Autor: admin

Publikováno

Česká atletika na MS – 3

Část 3

Jistota má jméno Vadlejch, k tomu není co dodat.

26. 8.

Večer rozběh kluci štafeta 4x 400 m, do finále se nepodívají, ale zlepšili znovu český rekord a to se počítá. Na finále mohou myslet, až poběží letmé úseky pod 45“ všichni. Cenné je, že nejlepší výkon podali na MS. Ale zase, je to štafeta – tam se síly ředí a trochu zkresluje pravý stav výkonnosti naší elity. Na druhou stranu je to asi jediná možná cesta k finále a k případné medaili. Kluci odvedli na co mají, to pro ně může být motivace do další práce. Evropská medaile leží přeci jenom níže a je v jejich dosahu.

Pak už šel sled kdysi našich parádních disciplín, dnes bez zastoupení – desetiboj nebo koule žen, když  připomenu Fibingerovou. Taky se v přenosu zamýšlela nad tím, proč dnešní holky sotva přelezou 20 m hranici a kluci hází přes 22 jakoby nic. U nás ani tu dvacítku. Desetiboj, to je zatím k pláči, myslím český, nikoli světový. Ten byl parádní do poslední chvíle.

Výrazně se prosazují další africké země, nejen tradiční běžecké velmoci Keňa, Etiopie, Maroko a případně Jihoafrická republika. Už jsem psal, že v některých reprezentacích evropských států pomalu nenajdeme původního bílého Evropana. Stejnou cestou jdou další státy – především země Arabského zálivu, Izrael, ale i další země jsou vůči africkým reprezentantů vstřícné, třeba Japonsko.

27. 8.

Večerní finále v oštěpu přineslo očekávanou medaili v bronzové podobě. Mnozí čekali zlato, ale je potřeba si uvědomit, jaká je v oštěpu konkurence. Jakub rozhodně nezklamal, naopak uspěl. Poslední roky se dá považovat za medailovou jistotu, takovou byla svého času Bára Špotáková. Díky práci Jana Železného, Rudolfa Černého, Standy Šušky, Davida Sekeráka a dalších je oštěp už řadu let výkladní skříní české atletiky. Vadlejchovi patří velké uznání a stejně jako všichni věřím, že ta zlatá jednou vyjde. Zasloužil by si ji. Pamatujete si příběh Ludvy Daňka, tehdy MS nebylo, jen jednou za čtyři roky OH, stříbro, bronz a nakonec v Mnichově 1972 vytoužené zlato. Kubo vydrž, zlato bude.  

Nahoru a dolů

Nahoru jdou nejen jednotlivci z dalších afrických zemí, zemiček Karibiku a nekonečného Pacifiku, ale celé reprezentace. Před pár lety se potácela finská atletika, krom oštěpu, v krizi. Oštěpaře doplňovala Mäkelä v trojskoku. Dneska mají silných více disciplín a v některých bojují i o zlato, jako třeba v ženské tyči. Medailově skončili za námi, ale co do počtu finálových účastí je na tom lépe než my a stále se lepší. Tradičně silní jsou Poláci, zlepšili se Maďaři, vysokou úroveň si drží Nizozemci, Italové, Španělé – jejichž běžci jsou schopni bojovat s nejlepšími o medaile. Tradičně silní jsou Britové, Norové, daří se Švédům. Naopak zklamaní jsou asi trochu Němci, Číňané, Francouzi. Ale ještě není konec, nicméně na jejich medailové bilanci to nic nezmění. Mimo Evropu a vůbec jedničkami jsou pořád Američané. Tradičně vysoko je Jamajka a na vzestupu druhá Kanada, standard si drží Japonsko. Vysoko jsou běžecké velmoci Keňa a Etiopie, ale jejich běžecká dominance má stále větší trhliny. Na druhou stranu se rozšiřuje spektrum disciplín, ve kterých jejich reprezentanti startují, už to nejsou jen mílaři a vytrvalci.

Už zmíněné bohaté arabské země si také připsaly nějakou medaili či finále. Je pozoruhodné, kolik reprezentací dokáže uživit ohromná a zdánlivě nevyčerpatelná keňská zásobárna talentů. Alespoň jednu medaili získalo 46 států z 204 zúčastněných. Atletická mapa světa se proměňuje, rozšiřuje a  bude stále těžší se prosadit.

Vemte si – ve finále oštěpu Ind, to je v pohodě, ale tři? Dále Pákistánec, Egypťan, Moldavan a Litevec. Z tradičních zemí jeden Fin, Němec. Jako ve všech disciplínách dochází ke zvýšení konkurence a medaile visí stále výše. Když házel Železný, vypadala oštěpařská mapa světa úplně jinak. Jako běžce mne těší trvalý vzestup bílých závodníků, už se neříká že s černými se nedá běhat. Oni se dají i porazit. Co platilo před pár lety, už neplatí.

Libor Varhaník, předseda svazu, hodnotil šampionát jako úspěšný. Ono mu nic jiného nezbývá, na druhou stranu, získali jsme dvě bronzové medaile, stejně jako Čína, o jednu více než mnou nahoře proklamované Finsko. V medailovém žebříčku jsme 37. Všiml jsem si v proslovu předsedy jedné věci, odkázal na veleúspěšné juniorské MS, ale už nezmínil ME U23, o kterém jsem psal v úvodu 1. části. Zakrýváme špatné, vyzdvihujeme to dobré. To vyzdvihování je správně, ale interně bychom si měli říci, že zase tak dobré to není. Do budoucna zůstává jedna medailová stálice – Vadlejch. Iluzorní je představa, že znovu uspějeme ve štafetě, myšleno na úrovni MS či OH, nikoli ME. Zázraky se nedějí tak často, to by zevšedněly a nebyly to zázraky. Z mladých má dobře našlápnuto Švábíková a pak? Z těch co byli na MS, kdo může v budoucnu jako Vadlejch bojovat o medaili? Ďurdiaková, čtvrtkaři? Lada Vondrová je talent, ale medaile leží pod 50 s. Cesta k tomuto výkonu je dlouhá, Jarmila Kratochvílová je toho zářným příkladem. Vydrží? To platí i pro Krska, stejně jako pro Manuel. V záloze je, pokud bude fit, Malíková. Získat venku medaili na světě na 400 m je strašně těžké. Ale můžeme třeba mluvit o ženské dlouhé štafetě evropské medailové úrovně, stejně jako o mixu. Pak je tu Jíchová, té jsem se věnoval v předchozí části. Uvidíme, během dvou let bude pravděpodobně jasné, jestli se zařadí po bok Hejnové či před ní anebo zůstane účastnicí. Záleží jen na ní, jak se svým talentem naloží. Macík, sprinteři to měli vždycky těžké se prosadit. Tam je stejná konkurence jako v bězích, jen černoši nejsou z východní Afriky, ale z Karibiku, USA a ze západní Afriky. Ve stínu skvělého výkonu Ďurdiakové trochu zůstala Martínková, rozhodně ji nelze zatracovat i když se jí MS úplně nepovedlo. V bězích nikdo, ve skocích – „trojskokanka“ Hrubá? Už jsem její případ rozebíral. To rozhodnutí musí přijít po odborném zvážení a hodně rychle.

Anebo přijdou úplně nová jména, například už zmíněná Sičaková, také svěřenkyně Davida Sekeráka. Jestli bude tak zarputilá jako Haruka, jestli jí bude trénink sedět, má potenciál. Naváže Dudycha na úspěchy našeho posledního běžce Holušy, o olympijské medaili Odložila nemluvím? Vrhy, na evropské medailové úrovni omáš Staněk, pak nic. Disk, časy Bugára, Gejzy Valenta jsou stále snem. A oštěp? Vadlejcha jsem zmiňoval, uvidíme co jeho nástupci, kterým se věnuje například Petr Frydrych. Pak tu máme ženský oštěp? Letos velké zklamání, vloni neměla Ogrodníková stabilizovaný v Eugene nový rozběh, letos? Aby holky uspěly, musí umět 60 m, a občas za 65, a ne 55 m a občas za 60. To je z pohledu statistika jednoduchá matematika. „Ale i Jakub Vadlejch byl relativně dlouho nenaplněným talentem, který nejlépe házel v září v Domažlicích.“ Berte to jako nadsázku, raději jsem dal do uvozovek, ale plyne z toho jedno – jestli má Železný odhad a oštěpařky budou na sobě pracovat, může některá  dosáhnout na světovou medaili. Nechce se mi věřit, že stříbro Ogrodníkové na ME 2018 bylo vrcholem její kariéry. Jak dlouho se držela na vrcholu Bára Špotáková? Málokdo ví, co úsilí stálo právě Vadlejcha dostat se tam, kde je. Zbývá kladivo? Hájek byl na MS, nezadařilo se. Zopakuje někdy výsledky Melicha? To ukáže budoucnost.

Přemýšlím, jestli jsem na někoho nezapomněl. Závěrem zopakuji svoji obsedantní myšlenku – česká atletika vždycky stála jen na mimořádných jedincích, kteří často vzešli mimo systém, a tak to bude, jak to pozoruji, i nadále. Jen doufejme, že vzejde někdo dříve než skončí Jakub Vadlejch. Pár adeptů určitě máme.

Publikováno

Česká atletika na MS – 2

Ne, nezapomněl jsem na Nikoletu Jíchovou, jen jsem si musel nechat výkony této sympatické blondýnky projít hlavou. Stejně jako u Macíka, semifinále je úspěch. Všímám si jejích výkonů delší čas a přemýšlím jestli bude skutečně nástupkyní Zuzany Hejnové. Sama se nechala slyšet, že ji chce překonat. Má na to, nebo zůstane jen u zbožného přání. Připravil jsem malé porovnání:

Zdroj: Wiki – Haruka po vítězství na MS juniorů, to bylo 2015 v Cali.

Disciplína                         Hejnová                           Jíchová

100 m                               12,52                                 11,91

200 m                               23,65                                 23,67

400 m                               51,90                                 52,92

Výkonnost 400 m překážek

Věk                                    Hejnová                            Jíchová

18                                      57,44                                 62,18

20                                      56,94                                 57,44                               

21                                      55,04                                56,82 (400 m př. se stává hlavní závodní tratí)

22                                      54,96                                 55,48

23                                      54,90                                 54,88   

24                                      54,13                                 ?

25                                      53,29                                 ?

27                                      52,83 (NR) nejlepší výkon Zuzky vůbec

Shrnu-li to, rozhodující budou dva příští roky, zdali se Nikoleta posune do úzké světové špičky anebo zůstane účastnicí. Zásobu rychlosti má dostatečnou, techniku dobrou, takže na vyrovnání či překonání výkonů Hejnové předpoklady má.

Ale zpět do Budapešti. Včerejší ranní skvělý výkon Ďurdiakové mne příjemně naladil. Vrátila se včas perfektním výkonem, odměnou za její tvrdou práci a víru. Večer jsem čekal, jak si povede Macík. Neběželo mu to. Karambol vozíku, posunutý start – soupeři se s tím vyrovnali lépe také proto, že už to byli ostřílení kozáci. Starý matador se zkušenostmi to všechno prožívá jinak, než zajíc, který má svoji premiéru na tak velké soutěži, pominu-li letošní start na ME U23. Rozhodně však lze jeho výkon hodnotit pozitivně, gratulace jemu i trenérovi.

Radek Juška může být spokojený se sedmým místem, ale … Za mne tomu chyběl prostě skok za 8 m. Těch přešlapů bylo hodně. Stačil by jeden super povedený pokus a mohlo být všechno jinak. Na hranici osobáku a českého rekordu, jak sám říkal, jsem to neviděl, ale ta osmička v nohách byla stoprocentně. Takže je to takový úspěch kdy máte radost, že se to povedlo, ale vzadu v hlavě pořád vrtá, kdyby …. Ale není všem dnům konec, za rok Paříž a OH, to je výzva. Nejen pro Jušku, ale také pro další, třeba právě Jíchovou.

Jakub Vadlejch zvládl kvalifikaci s přehledem. První pokus nebyl optimálně trefený, ale na postup by stačil. Přesto šel Jakub na druhý a kvalifikační limit padl. Třetí pokus už neabsolvoval. Potvrdil, že je naše jediná jistá medailová naděje. Bude to mít ale těžké, kvalifikační výkony Čopry či Nadíma to jen ukázaly. Na druhou stranu stará zkušenost říká, že kvalifikace a vlastní závod jsou dvě zcela odlišné soutěže. Bude to boj, ale věřím, že skončí dobře pro Kubu.

Naopak kvalifikací neprošla Hrubá, která skočila 185 cm. Hned se zase vynořily spekulace, jestli by neměla přejít na trojskok. To ostatně již dříve tvrdil jeden z jejích mnohých trenérů Pogány. Co s tím? Asi by stálo za to, pořádně si rozmyslet a spočítat její potenciál ve výšce a v trojskoku (lze to vcelku přesně) a vydat se tou nadějnější cestou. 

A přeci jenom jsme „získali“ zlato. Práce Davida Sekeráka přinesla ovoce v podobě světového titulu Japonky Haruky Kitagučiové. Má můj hlas v anketě Trenér roku i kdyby Vadlejch vyhrál. Sleduji je od začátku jejich spolupráce a vlastně není co dodat, jen banální že si oba úspěch zaslouží. Spíše si v tomhle případě rejpnu naopak do řad těch, kteří tvrdí, že nemáme dobré trenéry. S dávkou drzosti bych napsal o obyčejném provinčním trenérovi, který ku zlatu přišel. Na druhou stranu, oštěpařská sekce ČAS je jedna z nejaktivnějších a k jejím hlavním tahounům patří právě Sekerák. Takže zase to není tak, že by byl zakopaný někde v Domažlicích. Oštěp je naše parádní disciplína a určitě nějaký čas ještě bude, třeba i díky Sekerákově další svěřenkyni, dvacetileté Sičakové. Ta pod jeho vedením letos přehodila již 60 m. A jen malá připomínka, Haruka je juniorskou mistryní světa z Cali 2015, stejně jako Míša Hrubá. Odlišný vývoj jejich kariér je na zamyšlení.

Právě se běží maraton, hrozně se mi líbilo, jak komentátoři říkali: ve skupině se drží i jediná z Evropanek, Salpeterová z Izraele. Z těch šesti holek jsou čtyři Etiopanky, jedna Keňanka a právě Salpeterová, jenže ta pochází z Keni. Takže Evropanka asi jako v řadě jiných evropských týmů, kdybychom hodnotili zastoupení původních Evropanů, někde by to nebylo ani 50/50. Evropa a nejen ona se mění anebo spíše navrací k původnímu stavu – kolébka lidstva je v afrických savanách a těch migrací a návratů odtud bylo v historii lidstva více a bylo to ku prospěchu.

Moira se od počátku drží ve třetí desítce. Nakonec doběhla na 26. místě, čas zhruba 10 min za první. To snad jediné má smysl porovnávat, v tomhle kontextu nezklamala ani nezazářila. Zaběhla na co aktuálně má. A jen podotknu, na silnici běží 70-90 účastníků, na stadionu startuje polovina. Podle toho to také hodnoťme. Představte si, že by tam startoval dvojnásobný počet účastníků, jak moc by se proměnily výsledky na dráze. Někde vůbec, někde ale dost podstatně.

Úplně mimo rámec se mi znovu vrací myšlenka, jak by skončil třeba Filip Šnejdr, kdyby dostal divokou kartu. To je to neštěstí výjimek. Vždycky bude někdo nespokojený. Shrnu-li to, tři divoké karty, Stewartová nezklamala, Martínková byla sama nespokojená se svým výkonem (27. místo). Tabačková i když na pořadí z nich byla nejlepší (a nejlepší i z oštěpařek) – 24. místo. Ale 55 m na MS, jak píši v diskusích laici, to házela Zátopková před 65 lety. Podotýkám, že Dana po sedmnácté a naposledy překonala československý rekord výkonem 56,67 m v roce 1958. Takže to přirovnání není úplně mimo mísu. Suma sumárum, na divokou kartu je jedno kdo tam jede. Takže buď je nedávat anebo poslat všechny s odpovídajícími parametry, což by bylo asi spravedlivější. Nejhorší je to kdyby…

Publikováno

Česká atletika před a na MS v Budapešti – 1

Národní atletické centrum v Budapešti, dejiště atletického MS, je nově postavený supermoderní stadion. Nezbývá než dodat v duchu Zeleného Raoula: „A co na to Jan Tleskač, Mirek Dušín, Český atletický svaz, pražský magistrát a vláda ČR – všichni by měli jít povinně na exkurzi na Strahov, kde se konalo v roce 1978 mistrovství Evropy, tam se chytit za nos a my bychom je měli nakopat do …“ Převzato z: Maďaři otevřeli úžasný stadion, je to opravdová koruna královny sportu – Dumazahrada.cz

V nečekaně úspěšném vystoupení reprezentace juniorské reprezentace na ME v Jeruzalémě se zcela ztratil neúspěch na ME U23, kde jsme nezískali jedinou medaili. Všimli jste si také, jak po každém úspěšném vystoupení jsou na webu atletiky ještě týden zprávy, za to po neúspěchu je ticho po pěšině. Přitom by člověk očekával nějaký fundovaný názor, proč byly výsledky za očekáváním.

Jak si tedy stojíme před vrcholem atletické sezóny? Do Budapešti, na to, že je za humny, jede relativně skrovná výprava, alespoň co do počtu závodníků. Pouhých 19 jich závodí v individuálních disciplínách, další čtyři jsou členy štafet.

Jaké jsou šance našich atletů na úspěch. Pokud to půjde v duchu uplynulých let a pojedou si to užít, tak velké. Určitě si šampionát užijí. Pro to tam ale nejsou. Placeni jsou za co nejlepší výsledky. Ale co je nejlepší výsledek? Bereme-li jako hledisko medaile, tak šance jsou skrovné, posuneme-li kritérium na finálovou osmičku, bude to určitě lepší. Nejhorší je, dívat se na výsledky prizmatem jedné úspěšné hvězdy. To se stalo biatlonistům, Soukalová vozila vítězství, stal se z toho zvyk a poté co ukončila kariéru dlouho trvalo, než se za úspěch považovalo umístění ve dvacítce a za super výsledek top 10. Urodí-li se medaile, to je slávy. Ze samozřejmosti se stala sůl (nad zlato samozřejmě).

Do role spasitele je pasován Jakub Vadlejch. Oprávněně. Jestli nezíská medaili on, zisk jakékoliv další se bude rovnat zázraku. Svět není Evropa, na světě leží medaile o hodně výše. Na to se stačí podívat do tabulek, klidně i redukovaných. Ranking je trochu záhada, která moc atletice neslouží, ale budiž. Ten bych prostě za bernou minci nebral.

Když se to Jakubovi sejde, vyhraje klidně hodem za 90 m a v duchu si přeju, aby to tak bylo. Sleduji jeho kariéru dlouho, vyzrál ve špičkového přemýšlivého závodníka, medaili si zaslouží.

Další medaile už je věcí náhody. Hodně vysoko by se mohla umístit mixová štafeta. Klukovské moc šancí nedávám, ale do finále by jít měli. Škoda, že se ještě nenašla čtvrtá sprinterka s časem k 51 vteřinám. To by čtveřice děvčat mohla pomalu pomýšlet na medaili na Evropě, na světě na finále.

Ale vezměme to popořadě

No, a tady jsem skončil, bohužel pro jinou práci jsem se dál nedostal. Takže teď už to nebude úvaha dopředu, ale kombinace komentáře a úvahy. První den nastoupili dva vrhači – Staněk a Hájek. Co říci k výkonu Tomáše ve světle večerního finále. Jeho výrazy a gesta jsou čitelné a už po prvním pokusu bylo jasné, že sen o účasti ve finále mizí v dáli. K finále na MS či OH je třeba hodit maximum, to nepředvedl. Ani Walsh nedal maximum a byl rád za bramboru. Naopak se překonal Fabri a jeho pátý, nezdařený pokus atakoval hranici 23 m, a PB za 22 m získal zasloužené stříbro. Crouser, po trombóze v lýtku, 23,51 m. Ráno vypadal, že na kvalifikaci přijel z flámu, nedospalý, unavený, mžouravá ospalá očička. Odpoledne úplně vyměněný. Zcela jiná dynamika pohybu. Fabricio má trochu podobný styl otočky. Oba trochu odlišné od Staňka. Co říci k Hájkovi, pokračoval v tradici kladivářů, tak jak ji pamatuji – kvalifikace a stop.

V tomto kontextu odbočím. Mám pocit, že čeští televizní komentátoři koukají snad na jiný přenos. Pozdní reakce na dění, vzdychání nad litevskou diskařkou školou a přitom ani nevzpomenou na naši – Daněk, Bugár, Valenta. Trochu smutné vzpomínání. Vůbec, ráno, když jsem projížděl atletické články, divil jsem se, Šorm 22 let, Petržílková si zlepšila PB o více než vteřinu, Lada Vondrová je jako Jarmila Kratochvílová nebo Lída Formanová. Fandím jí, ale není. Je třeba si uvědomit, že holky měly medaile z individuálních venkovních závodů, to Lada zatím nemá a rád bych se mýlil, ale mít zatím nebude. Výkonnost pro individuální závod zatím schází.

Tím se dostávám k „překvapení“ večera – mixové štafetě. Nevím, jestli to atletiku zatraktivnilo, ale berme to pragmaticky – máme další šanci, kde můžeme uspět. Psal jsem, že může být vysoko a tím myslel čtvrté, páté místo. Vyšlo to ne na 100 %, ale 110 %. To, že Femke Bolová spadla kousek před cílem, nesnižuje jejich výkon. Ten okamžik, kdy vás nohy neposlouchají jsem také zažil, a je to hrozné, hlava by běžela, ale nohy se podlomí, chvíli klopýtáte a pak jdete nezadržitelně k zemi. Nejste schopní s tím nic udělat, nejde to i kdybyste chtěli více. Patří to k závodu, stává se to těm, co vůlí dokáží překonat schopnosti svého organismu. Bronz je to zasloužený, ale nemělo by uniknout to, co jsem napsal výše. Aby účastníci štafety byli na roveň těm, kterým jsou přirovnáváni novináři, musí uspět v individuálním závodě.

Doufám, že to nebude poslední medaile, ale jedna ještě přibude. Vystoupení Kristiiny Mäki jsem samozřejmě sledoval velmi pozorně. Pozorně jsem pročítal její předstartovní výroky. Dopadlo to podle jinak než v duchu očekávala. Ono je to však na hlubší zamyšlení. Naše běhy jsou v krizi, dlouhé tratě v totální, na rozdíl od středních tratí. Jenže i tam nám ujíždí vlak. Asi jako v chůzi – když nyní koukám na ten běh po patách. Včera chlapi kilák za 3:50, nejrychlejší i za 3:48, to už je viditelná letová fáze, takže kontrolujeme jen čistotu toho specifického běžeckého stylu. I když se výrazně zvýšila frekvence pohybu a zkrátila délka kroku, není možné tolik zvýšit frekvenci. Při tom tempu je to u chlapů desítka za 38 minut, slušný běžecký výkon. Možná má pravdu Ivoš Piták, udělat z našich vytrvalců za 30 a více minut na desítku chodce, možná by pak někteří měli šanci. Ovšem naučit se dobře chodit, to vyžaduje určitý pohybový talent.

Zpět k běhům, neustále se opakuji na každém školení, asi už tím nudím a otravuji, ale princip je jasný a fungoval historicky v době, kdy jsme byli schopni účasti ve finále. Dnes se bojuje o medaile na úplně jiných výkonech a je jedno, jestli se běží tempový anebo taktický závod. Všichni mají vysokou zásobu rychlosti a neuvěřitelnou vytrvalost. Naši, pokud mají trochu rychlost, nemají vytrvalost. Bavíme-li se v kontextu top 5, tedy ve smyslu boje o medaile, nikoli jen účasti, je třeba si uvědomit, že světová špička dokáže oboje. Etiopanky Tsegay a Gidey běžely poslední kilometr za 2:46,00 a 2:47,28 min, závěrečné kolo za 59,03 (podle TV), posledních 200 m za 27,95“ a 28,87“ (podle race analysis) umím-li dobře počítat, při výsledném čase pod 31:30 min. Co z toho plyne – už nudím sám sebe – aby kdokoli uspěl, musí mít anaerobní práh alespoň na úrovni 3:10-15 u žen a 2:45-50 u mužů a k tomu mít zásobu rychlosti na úrovni „průměrného“ mílaře, tedy kolem 3:32-3:35 pro vytrvalce u mužů a kolem 3:58-4:04 u žen. Záleží jestli uvažuji v evropském nebo světovém kontextu. V objemu to znamená z dálkoplazů naběhat 6000 km ročně, ovšem za podmínky příslušné intenzity – tedy rychlosti. Z klusání nikdo maraton za 2:05 nezaběhne. Takže, mají-li naši současní nejlepší mílaři jen trochu vytrvalostní předpoklady, musí systematicky mířit na delší tratě, ale současně si udržet mílařskou výkonnost. Pak mohou uspět v Evropě, ve světě ne – ten je ještě někde jinde. Recept na krizi běhů je jednoduchý – trénink, trénink a ještě jednou trénink. Ale kde najít v Česku někoho, kdo běhá 3:35 anebo 4:05 a chtěl by trénovat 2x více, aby se stal špičkovým vytrvalcem. Přechod na delší trať chvíli trvá a bolí. Vždyť s takovou patnáctkou je domácí super hvězda.  Samozřejmě, mohu se mýlit, ale …

A ještě jedno rejpnutí, holky čtvrtkařky mají nyní výkony nepatrně lepší osobáku Lídy Formanové. O Jarmile nemá smysl se ani zmiňovat. Je na místě si klást otázku, kde leží jejich rychlostní potenciál, zdali na 400 m na úrovni pod 50“ anebo případný půlkařský potenciál. Jak to, že jsme to před 35 lety uměli řešit a sami atleti (ky) logicky přecházeli(y) na delší trať a ti současní se zarputile drží na distancích, kde vrcholem bude, když se mimořádně zadaří, semifinále.    

Teď dochází Eliška Martínková na 28. místě. Je to úspěch anebo ne? Zase záleží na úhlu pohledu. Z hlediska historie československé chůze (úmyslně jsem zdůraznil slovenské při vzpomínce na Jožku Pribilince anebo Pavola Mrázka) či v porovnání s Anežkou Drahotovou spíše nikoli. V kontextu současnosti rozhodně nezklamala, a druhou stranu je cirka o 6 minut pomalejší než Anežka.

Pozitivní je, že zatím žádný z atletů sice neuspěl, ale současně si to neužil. Konečně jim došlo, že tohle v očích té neznalé části veřejnosti moc atletice jako celku neprospívá. Ale hlavně, ten bronz, ten bude dlouho připomínaný úspěch.        

20. 8. 2023

Ta dnešní doba. Ještě to člověk nedá na web a už se hrnou nové výsledky. Petržílková a Vondrová do semifinále. Lada Vondrová navíc v novém PB poprvé pod 51 sekund. Asi mne chtějí holky donutit, abych přepsal svoje myšlenky a přiznal omyl, ale to zatím ne. Pořád to není čas na medaili, tedy pod 50 vteřin. Ale samozřejmě člověka také napadá, že se plete a holkám se to povede. Zaslouží si to, přál bych jim to. Přemýšlel jsem, čím se tyhle dvě liší od ostatních, že jdou tak tvrdě za svým snem. Lada si vloni dokázala říci svoje k tréninku i když jsem při tom trochu zvedl obočí. Přeci na její úrovni by komunikace, regenerace a fyzioterapie měla být automatickou. Evidentně nebyla. To je problém amatérismu v české atletice, hrajeme si na profíky, ale kolik je skutečných profíků po všech stránkách. To, že odtrénuji, co chtěl trenér, neznamená, že jsem profík. Profesionalismus je úplně o něčem jiném. To pořád mnozí nechápou.

Krsek s časem pod 46 sekund vypadl v rozběhu. Vzpomínám, jak se hodně psalo o jeho srdeční vadě, neměl běhat a podívejme se. Rozhodně je na dobré cestě. Víťa Miller měl svůj utrápený den a závod. Pamatuji časy, kdy byl vděčný za výkon pod 50“, teď je nespokojen s výkonem pod 49,5“. Parafrázuji – s jídlem u něj roste chuť, to je v pořádku. Neběžel dobře, ale určitě výkon pod 49“ ještě zopakuje. Bohužel, tahle disciplína se taky neskutečně výkonnostně posunula.

Dojmy

Klopýtnutí Hassan a Bol, něco neskutečného, dvě super hvězdy z jedné země v jednom dni. To nevymyslíš. Moc se mi nelíbilo hecováni diváků v podání Ingebrigtsena při semifinále, to už je trochu za hranou, ale asi to k současnému sportu, za mne spíše bohužel,  patří. Prostě frajeřina. Naopak mne zaujal druhý Nor, truc projekt papá Ingebrigtsena. Ten chlapec bude sakra dobrý. 

Vrátil bych se k nominaci. Tři divoké karty, proč? Buď splním nebo nesplním. Není to tak dávno, co dva oštěpaři dostali divokou kartu pro OH a výsledek nedopadl. V kontextu jejich kariéry to byla jedna velmi nepodařená epizoda. Bylo to tehdy moudré rozhodnutí? Jakékoli výjimky s sebou vždycky nesou křivdu. K tomu přistupuje otázka zdali danou výjimku hodnotit v kontextu jen daného šampionátu anebo celé kariéry. Ozval se Jakub Holuša oprávněně? Myslím si, že ano, byť by s největší pravděpodobností kluci skončili v rozbězích – to je realita. Na druhou stranu, výjimky nepotvrzují pravidlo. A jsme obecně u nominačních kritérií. Máme jedny z nejsložitějších – to samo o sobě je špatně. Na druhou stranu, řada atletů se bohužel schopna odjet, i když je totálně z formy. To je dáno tím, že ve struktuře vrcholového sportu za úspěch počítáme už pouhou účast na světové akci. Jestli chceme dělat úzké nominace, ohraničené okruhem potenciálních medailistů a za mezní hranici budeme brát užší finále (osmičku), tak tam divoké karty nemají co dělat. Zažil jsem doby, kdy byla snaha poslat každého, kdo měl nárok i pro tu oblíbenou větičku – získá zkušenosti, pozná, kde je skutečná světová špička. Anebo naopak opačnou tendenci – malá, ale pokud možno úspěšná výprava. V dlouhodobé koncepci by mělo být jasné, kam se chci ubírat. Zatím mi to přijde jako splácanina. Už jsem říkal Tomáši Dvořákovi, že s přibývajícím věkem postupně měním názor na americkou kvalifikaci. Tamní atleti úspěchem na ní prokáží, že se dokáží připravit na konkrétní závod. Argumenty typu, připravují se primárně na kvalifikaci ve světle jejich výsledků neobstojí. Anebo jednoduchý systém, splnil jsi kritéria WA, EA, jedeš. Nejsi-li fit, tak to proboha řekni, budeme počítat při konečném hodnocení jako by jsi tam byl.

24. 8. 2023

Chodci dochází do cíle závodu na 35 km, takže je zase čas na sumarizaci toho, co jsem zatím nekomentoval. Švábíková do finále, tam už se jí nedařilo. Ale rozhodně nezklamala. Určitě sama čekala lepší výsledek, holt některé zkušenosti jsou draze zaplacené. Některé pokusy nebyly nejpovedenější, ale bojovala. Macík, to je kapitola sama pro sebe. Samomluvou jsem mu radil, drž se Lylese. To, co pak vedle něj předvedl, je na smeknutí klobouku, jak se říká. Takže klobouček, bez ohledu na výsledek v semifinále. Ani bych se nedivil, pokud nezazmatkuje, vylepšenému českému rekordu.

Oštěpařky – to byla bída od všech. Už jsem tu vzpomínal ony nepodařené divoké karty kluků před lety, historie se opakovala. Otáka je nasnadě – uděláme něco s nominačními kritérii a výjimkami z nich? Kluci mohou být právem naštvaní, na druhou stranu, kdo viděl průběh soutěží, je zřejmé, že by to byla s nejvyšší pravděpodobností jen účast v rozběhu. Ingebrigtsen dostal zase na pr…… Stejně jako vloni, Kerr běžel skvěle. Bronz bral Nordås, jsem rád, že jsem se nemýlil, že bude hodně dobrý. A také to ukazuje, že papá Ingebrigtsen prostě umí. Jakob tu porážku kousal hodně těžce, skoro by člověk řekl karma za semifinále. Britská mílařská škola stále žije. Současně se utvrzuji v tom, že čas 3:35 už dneska nic neznamená. Kdo chce vyhrát, musí umět pod 3:30.

Radek Juška se rozhodně za náhradní pokus nezlobil a jde do finále. Když jsem viděl první přešlap, bál jsem se, že bude konec. Osmička bude těžká, ale když skočí na úrovni PB, mohla by být.  

Tereza Durdiaková na 10. místě, to je výborný výsledek. Český rekord k tomu. V běhu by na takovýto výsledek (asi) nikdy nedosáhla. Ten Piták má prostě pravdu, ať se to líbí nebo ne, je to cesta k úspěchu. Tedy ta jeho myšlenka, lepší být špičkový chodec, než průměrný vytrvalec. Povedlo by se mu to i s kluky? Přemýšlím, co kdyby se takový Martin Zajíc nebo Láďa Marčík stali chodci. Ten běžecký odstup za světovou špičkou je zhruba stejný jako byl u Durdiakové. Uspěli by? Tohle je pokus, který nikdy neproběhne, ale … Samozřejmě, v ženách může být konkurence o něco menší, nicméně i tak ta myšlenka v hlavě hlodá, kterak by to dopadlo. Pérez si špatně spočítala kola, naštěstí to pro ni dobře dopadlo a včas ji vrátili na trať. Je vidět, že i mistr tesař se někdy utne. Chodecké výkony Španělů jsou neuvěřitelné, co start, to zlato.      

Pokračování v dalších dnech.        

Publikováno

Ludmila Formanová

Ludmila Formanová (* 2. 1. 1974 Žleby)

MS 1999 – 1. místo 800 m, HMS 1999 – 1. místo 800 m, HME 1998 – 1. místo 800 m, HMS 1995 – 2. místo 4x 400 m, OH 1996 – SF, OH 2000 – rozběh PB: 800 m 1:56,56, 400 m 51,84

Čáslavská odchovankyně vyrazila všem dech neuvěřitelným finišem na mistrovství světa v Seville v roce 1993 ve finálovém běhu na 800 m. Do poslední chvíle nebylo jasné, jak závod dopadne, krásné drama, která přináší jen sport. Ještě v zatáčce byla Lída bez medaile, ale v rovince se vnější stranou přehnala přes své soupeřky a setinovým finišem strhla vítězství na svojí stranu. Byl to jeden z nejkrásnějších finišů, na které dodnes rád vzpomínám. Koneckonců podívejte se samo zde https://www.youtube.com/watch?v=JTougFKFsXg anebo zde https://www.youtube.com/watch?v=dRT5TvTskt4.

Když naše nejslavnější běžkyně Jarmila Kratochvílová ukončila svoji kariéru, táhlo ji to domů. Mohla pracovat jako profesionální trenérka v tehdejším SVS VŠ Praha, kde byla ostatně dlouholetou oporou. Jarmila si ale život v Praze nedovedla představit. Chtěla domů, do Jeníkova a trénovat v Čáslavi, na stadionu ve Vodrantech, kde strávila většinu své kariéry . Tohle její rozhodnutí jsem na jednu stranu chápal, ale z hlediska kariéry trenérky je Praha vždy větší jistota. Zatímco na venkově talenty hledáte, do Prahy vám přicházejí sami a sem tam se vyskytne talent i mezi rodilými Pražáky. Navíc ve Vodrantech stále působil Jarmily trenér Mirek Kváč. Jarmila si prosadila svou. Začínala tam s houfem žactva.

Když pracujete jako trenér a sníte o úspěších, můžete být sebelepší, stejně čekáte celý život na ten jeden jediný talent, který to dotáhne k olympijské medaili. Ti, co začínají od nuly, navíc jsou neznámí, to mají nejhorší. Jarmila měla alespoň jednu výhodu, každý ji znal. Neměla tedy nouzi o svěřence, dětí byla kopa a ve Vodrantech je tak krásně. Od stadionu k opraveným lázním, nahoru do Vodrantových sadů s rybníkem. Štěstěna Jarmile přála. Mezi tím houfem atletiky chtivých dětí byly dvě holky, které ostatní trochu převyšovaly – Ludmila Formanová a Hana Benešová. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lídu to táhlo ke středním tratím. Obě se postupně lepšily, i mezinárodní kariéru začaly společně na juniorském mistrovství Evropy v roce 1993 v San Sebastianu.

Když ve dvanácti letech přivedla babička Lídu na stadion do Vodrant, aby ji přihlásila do atletického oddílu, nevypadalo to, že přišla budoucí mistryně světa. Ale bylo to něco symbolického – Lída se narodila ve Žlebech, Jarmila je z Golčova Jeníkova a jejich cesty se protnuly v Čáslavi. Lída byla pracovitá, ctižádostivá stejně jako Jarmila.  Nemohlo být lepší kombinace.

Cesta vzhůru započala relativně brzy. Tvrdé, ale citlivé tréninky Jarmily se projevovaly ve výkonnostním vzestupu. Přišly první republikové tituly a nimi chuť po dalších úspěších. Talent a práce, pokud se sejdou, přinášejí jen radost. V roce 1993 vyhrála Lída půlku na juniorském mistrovství světa v San Sebastianu. Přechod do dospělé kategorie je vždy obtížný, ale Lída s Jarmilou ho zvládly. Už za dva roky získala první velkou dospělou medaili, byť ve štafetě 4x 400 m, na HMS v Barceloně. V roce 1996 jí první individuální medaile těsně utekla. Na halovém mistrovství Evropy skončila čtvrtá. Další rok usilovala a splnila olympijský nominační limit na 800 m a odjela na svoji první olympiádu do Atlanty. Její cesta tu skončila v semifinále. V roce 1998 si připsala první individuální mezinárodní úspěch. Na HME ve Valencii vyhrála 800 m systémem start – cíl časem 2:02,30 (mezičasy 28,01, 59,96 a 1:32,34) závod na 800 m. Ani na chvilku před sebe žádnou ze soupeřek nepustila, v závěru ještě své tempo vystupňovala a o jejím vítězství nebyl žádný pochyb.

Venku se jí už tolik nedařilo a v Budapešti vypadla v semifinále. Podotýkám v čase 2:00,88 min. (Podívejte se do českých tabulek na výkony našich současných půlkařek). Zlato z Valencie však signalizovalo, že v dobré formě je schopna běžet s těmi nejlepšími. To se potvrdilo hned následující rok. V japonském Meabaši si doběhla pro titul halové mistryně světa na 800 m, kde zvítězila v čase 1:56,90 min., což je dosud platný rekord HMS. Také tenhle závod zvedl diváky ze sedadel. Po seběhu byla Lída třetí, za favoritkou Marií Mutolaovou a Ruskou Tsyganovou. Mutolaová rozběhla závod rychle, na 200 m probíhaly za 26,67, čtvrtka byla 55,39 a šestistovka 1:25,79. Na protilehlé rovince předběhla Lída Rusku a zařadila se za Mutolaovou. V cílové rovince, která je v hale hrozně krátká, ji nakonec dokázala na snad poslední pětadvaceti metrech přespurtovat. V létě pak na zaslíbeném Pyrenejském poloostrově, tentokráte v Seville, vyhrála famózním finišem mistrovství světa v čase 1:56,68 min. Její cesta za zlatem začala ve čtvrtém rozběhu, který vyhrála časem 1:59,52 před Britkou Kelly Holmesovou. O den později ve druhém semifinálovém běhu doběhla druhá za Ruskou Mastěrkovovou časem 1:59,42, aby o dva dny později slavila vítězství. Byl to boj do posledních ne metrů, ale centimetrů – Formanová 1:56,68, Mutualová 1:56,72, Mastěrkovová 1:56,93 a čtvrtá Clarková 1:57,40. Aby byla statistika úplná, 200 m za 27,14, 400 m 57,63 a 600 m 1:27,45. Celý závod běžela Lída ve vnitřní dráze za Američankou, vedle ní Mutolaová, pak uvnitř Lída a vedle Mastěrkovová. Po výběhu z poslední zatáčky zůstala Lída uvnitř, přes ní šla venkem Mastěrkovová, Mutolaová si držela vnitřní lajnu. Lída musela prudce vybočit do vnější dráhy, ale to co pak předvedla, zvedlo diváky ze sedadel. Mutolaovou zdolala až na cílových čarách. A co říkala Lída o svém vítězství a dotazu zda si byla jistá, že vyhrála:

„Přiznám se, že ne. Pamatuju si, že jsem tam byla blbě zavřená. Cítila jsem, že mám sílu, ale nemohla jsem se v té zatáčce dostat tak, abych mohla předbíhat. Musela jsem vyběhnout až tu poslední stovku. Přede mnou byly tři největší soupeřky. Měla jsem pocit, že jsou tak dobré, že už to nestihnu, že jsem si pokazila medaili. Vydala jsem ze sebe maximum, člověk běží v takové euforii. Ale cíl byl za chvilku, nebyla jsem si jistá, jestli jsem první, nebo druhá.“

Náročný trénink se však začal ozývat i jinak. Drobné bolístky přecházely ve zranění. Lída sice splnila limit na 800 m pro OH v Sydney, ale jak rok 1999 byl šťastný, tak další si vybrala kopec smůly a se zraněním kotníku skončila v rozběhu. Sotva dala operovaný kotník dohromady, přišly svalové problémy. V roce 2002 se zdálo, že se ze zdravotních trablů dostala, na ME skončila čtvrtá časem 2:00,23. Byla to však už spíše labutí píseň, což zní krutě, ale z pohledu předchozích úspěchu Ludmily oprávněně. Chvíli byla nahoře, chvíli dole – zdravá, zraněná. Prvně ji trápily okostice, horší však byla vyhřezlá plotýnka. Po krátkém boji s vědomím, že operace nemusí dopadnout, ji podstoupila. To se psal rok 2003. Operace dopadla dobře, stejně úspěšná byla dlouhá rehabilitace. Na třetí olympijské hry ji však nepustila ostruha na patě. A tak se velký návrat odložil kvůli příjemnější událostí. V roce 2005 se jí narodil syn Petr. Mezitím stihla s přítelem Petrem postavit v Čáslavi i dům. Po porodu se cítila v dobré kondici, sama o tom často vyprávěla. Vzpomínala jak klusala do šestého měsíce těhotenství 6-8 km denně. Když už nešlo běhat, cvičila kalanetiku, protahovala a plavala až skoro do porodu. K běhání se vrátila pět týdnů po porodu. Následující rok zaběhla 2:04,22, ale už to nebylo ono. O to s většími ambicemi vstoupila do roku 2007. Limit pro HME byl 2:02,60 a plánovala ho běžet ve Stromovce. Jenže ve třetím kole ji bolest stehna nepustila dál. Ozvaly se operované plotýnky. Sen o startu na Evropě se rozplynul v bolesti. To byla poslední kapka, začátkem května oznámila konec úspěšné kariéry. 

Při těch všech vzestupech a pádech dokázala úspěšně vystudovat FTVS. Znalosti z FTVS přenášela i do svého tréninku, bohužel pozdě. Ono je to tak, že když je člověku dvacet, má pocit, že regenerace, protahování, kompenzační cvičení jsou po tréninku zbytečná ztráta času.  Nepomůžou slova trenéra, na to je odpověď: „Jsme přece v pohodě.“ Jenže drobná mikrotraumata se sčítají a projeví se později. Po 25 roce už je regenerace pomalejší, po třicítce ani nemluvit. Záleží také na délce sportovní kariéry a spoustě dalších věcí. Po nějaké době jí začalo běhání chybět. Prvně běhala jen pro radost. Odběhla nějaké desítky, půlmaratony. Ke čtyřicátinám si jako dárek nadělila maraton. Ty má na svém kontě dva, v zimě si zaběhla Jizerskou 50. Na sprinty to není, ale maraton za 3,5 hodiny v pohodě. 

Dnes učí Ludmila Formanová na gymnáziu v Čáslavi tělocvik a samozřejmě trénuje atletiku. Při zraněních si zkusila také televizní moderování. Vloni si splnila svůj sen a v Čáslavi otevřela vlastní Atletickou akademii Ludmily Formanové. A možná se v Vodrantech zase najde nějaké talentované a pracovité děvče, které naváže na úspěchy zatím dvou nejslavnějších tamějších atletek – Jarmily Kratochvílové a Ludmily Formanové.

Lídu poslouchám rád, její názory jsou mi blízké, byť je jiná generace. Také ona se zamýšlí nad stavem české atletiky, a tak jen pár vět z jejího jednoho rozhovoru. Jeho autor laskavě promine, ale nepamatuji si, odkud jsem si to vypsal.

„Vzpomínáte na slavné časy atletické generace devadesátých let?“

„Některým současným atletům z ní něco chybí. Myslím, že ze sebe nedokážou dostat všechno. Když vzpomenu na Tomáše Dvořáka, Romana Šebrleho, Honzu Železného nebo na Šárku, jak se na pokusy dokázali nahecovat, tak to dneska nevidím.“

„V čem to je?“

„Často slýchám, že si závodníci šampionáty užívají. To je taková fráze dnešní doby. My jsme bojovali o každé umístění. V tom vidím rozdíl. Je to asi tím, že jsme byli ještě ze staré školy a možná byli skromnější.“

Publikováno

Karel Kolář

Karel Kolář po doběhu finále ME 1978 (převzato u internetu)

* 16. 12. 1955 Jindřichův Hradec  † 4. 10. 2017 Jindřichův Hradec

OH 1980 Moskva – 13. místo, ME 1978 Praha – 2. místo 400 m, 3. místo 4x 400 m, HME 1979 Vídeň  – 1. místo 400 m, 1980 Sindelfingen – 2. místo

Československý rekordman na 400 m časem 45,77 s, v hale 46,21 s

5x mistr Československa v individuálním závodě, 3x halový mistr ČSSR, 1x mistr ČSSR ve štafetě

Nejlepší atlet ČSSR 1978, 1979

Krátká, ale zářná, tak by se dala stručně popsat kariéra jindřichohradeckého rodáka Karla Koláře. Naposledy jsme se potkali na pohřbu Božana Doula ve Vacově a byl jedním z mála atletů, kteří se s ním přijeli rozloučit. Pak už jsem ho vídal jen letmo při některých závodech. Karel byl poctivý kluk a dříč, občas průserář. To se mu vymstilo v Rudé Hvězdě a přišel tak o jednu sezonu z již tak krátké kariéry.

Ve škole vynikal více sportem než známkami, rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale ani mezi propadlíky. Prostě normální kluk té doby. Měl rád fotbal a hokej, více fotbal a mnozí v něm viděli, a oprávněně, velký talent, který to jednou může dotáhnout přinejmenším do ligy. Osud však tomu chtěl jinak. Tehdy řediteloval na vesnické základce v Nové Včelnici Josef Jelínek, atletický trenér, který objevil pro českou atletiku nejeden talent. Karel nemohl jeho bedlivému oku uniknout. Jelínkovi se podařilo nemožné, přesvědčit Karla, aby svůj čas dělil mezi atletiku a fotbal. Ten mu nezakazoval, ale bral ho za trénink všestrannosti. Navíc byl Karel od přírody silný a obratný. Vlastně, jak tady vzdychám při psaní u každého jména, deset patnáct shybů, výmyk na doskočné hrazdě, kotoul či přemet, to tehdy byla samozřejmost. Karel se měl v Jelínkových očích stát sprinterem. Trpělivě ho učil nízký start, běh nemusel, ten mu šel od přírody. K rychlosti měl překvapivě dobrou i vytrvalost.

Na gymnázium to nebylo, ale vyučit se nástrojařem v místní Učňovské škole nebyl problém. Blížila se vojna a nabídky Dukel a VTJ se hromadily, jenže fotbalové. Rozuzlení bylo pro leckoho překvapivé, Karel odolal vábení fotbalu a k radosti Jelínka se rozhodl pro atletiku v Rudé hvězdě. Tam se dostal do rukou Miloše Písaříka. V té době už uměl čtvrtku za padesát a Miloš v něm spíše viděl, vzhledem k jeho vytrvalosti, půlkaře. Netrvalo dlouho a osobák na 400 m stlačil pod padesát, což bylo dílčí zlepšení na cestě k budoucímu půlkaři. Tehdy se jezdilo na rehabilitační pobyty, dukláci třeba do Tatranských Matliárů, Rudá hvězda třeba do Mariánských lázní. Při jednom pobytu se atleti zapomněli a následovala přestřelka s frťánky. Veselá noc s kamarády končila nad ránem. Jenže co čert nechtěl, návrat veselé partičky nezůstal nepovšimnut. Život umí být někdy pěkná potvora. Karel, místo aby mlčel a kál se, řečnil. On to tak měl, stejně jako mnoho jiných, kterým alkohol rozvazuje jazyk. Většinou tohle bububu skončilo u sportovců nějakým napomenutím, týdenním trestem. Jednou za čas se ale z toho stala velká akce. A průšvih byl, že Karel měl už z dřívějška drobné kázeňské vroubky, vesele mluvil, a tak se to sečetlo, přidalo se, že není zatím žádný hvězda a výsledkem bylo přeřazení k pracovní četě. Hodně tvrdý trest za pár frťanů navíc.

Místo dvoufázového tréninku makal na stavbě a na trénink mohl zapomenout. Když zbylo po práci více času, hrál s kluky fotbal. Aby se neřeklo, občas šel běhat do Stromovky. Ta, kdyby mohla, vyprávěla by neuvěřitelné příběhy atletů, kteří v ní trénovali, co se jim honilo hlavou, výhry, prohry. Karel na atletiku naštěstí nezanevřel, jen nechtěl zůstat v Praze. Kývl na nabídku Jablonce. Tehdy byla jablonecká atletika na výsluní. Zasloužili se o to předseda oddílu Vašek Poláček a Miloš Dajbych, šéf Komise vrcholové atletiky a jak se říkalo, strůjce nezapomenutelných atletických úspěchů 80. let minulého století. Zatímco v Praze se trénovalo ve dvou nafukovačkách s krátkým oválem, v Jablonci byla hala s 300 m oválem. Ona je tam vlastně dodnes, ty nesnesitelně ostré zatáčky pro běhy nejsou nic moc, zato 100 m rovinka, to bylo tehdy pro sprintery něco. V Jablonci fungovalo dobře i Středisko vrcholového sportu. Bylo rozhodnuto.  Oznámil doma rodičům, jdu do Jablonce. Moc se jim to zprvu nezamlouvalo, ale Karel je přesvědčil. Jako vyučený nástrojař dostal práci v Autobrzdách, sehnali mu podnájem a zajistili zkrácení úvazku na 36 h (tehdy se pracovalo 42 hodin), aby měl více času na trénink. Pod křídla si ho vzal Vladimír Zelinka. To taky nebyl žádný profi trenér, jak bylo zvykem na Dukle či RH, ale pracoval v Nisasportu, a proto se trénovalo především odpoledne. Do tehdejší Zelinkovi party zapadl bez problémů. Trénoval tvrdě, ale stejně tak dbal na regeneraci. Ta byla tehdy v Jablonci na výborné úrovni. Dřel a věřil, že ještě něco dokáže. Chtěl zapomenout na těch 49,1, co běžel když byl přeřazený do pracovní čety. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré. To se ukázalo v Karlově případě. V Jablonci jsou tvrdší podmínky než v Praze, hlavně v zimě, Karlovi to nevadilo. V sedmasedmdesátém stál znovu na startu mistrovství ČSSR. V malé vítkovické hale se probojoval do finále proti tehdejším hvězdám Tulisovi, Kárskému a Kodejšovi. V konci se prodral před Tulise a vybojoval svoji první individuální medaili. Titul se štafetou Rudé hvězdy nepočítal i když to bylo slavné vítězství. Dali tehdy v Bratislavě na frak favorizované Dukle.

Pro Karla i Zelinku to bylo velké povzbuzení. V létě, zase v Ostravě, byl na mistráku čtvrtý. Štvalo ho, že skončil bez medaile, ale už všichni věděli, kdo je Kolář. I Čeněk Kohlmann tehdy psal v Československém sportu, že je velkým příslibem české atletiky. Do přípravy na další se sezonu se pustili ještě s větší vervou. Nejraději trénovali doma v Jablonci. Karel měl rád svůj zažitý rytmus a klid, nerad ho opouštěl kvůli reprezentačním soustředěním. Doma měl všechno co potřeboval a kousek od sebe. V evropském halovém mistrovství sice ještě neuspěl, ale zaběhl nový český rekord 47,96 s. To už s ním počítali do čtvrtkařské štafety pro srpnové mistrovství Evropy v Praze. Dva týdny před Evropou zaběhl 46,13, překonal nejen Tulisův rekord, ale bylo jasné, že směřuje na „Evropě“ nejen do štafety, ale také na start individuálního závodu na 400 metrů.

Mistrovství Evropy se konalo v roce 1978 na přelomu srpna a září. Tenkrát nikdo o žádném oteplování nevěděl a v Praze panovala naopak zima sklonku podzimu a ne léta. Památného 30. srpna odstartoval Karel svůj nesmrtelný příběh. Časem 46,33 s postoupil z rozběhu a překvapil všechny, zaběhl totiž druhý nejrychlejší čas ze všech čtvrtkařů. Jen o sám věděl, že to bylo s velkou rezervou. Moc se nebavil, zmizel a chystal se na semifinále. Jen Zelinka věděl, co se mu honí hlavou. V semifinále nafasoval třetí dráhu a před startem se snažil zahnat vtíravé myšlenky na finále. Žádná taktika, po výstřelu za to vzal hned o začátku. V konci si dovolil zvolnit, byl druhý a ve finále. Čas 46,28 s rezervou ho potěšil. Věděl, že má formu. Zelinka před finálem taktiku neřešil, spíše ho usměrňoval: „…je to závod jako každý jiný. Nevzrušuj se tím, že je to finále mistroství Evropy“. Tu radu si pamatoval, ale stejně nervozitu zaháněl těžko. Při rozcvičení byl nesvůj, všechno to napětí z něj spadlo až v blocích. První start se nepovedl, ulil se Hermann. Znovu zaklekají do bloků, Karel je soustředěný sám na sebe. Druhý start se povedl. Běží co může, v rovince před sebou vnímá Hofmeistera, na zrychlení už ale nemá. Přesto se mu přibližuje, Hofmeisterovi docházejí síly rychleji, jenže ještě dříve je tu cíl. Zatímco Hofmeister padá vysílením a stadion opouští na nosítkách, Karel běží čestné kolo. Teprve teď vnímá jak stadion bouří. Dlouho jsem potom neviděl naplněný jásající Rošičák a už bohužel asi neuvidím, ale to je jiná kapitola české atletiky. Na tabuli se objevuje čas – 45,77 s, který bude na dlouhou dobu českým rekordem. Až v roce 2012 ho překoná Pavel Maslák. Šampionát nekončí a Karla čekají štafety. Jeho výkon kluky namotivoval. Ke svému stříbru si přidal v památném štafetovém finále 3. září bronz. Společně s Frantou Břečkou, Josefem Lomickým a Mirkem Tulisem ho ověnčili novým československým rekordem 3:04,0 min.  

Bronzová štafeta Tulis, Břečka, Lomický a Kolář (převzato z internetu)

V roce 1979 se stal ve Vídni halovým mistrem Evropy a časem 46,21 zaběhl nejlepší světový halový výkon. Škoda, že se tehdy nevedly rekordy. Po světě se stále běhalo v různých halách a ještě chvíli trvalo, než se sjednotil ovál na 200 m. O rok později v německém Sindelfingenu vybojoval stříbro. O to více se těšil na olympiádu. Jenže zranění v kotníku ovlivnilo přípravu, přesto vybojoval celkové 13. místo. Štafeta skončila ve finále sedmá. Na domácí půdě získal Karel pět individuálních titulů mistra Československa, tři halové a jeden štafetový. To už ho začala trápit kolena. Artróza se vrcholový trénink nejdou dohromady. Sezona 1981 byla jeho poslední. Do fabriky se nevrátil, zajímala ho sportovní masáž a po ukončení závodní kariéry se z něj stal masér. Začal také působit jako trenér, věnoval se hlavně mládeži a nejen atletům, ale také fotbalistům. Zprvu trénoval v Jablonci, potom v AC Syner Turnov. V roce 2015 se vrátil do rodného města. I tam nemohl bez atletiky být a zapojil se do práce místního atletického oddílu SKOK, kde trénoval děti. V Jindřicháči na jeho památku pořádají Memoriál Karla Koláře.  V Jablonci působil jeden čas i v zastupitelstvu, i jeho zásluhou se rekonstruovala Střelnice. Krátce po padesátce, v roce 2006 dokončil trenérskou školu a stal se trenérem 1. třídy. Prostě, byl atletem tělem i duší.   

Když přemýšlím nad úspěchy tehdejších atletů, tak mnozí „experti“ v tom mají jasno. Byla to doba dopingu. Karel sám říkal, že v Moskvě byl nejlepší z těch, co nedopovali. Za to měli téměř všichni, kromě dřiny, jedno společné – pivo. Ani Karel si ho nedokázal odpustit. Tím nechci říci, že všichni byli čistí. Ale zajímavé je, že to byla pivařská parta. Škoda, že Karel umřel tak mladý, pomalu se tam nahoře schází – Jarda Brabec, Luboš Tesáček, Venca Pátek, Franta Bartoš, Míla Rezková. Zůstávají příběhy.       

Publikováno

Česká atletika v roce 2022

Vyhlášením ankety o nejlepšího atleta uplynulé sezony jako by skončil atletický rok. Byť ještě svoje vystoupení měli vrchaři, a nedopadli vůbec špatně – jedna stříbrná medaile, další čtyři umístění v top desítce. Jako úspěšné hodnotilo jejich výkony i předsednictvo ČAS. A hlavně, při rostoucí konkurenci v této neolympijské disciplíně jde o velmi lichotivý výsledek. Uvidíme co dokáže minimalistická výprava na prosincovém ME v krosu. Tam bude úspěchem jakékoli umístění do top 20. Ani letos se nepodařilo nakonec dát dohromady štafetu, takže jediný úspěch, který jsme zaznamenali, připadá na první ročník, kdy se štafeta konala a konkurence ještě nebyla největší. Trochu smutná vizitka v porovnání třeba s Poláky, kteří hvězdnou štafetou obsadili i armádní MS v krose. Jejími členy totiž byly hvězdy typu Lewandowski, Ennnaoui či Rozmys.

Trochu lacinější pozlátko ankety o Nejlepšího atleta nezakrylo pravý stav české atletické reprezentace. Viděl jsem ale jen kousek, protože jsem se chtěl podívat na Mäki, a když Háma vyhlásil, že je šestá, tak jsem naštvaný televizi vypnul. Každá anketa je nespravedlivá, ale tohle bylo na mne moc. Naštěstí druhý den v novinách z toho bylo páté místo. Ale čert vezmi ankety, více nám o stavu atletiky řekne prostá statistika. Nejjednodušší je ta medailová.

HMS 0-0-0

MS 0-0-1

ME 0-1-2

MS U20 0-0-0

ME U18 1-2-0

MS kopce 0-1-0

ME kros 0-0-0

V konci doby postcovidové se řešila koncepce reprezentace pod vedením Pavla Sluky, který si uvědomoval neblahý stav české atletiky. Je tomu tak však reálně?

Pohledem statistiky zúžené na medailová umístění ano. Jestliže statistiky rozšíříme na 1.-8. místo, musíme opět říci ano. Výsledek je zřejmý, reprezentace na tom není nejlépe. Nicméně v porovnání s rostoucí konkurencí to zase taková tragédie není. Na druhou stranu je jasné, že se stále více budou prosazovat atleti z dříve atleticky nezajímavých zemí a pokud nemá česká atletika plakat nad rozlitým mlékem, je třeba s tím počítat a na rostoucí konkurenci reagovat. Jinak v atletické mapě světa budeme v té kategorii nezajímavých my.

Pohled z druhé strany: předseda hovoří o nebývalém rozvoji a zájmu o atletiku, síle atletického svazu a jeho skvělých projektech. Ty fungují především v oblasti přípravek a žactva. To sice nezaručí úspěšnou reprezentaci, ale je důvodem k chlubení kterak atletický svaz bojuje proti pohybové negramotnosti. Pojem pohybová gramotnost jsem stále ještě neskousl, za mne je pořád někdo buď šikovný anebo nešikovný. A u těch nešikovných záleželo na tom, jak se ke cvičení a sportu postaví, zdali začnou trénovat a zařadí se mezi šikovné anebo zůstanou nešikovní. Pomíjím těch pár jedinců na druhé straně Gaussovy křivky, kterým skutečně není dokonalý sportovní pohyb vlastní. Pejorativně jsem říkali, ten je levej jako šavle. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna šavle, snad proto, že když ji položíme na plocho, je zahnutá doleva. Stejně žádný nahodilý program z „leváka“ šikovného neudělá. Ale to je jiná kapitola.

Po MS v Dauhá se řešil velký počet zraněných atletů a reprezentantů s různými bolístkami. Vznikl tým okolo MUDr. Velebové, prostor dostal MUDr. Dostal a další. Ledacos se ve zdravotnickém zabezpečení reprezentace začalo hýbat. Ale otázkou je zda, to stačilo a bude stačit?

HMS je asi dobré zapomenout a nebýt vystoupení Skřivanové, stále se lepšícího Šorma a tradičně štafety 4x 400 m, skončilo HMS absolutním fiaskem. Z 13 nominovaných na medaili nikdo nedosáhl, některým se závod vysloveně nepovedl.

MS v Eugene byl hlavní vrchol. Dopředu zarážející pragmatický přístup některých reprezentantů, raději budu startovat na ME, kde mám větší šanci na úspěch, je trochu proti logice věci být co nejúspěšnější a vítězit. Ten pragmatismu chápu u starších sportovců na sklonku kariéry, jejichž bolavé tělo dva vrcholy krátce za sebou nemusí přežít, ale nikoli u těch v plné výkonnosti. Tady klobouk dolů před Mäki, Hrochovou, Mezuliánikovou. Kdysi to bylo tak, že vrchol byla olympiáda, pak MS a teprve potom ME. Každý chtěl na olympiádu. To už neplatí. Platí to, že relativní úspěch na nižší soutěži zajistí další období poklidného sportovního života. Už za socíku jsem tvrdil, že průměrování jak tréninkových ukazatelů, tak výsledků vede jen k trvalému poklesu. Každý další průměr je totiž horší a horší. A když si ten průměr nastavím za cíl, tak nikdy nebudu první. Naše atletika byla vždycky postavena na mimořádných jedincích, kteří začasto vyrostli mimo systém. A jednoznačně to nebude jinak ani v budoucnosti blízké i vzdálené.

U MS jsem si každý den dělal přehledy, jak kdo závodil. Nominováno bylo 24 lidí, medaile jedna, bronzová. První co bylo markantní, byl opět velký počet zraněných a dalších bolístek. Některé lezly na povrch až tam, jiné si přivodili reprezentanti při startu. Nezaznamenal jsem u jiných výprav tolik výpadků ze zdravotních důvodů. Už je to kolovrátek, ale několikrát jsem psal, že asi něco děláme špatně a evidentně jsme se nepoučili anebo vyvodili špatné závěry. Nevím. Sebelepší zdravotnické zabezpečení to asi nevyřeší, ta chyba se mi zdá být hlubší a troufnu si říci spíše metodická.

Co s lékařským zabezpečením? Snažil jsem se dostat do školení trenérů nějaké přednášky na téma prevence. Stejně tak se snaží doktorka Velebová. Práci Jirky Dostala do tohoto schématu nepočítám, pro něj je to byznys, který ho baví. Ale takto problém s četnými zraněními nevyřešíme, nehledě na to, že to není záležitost Velebové nebo Dostala, ale zcela jistě metodiky. (Obsah tréninku včetně regenerace za dosavadní sportovní kariéru. Bolístky se sčítají a pak se projeví se často s odstupem, obvykle když to člověk nejméně očekává.) 

Druhou věcí je načasování formy a vyrovnání se s podmínkami. To také nebylo u všech ideální, navzdory přípravnému kempu. Výsledek reprezentace samo předsednictvo ČAS hodnotilo jako nepodařený.

O to s většími nadějemi vzhlíželi atleti k ME. Menší konkurence měla zajistit větší úspěchy. Bohužel tahle logika opět neplatila. Nejsmutnější je, že z rekordní 55 členné výpravy podávali někteří výkony na úrovni 60. let minulého století a zní to blbě, dostali by „na prdel“, kdyby vedle nich běželi tehdejší reprezentanti na proslulé Siberově škvárové dráze. A zase ta zranění. Když se podíváte na sociální sítě reprezentantů, tak všichni makají, všichni jsou připravení bojovat. Realita je pak jiná. Po neúspěchu se najednou ukazuje, že tenhle má už od jara tyto problémy a vlastně ani se pořádně nemohl připravit, jiný se zase zranil před odjezdem, ale jede to zkusit. A pak, komentáře po vystoupeních, to je kapitola sama za sebe. Líbí se mi Lada Vondrová anebo Moira Stewartová, nepovedlo se to, jsem sama na sebe naštvaná, musím víc trénovat anebo něco udělat jiného. Nejsem spokojená. Budu dřít dál a chci větší úspěch. To je správný přístup. Protože všichni víme, že skutečně jsou dny, kdy nic nedaří, ale nemohu přeci říkat, že jsem spokojený s průměrným vystoupením: I veřejnost těžko skousávala v diskusích vyjádření, užili jsme si to, nakonec jsme spokojení se svými vystoupeními. Tato vyjádření by měla varovat. Nejezdím si užít, jezdím primárně bojovat o úspěch. Když se daří, mám úspěch a radost a užívám si obé, to je pravda, ale nikoli při výkonech z 50. let minulého století. To veřejnost vnímá citlivě, jak ta orientovaná, tak někdy až zle ta amatérská. Reprezentanti mají ideální podmínky pro přípravu, mnozí je využívají naplno s dlouhodobými soustředěními  v Africe, na Kanárech. To je správně, ale na ke straně nákladů musí být vyvážená stran příjmů, a to není. Dobrý ekonom by tedy měl zasáhnout.

Nedávno jeden moudrý muž, profesor Kašpar, shrnul problém dnešní naší společnosti do vět: Chybí nám stud a pokora. Jsme země, kde nic není hanba. Nacházíme se ve stavu mezi Alzheimerem a narkózou. Alzheimer nás učí zapomínat, co bylo, a narkóza nám neříká, co je teď.

Proč sem dávám ten citát. Právě v kontextu prezentace atletů na veřejnosti. V momentě kdy se vytváří dojem, parafrázuji, pohoda, klídek, tabáček… není, to asi ono a nevytváří to dobrý dojem. Zapomněli jsme co bylo dobré a nejsme s to určit, co je správné nyní. 

Pak tu máme propadák v Cali a MS U20, kde ale může být důvodem, že část reprezentantů podlehla místní kuchyni. Je otázkou nakolik to může být omluva. V mladší kategorii se konalo mistrovství Evropy. Medailová bilance kategorie U18 byla vlastně nejlepší 1-2-0. Otázkou je, zdali se nám podaří tyhle medaile přetavit v medaile z OH, MS nebo ME dospělých. Zatím je efektivita velmi nízká.

Zdá se, že se potápíme hlouběji a hlouběji. Z medailistů zůstal aktivní pouze Vadlejch. Kdo nahradí Špotákovou, Holušu a další? Byla by škoda klesnout až na samé dno. Možná by si vedení svazu mělo uvědomit, že jedna věc je realizovat mnoho grantových programů na podporu pohybové gramotnosti, druhou je ale reprezentace, která je výkladní skříní každého svazu. O pohybovou gramotnost se má primárně starat Sokol, Orel, to co dřív bylo ZRTV a svazy se mají starat o rozvoj svého sportu. Ten nám skutečně přípravky nezajistí. Tyto spojené nádoby musí být v rovnováze, což v atletice, si troufnu říci, nejsou. Naše výkladní skříň se neleskne, je zašpiněná a občas z ní něco vykoukne, zazáří. Ale chtělo by to, aby zářila celá. A nejhorší je, že mladá generace zatím není schopná nahradit tu odcházející. Ano, Barbora Špotáková či Jan Železný se rodí jednou za čas, ale vždycky jsme měli dvě tři takové medailové stálice. Nemusím daleko do minulosti, Kratochvílová, Kocembová, štafeta, Fibingerová, Bugár, Valenta, Machura a další, potom Železný, Dvořák, Šebrle, Bába, vždycky někdo byl. Nyní, co skončila Bára Špotáková, obávám se, že posledním mohykánem oštěpu bude Jakub Vadlejch. A to třeba v oštěpu žen nevisí medaile tak vysoko, jako když Bára bojovala s Abakumovou či Němkami.

Každá disciplína prochází nějakým vývojem, stejně tak se mění generace atletů, ale v té nadcházející těžko hledat medailistu OH či MS, o ME můžeme diskutovat. Pomalu stárnou právě Vadlejch, Mäki, Staněk. Můžeme se bavit co Skřivanová, Kopecký, Davidík, Martínková? Anebo koukat na medailisty z ME U18, Dudychu, Manuel, Ondrovou?

Máme dvě možnosti, buď se chválit současným stavem a konstatovat, že konkurence je stále těžší. Anebo se snažit s tím něco udělat.

Pořád se domníváme, že máme příliš velkou orientaci na mládež, ale už nikdo nedbá těch nad 23 let. To je vždy „ztracená generace“. Na druhou stranu je pravda, že kdo není dobrý na mezinárodní úrovni již při odchodu z juniorské kategorie, těžko se také dopracovává nějakým výsledkům. U nás je však třeba k tomu doplnit otázku, z jakého tréninku tyto medaile jsou a zůstává-li tam potenciál růst, což s sebou nese vyšší objem zatížení ve větší intenzitě bez vážnějších zdravotních potíží. To dělá mnohým problém.  

Pokud jde o trenérské kádry, nemá smysl hodnotit jsou-li dobré či nikoli. Stejně jako u závodníků je u trenéra reprezentantů výsledkem jeho práce jediné kritérium. Tím je umístění v nejdůležitějším závodě sezony. To ostatní jsou berličky. Samozřejmě s výhradou toho, že sem tam se to skutečně nemusí povést z různých důvodů. Abychom zase hned nepaušalizovali, nemáš medaili, tak odejdi. Trenéřina je tvůrčí činnost, umění a jako každé umění má svoje génie i svoje packaly. Druhá věc je „materiál“, abyste mohli svůj talent, stejně jako talent svěřence, rozvinout. Ale kdo tomu rozumí, ví že si ze vychovat talent od mala je obtížné. Nemáme méně talentů než jakákoli jiná země, Gaussova křivka je nemilosrdná, ale asi s nimi neumíme tak pracovat. Stejně tak jsem alergický na pojem starý trenér, který poslední rok dva zaplevelil atletiku, s dodatkem musíme je proto generačně obměnit. To je nesmysl. Platí to samé co v umění, každý si musí vydobýt své místo na slunci. Jsou stálice typu Gotta, jsou roční hvězdy, které zazáří a zaniknou, jsou dělníci, kteří jsou dobří, ale z nějakého důvodu nezazáří a pak jsou ti packalové, kteří si sice myslí, že jsou hvězdy, ale není to pravda. My potřebujeme hvězdy a dělníky, bez ohledu na to jak kdo je starý. Ostatně, kdo je to starý trenér? Rozhodující jsou výsledky práce.

Domnívám se, že nadále „budeme čekat“ na mimořádné talenty, které se potkají s tím správný trenérem. Mladým, starým, začátečníkem či zkušeným, to je jedno – hlavně takovým, který je dovede na vrchol. I mladý trenér začátečník z venkova může růst se svým svěřencem do hvězdy světového kalibru. Vytvářený systém je zatím z pohledu dospělé reprezentace neproduktivní, poměrně drahý a neefektivní. Už jsem několikrát zmiňoval systém polské reprezentace, kterou si často bereme za vzor. Tam je reprezentantem ten, kdo splní výkonnostní limit. Ty jsou stanoveny až do 26 let, pokud si dobře pamatuji. Splnění limitu vede k přesně definované podpoře. Ta vzrůstá s úspěchy na mezinárodním poli. Stejné je to se zařazením do „rezortních“ středisek. Jak je to vše jednoduché. Jen u nás nejde nic jednoduše. Nejhorší však je, že v souhlase s profesorem Kašparem, chybí i osobnosti. Osobnosti, jejichž názor by byl jasný a zřetelně respektován a prosazován. I výkonný výbor ČAS je směsicí názorů, kde si každý hájí svoje zájmy. Mělo by jednoznačně platit, že členem předsednictva ani výkonného výboru by neměl být zaměstnanec svazu. Pak totiž často chrání svoje zájmy před zájmy svazu. Uvidíme, jestli bude koncepce Pavla Sluky realizována a co z ní nakonec bude pozitivní, co se ukáže kontraproduktivním. Důležité je, aby nadále výkladní skříní atletiky nebyly jen programy k zajištění pohybové gramotnosti a atletění pro malé děti a rodiny. Ty bohužel reprezentaci nespasí. Na druhou stranu věřím, a už jsem to psal, že se opět najde několik talentů, které budou schopné vozit medaile a nahradí Špotákovou, Hejnovou a další a vylepší medailovou bilanci české atletiky bez ohledu na koncepce i systémy péče o talentovanou mládež.

Tím nezatracuji systém péče o talentovanou mládež, jen shrnuji obecný poznatek, že v Česku se medailisté, nejen v atletice, rodí z úplně jiných podmínek.

Publikováno

Jozef Plachý

* 28. 2. 1949 Košice

Jozef Plachý (sken)

OH 1968 Mexiko 5. místo, 1972 Mnichov SF, 1976 Montreal R, 1980 Moskva 6. místo (1500 m)

ME 1969 Atény 2. místo, 1971 Helsinky 6. místo

HME 1972 Grenobl 1. místo, 1973 Rotterdam 3. místo, 1974 Göteborg 3. místo

PB 800 m 1:45,4 a 1:45,53 elektronicky, 1500 m 3:37,0, míle 3:52,6

12x mistr ČSSR na dráze + 2x štafeta 4x 400, 1x hala

Legenda nejen československé, ale světové osmistovky – tak by se dal stručně charakterizovat košický rodák Jozef Plachý. Nesmírně ctižádostivý a pracovitý, současně inteligentní. To je druhá charakteristika Jožky Plachého. K atletice se dostal díky školním závodům. Bavili ho sprinty, skákal do dálky, ale také hrál stolní tenis a jako každý kluk miloval fotbal. Po základní škole se učil strojním zámečníkem na učilišti ve Strojárenskej ulici. Tam zaujal učitele Tibora Lieskovského, když vyhrál místní středoškolské závody v přespolním běhu.  Na okresním kole už porazil všechny atlety místní Lokomotivy a jejich trenér Ladislav Petö ho hned zaregistroval, stal se tak členem jeho tréninkové skupiny.  

Ocitl se ve skupině, kde trénovali borci jako Madár, Cibuľa a další, a to ho bavilo. Při tréninku se projevovala jeho ctižádostivá povaha, chtěl být lepší a lepší. Trénink mu seděl a už po roce obsadil druhé místo na mistrovství ČSSR mladšího dorostu v běhu v Sušici na 1000 m výkonem 2:36,9. O rok později už vyhrál nejen kros, ale získal i titul na dráze. Druhý rok ve starším dorostu zlatý double zopakoval. Poprvé také startoval na MČSSR dospělých a jen o kousek nepostoupil do finále. To už trénoval s Honzou Liškou, který po odchodu Ladi Petöa do zahraničí převzal celou jeho skupinu. Toho dne v roce 1967 započala jejich celoživotní úspěšná spolupráce. Jozef Plachý v té době zvládal po práci čtyři tréninky týdně, ale to nestačilo. Liška byl geniální trenér a věděl, že má v ruce talent světového kalibru.

Vzhledem k výkonům už brali Plachého na reprezentační soustředění dospělých. Na nich viděl v akci své vzory a soupeře Odložila, Jungwirtha a další. Před sezonou 1968 přestoupil do Slavie VŠT, současně jeho výkonnost nadále rostla. Sezonu sice zahájil výkonem těsně nad 1:50, ale už další závod běžel 1:48,6. Na tradičním Rošického memoriálu již všechny porazil a výkonem 1:47,1 splnil limit pro olympijské hry. MČSSR znamenalo potvrzení výkonnosti, získal svůj první titul mezi dospělými, když doběhl v mrtvém závodě s Jungwirthem. Za celou kariéru jich pak přidal venku ještě devět.

Liška věděl, že závody v Mexiku budou loterie kvůli velké nadmořské výšce. Tehdejší hvězda Ron Clark se nechal slyšet, že právě nadmořská výška udělala z olympiády v běžeckých disciplínách mezistátní trojutkání Keni, Etiopie a domácího Mexika. A tak využili možnosti chodit v Košicích s piloty do barokomory a přivykat organismus na mexické výškové poměry. K tomu absolvoval třítýdenní soustředění v rumunských horách ve výšce 2300 m. Do Mexika odjel s třítýdenním předstihem, aby se stačil plně aklimatizovat nejen na výšku, ale také na časový posun.

V Mexiku to bylo zdánlivě jednoduché. Z rozběhu postoupil bez problémů druhým místem s výkonem 1:48,2. V semifinále vyrazil všech dech, opět druhý v juniorském světovém rekordu 1:45,9. Ve finále, kde byl nejmladší, doběhl na pátém místě, když zopakoval čas z rozběhu. K medaili mu chyběly dvě desetiny. Později přemýšlel, že si možná neměl vzít po semifinále kyslík z bomby, protože při inhalaci vdechoval v mexickém horku příliš chladný vzduch a druhý den už měl příznaky angíny. I tak, to byl výkon, před kterým je třeba smeknout a navázal jím na Zátopka a Odložila.

Po olympiádě všem bylo jasné, že se zrodila nová hvězda. V roce 1969 oblékl dres Evropy při utkání s Amerikou. Vyhrál v novém československém rekordu 1:45,4 a byl vyhlášen nejlepším sportovcem Interkontinentálního poháru. Později vzpomínal jak mu kapitán evropského týmu belgický vytrvalec a olympijský vítěz Gaston Roelants v cíli sundával boty. Evropu v těchto mezikontinentálních závodech reprezentoval potom ještě dvakrát. Tehdy to byly, vzhledem k neexistenci mistrovství světa a čtyřletému cyklu mistrovství Evropy nesmírně prestižní závody, kterých se účastnili nejlepší atleti obou kontinentů. Ludva Daněk, náš vynikající diskař a trojnásobný olympijský medailista, to řekl jednoduše: „Plašáku, tys udělal díru do světa“.

Na mistrovství Evropy v Aténách v roce 1969 doběhl druhý, když prohrál taktický souboj proti třem Němcům. Dva se obětovali a zavřeli ho. Zlato mu uteklo o 0,2 s. Nechybělo ani americké turné po halách, které poprvé absolvoval v roce 1969, po úspěšné sezoně. Do Ameriky zavítal potom ještě třikrát. V roce 1971 doběhl na Evropě v Helsinkách šestý.

Následující olympijský rok 1972 se dostal opět do životní formy. V hale se stal dokonce americkým mistrem, k tomu přidal v Grenoblu titul mistra Evropy. Limit do Mnichova splnil bez problémů a před olympiádou se cítil hodně dobře a věřil si na medaili. Z rozběhu postoupil druhým místem v čase 1:47,06. Jenže přišlo zrádné semifinále, kde v postupové pozici za Němcem Kemperem těsně před cílem lehce zvolnil, když tu se kolem nich prohnal pozdější vítěz David Wottle z USA. Smutný Jozef skončil třetí, cesta do finále se uzavřela. Ve finále si počínal Wottle stejně, finiš, kterým porazil ruského favorita Aržanova stojí za zhlédnutí a na youtubu je k vidění (třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=120Bi0vhRPg).

Po olympiádě opět úspěšně startoval v hale. Další roky dovezl z evropského halového šampionátu vždy bronz, první 1973 z Rotterdamu, druhý 1974 z Göteborgu. Před olympiádou v Montrealu přešel společně s trenérem Liškou do Dukly Praha. V Montrealu opět nechyběl, ale svoje účinkování skončil v rozběhu a pozdější vítěz, Kubánec Alberto Juantorena vyhrál o parník, Plachému chybělo do cíle ještě bezmála dvacet metrů. To byl definitivní popud k přechodu na 1500 m. V přípravě na další rok zvýšil kilometráž, místo obvyklých 500 km naběhal za měsíc 700 km. V roce 1977 opět nastoupil v dresu Evropy, a protože na 1500 m byl jasným zástupcem Ovett, byl nominován na 800 m. Doběhl třetí za vítězným Juantorenou časem 1:45,53, což znamenalo nový, elektronicky měřený československý rekord.  Na podzim vrátil Juatorenovi prohru na slavném mítinku v Curychu. Ukázalo se, že s přechodem na 1500 m neztratil nic ze své půlkařské výkonnosti.

Na nové trati 1500 m si vedl neméně dobře. Na mítinku P-T-S překonal 10. června časem 3:37,0 Odložilův rekord na 1500 m. O rok později, tedy 1978, zaběhl evropský rekord na míli výkonem 3:52,6, což je dosud platný český rekord. Skvělá forma ho předurčovala k dobrému výsledku na domácím evropském šampionátu v Praze. Bohužel v chladném počasí onemocněl, dostal zánět dutin a ve finále doběhl na 12. místě. Našlo se mnoho kritiků, kteří ho začali zatracovat. Jeho skvělé výkony zkraje sezony byly zapomenuty. Jenže Plachý se nedal, kritikům další rok ukázal, že nepatří do starého železa. V roce 1979 opět reprezentoval Evropu, tentokráte odjel na Světový pohár do Montrealu jako náhradník Coea a Ovetta. Do závodu však nenastoupil. Nejlepší výkon sezony měl hodnotu 3:37,5 a nikdo u nás neběžel rychleji. V roce 1980 se nominoval na svoji již čtvrtou olympiádu, která se konala v Moskvě. Byly to nešťastné olympijské hry, které některé státy bojkotovaly. Začala tak smutná etapa olympijského hnutí, která vyvrcholila pro změnu neúčastí socialistických zemí na OH v Los Angeles 1984. Tam přišli někteří naši reprezentanti, tehdy ve světové formě, o možnost získat medaili. Bugár, Kratochvílová, Fibingerová, ti měli nejvyšší ambice. Jejich reálné medailové ambice padly kvůli politice. Ale zpět k Plachému. Postoupil z rozběhu, v semifinále doběhl na 5. postupovém místě a byl ve finále. To se běželo spíše takticky než na čas a Plachý výkonem 3:40,66 obsadil skvělé šesté místo. To už věděl, že jeho běžecká kariéra se chýlí ke konci. Nebylo lepšího zakončení.

Myslel, na rozdíl od mnoha jiných atletů, na zadní kolečka. Ještě v Košicích začal studovat práva, která dokončil po přechodu do Prahy na Karlově univerzitě. K tomu vystudoval trenérství na Fakultě telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského v Bratislavě. Neměl to v životě lehké, jak se sám nechal slyšet: „Mama bola žena v domácnosti a otec murár, ktorý ani poriadne nevedel, čo je to sport, rovnako mi nemal ako vybaviť školu. Všetko som si musel postupně zadovážiť sam. Prebíjal som sa životom, urobil som dve vysoké školy – Právnickú fakultu na Karlovej Univerzitě a Fakultu tělesnej výchovy a športu Univerzity Komenského.“ Tak trochu jiný přístup k životu, chce se autorovi napsat, než mají některé současné hvězdy.

Po skončení kariéry převzal od Jana Lišky tréninkovou skupinu a Liška se stal šéftrenérem dukláckých atletů. Jeho trenérská kariéra se však nevyvíjela úplně ideálně, od dospělých přešel k mládeži, působil také jako kondiční trenér u dorostenců ve Slávii. Nakonec využil svoji druhou kvalifikaci a začal pracovat na ministerstvu obrany.

S atletikou je však stále v kontaktu. Zejména slovenské atletice chtěl prospět. Začal organizovat společně se SAZ masovou soutěž „Hledáme nového Jozefa Plachého“, která skončila v roce 2012 nešťastně soudním sporem s atletickým svazem, který snad není dosud vyřešen. Kvůli tomuto sporu vystoupil v roce 2016 ze slovenského atletické svazu. Nezapomněl ani na rodné Košice, kam se rád vrací a každoročně tu pořádá závod Plachého míľa.

Za svou dlouho atletickou kariérou se může se ctí ohlédnout. Jen někdy si vzpomene na OH 1972: „V Mníchove som to pokazil, toto ma v mojej kariére najviac mrzí. Bola to moja nepozornosť. O päť stotín mi ušlo finále. Mohol som byť olympijský víťaz, mal som na to.“

V roce 2013 byl Jozef Plachý uveden do Síně slávy slovenské atletiky a v roce 2019 ho slovenští sportovní novináři zvolili Športovou legendou.  

Jozef Plachý s trenérem Janem Liškou (převzato z internetu)

Publikováno

Kterýkoli jednoduchý problém se může stát neřešitelným, jestliže se mu věnuje…

Motto

Osobně si myslím, že  každý politik a funkcionář v Česku by si měl povinně každý měsíc přečíst Zákony profesora Parkinsona a přitom se postit.

Ale teď k atletice. I v této zdánlivě nelehké době je čas na sport a komentáře. Jeden takový, zachycující mojí představu, jsem napsal. Jen bych chtěl dodatečně podotknout, že jsem si vědom toho, že bez celkových změn sportovního všehomíru v Česku ty moje ideje jsou obtížné realizovatelné, a proto jsem se snažil pár lidí přesvědčit i v oné rovině celostátní.   

K meritu věci – předsednictvo svazu vzalo na vědomí koncepci sportovního úseku na příštích deset let. Konečně někdo jasně řekl, jak a kam by se měla během příštích 10 let ubírat reprezentace a co je potřeba pro to udělat. Logicky, pokud uvažuji v kontextu, jde i o přípravu v nižších věkových kategoriích. Za posledních 30 let je to první komplexní materiál, které atletické hnutí vytvořilo, a za to patří Pavlovi Slukovi poděkování. Připomínám, že ČAS, na rozdíl od zahraničních svazů, nemá ucelenou koncepci své činnosti s nějakým, řekněme desetiletým výhledem. Poslední vizi, byť nepsanou, jsem zažil na přelomu 70. a 80. let minulého století. To zmiňuji opakovaně a konzistentně už dlouhou dobu. Ke koncepci „reprezentace“ – mohu mít výhrady, že je málo progresivní, že konzervuje věci, které se neosvědčily, chce zavést jiné, se kterými nesouhlasím, ale ve finále je to vize, která má smysl. Není to nahodilé plácnutí do vody, ale snaha nějakým konkrétně popsaným způsobem vrátit atletiku na výsluní.

S konceptem byl na svém zasedání seznámen i výbor ČAS. Tady se zdá, padla kosa na kámen. Členové výboru by se chtěli ke koncepci vyjadřovat a schvalovat ji. Podotýkám, výbor ČAS tvoří primárně předsedové KAS + předsednictvo ČAS. Nerozumím tomu ze dvou důvodů. První je pragmatický, každý další člověk do koncepce vznese své požadavky a nakonec z toho bude rozplizlý materiál, který nic nevyřeší. Ten druhý je hierarchický, pánové by se měli starat především o svoji práci. V kompetenci krajských předsedů jsou kraje a tam by mělo směřovat jejich snažení. Reprezentaci schvaluje předsednictvo, tak to nechme na něm. Mělo by platit svůj ke svému. V Česku to bohužel neplatí, protože část krajských předsedů jsou současně zaměstnanci ČAS coby trenéři některého z článků „vrcholového“ sportu. To je to neštěstí české atletiky, neumí totiž rozlišit svoji práci trenéra a svoji funkci. Jenže trenér je zaměstnanec a má dělat to, co mu určí zaměstnavatel, krajský předseda se má starat o kraj, který si ho zvolil. Tím nechci říci, že zaměstnanec by si měl nechávat svoje nápady na zlepšení. Bohužel ale někteří nedokáží rozlišit svoji roli a z pýchy a moci své funkce chtějí ovlivňovat svého zaměstnavatele. Není tu něco špatně? Určitě je, protože pokud by tento systém byl tak skvělý a fungoval, tak je atletika stále na výsluní. On ale nefunguje, proto potřebuje řez – čím odvážnější, tím lépe, dodám za sebe.

Současně by si měli dotyční uvědomit, že Pavel Sluka je za něco zodpovědný a někomu odpovědný, má svůj plán. Proto by měl mít plnou podporu předsedy a předsednictva coby statutárního orgánu ČAS. Ostatní jsou v roli trenérů jeho „podřízenými“. A my ostatní se nemusíme se vším zcela ztotožnit, ale měli bychom jeho práci respektovat. Jinak nastane bezbřehá diskuse, nic se nevyřeší a čas poběží. Oceňuji, že po letech je tu vize, tak nechť jí Pavel Sluka za plné podpory naplní v podobě, kterou si stanovil, nikoli v podobě, do které mu budou všichni pomazaní kecat. To tu koncepci nemusel vůbec dělat. Čas ukáže, zdali je správná či ne, ale chvála bohu konečně zkusil někdo zatuhlé sklepy české atletiky vyvětrat.

Na závěr malé rýpnutí. Zcela zásadní roli předsedů KAS bych naopak viděl ve vytváření celkové koncepce ČAS pod vedením předsedy. Kolik času uplynulo od volební hromady, kde připomenu, i znovuzvolený předseda po této koncepci konečně volal? A zrovna tady by měli členové výboru ČAS tlačit na pilu.  Zatím jsem nic takového, na rozdíl od Slukovy práce, nezaregistroval. Ale chci pevně věřit, že mé pocity jsou mylné.

Publikováno

Podruhé bez medaile

Podruhé se z velké soutěže vrací atletická reprezentace bez medaile.  Otázkou je, zdali jsou tři pátá místa, z toho jedno štafetové, útěchou a nějakou perspektivou do budoucna. Když to shrneme, od Dauhá 2019 atletika padá do propasti, a kdo nechce tento fakt akceptovat, nevidí si na špičku nosu. V té jistotě panuje jediná nejistota, jak hluboká ta propast je.
Co mne vede k tomuto tvrzení? V Tokiu zmar české atletiky zakryl medailový úspěch oštěpařů. I letos na ně budeme spoléhat jako na spasitele. Vadlejch a Ogrodníková, to jsou dvě jména, která mohou dovézt za předpokladu, že se vše sejde jak má, medaili z MS anebo ME. Když podrží zdraví Veselého a stane se zázrak, může to být i on. Na MS se další spasitel asi nevyskytne, na ME je přeci jenom konkurence nižší. Jenže při aktuální výkonnosti a zdravotním stavu našich reprezentantů to je spíše přání než realita. I když překvapení nelze vyloučit a medaili může dovézt někdo, komu to mimořádně vyjde. Několik jedinců takové aspirace může mít.
Šéftrenér vidí světlo na konci hodně dlouhého tunelu v mladých. Jenže svět, to je jiná liga a venkovní speciálně. O tom se přesvědčil třeba opakovaně trojnásobný halový mistr světa na 400 m Pavel Maslák. V hale uspěl, venku bohužel. 
Ke jmenovaným mladým: Lada Vondrová se nyní v hale ve výkonnostním progresu trochu zastavila, byť jeden výkon se přiblížil PB, ale v Bělehradě již za ním zaostala o sekundu. Nicméně pořád sbírá zkušenosti a je na místě připomenout Jarmilu Kratochvílovou, která také svých největších úspěchů dosáhla ve věku pozdějším. U Vondrové se spíše obávám jiné věci. Už v tomto věku má trable s achillovkami, což může být limitující faktor dalšího výkonnostního růstu. Mladší Barbora Malíková odešla do USA, ale i ji trápily obdobné zdravotní problémy. Aby holky uspěly, musí běhat pod 51 sekund. Dále jen připomenu pár jmen, medailistů ze světových juniorských soutěží. Někteří už atletiky zanechali kvůli vleklým zraněním a stagnaci, jiní to ještě zkoušejí (Hrubá, Tabačková, Sýkora). Hrubá byla prezentována jako dvoumetrová výškařka. Bohužel po několikanásobné výměně trenérů a zraněních usiluje alespoň o návrat na juniorskou výkonnost. Tabačková nepřehodila ještě hranici 60 m. A ta dnes na medaili v ženském oštěpu nestačí, na MS ani na finále. Sýkora a hranice 8500 bodů? Odpovězte si sami. Proč polští běžci bojují ve finále a naši, kteří s nimi svedli úspěšné bitvy v kategorii U23 stagnují? Rozmys má již PB 3:32 a 1:45, Hodboď se pod 1:46 nedostal, stejně jako se nezlepšil Sasínek, který zopakoval výkon 3:36. Ostatní jsou za nimi s odstupem. Oba trápí četná zranění, která je brzdí ve výkonnosti. Pořád stejná písnička a je jedno, o kterou disciplínu se jedná. Pak už jen konstatování – vytrvalce či skokany světové úrovně nemáme žádné, vrhače také ne. Při vší úctě, ani Staněk a Juška nezachrání čest těchto disciplín a hlavně, svět je někde jinde. Nesmím zapomenout na Skřivanovou, to bylo příjemné překvapení, která tušila snad jen její trenérka. Něco děláme špatně a musíme přijít na to, co!  
K tématu "talentů" doporučuji pročíst diplomovou práci Lukáše Klesnila z roku 2012 (odkaz zde: https://is.muni.cz/th/hb1ii/DP.pdf). Projděte si tabulky reprezentantek (uvedeno vždy 20 na disciplínu), do kterých se investovalo už od mládežnických let, a hledejte ty, které alespoň jednou startovaly na evropské soutěži nejnižší kategorie, tedy halovém mistrovství Evropy, či světové v podobě Univerziády. Předběhnu – z běhů na střední tratě dneska reprezentují na světové úrovni jen Diana Mezulianiková (již v té době výrazný talent) a v oněch tabulkách vzadu se krčící Kristiina Mäki. Nevím jak Diana, ale Kristiina nebyla do 20 let členkou žádného článku systému vrcholového sportu. Abych byl objektivní, Eliška Klučinová, která je zahrnutá na posledním místě běhu na 800 m uspěla ve vícebojích. I to o něčem svědčí a netřeba se rozepisovat – jak říkala teta Kateřina: „chytrému napověz, hloupého trkni“. 
Zazněly i hlasy zaměřujme se pragmaticky na mistrovství Evropy. Sice je tam konkurence slabší, ale jen co do počtu. Špičky jsou opět výkonnostně někde jinde, bavíme-li se o medailích. Navíc řada evropských států „těží“ z imigrační politiky a jejich reprezentace v běžeckých disciplínách se v ničem neliší od afrických. 
Máme rozsáhlý, předimenzovaný, dvoukolejný systém, který stojí desítky milionů a na konci jsou reprezentanti, kteří vyrůstali mimo tento systém. Tohoto jevu si všimla už Dana Zátopková, která v roce 2008 řekla: „Přesto však máme štěstí, že se vždycky vyvrbí jednotlivec, který je velmi dobrý. Ať už to byl třeba Emil nebo Železný, ted' třeba Špotáková a naši desetibojaři. Vždycky jsme měli velmi dobrého jednotlivce, který to všecko nějak zastiňoval. Zkrátka všechna ta negativa přikryl svými úspěchy. A tak to máme i dnes.“
Ano, i dnes, ale co s tím? Poučit se jinde a nebát se radikálních kroků. Kromě oštěpařů na světovou medaili nikdo nemá a pár let mít nebude, byť bych se rád mýlil. Navrhuji radikálně: zrušme všechny SpS, SCM sekční a krajská (tuto dvojkolejnost jsem nikdy nepochopil), VSCM. A co dál?
Základní organizační jednotkou jsou oddíly. Oddílů máme asi 370, neboť každý rok cca 10 oddílů zanikne a vznikne. V každém aktivním oddíle nechť je slušně placený kvalifikovaný trenér, který hlídá kvalitu tréninkového procesu i identifikuje talenty. Zdůrazňuji, skutečně aktivní oddíly nikoli běžecké kluby hobíků a další členy ČAS, kteří jen uměle navyšují členskou základnu kvůli příspěvku od NSA. Tedy ty oddíly, co pracují s mládeží, jezdí s nimi na soutěže a systematicky se jim věnují, obsazují soutěže družstev. 
Pro talentované jedince v přirozených atletických centrech vytvořit internátní atletické akademie, kde budou bydlet, trénovat, studovat a mít kvalifikované trenérské zabezpečení. Není třeba mít krajské akademie v každém kraji, ale v přirozené spádové oblasti. Ty oddíly, u kterých by měly vzniknout, jsou nasnadě. V Plzni a Ostravě už jsou a atletický svaz byl pomalu největší překážkou jejich zřízení. 
Dalším kamenem úrazu je přechod ze střední školy na vysokou. Máme sice tři rezortní centra, ale všechny v Praze. Ty navíc fungují nezávisle na ČAS a o systematické práci se tu také nedá hovořit. Řešení je jednoduché. Neomezujme sportovní akademie věkem. Současně zaveďme v kategorii od 19 let do 26 let výkonnostní limity pro reprezentanty. Splníš, máš nárok na podporu od ČAS, nesplníš, máš smůlu. V Polsku to takto funguje a zdá se dobře. Pak nebude talentovaný atlet závislý jen na tom, zdali se dostane do rezortního střediska anebo ne. Může zůstat v kraji v akademii a přilepšit si  příspěvkem od ČAS. 
Schematicky by to vypadlo potom hodně jednoduše:

 
V tomto organizačním schématu není třeba žádných neproduktivních článků „vrcholového“ sportu. Osobně si myslím, že hlavně potřebujeme kvalifikované trenéry v oddílech, akademiích a rezortních střediscích, kteří budou mít atletiku jako hlavní práci a budou pracovat s nějakou perspektivou. Nikoli z roku na rok, jako je tomu v rezortech. Reprezentace by měla mít jasně daná pravidla, podobně i rezortní centra.  
Podporu pak směřujeme přímo oddílům a) podle jejich činnosti, b) přidejme motivační navýšení podle vychovaných reprezentantů v dospělé kategorii. Pro kategorie pod U20 stačí nominovat, není třeba vytvářet formálně reprezentaci. Pro kategorie od U20 výše ano. 
Z tréninkového hlediska i výběru talentů je existence SpS, SCM atd. neopodstatněná, jde jen o špatně nastavené přerozdělování peněz. A to jsem nezabruslil do problematiky sportovních škol (tříd) a sportovních gymnázií. Naopak, co by stálo za oprášení je Jednotný tréninkový systém (JTS). To je to, co od nás západ kopíroval. Nikoli systém článků péče o talentovanou mládež. Zobecněný logický a utříděný systém tréninku od základní až po vrcholovou etapu přípravy.
Zásadní problém je, že zatímco se výkonnost posunula v důsledku nových přístupů k tréninkovému procesu a všemu co s ním a výkonností souvisí, tak u nás? Odpovím hned - od přelomu 80/90 let minulého století nevyšel jediný moderní metodický materiál. Pokud jsme měli některé úspěšné trenéry, svoje poznatky nesdíleli a nesdílí s ostatními. Proč? Nic je k tomu nenutí, naopak systém vede k tomu, že každý se snaží urvat z pohledu talentů co může, aby přežil. Logicky pak nemá zájem cokoli předávat. Samostatnou kapitolou jsou ti trenéři, co lpí na svém "know-how".  
Druhý problém je, že se bohužel obnovil díky nesmyslné státní podpoře systém organizace vrcholového sportu z dob předlistopadových. Jenže tento systém fungoval ve všech oblastech (metodické, trenérské i závodnické atd.) jinak, v jiných společenských podmínkách a ani tehdy nebyl dokonalý. I úspěchy tehdejší doby byly výsledkem práce jednotlivců. A nepopiratelným faktem zůstává, že tehdy se trénovalo podstatně více v porovnání se současným tréninkovým zatíže (výmluva tehdy každý sypal je smutnou výmluvou). Zopakuji a dovolím si zobecnit slova Tomáše Dvořáka, že „dnešní vícebojaři nemají koule“ na celou atletiku. Mnoho reprezentantů je přesvědčeno, že trénuje na hraně možností a jsou profíci, ale bohužel na profíky si jen hrají a trénují polovic toho, co by bylo potřeba. Ale to už je jiný problém – problém, který začíná inaktivností současných dětí a mládeže, špatného tréninku už od přípravek atd. 
Vzhledem k tomu, že česká atletika nemá vůli k zásadní reorganizaci stávajícího drahého a neproduktivního systému SpS, SCM atd. a veškeré změny jsou pořád kosmetické a konzervují stávající stav, budeme opět čekat na pár mimořádných jedinců. Někdy mám dojem, že svaz za svou výkladní skříň považuje atletické přípravy a programy typu Atletí celá rodina, nelze se pak divit, že reprezentace kráčí kamsi do temných míst. 
Odpůrci změn nejsou jen mezi funkcionáři, ale bohužel i mezi trenéry. Pokud mají jen malou výhodu, těžko je bude přesvědčit, že stávající systém je jen neproduktivní žrout peněz a je třeba peníze vynaložit efektivněji a racionálněji. Stačí si uvědomit, že poslední léta ročně stojí cca 52 milionů. 
Jak napsal Michal Osoba ve svém článku na Sport.cz ( https://www.sport.cz/clanek/nazory-komentare-komentar-atletika-ztraci-talenty-i-proto-prichazi-pust-3230509), z 18 medailistů na juniorském MS to v dospělé reprezentaci dotáhla k medaili jen Zuzana Hejnová a Robert Změlík. Kosmetické úpravy stávajícího stavu problém nevyřeší. Budeme, řečeno slovy Dany Zátopkové čekat na těch pár jedinců, kteří zase načas atletiku spasí. Ten jedinec se musí sejít s tím správným trenérem a pak budou zase medaile.
Publikováno

Jiří Skobla

* 16. 4. 1930 Praha   † 18. 11. 1978 Praha

OH 1956 Melbourne – bronz

OH 1952 Helsinky 9. místo

OH 1960 Řím 9. místo

ME 1954 Bern – zlato

ME 1958 Stockholm – bronz

EHH 1966 – bronz

Syn slavného otce, po tátovi podědil sportovní geny, ale světonázorově se s ním neshodl, takový byl Jiří Skobla. Narodil se do rodiny olympijského vítěze ve vzpírání Jaroslava Skobly (zlato OH 1932). Otec Skobla věřil, že malý Jiří půjde v jeho šlépějích. Tehdy se vzpěrači, ale i zápasníci a reprezentanti dalších silových disciplín často rekrutovali z řad řezníků a podobných profesí, které vyžadovaly velkou sílu. Otec Jaroslav byl v době svého olympijského triumfu strážníkem. I na jeho cestu na olympiádu se složili i kolegové od policie. Teprve po válce pracoval jako účetní, k tomu si přivydělával v jedné pankrácké hospodě jako vyhazovač. Typický příběh úspěšného reprezentanta nejen z té, ale i pozdější doby. I za mé trenérské éry si někteří nejlepší trenéři vrhačů, sami bývalí závodníci, přivydělávali jako vyhazovači. Jejich postavy a síla budily u návštěvníků hospod a barů respekt.

Jirka však k žádnému silovému řemeslu netíhl a vyučil se cukrářem. Jeho doménou byly dorty, zákusky, vídeňský sachr. Trochu jiná profese, ale ke vzpírání si cestu našel. Jako každý kluk samozřejmě přes fotbal, nicméně našel. I ve fotbale, který hrál za Staroměstskou Olympii, si nevedl špatně. Na pozici beka budil respekt. V sedmnácti ho chytilo vzpírání. Stal se členem oddílu SNB Praha a geny zděděné po tátovi, se začaly rychle projevovat. V 18 letech vyhrál mistrovství Československa v kategorii nováčků. Na mistrovství světa juniorů vybojoval dokonce zlatou medaili a stal se velkou nadějí československého vzpírání. Mnozí v něm už viděli nástupce táty. Osud tomu však chtěl jinak. Při tréninku si zranil ruku natolik nešťastně, že se vzpíráním byl konec.

Se sportem však přestat nechtěl, táta, který se znal s Janderou, ho zavedl na Spartu k atletům. Jandera sice doporučoval Jirkovi věnovat se kladivu, ale to se mu nelíbilo. Motat se v kruhu, ne že by mu to nešlo, ale ze vzpírání byl zvyklý během zlomku sekundy zabrat. Zkusil si vrh koulí. Ten se mu zamlouval více, přeci jenom to byl jeden pohyb, žádné točení. A když vrhl napoprvé 11,80 m, bylo rozhodnuto. Přešel do skupiny Oty Vodičky, trenéra sparťanských vrhačů. Pod jeho vedením se Skobla postupně lepšil, navzdory tomu, že díky zranění nemohl pořádně posilovat s činkou. Činku nahradil vyhazováním a chytáním koule jednou rukou. Nakonec se dopracoval až 500 pokusům. To bylo něco jako Zátopkovo 100x 400 m. Pořádná porce tréninku.

V roce 1950 poprvé reprezentoval v utkání proti Sovětskému svazu. Nominoval se na Velké ceně Znojma, kde přesvědčivě vyhrál výkonem 14,91 m. Reprezentační dres nakonec oblékl 50x, naposledy v roce 1969 v utkání proti Švédsku. Nikdo vícekrát nereprezentoval, i Emil Zátopek zůstal o jedno reprezentační vystoupení zpět. Zdatně si vedl také v překonávání rekordů. Bylo to období, kdy jeden závodník posouval svůj vlastní rekord. Jen český překonal Skobla 19x a zlepšil ho až na úctyhodných 18,52 m, přitom jako první Čechoslovák překonal 17 m, osmnáctimetrovou hranici přehodil v roce 1957 dokonce jako první Evropan. Evropská rekord překonal šestkrát, poprvé v roce 1952 výkonem 17,12 m, naposledy v roce 1957, to poslal kouli už jeden centimetr za 18 m hranici.

Na olympijských hrách startoval Skobla, přezdívaný Bambas, poprvé v roce 1952 v Helsinkách. Mezitím vyměnil sparťanský dres za dres tehdejší ÚDA, dnes Dukly, kam ze Sparty přestoupil. Při své olympijské premiéře obsadil výkonem 15,92 m 9. místo. Jeho chvíle přišla o čtyři roky později. Na olympiádě v Melbourne se dokázal vklínit mezi Američany a získal bronzovou medaili. Tu zlatou si po suverénním výkonu ověnčeným novým olympijským rekordem 18,57 m odvezl O‘ Brien, jeden z nejlepších koulařů historie. Druhý skončil Nieder, který se také s 18,18 m dostal za osmnáctimetrovou hranici. Skobla byl sice po prvních pokusech výkonem 17,39 m druhý, protože Nieder se neudržel v kruhu. Jenže už ve druhých pokusech se Nieder výkonem 17,61 posunul na druhé místo, které už nepustil. Ve čtvrtých pokusech se Skoblu dotáhl i později čtvrtý Američan Bantum, postrašil ho vrhem dlouhým 17,48 m. Skobla však kontroval pokusem o tři centimetry delším a v šesté sérii stvrdil třetí místo zlepšením na 17,65 m, zatímco Bantum si připsal dva křížky za nezdařené pokusy. Medaile byla doma. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí i zápis ze soutěže.

Závodník    1.                         2.                  3.                  4.                 5.                      6.

O´Brien      17,92 OR      18,47 OR      18,37          18,45        18,57 OR      18,23

Nieder          x                      17,61               17,81          16,82         18,18              x

Skobla         17,39             16,70              17,34         17,51           17,05             17,65

Bantum      16,99             x                        16,27         17,48           x                      x

Třetích a současně svých posledních her se zúčastnil Skobla v roce 1960 v Římě. Stejně jako při své premiéře v Helsinkách 1952, obsadil 9. místo výkonem 17,39 metru. Za jeho devatenáctiletou reprezentační kariéru se posunul výkonnostně z 15 metrů až na 18,52 metru. Dalo by se říci, za jednu generaci se výkonnost v kouli v Československu zvedla o 3,5 metru.

Po ukončení závodní kariéry zůstal na Dukle jako trenér. Z úspěšného závodníka se stal neméně úspěšný trenér. Vedl Jardu Brabce, Jaromíra Vlka, Františka Žembu, Honzu Skoupého či Zdeňka Dvořáka. A netrénoval jen koulaře, protože mezi jeho svěřence patřili i úspěšní kladiváři jako Jarda Charvát, Petr Horák, Standa Pluhař či Radomil Skoumal.

Na jednu stranu byl Skobla, který se stal po Zátopkovi kapitánem české reprezentace člověkem velmi společenským, který dokázal lidi hecovat, povzbuzovat. Na druhou stranu patřil ke kovaným bolševikům. Dotáhl to dokonce do předsednictva ÚV ČSTV. Paradoxně se v tom neshodl s otcem Jaroslavem. Zatímco táta byl zapřisáhlý antikomunista, Jiří naopak. Tátu to hodně mrzelo. Skobla dokázal, stejně jako řada jiných vrhačů, pít extraligu. Cestu z Melbourne do Prahy propil, jak poznamenal jeden z českých účastníků, na Kuce sice neměl, ale Rusům zdatně sekundoval. Cestu snášel, na rozdíl třeba od Zátopka, těžce. Zatímco Zátopek to bral, že pozná kus světa, Skobla brbral, že je rodilý Pražák a má raději domy, než pustou zasněženou a mrazivou Sibiř. I možná proto, aby na strasti cesty zapomněl, s Rusy pil.

Sílu si udržoval pořád. Ještě v roce 1977 získal na MS veteránů zlato v kategorii nad 45 let výkonem 15,43 metru. Zemřel ve 48 letech na rakovinu, stejně jako jeho táta. Nemá smysl spekulovat, jestli na jeho předčasné smrti měly podíl anabolické steroidy, jak se periodicky objevuje v tisku. I když táta umřel na rakovinu plic, tedy jiný orgán, přeci jenom tu možná nějaká dispozice byla. Na druhou stranu i historie československého sportu má své temnější stránky, které zůstávají zahaleny rouškou tajemství a mlčí se o nich a pamětníci, co by mohli k tomu něco říci, pomalu svět opouštějí. Nic to však nezmění na tom, že Skobla byl jeden z našich nejúspěšnějších atletů, ať již to bylo jakkoli.

Používáme WordPress (v češtině).