Nový „formát“, jak se říká, zaujal rozhodně více, než předchozí experimenty či pokusy o zatraktivnění atletiku. Dnešní doba přeje nesmyslně rychlosti, přeci: „Well, BoRhap does go on forever, 6 bloody minutes. The radio stations will never play it.“ Generace odchované sociálními sítěmi jsou zvyklé rychle těkat nikoli soustředěně pozorovat, oceňovat techniku, ladnost pohybu. Je pravda, že i mne roztahané rozběhy na olympijských hrách a šampionátech někdy už nebaví. Nevím, kde vznikly tyhle natáhnuté časové pořady, ale pořád existuje pár špičkových závodů, kde je každých deset minut start. Žádné dlouhé cavyky, pořád se něco při nich na dráze i v poli děje. Budapešť byla jiné právě z tohoto ranku. Soutěže měli docela spád, závodilo se, žádná velká taktika. Prostě atleticky dobrá podívaná. A že někde bylo hodně startujících z jedné země, holt to tak je. Odborník už ví, že běžecká nadvláda Východoafričanů se stává minulostí, stejně jako nadvláda bílých v technických disciplínách. Laik se diví. Hvězdy ze zemí, o kterých slýcháváme málokdy dodaly to správné koření. Až na malé výjimky se skutečně utkali ti nejlepší z nejlepších a bylo to znát i na kvalitě výkonů.
Bohužel až na Myslyvčuka bez výraznější stopy českých reprezentantů. Manuel na konci sezóny evidentně chyběly síly. Nicméně vzestup, který v sezoně předvedla, byl na poměry české atletiky nebývalý. Díky ní se nyní roztrhl pytel s hvězdičkami, které se upínají k zahraničním trenérům. Uvidíme, zda se díky tomu rozzáří ve skutečné hvězdy. Manuel již lze za ni považovat, bez ohledu na trochu horší závěr sezony. To je tak, když někoho na začátku namlsáte. Rozhodně se těším na příští sezonu v jejím podání. Poslední zástupce české atletiky byl Jan Štefela. Po nějakém nepovedeném závodě říkal, že skákal jako jouda. To platí i pro Budapešť. Doufám, že na mizernou sezonu rychle zapomene a za rok se vrátí se stabilní vysokou výkonností na 230 cm.
Ale zpět k Budapešti. Na první pohled zaujala černá tráva. Už neplatí, zelená je tráva. Jsou lidé, kterým se to vizuálně líbilo, mě ne. Bylo to divné, ponuré. Černá barva je sexy, ale na ploše stadionu mi tak nepřišla. Nicméně chápu, že to celé vlastně nebyly atletické závody, ale atletická show. Vyhlašování bez zdlouhavého předávání trofeje, gratulací, ale zato s ohňostrojem. Na druhou stranu dlouhé představování atletů, hlasitá hudba, rozhovory. Na stadioně sice neslyšíte vlastního slova, krom vzácných okamžiků, kdy byl potřeba klid. Dnešní divák je jiný, atletice někdy rozumí málo. Jde se tam hlavně bavit. Ještě štěstí, že jednotliví atleti nemají svoje ultras. Suma sumárum shrnuto, tomuto formátu rozumím, také mne bavil. Osobně bych si odpustil některé prvky show, ale randál, světýlka a ohňostroje asi dneska ke sportu patří. Vlastně to ukazuje také vývoj lidské kultury. V padesátých letech vydrželo 20 000 diváků koukat na Zátopka, kterak krouží na stadioně jeden ovál za druhým při pokusu o světový rekord v hodinovce či na 30 000 m. Dneska by přišlo deset fandů a pět rodinných příslušníků. Koukat hodinu a více na jeden závod. I evropský šampionát v Birminghamu měl problémy s návštěvností v prvních dnech, kdy převažovaly rozběhy.
Budapešť nebyla vyprodaná, ale ochozy byly zaplněné, řekněme. Právě proto, že dnešní divák očekává a oceňuje něco jiného. Nebo si to pořadatelé a řada lidí okolo atletiky myslí. Faktem zůstává, šlo o povedené závody. Nicméně z pohledu atleta – jsem ultimátní šampion, ale co je více, vítězství na kontinentálním šampionátu nebo Diamantové lize. Letní atletická sezona vždycky měla jeden vrchol. To v souhlase s mnoha atlety považuji za jedinou větší slabinu. Co je to za titul, ultimátní šampion? Na druhou stranu dnešní borci mají tak vysokou výkonnost, že dva závody týden za sebou zvládnout s prstem v nose. Klasické kontinentální šampionáty budou příležitostí pro nastupující hvězdy ku zviditelnění. Výkonností úroveň nadchla. S napětím jsem čekal nudné klusací závody s pekelnými závěry, vynechávání pokusů. Opak byl pravdou. Postupový klíč podle mého gusta, prostě ti nejlepší, v případě semifinálových klání. Boje od počátku u finále. Omezení počtu pokusů u technik nedávalo šance na opakované reparáty. Většinou se prosadily přepokládaní favorité. S napětím jsem očekával, jak si s výrazně větší konkurencí než na Evropě, poradí Ingebrigtsen. Kdo umí, umí jen dodám k jeho vystoupení. Nádherné byl souboje na středních tratích. Především při startu ženské půlky vlastně nevím, komu fandit. Femke je fenomén, který zaslouží obdiv, jak skvěle zvládá přechod na půlku, Kelly sleduji od žákovských let, Audrey byla moje tajná favoritka na překonání rekordu Jarmily již před sezonou. Její vzestup není náhodný. Co k tomu dodat. Stejný rozpor zažívám při startu běhu na 400 m př. u mužů, u žen je to jednoduší, tam držím palce Emmě Zapletalové. Sprinty včetně překážkových musely nadchnout každého diváka. V technikách to samé. Nedá nepovzdechnout, škoda, že se vytratila zcela česká oštěpařská škola. Vždy jsem spíše fandil Baršimovi než Tamberimu, ale letos mne doslova zvedl ze židle. Jeho návrat na vrchol je obdivuhodný. Stejně tak každého musel uchvátit skok o tyči nejen v podání Duplantise s Karalisem, ale i v podání žen. I jejich soutěž byla neméně dramatická. V zásadě bych tu musel vyjmenovat všechny disciplíny a soutěžící. Ani mi příliš nevadilo, že se na všechny disciplíny nedostalo. Nezbývá než se těšit za dva roky na další pokračování. Jen bez té černé trávy, na zelenou se přeci jenom lépe kouká a ke stadionu patří.