Hodnocení mistrovství světa v Tokiu již proběhla v médiích spousta bezprostředně po jeho skončení. Někteří komentátoři byli zdrženliví, jiní mírně kritičtí. V diskusích pod těmito články hlas lidu hodnotil účast našich atletů negativně. Klasicky padala slova o výletnících za „naše“ peníze. Naopak zástupci svazu hodnotili výsledky vcelku pozitivně, což je vždy, pokud získáme medaili. Oficiální hodnocení předsednictva ČAS nebylo dosud zveřejněno. Ale vzhledem k medaili bude někde na hranici úspěšnosti. Hodnocení z úst profesionálních představitelů svazu byla trnem v oku „internetovým odborníkům“. Má tedy hlas lidu pravdu, jde o neúspěch, anebo bylo vystoupení našich atletů slušné?
V první řadě je třeba říci, že tentokráte neudělil svaz žádnou divokou kartu a jeli tam všichni co splnili buď ostrý limit World Athletics (WA) anebo měli příslušné postavení ve světovém žebříčku a k tomu splnili potvrzovací limit Českého atletického svazu (ČAS). Můžeme maximálně polemizovat o úrovni potvrzovacích limitů ČAS. Hezkou ukázkou je marný boj Mäki-Sasínek o účast. Podle rankingu měla účast zajištěnu, ale po změně trenéra nedosáhla na potvrzovací limit 4:06. Po návratu k Tunkovi se mu přiblížila, ale desetiny chyběly. Tentokráte svaz výjimku neudělal a podíváme-li se na výsledek finále, prvních 11 mílařek bylo pod 4:00, 13. místo 4:00,92 min., bylo to v pořádku. Pouze poslední Němka Wessel běžela 4:10,31. Výkonnost finalistek, kromě jedné, ležela prostě o třídu výše. Můžeme si i položit otázku o úrovni potvrzovacího limitu u oštěpařek při jejich aktuální formě a výkonnosti. A tak bychom mohli probírat disciplínu po disciplíně. K diskusi však může být nejvýše otázka konstrukce potvrzovacích limitů. To je však jiná debata. Berme tedy za fakt, že nikdo tam nejel za zásluhy anebo z protekce. To jsou výkřiky diletantů. Každá disciplína měla nastavená nominační pravidla rok dopředu a kdo je splnil, jel právem. Konec diskuse.
Jak nás učili na základní škole, každé hodnocení má začít tím pozitivním, pak je teprve prostor pro kritiku. Dvě jména splnila očekávání (i moje), Štefela zachránil medailovou čest, Švábíková ji doplnila bramborou, nevděčnou, ale skvělý výsledek. Trochu mne mrzí, že se začalo hovořit o elitní desítce. Původně to bývala šestka, pak osmička, což bylo logické, neboť osmé místo je poslední bodované do pořadí zemí. Desítka už je krok zpět. Bohužel ani ta nestačila, protože všichni další reprezentanti skončili za ní. Nejlépe 11. místo Vadlejch, Stráský, 12. místo Hrubá a Staněk. Ostatní podali standardní výkony, krom oštěpařek a Konečného (taktéž oštěp), tam byl skutečně propad. Nicméně i tak dlouhé pokusy v sezoně holky házely, ani jedna neměla vysokou stabilní formu.
Vloni jsem porovnával Dudychu s Plachým. Letos si to prokaučoval sám. Myslyvčuk byl těsně za finále. Vadlejch potvrdil neslanou nemastnou sezonu, která začala rozchodem se Železným, pokračovala zraněním. V kvalifikaci to vyšlo, ve finále nikoli. U všech je to vlastně na úrovni jejich letošních standardních výkonů. I když třeba po rekordu na MČR byla Maňasová zklamaná, jenže rekordy se neběhají každý den, proto jsou to rekordy. Navíc jedna věc jsou ambice, druhá pak realita. Stačí „blbej“ den, kdy se nedaří a dlouhodobé úsilí je zmařeno. Snad každý „den blbec“ zná a určitě v nějaké podobě prožil. Shrnu-li to, tohle mistrovství byl reálný obraz české atletiky, která už jen bude vzpomínat na 1. MS v roce 1983 v Helsinkách. To není škodolibá poznámka, to je konstatování faktu, který je třeba přijmout. Stačí si totiž vyjmenovat rozdíly.
Prvním je množství zúčastněných zemí, což je 153 (154) oproti 198 v letošním roce. Tedy zhruba o čtvrtinu více. Druhým počet států, které získaly medaili. Na 40. místě společně s námi bylo Japonsko, Maďarsko, Samoa, Svatá Lucie, Katar, Kolumbie. Před námi takové státy jako Bahrajn, Dominika, Dominikánská republika, Grenada či Portoriko. Atletika je sport chudých, potřebujete boty a běhat můžete kdekoli. Žádná atletická disciplína není tak drahá jako je hokej, fotbal, basketbal, tenis. I v těchto zemích jsou stadiony se sektory, kde mohou děti trénovat techniky. Takže první důvod je širší vnější konkurence.
Tím druhým je velká vnitřní konkurence. V roce 1983 sporty typu softball, baseball, florbal anebo exotičtější ringo, lakros, korfbal, dohromady nikdo neznal, hrálo je pár jedinců. I na fakultě jsme je měli shrnuty pod názvem Nové sportovní hry (což třeba u lakrosu či baseballu je paradox). I tehdy dominovaly jako dnes fotbal, hokej, atletika, košíková, volejbal, cyklistika, plavání, lyžování. Ale dnes – vezměte si co vzniklo, k těmto historicky importovaným (některé tu totiž již byly známé) nových sportů, z nichž se nejvíce prosadil florbal. K tomu dobrou politikou svazu přibyly dříve relativně méně populární sporty jako biatlon, dnes jeden z nejpopulárnějších sportů, byť výsledkově je s atletikou srovnatelný. A do třetice rozšíření disciplín v dříve jasně vymezených sportech – třeba v cyklistice máme kromě silnice a cyklokrosu populární horská kola, trial, BMX.
S rostoucí vnitřní konkurencí jiných sportů úzce souvisí jeden problém dotýkající se vlastně všech sportů, odborně nazývaný pohybová inaktivnost mládeže čili děti jsou líné sportovat. Doplňme, s tím související, opět odborně, pohybová negramotnost. Jinak řečeno jednoduše ̶ děti jsou levé. Pak se nedivme, že čtvrtina dětí je obézních. Tohle musíme brát v úvahu, o jeden talent se perou různé sporty a talentů je čím dál méně. To jsou širší příčiny.
Ty užší jsou dány prací atletického svazu. Standardní klišé zní vždycky může být lepší. S tím lze souhlasit. Dlouho se vedou debaty o reprezentaci, koho podporovat, od kdy. Všimnu si jen jedné věci. Reprezentanti v celé šíři (tedy i většina B reprezentace) mají podmínky nesrovnatelné s osmdesátými lety minulého století, ale úspěchů tehdejší atletů nedosahují. Stejně tak v některých disciplínách hledí na tehdejší výkony z hodně velké dálky. Částečně to souvisí s inaktivností dětské populace a konkurencí jiných sportů. Systém však ve svém celku podporuje více dětskou a výkonnostní atletiku, nikoli vrcholovou. Připočtěme k tomu, že reálně identifikace a výběr mimořádných talentů spočívá na bázi náhodnosti a na problém je zaděláno. Aby šlo o systematický proces, musela by fungovat spolupráce se školami a fundovanými učiteli tělesné výchovy. Někde se tomu děje, ale nikoli systematicky v celé republice. Jsme tedy odkázaní na toho, kdo se do atletiky přihlásí. Talenty pak hledáme mezi nimi. Otázkou je, zdali to stačí. Odpověď je, musí to stačit. Takový komplexní výběr fungoval možná za časů NDR se všemi negativy a tyto časy se snad nevrátí.
Na druhou stranu si budeme muset připustit, že je někde chyba i v metodice, prostě v péči o talenty. To nám ukáže čas. Uvidíme, kolik medailistů ze současných mládežnických kategorií včetně U23 bude vozit medaile za dva až pět let z Evropy, světa, olympijských her i v dospělých. O to bedlivěji bychom je měli sledovat, abychom mohli zpětně určit, proč byli úspěšní či neúspěšní. Dělá to někdo? Centrální evidence jako za časů Laboratoře vrcholové atletiky neexistuje. Náhradou měl být svazový elektronický deník. Několika milionová svazová investice pořád trpí dětskými chorobami a uvidíme, jestli se najde na ně lék anebo bude jedna z nich smrtelná. Byla by to dobrá platforma, ale to by museli používat povinně všichni bez rozdílu. Dostáváš peníze, tak piš tréninkový deník, testuj atd. Zatím je to veni, vidi…, chybí to vici.
Co dodat?
V Tokiu jsme viděli famózní výkony v podání Duplatise, Wanyonyi na 800 m, McLaughlinové-Levronové a mnoha dalších. Stejně tak mnohá zklamání, zřetelných na tvářích dotyčných sportovců. Cílem vrcholového sportu je být nejlepší, vyhrát. Cílem výkonnostního sportu je zúčastnit se, cílem hobby sportu je primárně udržet si kondici. Někdy mám pocit, že naše atletika se ocitla v roli výkonnostního, nikoli vrcholového sportu. Nevím, zdali je správný, ale přetrvává. V každé „exotické“ zemi, která v 80. letech minulého století nebyla na medailové atletické mapě světa, se logicky najde nějaký Štefela. Z tohoto pohledu česká atletika výsledkově nezklamala. Na druhou stranu se počítáme mezi atleticky vyspělé země, takže logicky očekávání jsou vyšší. Otázkou zůstává, zdali mezi ně skutečně patříme. Logicky nás budou výsledkově na světové top úrovni nadále zachraňovat mimořádní jedinci. Úkolem číslo jedna by tedy mělo být hledat tyto jedince a přivést je na vrchol a udržet je tam pár let. A to je hodně těžký úkol a současně výzva.
Ohlédnutí
Letošní atletický rok byl prapodivný. Hala dopadla medailově relativně slušně díky stříbru Štefely a dvěma bronzům zásluhou Staňka a ženské štafety 4x 400 m. Pak už to bylo takové neslané, nemastné. Díky rozšířenému počtu týmů jsme se udrželi v 1. divizi ME družstev. Řada reprezentantů byla výborných, někteří naopak propadli. To jakoby předznamenalo celou sezonu. Úspěšné bylo MEJ s třemi zlatými a šesti bronzy. Horší již bylo ME U23 s dvěma zlatými a jedním stříbrem. Ale pořád je to úspěch, nicméně pokles medailí i umístění něco signalizuje. Jednak, že nová generace má potenciál, to je to pozitivní. To negativní, s přechodem do dospělých ztrácíme pozice i v Evropě. Ale třeba to nastupující generace napraví. Mimo okraj zájmu proběhlo MS v běhu do vrchu. Naši reprezentatni dosáhli výsledků srovantelných s biatlonisty, nicméně mediálně bylo ticho po pěšině. Na ME v silničních bězích se ukázala skutečná výkonnost vytrvalecké špičky, v průměru horší než u vrchařů. Prostě vytrvalostní běhy jsou za našimi hranicemi někde jinde. Zbývá prosincový kros, který asi také zásadní překvapení nepřinese. Shrnuto, v rámci Evropy patříme k těm lepším, v rámci světa už je to díky neustále rostoucí konkurenci horší. Špatné by však bylo cílit na méně důležitá mistrovství typu HME, s tím, že tu snadněji získáme medaile, a nikoli na velká typu OH, MS. To je cesta do pekel.