým parťákem Romanem Šebrlem a Robertem Změlíkem, který byl jeden čas velmi vděčné mediální téma. Začalo to už odchodem Šebrleho z Váňovi skupiny ke Kupkovi, pokračovalo ve vztahu závodník a reprezentační šéftrenér.  Přitom v běhu života šlo jen o kraviny. Mnoho věcí bylo Dvořkovi vyčítáno neprávem, stejně jako on mohl řadu věcí udělat jinak. Jeho znalosti byly encyklopedické, věděl o kdejakém talentu, ale současně dokázal být realistický. Pronikl do tajů dalších disciplín. Jak byl extravagantní v závodnické kariéře svým vzhledem, tak je na dnešní dobu neuvěřitelně sečtělý. V jeho případě vzhled v té době hodně klamal. Jenže jeho upřímnost a kritičnost nebyla příjemná. Na druhou stranu, on se naučil prohrávat a prohry přijímat s pokorou a čerpat z nich poučení a sílu pro další vítězství. Jeho motivace ležela jinde než u mnoha současných atletických „hvězd“. Trpělivě na sobě pracoval, šlo mu o výsledky, vítězství a osobní uspokojení, jak sám říkával ve svých rozhovorech. Jednoduše být nejlepší, nikoli se spokojit s průměrností.

V září 2019 se jeho atletická kariéra prozatím uzavřela. Unavený odešel pracovat do zahradnické firmy Trees v Černém volovi, jejímž je i spolumajitelem. Zahrada a kytky jsou totiž jeho druhý svět. Překvapoval svými botanicko-bylinkářskými znalostmi, v atletických kruzích neobvyklými. Kromě toho je také vášnivý a nutno podotknouti dobrý kuchař. Ale na atletiku nezanevřel, už v hale pozoroval své dcery, které trénuje manželka, při závodech. Uvidíme, jestli je to jen intermezzo či už bude jen zpovzdáli pozorovat své dcery při závodech a věnovat se raději zahradám než trenérské práci.

Publikováno

Imrich Bugár

Imrich Bugár    *14. 4. 1954

Stříbro OH Moskva 1980, zlato MS Helsinki 1983, zlato ME 1982, bronz ME 1978

PB 71,26 m, dosud platný český rekord

15x vítěz MČR a ČSSR

1. místo Grand Prix IAAF 1985, 2. místo Grand Prix IAAF 1987

Hod diskem patří historicky mezi jednu z našich nejúspěšnějších atletických disciplín, stačí si vzpomenout Františka Jandu-Suka, Olgu Fikotovou, Ludvíka Daňka. Dalším diskobolem, který vstupuje do Síně slávy české atletiky, je Imrich Bugár.

Imrichova cesta ke slávě je stejně zajímavá jako jeho curriculum vitae – československý, po rozdělení republiky český reprezentant maďarské národnosti narozený na Slovensku, není to jednoduché. Imrich se narodil v malé takřka maďarské obci Ohrady poblíž Dunajského Klátova, anebo ještě jinak, šest kilometrů od Dunajské Stredy, celé to na Žitném ostrově, což asi čtenáři neznalému zeměpisu řekne více.  Tím je dána maďarská identita i to, že Imrich navštěvoval maďarskou základní školu. Proto mu třeba první nominační dopis na dorostenecké mezinárodní utkání musel místní farář přeložit ze slovenštiny do maďarštiny.

Imrich byl od mala kus chlapa a není divu, že prvně se prosadil v házené, jedné z nejkontaktnějších sportovních her.  Sám s oblibou vypráví, jak dokázal míčem zlomit brankáři ruku. Když měli ve škole házet kriketovým míčkem, neměl změřený výkon, jako jediný z žáků házenkářské hřiště totiž přehodil. Taky za školu vyhrával všechny závody. Takový talent nemohl ujít atletickým trenérům. Když v patnácti odešel do učení do Bratislavy, byl už přeborníkem okresu Dunajská Streda. Diskem tehdy hodil 31,14 m, nutno podotknout z místa, otočku ještě neuměl. Na učilišti ve Slovnaftu Bratislava trénoval s Vincencem Vendéghem, později trénoval v SVŠT Bratislava pod vedením Vladimíra Hurtoně. Budoucí elektromontér Bugár se na učňáku naučil nejen otočku, ale také slovensky. Současně se zařadil mezi nejperspektivnější dorostence.  

Po vyučení ho čekala vojna. Myslel si na Banskou Bystrici, ale tehdejší trenér Ladislav Pataki ho nechtěl, Zdeněk Čihák v Rudé hvězdě měl zase Tondu Wybraniece a tak nakonec narukoval do Dukly k trenéru Vlčkovi. Byl to osudový a šťastný krok. Míla Vlček se mu stal druhým tátou. Neučil ho jen házet diskem, ale také česky a pohybovat se v pražském prostředí. Tehdy se z Bugára stal Bugi, tahle přezdívka ho provází dosud.

Na mezinárodním poli své kvality poprvé ukázal na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978, kde vybojoval bronzovou medaili. O dva roky později získal na olympijských hrách v Moskvě stříbro výkonem 66,38 m. Vyhrál domácí Volodimir Raščupkin se 66,64 m a třetí byl velký Imrichův soupeř Kubánec Luis Delis, který za ním zaostal o šest centimetrů. Diskaři zrají jako víno, to tvrdil nejen Ludva Daněk, ale platí to i pro Bugiho. Navíc doma měl zdatného soupeře v Gejzovi Valentovi. Tahle dvojice spolu jezdila a úspěšně reprezentovala československou atletiku. Na vrcholu stanul Bugi  poprvé na ME 1982 v Aténách. Bylo to tehdy slavné vítězství, vybojované poslední den šampionátu. Jenže Atény byly jen předzvěstí dalších úspěchů. V roce 1983 se konalo v Helsinkách první mistrovství světa v atletice a do Finska se sjela ta největší konkurence. Jenže flegmatického Bugiho nemohlo nic rozhodit. Byl už zkušeným matadorem. Ve finále vyhrál po těžkém souboji s Delisem výkonem 67,72 m. Delis zaostal o 36 cm. Třetí byl tehdy Gejza Valent, který hodil 66,08. Vůbec MS v Helsinkách s bilancí 4–3–2, patří do zlaté historie české atletiky.

Bugi byl na vrcholu výkonnosti a těšil se na olympijské hry v Los Angeles, snil o zlatém hattricku ME, MS, OH.  Sviňská politika však mnoha atletům udělala čáru přes rozpočet. Bolševické vedení státu se rozhodlo po vzoru sovětských soudruhů hry v Los Angeles bojkotovat. Ke cti Bugiho třeba říci, že na rozdíl od jiných reprezentantů veřejně prohlašoval, že na olympiádu pojede třeba za své a v Americe se nebojí. Koneckonců si tam už zazávodil na jaře na předolympijských závodech. Rád vykládal nejen své zážitky z Ameriky, ale i že tam chce jet a pojede. Námitku o bezpečnosti smáznul mávnutím rukou, na jaře jsem se cítil při celém turné bezpečně. Právě bezpečí sportovců si totiž vzali za záminku Sověti k tomu, aby OH mohli bojkotovat. Soudruzi si pozvali Bugiho dokonce na kobereček, byl pokárán a olympiádu mohl sledovat tak leda v televizi. Za to byl nominován na trucpodnik v Moskvě, nazvaný Družba 84, v socialistických státech prezentovaný jako druhá olympiáda. Imrich tam jel demotivovaný, naštvaný. Tomu odpovídal i výsledek, páté místo, které se zase soudruhům nelíbilo.

Další rok vyhrál první ročník nové soutěže Grand Prix IAAF. To ho jen utvrdilo a nejen jeho, že v Los Angeles mohl udělat dobrý výsledek. Ještě v roce 1987 skončil v Grand Prix celkově na 2. místě a na MS na sedmém místě.  V roce 1988 postoupil na olympijských hrách v Soulu do finále, kde obsadil 12. místo. Zúčastnil se i o čtyři roky později olympijských her v Barceloně, tam vypadal v kvalifikaci. Konečnou pro něj znamenala kvalifikace i na mistrovstvích světa 1991 a 1993.

V poolympijském roce 1985 zaznamenal také nejdelší hod své kariéry. V kalifornském San José hodil 25. května 71,26 m. Dosud jde o platný český rekord a podle aktuálních výsledků našich diskařů ještě nějaký čas zůstane. S končící kariérou stihl Bugi vystudovat UK FTVS, obor trenérství, ale trenéra nikdy nechtěl dělat. Se závodní kariérou se definitivně rozloučil při extralize na domácí Julisce 17. září 1995. Tehdy řekl, že už disk do ruky nevezme. Začal pracovat na oddělení zahraniční styků Dukly a chodil cvičit, hrát nohejbal, fotbálek. S diskem jsem ho skutečně dlouho neviděl, stejně jako trénovat. Mezitím obdržel Olympijský řád o Juana Antonia Samaranche (to s Jarmilou Kratochvílovou), stačil se oženit, vychovat dceru a skončit třetí v populární televizní taneční soutěži StarDance. Stal se z něj také chalupář a nadále je znalcem vína i piva, místopředsedou Klubu olympioniků ČOV i manažerem Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Jen v kruhu jsem ho za ta léta neviděl. Až vloni jsem přišel na Julisku, Bugi u klece, v kleci mladý diskař odněkud z tramtárie. Hned jsem na něj volal, vždyť jsi před lety říkal, že nikoho trénovat nebudeš a disk do ruky nevezmeš. Smál se a jen říkal: „U nich je nejlepší, chce něco umět, tak co bych mu nepomohl“.

Jestli ale někdy bude trénovat některého z českých diskařů to nevím, ale troufám si říci, že minimálně trenér na techniku by byl dobrý. Pamatuji si, jak na atletickém kurzu v Nymburku naučil otočku mého spolužáka, který ji prostě nemohl dát. Až mu pomohl právě Bugi. Jednoduše, přímočaře, stejně jako některé jeho výroky (převzaté, zlidovělé).

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší diskařské posilování je sekání trávy.

Na nespavost je nejlepší dvojka bílého.

Vlevo: Bugi s trenérem Mílou Vlčkem na Julisce, vpravo: Bugi s Lubošem Tesáčkem před lety při Memoriálu Josefa Odložila

Publikováno

Jarmila Kratochvílová

Jarmila Kratochvílová  * 26. 1. 1951 Golčův Jeníkov

OH 1980 Moskva – stříbro 400 m, MS 1983 Helsinky – zlato 400 m, 800 m, stříbro 4x 400 m, ME 1982 Atény – stříbro 400 m a 4x 400 m

WR 800 m – 1:53,28 min (26. 7. 1983 Mnichov), 400 m indoor – 49,59 s

Nejlepší sportovkyně Evropy 1983

Jarmila Kratochvílová drží jeden z nejdéle platných světových rekordů na trati, která patří k mým nejoblíbenějším – 800 m. Podařilo se jí ho zaběhnout v roce 1983, asi nejlepším v její kariéře. Stala se v něm dvojnásobnou mistryní světa. O rok později, na olympijských hrách 1984 v Los Angeles to mohlo být ještě lepší, ale rozhodovala bohužel přízemní politika. Za těch 37 let trvání se několikrát zdálo, že rekord má na kahánku, ale bylo to jen zdání a nadále odolává.

Jarmila se narodila v Golčově Jeníkově, malém městečku na okraji Vysočiny. Vysočina není bohatý kraj, ale oč je chudší, o to je krásnější. Přežijí tam jen ti nejodolnější, jak už tomu na vysočinách bývá. Práce nejen doma, ale také na hospodářství patřily k jejímu dětství, stejně jako škola. Jarmila měla hodně energie, a když Zdeněk Sychrovský založil při základní škole atletický kroužek, Jarmila v něm nechyběla. Během té doby si vyzkoušela všechny atletické disciplíny kromě hodu kladivem a skoku o tyči. To tehdy ještě ženy neprovozovaly. Štěstí bylo, že Sychrovský to uměl a tak ji atletika bavila a byla to pořád hra. Ta vážnější začala až s příchodem na gymnázium do Čáslavi. Osudové bylo setkání s Mírkem Kváčem. Vznikla dvojice, která se skvěle doplňovala a vydržela spolu neskutečně dlouho. To dnes už není zvykem. Jejich cesta na vrchol nebyla ani přímá, ani jednoduchá. Jarmila rostla výkonnostně, Kváč trenérsky. Měl v ruce jeden trumf, který neomylně využíval. Jarmila byla díky tvrdé práci v dětství od přírody silná a zvyklá tvrdě pracovat, jejich tréninky a metody se staly proslulé. Kdo neviděl Jarmilu trénovat a Kváče pracovat, nepochopil. Mnozí je dnes znevažují její výkony poukazem na dopink. Pacina, kterého jsem si kdysi jako sportovního novináře vážil, začátkem 90. let minulého století na odhalení dopinku v Česku založil smutnější část své dosud dobré novinářské kariéry. Jarmila nikdy neměla pozitivní test, ani kontrolní. Nikdo neočerňuje Carla Lewise, Sebastiana Coea a další hvězdy té doby. Jen my procházíme trapným sebemrskačstvím. Nemá smysl ani poukazovat na současný případ Semenyaové. To, co odřela Jarmila, dosud nikdo nedokázal. Tak jako byl svého času fenomén Emil Zátopek a jeho trénink až 100x 400 m, tak byla fenoménem Jarmila.

Vodranty, kde trénovala, jsem znal důvěrně. Do Čáslavi jsem jezdil 2-3x do roka na závody. Na prvomájovou Velkou cenu, na Běh sady Vodranty a další. Rybník, po kterém běhala úseky na ledě, jsem obíhal nespočítaně, měli tam pilinovou cestičku, aby si nohy po těžkém tréninku při klusání odpočinuly. Posilovna nebyla nejnovější, lázně trochu zašlé, ale bylo tam vše. Jarmila byla fixovaná a je na Čáslav a Jeníkov. I když už byla členkou vysokoškolského střediska, stejně nejraději trénovala doma. Tvrdý trénink se vyplácel. Výkonnost rostla a před domácím ME v roce 1978 měla velké ambice. S časem 51,09 věřila ve finále. Jenže osud tomu chtěl jinak. Špičkoví sportovci to znají, někdy přijde nemoc a vše se rázem změní. To potkalo i Jarmilu, virózou oslabený organismus nestačil a její sen se rozplynul už v semifinále. Praha se stala místem triumfu jiného čtvrtkaře – Karla Koláře.

Jarmilu ani Mirka Kváče to však neodradilo. Už na nejbližším halovém šampionátu o půl roku později ukázala ziskem stříbra, že připravená byla dobře. Rok před olympiádou pokračovala ve vylepšování osobních rekordů. Na očesané olympiádě v Moskvě doběhla druhá a poprvé zaběhla čtvrtku pod 50 vteřin. V poolympijském roce porazila i tehdejší královnu světové čtvrtky, Maritu Kochovou z NDR. Ta do té doby nepoznala pět let porážku. Navíc Jarmila zaostala časem 48,61 jen setinu za jejím světovým rekordem. V hale získávala jeden titul za druhým a v roce 1982 zaběhla i dosud platný světový rekord 49,59. Tento rok byl nejen pro Jarmilu, ale i českou atletiku velmi povedený a předznamenal veleúspěšné MS 1983. Ale zpět do roku 1982, na ME v Aténách získala Jarmila stříbro v individuálním závodě a stejnou medaili i ve štafetě společně Táňou Kocembovou, Věrou Tylovou a Milenou Matějkovičovou.

První mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983 ji zastihlo ve skvělé formě. Svědčilo o tom i to, že deset dní před MS překonala světový rekord na čtvrtce časem 48,45 s. V Helsinkách Jarmila kralovala a získala jedinečný double, když vyhrála běh na 400 i 800 metrů a významnou měrou se zasloužila o zisk stříbrné medaile štafety 4x 400 m. Nezapomenutelný byl hlavně její výkon mezi finále na 800 m a SF na 400 m, které od sebe dělilo 45 minut. Ale Kváč měl všechno promyšlené a věděl, na co má Jarmila natrénováno. A když nemohla večer před závody usnout, dostala třetinku plzně. To zabíralo spolehlivě. A časy, půlku vyhrála Jarmila za 1:54,68 a čtvrtku ve světovém rekordu 47,99. Vynikající formy využila v srpnu na mítinku v Berlíně, kde zaběhla dosud platný světový rekord na 800 m 1:53,29. Přitom tenhle závod vůbec neměl být, navíc při něm běžela bez znalosti mezičasů. Jen pánbů ví, jaký by jinak byl výsledný čas na výsledkové tabuli. 

Jarmila se stejně jako všichni atleti a sportovci těšila na olympijské hry v Los Angeles, které měly být vrcholem její kariéry. Bohužel zlovůle politiků chtěl jinak a tahle zlatá generace přišla o šanci o medaile vůbec bojovat. Nejednalo se totiž jen o Jarmilu, ale také Imricha Bugára, Gejzu Valentu, Táňu Kocembovou a další výborné atlety. Jakoby se ta frustrace odrazila i ve zdravotním stavu. Začalo to bolestí achillovek, později se přidala záda. Bolest zad jí nedovolovala rychlý pohyb. Nakonec Jarmila podstoupila operaci, za dlouhých 17 měsíců znovu vyběhla. Její famózní forma byla pryč, ale přesto se ještě na MS 1987 v Římě probojovala do finále půlky. To však už byla labutí píseň vlastní kariéry. Navzdory operaci ji záda bolela, navíc po tom všem už pro ni bylo těžké hledat motivaci.

Dostudovala trenérství na FTVS a rozhodla se skončit a začít novou kariéru jako trenérka. Samozřejmě kde jinde než v Čáslavi. Hned v první vlně svěřenců narazila na dvě mimořádná děvčata, Hanku Benešovou a Lídu Formanovou. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lída šla v jejích stopách a v roce 1997 se stala v Seville mistryní světa v běhu na 800 m časem 1:56,68.  Navzdory všem úspěchům Jarmila odmítala opustit Vodranty, do Prahy nechtěla. Těžko říci, jak by se dál vyvíjela její trenérská kariéra. Jedno je však jisté, dodnes je spolu s jinou svěřenkyní Mirka Kváče, bývalou úspěšnou vytrvalkyní, jednou z těch, na kterých stojí čáslavská atletika. I to je dobře, protože bez kvalitní atletiky v regionech by královna sportu postupně umírala. Jarmila navzdory všem protivenstvím má atletiku neskonale ráda, mnoho jí vzala, ale také jí mnoho dala a kandidátem Síně slávy české atletiky je zcela po právu.   

Publikováno

PF 2020

Za Síň slávy české atletiky přeji všem příznivcům, atletům i fanouškům mnoho nových PB. Nechť je pro vás nový rok 2020 úspěšný.

Publikováno

Zemřela legenda novozélandské atletiky

Ve věku nedožitých 81 let zemřel Peter Snell, trojnásobný olympijský vítěz, několikanásobný světový rekordman, jeden z nejlepších atletů světa.

Peter se narodil 17. prosince 1938 v Opunake, malém městečku na jihovýchodním pobřeží Severního ostrova. Vynikal od mala v řadě sportů, hrál kriket, ragby, tenis, badminton i golf. V tenise to dokonce v juniorském věku dotáhl až do novozélandské reprezentace. Osudové bylo jeho střetnutí s Arturem Lydiardem. V 19 letech se stal mistrem Nového Zélandu na 880 yardů a začal se vážně věnovat atletice. Lydiard tehdy říkal, pokud ke své rychlosti přidáš vytrvalostní trénink staneš se nejlepším běžcem.

Právě s Peterem rostl i Lydiard jako trenér, který vytvořil svébytný systém přípravy, z něhož vzešlo několik olympijských vítězů a medailistů. Pod vedením Lydiarda vyhrál Peter 800 m na olympijských hrách v Římě, o čtyři roky v Tokiu získal dokonce double na 800 a 1500 m. Právě patnáctka byl památný závod, ve kterém získal stříbrnou medaili skvělým finišem Pepík Odložil. Jeho sportovní kariéra trvala relativně krátce, ale o to byla úspěšnější. Během ní překonal i několik světových rekordů a dvakrát vyhrál hry Commonwealthu. I dnes by se se svými osobními rekordy rozhodně neztratil, 800 m zaběhl nejlépe za 1:44,3, 1500 m za 3:37,6 a míli za 3:54,1. V roce 1965 atletickou kariéru v pouhých 26 letech ukončil a nakonec si splnil i svůj sen a v Americe, kam se v polovině 70. let přestěhoval, vystudoval a pracoval jako fyziolog v lékařském středisku na Texaské Universitě. Zemřel v Dallasu 12. prosince, pět dní před svými 81. narozeninami.

Památný závod na 1500 m v Tokiu 1964

Publikováno

Josef Doležal

* 12. 12. 1920    † 28. 1. 1999

Josef Doležal, nejúspěšnější český chodec

stříbro OH 1952 Helsinky, ME 1954 Bern zlato 10 km, stříbro 50 km

12x světový rekord

S Josefem Doležalem jsem se potkal na Dukle, byl tehdy prduchem – saunařem na Julisce. Po pravdě, po prvním setkání mi nedošlo, s kým mám tu čest. „Co tu chceš mladej?“„Jdu do sauny,“ odpověděl jsem. „A kterej ty seš, tebe neznám?“ „Nový trenér od atletů, máme dneska podle rozpisu hodiny.“ „Koho trénuješ?“ vyzvídal dál. „Běžce.“ „Jo ty seš ten novej trenér.“ „Kluci už tady byli“, hlásil. A následovalo dlouhé povídání o tréninku. Další setkání se odehrávala v duchu informací, kdo má jaké problémy a kterou ze svých mastiček mu na to naordinoval. Mastičkami byl proslulý a mnoha lidem pomohly.

Josef byl nejslavnější český chodec, legenda. V Helsinkách mu trochu slávy „ukradli“ Zátopkovi, ale neželel toho, naopak. A co více, nebyl sám tak daleko od zisku zlata. Za vše mohla údajně jeho krátkozrakost. Giuseppe Dordoniho, který šel kousek před ním, neviděl, a tak nefinišoval. Přitom sil měl dost, jenže si myslel, že Dordoni je více před ním. To je asi Josefův nejznámější příběh. Škoda, že ho v Helsinkách na start desítky nepustilo zranění. Druhý příběh píše jeho proslulá chodecká dlouhověkost. Na olympijských hrách startoval i v Melbourne 1956, padesátku nedošel a na desítce byl diskvalifikován. O čtyři roky později obsadil v Římě na 50 km 17. místo. Na mistrovství Evropy sklízel největší úspěchy v roce 1954 v Bernu, když vyhrál desítku a na 50 km vybojoval stříbro. K medailím z Bernu poté přidal ještě 4. místo na 50 km v Bruselu 1950. Mistrovských titulů získal 25, ten poslední ve 40 letech na 50 km. Mladší chodecké generaci nedaroval nic ani později, ještě v roce 1965 si došel na oblíbené padesátce pro bronzovou medaili. Josef Doležal byl spjatý i s proslulým mezinárodním závodem Praha – Poděbrady, který vyhrál 8x, z toho 7x v řadě za sebou. Naposledy se mu to podařilo v roce 1962 v čase 5:11:24. Československo reprezentoval naposledy ve 46 letech na slavných mezinárodních závodech v San Remu.

Nechybělo však málo, a atletika mohla o skvělého chodce přijít. Josef začínal totiž jako asi každý kluk s fotbalem a po ose Příbram – Prosečnice se dostal až do Prahy, kde nastupoval za tehdejší SK Břevnov. Osud tomu chtěl, že si v roce 1939 zranil koleno a s fotbalem byl konec. Zbyla mu chůze, které se věnoval od 13 let. Pepíkovu slibnou atletickou kariéru přerušila válka. Aby toho nebylo dost, v roce 1941 byl totálně nasazen v Německu. Domů se vrátil až v roce 1945. Z Berlína do Prahy šel pěšky, prostě chodec. Po válce pracoval jako sazeč v tiskárně v Dolních Počernicích. K tréninku se dostal až po práci. Tehdejší chodecká generace v čele s Václavem Balšánem, Otakarem a Josefem Buhlovými či Jaroslavem Olivou byla velmi kvalitní a Josef snil o tom, že je porazí a bude lepší. V roce 1946 se poprvé postavil na start Poděbrad ve sparťanském dresu a vyhrál. Stále pracoval, vlastně ještě po olympijských hrách v Helsinkách byl zaměstnancem tiskárny státních cenin. Až olympijský úspěch mu otevřel cestu do Dukly. S Duklou nakonec zůstal spjat po zbytek života. Setrval tam i ve sportovním důchodu, naposledy právě v sauně. Proslul tím, čemu se dneska říká aktivní životní styl, běhal, cvičil, plaval. Zajímal se o byliny, vyráběl masti a lektvary a kdo chtěl, tomu radil a pomáhal s různými neduhy. Byla to dobrý duše staré duklácké sauny. Rodák z Příbrami zemřel koncem ledna v Praze ve věku 79 let.    

Publikováno

Olga Fikotová-Connolly

* 13. 11. 1932

OH  – zlato 1956 Melbourne

Olga Fikotová při olympijském startu v Melbourne

Rodačka z Prahy získala pro Československo na olympijských hrách v Melbourne jedinou zlatou medaili. Její radost ze zisku zlata navíc násobila láska. Právě v Melbourne se seznámila se svým budoucím manželem, americkým kladivářem Haroldem Connollym. Oč větší bylo štěstí Olgy, o to větší poprask vyvolal tento pár mezi funkcionáři. Na jejich tváře padly chmury, které ani zlato nezahnalo. Snažili se Olze vztah s Connollym rozmluvit, hrozili jí, jenže poručte lásce. To je jako v pohádkách, prostě to nejde. O rok později si umanutá Olga Harolda vzala, a dokonce v Praze na Staroměstské radnici. O svatbě nechtěli funkcionáři ani slyšet, nakonec pomohla přímluva manželů Zátopkových, svatbu povolil sám prezident Antonín Zápotocký. Tělovýchovní funkcionáři utřeli. Obřad měl proběhnout v tichosti v úzkém kruhu. K překvapení svatebčanů je čekalo na 30 000 lidí. Slavnému páru šel za svědky jiný neméně slavný pár, Dana a Emil Zátopkovi. To už byla událost, kterou si nejen Pražané nemohli nechat ujít.

Olga se narodila v Praze a část dětství strávila v Dejvicích. S rodiči bydlela v suterénním bytě v domě ve Velvarské ulici. Jenže přišla padesátá léta a otce, který byl legionář, zavřeli a z bytu je vystěhovali. Maminka odešla do Libiše u Mělníka, kde měli příbuzné. Olga, která se chystala maturovat, zůstala u tety v Dejvicích. Po maturitě začala studovat vytouženou medicínu. V Libiši se věnovala sportu, hrála basketbal, házenou i volejbal. Nejvíce jí šel basketbal. V roce 1954 patřila mezi členky týmu, který vybojoval stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Bělehradě. Olga však nastoupila jen v jednom zápase. To se jí nelíbilo, cítila, že má rozhodně navíc, a dala to hlasitě najevo. Jenže, jak už to v té době chodilo, moc si nepomohla, naopak vyfasovala půlroční distanc. Všechno zlé je pro něco dobré, se říká a tímto tretem se otevřela dvířka královně sportu. K atletice ji přivedl Zdeněk Čihák z Rudé hvězdy Praha. Z dnešního pohledu, kdy se začíná v přípravkách pomalu od tří let, by bylo pro tehdy 22 letou Olgu pozdě. Ne tak tehdy, kdy se bralo všechno trochu jinak. Pro Olgu se stala její všestranná sportovní příprava výhodou, zvláště, když ani atletika jí nebyla cizí. Rozhodující však byl její nesmírný elán a ctižádost. Na radu Dany Zátopkové se začala věnovat disku. Na prvním tréninku hodila 33 metrů, o rok později se stala mistryní republiky. Postupně se pod Čihákovým vedením zlepšovala. V olympijském roce titul obhájila, v dalších závodech na podzim ji dva české rekordy 51,71 m a 51,80 m posunuly na olympiádu v Melbourne. Ta se netradičně konala na přelomu listopadu a prosince.

Vstup do soutěže neměla šťastný. Při prvním pokusu ji ovládla nervozita a utržený disk dopadl na vzdálenost pouhých 28,60 m. Jenže nepodlehla panice a druhým pokusem dlouhým 50,77 bez problémů prošla do olympijského finále. Ve finále před 100 000 diváky znovu pokazila první pokus, pouhých 46,56 m. Ve druhé sérii se zlepšila na 50,09, ale Ruska Ponomarevová hodila ještě dále, 52,04. Ve třetích pokusech se Olga dostala do vedení výkonem 52,28. Vzápětí ji však z prvního místa odsunula další sovětská reprezentantka Begljakovová, která si připsala výkon 52,54 m. Ve čtvrté sérii se pořadí nezměnilo, za to v páté se Olga vytáhla a výkonem 53,69 m zlepšila olympijský rekord. V šesté sérii pokusů ji už nikdo nedokázal překonat a česká výprava získala první a nakonec jedinou zlatou medaili na těchto olympijských hrách.

Po svatbě chtěla Olga dále reprezentovat Česko, ale funkcionáři byli proti. Nespustili ji na start mistrovství Evropy v Bernu v roce 1958. Po svatbě totiž odjela s Haroldem do Bostonu, kde učil, a domácích závodů se neúčastnila. Právě to se stalo záminkou pro její vyřazení z reprezentace. Snažila se ještě o start za rodnou zemi na dalších olympijských hrách v roce 1960 v Římě. Připravovat se začala 10 dní po narození syna Marka. Napsala tehdy dopis s přáním reprezentovat Československo. Odpověď Českého olympijského výboru byla zamítavá:  „Těší nás váš zájem a vaše upřímné přiznání k naší vlasti. Bohužel však není možno, abyste na olympijských hrách reprezentovala Československo. Jedině příslušníci tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují, mohou být nominováni. Snad se podíváte do Říma se svým manželem a budete mít možnost se tam setkat s svými kamarády a kamarádkami z atletické dráhy …“ 

Pokud chtěla Olga startovat v Římě, musela se stát americkou občankou. Prvního července roku 1960 složila slib a přijala americké občanství. V srpnu již reprezentovala ve Věčném městě na olympijských hrách za Spojené státy. Nakonec za Spojené státy závodila ještě na dalších třech olympijských hrách. V Římě byla sedmá, v Tokiu 12, v Mexiku šestá a v Mnichově celkové 16, do finále se tam nekvalifikovala. Na posledních hrách v Mnichově v roce 1972 byla první neamerickou vlajkonoškou výpravy USA. Týž rok si také, v bezmála 40 letech hodila nový osobní rekord 57,61 m.   

Manželství s Haroldem jí nevydrželo, ač z něj vzešly čtyři děti. Nejstarší Mark byl úspěšný basketbalista a boxer, James výborný oštěpař a vícebojař (stříbro na Univerziádě v desetiboji), Merja má za sebou dráhu profesionální volejbalistky a nejmladší Nina se věnovala gymnastice. Dnes Olga žije životem aktivního spokojeného důchodce ve slunné Kalifornii, kde bydlí s nejmladší dcerou Ninou.

Publikováno

Milena Rezková-Hübnerová

* 22. 7. 1950    † 20. 10. 2014

OH – zlato 1968 Mexiko, ME – zlato 1969 Atény

Milena Rezková se zlatou medailí z Mexika a vzpomínkovou fotografií (zdroj internet)

Pamatuji si na to jako by to bylo dnes. Skákalo se finále výšky a my jsme u první černobílé televize drželi palce sympatické výškařce osmnáctileté Mileně Rezkové. Finále soutěže výškařek bylo dramatické. Výšku 180 cm překonaly pouze tři závodnice, Milena a Rusky Okorokovová a Kozyrová. Zvyšovalo se na 182 cm. Milena tuhle výšku dosud nikdy neskočila. První pokus všechny shodily. Druhé pokusy také na výsledku nic nezměnily. Milena laťku na třetí pokus překonala, Rusky naopak neuspěly. Milena se stala snad nejméně očekávanou olympijskou vítězkou a vypadalo to, že tomu ani nemůže uvěřit. Získala první mexickou zlatou pro Československo. Rusky porážku neunesly, Okorokovová jí nepodala ani ruku. Naopak Československo jásalo, sport nahradil boj a každá porážka Rusů vzbudila vlnu nadšení. Srpen 1968 byl pořád ještě čerstvý a bolestivý, stejně jako ruská přítomnost na našem území. V dalekém Mexiku se tak v říinu zrodil se pohádkový příběh o tom, kterak zlatnice ku zlatu přišla. Mexická olympiáda byla vůbec výjimečná, kromě Mileny tu zářila další Milena, Duchková, teprve šestnáctiletá skokanka do vody, střelec Honza Kůrka a především gymnastka Věra Čáslavská.  Celou olympiádu uzavřela pohádková svatba Věry Čáslavské s Josefem Odložilem.

Ale zpět k Mileně. Dětství prožila v pražských Holešovicích. Pohybu se rozhodně nevyhýbala, věnovala se baletu, potom gymnastice, hrála volejbal. Na vše byla šikovná. Ač pohybově nadaná, snila Milena o tom, že bude zpěvačkou. Nelze se divit, v tomhle prostředí vyrůstala, rodiče byli operní pěvci. Vše změnila olympiáda v Tokiu. To už dělala i atletiku, se kterou začala v sedmé třídě. Dívala se s tátou, jak Pepík Odložil vybojoval stříbrnou a tehdy se prý tatínek zasnil vyprávěla Milena později, otočil k ní a řekl: “Bylo by to hezké, kdybys jednou na olympiádě také startovala“. Na atletiku chodila v té době na tehdejší Rudou hvězdu Praha, dnešní Olymp Praha. Měla štěstí, že se dostala do rukou trenéra nejpovolanějšího – Františka Bůžka. Ten nejen psal o správném tréninku dětí do Atletiky, ale také ho uměl perfektně realizovat a dal jí všestranné atletické základy. V roce 1967 přešla k bývalému výbornému výškaři Rudolfovi Hübnerovi. To měla na svém kontě nejlepší výkon 166 cm, v sedmnácti letech. Zdánlivě nic moc, ale měla za sebou přípravu u Bůžka a dobrou techniku. Na tom mohl Hübner stavět. A evidentně to udělal dobře. Sice vstup do olympijské sezony nebyl nijak zázračný, nic nenasvědčovalo tomu, že na konci roku bude olympijskou vítězkou. Požadovaný limit pro start na olympijských hrách skočila až na posledním možném závodě, shodou okolností mistrovství republiky. To se konalo v Jablonci a tam panují občas nevyzpytatelné podmínky. Tehdy se nad Jabloncem přehnala bouře, stadion Na střelnici měl výškařský sektor pod vodou. Aby se mohla soutěž uskutečnit, vypalovala se voda naftou. Smrad z hořící nafty, mokro, těžké podmínky. Ale Milena je neřešila. Vyhrála a dosáhla i na požadovaný limit 176 cm. Stejně tak v pohodě byla i při olympijském závodě.  Místo aby se nervovala sledováním soupeřek, v klidu si mezi pokusy četla Tři muže ve člunu od Jerome K. Jerome. V památném olympijském roce zlepšila svůj nejlepší osobní výkon o 16 cm.

Na mistrovství Evropy v roce 1969, které se konalo v Aténách, se situace opakovala. O zlato bojovala opět s Ruskou Okorokovovou. Obě překonaly shodně 183 cm, při stejném zápisu došlo na rozeskakování. Znovu se ukázala síla Mileny, která vyhrála a slabost Rusky, která jí znovu nepodala ruku. V Aténách již startovala jako Hübnerová, provdala se za svého trenéra. Na olympijských hrách v Mnichově zopakovala výkon z Mexika a obsadila 15. místo, osobní rekord měla tehdy 187 cm. K úspěchům je třeba připočíst ještě dvě pátá místa na mistrovství Evropy 1971 v Helsinkách a 1974 v Římě.

Mileně manželství s Rudou Hübnerem, ze kterého má dceru Lindu, nevydrželo. Sblížila se s vynikajícím trojskokanem Jirkou Vyčichlem, rozeným lidovým bavičem. Spolu žili až do Mileniny smrti v roce 2014. V pouhých 64 letech podlehla zákeřné rakovině. Ze vztahu s Jiřím vzešel syn Jirka. A konec atletické kariéry? Přišel relativně brzy. V roce 1977 už nemohla pokračovat pro bolesti kyčle a tak ze zdravotních důvodů v pouhých 26 letech s atletikou skončila. Neopustila ji však úplně, protože zůstala na Rudé hvězdě a okolo milované atletiky se pohybovala do poslední chvíle.

Milena vyhrála v roce 1969 anketu Sportovec roku, roku 2014 ji při vyhlášení téže ankety hlasující novináři zařadili mezi Sportovní legendy. Ač z Rudé hvězdy, držela se „skokanskou“ mafií a na společných oslavách s mírným úsměvem sledovala peprná Jirkova vystoupení. Při příležitosti šedesátin Vaška Fišera jsem natočil krátké video (bohužel nepublikovatelné), které to hezky ilustruje. Určitě se směje i v tom atletickém nebi.     

Publikováno

Vzpomínka na Božana Doula

Božan ve vacovské ordinaci

Dnes je tomu dlouhých 12 let, kdy odešel do atletického nebe Božan (Bohumír) Doul. Bylo mu 57 let. Poznal jsem ho před 30 lety jako „atletického“ doktora a často za ním docházel na konzultace do ordinace ve Stromovce. Byl jedním z nejlepších reprezentačních doktorů, které jsem poznal. Mým svěřencům se věnoval s velkou péčí a byl vždy perfektní. V 90. letech ho osud zavlál na rodnou Šumavu. Zřídil si soukromou praxi ve Vacově, k tomu sanitní dopravní službu, přidal pohotovost, další praxe. Na Šumavu jsem jezdil pravidelně a mezi rituály patřila i návštěva Božana. Vždycky si vyšetřil chvilku ve svém nepřetržitém programu a šli jsme na oběd, většinou ve Vacově do penzionu anebo někam vyjeli. Občas spojil více návštěv dohromady, pak jsme zabrali v restauraci penzionu více místa a poseděli třeba i s Petrem Rezkem, abych jmenoval někoho z těch populárních kamarádů.

Někdy přišel z honu a vždycky říkával: „dnešní hon byl úspěšný, všichni ho přežili“. To byly jedny z mála chvilek odpočinku. Sloužil v podstatě nepřetržitě. Zveleboval středisko, kde spal i pracoval dvacet čtyři hodin denně, rodná chalupa musela počkat. Objížděl babičky a dědečky, k tomu narvaná ordinace, spousta pacientů z Prahy, včetně bývalých i současných sportovců. Božan byl všeuměl, byl schopen dělat drobné operační zákroky, pomáhal akupunkturou, zařídil vyšetření v Praze.  Širokému okolí tak zajišťoval ten nejlepší lékařský servis, co si člověk mohl vymyslet. Jeho denní režim byl obdivuhodný, ráno ordinace, krátká přestávka, pokud nikdo nepřišel s akutním případem a pohotovost. Zlobilo, že někteří ji zneužívali. Odpoledne jezdili také pacienti z Prahy a širšího okolí, sportovci. Kromě mých svěřenců spolupracoval i s olympijskou vítězkou Kateřinou Neumannou a mnoha dalšími. Znáte to, pomohl mi doktor z Vacova, je výborný, zkus to u něj, když ti jinde nepomohli. A Božan pomáhal, nezištně. „Zotročil“ rodinu, partnerku, v tom dobrém slova smyslu. Studovali medicínu, pomáhali s převazy, když vyjel za pacientem, dokázali rozpoznat, zda ho volat zpět anebo nechat pacienta tu chvilku čekat. Večer dělal papíry a láteřil, kolik jich. Mohl srovnávat lékařské praxe a jejich fungování v nedalekém Rakousku i Německu. On s pojišťovnou spíše válčil, místo aby ocenili jeho služby. Na české poměry tehdejší doby byly nadstandardní, ale tak by měla přeci fungovat lékařská péče kdekoli. Samozřejmě i on nadával na ty, co ji zneužívají, ale tomu asi nejde zabránit. Zvláště, když zdravotnictví je stejně jako sport černá díra na peníze, jen podstatně větší. Poctivý, pracovitý a obětavý doktor se v ní ztratí, pohltí ho a zničí. To se stalo Božanovi. On vyslyšel spoustu stesků pacientů, jeho nevyslyšel nikdo. Smutný příběh se smutným koncem.

Kolikrát vím, že pokud by někdo nyní pomohl mým svěřencům, byl by to právě Božan. Jenže už 12 let slouží jinde. Díky Božane za ty krásné chvíle i za všechny ty, kterým jsi pomohl. 

Publikováno

Dana Zátopková

Dana Zátopková * 19. 9. 1922

OH 1952 – zlato, 1960 – stříbro, ME 1954, 1958 – zlato

Dana Zátopková coby čestný host na Memoriálu Josefa Odložila

Dana Zátopková, dívčím jménem Ingrová, se narodila v Karviné – Fryštáku a nikdo tehdy netušil, že na svět přišla první česká oštěpařská legenda. V šesti letech se s rodiči stěhovala do Vacenovic u Hodonína, odkud pocházeli. Tady lze hledat kořeny Danina vztahu ke Slovácku a dobrému vínečku. Na milou Moravu nedá dopustit.

Ke sportu měla blízký vztah. Ale dřív než s atletikou, se Dana Ingrová seznámila s házenou. Hrála ji celou válku a velmi dobře. Po válce získala v roce 1949 s družstvem Slovácké Slavie mistrovský titul. S atletikou se potkala na střední škole v Uherském Hradišti, a ač jí bavila, zůstávala zprvu věrna házené. S královnou sportů začala více koketovat až po válce. To začala v Brně studovat „tělák“. První zápočty ji čekaly v Třeboni, zavzpomínala v rozhovoru: „ Na pokoji jsem byla s holkou, která byla tehdy naší nejlepší oštěpařkou, házela asi tak 33-34 m, jmenovala se Soňa Buriánová. Kromě toho jsme tam dělaly zápočty z atletiky za dva semestry, měly jsme tam i atletický kurz. Ona jediná se přihlásila na oštěp, a jelikož spala hned pode mnou, tak mě pořád prosila, jestli bych s ní nešla hodit alespoň jeden hod, aby to bylo uznané jako závod. A tak mě nakonec ukecala“. Dana při zápočtu hodila k překvapení všech 34,60 metrů. Tehdejší československý rekord byl asi 37 m. Po „zápočtovém“ výkonu jí po upozornění asistentů okamžitě zlanařili funkcionáři VŠ sportu Brno, vyřídili registraci a o měsíc později již vyhrála svůj první atletický mistrovský titul.

Mezitím si odžila svoje v Bruntále na severu Moravy, aby se řízením osudu dostala v roce 1948 do Zlína. Zatímco v Bruntále výkonnostně stagnovala, ve Zlíně Dana ožila. Zlín byl tehdy jedním z významných center moravské atletiky. Navíc je přeci jenom blíže jejímu milovanému Slovácku než Bruntál. Sice pořád ještě střídala atletiku s házenou, ale už bylo jasné, že se se rodí nová atletická hvězda. Co víc, ve Zlíně poznala i jednoho fešného běžce, svého budoucího manžela Emila Zátopka. Oba úspěšní reprezentanti jeli společně na první poválečné olympijské hry v Londýně. Dana tehdy obsadila v olympijském závodě sedmé místo.

V roce 1950 přišli Dana s Emilem do Prahy do ÚDA. Ústřední dům armády, předchůdce Dukly, tehdy sdružoval nejlepší české sportovce. Danu lepší podmínky opět výkonnostně posunuly. S Emilem vytvořili nerozlučnou dvojici, které se zaskvěla především na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Dana soutěž oštěpařek vyhrála a společně si odvezli z Finska čtyři zlaté medaile. A zatímco Emil ukončil svoji kariéru po olympijských hrách v Melbourne v roce 1956, získala Dana ještě v roce 1960 v Římě stříbrnou medaili. Kromě toho se stala dvakrát mistryní Evropy, prvně v roce 1954 v Bernu a o čtyři roky později ve Stockholmu.

Po ukončení závodní kariéry zůstala sportu a atletice věrná. Pracovala jako trenérka mládeže, byla ústřední trenérkou. V letech 1960-1972 působila v ženské komisi MOV, byla aktivní členkou Klubu olympioniků ČOV. Její radost ze života a šibalský úsměv jsou úžasné, inspirující, stejně jako vitalita a životní nadhled. S Emilem prožili mnoho dobrého i zlého, společně postavili dům v Troji, ve kterém zametala smetákem, co jí Emil vyrobil z vítězného olympijského oštěpu. Pokud mohla, nevynechala jedinou akci Klubu olympioniků, byla pravidelným hostem Armádního sportovce roku i Memoriálu Josefa Odložila. Právě odtud pochází i fotografie. Jak sama říkává, s Emilem se životem prochechtali a věřte, je tomu tak. Má to Dana věru dobrý recept na dlouhý a spokojený život, tvrdá práce, láska, úsměv a radost, moravské písničky a vínečko.    

Používáme WordPress (v češtině).