Letošní mistrovství Evropy v přespolním běhu se konalo v Portugalsku v městečku Lagoa, v půvabném kraji Algarve na břehu Atlantického oceánu. Naše cesta započala v pátek na ruzyňském letišti. Pražské počasí bylo nevlídné a mlhavé, a právě mlha nad Ruzyní způsobila, že jsme odletěli o hodinu a čtvrt později. Žádné čekání není příjemné, už jen proto, že na letišti musíte být kvůli odbavení o dvě hodiny dříve. Zlaté časy létání pominuly, tedy ty zlaté z pohledu odbavení. Pamatuji časy, kdy stačilo přijet na letiště doslova na poslední chvíli. Po covidu zase počet cestujících utěšeně roste a vzhledem k důkladnosti kontrol se odbavení protahuje a mění v dlouhé čekání ve frontě. Druhou věcí je nedostatek informací – nevíte kdy odletíte, podobně jako České dráhy. Čekejte, třeba se dočkáte. Stačilo by jen: lety jsou zpožděny kvůli husté mlze, počítejte s půl hodinovým, hodinovým atd., zpožděním. Ne, ticho. Nakonec jsme se dočkali a mohli do letadla. Let s TAP byl klidný. Jen malé překvapení, asi se z portugalského dopravce staly malonákladové aerolinky. Veškeré občerstvení se platilo. Naposledy jsem s nimi letěl před třemi čtyřmi lety a občerstvení na palubě bylo luxusní. Časy se mění. Koneckonců kdysi elitní ČSA dokázali naši slavní manažeři přivést také na buben.
V Lisabonu nás vítá hustý déšť. To snad jediná vada na kráse. Proběhneme letištěm, vyzvedneme zavazadla a přicházíme do haly. Tam už čeká zástupce pořadatele s cedulí Czechia. Klape to jako na drátkách, odvádí nás do autobusu a bez prodlení vyrážíme. To už se stmívá. Čeká nás tříhodinová cesta do hotelu. Přejíždíme přes druhý nejdelší most v Evropě, s nájezdy měří přes 17 km a jmenuje se po slavném mořeplavci Vasco da Gama. Klene se nad řekou Teju a usnadňuje právě cestu na jih, nemusíme totiž skrze město.
Okolní krajina se rychle noří do tmy, takže povětšině pospáváme. Pozitivní je, že směrem k jihu déšť slábne. V cíli cesty už neprší. Evropská atletická asociace vybrala pro mistroství Evropy hotel Ukino, odkud je to na závodiště asi půl hodiny. Ač přijíždíme se zpožděním, ubytování i akreditace jsou bez problémů. Honza Pernica jako vedoucí výpravy to vybavuje ihned bez čekání jak u recepce, tak v akreditační kanceláři. Dopředu připravení akreditace jsou výhodou. Pamatuji ještě časy, kdy to byla procedura sama o sobě, včetně focení na místě. A když se sešlo více týmů, docela to trvalo. Vyfotit, nahrát, umístit do formuláře, vytisknout, zalaminovat. Dneska přijdete a vyzvednete.
Pozoruji tým, všichni jsou trochu unaveni, ale dobře naladěni. Protože čas kvapí, odkládáme na pokoj věci a jdeme na večeři, protože ty vydávají jen do devíti hodin. Přitom potkáváme výpravy z dalších zemí. Na výběr je ryba, kuřecí, těstoviny. To se opakovalo i po zbylé dny. Jen kuřecí doplní krůtí a ryba byla pokaždé trochu jinak okořeněná. K tomu hojně ovce a zeleniny. Na pití džus, voda a cola. V současné době klasika, steaky už žádný pořadatel nedělá, stejně jako závěrečné party po závodě. To vše skončilo s covidem. Ještě se domlouváme na odjezd na trať a její prohlídku. Pořadatel na to vymezil čas od 10 do 12 h a zjednodušil si práci v tom, že prostě v půl desáté přistaví autobusy a pojedou všichni najednou. Snídáme v osm hodin a před půl desátou se scházíme dole. Hala i plac venku před hotelem už je plný. Postupně najíždí jeden autobus za druhým a dav se utěšeně zmenšuje. V autobusech se to míchá. Zdravíte se se známými. Jediná malá kaňka, zrovna náš řidič trochu zabloudil v uličkách, jeli trochu déle. Ale pohoda. Jdeme se podívat na kóji, přidělenou týmu. Trochu nás překvapuje, že jí sdílíme s Bulhary a Kypřany. Byť u toho Kypru je to jedno, protože ten zastupuje jediný závodník. Zato s Bulhary se do malé kóje těžko městnáme. Tentokráte je vybavení spartánské, jen holé stěny a pár židlí s malým stolkem. Nic útulného. Ani vlajka nejde přidělat. Na druhou stranu je pravda, že většina výprav je početnější a obsazují všechny kategorie kompletními týmy.
Z kóje odcházíme k trati. Vytyčená je v malém parku, který se mírně zvedá do kopce. Spodní část je u startu je zatravněná a po dešti rozbahněná. Pro krátké rovince se zvedá do kopce a přichází první zatáčka a přeběh na písčitý, utemovaný povrch. Tady se trať klikatí podobně jako v Holešově při mistrovství České republiky. Jen to není na rovině, ale ve svahu. Hrubě písčitý povrch se jen na pár místech trochu boří, jinak drží pevný. Trať vede opakovaně na malém prostoru nahoru a dolů a do cíle, který je mimo start se opět běží po trávě a do krátkého kopce. Hravá trať, ale nelze ji podcenit. Zvláště, když si uvědomíme, že v každé kategorii je na startu plus minus sto závodníků. A všichni chtějí vyhrát, takže od startu to bude sprint do kopce, pak kličkovaná, seběh po bahnitém trávníku a znovu nahoru. Po pěší prohlídce si jdou všichni ještě trať proběhnout, podívat na které straně bude vhodnější stát na startu, zda vlevo nebo vpravo, zkusit si proběhnout zatáčky, uvědomit si, jak přeskočit umělé překážky. Při rozběhání pozorujeme, že někdo je přebíhá, někdo skáče. Za dvě hodiny se vracíme do hotelu, tentokráte je cesta bez problémů a rychlejší.
Oběd, krátký odpočinek a závodníci se zařizují podle svých zvyklostí, někdo jde ještě klusat, jiný na masáž, odpočívat. Protože hotel je kousek od moře, využili jsme dvou až tří hodin volného času a vyšli si k nejbližší pláži. Ty se nacházejí mezi strmými okrovými útesy vzniklými neustálým příbojem v měkkých vápnitých horninách, pískovcích a vápnitých jílovcích. V některých mladších vrstvách zřetelně vystupují schránky živočichů. Měkčí vrstvy neodolají působení příboje, eroze dělá svoje a v útesech vytváří jeskyně či skalní okna a brány, často se také vyskytují izolované skály v předpolí pláží. Písečné pláže jsou nyní opuštěné, ale v létě je tu hlava na hlavě. Dnes fouká silný vítr a vlny dosahují v pohodě dvou metrů. Na koupání to není. K plážím se sestupuje po dlouhých schodištích, některé jsou vytesané v útesech. Bohužel se nedá přejít z jedné pláže na druhou, musíte vylézt nahoru na útes a znovu dolů. Nahoře vede pěšinka po okraji útesů, lemovaná už typickými středomořskými křovinatými porosty doplněnými suchomilnými sukulenty od aloe po opuncie. V navazujících zahradách zase převažují palmy.
Pomalu se stmívá, a tak je čas vyrazit na týmovou poradu. Na poradě se předávají informace z technické porady a upřesňujeme jak a kdo s kým pojede na místo závodu. Juniorky již musí odjíždět v sedm hodin, čeká je tedy brzký budíček i snídaně. Kategorie dospělých běží až na poledne, takže odjíždíme v půl desáté a ráno je přeci jenom klidnější. Závodníci si musí připevnit na tretry transpondér, našroubovat vhodné hřebíky (zde 9 mm) a připravit dres. Každý dostane tři čísla a je přesně dáno, které je určeno pro batoh, které na prsa a na záda. Hodně lidí se ptá, co tam dělá doprovod. Doktor a fyzioterapeut jsou k dispozici 24 h denně a v den závodu odjíždějí s první partou a vrací se s poslední. Pokud nejsou zranění, bolesti apod., má to doktor jednodušší. Zato fyzioterapeut je v jednom kole. Masáže, další procedury, taping. Nezastaví se před závodem, ani po závodě. Masáž pomáhá odplavit z unavených svalů únavu. Trenéři doprovází závodníky. S těmi zkušeným a klidnými je to v pohodě. Koutkem oka zkontrolujete před odjezdem, jestli má všechno, od čísel po tretry a malé občerstvení či svoje gely, ionťáky apod. Po příjezdu kontrolujte čas rozcvičení, které musí být naplánováno tak, aby se v pohodě stihlo přijít do svolavatelny. Se závodníky zůstáváte po dobu rozcvičení a sledujte čas. Případně jste nápomocni radou či jen povzbuzením. Proberete taktiku, doprovodíte závodníka do svolavatelny, popřejete úspěch a utíkáte na trať fandit. Jak již bylo psáno, u starších je to většinou pohoda, už mají zaběhlou rutinu, s nováčky bývá více starostí. Stane se, že se občas někdo zapomene, nehlídá čas. A nejhorší je zapomenout na hotelu tretry nebo číslo. Dobré je vědět, kudy do svolavatelny, kde jsou záchody, jaká je možnost jít na záchod těsně před startem. I na takové detaily je třeba pamatovat. Kdo sám závodil, ví že nervozita dělá své a než odstartujete, hodně závodníků si potřebuje odskočit. Letos pořadatelé pamatovali i na tento detail a postavili přímo ku startu šest tojek. Letos to bylo klidné, pohodové. Nikdo nic nezapomněl.
U trati povzbuzujete. Po doběhu čekáte na svěřence, až přijde a ujímáte se role podle výsledku. Jednodušší je to při úspěchu, to je euforie a radost. Horší je rozhánění chmur a zklamání po neúspěchu. To pak také záleží na povaze závodníka a psychologických schopnostech trenéra. Někdo to chce rozebírat hned, jiný si to chce prvně přebrat sám. Vyklusat, pohlídat věci a samozřejmě sledujete odjezd do hotelu. Podle toho, jak se výpravě daří, panuje nálada – buď veselá, anebo pochmurnější. Chmury je třeba zažehnat. Ono nejhorší je, že doma zvítězíte o parník, ale na Evropě tam máte podobných chrtů 60-70. Všichni mají jediný cíl, uspět. Najednou neběžíte sám, ale v chumlu uprostřed mnoha dalších. To je úplně jiná zkušenost. Nediktujete si tempo, ale je vám diktováno davem. Na takové hravé trati nesmíte ztratit mnoho, protože už ztrátu ve vyrovnané konkurenci nedoženete. Ale nesmíte jít současně za svoji hranu, abyste neodpadli. Tyhle zkušenosti na žádných domácích závodech nezískáte, proto je důležité se účastnit i když není šance zatím vyhrávat. Čím větší „ucho“, tím je to důležitější. Otrkat se, nedat se.
Tentokrát v den závodu svítilo sluníčko a teplota vylezla ke dvacítce. Z pražského mrazivého smogu ostrý přechod. I s tím je třeba se vyrovnat. To jsou další zkušenosti k dobru. Organizace závodů klape, časový pořad nemá zpoždění. Jen sluníčko začíná pálit, přecházením mezi rozcvičovacím pláckem, šatnou a svolavatelnou, pak honem na start – člověk se naběhá a zapotí. Tipněte si, kolik takový trenér nachodí při této službě. Zapište si to, na konci článku bude odpověď.
Ve tři hodiny jsme zpět na hotelu. Rychlá sprcha, oběd a hurá na pokoj, nechat trochu odpočinout uchozené nohy. Máme volný podvečer, skoro tři hodiny. Druhá porada je opět před večeří. Program má jednoduchý: zhodnocení závodu a informace k odjezdu. Po krátkém odpočinku procházka na pláže, jestliže včera to bylo doprava, tak dneska doleva. Některé týmy využívají toho, že moře se zklidnilo a vrhají se do vody. Jedno dvě symbolická tempa a honem z vody na prosluněnou pláž. Místní chodí v zimních bundách, seveřané a závodníci ze států od Alp na sever v krátkých rukávech. Pro nás je 20 stupňů příjemných, pro místní zima. Jakmile zajde slunce za útesy, rychle se ochlazuje.
Týmová porada byla tentokráte veselejší. Deváté místo Adama Červinky, a to běžel většinu závodu bez tretry, kterou mu zul soupeř po 500 m závodu je úspěch, jaký na krose dlouho nepamatujeme. Ocenil to i šéftrenér Pernica a ocení to doufáme i vedení svazu. Bohužel povrch z hrubého písku byl jak bruska a Adamova noha podle toho po doběhu vypadala. Doktor měl práci, desinfikoval, čistil a zalepoval. K tomu něco na bolest. Ztráta na medaili 12 sekund. Všichni jsme si říkali, jak by dopadl, kdyby o tretru nepřišel. Zkuste si to třeba na tartanu nebo polní cestě. Bere to hodně sil, bolí a nemáte potřebný odraz. Celkově jsou letos o hodně lepší výsledky než vloni, kdy se skutečně nedařilo nikomu. Tentokráte nikdo vysloveně totálně nezklamal, takže hodnocení bylo pozitivní. Informace k odjezdu, před devátou se sejdeme na recepci. Předáme pokoje a hurá autobusem do Lisabonu na letiště. Po večeři ještě krátké posezení trenérů a doprovodu a spát. Žádný bujarý večírek, hodinové popovídání u skleničky piva či vína i vody. I v tomto se časy mění. Ale je to od nastavení týmů. Některé mančafty slaví výrazněji, některé naopak hned po závodě odjíždějí. Společné rauty po závodech se už pár let nekonají. Pro pořadatele je to jednodušší. Svým způsobem je to škoda, protože tam byl čas si popovídat s konkurencí o tréninku, jejich radostech a strastech. To teď padlo. Potkáte se chvíli na závodišti či na hotelu, prohodíte pár slov. Zjistíte, že i jinde jsou problémy mezi vedením svazu a trenéry či závodníky, nebo váš mladší entuziastický kolega je najednou unavený a uvažuje, že by si od trénování odpočinul, ač má džob svých snů a vede úspěšnou reprezentaci a jde od úspěchu k úspěchu.
Po krátkém posezení zabalit a honem do postele. Ráno budíček, snídaně a v devět odjezd. Tentokráte bude cesta ještě delší. Copak autobus z Lagoy do Lisabonu je v pohodě. Ani nevadí, že už zase nebe otevřelo stavidla a na letiště přijíždíme v pěkném slejváku. Jenže pak se čas odletu natahuje. Naštěstí tady informační systém alespoň zhruba odhadne zpoždění, takže víte orientačně s čím můžete počítat. Nakonec je to necelá hodina. Jenže my neletíme přímo do Prahy, ale z Lisabonu do Amsterdamu a teprve odtud do Prahy. A začínají nervy, stihneme spoj v Amstru? Kdybychom věděli, že do Prahy s námi poletí stejná posádka, jsme v klidu. Takhle to zjišťujeme až při výstupu. Letuška vidí oblečení s nápisem Czechia a říká, potkáme se za chvíli. Naše posádka jen přesedne na Boeing mířící do Prahy z vedlejšího stání. Letadlo do Prahy tedy musí počkat, bez pilotů a posádky neodletí. V jednom letadle se tedy s námi letušky loučí, aby nás za hodinu vítali v druhém letadle. Oba lety jsou klidné, těsně před jedenáctou přistáváme v Praze. Vyzvednout zavazadla, rozloučit se a už každý míří domů. Někdo to má kousek, jiný ještě v Praze přespí, někdo jede přes noc. Těm, co pokračují na Moravu, musíte přidat ještě 3-4 hodiny cesty.
Shrnuto, na cestě první den 10 h, při návratu je to 14 h. (To jsem jednou letěl do Johannesburgu, který je přeci jenom o kousek dál). Takže vlastně jeden celý den na cestě. Celkově nalétáno 4700-4800 km, autobusem najeto zhruba 600 km. A ty kilometry nachozené při závodě? Bylo jich 14! Kdo to tipnul dobře?
Výsledky našich reprezentantů
U20: 30. Veronika Břízová, 49. Vendula Šoukalová, 57. Hana Vítková, 86. Adéla Štefanová
U20: 9. Adam Červinka
U23: 42. Iva Gieselová
Ženy: 47. Tereza Hrochová
Muži: 51. Jáchym Kovář
Adam na trati, už bez tretry, v ponožce
Jimmi Gressier skončil nakonec druhý. Vyhrál na snímku druhý burundský rodák v dresu Španělska Thierry Ndikumwenayo