Vyhlášením ankety o nejlepšího atleta uplynulé sezony jako by skončil atletický rok. Byť ještě svoje vystoupení měli vrchaři, a nedopadli vůbec špatně – jedna stříbrná medaile, další čtyři umístění v top desítce. Jako úspěšné hodnotilo jejich výkony i předsednictvo ČAS. A hlavně, při rostoucí konkurenci v této neolympijské disciplíně jde o velmi lichotivý výsledek. Uvidíme co dokáže minimalistická výprava na prosincovém ME v krosu. Tam bude úspěchem jakékoli umístění do top 20. Ani letos se nepodařilo nakonec dát dohromady štafetu, takže jediný úspěch, který jsme zaznamenali, připadá na první ročník, kdy se štafeta konala a konkurence ještě nebyla největší. Trochu smutná vizitka v porovnání třeba s Poláky, kteří hvězdnou štafetou obsadili i armádní MS v krose. Jejími členy totiž byly hvězdy typu Lewandowski, Ennnaoui či Rozmys.
Trochu lacinější pozlátko ankety o Nejlepšího atleta nezakrylo pravý stav české atletické reprezentace. Viděl jsem ale jen kousek, protože jsem se chtěl podívat na Mäki, a když Háma vyhlásil, že je šestá, tak jsem naštvaný televizi vypnul. Každá anketa je nespravedlivá, ale tohle bylo na mne moc. Naštěstí druhý den v novinách z toho bylo páté místo. Ale čert vezmi ankety, více nám o stavu atletiky řekne prostá statistika. Nejjednodušší je ta medailová.
HMS 0-0-0
MS 0-0-1
ME 0-1-2
MS U20 0-0-0
ME U18 1-2-0
MS kopce 0-1-0
ME kros 0-0-0
V konci doby postcovidové se řešila koncepce reprezentace pod vedením Pavla Sluky, který si uvědomoval neblahý stav české atletiky. Je tomu tak však reálně?
Pohledem statistiky zúžené na medailová umístění ano. Jestliže statistiky rozšíříme na 1.-8. místo, musíme opět říci ano. Výsledek je zřejmý, reprezentace na tom není nejlépe. Nicméně v porovnání s rostoucí konkurencí to zase taková tragédie není. Na druhou stranu je jasné, že se stále více budou prosazovat atleti z dříve atleticky nezajímavých zemí a pokud nemá česká atletika plakat nad rozlitým mlékem, je třeba s tím počítat a na rostoucí konkurenci reagovat. Jinak v atletické mapě světa budeme v té kategorii nezajímavých my.
Pohled z druhé strany: předseda hovoří o nebývalém rozvoji a zájmu o atletiku, síle atletického svazu a jeho skvělých projektech. Ty fungují především v oblasti přípravek a žactva. To sice nezaručí úspěšnou reprezentaci, ale je důvodem k chlubení kterak atletický svaz bojuje proti pohybové negramotnosti. Pojem pohybová gramotnost jsem stále ještě neskousl, za mne je pořád někdo buď šikovný anebo nešikovný. A u těch nešikovných záleželo na tom, jak se ke cvičení a sportu postaví, zdali začnou trénovat a zařadí se mezi šikovné anebo zůstanou nešikovní. Pomíjím těch pár jedinců na druhé straně Gaussovy křivky, kterým skutečně není dokonalý sportovní pohyb vlastní. Pejorativně jsem říkali, ten je levej jako šavle. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna šavle, snad proto, že když ji položíme na plocho, je zahnutá doleva. Stejně žádný nahodilý program z „leváka“ šikovného neudělá. Ale to je jiná kapitola.
Po MS v Dauhá se řešil velký počet zraněných atletů a reprezentantů s různými bolístkami. Vznikl tým okolo MUDr. Velebové, prostor dostal MUDr. Dostal a další. Ledacos se ve zdravotnickém zabezpečení reprezentace začalo hýbat. Ale otázkou je zda, to stačilo a bude stačit?
HMS je asi dobré zapomenout a nebýt vystoupení Skřivanové, stále se lepšícího Šorma a tradičně štafety 4x 400 m, skončilo HMS absolutním fiaskem. Z 13 nominovaných na medaili nikdo nedosáhl, některým se závod vysloveně nepovedl.
MS v Eugene byl hlavní vrchol. Dopředu zarážející pragmatický přístup některých reprezentantů, raději budu startovat na ME, kde mám větší šanci na úspěch, je trochu proti logice věci být co nejúspěšnější a vítězit. Ten pragmatismu chápu u starších sportovců na sklonku kariéry, jejichž bolavé tělo dva vrcholy krátce za sebou nemusí přežít, ale nikoli u těch v plné výkonnosti. Tady klobouk dolů před Mäki, Hrochovou, Mezuliánikovou. Kdysi to bylo tak, že vrchol byla olympiáda, pak MS a teprve potom ME. Každý chtěl na olympiádu. To už neplatí. Platí to, že relativní úspěch na nižší soutěži zajistí další období poklidného sportovního života. Už za socíku jsem tvrdil, že průměrování jak tréninkových ukazatelů, tak výsledků vede jen k trvalému poklesu. Každý další průměr je totiž horší a horší. A když si ten průměr nastavím za cíl, tak nikdy nebudu první. Naše atletika byla vždycky postavena na mimořádných jedincích, kteří začasto vyrostli mimo systém. A jednoznačně to nebude jinak ani v budoucnosti blízké i vzdálené.
U MS jsem si každý den dělal přehledy, jak kdo závodil. Nominováno bylo 24 lidí, medaile jedna, bronzová. První co bylo markantní, byl opět velký počet zraněných a dalších bolístek. Některé lezly na povrch až tam, jiné si přivodili reprezentanti při startu. Nezaznamenal jsem u jiných výprav tolik výpadků ze zdravotních důvodů. Už je to kolovrátek, ale několikrát jsem psal, že asi něco děláme špatně a evidentně jsme se nepoučili anebo vyvodili špatné závěry. Nevím. Sebelepší zdravotnické zabezpečení to asi nevyřeší, ta chyba se mi zdá být hlubší a troufnu si říci spíše metodická.
Co s lékařským zabezpečením? Snažil jsem se dostat do školení trenérů nějaké přednášky na téma prevence. Stejně tak se snaží doktorka Velebová. Práci Jirky Dostala do tohoto schématu nepočítám, pro něj je to byznys, který ho baví. Ale takto problém s četnými zraněními nevyřešíme, nehledě na to, že to není záležitost Velebové nebo Dostala, ale zcela jistě metodiky. (Obsah tréninku včetně regenerace za dosavadní sportovní kariéru. Bolístky se sčítají a pak se projeví se často s odstupem, obvykle když to člověk nejméně očekává.)
Druhou věcí je načasování formy a vyrovnání se s podmínkami. To také nebylo u všech ideální, navzdory přípravnému kempu. Výsledek reprezentace samo předsednictvo ČAS hodnotilo jako nepodařený.
O to s většími nadějemi vzhlíželi atleti k ME. Menší konkurence měla zajistit větší úspěchy. Bohužel tahle logika opět neplatila. Nejsmutnější je, že z rekordní 55 členné výpravy podávali někteří výkony na úrovni 60. let minulého století a zní to blbě, dostali by „na prdel“, kdyby vedle nich běželi tehdejší reprezentanti na proslulé Siberově škvárové dráze. A zase ta zranění. Když se podíváte na sociální sítě reprezentantů, tak všichni makají, všichni jsou připravení bojovat. Realita je pak jiná. Po neúspěchu se najednou ukazuje, že tenhle má už od jara tyto problémy a vlastně ani se pořádně nemohl připravit, jiný se zase zranil před odjezdem, ale jede to zkusit. A pak, komentáře po vystoupeních, to je kapitola sama za sebe. Líbí se mi Lada Vondrová anebo Moira Stewartová, nepovedlo se to, jsem sama na sebe naštvaná, musím víc trénovat anebo něco udělat jiného. Nejsem spokojená. Budu dřít dál a chci větší úspěch. To je správný přístup. Protože všichni víme, že skutečně jsou dny, kdy nic nedaří, ale nemohu přeci říkat, že jsem spokojený s průměrným vystoupením: I veřejnost těžko skousávala v diskusích vyjádření, užili jsme si to, nakonec jsme spokojení se svými vystoupeními. Tato vyjádření by měla varovat. Nejezdím si užít, jezdím primárně bojovat o úspěch. Když se daří, mám úspěch a radost a užívám si obé, to je pravda, ale nikoli při výkonech z 50. let minulého století. To veřejnost vnímá citlivě, jak ta orientovaná, tak někdy až zle ta amatérská. Reprezentanti mají ideální podmínky pro přípravu, mnozí je využívají naplno s dlouhodobými soustředěními v Africe, na Kanárech. To je správně, ale na ke straně nákladů musí být vyvážená stran příjmů, a to není. Dobrý ekonom by tedy měl zasáhnout.
Nedávno jeden moudrý muž, profesor Kašpar, shrnul problém dnešní naší společnosti do vět: Chybí nám stud a pokora. Jsme země, kde nic není hanba. Nacházíme se ve stavu mezi Alzheimerem a narkózou. Alzheimer nás učí zapomínat, co bylo, a narkóza nám neříká, co je teď.
Proč sem dávám ten citát. Právě v kontextu prezentace atletů na veřejnosti. V momentě kdy se vytváří dojem, parafrázuji, pohoda, klídek, tabáček… není, to asi ono a nevytváří to dobrý dojem. Zapomněli jsme co bylo dobré a nejsme s to určit, co je správné nyní.
Pak tu máme propadák v Cali a MS U20, kde ale může být důvodem, že část reprezentantů podlehla místní kuchyni. Je otázkou nakolik to může být omluva. V mladší kategorii se konalo mistrovství Evropy. Medailová bilance kategorie U18 byla vlastně nejlepší 1-2-0. Otázkou je, zdali se nám podaří tyhle medaile přetavit v medaile z OH, MS nebo ME dospělých. Zatím je efektivita velmi nízká.
Zdá se, že se potápíme hlouběji a hlouběji. Z medailistů zůstal aktivní pouze Vadlejch. Kdo nahradí Špotákovou, Holušu a další? Byla by škoda klesnout až na samé dno. Možná by si vedení svazu mělo uvědomit, že jedna věc je realizovat mnoho grantových programů na podporu pohybové gramotnosti, druhou je ale reprezentace, která je výkladní skříní každého svazu. O pohybovou gramotnost se má primárně starat Sokol, Orel, to co dřív bylo ZRTV a svazy se mají starat o rozvoj svého sportu. Ten nám skutečně přípravky nezajistí. Tyto spojené nádoby musí být v rovnováze, což v atletice, si troufnu říci, nejsou. Naše výkladní skříň se neleskne, je zašpiněná a občas z ní něco vykoukne, zazáří. Ale chtělo by to, aby zářila celá. A nejhorší je, že mladá generace zatím není schopná nahradit tu odcházející. Ano, Barbora Špotáková či Jan Železný se rodí jednou za čas, ale vždycky jsme měli dvě tři takové medailové stálice. Nemusím daleko do minulosti, Kratochvílová, Kocembová, štafeta, Fibingerová, Bugár, Valenta, Machura a další, potom Železný, Dvořák, Šebrle, Bába, vždycky někdo byl. Nyní, co skončila Bára Špotáková, obávám se, že posledním mohykánem oštěpu bude Jakub Vadlejch. A to třeba v oštěpu žen nevisí medaile tak vysoko, jako když Bára bojovala s Abakumovou či Němkami.
Každá disciplína prochází nějakým vývojem, stejně tak se mění generace atletů, ale v té nadcházející těžko hledat medailistu OH či MS, o ME můžeme diskutovat. Pomalu stárnou právě Vadlejch, Mäki, Staněk. Můžeme se bavit co Skřivanová, Kopecký, Davidík, Martínková? Anebo koukat na medailisty z ME U18, Dudychu, Manuel, Ondrovou?
Máme dvě možnosti, buď se chválit současným stavem a konstatovat, že konkurence je stále těžší. Anebo se snažit s tím něco udělat.
Pořád se domníváme, že máme příliš velkou orientaci na mládež, ale už nikdo nedbá těch nad 23 let. To je vždy „ztracená generace“. Na druhou stranu je pravda, že kdo není dobrý na mezinárodní úrovni již při odchodu z juniorské kategorie, těžko se také dopracovává nějakým výsledkům. U nás je však třeba k tomu doplnit otázku, z jakého tréninku tyto medaile jsou a zůstává-li tam potenciál růst, což s sebou nese vyšší objem zatížení ve větší intenzitě bez vážnějších zdravotních potíží. To dělá mnohým problém.
Pokud jde o trenérské kádry, nemá smysl hodnotit jsou-li dobré či nikoli. Stejně jako u závodníků je u trenéra reprezentantů výsledkem jeho práce jediné kritérium. Tím je umístění v nejdůležitějším závodě sezony. To ostatní jsou berličky. Samozřejmě s výhradou toho, že sem tam se to skutečně nemusí povést z různých důvodů. Abychom zase hned nepaušalizovali, nemáš medaili, tak odejdi. Trenéřina je tvůrčí činnost, umění a jako každé umění má svoje génie i svoje packaly. Druhá věc je „materiál“, abyste mohli svůj talent, stejně jako talent svěřence, rozvinout. Ale kdo tomu rozumí, ví že si ze vychovat talent od mala je obtížné. Nemáme méně talentů než jakákoli jiná země, Gaussova křivka je nemilosrdná, ale asi s nimi neumíme tak pracovat. Stejně tak jsem alergický na pojem starý trenér, který poslední rok dva zaplevelil atletiku, s dodatkem musíme je proto generačně obměnit. To je nesmysl. Platí to samé co v umění, každý si musí vydobýt své místo na slunci. Jsou stálice typu Gotta, jsou roční hvězdy, které zazáří a zaniknou, jsou dělníci, kteří jsou dobří, ale z nějakého důvodu nezazáří a pak jsou ti packalové, kteří si sice myslí, že jsou hvězdy, ale není to pravda. My potřebujeme hvězdy a dělníky, bez ohledu na to jak kdo je starý. Ostatně, kdo je to starý trenér? Rozhodující jsou výsledky práce.
Domnívám se, že nadále „budeme čekat“ na mimořádné talenty, které se potkají s tím správný trenérem. Mladým, starým, začátečníkem či zkušeným, to je jedno – hlavně takovým, který je dovede na vrchol. I mladý trenér začátečník z venkova může růst se svým svěřencem do hvězdy světového kalibru. Vytvářený systém je zatím z pohledu dospělé reprezentace neproduktivní, poměrně drahý a neefektivní. Už jsem několikrát zmiňoval systém polské reprezentace, kterou si často bereme za vzor. Tam je reprezentantem ten, kdo splní výkonnostní limit. Ty jsou stanoveny až do 26 let, pokud si dobře pamatuji. Splnění limitu vede k přesně definované podpoře. Ta vzrůstá s úspěchy na mezinárodním poli. Stejné je to se zařazením do „rezortních“ středisek. Jak je to vše jednoduché. Jen u nás nejde nic jednoduše. Nejhorší však je, že v souhlase s profesorem Kašparem, chybí i osobnosti. Osobnosti, jejichž názor by byl jasný a zřetelně respektován a prosazován. I výkonný výbor ČAS je směsicí názorů, kde si každý hájí svoje zájmy. Mělo by jednoznačně platit, že členem předsednictva ani výkonného výboru by neměl být zaměstnanec svazu. Pak totiž často chrání svoje zájmy před zájmy svazu. Uvidíme, jestli bude koncepce Pavla Sluky realizována a co z ní nakonec bude pozitivní, co se ukáže kontraproduktivním. Důležité je, aby nadále výkladní skříní atletiky nebyly jen programy k zajištění pohybové gramotnosti a atletění pro malé děti a rodiny. Ty bohužel reprezentaci nespasí. Na druhou stranu věřím, a už jsem to psal, že se opět najde několik talentů, které budou schopné vozit medaile a nahradí Špotákovou, Hejnovou a další a vylepší medailovou bilanci české atletiky bez ohledu na koncepce i systémy péče o talentovanou mládež.
Tím nezatracuji systém péče o talentovanou mládež, jen shrnuji obecný poznatek, že v Česku se medailisté, nejen v atletice, rodí z úplně jiných podmínek.