Šárka Kašpárková

* 20. 5. 1971 Karviná

OH 1996 Atlanta – 3. místo

MS 2004 Atény – 1. místo

ME 1998 Budapešť – 2. místo

HMS 1997 Paříž – 3. místo, 1999 Maebaši 3. místo

HME 1996 Stockholm  – 2. místo, 1998 Valencie – 2. místo

Držitelka českého rekordu v trojskoku, 15, 20 m venku a 14,87 m v hale, 9x mistryně ČR, 1x ČSFR, 12x halová mistryně ČR

Vysoká, hezká černovláska, rodačka z Karviné, patřila na přelomu tisíciletí mezi nejlepší trojskokanky světa. Na základní škole začínala sice s basketbalem, který je její druhou láskou, nakonec dostala přednost atletika. Díky své výšce (186 cm) a dobrému odrazu začínala Šárka jako výškařka a vůbec nebyla špatná. Po příchodu na sportovní gymnázium do Brna se začala pod vedením Čiby Nezdařila rychle zlepšovat.  Systematický trénink a dobrá všestranná základní příprava z žactva na tom měly svůj podíl. V roce 1988 skončila šestá na MSJ v kanadském Sudbury, o rok později dovezla bronz na MEJ v tehdy ještě jugoslávském Varaždinu. Na významné soutěži socialistický států Družba obsadila 2. místo. To stále trénovala s Čibou Nezdařilem a zdálo se, že jí čeká zářná kariéra výškařky. Stávala se z ní známá osobnost, jenže pak na ní přišla léta nazývaná telecí. Neměla nikoho, kdo by ji vrátil zpět na zem, k tomu přišel další rok výkonnostní pokles. Přibrala, tápala a chtěla s atletikou seknout.

Záchranné lano jí hodil Zdeněk Odehnal, který působil ve Zbrojovce Brno. Jeden z našich nejlepších nejen výškařských trenérů (mj. trénoval Malého, Alexu, Jimramovskou či Nádeníčka, mezi jeho svěřence patřil i Nezdařil) přesvědčil Šárku, která se vrátila do Brna a znovu našla chuť trénovat. Tehdy začínala také nová ženská disciplína trojskok. Před halovou sezonou absolvovala Šárka skokanský test a Zdeněk Odehnal ji kromě výšky poslal i na trojskok. Na halovém mistrovství Československa ho vyhrála a na HME skončila čtvrtá v novém českém rekordu.

Skočila tehdy 13,50 m. Dobrý pokus na „začátečnici“, zvláště když koukám na výkony našich současných trojskokanek. Jenže v Barceloně ještě nebyl trojskok na programu, a tak zůstal trojskok pořád doplňkovou disciplínou. Prioritu měla výška. Pod Odehnalovým vedením v roce 1992 kvalifikovala na své první olympijské hry v Barceloně. Bohužel  neprošla kvalifikací.

O rok později už vyrovnala tehdejší český rekord 195 cm. To už ji trénoval Michal Pogány, který jí také dovedl k největším úspěchům. Po klidném Zdeňkovi Odehnalovi přišel nespoutaný živel. Kosmopolitní Slovák, vlastně napůl Maďar, rodák z Dunajské Stredy, se základní charakteristikou dobré víno, klobása a „lehce nemravný humor“ (musím to dát do uvozovek, protože kdo zná Pogyho[1], ví své). Nesmím však zapomenout na jeho znalosti a skvělé trenérské dovednosti a neuvěřitelný entuziasmus. Nevím, kde pořád bere tu energii. Vzpomínám na debaty: „…to je jasné Pavolko, musí shodit, jedno kilo dole, to máš 2-3 cm. A my jich máme navíc veľa.“ Pro upřesnění. U většiny sportovních párů, jak najdeme poučení v historii, se sejde mladý trenér s pohlednou svěřenkyní. Mnoho společně stráveného času a trénincích, závodech, soustředěních, přeroste ve vztah. U Pogányho a Šárky to bylo naopak, prvně se do sebe zakoukali a teprve potom ji začal trénovat. „Proč bys ji nemohl trénovat? Když spolu žijete, tak spolu trénujte“ rejpal Jan Železný. Honza Želený vůbec ovlivnil dráhu mnoha atletů, připomeňme, že právě on tehdy vícebojařce Špotákové radil, ať se věnuje oštěpu. On je druh trenéra od pánaboha. Tenhle dar nenahradí žádné studium a odlišuje špičkové trenéry. 

Šárka s Michalem o tom chvíli přemýšleli. Zvažovali všechno. Přeci jenom Odehnal byl persona, ale už měl také svoje roky a atletika přestávala hrát prim v jeho životě. Naopak Pogy byl živel plný entuziasmu, sršel energií. A tak to zkusili. Mišo se zakousl, studoval, radil se s dalšími, zkušenějšími trenéry a výsledek? Stačí číst dál. V roce 1995 Šárka, studentka pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity, vyhrála světovou Univerziádu v japonské Fukuoce (14,20 m).

V roce 1996 dosáhla na olympijských hrách v Atlantě svého nejlepšího výsledku. Ženský trojskok si tu odbyl premiéru. Kašpárková při ní získala výkonem 14,98 m bronzovou medaili. Stejný výkon měla i druhá Ruska Inna Lasovská, pro kterou hovořil o pouhý centimetr lepší druhý pokus. Šárka zahájila soutěž neplatným pokusem. Ve třetích pokusech vyrovnala výkonem 14,98 m olympijský rekord a posunula se díky lepšímu druhému pokusu na první místo před dosud vedoucí Rusku Lasovskou. V pátém pokusu Lasovská skočila 14,70 m a dostala před Šárku, zatímco Šárka měla nejlepší druhý pokus 14,69 m ze čtvrté série.  Nakonec obě předčila Ukrajinka Kravetsová. Ta jako jediná

překonala v páté sérii výkonem 15,33 m patnáctimetrovou hranici a posunula opět olympijský rekord. Pro zajímavost, Lasovské při nejdelším pokusu foukl vítr do zad +1,1 m/s, Šárce protivítr -0,6 m/s. Po závodě šťastná Šárka skoro nemluvila, protože je rozhodčí nepustili na dráhu a trojskokanky se museli domlouvat s trenérem ze sektoru. Tak na sebe křičeli.   

Následující rok zahájila ziskem bronzové medaile na HMS v Paříži. Vrcholem však bylo letní mistrovství světa v Aténách. V soutěži od prvního pokusu vedla  Rumunka Mateescuová výkonem 15,16 m. Zdálo se, že je vymalováno a nikdo ji o zlato nepřipraví. Šárka cítila životní formu a věděla, že má na to ji překonat. Ve třetím pokusu poprvé v životě překonala 15 metrovou hranici, ale radostné emoce moc neprojevovala. Chtěla víc a byla si jistá, že na to má. Čtvrtý pokus přešlap. Před pátým pokusem ukázal Pogy nejen svůj temperament, ale také intuici. Vedle něj seděla maminka s děckem, které mělo řeckou vlajku. Pogy si ji půjčil a hodil na plochu. Šárka instinktivně vytušila, že ji musí zvednout. Na obřích obrazovkách na stadioně se objevil její záběr, mávala řeckou vlajkou. Do té doby trochu letargický stadion ožil. Před pátým pokusem ji stadion nepokrytě fandil. Roztleskala si diváky jednou, podruhé a rozběhla se. Na odraze bez chyby. Chvíle nejistoty a pak tabule ukázala 15,20 m, Šárka vedla. Pro statistiky – šlo tehdy i o nejlepší světový výkon. Šestá série již na pořadí nic nezměnila, Šárka 14,83 m, Mateescuová pouze 12,21 m. Pocity a vědomí síly, které nikdy předtím neměla se proměnily ve zlato, Šárka se stala mistryní světa. Medaili slavili tak, že druhý den málem nestihla vyhlašování vítězů. Když se nad ránem vraceli do hotelu, potkali desetibojaře, kteří zrovna odjížděli na stadion. „Kde jste, čekáme tady na vás“. Dvořka to prohlédl. Jenže dospávání probdělé noc se jim málem vymstilo. Pogy usnul a málem zaspali. Nebýt to v Řecku, kde ji díky fotografii s vlajkou poznával každý, nedojeli by včas. Míša ale přesvědčil policajty, ti zapnuli houkačky a všechno dobře dopadlo.    

Zlatem z Atén se výčet jejích úspěchů nezastavil. V roce 1998 obsadila druhé místo na HME ve Valencii výkonem 14,76 m a stejné umístění získala i venkovním šampionátu v Budapešti (14,53 m). V Maebaši na halovém mistrovství světa skočila 14,87 m, což je dodnes platný český rekord a obhájila bronzovou medaili z předchozího šampionátu. Skvělá výkonnost před nadcházejícím letním šampionátem v Seville. Hladce prošla do finále, tam ale nakonec skončila na 6. místě. Osobně bych to jako zklamání nebral.  

O to více se těšila na své již čtvrté olympijské hry v Sydney. Kvalifikací prošla bez zaváhání, 14.34 m a postup z 5. místa. Jenže ve finále přišly hořké chvíle, tři přešlapy a byl konec všem nadějím a snům. Bez platného pokusu skončila na 12. místě. Moc hezké loučení to nebylo, ale takový je sport.

O rok později přišla na svět dcera Tereza. Po mateřské se na závodní dráhu vrátila v roce 2003. Na mistrovství světa 2003 v Paříži neprošla kvalifikací. Výraznější úspěch zaznamenala ještě na HME v roce 2005 v Madridu, kde skočila těsně pod stupni vítězů výkonem 14,34 m. V roce 2006 se rozloučila na mistrovství Evropy v Göteborgu s mezinárodní kariérou výkonem 13,39 m v kvalifikaci. Doma potom na posledním kole extraligy. To už sama říkala, že atletice nedává to, co by potřebovala. Tím, že se sportu věnovala od pěti let, končila v pětatřiceti, zažila třicet let trénování. Navíc, její temperamentní povahu, touhu po vítězství, hecování narození dcery utlumilo. Šárka byla závodní typ a najednou to bylo naopak. V tréninku výborné, ale v závodech už tomu ta divoká jiskra, touha začínaly chybět. Navíc přibývalo zranění. Čas na rozloučení pomalu dozrál.       

Po skončení kariéry podnikala, trochu se zamíchala i do politiky, ale z toho je snad už vyléčená. Česká a vlastně asi žádná politika není pro sportovce se smyslem pro fair play. Postupně začala pracovat pro Odznak všestrannosti olympijských vítězů, který založil Robert Změlík společně s Romanem Šebrlem (dnes Olympijský víceboj pod hlavičkou ČOV). V roce 2011 prodala firmu a věnuje se jenom víceboji. Také se představila v televizní soutěži StarDance, kde tančila s Janem Tománkem, to se psal rok 2013. Vedle toho že dostudovala pedagogickou fakultu si při tom všem stihla udělat trenérskou dvojku. A hlavně, znovu se začala věnovat basketbalu a vydržela u něj dlouho. V krajském přeboru ji mohli potkávat diváci v dresu Podolí Brno na palubovce ještě relativně nedávno. V roce 2022 obdržela cenu Věry Čáslavské. Poslední změna v jejím životě nastala vloni, kdy  se oficiálně rozešla se svým partnerem a trenérem Michalem Pogánym. Brněnskému bulváru neušel její blízký vztah k podnikateli Ladislavu Štefkovi. I takové změny život přináší.

Málokdo ví, že po úspěšném vystoupení na juniorském šampionátu v Kanadě měla nabídku odejít na americkou univerzitu. Sama o sobě říká, je domácí typ a proto měla strach tam odejít. Co kdyby se něco stalo, co by si počnula tak daleko od domova. Univerzita v Nebrasce ostrouhala. Pro Šárku bylo těžké odejít v 15 letech do Brna na sportovní gymnázium. Pár nocí probrečela, než si zvykla. Taky si potrpěla na rituály a jestliže třeba Jarmile Kratochvílové pomohla sklenice Plzně, Šárka, byť ze severní Moravy, nedala dopustit na skleničku dobrého vína. Což teprve odchod do USA.

A když vidím fotky Terezky, tak si vzpomenu, že v odborném tisku i v Atletice tehdy vycházely články, které řešily zdravotní dopad trojskoku na organismus ženy. Strašily, že může dojít při tvrdých dopadech v jednotlivých fázích skoku třeba k posunu dělohy, ovlivní to negativně budoucí mateřství. V případě Šárky to rozhodně nevyšlo.        

Aby atletická statistika byla úplná, na domácí půdě získala jeden federální titul, k němu dalších devět už na ryze českém šampionátu a 12 na tom halovém. A protože stále putuje po stadionech s Olympijským vícebojem, troufám si říci, že patří mezi ty atlety, kteří „na stadioně zemřou“. Myslím si, tedy pokud se toho dožiju, že ji budu potkávat stejně jako Lišku nebo Fišera ještě dlouho po osmdesátce. V každém případě Šárce díky za ty časy, koukat na hezkou holku s takovými výkony byl nádherný zážitek.


[1] Po pravdě nevím, jestli psát měkké i anebo tvrdé. V tisku převažuje tvrdé, navíc s měkkým se píše superhvězda Tadej Pogačar, tak alespoň nedojde k záměně. S úsměvem nekorektně dodám, ono to odpovídá trochu osobní charakteristice.

Ludmila Formanová

Ludmila Formanová (* 2. 1. 1974 Žleby)

MS 1999 – 1. místo 800 m, HMS 1999 – 1. místo 800 m, HME 1998 – 1. místo 800 m, HMS 1995 – 2. místo 4x 400 m, OH 1996 – SF, OH 2000 – rozběh PB: 800 m 1:56,56, 400 m 51,84

Čáslavská odchovankyně vyrazila všem dech neuvěřitelným finišem na mistrovství světa v Seville v roce 1993 ve finálovém běhu na 800 m. Do poslední chvíle nebylo jasné, jak závod dopadne, krásné drama, která přináší jen sport. Ještě v zatáčce byla Lída bez medaile, ale v rovince se vnější stranou přehnala přes své soupeřky a setinovým finišem strhla vítězství na svojí stranu. Byl to jeden z nejkrásnějších finišů, na které dodnes rád vzpomínám. Koneckonců podívejte se samo zde https://www.youtube.com/watch?v=JTougFKFsXg anebo zde https://www.youtube.com/watch?v=dRT5TvTskt4.

Když naše nejslavnější běžkyně Jarmila Kratochvílová ukončila svoji kariéru, táhlo ji to domů. Mohla pracovat jako profesionální trenérka v tehdejším SVS VŠ Praha, kde byla ostatně dlouholetou oporou. Jarmila si ale život v Praze nedovedla představit. Chtěla domů, do Jeníkova a trénovat v Čáslavi, na stadionu ve Vodrantech, kde strávila většinu své kariéry . Tohle její rozhodnutí jsem na jednu stranu chápal, ale z hlediska kariéry trenérky je Praha vždy větší jistota. Zatímco na venkově talenty hledáte, do Prahy vám přicházejí sami a sem tam se vyskytne talent i mezi rodilými Pražáky. Navíc ve Vodrantech stále působil Jarmily trenér Mirek Kváč. Jarmila si prosadila svou. Začínala tam s houfem žactva.

Když pracujete jako trenér a sníte o úspěších, můžete být sebelepší, stejně čekáte celý život na ten jeden jediný talent, který to dotáhne k olympijské medaili. Ti, co začínají od nuly, navíc jsou neznámí, to mají nejhorší. Jarmila měla alespoň jednu výhodu, každý ji znal. Neměla tedy nouzi o svěřence, dětí byla kopa a ve Vodrantech je tak krásně. Od stadionu k opraveným lázním, nahoru do Vodrantových sadů s rybníkem. Štěstěna Jarmile přála. Mezi tím houfem atletiky chtivých dětí byly dvě holky, které ostatní trochu převyšovaly – Ludmila Formanová a Hana Benešová. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lídu to táhlo ke středním tratím. Obě se postupně lepšily, i mezinárodní kariéru začaly společně na juniorském mistrovství Evropy v roce 1993 v San Sebastianu.

Když ve dvanácti letech přivedla babička Lídu na stadion do Vodrant, aby ji přihlásila do atletického oddílu, nevypadalo to, že přišla budoucí mistryně světa. Ale bylo to něco symbolického – Lída se narodila ve Žlebech, Jarmila je z Golčova Jeníkova a jejich cesty se protnuly v Čáslavi. Lída byla pracovitá, ctižádostivá stejně jako Jarmila.  Nemohlo být lepší kombinace.

Cesta vzhůru započala relativně brzy. Tvrdé, ale citlivé tréninky Jarmily se projevovaly ve výkonnostním vzestupu. Přišly první republikové tituly a nimi chuť po dalších úspěších. Talent a práce, pokud se sejdou, přinášejí jen radost. V roce 1993 vyhrála Lída půlku na juniorském mistrovství světa v San Sebastianu. Přechod do dospělé kategorie je vždy obtížný, ale Lída s Jarmilou ho zvládly. Už za dva roky získala první velkou dospělou medaili, byť ve štafetě 4x 400 m, na HMS v Barceloně. V roce 1996 jí první individuální medaile těsně utekla. Na halovém mistrovství Evropy skončila čtvrtá. Další rok usilovala a splnila olympijský nominační limit na 800 m a odjela na svoji první olympiádu do Atlanty. Její cesta tu skončila v semifinále. V roce 1998 si připsala první individuální mezinárodní úspěch. Na HME ve Valencii vyhrála 800 m systémem start – cíl časem 2:02,30 (mezičasy 28,01, 59,96 a 1:32,34) závod na 800 m. Ani na chvilku před sebe žádnou ze soupeřek nepustila, v závěru ještě své tempo vystupňovala a o jejím vítězství nebyl žádný pochyb.

Venku se jí už tolik nedařilo a v Budapešti vypadla v semifinále. Podotýkám v čase 2:00,88 min. (Podívejte se do českých tabulek na výkony našich současných půlkařek). Zlato z Valencie však signalizovalo, že v dobré formě je schopna běžet s těmi nejlepšími. To se potvrdilo hned následující rok. V japonském Meabaši si doběhla pro titul halové mistryně světa na 800 m, kde zvítězila v čase 1:56,90 min., což je dosud platný rekord HMS. Také tenhle závod zvedl diváky ze sedadel. Po seběhu byla Lída třetí, za favoritkou Marií Mutolaovou a Ruskou Tsyganovou. Mutolaová rozběhla závod rychle, na 200 m probíhaly za 26,67, čtvrtka byla 55,39 a šestistovka 1:25,79. Na protilehlé rovince předběhla Lída Rusku a zařadila se za Mutolaovou. V cílové rovince, která je v hale hrozně krátká, ji nakonec dokázala na snad poslední pětadvaceti metrech přespurtovat. V létě pak na zaslíbeném Pyrenejském poloostrově, tentokráte v Seville, vyhrála famózním finišem mistrovství světa v čase 1:56,68 min. Její cesta za zlatem začala ve čtvrtém rozběhu, který vyhrála časem 1:59,52 před Britkou Kelly Holmesovou. O den později ve druhém semifinálovém běhu doběhla druhá za Ruskou Mastěrkovovou časem 1:59,42, aby o dva dny později slavila vítězství. Byl to boj do posledních ne metrů, ale centimetrů – Formanová 1:56,68, Mutualová 1:56,72, Mastěrkovová 1:56,93 a čtvrtá Clarková 1:57,40. Aby byla statistika úplná, 200 m za 27,14, 400 m 57,63 a 600 m 1:27,45. Celý závod běžela Lída ve vnitřní dráze za Američankou, vedle ní Mutolaová, pak uvnitř Lída a vedle Mastěrkovová. Po výběhu z poslední zatáčky zůstala Lída uvnitř, přes ní šla venkem Mastěrkovová, Mutolaová si držela vnitřní lajnu. Lída musela prudce vybočit do vnější dráhy, ale to co pak předvedla, zvedlo diváky ze sedadel. Mutolaovou zdolala až na cílových čarách. A co říkala Lída o svém vítězství a dotazu zda si byla jistá, že vyhrála:

„Přiznám se, že ne. Pamatuju si, že jsem tam byla blbě zavřená. Cítila jsem, že mám sílu, ale nemohla jsem se v té zatáčce dostat tak, abych mohla předbíhat. Musela jsem vyběhnout až tu poslední stovku. Přede mnou byly tři největší soupeřky. Měla jsem pocit, že jsou tak dobré, že už to nestihnu, že jsem si pokazila medaili. Vydala jsem ze sebe maximum, člověk běží v takové euforii. Ale cíl byl za chvilku, nebyla jsem si jistá, jestli jsem první, nebo druhá.“

Náročný trénink se však začal ozývat i jinak. Drobné bolístky přecházely ve zranění. Lída sice splnila limit na 800 m pro OH v Sydney, ale jak rok 1999 byl šťastný, tak další si vybrala kopec smůly a se zraněním kotníku skončila v rozběhu. Sotva dala operovaný kotník dohromady, přišly svalové problémy. V roce 2002 se zdálo, že se ze zdravotních trablů dostala, na ME skončila čtvrtá časem 2:00,23. Byla to však už spíše labutí píseň, což zní krutě, ale z pohledu předchozích úspěchu Ludmily oprávněně. Chvíli byla nahoře, chvíli dole – zdravá, zraněná. Prvně ji trápily okostice, horší však byla vyhřezlá plotýnka. Po krátkém boji s vědomím, že operace nemusí dopadnout, ji podstoupila. To se psal rok 2003. Operace dopadla dobře, stejně úspěšná byla dlouhá rehabilitace. Na třetí olympijské hry ji však nepustila ostruha na patě. A tak se velký návrat odložil kvůli příjemnější událostí. V roce 2005 se jí narodil syn Petr. Mezitím stihla s přítelem Petrem postavit v Čáslavi i dům. Po porodu se cítila v dobré kondici, sama o tom často vyprávěla. Vzpomínala jak klusala do šestého měsíce těhotenství 6-8 km denně. Když už nešlo běhat, cvičila kalanetiku, protahovala a plavala až skoro do porodu. K běhání se vrátila pět týdnů po porodu. Následující rok zaběhla 2:04,22, ale už to nebylo ono. O to s většími ambicemi vstoupila do roku 2007. Limit pro HME byl 2:02,60 a plánovala ho běžet ve Stromovce. Jenže ve třetím kole ji bolest stehna nepustila dál. Ozvaly se operované plotýnky. Sen o startu na Evropě se rozplynul v bolesti. To byla poslední kapka, začátkem května oznámila konec úspěšné kariéry. 

Při těch všech vzestupech a pádech dokázala úspěšně vystudovat FTVS. Znalosti z FTVS přenášela i do svého tréninku, bohužel pozdě. Ono je to tak, že když je člověku dvacet, má pocit, že regenerace, protahování, kompenzační cvičení jsou po tréninku zbytečná ztráta času.  Nepomůžou slova trenéra, na to je odpověď: „Jsme přece v pohodě.“ Jenže drobná mikrotraumata se sčítají a projeví se později. Po 25 roce už je regenerace pomalejší, po třicítce ani nemluvit. Záleží také na délce sportovní kariéry a spoustě dalších věcí. Po nějaké době jí začalo běhání chybět. Prvně běhala jen pro radost. Odběhla nějaké desítky, půlmaratony. Ke čtyřicátinám si jako dárek nadělila maraton. Ty má na svém kontě dva, v zimě si zaběhla Jizerskou 50. Na sprinty to není, ale maraton za 3,5 hodiny v pohodě. 

Dnes učí Ludmila Formanová na gymnáziu v Čáslavi tělocvik a samozřejmě trénuje atletiku. Při zraněních si zkusila také televizní moderování. Vloni si splnila svůj sen a v Čáslavi otevřela vlastní Atletickou akademii Ludmily Formanové. A možná se v Vodrantech zase najde nějaké talentované a pracovité děvče, které naváže na úspěchy zatím dvou nejslavnějších tamějších atletek – Jarmily Kratochvílové a Ludmily Formanové.

Lídu poslouchám rád, její názory jsou mi blízké, byť je jiná generace. Také ona se zamýšlí nad stavem české atletiky, a tak jen pár vět z jejího jednoho rozhovoru. Jeho autor laskavě promine, ale nepamatuji si, odkud jsem si to vypsal.

„Vzpomínáte na slavné časy atletické generace devadesátých let?“

„Některým současným atletům z ní něco chybí. Myslím, že ze sebe nedokážou dostat všechno. Když vzpomenu na Tomáše Dvořáka, Romana Šebrleho, Honzu Železného nebo na Šárku, jak se na pokusy dokázali nahecovat, tak to dneska nevidím.“

„V čem to je?“

„Často slýchám, že si závodníci šampionáty užívají. To je taková fráze dnešní doby. My jsme bojovali o každé umístění. V tom vidím rozdíl. Je to asi tím, že jsme byli ještě ze staré školy a možná byli skromnější.“

Karel Kolář

Karel Kolář po doběhu finále ME 1978 (převzato u internetu)

* 16. 12. 1955 Jindřichův Hradec  † 4. 10. 2017 Jindřichův Hradec

OH 1980 Moskva – 13. místo, ME 1978 Praha – 2. místo 400 m, 3. místo 4x 400 m, HME 1979 Vídeň  – 1. místo 400 m, 1980 Sindelfingen – 2. místo

Československý rekordman na 400 m časem 45,77 s, v hale 46,21 s

5x mistr Československa v individuálním závodě, 3x halový mistr ČSSR, 1x mistr ČSSR ve štafetě

Nejlepší atlet ČSSR 1978, 1979

Krátká, ale zářná, tak by se dala stručně popsat kariéra jindřichohradeckého rodáka Karla Koláře. Naposledy jsme se potkali na pohřbu Božana Doula ve Vacově a byl jedním z mála atletů, kteří se s ním přijeli rozloučit. Pak už jsem ho vídal jen letmo při některých závodech. Karel byl poctivý kluk a dříč, občas průserář. To se mu vymstilo v Rudé Hvězdě a přišel tak o jednu sezonu z již tak krátké kariéry.

Ve škole vynikal více sportem než známkami, rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale ani mezi propadlíky. Prostě normální kluk té doby. Měl rád fotbal a hokej, více fotbal a mnozí v něm viděli, a oprávněně, velký talent, který to jednou může dotáhnout přinejmenším do ligy. Osud však tomu chtěl jinak. Tehdy řediteloval na vesnické základce v Nové Včelnici Josef Jelínek, atletický trenér, který objevil pro českou atletiku nejeden talent. Karel nemohl jeho bedlivému oku uniknout. Jelínkovi se podařilo nemožné, přesvědčit Karla, aby svůj čas dělil mezi atletiku a fotbal. Ten mu nezakazoval, ale bral ho za trénink všestrannosti. Navíc byl Karel od přírody silný a obratný. Vlastně, jak tady vzdychám při psaní u každého jména, deset patnáct shybů, výmyk na doskočné hrazdě, kotoul či přemet, to tehdy byla samozřejmost. Karel se měl v Jelínkových očích stát sprinterem. Trpělivě ho učil nízký start, běh nemusel, ten mu šel od přírody. K rychlosti měl překvapivě dobrou i vytrvalost.

Na gymnázium to nebylo, ale vyučit se nástrojařem v místní Učňovské škole nebyl problém. Blížila se vojna a nabídky Dukel a VTJ se hromadily, jenže fotbalové. Rozuzlení bylo pro leckoho překvapivé, Karel odolal vábení fotbalu a k radosti Jelínka se rozhodl pro atletiku v Rudé hvězdě. Tam se dostal do rukou Miloše Písaříka. V té době už uměl čtvrtku za padesát a Miloš v něm spíše viděl, vzhledem k jeho vytrvalosti, půlkaře. Netrvalo dlouho a osobák na 400 m stlačil pod padesát, což bylo dílčí zlepšení na cestě k budoucímu půlkaři. Tehdy se jezdilo na rehabilitační pobyty, dukláci třeba do Tatranských Matliárů, Rudá hvězda třeba do Mariánských lázní. Při jednom pobytu se atleti zapomněli a následovala přestřelka s frťánky. Veselá noc s kamarády končila nad ránem. Jenže co čert nechtěl, návrat veselé partičky nezůstal nepovšimnut. Život umí být někdy pěkná potvora. Karel, místo aby mlčel a kál se, řečnil. On to tak měl, stejně jako mnoho jiných, kterým alkohol rozvazuje jazyk. Většinou tohle bububu skončilo u sportovců nějakým napomenutím, týdenním trestem. Jednou za čas se ale z toho stala velká akce. A průšvih byl, že Karel měl už z dřívějška drobné kázeňské vroubky, vesele mluvil, a tak se to sečetlo, přidalo se, že není zatím žádný hvězda a výsledkem bylo přeřazení k pracovní četě. Hodně tvrdý trest za pár frťanů navíc.

Místo dvoufázového tréninku makal na stavbě a na trénink mohl zapomenout. Když zbylo po práci více času, hrál s kluky fotbal. Aby se neřeklo, občas šel běhat do Stromovky. Ta, kdyby mohla, vyprávěla by neuvěřitelné příběhy atletů, kteří v ní trénovali, co se jim honilo hlavou, výhry, prohry. Karel na atletiku naštěstí nezanevřel, jen nechtěl zůstat v Praze. Kývl na nabídku Jablonce. Tehdy byla jablonecká atletika na výsluní. Zasloužili se o to předseda oddílu Vašek Poláček a Miloš Dajbych, šéf Komise vrcholové atletiky a jak se říkalo, strůjce nezapomenutelných atletických úspěchů 80. let minulého století. Zatímco v Praze se trénovalo ve dvou nafukovačkách s krátkým oválem, v Jablonci byla hala s 300 m oválem. Ona je tam vlastně dodnes, ty nesnesitelně ostré zatáčky pro běhy nejsou nic moc, zato 100 m rovinka, to bylo tehdy pro sprintery něco. V Jablonci fungovalo dobře i Středisko vrcholového sportu. Bylo rozhodnuto.  Oznámil doma rodičům, jdu do Jablonce. Moc se jim to zprvu nezamlouvalo, ale Karel je přesvědčil. Jako vyučený nástrojař dostal práci v Autobrzdách, sehnali mu podnájem a zajistili zkrácení úvazku na 36 h (tehdy se pracovalo 42 hodin), aby měl více času na trénink. Pod křídla si ho vzal Vladimír Zelinka. To taky nebyl žádný profi trenér, jak bylo zvykem na Dukle či RH, ale pracoval v Nisasportu, a proto se trénovalo především odpoledne. Do tehdejší Zelinkovi party zapadl bez problémů. Trénoval tvrdě, ale stejně tak dbal na regeneraci. Ta byla tehdy v Jablonci na výborné úrovni. Dřel a věřil, že ještě něco dokáže. Chtěl zapomenout na těch 49,1, co běžel když byl přeřazený do pracovní čety. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré. To se ukázalo v Karlově případě. V Jablonci jsou tvrdší podmínky než v Praze, hlavně v zimě, Karlovi to nevadilo. V sedmasedmdesátém stál znovu na startu mistrovství ČSSR. V malé vítkovické hale se probojoval do finále proti tehdejším hvězdám Tulisovi, Kárskému a Kodejšovi. V konci se prodral před Tulise a vybojoval svoji první individuální medaili. Titul se štafetou Rudé hvězdy nepočítal i když to bylo slavné vítězství. Dali tehdy v Bratislavě na frak favorizované Dukle.

Pro Karla i Zelinku to bylo velké povzbuzení. V létě, zase v Ostravě, byl na mistráku čtvrtý. Štvalo ho, že skončil bez medaile, ale už všichni věděli, kdo je Kolář. I Čeněk Kohlmann tehdy psal v Československém sportu, že je velkým příslibem české atletiky. Do přípravy na další se sezonu se pustili ještě s větší vervou. Nejraději trénovali doma v Jablonci. Karel měl rád svůj zažitý rytmus a klid, nerad ho opouštěl kvůli reprezentačním soustředěním. Doma měl všechno co potřeboval a kousek od sebe. V evropském halovém mistrovství sice ještě neuspěl, ale zaběhl nový český rekord 47,96 s. To už s ním počítali do čtvrtkařské štafety pro srpnové mistrovství Evropy v Praze. Dva týdny před Evropou zaběhl 46,13, překonal nejen Tulisův rekord, ale bylo jasné, že směřuje na „Evropě“ nejen do štafety, ale také na start individuálního závodu na 400 metrů.

Mistrovství Evropy se konalo v roce 1978 na přelomu srpna a září. Tenkrát nikdo o žádném oteplování nevěděl a v Praze panovala naopak zima sklonku podzimu a ne léta. Památného 30. srpna odstartoval Karel svůj nesmrtelný příběh. Časem 46,33 s postoupil z rozběhu a překvapil všechny, zaběhl totiž druhý nejrychlejší čas ze všech čtvrtkařů. Jen o sám věděl, že to bylo s velkou rezervou. Moc se nebavil, zmizel a chystal se na semifinále. Jen Zelinka věděl, co se mu honí hlavou. V semifinále nafasoval třetí dráhu a před startem se snažil zahnat vtíravé myšlenky na finále. Žádná taktika, po výstřelu za to vzal hned o začátku. V konci si dovolil zvolnit, byl druhý a ve finále. Čas 46,28 s rezervou ho potěšil. Věděl, že má formu. Zelinka před finálem taktiku neřešil, spíše ho usměrňoval: „…je to závod jako každý jiný. Nevzrušuj se tím, že je to finále mistroství Evropy“. Tu radu si pamatoval, ale stejně nervozitu zaháněl těžko. Při rozcvičení byl nesvůj, všechno to napětí z něj spadlo až v blocích. První start se nepovedl, ulil se Hermann. Znovu zaklekají do bloků, Karel je soustředěný sám na sebe. Druhý start se povedl. Běží co může, v rovince před sebou vnímá Hofmeistera, na zrychlení už ale nemá. Přesto se mu přibližuje, Hofmeisterovi docházejí síly rychleji, jenže ještě dříve je tu cíl. Zatímco Hofmeister padá vysílením a stadion opouští na nosítkách, Karel běží čestné kolo. Teprve teď vnímá jak stadion bouří. Dlouho jsem potom neviděl naplněný jásající Rošičák a už bohužel asi neuvidím, ale to je jiná kapitola české atletiky. Na tabuli se objevuje čas – 45,77 s, který bude na dlouhou dobu českým rekordem. Až v roce 2012 ho překoná Pavel Maslák. Šampionát nekončí a Karla čekají štafety. Jeho výkon kluky namotivoval. Ke svému stříbru si přidal v památném štafetovém finále 3. září bronz. Společně s Frantou Břečkou, Josefem Lomickým a Mirkem Tulisem ho ověnčili novým československým rekordem 3:04,0 min.  

Bronzová štafeta Tulis, Břečka, Lomický a Kolář (převzato z internetu)

V roce 1979 se stal ve Vídni halovým mistrem Evropy a časem 46,21 zaběhl nejlepší světový halový výkon. Škoda, že se tehdy nevedly rekordy. Po světě se stále běhalo v různých halách a ještě chvíli trvalo, než se sjednotil ovál na 200 m. O rok později v německém Sindelfingenu vybojoval stříbro. O to více se těšil na olympiádu. Jenže zranění v kotníku ovlivnilo přípravu, přesto vybojoval celkové 13. místo. Štafeta skončila ve finále sedmá. Na domácí půdě získal Karel pět individuálních titulů mistra Československa, tři halové a jeden štafetový. To už ho začala trápit kolena. Artróza se vrcholový trénink nejdou dohromady. Sezona 1981 byla jeho poslední. Do fabriky se nevrátil, zajímala ho sportovní masáž a po ukončení závodní kariéry se z něj stal masér. Začal také působit jako trenér, věnoval se hlavně mládeži a nejen atletům, ale také fotbalistům. Zprvu trénoval v Jablonci, potom v AC Syner Turnov. V roce 2015 se vrátil do rodného města. I tam nemohl bez atletiky být a zapojil se do práce místního atletického oddílu SKOK, kde trénoval děti. V Jindřicháči na jeho památku pořádají Memoriál Karla Koláře.  V Jablonci působil jeden čas i v zastupitelstvu, i jeho zásluhou se rekonstruovala Střelnice. Krátce po padesátce, v roce 2006 dokončil trenérskou školu a stal se trenérem 1. třídy. Prostě, byl atletem tělem i duší.   

Když přemýšlím nad úspěchy tehdejších atletů, tak mnozí „experti“ v tom mají jasno. Byla to doba dopingu. Karel sám říkal, že v Moskvě byl nejlepší z těch, co nedopovali. Za to měli téměř všichni, kromě dřiny, jedno společné – pivo. Ani Karel si ho nedokázal odpustit. Tím nechci říci, že všichni byli čistí. Ale zajímavé je, že to byla pivařská parta. Škoda, že Karel umřel tak mladý, pomalu se tam nahoře schází – Jarda Brabec, Luboš Tesáček, Venca Pátek, Franta Bartoš, Míla Rezková. Zůstávají příběhy.       

Jozef Plachý

* 28. 2. 1949 Košice

Jozef Plachý (sken)

OH 1968 Mexiko 5. místo, 1972 Mnichov SF, 1976 Montreal R, 1980 Moskva 6. místo (1500 m)

ME 1969 Atény 2. místo, 1971 Helsinky 6. místo

HME 1972 Grenobl 1. místo, 1973 Rotterdam 3. místo, 1974 Göteborg 3. místo

PB 800 m 1:45,4 a 1:45,53 elektronicky, 1500 m 3:37,0, míle 3:52,6

12x mistr ČSSR na dráze + 2x štafeta 4x 400, 1x hala

Legenda nejen československé, ale světové osmistovky – tak by se dal stručně charakterizovat košický rodák Jozef Plachý. Nesmírně ctižádostivý a pracovitý, současně inteligentní. To je druhá charakteristika Jožky Plachého. K atletice se dostal díky školním závodům. Bavili ho sprinty, skákal do dálky, ale také hrál stolní tenis a jako každý kluk miloval fotbal. Po základní škole se učil strojním zámečníkem na učilišti ve Strojárenskej ulici. Tam zaujal učitele Tibora Lieskovského, když vyhrál místní středoškolské závody v přespolním běhu.  Na okresním kole už porazil všechny atlety místní Lokomotivy a jejich trenér Ladislav Petö ho hned zaregistroval, stal se tak členem jeho tréninkové skupiny.  

Ocitl se ve skupině, kde trénovali borci jako Madár, Cibuľa a další, a to ho bavilo. Při tréninku se projevovala jeho ctižádostivá povaha, chtěl být lepší a lepší. Trénink mu seděl a už po roce obsadil druhé místo na mistrovství ČSSR mladšího dorostu v běhu v Sušici na 1000 m výkonem 2:36,9. O rok později už vyhrál nejen kros, ale získal i titul na dráze. Druhý rok ve starším dorostu zlatý double zopakoval. Poprvé také startoval na MČSSR dospělých a jen o kousek nepostoupil do finále. To už trénoval s Honzou Liškou, který po odchodu Ladi Petöa do zahraničí převzal celou jeho skupinu. Toho dne v roce 1967 započala jejich celoživotní úspěšná spolupráce. Jozef Plachý v té době zvládal po práci čtyři tréninky týdně, ale to nestačilo. Liška byl geniální trenér a věděl, že má v ruce talent světového kalibru.

Vzhledem k výkonům už brali Plachého na reprezentační soustředění dospělých. Na nich viděl v akci své vzory a soupeře Odložila, Jungwirtha a další. Před sezonou 1968 přestoupil do Slavie VŠT, současně jeho výkonnost nadále rostla. Sezonu sice zahájil výkonem těsně nad 1:50, ale už další závod běžel 1:48,6. Na tradičním Rošického memoriálu již všechny porazil a výkonem 1:47,1 splnil limit pro olympijské hry. MČSSR znamenalo potvrzení výkonnosti, získal svůj první titul mezi dospělými, když doběhl v mrtvém závodě s Jungwirthem. Za celou kariéru jich pak přidal venku ještě devět.

Liška věděl, že závody v Mexiku budou loterie kvůli velké nadmořské výšce. Tehdejší hvězda Ron Clark se nechal slyšet, že právě nadmořská výška udělala z olympiády v běžeckých disciplínách mezistátní trojutkání Keni, Etiopie a domácího Mexika. A tak využili možnosti chodit v Košicích s piloty do barokomory a přivykat organismus na mexické výškové poměry. K tomu absolvoval třítýdenní soustředění v rumunských horách ve výšce 2300 m. Do Mexika odjel s třítýdenním předstihem, aby se stačil plně aklimatizovat nejen na výšku, ale také na časový posun.

V Mexiku to bylo zdánlivě jednoduché. Z rozběhu postoupil bez problémů druhým místem s výkonem 1:48,2. V semifinále vyrazil všech dech, opět druhý v juniorském světovém rekordu 1:45,9. Ve finále, kde byl nejmladší, doběhl na pátém místě, když zopakoval čas z rozběhu. K medaili mu chyběly dvě desetiny. Později přemýšlel, že si možná neměl vzít po semifinále kyslík z bomby, protože při inhalaci vdechoval v mexickém horku příliš chladný vzduch a druhý den už měl příznaky angíny. I tak, to byl výkon, před kterým je třeba smeknout a navázal jím na Zátopka a Odložila.

Po olympiádě všem bylo jasné, že se zrodila nová hvězda. V roce 1969 oblékl dres Evropy při utkání s Amerikou. Vyhrál v novém československém rekordu 1:45,4 a byl vyhlášen nejlepším sportovcem Interkontinentálního poháru. Později vzpomínal jak mu kapitán evropského týmu belgický vytrvalec a olympijský vítěz Gaston Roelants v cíli sundával boty. Evropu v těchto mezikontinentálních závodech reprezentoval potom ještě dvakrát. Tehdy to byly, vzhledem k neexistenci mistrovství světa a čtyřletému cyklu mistrovství Evropy nesmírně prestižní závody, kterých se účastnili nejlepší atleti obou kontinentů. Ludva Daněk, náš vynikající diskař a trojnásobný olympijský medailista, to řekl jednoduše: „Plašáku, tys udělal díru do světa“.

Na mistrovství Evropy v Aténách v roce 1969 doběhl druhý, když prohrál taktický souboj proti třem Němcům. Dva se obětovali a zavřeli ho. Zlato mu uteklo o 0,2 s. Nechybělo ani americké turné po halách, které poprvé absolvoval v roce 1969, po úspěšné sezoně. Do Ameriky zavítal potom ještě třikrát. V roce 1971 doběhl na Evropě v Helsinkách šestý.

Následující olympijský rok 1972 se dostal opět do životní formy. V hale se stal dokonce americkým mistrem, k tomu přidal v Grenoblu titul mistra Evropy. Limit do Mnichova splnil bez problémů a před olympiádou se cítil hodně dobře a věřil si na medaili. Z rozběhu postoupil druhým místem v čase 1:47,06. Jenže přišlo zrádné semifinále, kde v postupové pozici za Němcem Kemperem těsně před cílem lehce zvolnil, když tu se kolem nich prohnal pozdější vítěz David Wottle z USA. Smutný Jozef skončil třetí, cesta do finále se uzavřela. Ve finále si počínal Wottle stejně, finiš, kterým porazil ruského favorita Aržanova stojí za zhlédnutí a na youtubu je k vidění (třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=120Bi0vhRPg).

Po olympiádě opět úspěšně startoval v hale. Další roky dovezl z evropského halového šampionátu vždy bronz, první 1973 z Rotterdamu, druhý 1974 z Göteborgu. Před olympiádou v Montrealu přešel společně s trenérem Liškou do Dukly Praha. V Montrealu opět nechyběl, ale svoje účinkování skončil v rozběhu a pozdější vítěz, Kubánec Alberto Juantorena vyhrál o parník, Plachému chybělo do cíle ještě bezmála dvacet metrů. To byl definitivní popud k přechodu na 1500 m. V přípravě na další rok zvýšil kilometráž, místo obvyklých 500 km naběhal za měsíc 700 km. V roce 1977 opět nastoupil v dresu Evropy, a protože na 1500 m byl jasným zástupcem Ovett, byl nominován na 800 m. Doběhl třetí za vítězným Juantorenou časem 1:45,53, což znamenalo nový, elektronicky měřený československý rekord.  Na podzim vrátil Juatorenovi prohru na slavném mítinku v Curychu. Ukázalo se, že s přechodem na 1500 m neztratil nic ze své půlkařské výkonnosti.

Na nové trati 1500 m si vedl neméně dobře. Na mítinku P-T-S překonal 10. června časem 3:37,0 Odložilův rekord na 1500 m. O rok později, tedy 1978, zaběhl evropský rekord na míli výkonem 3:52,6, což je dosud platný český rekord. Skvělá forma ho předurčovala k dobrému výsledku na domácím evropském šampionátu v Praze. Bohužel v chladném počasí onemocněl, dostal zánět dutin a ve finále doběhl na 12. místě. Našlo se mnoho kritiků, kteří ho začali zatracovat. Jeho skvělé výkony zkraje sezony byly zapomenuty. Jenže Plachý se nedal, kritikům další rok ukázal, že nepatří do starého železa. V roce 1979 opět reprezentoval Evropu, tentokráte odjel na Světový pohár do Montrealu jako náhradník Coea a Ovetta. Do závodu však nenastoupil. Nejlepší výkon sezony měl hodnotu 3:37,5 a nikdo u nás neběžel rychleji. V roce 1980 se nominoval na svoji již čtvrtou olympiádu, která se konala v Moskvě. Byly to nešťastné olympijské hry, které některé státy bojkotovaly. Začala tak smutná etapa olympijského hnutí, která vyvrcholila pro změnu neúčastí socialistických zemí na OH v Los Angeles 1984. Tam přišli někteří naši reprezentanti, tehdy ve světové formě, o možnost získat medaili. Bugár, Kratochvílová, Fibingerová, ti měli nejvyšší ambice. Jejich reálné medailové ambice padly kvůli politice. Ale zpět k Plachému. Postoupil z rozběhu, v semifinále doběhl na 5. postupovém místě a byl ve finále. To se běželo spíše takticky než na čas a Plachý výkonem 3:40,66 obsadil skvělé šesté místo. To už věděl, že jeho běžecká kariéra se chýlí ke konci. Nebylo lepšího zakončení.

Myslel, na rozdíl od mnoha jiných atletů, na zadní kolečka. Ještě v Košicích začal studovat práva, která dokončil po přechodu do Prahy na Karlově univerzitě. K tomu vystudoval trenérství na Fakultě telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského v Bratislavě. Neměl to v životě lehké, jak se sám nechal slyšet: „Mama bola žena v domácnosti a otec murár, ktorý ani poriadne nevedel, čo je to sport, rovnako mi nemal ako vybaviť školu. Všetko som si musel postupně zadovážiť sam. Prebíjal som sa životom, urobil som dve vysoké školy – Právnickú fakultu na Karlovej Univerzitě a Fakultu tělesnej výchovy a športu Univerzity Komenského.“ Tak trochu jiný přístup k životu, chce se autorovi napsat, než mají některé současné hvězdy.

Po skončení kariéry převzal od Jana Lišky tréninkovou skupinu a Liška se stal šéftrenérem dukláckých atletů. Jeho trenérská kariéra se však nevyvíjela úplně ideálně, od dospělých přešel k mládeži, působil také jako kondiční trenér u dorostenců ve Slávii. Nakonec využil svoji druhou kvalifikaci a začal pracovat na ministerstvu obrany.

S atletikou je však stále v kontaktu. Zejména slovenské atletice chtěl prospět. Začal organizovat společně se SAZ masovou soutěž „Hledáme nového Jozefa Plachého“, která skončila v roce 2012 nešťastně soudním sporem s atletickým svazem, který snad není dosud vyřešen. Kvůli tomuto sporu vystoupil v roce 2016 ze slovenského atletické svazu. Nezapomněl ani na rodné Košice, kam se rád vrací a každoročně tu pořádá závod Plachého míľa.

Za svou dlouho atletickou kariérou se může se ctí ohlédnout. Jen někdy si vzpomene na OH 1972: „V Mníchove som to pokazil, toto ma v mojej kariére najviac mrzí. Bola to moja nepozornosť. O päť stotín mi ušlo finále. Mohol som byť olympijský víťaz, mal som na to.

V roce 2013 byl Jozef Plachý uveden do Síně slávy slovenské atletiky a v roce 2019 ho slovenští sportovní novináři zvolili Športovou legendou.  

Jozef Plachý s trenérem Janem Liškou (převzato z internetu)

Jiří Skobla

* 16. 4. 1930 Praha   † 18. 11. 1978 Praha

OH 1956 Melbourne – bronz

OH 1952 Helsinky 9. místo

OH 1960 Řím 9. místo

ME 1954 Bern – zlato

ME 1958 Stockholm – bronz

EHH 1966 – bronz

Syn slavného otce, po tátovi podědil sportovní geny, ale světonázorově se s ním neshodl, takový byl Jiří Skobla. Narodil se do rodiny olympijského vítěze ve vzpírání Jaroslava Skobly (zlato OH 1932). Otec Skobla věřil, že malý Jiří půjde v jeho šlépějích. Tehdy se vzpěrači, ale i zápasníci a reprezentanti dalších silových disciplín často rekrutovali z řad řezníků a podobných profesí, které vyžadovaly velkou sílu. Otec Jaroslav byl v době svého olympijského triumfu strážníkem. I na jeho cestu na olympiádu se složili i kolegové od policie. Teprve po válce pracoval jako účetní, k tomu si přivydělával v jedné pankrácké hospodě jako vyhazovač. Typický příběh úspěšného reprezentanta nejen z té, ale i pozdější doby. I za mé trenérské éry si někteří nejlepší trenéři vrhačů, sami bývalí závodníci, přivydělávali jako vyhazovači. Jejich postavy a síla budily u návštěvníků hospod a barů respekt.

Jirka však k žádnému silovému řemeslu netíhl a vyučil se cukrářem. Jeho doménou byly dorty, zákusky, vídeňský sachr. Trochu jiná profese, ale ke vzpírání si cestu našel. Jako každý kluk samozřejmě přes fotbal, nicméně našel. I ve fotbale, který hrál za Staroměstskou Olympii, si nevedl špatně. Na pozici beka budil respekt. V sedmnácti ho chytilo vzpírání. Stal se členem oddílu SNB Praha a geny zděděné po tátovi, se začaly rychle projevovat. V 18 letech vyhrál mistrovství Československa v kategorii nováčků. Na mistrovství světa juniorů vybojoval dokonce zlatou medaili a stal se velkou nadějí československého vzpírání. Mnozí v něm už viděli nástupce táty. Osud tomu však chtěl jinak. Při tréninku si zranil ruku natolik nešťastně, že se vzpíráním byl konec.

Se sportem však přestat nechtěl, táta, který se znal s Janderou, ho zavedl na Spartu k atletům. Jandera sice doporučoval Jirkovi věnovat se kladivu, ale to se mu nelíbilo. Motat se v kruhu, ne že by mu to nešlo, ale ze vzpírání byl zvyklý během zlomku sekundy zabrat. Zkusil si vrh koulí. Ten se mu zamlouval více, přeci jenom to byl jeden pohyb, žádné točení. A když vrhl napoprvé 11,80 m, bylo rozhodnuto. Přešel do skupiny Oty Vodičky, trenéra sparťanských vrhačů. Pod jeho vedením se Skobla postupně lepšil, navzdory tomu, že díky zranění nemohl pořádně posilovat s činkou. Činku nahradil vyhazováním a chytáním koule jednou rukou. Nakonec se dopracoval až 500 pokusům. To bylo něco jako Zátopkovo 100x 400 m. Pořádná porce tréninku.

V roce 1950 poprvé reprezentoval v utkání proti Sovětskému svazu. Nominoval se na Velké ceně Znojma, kde přesvědčivě vyhrál výkonem 14,91 m. Reprezentační dres nakonec oblékl 50x, naposledy v roce 1969 v utkání proti Švédsku. Nikdo vícekrát nereprezentoval, i Emil Zátopek zůstal o jedno reprezentační vystoupení zpět. Zdatně si vedl také v překonávání rekordů. Bylo to období, kdy jeden závodník posouval svůj vlastní rekord. Jen český překonal Skobla 19x a zlepšil ho až na úctyhodných 18,52 m, přitom jako první Čechoslovák překonal 17 m, osmnáctimetrovou hranici přehodil v roce 1957 dokonce jako první Evropan. Evropská rekord překonal šestkrát, poprvé v roce 1952 výkonem 17,12 m, naposledy v roce 1957, to poslal kouli už jeden centimetr za 18 m hranici.

Na olympijských hrách startoval Skobla, přezdívaný Bambas, poprvé v roce 1952 v Helsinkách. Mezitím vyměnil sparťanský dres za dres tehdejší ÚDA, dnes Dukly, kam ze Sparty přestoupil. Při své olympijské premiéře obsadil výkonem 15,92 m 9. místo. Jeho chvíle přišla o čtyři roky později. Na olympiádě v Melbourne se dokázal vklínit mezi Američany a získal bronzovou medaili. Tu zlatou si po suverénním výkonu ověnčeným novým olympijským rekordem 18,57 m odvezl O‘ Brien, jeden z nejlepších koulařů historie. Druhý skončil Nieder, který se také s 18,18 m dostal za osmnáctimetrovou hranici. Skobla byl sice po prvních pokusech výkonem 17,39 m druhý, protože Nieder se neudržel v kruhu. Jenže už ve druhých pokusech se Nieder výkonem 17,61 posunul na druhé místo, které už nepustil. Ve čtvrtých pokusech se Skoblu dotáhl i později čtvrtý Američan Bantum, postrašil ho vrhem dlouhým 17,48 m. Skobla však kontroval pokusem o tři centimetry delším a v šesté sérii stvrdil třetí místo zlepšením na 17,65 m, zatímco Bantum si připsal dva křížky za nezdařené pokusy. Medaile byla doma. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí i zápis ze soutěže.

Závodník    1.                         2.                  3.                  4.                 5.                      6.

O´Brien      17,92 OR      18,47 OR      18,37          18,45        18,57 OR      18,23

Nieder          x                      17,61               17,81          16,82         18,18              x

Skobla         17,39             16,70              17,34         17,51           17,05             17,65

Bantum      16,99             x                        16,27         17,48           x                      x

Třetích a současně svých posledních her se zúčastnil Skobla v roce 1960 v Římě. Stejně jako při své premiéře v Helsinkách 1952, obsadil 9. místo výkonem 17,39 metru. Za jeho devatenáctiletou reprezentační kariéru se posunul výkonnostně z 15 metrů až na 18,52 metru. Dalo by se říci, za jednu generaci se výkonnost v kouli v Československu zvedla o 3,5 metru.

Po ukončení závodní kariéry zůstal na Dukle jako trenér. Z úspěšného závodníka se stal neméně úspěšný trenér. Vedl Jardu Brabce, Jaromíra Vlka, Františka Žembu, Honzu Skoupého či Zdeňka Dvořáka. A netrénoval jen koulaře, protože mezi jeho svěřence patřili i úspěšní kladiváři jako Jarda Charvát, Petr Horák, Standa Pluhař či Radomil Skoumal.

Na jednu stranu byl Skobla, který se stal po Zátopkovi kapitánem české reprezentace člověkem velmi společenským, který dokázal lidi hecovat, povzbuzovat. Na druhou stranu patřil ke kovaným bolševikům. Dotáhl to dokonce do předsednictva ÚV ČSTV. Paradoxně se v tom neshodl s otcem Jaroslavem. Zatímco táta byl zapřisáhlý antikomunista, Jiří naopak. Tátu to hodně mrzelo. Skobla dokázal, stejně jako řada jiných vrhačů, pít extraligu. Cestu z Melbourne do Prahy propil, jak poznamenal jeden z českých účastníků, na Kuce sice neměl, ale Rusům zdatně sekundoval. Cestu snášel, na rozdíl třeba od Zátopka, těžce. Zatímco Zátopek to bral, že pozná kus světa, Skobla brbral, že je rodilý Pražák a má raději domy, než pustou zasněženou a mrazivou Sibiř. I možná proto, aby na strasti cesty zapomněl, s Rusy pil.

Sílu si udržoval pořád. Ještě v roce 1977 získal na MS veteránů zlato v kategorii nad 45 let výkonem 15,43 metru. Zemřel ve 48 letech na rakovinu, stejně jako jeho táta. Nemá smysl spekulovat, jestli na jeho předčasné smrti měly podíl anabolické steroidy, jak se periodicky objevuje v tisku. I když táta umřel na rakovinu plic, tedy jiný orgán, přeci jenom tu možná nějaká dispozice byla. Na druhou stranu i historie československého sportu má své temnější stránky, které zůstávají zahaleny rouškou tajemství a mlčí se o nich a pamětníci, co by mohli k tomu něco říci, pomalu svět opouštějí. Nic to však nezmění na tom, že Skobla byl jeden z našich nejúspěšnějších atletů, ať již to bylo jakkoli.

Jaroslava Jehličková

Jaroslava Jehličková v cíli při slavném vítězství v Aténách 1969, zdroj: internet

* 24. 3. 1942  Hořice v Podkrkonoší

ME 1969 Atény zlato, OH 1968 a 1972 SF, MČSSR 10x zlato

Světová rekordmanka na 1500 m 4:10,7

PB 800 m 2:04,7, 1500 m 4:08,39

Hořice, někteří dodávají v Podkrkonoší, je město proslulé hořickými trubičkami s jemnou skořicovou vůní. Pro umělce je to město s nejstarší sochařsko-kamenickou školou v Evropě. Poprvé tu budoucí kameníci a sochaři usedli do školních škamen už v roce 1884. V roce 1966 se tu konalo první sochařské sympozium, to se tu sjíždí sochaři z celého světa, aby z měkkého hořického pískovce sochali svoje díla, která pak najdou místo v sochařském parku sv. Josefa. Motorističtí fandové zase vědí, že se tu každoročně již od roku 1934 koná závod 300 zatáček Gustava Havla. Město na čas ožije motorkami. A atletičtí příznivci a znalci vědí, že se v tomto malém podkrkonošském městě narodila mistryně Evropy v běhu na 1500 m a světová rekordmanka Jaroslava Jehličková.

Hořická rodačka měla štěstí i smůlu zároveň, a to ji provázelo i celý sportovní život. Její táta byl majitelem malé rodinné cukrárny, nadšený Sokol, který všechny tři své dcery vedl ke sportu. Soukromé podnikání se po bolševickém převratu v roce 1948 moc nenosilo. Táta byl paličatý a než by vstoupil do národního podniku, raději cukrárnu v roce 1951 zavřel. Komunisté nikomu neodpouštěli, o dva roky později byl zatčen a půl roku o něm rodina neměla zprávu. Odsouzený za to, že nechtěl udávat, taková to byla doba. Pak věřte bolševikovi. Až do amnestie v roce 1959 mohly holky vidět tátu jednou ročně na půl hodiny. „Co si říci po takové době a v takové situaci“, vzpomínala pak Jarka. Bylo to těžké období, ve kterém jí sport pomáhal  ho překonat.

Jarku Jehličkovou mám v paměti vrytou jako atletku, která bojovala nejen se soupeřkami, ale i s vlastním tělem. Trochu se podobala tomu slavnému hořickému pískovci, ze kterého jsou postaveny staré Hořice. Na jednu stranu stavební kámen, na druhou pod vlivem okolností se rozpadající pískovec. V těchto případech člověka napadá, jaká by byla asi její výkonnost, kdyby jí nepotkalo tolik zranění a nemocí. Přesto dokázala zaběhnout 1500 m za 4:08,39. Představte si to, před 50 lety, bez systematické přípravy v horách v africkém teple, bez podpůrných přípravků. Trénink jen doma, na škvárovém hřišti, které jste po tréninku museli zametat. Když pršelo, škvára rozmokla a lítala až do obličeje. Přesto všichni trénovali o hodně více, běhali v terénu, v blátě, ve sněhu. Často přemýšlím o tom, jaké výkonnosti by dosáhli atleti a atletky této doby při současných podmínkách a technologiích.

Ale zpět k první dámě české patnáctky. Jarka sportovala, hrála basketbal a ke sportu se upínala čím dál více. Sice vystudovala v Hořicích gymnázium, ale na vysokou školu už jí bolševici nepustili. Vynahradila si to však ve sportu. Od basketu utekla k atletice. Na závodech v přespolním běhu si jí všiml trenér Antonín Bezdíček z atletického oddílu hradeckého Sokola. To je psal rok 1959 a Jarka se pod Bezdíčkovým vedením rychle lepšila. Na mistroství republiky dorostu už byla druhá. Pod Tondovým vedením trénovala až do jeho odchodu do Súdánu v roce 1964. Jako dalšího trenéra si vybrala Miloše Písaříka z Rudé hvězdy Praha (dnešní Olymp Praha). Tatínkovi se sice nelíbilo, že jeho dcera bude členkou oddílu ministerstva vnitra, ale nakonec poté, co vymysleli s trenérem, že nebude přímo zaměstnanec, souhlasil. V šedesátém čtvrtém také získala v přespolním běhu svůj první mistrovský titul.

Systematická práce Miloše Písaříka, který vhodně navázal na Bezdíčkův trénink, se projevila brzy dalším zlepšením talentované hořické běžkyně. V roce 1966 vybojovala svůj první titul mistryně Československa na dráze, druhý z řady rovné desítky titulů, které za svou kariéru získala. Táta, který jí celý život fandil, se jejího prvního dráhového titulu nedožil, zemřel hodinu před startem. Toto zlepšení znamenalo i nominaci na mistrovství Evropy. A asi tady se poprvé se  výrazně projevil její život na sportovní houpačce, hořický pískovec se začal zdánlivě rozpadat. Jarka dostala bohužel zánět kyčle, nepříjemné, otravné onemocnění a bylo po reprezentaci. O rok později bez problémů obhájila mistrovský titul, pro změnu jí však začal zlobit meniskus, což vyřešila následná operace. Tehdy o artroskopicky prováděných operacích ještě nebylo ani vidu ani slechu, takže delší hojení poznamenalo zbylou sezonu.  Začátek olympijské sezony ji zastihl v dobré formě, překonala československé rekordy na 800 i 1500 m. Na olympiádu do Mexika se těšila. Z rozběhu postoupila Jarka bez problémů do semifinále. Před ním však onemocněla a finále pro ni zůstalo zavřené.

O rok později se nominovala na mistrovství Evropy v Aténách. A jako by se historie opakovala. Tři týdny před ME ji rozbolela noha, tři dny před odletem prochladla a ke všem peripetiím se přidala i horečka. Najednou se řešilo, zda vůbec do Atén odletět. Trenér Písařík i doktor Bínovský byli přesvědčeni, že ano a bylo rozhodnuto. Z nemoci se uzdravovala a při prvním tréninku v Aténách se cítila dobře. Radost netrvala dlouho. Aténský stadion už měl tartanový povrch, o kterém se v Československu sice vědělo, na žádném stadionu jste ho však nenašli. Bolševik ho sice plánoval, ale realizace vázla. Jarku chytila z nezvyklého povrchu křeč, sval zatuhl a doktor jí nařídil klid. Nečekaný tréninkový výpadek sice všechny znervózňoval, Jarce však možná prospěl. Po dvou dnech odpočinku si klusla po trávě dvě kola a doktor Bínovský rozhodl, že může běžet. To byla středa, v pátek prošla do finále ze šestého místa a tam vypálila všem soupeřkám rybník, když vyhrála v novém světovém rekordu. Samotný závod byl popsaný mnohokrát, je k vidění i na Youtube, protože jde o jeden z nejkrásnějších závodů atletické historie. Jarka na něj sama ráda vzpomíná: „Já holka z Hořic, já jsem vyhrála mistrovství Evropy“, opakovala později to, co ji blesklo hlavou, když s rukama nad hlavou protnula cílovou čáru. Připomeňme si průběh závodu. Po startu zůstala Jarka společně s druhou československou reprezentantkou Emílií Přivřelovou vzadu. Rozdíl mezi nimi a ostatními běžkyněmi se zvyšoval až na téměř 40 m. Po prvním kole to vypadalo na ztracený závod. Ale Jarka v sobě měla nečekaně síly, navíc si v duchu říkala: „nemohou přece všechny běžet světový rekord“. Měla pravdu, nemohly, za to mohla ona. Kolo před cílem se dotáhla, na třístovce se posunula zase blíže čelu. V poslední zatáčce již byla na medailové pozici a při výběhu ze zatáčky se dostala na první místo, aby zvítězila s náskokem před druhou Nizozemkou Gommersovou a Italkou Pigniovou v novém světovém rekordu 4:10,7. Právě Italce, která byla první gratulantkou, vzala světový rekord. Aby štěstí netrvalo dlouho, Pigniová jí při gratulaci omylem šlápla nešťastně na nohu tretrami. Zprvu zranění nevypadalo vážně, bohužel rána se nehojila, zanítila se a následná infekce a operace jí téměř na rok vyřadily z tréninku i závodění.

Po návratu v roce 1971 splnila limit pro start na ME v Helsinkách. Nebyla by to však Jarka, aby nedošlo opět ke zdravotním komplikacím. Dva týdny před startem přehlédla skleněné dveře na internátě v Bratislavě a tržné rány na nohou a rukou jí doktoři sešili více než třicítkou stehů.  Přesto do Helsinek odjela a opět odkázala postoupit do finále. K tomu všemu se přidali ještě problémy s pokleslou klenbou nohy. Před finálovým závodem proto dostala injekci lokálního anestetika. Ta jí však nesedla, při závodě se jí motala hlava, trpěla halucinacemi, přesto doběhla sedmá.

Další rok byl olympijský. Jarka odjela do Mnichova dobře připravená. V rozběhu na 1500 m zaběhla nový československý rekord 4:08,39 min a postoupila do semifinále. Zdálo se, že nic nestojí v cestě dalšímu úspěchu. Jenže při rozcvičení před semifinále pocítila při rovince prudkou bolest v třísle – natrhla si svalový úpon. Semifinále v podstatě jen odklusala. Sen o olympijském finále se opět rozplynul.

Už začátkem 70. let si všímala, že některé soupeřky se najednou nečekaně zlepšily. Nastala éra dopinku, se kterou se neztotožnila. Ani Miloš Písařík se nechtěl ubírat touto cestou. Pomalu v ní dozrálo rozhodnutí úspěšnou kariéru ukončit. Doma skončila jako královna, získala poslední desátý titul mistryně republiky a závodění dala vale. Nikoli však atletice, ještě nějaký čas pokračovala jako trenérka. V letech 1968-1972 nenašla doma na středních tratích soupeřku. Sportovní příběh jedné z našich nejlepších se uzavřel.   Mimochodem, její výkon z mnichovských olympijských her v roce 1972 je dodnes osmý nejrychlejší čas historie na 1500 m.

Stručný přehled její kariéry je výčtem mnoha úspěchů i zranění, ale i nezměrné vůle.

1964 – první titul mistryně ČSSR, který získala v přespolním běhu

1966 – první titul na dráze na 800 m

1967 – operace menisku, zmeškala ME

1968 – OH Mexico City,  800 m SF – onemocněla, do finále nenastoupila, M ČSSR 1. místo 800 m

1969 – ME Atény, 1. místo, bolavá noha, po závodě prošlápnutá tretrou Pigniové, světový rekord 4:10,7, M ČSSR 1. místo 800 m, 1500 m

1970 – operace infekcí zanícené nohy

1971 – ME Helsinky, 7. místo, šité tržné rány, závodila pod lokálním anestetikem, M ČSSR 1. místo 800 m, 1500 m a 4x 400 m

1972 – OH Mnichov, v rozběhu československý rekord 4:08,4, při rozcvičení před SF natržený svalový úpon, M ČSSR 1. místo 1500 m, 4x 400 m

Roman Šebrle

Roman Šebrle po vítězství v Aténách

* 26. listopadu 1974 v Lanškrouně

OH – zlato 2004, stříbro 2000

MS – zlato Ósaka 2007, stříbro 2003, 2005

ME – zlato 2002, 2006

HMS – zlato 2001 a 2004, bronz 1999, 2003, 2006

HME – zlato 2002, 2005, 2007, stříbro 2000, bronz 2009 a 2011

PB 9026 bodů (27. 5. 2001 Götzis).

Atlet roku 2002-2006, Sportovec roku 2004.

Roman Šebrle patří bezesporu k největším legendám českého desetiboje. Sportovec tělem a duší začínal jako fotbalista a ještě jako dorostenec si spíše k atletice odskakoval, více se věnoval fotbalu. Láska k fotbalu mu ostatně zůstala dodnes, nikdy nevynechal žádnou příležitost si zahrát a patřil k tahounům tradičních fotbalových utkání atletů Dukly staří versus mladí, která se hrávaly každoročně na závěr sezony.

S atletikou začal Roman relativně pozdě, v 17 letech v atletickém oddíle v Týništi nad Orlicí. Původně se věnoval hlavně skoku do dálky. V roce 1992 sledoval v televizi vítězné Změlíkovo tažení v desetiboji na olympijských hrách v Barceloně. Tohle vítězství v něm zanechalo takový dojem, že se rozhodl stát desetibojařem. Z Týniště přestoupil do Pardubic, do skupiny Jirky Čecháka v oddíle T&F Pardubice, který Jirka sám založil. Pod jeho vedením se dostal v desetiboji přes 7000 bodů.

Z východních Čech zamířil v roce 1995 do Dukly Praha. Do své desetibojařské tréninkové party si ho vytáhl Zdeněk Váňa. Tam poprvé okusil profesionální trénink. Talentovaný, ctižádostivý a pracovitý Roman se v té době bezkonkurenčně nejlepší vícebojařské skupině světa velmi rychle zlepšoval. Vyhrál světovou Univerziádu, na mistrovství Evropy skončil na 6. místě a prošel si i křtem na mistrovství světa. V roce 1997 skončil v Aténách na 9. místě. Naplno zazářil na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, kde bojoval o zlato, a byl by jej i získal, nebýt zásahu rozhodčích a následně odvolací jury. (Erki Nool měl mít tehdy nezdařený pokus v disku, který byl uznán za zdařený, a to rozhodlo.) Roman skončil na druhém místě.

Bohužel původně zdravá sportovní rivalita ve Váňově skupině přerostla v nezdravou rivalitu osobní, malichernosti, svůj podíl na tom mělo i působení okolí. Spory nakonec vyústily v odchod Romana ze skupiny. V roce 2001 se začal připravovat pod vedením Dalibora Kupky. Dála, jak je mezi atlety Kupka přezdíván, ač poměrně mladý sprinterský trenér, dokázal navázat na práci Zdeňka Váni a Roman se nadále lepšil.

Do sezony 2001 vstoupil pod vedením Kupky úspěšně, vyhrál halové mistrovství světa a měl skvěle nakročeno na letní sezonu. Na jaře překonal v Götzisu jako první desetibojař výkonem 9026 hranici 9000 bodů a sebral světový rekord bývalému parťákovi Tomáši Dvořákovi. Na mistrovství světa se mu však nedařilo. Byl to lichý rok, který patřil Tomáši Dvořákovi. Ten, navzdory všem zdravotním problémů vstal jako Fénix z popela a v Edmontonu po třetí za sebou ovládl světový šampionát. Romanovi tak zůstal útěchou jarní světový rekord.

Další rok vyhrál Roman mistrovství Evropy a stal se prvním desetibojařem, kterému se to v historii české atletiky povedlo . Na athénských hrách v roce 2004 už nenašel přemožitele a dočkal se zaslouženě vytoužené zlaté olympijské medaile. Jen mistrovství světa pro něj bylo zakleté. V roce 2005 prohrál s Clayem a skončil druhý. Rozhodla tyč, nikdy to nebyla silná disciplína našich vícebojařů, ale tentokrát se přidal i déšť. Roman skočil jen 480 cm, a s takovým výkonem se svět nevyhrává. Ani rok 2007 pro něj nezačal šťastně. Na soustředění v Jihoafrické republice ho při tréninku trefila do ramene domácí oštěpařka, ale na mistrovství světa v Ósace už byl v plné formě. Roman postupně nasbíral 8676 bodů a získal chybějící zlatou medaili. Stal se tak prvním naším vícebojařem, který získal zlato na všech hlavních světových soutěžích. V této souvislosti jsou zcela zbytečné dohady, kdo byl lepším vícebojařem, zda Roman Šebrle, který má zlato z olympiády, MS i ME anebo Tomáš Dvořák, který je trojnásobný mistr světa, ale nemá zlato z OH. To všechno jsou akademické debaty. Každý si odvedl svoje a má své nezapomenutelné místo v historii světového i českého víceboje.

Další roky Romanovi kariéry, podobně jako u mnoha dalších vrcholových sportovců, začala stále více ovlivňovat zranění. Natržený sval na HMS 2008, na olympijských hrách v Pekingu skončil šestý. Nedohnal tréninkové manko, způsobené onemocněním. Občas probleskl náznak jeho potenciálu, když na HME 2009 a 2011 získal shodně bronz. Nicméně venku při desetiboji je to jiné než při halovém sedmiboji. Jsou tam tři disciplíny navíc. Přesto je ještě kvalifikoval na olympijské hry do Londýna. Sice byl předtím zraněn, ale věřil si. Roman odběhl průměrnou stovku za 11,54, pak zkusil jeden rozběh a odstoupil. Tělo ho nepustilo dál. Mnoho lidí se tehdy zlobilo, ale neoprávněně, že nenechal svoje místo Helceletovi, který měl splněn B-limit. Nechápou, že každý sportovec věří, že uspěje. A kdyby byl Adam jasná jednička, nebylo co řešit. To, že Roman jakoby zabral místo slabšímu, na to se dá říci jedno – atletika jsou čísla, ta měl lepší Roman.

Nemá smysl popisovat všechny rekordy, kterých dosáhl, třeba  ten v počtu 49 desetibojů přes 8000 bodů. Roman je zdravě ctižádostivý a extrémně soutěživý. Občas jsem ho mu nerozuměl, třeba když před olympiádou v Londýně hlásil dobrou formu, protože si překonal osobák v benči. Tehdy jsem říkal, že vztah osobáku v benči k výkonu v desetiboji je stejně relevantní jako vztah ……… (píp, dělají v TV). Ale chápal jsem ho, psychika vrcholového sportovce je křehká nádoba a on si potřeboval neustále ověřovat, že na to má a může v Londýně uspět. Hledáte oporu, někdy trochu absurdní. Nic to však nemění na tom, že tehdy nám vícebojaře záviděl svět.

Po nepodařeném vystoupení v Londýně, které ukázalo, jak už je jeho tělo opotřebované, spěl pomalu ke konci kariéry. Oficiálně ho oznámil o rok později a současně vyhlásil nový cíl. Zamiloval se totiž do golfu a rozhodl se, že se dostane na hry jako golfista. Zatím se mu to nepodařilo, za to se z něj stal populární televizní moderátor. Prostě umí. Radost mu dělá i syn Štěpán, který hraje za Duklu fotbal v ligovém týmu. Dcera Kateřina jde ve šlépějích táty a věnuje se atletice i fotbalu, takže je otázkou, ve kterém sportu o ní uslyšíme dříve.

Dohromady získal Roman kupu medailí, ale ta nejcennější mu v jeho bohaté sbírce chybí. Na besedě při turnaji středoškolských družstev v golfu v Mstěnicích o ni přišel. Odešel na toaletu, kdy ji zapomněl a než si to uvědomil, zmizela. Nějaký nenechavec si ji odnesl na památku. Později vypsal Roman odměnu 100 000 korun tomu, kdo ji vrátí, ale nikdo takový se dosud nenašel. Pokud na ní náhodou narazíte, dejte mu vědět, bude rád.

Tomáš Dvořák

(foto s díky internet AK Hodonín)

* 11. 5. 1972 Gottwaldov, dnešní Zlín

OH – stříbro 1996

MS – zlato 1997, 1999, 2001

HMS – stříbro 1995

HME – zlato 2000, stříbro 1996, 2002

12x mistr ČR venku, 9 x mistr ČR v hale

PB – 8994 bodů, hala sedmiboj 6424

Tomáš Dvořák, první slavný vícebojař z líhně trenéra Zdeňka Váni. Tehdy se hovořilo o české vícebojařské škole. Metu 8200 bodů, kterou mají naši současní vícebojaři potíže zdolat, překonávali Váňovi vícebojaři s lehkostí sobě vlastní.

Když Tomáš přišel z rodného Zlína do Prahy, nevypadalo to, že na Julisku zavítal budoucí trojnásobný mistr světa. Trenér Váňa měl v té době sprintery a překážkáře, třeba Pavla Polomského nebo Pavla Šádu. Tomáš v té době upoutával více pozornost svým zjevem než výkony, dokonce se zpočátku zdálo, že bude překážkářem. Jenže postupem času výkony začaly převažovat nad „módními“ výstřelky a pomalu z něj rostla jedna z největší osobností české atletiky. Ač možná postavou, somatotypem nebyl úplně typický vícebojař, nakonec svojí neuvěřitelnou pílí a pracovitostí dokázal mnohem více než jeho možná více talentovaní vrstevníci. Jeden čas dokonce padlo, zdali by měl vůbec na Dukle zůstat. To tehdy, diplomaticky řečeno, impulsivní Zdeněk Váňa nadskakoval ne metr, ale rovnou tři. Tomáše uhájil, a to bylo to nejlepší pro českou atletiku, co se mohlo stát. Nebýt té jeho vzteklosti a ochoty se do krve za své svěřence hádat, čert ví, jak by se Tomášova kariéra vyvíjela.

Zdeněk Váňa byl sprinter (účastník OH v Římě 1960), trénoval zprvu mládež, později pak sprintery. Nakonec se stal jedním z nejlepších vícebojařských trenérů. Rostl společně s Dvořákem, okolo kterého nakonec vznikla tehdy zcela jednoznačně nejlepší vícebojařská skupina na světě. Ale zpět k Tomášovi. Měl to štěstí, že rodiče ho se sestrou vedli ke sportu. S atletikou začal v rodném Zlíně.  První desetiboj okusil v patnácti letech. O rok později se již přesunul do Prahy právě ke Zdeňku Váňovi. Ten si ho vyhlédl pro jeho sprinterské schopnosti. Současně se Tomáš stal studentem Gymnázia Arabská. To byla výhoda Dukly, stadion kousek od ubytovny, gymnázium kousek od stadionu. Poprvé se prosadil na juniorském mistrovství, v roce 1991 získal stříbro na MEJ v dosud platném českém rekordu.

Postupně se lepšil, i když jednu chvíli od trenéra Váni na krátký čas odešel. Bylo to na podzimním soustředění v Tatrách. Robert Změlík tam s ním trávil hodně času a po návratu do Prahy to bylo upečeno. Tomáš se bude připravovat s Robertem. Upřímně jsem nechápal, kam dal tenkrát Tomáš rozum. Změlda byl persona, ale současně také vyzrálý závodník. Tomáš byl tehdy s odpuštěním ucho. Tahle epizoda nedopadla dobře, navíc si zranil kotník, který ani pořádně nedoléčil. Několikrát jsem s ním na tohle téma debatoval, byl tehdy přesvědčen, že to půjde, ale tělo a jeho zdraví je potvora a dělá si, co chce a ne co by chtěl nerozumný člověk.  Jako by to předznamenalo jeho celou kariéru, úspěch a pád.
V roce 1995 se poprvé probil mezi dospělými na stupně vítězů. Na halovém mistrovství světa získal stříbrnou medaili. Přišel sudý rok a on na olympiádě v Atlantě vybojoval bronz v novém českém rekordu 8664 bodů. Navázal tak na zlatou medaili Roberta Změlíka z Barcelony. Ten v Atlantě skončil na sedmém místě. V roce 1997 se Tomáš na mistrovství světa v Aténách poprvé postavil na stupínek nejvyšší. Znovu vylepšil český rekord na hodnotu 8837 bodů. Rok 1998 za moc nestál, za to ten následující si vše vynahradil a v Seville obhájil titul mistra světa. To však nebylo vše, v památném pražském závodě dokončil 4. června desetiboj v celkovém součtu 8994 bodů. Pouhých šest bodů mu chybělo k překonání 9000 hranice. Šest bodů, to je nic. I díky tomuto vítězství byl zvolen Atletem Evropy. Zdálo, že hranice 9000 bodů padne co nevidět. Rok 2000 nezačal špatně, Tomáš vyhrál halové mistrovství Evropy a ke stříbru z roku 1996 přidal zlato. Do Sydney na olympijské hry se těšil. Jenže sen o olympijském úspěchu se rozplynul vinou infekce, jeho tělo bojovalo s nemocí a únavou, nikoli se soupeři.

To už byl Tomáš, přezdívaný Dvořka, nejen ženatý, ale také šťastný otec. Vzal si Gábinu, trenérovu dceru. V roce 1997 se jim narodila dvojčata Barbora a Kateřina. Přiznám se, že pokud nemají jiný účes, těžko je rozeznávám. Současně postavili v Hostivicích u Prahy dům. Jenže to už přestalo klapat v tréninkové skupině. Přišel do ní talentovaný Roman Šebrle, zprvu to byla super parta, ale jak už to bývá, občas dojde k rozporům, často i kvůli prvotní prkotině, postupně zkreslované a zveličované. Moc tomu nepomohla ani média. Dneska aby člověk pořádného sportovního novináře hledal jako jehlu v kupce sena. Časy Popperů, Propperů, Kohlmanů jsou pryč. Bulvár táhne, etika jde do pozadí. Šebrle nakonec odešel k trenérovi Kupkovi. Tomáš zůstal. Přišel lichý rok a MS v kanadském Edmontonu. Dvořka se vypjal k velkému výkonu a o dva body překonal hranici 8900 bodů a potřetí se stal mistrem světa. Husarský kousek, který se podaří jen málokterému atletovi.

V roce 2002 přidal do své sbírky stříbro z halové ME v sedmiboji. Na sezonu 2003 se připravoval již pod vedením Luďka Svobody. Dostal se opět do slušné formy a desetiboj na pařížském MS dokončil na 4. místě. Stal se potřetí otcem, když se mu rodina rozrostla o dceru Terezu. Rozbité tělo ho zlobilo i na olympijských hrách v Aténách v roce 2004, kde víceboj nedokončil. Opakované problémy s achillovkou byly silnější než jeho vůle. Začal studovat i FTVS, studium však nedokončil. Naopak uspěl v taneční soutěži StarDance, kde v roce 2006 obsadil třetí místo. Ve víceboji to začínala být labutí píseň. Opakovaná zranění, astma, to vše se pomalu načítalo.  Definitivní tečku za kariérou napsal v roce 2008 a plynule přestoupil do role trenéra. Na Dukle okolo něj vznikla nadějná skupina v čele s Adamem Sebastianem Helceletem či Markem Lukášem a dalšími. O rok později, 15. září, nastoupil do funkce šéftrenéra Českého atletického svazu po Václavu Fišerovi. I do této funkce šel s velkým entusiasmem a představami. Přes den byl na Strahově, navečer přejížděl na Julisku. Práce trenéra a šéftrenéra však šla skloubit těžko. Nakonec zvítězila svazová funkce a jeho skupina se rozpadla. Ve funkci šéftrenéra vydržel 10 let, do roku 2019. Už to nebyl on, kancelářská nevděčná práce ho pomalu semlela, elán se vytratil, dostavila se únava a vyčerpání. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A v této funkci to opravdu nejde, každodenní hovory s nekritickými trenéry, kteří ve svých svěřencích, ač ještě nic nedokázali, vidí přinejmenším mistry světa. Boj s reprezentanty, nejen s bývalým parťákem Romanem Šebrlem a Robertem Změlíkem, který byl jeden čas velmi vděčné mediální téma. Začalo to už odchodem Šebrleho z Váňovi skupiny ke Kupkovi, pokračovalo ve vztahu závodník a reprezentační šéftrenér.  Přitom v běhu života šlo jen o kraviny. Mnoho věcí bylo Dvořkovi vyčítáno neprávem, stejně jako on mohl řadu věcí udělat jinak. Jeho znalosti byly encyklopedické, věděl o kdejakém talentu, ale současně dokázal být realistický. Pronikl do tajů dalších disciplín. Jak byl extravagantní v závodnické kariéře svým vzhledem, tak je na dnešní dobu neuvěřitelně sečtělý. V jeho případě vzhled v té době hodně klamal. Jenže jeho upřímnost a kritičnost nebyla příjemná. Na druhou stranu, on se naučil prohrávat a prohry přijímat s pokorou a čerpat z nich poučení a sílu pro další vítězství. Jeho motivace ležela jinde než u mnoha současných atletických „hvězd“. Trpělivě na sobě pracoval, šlo mu o výsledky, vítězství a osobní uspokojení, jak sám říkával ve svých rozhovorech. Jednoduše být nejlepší, nikoli se spokojit s průměrností.

V září 2019 se jeho atletická kariéra prozatím uzavřela. Unavený odešel pracovat do zahradnické firmy Trees v Černém volovi, jejímž je i spolumajitelem. Zahrada a kytky jsou totiž jeho druhý svět. Překvapoval svými botanicko-bylinkářskými znalostmi, v atletických kruzích neobvyklými. Kromě toho je také vášnivý a nutno podotknouti dobrý kuchař. Ale na atletiku nezanevřel, už v hale pozoroval své dcery, které trénuje manželka, při závodech. Uvidíme, jestli je to jen intermezzo či už bude jen zpovzdáli pozorovat své dcery při závodech a věnovat se raději zahradám než trenérské práci.

Imrich Bugár

Imrich Bugár    *14. 4. 1954

Stříbro OH Moskva 1980, zlato MS Helsinki 1983, zlato ME 1982, bronz ME 1978

PB 71,26 m, dosud platný český rekord

15x vítěz MČR a ČSSR

1. místo Grand Prix IAAF 1985, 2. místo Grand Prix IAAF 1987

Hod diskem patří historicky mezi jednu z našich nejúspěšnějších atletických disciplín, stačí si vzpomenout Františka Jandu-Suka, Olgu Fikotovou, Ludvíka Daňka. Dalším diskobolem, který vstupuje do Síně slávy české atletiky, je Imrich Bugár.

Imrichova cesta ke slávě je stejně zajímavá jako jeho curriculum vitae – československý, po rozdělení republiky český reprezentant maďarské národnosti narozený na Slovensku, není to jednoduché. Imrich se narodil v malé takřka maďarské obci Ohrady poblíž Dunajského Klátova, anebo ještě jinak, šest kilometrů od Dunajské Stredy, celé to na Žitném ostrově, což asi čtenáři neznalému zeměpisu řekne více.  Tím je dána maďarská identita i to, že Imrich navštěvoval maďarskou základní školu. Proto mu třeba první nominační dopis na dorostenecké mezinárodní utkání musel místní farář přeložit ze slovenštiny do maďarštiny.

Imrich byl od mala kus chlapa a není divu, že prvně se prosadil v házené, jedné z nejkontaktnějších sportovních her.  Sám s oblibou vypráví, jak dokázal míčem zlomit brankáři ruku. Když měli ve škole házet kriketovým míčkem, neměl změřený výkon, jako jediný z žáků házenkářské hřiště totiž přehodil. Taky za školu vyhrával všechny závody. Takový talent nemohl ujít atletickým trenérům. Když v patnácti odešel do učení do Bratislavy, byl už přeborníkem okresu Dunajská Streda. Diskem tehdy hodil 31,14 m, nutno podotknout z místa, otočku ještě neuměl. Na učilišti ve Slovnaftu Bratislava trénoval s Vincencem Vendéghem, později trénoval v SVŠT Bratislava pod vedením Vladimíra Hurtoně. Budoucí elektromontér Bugár se na učňáku naučil nejen otočku, ale také slovensky. Současně se zařadil mezi nejperspektivnější dorostence.  

Po vyučení ho čekala vojna. Myslel si na Banskou Bystrici, ale tehdejší trenér Ladislav Pataki ho nechtěl, Zdeněk Čihák v Rudé hvězdě měl zase Tondu Wybraniece a tak nakonec narukoval do Dukly k trenéru Vlčkovi. Byl to osudový a šťastný krok. Míla Vlček se mu stal druhým tátou. Neučil ho jen házet diskem, ale také česky a pohybovat se v pražském prostředí. Tehdy se z Bugára stal Bugi, tahle přezdívka ho provází dosud.

Na mezinárodním poli své kvality poprvé ukázal na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978, kde vybojoval bronzovou medaili. O dva roky později získal na olympijských hrách v Moskvě stříbro výkonem 66,38 m. Vyhrál domácí Volodimir Raščupkin se 66,64 m a třetí byl velký Imrichův soupeř Kubánec Luis Delis, který za ním zaostal o šest centimetrů. Diskaři zrají jako víno, to tvrdil nejen Ludva Daněk, ale platí to i pro Bugiho. Navíc doma měl zdatného soupeře v Gejzovi Valentovi. Tahle dvojice spolu jezdila a úspěšně reprezentovala československou atletiku. Na vrcholu stanul Bugi  poprvé na ME 1982 v Aténách. Bylo to tehdy slavné vítězství, vybojované poslední den šampionátu. Jenže Atény byly jen předzvěstí dalších úspěchů. V roce 1983 se konalo v Helsinkách první mistrovství světa v atletice a do Finska se sjela ta největší konkurence. Jenže flegmatického Bugiho nemohlo nic rozhodit. Byl už zkušeným matadorem. Ve finále vyhrál po těžkém souboji s Delisem výkonem 67,72 m. Delis zaostal o 36 cm. Třetí byl tehdy Gejza Valent, který hodil 66,08. Vůbec MS v Helsinkách s bilancí 4–3–2, patří do zlaté historie české atletiky.

Bugi byl na vrcholu výkonnosti a těšil se na olympijské hry v Los Angeles, snil o zlatém hattricku ME, MS, OH.  Sviňská politika však mnoha atletům udělala čáru přes rozpočet. Bolševické vedení státu se rozhodlo po vzoru sovětských soudruhů hry v Los Angeles bojkotovat. Ke cti Bugiho třeba říci, že na rozdíl od jiných reprezentantů veřejně prohlašoval, že na olympiádu pojede třeba za své a v Americe se nebojí. Koneckonců si tam už zazávodil na jaře na předolympijských závodech. Rád vykládal nejen své zážitky z Ameriky, ale i že tam chce jet a pojede. Námitku o bezpečnosti smáznul mávnutím rukou, na jaře jsem se cítil při celém turné bezpečně. Právě bezpečí sportovců si totiž vzali za záminku Sověti k tomu, aby OH mohli bojkotovat. Soudruzi si pozvali Bugiho dokonce na kobereček, byl pokárán a olympiádu mohl sledovat tak leda v televizi. Za to byl nominován na trucpodnik v Moskvě, nazvaný Družba 84, v socialistických státech prezentovaný jako druhá olympiáda. Imrich tam jel demotivovaný, naštvaný. Tomu odpovídal i výsledek, páté místo, které se zase soudruhům nelíbilo.

Další rok vyhrál první ročník nové soutěže Grand Prix IAAF. To ho jen utvrdilo a nejen jeho, že v Los Angeles mohl udělat dobrý výsledek. Ještě v roce 1987 skončil v Grand Prix celkově na 2. místě a na MS na sedmém místě.  V roce 1988 postoupil na olympijských hrách v Soulu do finále, kde obsadil 12. místo. Zúčastnil se i o čtyři roky později olympijských her v Barceloně, tam vypadal v kvalifikaci. Konečnou pro něj znamenala kvalifikace i na mistrovstvích světa 1991 a 1993.

V poolympijském roce 1985 zaznamenal také nejdelší hod své kariéry. V kalifornském San José hodil 25. května 71,26 m. Dosud jde o platný český rekord a podle aktuálních výsledků našich diskařů ještě nějaký čas zůstane. S končící kariérou stihl Bugi vystudovat UK FTVS, obor trenérství, ale trenéra nikdy nechtěl dělat. Se závodní kariérou se definitivně rozloučil při extralize na domácí Julisce 17. září 1995. Tehdy řekl, že už disk do ruky nevezme. Začal pracovat na oddělení zahraniční styků Dukly a chodil cvičit, hrát nohejbal, fotbálek. S diskem jsem ho skutečně dlouho neviděl, stejně jako trénovat. Mezitím obdržel Olympijský řád o Juana Antonia Samaranche (to s Jarmilou Kratochvílovou), stačil se oženit, vychovat dceru a skončit třetí v populární televizní taneční soutěži StarDance. Stal se z něj také chalupář a nadále je znalcem vína i piva, místopředsedou Klubu olympioniků ČOV i manažerem Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově.

Jen v kruhu jsem ho za ta léta neviděl. Až vloni jsem přišel na Julisku, Bugi u klece, v kleci mladý diskař odněkud z tramtárie. Hned jsem na něj volal, vždyť jsi před lety říkal, že nikoho trénovat nebudeš a disk do ruky nevezmeš. Smál se a jen říkal: „U nich je nejlepší, chce něco umět, tak co bych mu nepomohl“.

Jestli ale někdy bude trénovat některého z českých diskařů to nevím, ale troufám si říci, že minimálně trenér na techniku by byl dobrý. Pamatuji si, jak na atletickém kurzu v Nymburku naučil otočku mého spolužáka, který ji prostě nemohl dát. Až mu pomohl právě Bugi. Jednoduše, přímočaře, stejně jako některé jeho výroky (převzaté, zlidovělé).

Nejlepší ionťák je pivo.

Nejlepší diskařské posilování je sekání trávy.

Na nespavost je nejlepší dvojka bílého.

Vlevo: Bugi s trenérem Mílou Vlčkem na Julisce, vpravo: Bugi s Lubošem Tesáčkem před lety při Memoriálu Josefa Odložila

Josef Doležal

* 12. 12. 1920    † 28. 1. 1999

Josef Doležal, nejúspěšnější český chodec

stříbro OH 1952 Helsinky, ME 1954 Bern zlato 10 km, stříbro 50 km

12x světový rekord

S Josefem Doležalem jsem se potkal na Dukle, byl tehdy prduchem – saunařem na Julisce. Po pravdě, po prvním setkání mi nedošlo, s kým mám tu čest. „Co tu chceš mladej?“„Jdu do sauny,“ odpověděl jsem. „A kterej ty seš, tebe neznám?“ „Nový trenér od atletů, máme dneska podle rozpisu hodiny.“ „Koho trénuješ?“ vyzvídal dál. „Běžce.“ „Jo ty seš ten novej trenér.“ „Kluci už tady byli“, hlásil. A následovalo dlouhé povídání o tréninku. Další setkání se odehrávala v duchu informací, kdo má jaké problémy a kterou ze svých mastiček mu na to naordinoval. Mastičkami byl proslulý a mnoha lidem pomohly.

Josef byl nejslavnější český chodec, legenda. V Helsinkách mu trochu slávy „ukradli“ Zátopkovi, ale neželel toho, naopak. A co více, nebyl sám tak daleko od zisku zlata. Za vše mohla údajně jeho krátkozrakost. Giuseppe Dordoniho, který šel kousek před ním, neviděl, a tak nefinišoval. Přitom sil měl dost, jenže si myslel, že Dordoni je více před ním. To je asi Josefův nejznámější příběh. Škoda, že ho v Helsinkách na start desítky nepustilo zranění. Druhý příběh píše jeho proslulá chodecká dlouhověkost. Na olympijských hrách startoval i v Melbourne 1956, padesátku nedošel a na desítce byl diskvalifikován. O čtyři roky později obsadil v Římě na 50 km 17. místo. Na mistrovství Evropy sklízel největší úspěchy v roce 1954 v Bernu, když vyhrál desítku a na 50 km vybojoval stříbro. K medailím z Bernu poté přidal ještě 4. místo na 50 km v Bruselu 1950. Mistrovských titulů získal 25, ten poslední ve 40 letech na 50 km. Mladší chodecké generaci nedaroval nic ani později, ještě v roce 1965 si došel na oblíbené padesátce pro bronzovou medaili. Josef Doležal byl spjatý i s proslulým mezinárodním závodem Praha – Poděbrady, který vyhrál 8x, z toho 7x v řadě za sebou. Naposledy se mu to podařilo v roce 1962 v čase 5:11:24. Československo reprezentoval naposledy ve 46 letech na slavných mezinárodních závodech v San Remu.

Nechybělo však málo, a atletika mohla o skvělého chodce přijít. Josef začínal totiž jako asi každý kluk s fotbalem a po ose Příbram – Prosečnice se dostal až do Prahy, kde nastupoval za tehdejší SK Břevnov. Osud tomu chtěl, že si v roce 1939 zranil koleno a s fotbalem byl konec. Zbyla mu chůze, které se věnoval od 13 let. Pepíkovu slibnou atletickou kariéru přerušila válka. Aby toho nebylo dost, v roce 1941 byl totálně nasazen v Německu. Domů se vrátil až v roce 1945. Z Berlína do Prahy šel pěšky, prostě chodec. Po válce pracoval jako sazeč v tiskárně v Dolních Počernicích. K tréninku se dostal až po práci. Tehdejší chodecká generace v čele s Václavem Balšánem, Otakarem a Josefem Buhlovými či Jaroslavem Olivou byla velmi kvalitní a Josef snil o tom, že je porazí a bude lepší. V roce 1946 se poprvé postavil na start Poděbrad ve sparťanském dresu a vyhrál. Stále pracoval, vlastně ještě po olympijských hrách v Helsinkách byl zaměstnancem tiskárny státních cenin. Až olympijský úspěch mu otevřel cestu do Dukly. S Duklou nakonec zůstal spjat po zbytek života. Setrval tam i ve sportovním důchodu, naposledy právě v sauně. Proslul tím, čemu se dneska říká aktivní životní styl, běhal, cvičil, plaval. Zajímal se o byliny, vyráběl masti a lektvary a kdo chtěl, tomu radil a pomáhal s různými neduhy. Byla to dobrý duše staré duklácké sauny. Rodák z Příbrami zemřel koncem ledna v Praze ve věku 79 let.