Olga Fikotová-Connolly

* 13. 11. 1932

OH  – zlato 1956 Melbourne

Olga Fikotová při olympijském startu v Melbourne

Rodačka z Prahy získala pro Československo na olympijských hrách v Melbourne jedinou zlatou medaili. Její radost ze zisku zlata navíc násobila láska. Právě v Melbourne se seznámila se svým budoucím manželem, americkým kladivářem Haroldem Connollym. Oč větší bylo štěstí Olgy, o to větší poprask vyvolal tento pár mezi funkcionáři. Na jejich tváře padly chmury, které ani zlato nezahnalo. Snažili se Olze vztah s Connollym rozmluvit, hrozili jí, jenže poručte lásce. To je jako v pohádkách, prostě to nejde. O rok později si umanutá Olga Harolda vzala, a dokonce v Praze na Staroměstské radnici. O svatbě nechtěli funkcionáři ani slyšet, nakonec pomohla přímluva manželů Zátopkových, svatbu povolil sám prezident Antonín Zápotocký. Tělovýchovní funkcionáři utřeli. Obřad měl proběhnout v tichosti v úzkém kruhu. K překvapení svatebčanů je čekalo na 30 000 lidí. Slavnému páru šel za svědky jiný neméně slavný pár, Dana a Emil Zátopkovi. To už byla událost, kterou si nejen Pražané nemohli nechat ujít.

Olga se narodila v Praze a část dětství strávila v Dejvicích. S rodiči bydlela v suterénním bytě v domě ve Velvarské ulici. Jenže přišla padesátá léta a otce, který byl legionář, zavřeli a z bytu je vystěhovali. Maminka odešla do Libiše u Mělníka, kde měli příbuzné. Olga, která se chystala maturovat, zůstala u tety v Dejvicích. Po maturitě začala studovat vytouženou medicínu. V Libiši se věnovala sportu, hrála basketbal, házenou i volejbal. Nejvíce jí šel basketbal. V roce 1954 patřila mezi členky týmu, který vybojoval stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Bělehradě. Olga však nastoupila jen v jednom zápase. To se jí nelíbilo, cítila, že má rozhodně navíc, a dala to hlasitě najevo. Jenže, jak už to v té době chodilo, moc si nepomohla, naopak vyfasovala půlroční distanc. Všechno zlé je pro něco dobré, se říká a tímto tretem se otevřela dvířka královně sportu. K atletice ji přivedl Zdeněk Čihák z Rudé hvězdy Praha. Z dnešního pohledu, kdy se začíná v přípravkách pomalu od tří let, by bylo pro tehdy 22 letou Olgu pozdě. Ne tak tehdy, kdy se bralo všechno trochu jinak. Pro Olgu se stala její všestranná sportovní příprava výhodou, zvláště, když ani atletika jí nebyla cizí. Rozhodující však byl její nesmírný elán a ctižádost. Na radu Dany Zátopkové se začala věnovat disku. Na prvním tréninku hodila 33 metrů, o rok později se stala mistryní republiky. Postupně se pod Čihákovým vedením zlepšovala. V olympijském roce titul obhájila, v dalších závodech na podzim ji dva české rekordy 51,71 m a 51,80 m posunuly na olympiádu v Melbourne. Ta se netradičně konala na přelomu listopadu a prosince.

Vstup do soutěže neměla šťastný. Při prvním pokusu ji ovládla nervozita a utržený disk dopadl na vzdálenost pouhých 28,60 m. Jenže nepodlehla panice a druhým pokusem dlouhým 50,77 bez problémů prošla do olympijského finále. Ve finále před 100 000 diváky znovu pokazila první pokus, pouhých 46,56 m. Ve druhé sérii se zlepšila na 50,09, ale Ruska Ponomarevová hodila ještě dále, 52,04. Ve třetích pokusech se Olga dostala do vedení výkonem 52,28. Vzápětí ji však z prvního místa odsunula další sovětská reprezentantka Begljakovová, která si připsala výkon 52,54 m. Ve čtvrté sérii se pořadí nezměnilo, za to v páté se Olga vytáhla a výkonem 53,69 m zlepšila olympijský rekord. V šesté sérii pokusů ji už nikdo nedokázal překonat a česká výprava získala první a nakonec jedinou zlatou medaili na těchto olympijských hrách.

Po svatbě chtěla Olga dále reprezentovat Česko, ale funkcionáři byli proti. Nespustili ji na start mistrovství Evropy v Bernu v roce 1958. Po svatbě totiž odjela s Haroldem do Bostonu, kde učil, a domácích závodů se neúčastnila. Právě to se stalo záminkou pro její vyřazení z reprezentace. Snažila se ještě o start za rodnou zemi na dalších olympijských hrách v roce 1960 v Římě. Připravovat se začala 10 dní po narození syna Marka. Napsala tehdy dopis s přáním reprezentovat Československo. Odpověď Českého olympijského výboru byla zamítavá:  „Těší nás váš zájem a vaše upřímné přiznání k naší vlasti. Bohužel však není možno, abyste na olympijských hrách reprezentovala Československo. Jedině příslušníci tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují, mohou být nominováni. Snad se podíváte do Říma se svým manželem a budete mít možnost se tam setkat s svými kamarády a kamarádkami z atletické dráhy …“ 

Pokud chtěla Olga startovat v Římě, musela se stát americkou občankou. Prvního července roku 1960 složila slib a přijala americké občanství. V srpnu již reprezentovala ve Věčném městě na olympijských hrách za Spojené státy. Nakonec za Spojené státy závodila ještě na dalších třech olympijských hrách. V Římě byla sedmá, v Tokiu 12, v Mexiku šestá a v Mnichově celkové 16, do finále se tam nekvalifikovala. Na posledních hrách v Mnichově v roce 1972 byla první neamerickou vlajkonoškou výpravy USA. Týž rok si také, v bezmála 40 letech hodila nový osobní rekord 57,61 m.   

Manželství s Haroldem jí nevydrželo, ač z něj vzešly čtyři děti. Nejstarší Mark byl úspěšný basketbalista a boxer, James výborný oštěpař a vícebojař (stříbro na Univerziádě v desetiboji), Merja má za sebou dráhu profesionální volejbalistky a nejmladší Nina se věnovala gymnastice. Dnes Olga žije životem aktivního spokojeného důchodce ve slunné Kalifornii, kde bydlí s nejmladší dcerou Ninou.

Milena Rezková-Hübnerová

* 22. 7. 1950    † 20. 10. 2014

OH – zlato 1968 Mexiko, ME – zlato 1969 Atény

Milena Rezková se zlatou medailí z Mexika a vzpomínkovou fotografií (zdroj internet)

Pamatuji si na to jako by to bylo dnes. Skákalo se finále výšky a my jsme u první černobílé televize drželi palce sympatické výškařce osmnáctileté Mileně Rezkové. Finále soutěže výškařek bylo dramatické. Výšku 180 cm překonaly pouze tři závodnice, Milena a Rusky Okorokovová a Kozyrová. Zvyšovalo se na 182 cm. Milena tuhle výšku dosud nikdy neskočila. První pokus všechny shodily. Druhé pokusy také na výsledku nic nezměnily. Milena laťku na třetí pokus překonala, Rusky naopak neuspěly. Milena se stala snad nejméně očekávanou olympijskou vítězkou a vypadalo to, že tomu ani nemůže uvěřit. Získala první mexickou zlatou pro Československo. Rusky porážku neunesly, Okorokovová jí nepodala ani ruku. Naopak Československo jásalo, sport nahradil boj a každá porážka Rusů vzbudila vlnu nadšení. Srpen 1968 byl pořád ještě čerstvý a bolestivý, stejně jako ruská přítomnost na našem území. V dalekém Mexiku se tak v říinu zrodil se pohádkový příběh o tom, kterak zlatnice ku zlatu přišla. Mexická olympiáda byla vůbec výjimečná, kromě Mileny tu zářila další Milena, Duchková, teprve šestnáctiletá skokanka do vody, střelec Honza Kůrka a především gymnastka Věra Čáslavská.  Celou olympiádu uzavřela pohádková svatba Věry Čáslavské s Josefem Odložilem.

Ale zpět k Mileně. Dětství prožila v pražských Holešovicích. Pohybu se rozhodně nevyhýbala, věnovala se baletu, potom gymnastice, hrála volejbal. Na vše byla šikovná. Ač pohybově nadaná, snila Milena o tom, že bude zpěvačkou. Nelze se divit, v tomhle prostředí vyrůstala, rodiče byli operní pěvci. Vše změnila olympiáda v Tokiu. To už dělala i atletiku, se kterou začala v sedmé třídě. Dívala se s tátou, jak Pepík Odložil vybojoval stříbrnou a tehdy se prý tatínek zasnil vyprávěla Milena později, otočil k ní a řekl: “Bylo by to hezké, kdybys jednou na olympiádě také startovala“. Na atletiku chodila v té době na tehdejší Rudou hvězdu Praha, dnešní Olymp Praha. Měla štěstí, že se dostala do rukou trenéra nejpovolanějšího – Františka Bůžka. Ten nejen psal o správném tréninku dětí do Atletiky, ale také ho uměl perfektně realizovat a dal jí všestranné atletické základy. V roce 1967 přešla k bývalému výbornému výškaři Rudolfovi Hübnerovi. To měla na svém kontě nejlepší výkon 166 cm, v sedmnácti letech. Zdánlivě nic moc, ale měla za sebou přípravu u Bůžka a dobrou techniku. Na tom mohl Hübner stavět. A evidentně to udělal dobře. Sice vstup do olympijské sezony nebyl nijak zázračný, nic nenasvědčovalo tomu, že na konci roku bude olympijskou vítězkou. Požadovaný limit pro start na olympijských hrách skočila až na posledním možném závodě, shodou okolností mistrovství republiky. To se konalo v Jablonci a tam panují občas nevyzpytatelné podmínky. Tehdy se nad Jabloncem přehnala bouře, stadion Na střelnici měl výškařský sektor pod vodou. Aby se mohla soutěž uskutečnit, vypalovala se voda naftou. Smrad z hořící nafty, mokro, těžké podmínky. Ale Milena je neřešila. Vyhrála a dosáhla i na požadovaný limit 176 cm. Stejně tak v pohodě byla i při olympijském závodě.  Místo aby se nervovala sledováním soupeřek, v klidu si mezi pokusy četla Tři muže ve člunu od Jerome K. Jerome. V památném olympijském roce zlepšila svůj nejlepší osobní výkon o 16 cm.

Na mistrovství Evropy v roce 1969, které se konalo v Aténách, se situace opakovala. O zlato bojovala opět s Ruskou Okorokovovou. Obě překonaly shodně 183 cm, při stejném zápisu došlo na rozeskakování. Znovu se ukázala síla Mileny, která vyhrála a slabost Rusky, která jí znovu nepodala ruku. V Aténách již startovala jako Hübnerová, provdala se za svého trenéra. Na olympijských hrách v Mnichově zopakovala výkon z Mexika a obsadila 15. místo, osobní rekord měla tehdy 187 cm. K úspěchům je třeba připočíst ještě dvě pátá místa na mistrovství Evropy 1971 v Helsinkách a 1974 v Římě.

Mileně manželství s Rudou Hübnerem, ze kterého má dceru Lindu, nevydrželo. Sblížila se s vynikajícím trojskokanem Jirkou Vyčichlem, rozeným lidovým bavičem. Spolu žili až do Mileniny smrti v roce 2014. V pouhých 64 letech podlehla zákeřné rakovině. Ze vztahu s Jiřím vzešel syn Jirka. A konec atletické kariéry? Přišel relativně brzy. V roce 1977 už nemohla pokračovat pro bolesti kyčle a tak ze zdravotních důvodů v pouhých 26 letech s atletikou skončila. Neopustila ji však úplně, protože zůstala na Rudé hvězdě a okolo milované atletiky se pohybovala do poslední chvíle.

Milena vyhrála v roce 1969 anketu Sportovec roku, roku 2014 ji při vyhlášení téže ankety hlasující novináři zařadili mezi Sportovní legendy. Ač z Rudé hvězdy, držela se „skokanskou“ mafií a na společných oslavách s mírným úsměvem sledovala peprná Jirkova vystoupení. Při příležitosti šedesátin Vaška Fišera jsem natočil krátké video (bohužel nepublikovatelné), které to hezky ilustruje. Určitě se směje i v tom atletickém nebi.     

Dana Zátopková

Dana Zátopková *19. 9. 1922

OH 1952 – zlato, 1960 – stříbro, ME 1954, 1958 – zlato

Dana Zátopková coby čestný host na Memoriálu Josefa Odložila

Dana Zátopková, dívčím jménem Ingrová, se narodila v Karviné – Fryštáku a nikdo tehdy netušil, že na svět přišla první česká oštěpařská legenda. V šesti letech se s rodiči stěhovala do Vacenovic u Hodonína, odkud pocházeli. Tady lze hledat kořeny Danina vztahu ke Slovácku a dobrému vínečku. Na milou Moravu nedá dopustit.

Ke sportu měla blízký vztah. Ale dřív než s atletikou, se Dana Ingrová seznámila s házenou. Hrála ji celou válku a velmi dobře. Po válce získala v roce 1949 s družstvem Slovácké Slavie mistrovský titul. S atletikou se potkala na střední škole v Uherském Hradišti, a ač jí bavila, zůstávala zprvu věrna házené. S královnou sportů začala více koketovat až po válce. To začala v Brně studovat „tělák“. První zápočty ji čekaly v Třeboni, zavzpomínala v rozhovoru: „ Na pokoji jsem byla s holkou, která byla tehdy naší nejlepší oštěpařkou, házela asi tak 33-34 m, jmenovala se Soňa Buriánová. Kromě toho jsme tam dělaly zápočty z atletiky za dva semestry, měly jsme tam i atletický kurz. Ona jediná se přihlásila na oštěp, a jelikož spala hned pode mnou, tak mě pořád prosila, jestli bych s ní nešla hodit alespoň jeden hod, aby to bylo uznané jako závod. A tak mě nakonec ukecala“. Dana při zápočtu hodila k překvapení všech 34,60 metrů. Tehdejší československý rekord byl asi 37 m. Po „zápočtovém“ výkonu jí po upozornění asistentů okamžitě zlanařili funkcionáři VŠ sportu Brno, vyřídili registraci a o měsíc později již vyhrála svůj první atletický mistrovský titul.

Mezitím si odžila svoje v Bruntále na severu Moravy, aby se řízením osudu dostala v roce 1948 do Zlína. Zatímco v Bruntále výkonnostně stagnovala, ve Zlíně Dana ožila. Zlín byl tehdy jedním z významných center moravské atletiky. Navíc je přeci jenom blíže jejímu milovanému Slovácku než Bruntál. Sice pořád ještě střídala atletiku s házenou, ale už bylo jasné, že se se rodí nová atletická hvězda. Co víc, ve Zlíně poznala i jednoho fešného běžce, svého budoucího manžela Emila Zátopka. Oba úspěšní reprezentanti jeli společně na první poválečné olympijské hry v Londýně. Dana tehdy obsadila v olympijském závodě sedmé místo.

V roce 1950 přišli Dana s Emilem do Prahy do ÚDA. Ústřední dům armády, předchůdce Dukly, tehdy sdružoval nejlepší české sportovce. Danu lepší podmínky opět výkonnostně posunuly. S Emilem vytvořili nerozlučnou dvojici, které se zaskvěla především na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Dana soutěž oštěpařek vyhrála a společně si odvezli z Finska čtyři zlaté medaile. A zatímco Emil ukončil svoji kariéru po olympijských hrách v Melbourne v roce 1956, získala Dana ještě v roce 1960 v Římě stříbrnou medaili. Kromě toho se stala dvakrát mistryní Evropy, prvně v roce 1954 v Bernu a o čtyři roky později ve Stockholmu.

Po ukončení závodní kariéry zůstala sportu a atletice věrná. Pracovala jako trenérka mládeže, byla ústřední trenérkou. V letech 1960-1972 působila v ženské komisi MOV, byla aktivní členkou Klubu olympioniků ČOV. Její radost ze života a šibalský úsměv jsou úžasné, inspirující, stejně jako vitalita a životní nadhled. S Emilem prožili mnoho dobrého i zlého, společně postavili dům v Troji, ve kterém zametala smetákem, co jí Emil vyrobil z vítězného olympijského oštěpu. Pokud mohla, nevynechala jedinou akci Klubu olympioniků, byla pravidelným hostem Armádního sportovce roku i Memoriálu Josefa Odložila. Právě odtud pochází i fotografie. Jak sama říkává, s Emilem se životem prochechtali a věřte, je tomu tak. Má to Dana věru dobrý recept na dlouhý a spokojený život, tvrdá práce, láska, úsměv a radost, moravské písničky a vínečko.    

František Janda-Suk

František Janda-Suk    * 25. 3. 1878   Postřižín
† 23. 6. 1955  Praha

František Janda-Suk (veřejný zdroj)

Janda-Suk je mužem, který změnil hod diskem, klasickou atletickou disciplínu, jenž byla součástí již dávných antických olympijských her. Rodák z Postřižína, který se nesmrtelně zapsal do dějin atletiky, se s ní seznámil na reálném gymnáziu v Praze. V sedmnácti letech je již členem AC Praha. Mladý František byl urostlý, všestranně zdatný hoch, který se věnoval zejména sprintů, vrhu koulí i hodům. To trvalo do 18 let, než vyhrál klubové závody ve vrhu koulí a začal se více věnovat více vrhu a hodům. Stal ze z něho i výborný kladivář. Po gymnáziu začal studovat práva na Karlově univerzitě.

Na jaře 1897 dostal od Otakara Krajíčka první skutečný disk, objednaný speciálně pro něj v Paříži. Hned začal trénovat a doma za stodolou zkoušel napodobit Myrónova Diskobola. Kýženého výsledku se však nemohl dobrat. Necítil se při hodech v této poloze dobře. František byl velmi přemýšlivý a brzy si uvědomil, že socha proslulého antického sochaře nemusí zachycovat diskobola v konečné fázi hodu. Po mnoha pokusech zjistil, že je třeba přidat otočku. Tím zásadně ovlivnil vývoj disciplíny. Už před olympijskými hrami v Paříži hodil na Císařské louce 34,5 m, v té době se rekordy ještě neevidovaly, ale šlo o neoficiální evropský rekord.

To už se blížil rok 1900 a Janda-Suk byl stále lepší a neměl doma konkurenci. A protože člen MOV Guth-Jarkovský chtěl po úžasné zkušenosti z Atén, aby se olympijských her zúčastnili Češi, stal se jedním z pěti prvních českých účastníků her.

Jeho výkon v olympijském závodě však poznamenala strastiplná jeden a půl dne dlouhá cesta a žaludeční potíže, které ho při ní provázely. Aby toho nebylo dost, po příjezdu do Paříže se  dozvěděl, že disk byl přeložen z nedělního odpoledne na sobotní dopoledne. Neměl ani den odpočinku a cítil se hodně zesláblý. Přesto se objevil v sobotu ráno v Bouloňském lesíku na startu. Házelo se na úzké loučce, obklopené alejemi, ze čtverce o straně 2,5 m. Janda-Suk, ač oslabený nemocí, unavený po dlouhé cestě, nakonec skončil v konkurenci 18 diskařů na druhém místě. Porazil ho pouze Maďar Rudolf Bauer, který dosáhl výkonu 36,04, František hodil 35,14 m. Později to komentoval, že stříbra dosáhl díky otočce. Také ji tam konkurence okukovala, neboť byl jediný, kdo tímto způsobem házel. Od okukování nebylo daleko k napodobování, otočka pomáhala lepším výkonům a velmi brzy se mezi diskaři ujala. Janda-Suk se tak do dějin disku nezapsal jen ziskem stříbrné medaile na olympijských hrách, ale také jako objevitel otočky. Dnes diskaři hází své náčiní po jeden a půl otočce a nejlepší z nich říkají, že dobře provedená otočka jim zlepší výkon až o 15 m. Píši sice, že Janda-Suk získal stříbro, ale tehdy se ještě medaile neudělovaly. Za druhé místo obdržel dřevěný kalendářík na psací stůl. Jak poznamenal Guth-Jarkovský, jarmareční artikl. Medaile se začaly udělovat až později.

Skvělou formu si udržel Janda-Suk také následující rok. Vrcholem byl závod 16. června 1901 na hřišti v Praze-Bubnech na závodech pořádaných AC Sparta, při němž překonal světový rekord výkonem 39,42 m. Opět šlo o rekord neoficiální, světové rekordy se začaly zaznamenávat až roku 1912. Na místě prvního českého světového rekordu už dnes hřiště nenajdeme, stojí tam stanice metra Vltavská.

Po vystudování se z Jandy-Suka stal vážený policejní rada. Na atletiku však nezanevřel, byť i kvůli vojenské službě nemohl tři roky řádně trénovat. Vyměnil také dres, sparťanský za slávistický. Zúčastnil se ještě dvou olympijských her. V roce 1912 ve Stockholmu, kde obsadil 15. místo ve vrhu koulí a v disku 17. místo, a v roce 1924 v Paříži. Tam obsadil ve 46 letech 29. místo, současně byl vlajkonošem československé výpravy.

Nejlepšího osobního výkonu 42,36 m dosáhl ve 36 letech, dva roky po olympijských hrách ve Stockholmu. (na Sports-reference.com uvádějí rok 1909 a výkon 42,45 m). Několik let také držel český rekord v hodu kladivem. Atletice zůstal věrný i po skončení závodní kariéry, což bylo na prahu padesátky, kdy na středočeských přeborech obsadil druhé místo. Stále docházel na Slávii a občas radil svým nástupcům. Zemřel na plicní embolii a je pohřben v Černovičkách. Na náhrobní desce najdeme jen prostý nápis: František Janda-Suk.

Jan Liška

Jan Liška   * 3. 11. 1928 (Tlučná)

Když jsem přemýšlel, kterého trenéra zařadit jako prvního, nemohl jsem se ubránit osobním pohnutkám. Máme mnoho slavných trenérů historie i současnosti, mnoha z nich jsem znal a vážím stejně, ale přesto si dovolím dát přednost 91letému nestorovi českých běhů – Honzovi Liškovi. Patří sem nejenom pro své trenérské úspěchy, ale také jako spoluautor dosud nejlepší české publikace o tréninku běhů, kterou napsal společně s Milošem Písaříkem: Běhy na střední a dlouhé tratě. Tyhle dva svazky vyšly v roce 1985 v tehdejším Vědecko-metodickém oddělení ČSTV a dodnes jsou mojí trenérskou biblí a doporučuji ji všem svým studentům i svěřencům k prostudování.

Jan Liška se svým nejslavnějším svěřencem Josefem Plachým (zdroj internet, bez uvedení autorských práv)

Ale zpět k Honzovi. Narodil se v Tlučné, vsi nacházející se v okrese Plzeň-sever. Se sportem se potkal v Plzni, kam chodil na průmyslovku a cvičil v místní DTJ. Po průmyslovce narukoval na vojnu do Lipníku. V jejím průběhu uvažoval o vojenské akademii, ale nakonec se řízením osudu dostal na zrovna otevíranou FTVS. Absolvoval ji v roce 1957 jako jeden z prvních studentů a zamířil na učiliště protivzdušné obrany do Olomouce. Ani se v Olomouci neohřál a učiliště bylo dislokován a Honzu čekala cesta do Košic. Stejnou cestou mířil i jeho první slavný svěřenec Josef Odložil. To už se psal rok 1958. Honza nebyl jen dobrý tělocvikář, ale hlavně nadšený trenér a fanatik atletiky, jak on skromně říkal „dělník“. Košičtí atleti si vlastníma rukama vybudovali 400 m dráhu, tehdy ještě škvárovou. Atletický oddíl fungoval při Slavii VŠT, a právě tam Liška objevil Odložila, který pod jeho vedením začal překonávat první rekordy. Po dvou letech Pepík odešel do Prahy, chvíli ještě trénoval s Liškou podle papíru, následně vystřídal několik trenérů, až skončil definitivně u Aleše Poděbrada v Dukle. Pod Alešovým vedením vybojoval i ono slavné stříbro na OH v Tokiu v roce 1964.

To už Honza objevil další supertalent – Josefa Plachého. On vůbec měl čuch na talenty, a nejen běžecké. Mezi jeho objevy patří třeba Jan Leitner, svěřenec Václava Fišera, bývalý český rekordman ve skoku dalekém, halový mistr světa (Světových her – předchůdce MS) i Evropy a bronzový medailista z ME 1982 s PB 817 cm. Kromě toho měl ve skupině třeba maratonce Františka Višnického anebo vytrvalce Pavla Madára. Jožka Plachý však byl hvězda největší. Před OH v Mexiku, což byly hry, které se poprvé konaly ve vysoké nadmořské výšce 2300 m, se ukázala Honzova trenérská genialita a přemýšlivost. Už tehdy pochopil, že bez vysokohorské přípravy nemohou pomýšlet na úspěch. Základní tréninkový kemp absolvovali tehdy v Rumunsku v novém středisku Pietra-Arsa, které se nachází 2100 m n. m. Jenže co po návratu do Košic? Společně s MUDr. Jánom Michálkem využili toho, že košičtí letci měli k dispozici hypobarickou komoru. Jožka tam po těžkých trénincích speciálního tempa chodil, přičemž „pobýval“ v simulované výšce 4000 m n. m. Celkem navštívil před odletem komoru 7x. V Mexiku pak dosáhl skvělého 5. místa. Právě na tomto příkladu je krásně vidět jak Honza Liška o tréninku uvažoval, nebál se promyšleně experimentovat a neustále se vylepšovat tréninkové metody.

V roce 1975 se přesunul Honza s Jožkou do Prahy do Dukly. Od té doby mu prošlo rukama mnoho běžců, jejichž časy by byly ozdobou současných tabulek. Mezi nimi vyčníval halový mistr Evropy z roku 1984 Luboš Tesáček. V polovině 80. let se rozloučil s aktivní trenérskou dráhou a v letech 1983–1989 atlety Dukly vedl jako šéftrenér. Troufnu si říci, že málokdo ovlivnil svým dílem i přístupem generace trenérů tak, jako Honza Liška (a jeho spoluautor, neméně slavný trenér Rudé hvězdy Miloš Písařík, trenér mistryně Evropy Jarky Jehličkové). Není bez zajímavostí, že slovenští atleti Jana Lišku do své Siene slávy uvedli v roce 2018, při příležitosti jeho devadesátky. Šedý vlku děkuji.

Nejlepší svěřenci: Josef Plachý, Josef Odložil, Luboš Tesáček

Dílo: Dvoudílná publikace Běhy na střední a dlouhé tratě. Společně s Milošem Písaříkem, VMO ČSTV, Praha 1985.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

* 24. 1. 1861 Heřmanův Městec † 8. 1. 1943 Náchod

Bylo těžké rozhodnout, který atletický funkcionář by měl být uvedený první do Síně slávy. Nakonec se jím stal zakládající člen MOV a ČAAU, současně její první předseda, Jiří Guth-Jarkovský. Pozoruhodné je, že ač sám nesportovec, stál u všeho důležitého okolo sportu v Čechách a svým způsobem i ve světě.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (zdroj Wikipedie, licence CC)

Rodák z Heřmanova Městce nebyl, na rozdíl od svého souputníka v historii českého sportu Josefa Röslera-Ořovského, žádným aktivním sportovce, ledva se naučil po několika letech plavat a ani tak obyčejná věc, jako jízda na kole mu nepřirostla k srdci. Na druhou stranu nebylo aktivnějšího funkcionáře, který by sloužil českému sportu.

K funkci zakládajícího člena Mezinárodního olympijského výboru přišel, dá se říci jako slepý k houslím. Tvůrce novodobého olympijského hnutí Pierre Coubertin se s ním spřátelil, a trval na tom, že ve vznikajícím MOV, chce mít i Čecha. Znal jediného – středoškolského profesora Gutha-Jarkovského, a tak jej nominoval. Guth-Jarkovský nebyl ani na prvním zasedání MOV. V Aténách, kde se konaly v roce 1896 první novodobé olympijské hry, už nechyběl. Právě tady se z něj stal definitivně zanícený přívrženec sportu a sportovních ideálů.

V roce 1897 stál u založení Česká amatérské atletické unie (ČAAU) a stal se jejím prvním předsedou. Součástí ČAAU byla i atletika, tehdy nejen lehká, ale také těžká a další sporty. Guth-Jarkovský chtěl však více a usiloval za vydatného přispění Röslera –Ořovského, o založení Českého olympijského výboru. Dlouho bojoval se Sokolem, neboť sokolové byli zprvu proti. Nakonec se jim konečně podařilo o další dva roky později, v roce 1899 výbor založit. Jenže zpočátku moc nefungoval, a proto ho v roce 1900 založili znovu. Tentokráte již byli úspěšní a i díky tomu na druhé olympijské hry do Paříže odcestovala první česká minivýprava (měla 5 členů), která vybojovala díky Františku Jandovi-Sukovi druhé místo. Janda-Suk ho získal v hodu diskem.

Jiří Guth-Jarkovský působil v MOV až do své smrti roce 1943. Předsedou Českého olympijského výboru byl do roku 1929, kdy ho nahradil Josef Gruss. Kromě vedení ČAAU, stál v letech 1915-1926 v čele Českého, později Československého klubu turistů. Byl i redaktorem časopisu Turista.

Přesto vše je mezi veřejností znám Guth-Jarkovský více jako pedagog a mistr společenského chování. Mimochodem byl prvním studentem, který získal doktorát na tehdejší české části Karlo-Ferdinandově univerzitě. Svoji kariéru započal jako vychovatel v rodině knížete Schaumburg-Lippe, s nimiž procestoval značnou část světa. Od roku 1888 působil na různých gymnáziích v Praze, nakonec zakotvil v Truhlářské a tamní gymnázium nese dnes jeho jméno. Po vzniku Československa se stal hlavním hradním ceremoniářem prvního prezidenta Masaryka. Řád Bílého lva, ocenění, které dodnes uděluje president, navrhl a statutárně zpracoval právě Guth-Jarkovský. Kromě toho je autorem slavného Společenského katechismu, kterým asi nejvíce proslul. Zesnul v Náchodě na následky mozkové mrtvice v roce 1943. 

Ludvík Daněk

Ludvík Daněk * 6. 1. 1937 Hořice u Blanska   † 16. 11. 1998 Hutisko-Solanec

Ludvík Daněk (zdroj Wikipedie, licence CC)

Hod diskem

OH – zlato 1972 Mnichov, stříbro 1964 Tokio, bronz 1968 Mexiko City

ME – zlato 1971 Helsinki, 1974 Řím

Světový rekord překonal poprvé v Turnově 2. 8. 1964 výkonem 64,55 Turnov, naposledy 7. 6. 1966 výkonem 66,07 v Long Beach.

Ludvík Daněk byl urostlý chlapík přímé povahy, který se svou houževnatostí zařadil mezi světové diskařské legendy. O tátu přišel, ledva se narodil, přesto na své dětství, ač nelehké, vzpomínal rád. Sport miloval, zprvu se hodně věnoval běhu a skoku na lyžích. Po vyučení nastoupil do ČKD Blansko. Až tady u něj začala vítězit atletika a hod diskem. Na Duklu jeho výkonnost nebyla, a tak absolvoval vojenskou službu jako psovod u pohraniční stráže. Už to vypadalo, že půjde do Rudé hvězdy, když přišla osudná cesta ze závodů, která ve dvaceti letech jeho kariéru málem skončila. S kamarádem jel v dubnu ze závodů domů na motorce jako už mnohokrát předtím. Motorka skončila v lese a Ludva s málem utrženou ledvinou a poraněnou páteří v nemocnici. Ve špitále zůstal nakonec pět nekonečných měsíců a s vyhlídkou konce sotva započaté sportovní kariéry. Záda bolela, ale on se nevzdával. Pomalu posiloval, běhal a snil o návratu a vítězstvích. Bolest zad se stala jeho celoživotním průvodcem, ale zvykl si na ni a nepodléhal jí. Naopak disk mu dával život a on ho zase na oplátku zasvětil disku. Dal se dohromady s Janem Vrabelem, trenérem, který o disku hodně věděl. První velké odměny se dočkal v roce 1964, když se kvalifikoval na olympijské hry a začátkem srpna překonal světový rekord výkonem 64,55.  Na hry odjížděl jako novopečený světový rekordman a velký favorit. A tam svoji roli potvrdil, vedl až do posledního pokusu. Jenže starý lišák Al Oerter, nejlepší diskař všech dob a čtyřnásobný olympijský vítěz v disku mu vytoužené zlato posledním pokusem sebral. Na tabuli potom stálo 1. místo Al Oerter USA 61,00 m, 2. Ludvík Daněk Československo 60,52 m. Ten, který měl modrou knížku a měl být doživotní invalida. Pro Ludvu bylo i stříbro velké vítězství. Na zlato si ale musel počkat ještě osm dlouhých let. Mezitím získal bronzovou olympijskou medaili v Mexiku (počtvrté vyhrál Al Oerter, který se stal Ludvovým přítelem), zlatou a stříbrnou dobyl na mistrovství Evropy a vše doplnil 14 tituly mistra republiky a mnoha rekordy československými, evropskými i světovými. Nakonec skončil kariéru s nejlepším výkonem 67,18, což byl jeho poslední, devátý, československý rekord z roku 1974.

Na olympijské hry do Mnichova už nejel jako největší favorit, byl však na druhou stranu ostřílený kozák. Po velké bitvě nakonec výkonem 64,40 vyhrál téměř o metr před svými rivaly Američanem Jay Silvestrem, který hodil 63,50 a velkým favoritem, novopečeným světovým rekordmanem Švédem Ricky Bruchem 63,40 m. Ono to tak v disku často bylo, kdo hodil světový rekord před olympiádou, nevyhrál. Ludva tak zkompletoval svoji sadu olympijských medailí a stal se po zásluze nejlepším diskařem české historie.

Atletice a sportu zůstal věrný i po uzavření závodní kariéry. Stal se místopředsedou atletického svazu a předsedou Českého klubu olympioniků. Zemřel v pouhých 61 letech na své chalupě na infarkt. Pochován je na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.   

Jan Železný

Jan Železný  * 16. 6. 1966 Mladá Boleslav

OH – 3x zlato (1992, 1996 a 2000), stříbro (1988)

MS – 3x zlato (1993, 1995 a 2001), 2x bronz (1987 a 1989)

ME – 2x bronz (1994 a 2006)

Jan Železný, legenda a král světového oštěpu, co dodat, jak říkával Jarda Brabec… I já jen dodám, jméno Železný hovoří samo za sebe

Jan Železný, král oštěpu, který jako jediný dokázal vyhrát třikrát za sebou olympijské hry v této disciplíně a k tomu přidal navíc tři tituly mistra světa. Jarda Brabec vždy říkal: „Jan Železný? Co dodat.“ Ve světě oštěpu hovoří jeho jméno za všechno. Honza, přezdívaný důvěrně Plechovka anebo méně znalými Železňák, se narodil do oštěpařské rodiny. Oba rodiče byli atleti, oštěpaři a jablko nepadlo daleko od stromu. Cestu k atletice si našel přes házenou a hokej, kterým v dětství holdoval. Oštěpařské geny se projevily poprvé v žákovské kategorii, kdy v hodu kriketovým míčkem dosáhl výkonu 78 m. Už v juniorské kategorii startoval na mistrovství Evropy této kategorie, ale pořád nic nesvědčilo o tom, že se rodí legenda. Na vojnu narukoval do Dukly Banská Bystrica, kde se dostal do rukou oštěpařskému fanatikovi Jaroslavu Halvovi. V roce 1987 získal první velkou medaili na mistrovství světa v Římě, kde skončil na třetím místě. Současně se však také ozvaly bolesti zad, které ho pak už provázely celou kariéru i život. Až v roce 1990 se zjistilo, že má dva prasklé obratle a následoval kolotoč léčení a rehabilitace. I v tomto stavu dokázal vybojovat na olympijských hrách 1988 v Soulu stříbrnou medaili, když v soutěži jako novopečený světový rekordman vedl. Vše si vynahradil v 90. letech. Prvně vyhrál olympijské hry v Barceloně, pak mistrovství světa ve Stuttgartu a Göteborgu, OH v Atlantě a Sydney. A to si v roce 1998 přetrhal vazy v rameni a zase strávil dlouhý čas léčením a rehabilitací, aby se stihl vrátit v plné formě do Sydney a ukázat všem, kdo je skutečný král světového oštěpu. Vyhrál hodem dlouhým 90,17 m. To už ale působil v českých oddílech, kterých vystřídal několik, počínaje Duklou Praha, kam se zase na závěr kariéry vrátil a nyní tu působí jako úspěšný trenér. O výjimečnosti Honzy svědčí i to, že za jeho kariéry se dvakrát měnily parametry oštěpu a přesto dokázal nejen vítězit, ale překonávat i světové rekordy. Ten poslední, 98,48 m platí dodnes. Hodil ho v roce 1996 v květnu na závodech v Jeně. Cítil tehdy dobrou formu a tak mu manažer zařídil tyto závody, kam jel s rodinou z Boleslavi autem. Formu cítil dobře a jeho tehdejší výkon je už 22 let platným světovým rekordem. V Praze spolupracoval s Jardou Brabcem a Janem Pospíšilem. Závodní kariéru ukončil ziskem bronzové medaile na ME 2006 v Göteborgu a oficiálně závodem 19. 10. 2006 v rodné Mladé Boleslavi.

V Dukle Praha začal trénovat skupinu oštěpařů a trenér je stejně úspěšný jako byl závodník. Kromě toho aspiroval na post předsedy ČOV, ale souboj s Milanem Jiráskem v roce 2005 prohrál. V konci kariéry působil v komisi sportovců MOV a stal se ředitelem největšího atletického mítinku u nás – Zlaté tretry.

Honza sice nikdy nebyl zcela stoprocentním vzorem asketického sportovce, ale na druhou stranu byl velmi přemýšlivým. To mu zůstalo do trenérské dráhy a dneska málokdo na světě ví o hodu oštěpem tolik, co on. Z pár let své trenérské kariéry má na svém kontě medaile z olympijských her i mistrovství světa. K tomu není co dodat.

Emil Zátopek

Emil Zátopek  (* 19. září 1922 Kopřivnice † 21. listopadu 2000 Praha)

4x zlato OH (1948, 1952), 1x stříbro OH (1948), 3x zlato ME (1950 a 1954), 1x bronz ME (1954), 18x překonal světový rekord

PB: 5000 m 13:57,2, 10 000 m 28:54,2, maraton: 2:23:03,2

Emil Zátopek, legenda světové atletiky a jeden z nejlepších vytrvalců všech dob. Čtyřnásobný olympijský vítěz, držitel dosud ojedinělého rekordu zisku tří zlatých olympijských medailí na jedněch hrách v bězích na 5000, 10 000 metrů a v maratonu. Celkem získal pět olympijských medailí (ještě stříbro z Londýna 1948 na 5000 m). K tomu je třeba připočíst určitě i šesté místo v maratonu v Melbourne 1956, tři tituly mistra Evropy a 18 světových rekordů. Se svými výkony 13:57,2 na 5000 m a 28:54,2 na 10 000 m by kraloval suverénně českým tabulkám v roce 2018 i v letech předešlých. A to tyto rekordy zaběhl 30. 5. v Paříži a o dva dny později 1. 6. v Bruselu v roce 1954.
První dva roky trénoval Emil pod vedením Jana Haluzy, zlínského běžce a jediného člověka, který Zátopka trénoval. Od něj získal perfektní základy a stále se lepšil. Pak si již hledal vlastní cestu, stále však při tom vycházel ze základů, které mu dal Haluza. Emil Zátopek byl neuvěřitelný tréninkový dříč, který inspiroval mnohé, ale jeho cestou jít nemohli, protože tréninkové dávky, které absolvoval, byly enormní. Jeho proslulých 100x 400 m spojovaných meziklusem je legendární trénink o kterém se dočtete ve všech knihách o vytrvaleckém tréninku. Nebál se experimentovat, což se mu ovšem někdy nevyplatilo a místo výkonnostního posunu léčil zranění. Náročný trénink stál také za koncem jeho kariéry. Vícec o jeho tréninku se dočtete třeba na http://www.kdekdyjak.cz/html/77-Emil-Zatopek. Ani jeho mimosportovní osud nebyl jednoduchý. Jeho nekompromisní přímluva za Standu Jungwirta před odletem na olympijské hry do Helsinek je legendární. Stejně jako jeho odchod z armády, poté, co se zapojil do Pražského jara. Na druhou stranu režimu i podléhal, lidsky je to pochopitelné. Vědomě však nikomu neublížil, možná si v některých trochu pokazil gloriolu hrdiny, kterou získal jako sportovec.

V letech 1951 a 1952 byl Emil vyhlášen nejlepším sportovcem světa. V roce 1975 získal Cenu Fair play, v roce 2000 ho ocenil posmrtně MOV medailí Pierra de Coubertina. V roce 2000 byl vyhlášený nejlepším českým sportovcem 20. století, v anketě neměl konkurenci. Je po něm pojmenovaná planetka 5910.

Dovolím si pár osobních vzpomínek. Emila Zátopka jsem poznal až jako sportovního důchodce a neustále mě překvapovalo, jak skvělý je vypravěč. A když našel své publikum, byl k nezastavení. Besedy s ním a s Danou byly zážitek. Seznámili jsme se díky jednomu z mých trenérských guru Emilovi Dostálovi, který mě učil na FTVS a současně byl trenérem Josefa Trousila, který uměl už v roce 1956 čtvrtku pod 46 sekund, kariéru končil s osobním rekordem 45,7.

Ale zpět k Emilovi, tehdy už pracoval v dokumentačním středisku na Strahově a Emil Dostál mě požádal, zdali bych nevyběhl z Újezdu na Strahov a nepředal mu pozvánku, která šla přes něj. Zátopka zvali pořadatelé tradičního závodu na 10 000 m, který nese jeho jméno. Zátopek Race je proslulý, zvou na něj nejlepší běžce a mezi jeho vítěze patří i Ron Clark z časů „historických“ či držitel současného nejlepšího výkonu závodu, Keňan Luke Kipkosgei, který Zátopkovu desítku zaběhl za 27:22,5. Závod se běhá v Melbourne od roku 1961. Tehdy se psal rok 1981 a bylo to tedy u příležitosti 20. výročí závodu. Emil tam nakonec nevyjel, a po pravdě nevím, jestli byl někdy tomuto jednomu z nejslavnějších australských závodů přítomen. 

Zažil jsem s ním první duklácký zájezd po roce 1989. To bylo tuším roku 1990 nebo 1991 a jeli jsme do německého Hofu, kam pozvali pořadatelé Duklu na místní mítink. Podmínkou bylo jediné, dovezte Zátopkovi. Slavnostní večeře byla jen o Zátopkových. Starosta držel oslavnou řeč o Emilovi, předčítal z knih, které o něm vyšly a ostatních jakoby nebylo. A to měla v téhle době Dukla mezi sebou pořád slavné osobnosti. Díky těmto dvěma zážitkům jsem si uvědomil, že v Česku skutečně nikdo není prorokem.