Ve věku nedožitých 81 let zemřel Peter Snell, trojnásobný olympijský vítěz, několikanásobný světový rekordman, jeden z nejlepších atletů světa.
Peter se narodil 17. prosince 1938 v Opunake, malém městečku na jihovýchodním pobřeží Severního ostrova. Vynikal od mala v řadě sportů, hrál kriket, ragby, tenis, badminton i golf. V tenise to dokonce v juniorském věku dotáhl až do novozélandské reprezentace. Osudové bylo jeho střetnutí s Arturem Lydiardem. V 19 letech se stal mistrem Nového Zélandu na 880 yardů a začal se vážně věnovat atletice. Lydiard tehdy říkal, pokud ke své rychlosti přidáš vytrvalostní trénink staneš se nejlepším běžcem.
Právě s Peterem rostl i Lydiard jako trenér, který vytvořil svébytný systém přípravy, z něhož vzešlo několik olympijských vítězů a medailistů. Pod vedením Lydiarda vyhrál Peter 800 m na olympijských hrách v Římě, o čtyři roky v Tokiu získal dokonce double na 800 a 1500 m. Právě patnáctka byl památný závod, ve kterém získal stříbrnou medaili skvělým finišem Pepík Odložil. Jeho sportovní kariéra trvala relativně krátce, ale o to byla úspěšnější. Během ní překonal i několik světových rekordů a dvakrát vyhrál hry Commonwealthu. I dnes by se se svými osobními rekordy rozhodně neztratil, 800 m zaběhl nejlépe za 1:44,3, 1500 m za 3:37,6 a míli za 3:54,1. V roce 1965 atletickou kariéru v pouhých 26 letech ukončil a nakonec si splnil i svůj sen a v Americe, kam se v polovině 70. let přestěhoval, vystudoval a pracoval jako fyziolog v lékařském středisku na Texaské Universitě. Zemřel v Dallasu 12. prosince, pět dní před svými 81. narozeninami.
stříbro OH 1952 Helsinky, ME 1954 Bern zlato 10 km, stříbro
50 km
12x světový rekord
S Josefem Doležalem jsem se potkal na Dukle, byl tehdy prduchem – saunařem na Julisce. Po pravdě, po prvním setkání mi nedošlo, s kým mám tu čest. „Co tu chceš mladej?“„Jdu do sauny,“ odpověděl jsem. „A kterej ty seš, tebe neznám?“ „Nový trenér od atletů, máme dneska podle rozpisu hodiny.“ „Koho trénuješ?“ vyzvídal dál. „Běžce.“ „Jo ty seš ten novej trenér.“ „Kluci už tady byli“, hlásil. A následovalo dlouhé povídání o tréninku. Další setkání se odehrávala v duchu informací, kdo má jaké problémy a kterou ze svých mastiček mu na to naordinoval. Mastičkami byl proslulý a mnoha lidem pomohly.
Josef byl nejslavnější český chodec, legenda. V Helsinkách mu trochu slávy „ukradli“ Zátopkovi, ale neželel toho, naopak. A co více, nebyl sám tak daleko od zisku zlata. Za vše mohla údajně jeho krátkozrakost. Giuseppe Dordoniho, který šel kousek před ním, neviděl, a tak nefinišoval. Přitom sil měl dost, jenže si myslel, že Dordoni je více před ním. To je asi Josefův nejznámější příběh. Škoda, že ho v Helsinkách na start desítky nepustilo zranění. Druhý příběh píše jeho proslulá chodecká dlouhověkost. Na olympijských hrách startoval i v Melbourne 1956, padesátku nedošel a na desítce byl diskvalifikován. O čtyři roky později obsadil v Římě na 50 km 17. místo. Na mistrovství Evropy sklízel největší úspěchy v roce 1954 v Bernu, když vyhrál desítku a na 50 km vybojoval stříbro. K medailím z Bernu poté přidal ještě 4. místo na 50 km v Bruselu 1950. Mistrovských titulů získal 25, ten poslední ve 40 letech na 50 km. Mladší chodecké generaci nedaroval nic ani později, ještě v roce 1965 si došel na oblíbené padesátce pro bronzovou medaili. Josef Doležal byl spjatý i s proslulým mezinárodním závodem Praha – Poděbrady, který vyhrál 8x, z toho 7x v řadě za sebou. Naposledy se mu to podařilo v roce 1962 v čase 5:11:24. Československo reprezentoval naposledy ve 46 letech na slavných mezinárodních závodech v San Remu.
Nechybělo však málo, a atletika mohla o skvělého chodce přijít. Josef začínal totiž jako asi každý kluk s fotbalem a po ose Příbram – Prosečnice se dostal až do Prahy, kde nastupoval za tehdejší SK Břevnov. Osud tomu chtěl, že si v roce 1939 zranil koleno a s fotbalem byl konec. Zbyla mu chůze, které se věnoval od 13 let. Pepíkovu slibnou atletickou kariéru přerušila válka. Aby toho nebylo dost, v roce 1941 byl totálně nasazen v Německu. Domů se vrátil až v roce 1945. Z Berlína do Prahy šel pěšky, prostě chodec. Po válce pracoval jako sazeč v tiskárně v Dolních Počernicích. K tréninku se dostal až po práci. Tehdejší chodecká generace v čele s Václavem Balšánem, Otakarem a Josefem Buhlovými či Jaroslavem Olivou byla velmi kvalitní a Josef snil o tom, že je porazí a bude lepší. V roce 1946 se poprvé postavil na start Poděbrad ve sparťanském dresu a vyhrál. Stále pracoval, vlastně ještě po olympijských hrách v Helsinkách byl zaměstnancem tiskárny státních cenin. Až olympijský úspěch mu otevřel cestu do Dukly. S Duklou nakonec zůstal spjat po zbytek života. Setrval tam i ve sportovním důchodu, naposledy právě v sauně. Proslul tím, čemu se dneska říká aktivní životní styl, běhal, cvičil, plaval. Zajímal se o byliny, vyráběl masti a lektvary a kdo chtěl, tomu radil a pomáhal s různými neduhy. Byla to dobrý duše staré duklácké sauny. Rodák z Příbrami zemřel koncem ledna v Praze ve věku 79 let.
Rodačka z Prahy získala pro Československo na olympijských hrách v Melbourne jedinou zlatou medaili. Její radost ze zisku zlata navíc násobila láska. Právě v Melbourne se seznámila se svým budoucím manželem, americkým kladivářem Haroldem Connollym. Oč větší bylo štěstí Olgy, o to větší poprask vyvolal tento pár mezi funkcionáři. Na jejich tváře padly chmury, které ani zlato nezahnalo. Snažili se Olze vztah s Connollym rozmluvit, hrozili jí, jenže poručte lásce. To je jako v pohádkách, prostě to nejde. O rok později si umanutá Olga Harolda vzala, a dokonce v Praze na Staroměstské radnici. O svatbě nechtěli funkcionáři ani slyšet, nakonec pomohla přímluva manželů Zátopkových, svatbu povolil sám prezident Antonín Zápotocký. Tělovýchovní funkcionáři utřeli. Obřad měl proběhnout v tichosti v úzkém kruhu. K překvapení svatebčanů je čekalo na 30 000 lidí. Slavnému páru šel za svědky jiný neméně slavný pár, Dana a Emil Zátopkovi. To už byla událost, kterou si nejen Pražané nemohli nechat ujít.
Olga se narodila v Praze a část dětství strávila v Dejvicích. S rodiči bydlela v suterénním bytě v domě ve Velvarské ulici. Jenže přišla padesátá léta a otce, který byl legionář, zavřeli a z bytu je vystěhovali. Maminka odešla do Libiše u Mělníka, kde měli příbuzné. Olga, která se chystala maturovat, zůstala u tety v Dejvicích. Po maturitě začala studovat vytouženou medicínu. V Libiši se věnovala sportu, hrála basketbal, házenou i volejbal. Nejvíce jí šel basketbal. V roce 1954 patřila mezi členky týmu, který vybojoval stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Bělehradě. Olga však nastoupila jen v jednom zápase. To se jí nelíbilo, cítila, že má rozhodně navíc, a dala to hlasitě najevo. Jenže, jak už to v té době chodilo, moc si nepomohla, naopak vyfasovala půlroční distanc. Všechno zlé je pro něco dobré, se říká a tímto tretem se otevřela dvířka královně sportu. K atletice ji přivedl Zdeněk Čihák z Rudé hvězdy Praha. Z dnešního pohledu, kdy se začíná v přípravkách pomalu od tří let, by bylo pro tehdy 22 letou Olgu pozdě. Ne tak tehdy, kdy se bralo všechno trochu jinak. Pro Olgu se stala její všestranná sportovní příprava výhodou, zvláště, když ani atletika jí nebyla cizí. Rozhodující však byl její nesmírný elán a ctižádost. Na radu Dany Zátopkové se začala věnovat disku. Na prvním tréninku hodila 33 metrů, o rok později se stala mistryní republiky. Postupně se pod Čihákovým vedením zlepšovala. V olympijském roce titul obhájila, v dalších závodech na podzim ji dva české rekordy 51,71 m a 51,80 m posunuly na olympiádu v Melbourne. Ta se netradičně konala na přelomu listopadu a prosince.
Vstup do soutěže neměla šťastný. Při prvním pokusu ji
ovládla nervozita a utržený disk dopadl na vzdálenost pouhých 28,60 m. Jenže
nepodlehla panice a druhým pokusem dlouhým 50,77 bez problémů prošla do olympijského
finále. Ve finále před 100 000 diváky znovu pokazila první pokus, pouhých
46,56 m. Ve druhé sérii se zlepšila na 50,09, ale Ruska Ponomarevová hodila
ještě dále, 52,04. Ve třetích pokusech se Olga dostala do vedení výkonem 52,28.
Vzápětí ji však z prvního místa odsunula další sovětská reprezentantka
Begljakovová, která si připsala výkon 52,54 m. Ve čtvrté sérii se pořadí
nezměnilo, za to v páté se Olga vytáhla a výkonem 53,69 m zlepšila
olympijský rekord. V šesté sérii pokusů ji už nikdo nedokázal překonat a česká
výprava získala první a nakonec jedinou zlatou medaili na těchto olympijských
hrách.
Po svatbě chtěla Olga dále reprezentovat Česko, ale funkcionáři byli proti. Nespustili ji na start mistrovství Evropy v Bernu v roce 1958. Po svatbě totiž odjela s Haroldem do Bostonu, kde učil, a domácích závodů se neúčastnila. Právě to se stalo záminkou pro její vyřazení z reprezentace. Snažila se ještě o start za rodnou zemi na dalších olympijských hrách v roce 1960 v Římě. Připravovat se začala 10 dní po narození syna Marka. Napsala tehdy dopis s přáním reprezentovat Československo. Odpověď Českého olympijského výboru byla zamítavá: „Těší nás váš zájem a vaše upřímné přiznání k naší vlasti. Bohužel však není možno, abyste na olympijských hrách reprezentovala Československo. Jedině příslušníci tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují, mohou být nominováni. Snad se podíváte do Říma se svým manželem a budete mít možnost se tam setkat s svými kamarády a kamarádkami z atletické dráhy …“
Pokud chtěla Olga startovat v Římě, musela se stát americkou občankou. Prvního července roku 1960 složila slib a přijala americké občanství. V srpnu již reprezentovala ve Věčném městě na olympijských hrách za Spojené státy. Nakonec za Spojené státy závodila ještě na dalších třech olympijských hrách. V Římě byla sedmá, v Tokiu 12, v Mexiku šestá a v Mnichově celkové 16, do finále se tam nekvalifikovala. Na posledních hrách v Mnichově v roce 1972 byla první neamerickou vlajkonoškou výpravy USA. Týž rok si také, v bezmála 40 letech hodila nový osobní rekord 57,61 m.
Manželství s Haroldem jí nevydrželo, ač z něj vzešly čtyři děti. Nejstarší Mark byl úspěšný basketbalista a boxer, James výborný oštěpař a vícebojař (stříbro na Univerziádě v desetiboji), Merja má za sebou dráhu profesionální volejbalistky a nejmladší Nina se věnovala gymnastice. Dnes Olga žije životem aktivního spokojeného důchodce ve slunné Kalifornii, kde bydlí s nejmladší dcerou Ninou.
Milena Rezková se zlatou medailí z Mexika a vzpomínkovou fotografií (zdroj internet)
Pamatuji si na to jako by to bylo dnes. Skákalo se finále
výšky a my jsme u první černobílé televize drželi palce sympatické výškařce
osmnáctileté Mileně Rezkové. Finále soutěže výškařek bylo dramatické. Výšku 180
cm překonaly pouze tři závodnice, Milena a Rusky Okorokovová a Kozyrová.
Zvyšovalo se na 182 cm. Milena tuhle výšku dosud nikdy neskočila. První pokus
všechny shodily. Druhé pokusy také na výsledku nic nezměnily. Milena laťku na
třetí pokus překonala, Rusky naopak neuspěly. Milena se stala snad nejméně
očekávanou olympijskou vítězkou a vypadalo to, že tomu ani nemůže uvěřit.
Získala první mexickou zlatou pro Československo. Rusky porážku neunesly,
Okorokovová jí nepodala ani ruku. Naopak Československo jásalo, sport nahradil
boj a každá porážka Rusů vzbudila vlnu nadšení. Srpen 1968 byl pořád ještě
čerstvý a bolestivý, stejně jako ruská přítomnost na našem území. V dalekém
Mexiku se tak v říinu zrodil se pohádkový příběh o tom, kterak zlatnice ku
zlatu přišla. Mexická olympiáda byla vůbec výjimečná, kromě Mileny tu zářila
další Milena, Duchková, teprve šestnáctiletá skokanka do vody, střelec Honza Kůrka
a především gymnastka Věra Čáslavská.
Celou olympiádu uzavřela pohádková svatba Věry Čáslavské s Josefem
Odložilem.
Ale zpět k Mileně. Dětství prožila v pražských Holešovicích.
Pohybu se rozhodně nevyhýbala, věnovala se baletu, potom gymnastice, hrála
volejbal. Na vše byla šikovná. Ač pohybově nadaná, snila Milena o tom, že bude
zpěvačkou. Nelze se divit, v tomhle prostředí vyrůstala, rodiče byli operní
pěvci. Vše změnila olympiáda v Tokiu. To už dělala i atletiku, se kterou
začala v sedmé třídě. Dívala se s tátou, jak Pepík Odložil vybojoval
stříbrnou a tehdy se prý tatínek zasnil vyprávěla Milena později, otočil k ní
a řekl: “Bylo by to hezké, kdybys jednou na olympiádě také startovala“. Na
atletiku chodila v té době na tehdejší Rudou hvězdu Praha, dnešní Olymp
Praha. Měla štěstí, že se dostala do rukou trenéra nejpovolanějšího – Františka
Bůžka. Ten nejen psal o správném tréninku dětí do Atletiky, ale také ho uměl
perfektně realizovat a dal jí všestranné atletické základy. V roce 1967
přešla k bývalému výbornému výškaři Rudolfovi Hübnerovi. To měla na svém
kontě nejlepší výkon 166 cm, v sedmnácti letech. Zdánlivě nic moc, ale
měla za sebou přípravu u Bůžka a dobrou techniku. Na tom mohl Hübner stavět. A evidentně
to udělal dobře. Sice vstup do olympijské sezony nebyl nijak zázračný, nic
nenasvědčovalo tomu, že na konci roku bude olympijskou vítězkou. Požadovaný
limit pro start na olympijských hrách skočila až na posledním možném závodě,
shodou okolností mistrovství republiky. To se konalo v Jablonci a tam
panují občas nevyzpytatelné podmínky. Tehdy se nad Jabloncem přehnala bouře,
stadion Na střelnici měl výškařský sektor pod vodou. Aby se mohla soutěž
uskutečnit, vypalovala se voda naftou. Smrad z hořící nafty, mokro, těžké
podmínky. Ale Milena je neřešila. Vyhrála a dosáhla i na požadovaný limit 176
cm. Stejně tak v pohodě byla i při olympijském závodě. Místo aby se nervovala sledováním soupeřek,
v klidu si mezi pokusy četla Tři muže ve člunu od Jerome K. Jerome. V památném
olympijském roce zlepšila svůj nejlepší osobní výkon o 16 cm.
Na mistrovství Evropy v roce 1969, které se konalo
v Aténách, se situace opakovala. O zlato bojovala opět s Ruskou
Okorokovovou. Obě překonaly shodně 183 cm, při stejném zápisu došlo na
rozeskakování. Znovu se ukázala síla Mileny, která vyhrála a slabost
Rusky, která jí znovu nepodala ruku. V Aténách již startovala jako
Hübnerová, provdala se za svého trenéra. Na olympijských hrách v Mnichově
zopakovala výkon z Mexika a obsadila 15. místo, osobní rekord měla tehdy
187 cm. K úspěchům je třeba připočíst ještě dvě pátá místa na mistrovství
Evropy 1971 v Helsinkách a 1974 v Římě.
Mileně manželství s Rudou Hübnerem, ze kterého má dceru
Lindu, nevydrželo. Sblížila se s vynikajícím trojskokanem Jirkou
Vyčichlem, rozeným lidovým bavičem. Spolu žili až do Mileniny smrti v roce
2014. V pouhých 64 letech podlehla zákeřné rakovině. Ze vztahu s Jiřím
vzešel syn Jirka. A konec atletické kariéry? Přišel relativně brzy. V roce
1977 už nemohla pokračovat pro bolesti kyčle a tak ze zdravotních důvodů
v pouhých 26 letech s atletikou skončila. Neopustila ji však úplně,
protože zůstala na Rudé hvězdě a okolo milované atletiky se pohybovala do
poslední chvíle.
Milena vyhrála v roce 1969 anketu Sportovec roku, roku 2014 ji při vyhlášení téže ankety hlasující novináři zařadili mezi Sportovní legendy. Ač z Rudé hvězdy, držela se „skokanskou“ mafií a na společných oslavách s mírným úsměvem sledovala peprná Jirkova vystoupení. Při příležitosti šedesátin Vaška Fišera jsem natočil krátké video (bohužel nepublikovatelné), které to hezky ilustruje. Určitě se směje i v tom atletickém nebi.
Dnes je tomu dlouhých 12 let, kdy odešel do atletického nebe Božan (Bohumír) Doul. Bylo mu 57 let. Poznal jsem ho před 30 lety jako „atletického“ doktora a často za ním docházel na konzultace do ordinace ve Stromovce. Byl jedním z nejlepších reprezentačních doktorů, které jsem poznal. Mým svěřencům se věnoval s velkou péčí a byl vždy perfektní. V 90. letech ho osud zavlál na rodnou Šumavu. Zřídil si soukromou praxi ve Vacově, k tomu sanitní dopravní službu, přidal pohotovost, další praxe. Na Šumavu jsem jezdil pravidelně a mezi rituály patřila i návštěva Božana. Vždycky si vyšetřil chvilku ve svém nepřetržitém programu a šli jsme na oběd, většinou ve Vacově do penzionu anebo někam vyjeli. Občas spojil více návštěv dohromady, pak jsme zabrali v restauraci penzionu více místa a poseděli třeba i s Petrem Rezkem, abych jmenoval někoho z těch populárních kamarádů.
Někdy přišel z honu a vždycky říkával: „dnešní hon byl
úspěšný, všichni ho přežili“. To byly jedny z mála chvilek odpočinku. Sloužil
v podstatě nepřetržitě. Zveleboval středisko, kde spal i pracoval dvacet
čtyři hodin denně, rodná chalupa musela počkat. Objížděl babičky a dědečky,
k tomu narvaná ordinace, spousta pacientů z Prahy, včetně bývalých i
současných sportovců. Božan byl všeuměl, byl schopen dělat drobné operační
zákroky, pomáhal akupunkturou, zařídil vyšetření v Praze. Širokému okolí tak zajišťoval ten nejlepší
lékařský servis, co si člověk mohl vymyslet. Jeho denní režim byl obdivuhodný,
ráno ordinace, krátká přestávka, pokud nikdo nepřišel s akutním případem a
pohotovost. Zlobilo, že někteří ji zneužívali. Odpoledne jezdili také pacienti
z Prahy a širšího okolí, sportovci. Kromě mých svěřenců spolupracoval i s olympijskou
vítězkou Kateřinou Neumannou a mnoha dalšími. Znáte to, pomohl mi doktor
z Vacova, je výborný, zkus to u něj, když ti jinde nepomohli. A Božan
pomáhal, nezištně. „Zotročil“ rodinu, partnerku, v tom dobrém slova
smyslu. Studovali medicínu, pomáhali s převazy, když vyjel za pacientem,
dokázali rozpoznat, zda ho volat zpět anebo nechat pacienta tu chvilku čekat.
Večer dělal papíry a láteřil, kolik jich. Mohl srovnávat lékařské praxe a
jejich fungování v nedalekém Rakousku i Německu. On s pojišťovnou
spíše válčil, místo aby ocenili jeho služby. Na české poměry tehdejší doby byly
nadstandardní, ale tak by měla přeci fungovat lékařská péče kdekoli. Samozřejmě
i on nadával na ty, co ji zneužívají, ale tomu asi nejde zabránit. Zvláště,
když zdravotnictví je stejně jako sport černá díra na peníze, jen podstatně
větší. Poctivý, pracovitý a obětavý doktor se v ní ztratí, pohltí ho a
zničí. To se stalo Božanovi. On vyslyšel spoustu stesků pacientů, jeho
nevyslyšel nikdo. Smutný příběh se smutným koncem.
Kolikrát vím, že pokud by někdo nyní pomohl mým svěřencům,
byl by to právě Božan. Jenže už 12 let slouží jinde. Díky Božane za ty krásné
chvíle i za všechny ty, kterým jsi pomohl.
OH 1952 – zlato, 1960 – stříbro, ME 1954, 1958 – zlato
Dana Zátopková coby čestný host na Memoriálu Josefa Odložila
Dana Zátopková, dívčím jménem Ingrová, se narodila v Karviné – Fryštáku a nikdo tehdy netušil, že na svět přišla první česká oštěpařská legenda. V šesti letech se s rodiči stěhovala do Vacenovic u Hodonína, odkud pocházeli. Tady lze hledat kořeny Danina vztahu ke Slovácku a dobrému vínečku. Na milou Moravu nedá dopustit.
Ke sportu měla blízký vztah. Ale dřív než s atletikou, se Dana Ingrová seznámila s házenou. Hrála ji celou válku a velmi dobře. Po válce získala v roce 1949 s družstvem Slovácké Slavie mistrovský titul. S atletikou se potkala na střední škole v Uherském Hradišti, a ač jí bavila, zůstávala zprvu věrna házené. S královnou sportů začala více koketovat až po válce. To začala v Brně studovat „tělák“. První zápočty ji čekaly v Třeboni, zavzpomínala v rozhovoru: „ Na pokoji jsem byla s holkou, která byla tehdy naší nejlepší oštěpařkou, házela asi tak 33-34 m, jmenovala se Soňa Buriánová. Kromě toho jsme tam dělaly zápočty z atletiky za dva semestry, měly jsme tam i atletický kurz. Ona jediná se přihlásila na oštěp, a jelikož spala hned pode mnou, tak mě pořád prosila, jestli bych s ní nešla hodit alespoň jeden hod, aby to bylo uznané jako závod. A tak mě nakonec ukecala“. Dana při zápočtu hodila k překvapení všech 34,60 metrů. Tehdejší československý rekord byl asi 37 m. Po „zápočtovém“ výkonu jí po upozornění asistentů okamžitě zlanařili funkcionáři VŠ sportu Brno, vyřídili registraci a o měsíc později již vyhrála svůj první atletický mistrovský titul.
Mezitím
si odžila svoje v Bruntále na severu Moravy, aby se řízením osudu dostala
v roce 1948 do Zlína. Zatímco v Bruntále výkonnostně stagnovala, ve
Zlíně Dana ožila. Zlín byl tehdy jedním z významných center moravské
atletiky. Navíc je přeci jenom blíže jejímu milovanému Slovácku než Bruntál. Sice
pořád ještě střídala atletiku s házenou, ale už bylo jasné, že se se rodí
nová atletická hvězda. Co víc, ve Zlíně poznala i jednoho fešného běžce, svého
budoucího manžela Emila Zátopka. Oba úspěšní reprezentanti jeli společně na první
poválečné olympijské hry v Londýně. Dana tehdy obsadila v olympijském
závodě sedmé místo.
V roce
1950 přišli Dana s Emilem do Prahy do ÚDA. Ústřední dům armády, předchůdce
Dukly, tehdy sdružoval nejlepší české sportovce. Danu lepší podmínky opět
výkonnostně posunuly. S Emilem vytvořili nerozlučnou dvojici, které se
zaskvěla především na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952.
Dana soutěž oštěpařek vyhrála a společně si odvezli z Finska čtyři zlaté
medaile. A zatímco Emil ukončil svoji kariéru po olympijských hrách
v Melbourne v roce 1956, získala Dana ještě v roce 1960
v Římě stříbrnou medaili. Kromě toho se stala dvakrát mistryní Evropy,
prvně v roce 1954 v Bernu a o čtyři roky později ve Stockholmu.
Po
ukončení závodní kariéry zůstala sportu a atletice věrná. Pracovala jako
trenérka mládeže, byla ústřední trenérkou. V letech 1960-1972 působila
v ženské komisi MOV, byla aktivní členkou Klubu olympioniků ČOV. Její
radost ze života a šibalský úsměv jsou úžasné, inspirující, stejně jako
vitalita a životní nadhled. S Emilem prožili mnoho dobrého i zlého, společně
postavili dům v Troji, ve kterém zametala smetákem, co jí Emil vyrobil z vítězného
olympijského oštěpu. Pokud mohla, nevynechala jedinou akci Klubu olympioniků,
byla pravidelným hostem Armádního sportovce roku i Memoriálu Josefa Odložila.
Právě odtud pochází i fotografie. Jak sama říkává, s Emilem se životem
prochechtali a věřte, je tomu tak. Má to Dana věru dobrý recept na dlouhý a
spokojený život, tvrdá práce, láska, úsměv a radost, moravské písničky a
vínečko.
První ženou, která bude uvedena do Síně slávy české atletiky, je oštěpařská legenda, Dana Zátopková. Více o Daně dočtete v jejím profilu, který vyjde příští týden. Dalšími kandidáty tohoto roku jsou Josef Doležal, náš nejúspěšnější chodec historie (stříbro OH 1952, zlato a stříbro ME 1954, Mirka Hübnerová-Rezková (zlatá na OH 1968 v Mexiku a na ME 1969), Olga Fikotová, zlatá medailistka z Melbourne 1956 a Jarmila Kratochvílová, dvojnásobná mistryně světa 1983 Helsinki, stříbrná na OH 1980 a držitelka dosud nepřekonaného světového rekordu v běhu na 800 m. O všech se dočtete více v jejich biografiích, které budu postupně zveřejňovat.
Kromě toho jsem zřídil stránku na Instagramu, kde najdete starší i nové fotografie všech legend českého sportu a nejen jich.
František Janda-Suk * 25. 3. 1878 Postřižín † 23. 6. 1955 Praha
František Janda-Suk (veřejný zdroj)
Janda-Suk je mužem, který změnil hod diskem, klasickou atletickou disciplínu, jenž byla součástí již dávných antických olympijských her. Rodák z Postřižína, který se nesmrtelně zapsal do dějin atletiky, se s ní seznámil na reálném gymnáziu v Praze. V sedmnácti letech je již členem AC Praha. Mladý František byl urostlý, všestranně zdatný hoch, který se věnoval zejména sprintů, vrhu koulí i hodům. To trvalo do 18 let, než vyhrál klubové závody ve vrhu koulí a začal se více věnovat více vrhu a hodům. Stal ze z něho i výborný kladivář. Po gymnáziu začal studovat práva na Karlově univerzitě.
Na jaře 1897 dostal od Otakara Krajíčka první skutečný disk, objednaný speciálně pro něj v Paříži. Hned začal trénovat a doma za stodolou zkoušel napodobit Myrónova Diskobola. Kýženého výsledku se však nemohl dobrat. Necítil se při hodech v této poloze dobře. František byl velmi přemýšlivý a brzy si uvědomil, že socha proslulého antického sochaře nemusí zachycovat diskobola v konečné fázi hodu. Po mnoha pokusech zjistil, že je třeba přidat otočku. Tím zásadně ovlivnil vývoj disciplíny. Už před olympijskými hrami v Paříži hodil na Císařské louce 34,5 m, v té době se rekordy ještě neevidovaly, ale šlo o neoficiální evropský rekord.
To
už se blížil rok 1900 a
Janda-Suk byl stále lepší a neměl doma konkurenci. A protože člen MOV
Guth-Jarkovský chtěl po úžasné zkušenosti z Atén, aby se olympijských her
zúčastnili Češi, stal se jedním z pěti prvních českých účastníků her.
Jeho výkon v olympijském závodě však poznamenala strastiplná jeden a půl dne dlouhá cesta a žaludeční potíže, které ho při ní provázely. Aby toho nebylo dost, po příjezdu do Paříže se dozvěděl, že disk byl přeložen z nedělního odpoledne na sobotní dopoledne. Neměl ani den odpočinku a cítil se hodně zesláblý. Přesto se objevil v sobotu ráno v Bouloňském lesíku na startu. Házelo se na úzké loučce, obklopené alejemi, ze čtverce o straně 2,5 m. Janda-Suk, ač oslabený nemocí, unavený po dlouhé cestě, nakonec skončil v konkurenci 18 diskařů na druhém místě. Porazil ho pouze Maďar Rudolf Bauer, který dosáhl výkonu 36,04, František hodil 35,14 m. Později to komentoval, že stříbra dosáhl díky otočce. Také ji tam konkurence okukovala, neboť byl jediný, kdo tímto způsobem házel. Od okukování nebylo daleko k napodobování, otočka pomáhala lepším výkonům a velmi brzy se mezi diskaři ujala. Janda-Suk se tak do dějin disku nezapsal jen ziskem stříbrné medaile na olympijských hrách, ale také jako objevitel otočky. Dnes diskaři hází své náčiní po jeden a půl otočce a nejlepší z nich říkají, že dobře provedená otočka jim zlepší výkon až o 15 m. Píši sice, že Janda-Suk získal stříbro, ale tehdy se ještě medaile neudělovaly. Za druhé místo obdržel dřevěný kalendářík na psací stůl. Jak poznamenal Guth-Jarkovský, jarmareční artikl. Medaile se začaly udělovat až později.
Skvělou formu si udržel Janda-Suk také následující rok. Vrcholem byl závod 16. června 1901 na hřišti v Praze-Bubnech na závodech pořádaných AC Sparta, při němž překonal světový rekord výkonem 39,42 m. Opět šlo o rekord neoficiální, světové rekordy se začaly zaznamenávat až roku 1912. Na místě prvního českého světového rekordu už dnes hřiště nenajdeme, stojí tam stanice metra Vltavská.
Po vystudování se z Jandy-Suka stal vážený policejní rada. Na atletiku však nezanevřel, byť i kvůli vojenské službě nemohl tři roky řádně trénovat. Vyměnil také dres, sparťanský za slávistický. Zúčastnil se ještě dvou olympijských her. V roce 1912 ve Stockholmu, kde obsadil 15. místo ve vrhu koulí a v disku 17. místo, a v roce 1924 v Paříži. Tam obsadil ve 46 letech 29. místo, současně byl vlajkonošem československé výpravy.
Nejlepšího osobního výkonu 42,36 m dosáhl ve 36 letech, dva roky po olympijských hrách ve Stockholmu. (na Sports-reference.com uvádějí rok 1909 a výkon 42,45 m). Několik let také držel český rekord v hodu kladivem. Atletice zůstal věrný i po skončení závodní kariéry, což bylo na prahu padesátky, kdy na středočeských přeborech obsadil druhé místo. Stále docházel na Slávii a občas radil svým nástupcům. Zemřel na plicní embolii a je pohřben v Černovičkách. Na náhrobní desce najdeme jen prostý nápis: František Janda-Suk.
Když jsem přemýšlel, kterého trenéra zařadit jako prvního do Síně slávy, nemohl jsem se ubránit osobním pohnutkám. Máme mnoho slavných trenérů historie i současnosti, mnoho z nich jsem znal a vážím si jich stejně, ale přesto si dovolím dát přednost 91letému nestorovi českých běhů – Honzovi Liškovi. Patří sem nejenom pro své trenérské úspěchy, ale také jako spoluautor dosud nejlepší české publikace o tréninku běhů, kterou napsal společně s Milošem Písaříkem: Běhy na střední a dlouhé tratě. Tyto dva svazky vyšly v roce 1985 v tehdejším Vědecko-metodickém oddělení ČSTV a dodnes jsou mojí trenérskou biblí a doporučuji ji všem svým studentům i svěřencům k prostudování.
Jan Liška se svým nejslavnějším svěřencem Josefem Plachým (zdroj internet, bez uvedení autorských práv)
Ale zpět k Honzovi. Narodil se v Tlučné, vsi nacházející se v okrese Plzeň-sever. Se sportem se potkal v Plzni, kam chodil na průmyslovku a cvičil v místní DTJ. Po průmyslovce narukoval na vojnu do Lipníku. V jejím průběhu uvažoval o vojenské akademii, ale nakonec se řízením osudu dostal na zrovna otevíranou FTVS. Absolvoval ji v roce 1957 jako jeden z prvních studentů a zamířil na učiliště protivzdušné obrany do Olomouce. Ani se v Olomouci neohřál a učiliště bylo dislokován a Honzu čekala cesta do Košic. Stejnou cestou mířil i jeho první slavný svěřenec Josef Odložil. To už se psal rok 1958. Honza nebyl jen dobrý tělocvikář, ale hlavně nadšený trenér a fanatik atletiky, jak on skromně říkal „dělník“. Košičtí atleti si vlastníma rukama vybudovali 400 m dráhu, tehdy ještě škvárovou. Atletický oddíl fungoval při Slavii VŠT, a právě tam Liška objevil Odložila, který pod jeho vedením začal překonávat první rekordy. Po dvou letech Pepík odešel do Prahy, chvíli ještě trénoval s Liškou podle papíru, následně vystřídal několik trenérů, až skončil definitivně u Aleše Poděbrada v Dukle. Pod Alešovým vedením vybojoval i ono slavné stříbro na OH v Tokiu v roce 1964.
To už Honza objevil další supertalent – Josefa Plachého. On vůbec měl čuch na talenty, a nejen běžecké. Mezi jeho objevy patří třeba Jan Leitner, svěřenec Václava Fišera, bývalý český rekordman ve skoku dalekém, halový mistr světa (Světových her – předchůdce MS) i Evropy a bronzový medailista z ME 1982 s PB 817 cm. Kromě toho měl ve skupině třeba maratonce Františka Višnického anebo vytrvalce Pavla Madára. Jožka Plachý však byl hvězda největší. Před OH v Mexiku, což byly hry, které se poprvé konaly ve vysoké nadmořské výšce 2300 m, se ukázala Honzova trenérská genialita a přemýšlivost. Už tehdy pochopil, že bez vysokohorské přípravy nemohou pomýšlet na úspěch. Základní tréninkový kemp absolvovali tehdy v Rumunsku v novém středisku Pietra-Arsa, které se nachází 2100 m n. m. Jenže co po návratu do Košic? Společně s MUDr. Jánom Michálkem využili toho, že košičtí letci měli k dispozici hypobarickou komoru. Jožka tam po těžkých trénincích speciálního tempa chodil, přičemž „pobýval“ v simulované výšce 4000 m n. m. Celkem navštívil před odletem komoru 7x. V Mexiku pak dosáhl skvělého 5. místa. Právě na tomto příkladu je krásně vidět jak Honza Liška o tréninku uvažoval, nebál se promyšleně experimentovat a neustále se vylepšovat tréninkové metody.
V roce 1975 se přesunul Honza s Jožkou do Prahy do Dukly. Od té doby mu prošlo rukama mnoho běžců, jejichž časy by byly ozdobou současných tabulek. Mezi nimi vyčníval halový mistr Evropy z roku 1984 Luboš Tesáček. V polovině 80. let se rozloučil s aktivní trenérskou dráhou a v letech 1983–1989 atlety Dukly vedl jako šéftrenér. Troufnu si říci, že málokdo ovlivnil svým dílem i přístupem generace trenérů tak, jako Honza Liška (a jeho spoluautor, neméně slavný trenér Rudé hvězdy Miloš Písařík, trenér mistryně Evropy Jarky Jehličkové). Není bez zajímavostí, že slovenští atleti Jana Lišku do své Siene slávy uvedli v roce 2018, při příležitosti jeho devadesátky. Šedý vlku děkuji.
Nejlepší svěřenci:
Josef Plachý, Josef Odložil, Luboš Tesáček
Dílo: Dvoudílná
publikace Běhy na střední a dlouhé tratě. Společně s Milošem Písaříkem,
VMO ČSTV, Praha 1985.
Bylo těžké rozhodnout, který atletický funkcionář by měl být uvedený první do Síně slávy. Nakonec se jím stal zakládající člen MOV a ČAAU, současně její první předseda, Jiří Guth-Jarkovský. Pozoruhodné je, že ač sám nesportovec, stál u všeho důležitého okolo sportu v Čechách a svým způsobem i ve světě.
Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (zdroj Wikipedie, licence CC)
Rodák z Heřmanova Městce nebyl, na rozdíl od svého
souputníka v historii českého sportu Josefa Röslera-Ořovského, žádným
aktivním sportovce, ledva se naučil po několika letech plavat a ani tak
obyčejná věc, jako jízda na kole mu nepřirostla k srdci. Na druhou stranu
nebylo aktivnějšího funkcionáře, který by sloužil českému sportu.
K funkci zakládajícího člena Mezinárodního olympijského
výboru přišel, dá se říci jako slepý k houslím. Tvůrce novodobého
olympijského hnutí Pierre Coubertin se s ním spřátelil, a trval na tom, že
ve vznikajícím MOV, chce mít i Čecha. Znal jediného – středoškolského profesora
Gutha-Jarkovského, a tak jej nominoval. Guth-Jarkovský nebyl ani na prvním
zasedání MOV. V Aténách, kde se konaly v roce 1896 první novodobé
olympijské hry, už nechyběl. Právě tady se z něj stal definitivně zanícený
přívrženec sportu a sportovních ideálů.
V roce 1897 stál u založení Česká amatérské atletické unie (ČAAU) a stal se jejím prvním předsedou. Součástí ČAAU byla i atletika, tehdy nejen lehká, ale také těžká a další sporty. Guth-Jarkovský chtěl však více a usiloval za vydatného přispění Röslera –Ořovského, o založení Českého olympijského výboru. Dlouho bojoval se Sokolem, neboť sokolové byli zprvu proti. Nakonec se jim konečně podařilo o další dva roky později, v roce 1899 výbor založit. Jenže zpočátku moc nefungoval, a proto ho v roce 1900 založili znovu. Tentokráte již byli úspěšní a i díky tomu na druhé olympijské hry do Paříže odcestovala první česká minivýprava (měla 5 členů), která vybojovala díky Františku Jandovi-Sukovi druhé místo. Janda-Suk ho získal v hodu diskem.
Jiří Guth-Jarkovský působil v MOV až do své smrti roce 1943. Předsedou Českého olympijského výboru byl do roku 1929, kdy ho nahradil Josef Gruss. Kromě vedení ČAAU, stál v letech 1915-1926 v čele Českého, později Československého klubu turistů. Byl i redaktorem časopisu Turista.
Přesto vše je mezi veřejností znám Guth-Jarkovský více jako pedagog a mistr společenského chování. Mimochodem byl prvním studentem, který získal doktorát na tehdejší české části Karlo-Ferdinandově univerzitě. Svoji kariéru započal jako vychovatel v rodině knížete Schaumburg-Lippe, s nimiž procestoval značnou část světa. Od roku 1888 působil na různých gymnáziích v Praze, nakonec zakotvil v Truhlářské a tamní gymnázium nese dnes jeho jméno. Po vzniku Československa se stal hlavním hradním ceremoniářem prvního prezidenta Masaryka. Řád Bílého lva, ocenění, které dodnes uděluje president, navrhl a statutárně zpracoval právě Guth-Jarkovský. Kromě toho je autorem slavného Společenského katechismu, kterým asi nejvíce proslul. Zesnul v Náchodě na následky mozkové mrtvice v roce 1943.
